Únor 2007

Bleeding from within/Pyromania 3.díl

24. února 2007 v 15:41 Bleeding from within/Pyromania
"Johne, tys byl dneska dopoledne ve městě?" ptala se ho matka, sotva dorazila domů.
"Jo, šel jsem si jen koupit něco ke čtení, babička mě pustila." Řekl nevzrušeně Pyro.
"Aha, takže ten incident s tou cigaretou bude taky pravdivý." Pokývala matka hlavou.
"A jé, brácha si pustil pusu na špacír, co?" zaksichtil se Pyro.
"Řekl nám to zcela správně." Zasyčela matka, "Aby bylo mezi námi jasno, už nikdy nechci vidět, že svojí sílu proti někomu použiješ. Uděláš to jednou, přesně jednou, a jdeš zpátky na oddělení a tentokrát se z něj jen tak nevyhrabeš! Nepřeji si, abys kohokoliv, nejen z naší rodiny, ale i kohokoliv jiného, ohrožoval na životě! Je ti to jasný?"
"Není." Odsekl Pyro, "Kdybych toho pitomce chtěl ohrozit na životě, neodešel by jen s propálenou košilí."
Matka jen zalapala po dechu. V tu chvíli jí vlastní syn připadal jako nelítostný vrah.
"Nekoukej na mě tak. Jen se ti snažím vysvětlit, že pokud nikdo nebude dělat problémy mě, já je taky nikomu dělat nebudu. To vyřiď především mému povedenému bratříčkovi!" vyjel na ní Pyro a odkráčel do svého pokoje, aby měl klid. Ale něco mu stále klid nedávalo.
Charlie ležel na posteli, rádio na plné pecky a četl si, když do jeho pokoje vtrhl bez zaklepání a potichu jako myš Pyro a stejně neslyšně za sebou zavřel dveře.
"Co tu děláš?" vyjel na něj Charlie.
"Přišel jsem ti poděkovat za reklamu. Děláš svojí práci skvěle, jak je tohle jenom možný?" divil se na oko Pyro a dal si ruce vbok.
"Bejt tebou, tak vysmahnu." Dal mu Charlie jasně najevo, že v jeho pokoji není vítaným hostem.
"Tak poslouchej, ty zmetku!" došla Pyrovi trpělivost a chytil Charlieho pod krkem, "Nejseš v pozici, aby sis mohl vyskakovat. Jen to zase hezky vyzvoň rodičům, jen jim to řekni. Ale nezapomínej, že je to všechno jen o mý dobrý vůli. Kdybych chtěl, mohl jsem dneska toho pitomce z tvý bandy nechat uhořet a ještě by se mi to moc líbilo, to si piš. Já už si před našima image vylepšovat nemusím, oni to prostě nevezmou. Takže si nemysli, že nejsem schopnej ti pěkně zatopit pod kotlem. Kdo si hraje s ohněm, ten se taky náležitě spálí."
Poté Charlieho zase pustil a s výhrůžným výrazem opustil jeho pokoj. Venku se blaženě opřel o zeď. Přesně tohle potřeboval. Ó bože, jak se mu ulevilo.
Najednou se otevřeli dveře a z nich vyběhl Charlie.
"Mami!" zavolal.
"Copak zlatíčko?" ozval se mu Pyro. Bylo mu úplně jasné, co chce Charlie udělat.
"Co potřebuješ?" ozval se mezitím hlas jeho skutečné matky.
Pyro do Charlieho doslova zabodl pohled. Nebezpečně blýskal očima a přitom se samolibě usmíval. Schválně, ty slaboto, jestli se pod tímhle nesložíš.
"Nic, mami, to je dobrý." Zavolal nakonec Charlie přiškrceně.
"Hodnej kluk. Tak se mi to líbí." Pochválil ho Pyro. Ještě na odchodu se otočil: "Jo a moje varování platí i v mé nepřítomnosti. Jedinej podraz, a můžeš se těšit!"
Nejhorší bylo, že o půl hodiny později by si za tohle dal nejradši sám sobě pár facek. Sakra, proč mu musel hned vyhrožovat? Proč se nechal tak šíleně vytočit?
Stočil se do klubíčka jako raněné zvíře. Pocity jím cloumaly sem a tam. A že už se u něj vystřídaly snad všechny, které mohly - vztek, sebelítost, pasivita, agrese, nadřazenost, bezmoc… A nedávalo mu to pokoj. Před každým člověkem se choval jinak a nevěděl, jak to zastavit. Napadlo ho, že to může mít kořeny v jeho minulosti a že to může vypnout jedině, když si vzpomene. Jenže to právě nešlo na povel!
Bral svůj pobyt doma jako výlet, jako trip, který měl jednoho dne skončit. Protože to byl jediný způsob, jak z toho všeho nezblbnout. Měl co dělat sám se sebou a rodiče, natož bratr, mu to ani trochu neusnadňovali. Jenže co radši? Stát se zajatcem armády, předmětem zkoumání a pokusů, nebo pomalu cvokatit z týhle rodiny? I když, jak z ní může zblbnout teď, když už z ní zblbnul jednou.
Stop! Počkat, další vzpomínka?
Aspoň v tomhle ohledu tahle "domácí terapie" splňovala to, co splňovat měla. Vracely se mu vzpomínky. Pomalu, ale jistě. Zjistil, že když se dostává do situací, ve kterých už jednou byl, vybaví se mu jeho minulost prakticky hned. Na některé své otázky stále neměl odpovědi - například na tu, odkud má ty jizvy na rukou - ale zase se dozvěděl pár "novinek". Například tu o Xavierově škole pro nadanou mládež. V ní studoval. Ale kde je, to nevěděl. A jeho rodiče se tomuhle tématu vyhýbali. Jako kdyby jim bylo natolik nepříjemné. Jenže co by jim na tomhle asi tak mohlo být nepříjemného? Doufal, že si časem vzpomene i na tohle.
"Jedu na nákup, kdo mi pomůže?" zeptala se jednou odpoledne matka.
"Se mnou nepočítej." Zavrhl to rovnou otec a přepnul televizi na jiný kanál.
"Tak Charlie, pojď se mnou ty." Kývla matka na mladšího syna.
"Nemůžu, zítra píšeme z matiky, musím se učit." Odsekl Charlie, "Ať s tebou jde ten pyroman."
"Půjdeš se mnou, Johne?" obrátila se tedy matka na posledního člena rodiny.
Pyra zarazilo, že se ho zeptala. Obvykle se ho na nic neptala, buď mu něco přikázala nebo zakázala. Dělala to tak už hezkou řádku let.
"Tak jo." Souhlasil. Mezi dvěma zly zvolil menší zlo - než strávit večer doma s otcem a tím blbečkem, to radši pojede s matkou na nákup.
"Tak fajn. Já budu číst, co máme mít, a ty to zkontroluj." Vydechla rezignovaně matka. Měli za sebou téměř hodinu bloudění v obchodním domě a oba toho měli plné zuby. Pyro se tedy nahnul do vozíku a za pochodu ke kase přerovnával věci, jak mu matka diktovala. Tak se stalo, že najel přímo do dívky, stojící ve frontě. Dívka polekaně vykvikla.
"A, omlouvám se." Mírně se zašklebil Pyro. Dívka by to vzala v pohodě, ale její přítel se evidentně naštval.
"Kam čumíš, ty debile?!" chytil Pyra necitlivě za rameno. Ten se po něm podíval tak zlým pohledem, že matka okamžitě začala panikařit.
"Nechte ho, slyšíte?!" osopila se na toho chlápka.
"Vy ste asi neviděla, že se ten fracek ani neumí omluvit!" otočil se po ní chlápek.
"Ale omluvil jsem se, teď je řada na tobě." Zasyčel na něj Pyro, byť ve skutečnosti o žádnou omluvu nestál.
"To víš, že jo ty zmetku." Zafuněl hromotluk a napřáhl se, že mu jednu ubalí.
Pak už to byla blesková reakce, nedalo se nic dělat. Ruku do kapsy, škrtnout a chlápek mohl být rád, že stihl uskočit. Spadl na zem, Pyro si nad něj stoupl, napřáhl proti němu ruku s ohněm a zasyčel: "Ještě jednou, a je z tebe ubohá hromádka popela."
"Hej, ty!" přiložil mu najednou člen ochranky pistoli ke spánku, "Okamžitě toho nech, je to jasný?"
Pyro se pomalu narovnal a otočil na policistu.
"Necháte mě odejít?" položil zásadní otázku.
"Seš na hlavu?!" zavrčel policista.
"Tak fajn." Přikývl Pyro. Matka zatajila dech. Teď je všechny zabije.
Pyro se ale spokojil pouze s tím, že policistovi trochu přiškvařil ruku, ve které držel zbraň, takže mu upadla na zem a on měl čas utéct.
Už když vybíhal před supermarket, tak cítil, že se za chvilku pravděpodobně složí. Před očima měl tmu, že málem nevěděl, kam běží, hlava mu třeštila. Doběhl až k blízkým keříkům, které vytvářely dojem přírody uprostřed města, tam padl na zem a jen bezmocně čekal, co se stane. Tohle se mu ještě nikdy nestalo, aby s ním jeho vzpomínky takhle cvičily. Nevěděl, kde je, nevěděl, kolik času uběhlo, vznášel se kdesi v absurdním světě svých zapomenutých a znovu připomenutých vzpomínek a neměl sílu absolutně k ničemu. Viděl sebe, policejní auta, svojí rodinu i jiné lidi, jejichž jména si nevzpomínal, a oheň, oheň, oheň… A pocity, točily se pořád dokola a bylo jich strašně moc, jednou byly takové, pak zase jiné.
Ostře ho zabolely prsty a hlava a tentokrát si to už uvědomil. Polekaně se zvedl a rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo, ani nic nebylo v plamenech. Bolest pocházela od toho, jak si pevně a intenzivně tiskl prsty ke spánkům. Nebyl si jistý, jestli to nebyla obranná reakce, kdoví, kdy by se jinak probral. Co teď, má jít domů? Nebudou na něj čekat s brokovnicí?
Nakonec se rozhoupal směrem k domovu. Kam jinam by asi měl jít?
S brokovnicí na něj nečekali. Nečekali na něj vůbec, všichni byli zalezlí ve svých pokojích a nebylo poznat kdo spí a kdo je ještě vzhůru. Pyro opatrně došel po špičkách do svého pokoje a padl na postel. V okamžiku spal jako zabitý.
Ranní sluníčko ho vytrhlo z těžkého a neklidného spánku. Promnul si oči a mrkl na hodiny. Půl desáté.
S rezignovaným výdechem vstal. Čekalo na něj ale překvapení - dveře se neotevřely. Prostě ho jednoduše zamkli! Rozhozeně se rozhlédl kolem sebe. Mělo mu být divné hned od začátku, že má ve svém pokoji jídlo…
Tohle si ale nemínil nechat líbit. Začal lovit ve svých kalhotách, aby si mohl propálit cestu ven.
Jenže nic nenašel. Určitě mu prošacovali šaty, když věděli, že má u sebe zapalovač. Kruci!
Prudce rozrazil okno dokořán a rozhlédl se po ulici. Ať tudy proboha projde alespoň někdo s cigaretou…!
Po hodině byl zralý na infarkt. Běsnil doslova jako uvězněné zvíře. Neshledával, že by mu mohl někdo vyhovět, ale začal ze všech sil mlátit do dveří a volat, ať ho pustí ven.
Najednou někdo praštil do dveří z druhé strany.
"Dej už pokoj!"
Podle hlasu poznal svého otce.
"Pusť mě ven, prosím!" snížil se Pyro natolik, že prosil.
"Nepustím a buď už zticha!" odpověděl mu otec prudce.
"Ty zasranej sviňáku, pusť mě ven! Hned!!!" praštil Pyro znovu do dveří. Tentokrát mu byl odpovědí akorát vzdalující se klapot bot.
"Ty zamidrákovanej ubožáku, koukej mě pustit, nebo ti vopálím i druhou půlku toho tvýho prašivýho ksichtu!!" zařval nepříčetně Pyro.
Jeho otec reagoval stejně nepříčetně, akorát si to neventiloval slovy, ale pěstmi. Vtrhl dovnitř a začal Pyra mlátit hlava nehlava. Když se i přesto bránil, zasadil mu pěstí takovou ránu do žeber, že se Pyro jen bolestivě svezl na zem.
"Naposled, rozumíš?! Naposled…!!" funěl Pyrovi otec vztekle do od ran rozbolavělého obličeje.
"Je to tvoje vina!!" rozkřikl se z posledních sil Pyro, "Nejenže jsi mi nikdy nevěřil, nikdy jsem ti nebyl dost dobrej, ale i mě nesnášíš za něco, co jsi způsobil ty! Protože mutantské geny se šíří přes chlapa! I tohle je tvoje vina! Já jsem jenom výsledek tvého snažení, otče!!"
Otec úplně zesinal. V první chvíli měl v obličeji výraz absolutního zvráceného sadistického vraha, pak se ale jen otočil, se vší razancí za sebou zavřel dveře a znovu je zamkl.
Pyro si složil hlavu na zem. Teprve teď se v jeho těle ozvala bolest, divoce pulzovala na všech místech, kam ho otec udeřil. Cítil, že mu po čele teče tenký pramínek krve. Neměl sílu ho utřít.
Ani nevěděl, jak se doplížil zpátky k oknu. Rezignovaně si opřel hlavu a přejel si rukou přes obličej. Ucítil něco mokrého na svých tvářích. V první chvíli se lekl, že je to další krev, ale pak zjistil, že to jsou jen slzy.
Nebrečel už dlouho. Vlastně měl až pocit, že to prostě neumí. Kolikrát byl v situacích, kdy by se někdo jiný na jeho místě rozeřval jako malé dítě. On ale vždycky brečel dovnitř. A teď seděl na okně a zjevně ty všechny spolykané slzy se z něj chtěly vyhrnout v jednom jediném proudu, protože ten pláč zkrátka nepřestával. A stejně tak jako si nevšiml, že začal brečet, tak si nevšiml, kdy přestal.
Z té letargie ho probralo až klapnutí zámku na dveřích. Vystřelil jako šílený, ale nikoho na chodbě už nezastihl. Běžel dál. Proběhl celý dům, zhluboka dýchal a snažil se tak zahnat tu náhlou bodavou bolest na plicích. Konečně se cítil znovu jakž takž v pořádku.
"Johne, můžeš na momentík?" zeptala se ho matka, když se spolu střetli v obýváku. Pyro by býval odsekl, ale zarazil ho její tón. Řekla to tak mírně, tak prosebně, tak poddajně… až ho to zarazilo.
"Jo, jasně." Trhl rameny a přisedl si k ní. Byli úplně sami.
"Co potřebuješ?"
"Johne, co se stalo mezi tebou a tátou?" zeptala se matka a k Pyrově nekonečnému údivu mu něžně položila ruku na koleno.
"No, to se zeptej toho, kdo mě zamkl." Odvětil Pyro.
"Je mi to líto, že to muselo být, ale prostě… Tak co se stalo? Podle toho, jak vypadáš, jste se museli přinejmenším porvat." Pokračovala matka.
"Trefa." Přikývl Pyro, "Nechtěl mě pustit ven, tak jsem si trochu pustil jazyk na procházku… A on na mě vlítnul a zřezal mě tak, že jsem se ani nemohl pořádně bránit."
"Já vím. Myslela jsem si to." Přikývla unaveně matka, ruku stále položenou na koleni svého syna, "Ničí mě to, Johne. Nevím, na čí straně mám být, nevím, co mám dělat. Mrzí mě, že pro tebe nemůžu nic udělat, ale mrzí mě i…" to už nedopověděla.
"Víš, mami, mohla jsi mi pomoct už dávno. A můžeš mi pomoct i teď. Ale ani nevím, jestli tu pomoc pořád ještě chci." Řekl Pyro zatrpkle.
Matka jen němě přikývla.
"Asi už se s tím budeme muset smířit. Johne." Řekla nakonec a sundala ruku z Pyrova kolena.
"Proč mi pořád říkáš Johne?" podivil se Pyro.
"Protože se tak přece jmenuješ." Pousmála se smutně matka a zvedla se. Na odchodu se ještě otočila: "A ta přezdívka Pyro zní strašně."
Pyro se od ní odvrátil. Víš, ale je v ní schované všechno, co mi zbylo. Mami.
"Jsem doma!" ohlásil se právě příchozí Charlie.
"Fajn, jdeme vyvěsit fangle." Zvedl se Pyro a ironicky se na něj zašklebil. Otočil se ke svému bratrovi zády a jeho slovní splašky k němu doléhaly jen jakoby z velké dálky. Zmizel v pokoji své babičky.
"Ahoj babi, jdu na kousek pokecu." Usmál se na uvítanou.
"Ahoj, Johne!" vítala ho srdečně babička, "Jen pojď, dáš si něco?"
"To co vždycky." Trhl Pyro rameny. Za chvíli už byl pohodlně uvelebený v křesle, chroupal sušenky a zapíjel je čajem a koukal zamyšleně z okna.
"Babi, řekni mi něco o tom, jak to tu vypadalo, když jsem odešel." Poprosil po chvíli rozhovoru o ničem.
"No, jak by to tu vypadalo…" plácla se babička do stehen, "Poměrně se tu pročistila atmosféra, jak už neměl nikdo moc tendence se s někým hádat. To samozřejmě moc dlouho nevydrželo, našly se jiné a důležitější problémy. Nevím, co ti mám o tom povídat."
"Myslíš, že maj naši bráchu vážně rádi?" zeptal se Pyro.
"Možná až moc." Ušklíbla se babička, "Jak jsi na to přišel?"
"Jen tak. Jestli si na něm jen náhodou nekompenzujou mindráky ze mě." Trhl Pyro rameny.
"Určitě se z něj snažili mít pečlivě vypiplaného kloučka. Jen jim to trochu přerostlo přes hlavu. V jedný věci jste s Charliem oba stejní, oba se dokážete na lidi snadno naštvat a kvůli blbostem. Jenže zatímco ty jsi to vždycky řešil rázně a na místě, Charlie se chová podle. To je další věc, ve který máš ve srovnání s ním mínus."
"Jo, provokace až za hrob." Zasmál se krátce a ironicky Pyro.
"A děláš to pořád." Odpověděla babička.
"Promiň." Omluvil se okamžitě Pyro.
"Ale já se na tebe nezlobím. Jen ti tím chci naznačit, že ti to dost komplikuje život." Odpověděla babička.
"Každej jsme nějakej. Pořád si ale myslím, že je lepší být takovej, jakej jsem, než abych skončil jako Charlie. Můj hodnej, slizkej bratříček, výkvět společnosti." Kroutil Pyro hlavou, ač sám nevěděl proč, "On je obletovanej, chválenej, zářná kariéra skvěle našlápnutá. Přitom je to obyčejnej bastard. A já sem taky bastard, a přesto jsem vytěsněnej ze společnosti. Zvláštní, viď?"
"Takhle nemluv. Přijde mi, že se oba stylizujete do něčeho, co nejste." Odvětila babička s mírným pokrčením ramen.
Pyro se v duchu zašklebil jako kdyby kousal citrón. Že se stylizuje do něčeho, co není? A co vlastně je? Vyděděnec. Tak co má asi tak dělat?

Bleeding from within/Pyromania 2.díl

24. února 2007 v 15:38 Bleeding from within/Pyromania
On to přece neudělal schválně! Neměl tenkrát ještě o svých schopnostech ani tušení, tak jak ho můžou obviňovat z toho, že to udělal schválně? Proč nechtějí ani přijmout jeho omluvu?
Ale nepochyboval, že všechno, co si myslel teď, si myslel i tenkrát. Určitě se jim omlouval, určitě se jim snažil to vysvětlit. Ale prostě si nic nedali říct.
"Tak, tohle je tvůj pokoj. Tak trochu provizorní, samozřejmě." Dovedla ho matka až do malého pokojíku v podkroví, který zřejmě původně sloužil jako sklad. Teď byl ovšem docela pěkně zařízený. Až moc pěkně zařízený na to, že je pro mě, pomyslel si kysele Pyro.
"Fajn." Přikývl a otočil se po svojí matce, "A kde je brácha? A jak se vůbec jmenuje? A co babička, můžu za ní?"
"Jistě, ale nejdřív si vybal. Charlie tu bude až za hodinu, dneska má dlouho školu. Babiččin pokoj je hned v přízemí vedle kuchyně." Odpověděla matka stejně krátce, jako s ním mluvila vlastně celou dobu, a zavřela za sebou dveře.
Pyro to vyřešil jednoduše. Otevřel tašku a tu trochu věcí vyházel na postel. Měl vybaleno.
Pokoj své babičky našel snadno, kuchyň byla ostatně v celém domě pouze jedna. Zaklepal. Ozvalo se "Dále."
Vešel do starožitně zařízené místnosti se starým dřevěným nábytkem, žlutými záclonami na oknech a několika drobnostmi včetně televize, uprostřed které na vozíku seděla drobná stará paní. Jeho babička. Otočila se na něj a chvíli si ho prohlížela.
"Ahoj, babi." Řekl nesměle Pyro. Ale něco mu napovídalo, že tady se mít na pozoru nemusí.
"Johne, tak jsi to opravdu ty!" zaradovala se babička a natáhla ke svému vnukovi ruce. Pyro se nenechal dvakrát pobízet a objal ji. Konečně nějaký člověk, který ho vidí rád.
"Tolik ses změnil, málem bych tě nepoznala!" prohlížela si ho babička, "Když jsem tě viděla naposledy, bylo ti čtrnáct, a teď už jsi dospělý chlap!"
"Zato ty vypadáš pořád stejně." Usmál se Pyro. Vzpomínal si na svou starou, dobráckou babičku. Jedna jeho vzpomínka byla dokonce konkrétní. Tenkrát mu byly čtyři roky a jeho máma byla v porodnici, protože se právě narodil Charlie. Byl doma jen on a babička, jeho táta jel pro jeho matku a bratra. Měli se vrátit domů. A babička zrovna pekla koláč na uvítanou a připravovala slavnostně prostřený stůl.
"Kdy už přijedou?" ptal se jí snad stokrát nedočkavě.
"Už za chvilku, uvidíš." Odpověděla mu vždycky a přitom ho něžně pohladila po vlasech. Bylo to moc příjemné odpoledne, i s tím napjatým očekáváním.
"Přijel jsi před chvílí, viď?" zeptala se ho babička.
"Jo, ani ne před čtvrt hodinou." Přikývl Pyro.
"A hned jsi za mnou běžel. Jako vždycky. Kdykoliv si byl na delší dobu pryč z domu, vždycky byla po návratu tvoje první starost: Co babička?" usmála se stará paní.
Pyro se jen smutně usmál. Kdybys věděla, babi, že seš asi jedinej člověk, kterýmu jsem doopravdy chyběl…
"To Charlie za mnou nechodí skoro vůbec." Posteskla si babička, "Pořád je někde v luftě, a když je doma, tak má jiné záliby než za mnou přijít, sníst si koláč a popovídat si. Neříkej to vašim, ale myslím si, že mu dávají až moc velkou volnost a rozmazlují ho."
"Ani slovo." Přísahal Pyro.
"Tak co, dáš si něco? Mám tu pár karamelových sušenek a můžu udělat kafe." Navrhla babička.
"Jasně, díky." Přikývl Pyro.
Když potom tak spolu seděli u stolu, pili kávu, jedli sušenky a povídali si, přestal o sobě najednou přemýšlet jako o Pyrovi. Zničehonic mu tohle jméno najednou bylo trapné. Před babičkou byl prostě jenom John. Cítil se tu pomalu jako malý kluk, který má ještě všechno před sebou, a až se nají, půjde ven něco podniknout s kamarády…
"Johne!" pronikl k nim ostrý hlas matky.
"Musím jít, shánějí mě." Řekl omluvně Pyro a zvedl se k odchodu.
"Jsi hodný, že jsi tu se mnou byl." Usmála se na něj babička.
"Určitě přijdu zas." Odpověděl jí Pyro, taktéž s úsměvem.
"No konečně, tady seš." Vydechla matka, když Pyro vyšel z babiččina pokoje, "Pojď, už je večeře."
"Jíme pohromadě?" zeptal se Pyro.
"Samozřejmě." Přikývla matka, "Teda kromě babičky, ta si jí, kdy chce."
U stolu v jídelně už seděli otec i Charlie.
"Čau." Hodil po nich Pyro.
"No nazdar." Oplatil mu pozdrav Charlie. Pyro po něm mrsknul zlým pohledem.
"No tak, nehádejte se u večeře." Napomenula je matka a přinesla na stůl zapékané brambory s masem, talíře a příbory.
"Jak bylo ve škole?" započala matka konverzaci u stolu otázkou směřující na mladšího syna.
"Pohoda." Trhl Charlie rameny, "Akorát Groberka měla zase kecy, že mám tolik zameškáno."
"Tak jsi jí doufám vysvětlil, že je to kvůli tvým aktivitám?" zeptal se otec.
"Říkám jí to furt." Mávl Charlie rukou, "Ale ona je úplně natvrdlá."
"Asi za ní zajdu si s ní promluvit." Rozhodla se matka.
"To není nutný. Stejně by to bylo zbytečný." Ujistil ji Charlie.
Pyro se sám pro sebe pousmál. Výmluvy. Charlie nám prostě chodí za školu.
"Něco k smíchu?" všiml si jeho potěšeného výrazu otec.
"Něco asi jo, jinak bych se nesmál." Odpověděl bohorovně Pyro a narval si plnou pusu jídla.
"A smíme vědět, čemu se směješ?" zeptala se matka.
"Kdybych vám to řek, tak byste mi stejně nevěřili." Trhl Pyro rameny.
"Jo, protože u tebe člověk nikdy neví, kdy mluvíš pravdu a kdy lžeš." Zašklebil se na něj Charlie.
"A u tebe jo?" oplatil mu škleb Pyro, aby mu dal jasně najevo, že on se od něj oblbovat nenechá.
Charlie okamžitě změnil výraz v obličeji z potměšilého na ostražitý. Majáček v hlase jeho bratra nešel přeslechnout.
"Kluci, no tak." Mírnila je matka, "Když už si nemůžete říct nic hezkého, tak aspoň mlčte."
"Tak fajn. Pěkný háro." Odvětil Charlie.
Pyro si prohrábl své delší, světle hnědé vlasy. Před tou nehodou je musel mít odbarvené, protože na konečcích měl odrostlou blonďatou barvu. Na to zřejmě Charlie narážel - že je hezky dvojbarevný.
"Zato tebe asi olízla kráva." Konstatoval Pyro, protože Charlieho větu rozhodně jako pochvalu nebral.
"Tak a to by stačilo, Johne." Praštila matka pěstí do stolu.
"Už mlčim." Řekl rychle Pyro. Obličej sklonil co nejníž, aby si nevšimli, jak se nastalou situací baví. No co. Pořád lepší, než kdyby dělal scény. Pořád lepší se těm píčovinám smát, než se nad nimi rozčilovat.
"Abych nezapomněla, Johne," dodala matka, "tak do školy zatím chodit nebudeš. Budeš tady doma, kde na tebe bude někdo z nás dohlížet, a teprve až jak se zadaptuješ, se rozhodneme, jestli tě někam přihlásíme. Podle všeho jsi ani žádnou školu nedostudoval."
"Vždyť si mi v autě řekla, že půjdu z domu, jakmile to bude možné." Řekl Pyro na oko nechápavě, "Tak jakýpak copak. Až se - jak říkáš - zadaptuju, bude nejvyšší čas na to, abych vypad."
"To nech na nás a doktorech." Řekl rázně otec.
"Mluvím s mámou." Odvětil bohorovně Pyro.
"Jdi od stolu." Přikázala ledově matka, "Jídlo si můžeš dojíst ve svém pokoji. A nebudeš s námi sedět u jednoho stolu, dokud se nenaučíš slušně chovat!"
"Jenže já jsem výsledek vašeho snažení!" zasyčel Pyro a vstal. Jídlo si s sebou nevzal, ostatně měl předtím ty sušenky.
"Pořád stejně divnej." Vydechl s úsměvem Charlie.
"To byl taky nápad, brát ho zpátky." Zamručel otec, "Doufám, že se aspoň trochu přizpůsobí a nebude dělat potíže."
"O to už se postarám." Ujistila ho jeho žena, "Stačí mu jen dát najevo, co si může a nemůže dovolit. Chce to jen trpělivost a pádnou ruku. To jsme minule neudělali, a asi to byla chyba."
"Chybou bylo brát ho zpátky." Vedl si otec svou, "Kdyby ses nepostavila na stranu svojí mámy, to si piš, že bych toho klacka doma nechtěl!"
"Jenže ten klacek je taky tvůj syn." Odsekla matka, ve které se najednou probudily mateřské pudy, "A jestli doktoři říkají, že by mu pobyt doma mohl pomoct, tak to zkusíme."
"Jestli se k němu budete i nadále chovat jako ke kusu hadru, tak toho na něm moc nezměníte." Ozval se hlas babičky, která si přijela pro prášek, pobolívala jí záda od toho věčného sezení.
"Tak si ho vemte do parády vy, maminko." Navrhl s úšklebkem otec.
"Na rozdíl od tebe to udělám ráda." Odvětila babička a odjela zase zpátky do svého království.
Pyro mezitím doběhl do svého pokoje. Zavřel za sebou dveře a jednou, na chvilku a pořádně nahlas, zařval. Díky tomu se mu docela ulevilo. Pak se rozhodl prozkoumat, co všechno vlastně ve svém pokoji má. Místnost byla úzká, bylo v ní místo tak akorát na postel na jedné straně a skříň a stůl se židlí na druhé straně. Na stole stál CD přehrávač s rádiem, v zásuvkách našel nějaké papíry, psací potřeby a všelijaké blbosti, které mu pravděpodobně dřív patřili, ale teď mu absolutně nic neříkali. Jedna zásuvka byla například plná všelijakých blbostí z hracích automatů. V druhé zase bylo několik kazet s písničkami z rádia. Ty se mu teď tak leda hnusili, dávno poslouchal něco jiného. Nakonec našel aspoň cédéčka Slipknot, Papa Roach a Celldweller, to už bylo něco jiného. Hned si jedno pustil.
Takže dál. Skříň. Na obsah svého šatníku zůstal jen vyděšeně zírat. Jedna půlka věcí byla jak do divadla, druhá zase byla vhodná tak leda pro desetiletého caparta a ze zbytku jednoduše vyrostl. Naštěstí našel jedny volné černé kalhoty, které celkem ušly, pár slušných triček se také našlo. Udělá na nich pár úprav a bude to. Mezi prádlem našel schované malé růžové mýdlo ve tvaru myšky. O pár dní později si vzpomněl, že ho jednou jemu a Charliemu přivezli příbuzní z dovolené.
Na poličkách se povalovali tři knížky, několik časopisů a u okna se ke sluníčku natahovala jakási rostlina. Jinak už v jeho pokoji nebylo nic.
"No super." Pokýval Pyro hlavou a přelítl pohledem tu spoušť, která po jeho pátrání zavládla. Ani se nesnažil jí uklidit, jen odstranil to nejhorší. Takhle se aspoň cítil trochu jako doma a ne jako na návštěvě. I když co byl jeho pobyt tady jiného než návštěva, která měla dřív nebo později skončit.
Jeho samotka ho po chvíli přestala bavit, proto sešel dolů do koupelny, aby se trochu zkulturnil. Nejprve se celý umyl. Už nemohl dál vydržet ten hnusný pach nemocnice. Musel to ze sebe všechno smýt. Umyl si i hlavu. Pak se začal rozhlížet po nůžkách, žiletce nebo něčem podobném. Když konečně jedny nůžky ukořistil, vzal pramen svých vlasů a ustřihl odrostlé, nabarvené konečky. Krátké vlasy sice nesnášel, ale měl už je natolik odrostlé, že jim tenhle zásah nemohl nijak výrazněji vadit. Při té příležitosti se i oholil. Když se o pár okamžiků později prohlížel v zrcadle, byl nadmíru spokojen. Konečně vypadá, jak vypadat má.
"Nazdar, Tarzane, byl jsi ze sebe udělat člověka?" okomentoval jeho snažení Charlie, se kterým se střetl akorát ve dveřích, když odcházel.
"Jo. Ale jestli tam jdeš ze stejnýho důvodu, tak si nedělej násilí, tobě to nepomůže." Usmál se na něj sladce Pyro.
"Nezáviď. A neodpovídej, že nemáš co, je toho spousta!" zavolal za ním Charlie. Pyro mu odpověděl jednoznačným gestem.
"Jdu ven." Oznámil svým rodičům, když vešel do haly.
"Sám ne." Zvedla se okamžitě matka, "Neznáš to tady a navíc ani nesmíš, zakázali nám pouštět tě kamkoliv bez dozoru."
"Aha, tak mě pojď vodit za ručičku jako malý miminko." Zašklebil se kysele Pyro, "Kde mám boty?"
"Dala jsem ti je do botníku, aby se tu tak nepovalovaly." Kývla matka hlavou směrem k dřevěné skříňce stojící kousek od dveří.
A tak vyrazili ven. Ona jako dáma, on jako nezvladatelný syn. A nejen to. Jasně se cítil být něčím víc. Ten pocit převahy byl nádherný.
"Kam mě vedeš?" zeptal se po chvíli chůze, kdy směr neurčoval on, ale jeho matka.
"Chtěl ses projít. Blízko je park." Odpověděla matka.
"Fajn." Kývl Pyro hlavou. Po chvíli se zeptal znovu: "Co myslel táta těma bráchovejma aktivitama?"
"Charlie dělá reklamu pro jednoho známého výrobce počítačů. Jezdí s ním různě po Státech a předvádí nejnovější modely. Dostává za to dost slušný peníze." Vydechla matka.
"Aha, tak proto takovej snobáckej baráček, nešlo mi to do hlavy." Dovtípil se Pyro.
"Ty snad toužíš žít na smetišti?" ušklíbla se na něj matka.
"Ve svým bytě chci žít, a ne tam pořádat výstavy." Trhl Pyro rameny.
"Neviděli jsme se pět let." Začala najednou matka, "A přijde mi, že tě vůbec neznám. A ty seš přitom pořád úplně stejnej."
"Super, takže aspoň víš, co mám rád a co naopak nesnáším, takže tím pádem taky víš, jak se ke mně chovat." Pousmál se sarkasticky Pyro.
"Sklapni, Johne. Díky tý vaší super akci u Alcatrazu o tobě teď ví snad všichni. A nejen díky tomu, ty tvoje ohnivý show byly taky jeden čas známý kde to jen šlo. Díkybohu tě ale téměř nikdo nezná jménem a tudíž nemůžou vědět o tom, z čí zahrádky kvítko jako ty vzešlo." Řekla matka vyčítavě.
"Už jsem o nějaký "akci Alcatraz" slyšel, ale na moc věcí si v souvislosti s tím nevzpomínám." Pokrčil Pyro rameny. Věděl akorát o tom léku, že chtěli zničit pevnost Alcatraz kvůli němu. Ale to je všechno. S nejvyšší pravděpodobností právě tam málem přišel o život.
"Je to částečně dobře, že si na nic nevzpomínáš." Připustila matka, "Protože kdybys věděl jen polovinu věcí, co nevíš, asi už bys teď dávno seděl v nějakým izolovaným vězení, odkud by ses do konce života nevyhrabal."
Pyrovi se paradoxně její slova moc líbila. Nevěděl pořádně proč, ale prostě z nich měl dobrý pocit.
"Jaktože mě ale nikdo nepoznává, když říkáš, že jsem tak populární?" zašklebil se a rozhlížel se po ostatních lidech, kteří je míjeli.
"Už se na to tak nějak pomalu zapomíná. Navíc tě neznají takhle, jak teď vypadáš. A buď za to rád." Odvětila matka. Pyro si už tolik zvykl, že s ním mluví úsečně, že mu to ani nepřišlo divné. Naopak se docela divil, že mu tak vytrvale odpovídá. Odpoledne to vypadalo, jako kdyby ho měla zakousnout.
"Ještě nějaký příjemný poměry v naší rodině?" vydechl s úsměvem.
"Poznáš je sám." Trhla matka rameny, "Jen o jednu věc bych tě poprosila. Neprovokuj Charlieho, a už vůbec ne svého otce. S Charliem by ses naopak mohl snažit si normálně promluvit, myslím, že byste si měli dost co říct. Ale svého otce si radši moc nevšímej. Proč, to si snad domyslíš sám."
"No jo." Odpověděl Pyro na půl pusy. V duchu věděl, že se svým slizkým bratříčkem žádné přátelské vztahy navazovat nehodlá. Naopak, udělá z něj chudáčka, aby se před ním cítil takhle maličký. Měl pocit, že mu má hodně co vracet.
V podstatě se chtěl jenom pomstít svým rodičům za to, že ho nedokázali mít rádi. Ale to netušil. On se prostě jen chtěl zbavit toho přetlaku a zase si být jistý sám sebou.
Ráno ho přivítalo dotěrné sluníčko, kvůli kterému se nakonec donutil vstát, i když se mu zrovna dvakrát nechtělo.
Dům vypadal na první pohled prázdný. To se Pyrovi líbilo, neměl teď na nikoho náladu. V klidu se najedl a pak zaklepal u své babičky.
"Dobrej den, babi. Potřebuju si jen pro něco skočit do města, tak jen chci, abys to věděla, a taky se chci zeptat, jestli bys mě nezazponzorovala." Řekl.
"A pro co jdeš?" chtěla vědět babička.
"Jen pro nějakej časopis, abych tu nechcípl nudou a měl co číst. Tak dáš mi ty prachy? Anebo chceš jít, nebo jet, jak chceš, se mnou?" navrhl Pyro.
"Ne, to nemusí být. Tady máš pět dolarů, kup si jich kdyžtak víc, nebo i něco od cesty. Ale nedělej žádný blbiny, slib mi to, Johne." Napomínala ho babička.
"Neboj, nic nevyvedu." Slíbil Pyro a vzal si podávanou bankovku.
Ve skutečnosti žádný časopis nechtěl, ale nějaký si přeci jen koupil, aby to nebylo nápadné. To, co chtěl doopravdy, byl zapalovač. S ním se hned cítil líp. Doma ho nehledal, za prvé by na to snadno přišli, za druhé tam určitě ani žádný nebyl, a jestli jo, tak pod zámkem v nějakém nedobytném trezoru.
Navíc když vycházel z krámu, zapalovač v kapse a časopis v ruce, málem vrazil přímo do skupinky náctiletých výrostků, kteří mu zkřížili cestu.
"Hej, dávej bacha!" rozkřikl se jeden z nich, ulízaný blonďák v dresu nějakého fotbalového týmu.
"Zkus to za mě." Odvětil bohorovně Pyro.
"A co kdybych tě prásknul, že jsi byl sám venku?" ozval se úlisný hlásek jeho milovaného bratříčka.
"Dostal sem propustku, mazlíku." Odpověděl mu Pyro ve stejném tónu a chtěl odejít.
"Hele, nemusíš bejt frustrovanej, že máš domácí vězení na hodně dlouhou dobu. Já s tebou plně soucítím. Nemůžeš za to, že seš blbej a neumíš si to zařídit." Ryl do něj dál Charlie, za zády svoje kumpány.
"Teď se cejtíš asi strašně důležitej." Otočil se po něm Pyro.
"A co ty, doufám, že se cejtíš náležitě mizerně." Odvětil Charlie, ale už podstatně ledovějším hlasem.
"Ne. Mě se naopak moc líbí cigareta támhle tvýho kámoše." Pousmál se ďábelsky Pyro a kývl hlavou směrem k jedné ze čtyř goril, která právě v puse žvýkala cigaretu.
"Ty vole, típni to!!" přikázal ostře Charlie, ale to už bylo pozdě. Pyro použil svůj oblíbený trik a nechal cigaretu v ohnivé kouli explodovat. Akorát v ne tak velké jako obvykle, nechtěl, aby od toho kdokoliv chytil, měl by z toho akorát problémy. Radši se těm blbečkům koukal co nejrychleji ztratit z očí, dokud byli v šoku.
"Ta svině. Tohle si vypije." Syčel zlostně Charlie.
"Hele, co to bylo za pošuka?" strčil do něj Dean, jeden z jeho nohsledů, "Nebyl to náhodou John?"
Jako jediný z Charlieho party si totiž Pyra pamatoval.
"Rád bych řek, že ne, ale bohužel ano." Trhl Charlie rameny, "Bez obav, tohle mu dám pořádně sežrat."
Ale jako vždy mu to vzkázal po rodičích.

Bleeding from within/Pyromania 1.díl

24. února 2007 v 15:35 Bleeding from within/Pyromania
Čas je relativní pojem. Běží kolem vás a vy ho ani nevnímáte. Přitom každé slovo, každé gesto, je něco, co je už navždy minulostí a co se již nikdy nevrátí. A kolikrát už jste jen tak seděli, chodili, případně leželi a bloumali s nikým o ničem a měli pocit, že život si jen tak prochází okolo vás a vy si říkáte, proč se vlastně staly věci, které se staly, proč máte dostatek času nad nimi přemýšlet, ale většinou naprostý nedostatek je vykonat, dotáhnout do konce, zamyslet se nad nimi. V tu chvíli vám připadá, že už vlastně nemá cenu nikam chvátat, chcete dát všemu svůj čas… Ale najednou se zase ženete jako blázni, ať už za čímkoliv, najednou máte další myšlenku, další přání, další sen, něco, co vás nutí znovu přišlápnout plyn. A najednou vám ten plyn znovu exploduje pod nohou, vy znovu ležíte, chodíte, sedíte, bloumáte s nikým o ničem, a přemýšlíte… Sníte… Usínáte…
Co je to za světlo? Odkud jde?
"Vypadá to, že je vzhůru."
"Vážně přišel k sobě?"
"Už je to tak."
Kdo to mluví? Kde to jsem? Proč tu jsem? Co se stalo? Proč nic nevím, proč si nic nepamatuju? Můj bože, tolik otázek…!
"Hej, mladej, vnímáš mě?" sklonil se nad ním jakýsi obr v bílém plášti, šedivým strništěm na bradě a brýlemi na nose.
Přikývl.
"Můžeš mluvit?" zeptal se znovu ten obr. Zdálo se, že vůbec nepohybuje pusou, jako kdyby všechna slova vycházela z jeho břicha. Jak komické!
"A… Ano." Vykoktal ze sebe.
"To je dobře. Jak se jmenuješ?"
Zamyslel se.
"Já nevím. Nevzpomínám si, na nic."
"To se dalo čekat." Řekl sarkasticky jako tyčka hubený mužík, taktéž v bílém plášti, "Je zázrak, že vůbec žije."
"Co se děje? Proč jsem tady?" zeptal se bezejmenný.
"Teď se hlavně nerozčiluj. Máš za sebou… Těžkou havárii." Odpověděl bílý obr.
Havárii? Jakou havárii? Vždyť se můžu normálně hýbat…
Počkat, teď si na něco vzpomínám… Ano, něco se skutečně stalo. Vzpomínám si na oheň…
Oheň?
Oheň!!!
"Děje se něco?" zbystřil okamžitě doktor, kterému nenadálá aktivita jeho pacienta nemohla uniknout.
"Já nevím." Odpověděl mladík. Skoro to vypadalo, jako kdyby nebyl jiné věty schopný.
"Jen jsem si na něco vzpomněl."
"A na co?" chtěl vědět doktor.
"Byl to jen obraz, nestihl jsem to zachytit." Trhl mladík rameny.
"Kdyby sis na něco vzpomněl, musíš nám to okamžitě a po pravdě říct, ano?" naléhal na něj doktor.
"Vzpomněl jsem si jen na oheň." Mávl mladík rukou.
Oheň… Oheň… Oheň? Proč se mu ta myšlenka tak silně usadila v hlavě? Co se to děje?
"Pusťte mě ven!" vyhrkl najednou.
"Blázníš, sotva ses probral z kómatu." Usadil ho asistent, ten malý scvrklý pidimužík.
"Je mi fajn!" bránil se mladík.
"Ne natolik, abys mohl jen tak odejít." Usmál se na něj doktor.
"Proč mi neřeknete aspoň kdo jsem a proč jsem tady??" naléhal mladík.
"Protože to sami nevíme." Uklidňoval ho doktor. Mluvil pravdu ale jen napůl - na druhou část otázky totiž pro jistotu neodpověděl vůbec.
Schoval hlavu do dlaní, protože měl pocit, že se mu rozskočí. Proč si sakra na nic nevzpomíná?! Na nic, kromě toho ohně!!
V ohni se přece poznáváš… Přemýšlej, Pyro…
"Zase sis na něco vzpomněl?" znovu se zeptal doktor.
"Pyro…" zašeptal.
"Pyro? To jsi ty?" podíval se na něj nedůvěřivě doktor.
"Ano." Otočil se po něm mladík a po tváři mu mimoděk přeběhl samolibý škleb.
"Takže přeci jen…" vydechl doktor.
"Říkal jsem to už od začátku, že tenhle zmetek prostě musí být mutant!" mírně se rozlítil asistent.
Pyrovy myšlenky najednou začaly proudit rychlostí světla, doslova se zbláznily…
"Kdo je u tebe zmetek?!" podíval se výhrůžně po asistentovi.
"Pomalu, pomalu, uklidni se." Chytil ho doktor za rameno, "Na co všechno sis ještě vzpomněl?"
Pyro se tedy podíval zpátky na něj: "Už na nic… Teda, na něco si vzpomínám, ale vůbec mi to nedává smysl, nemůžu z toho dostat žádnou myšlenku."
"To je dobře. Tak si teď odpočiň." Usmál se doktor. Pyrovi ten úsměv nepřišel vůbec starostlivý nebo uklidňující, ale chladný a vypočítavý.
"Co bude teď??" zeptal se.
"Teď? Teď si tě tu pár dní, možná týdnů necháme. To záleží na tom, jak rychle se budeš uzdravovat." Odpověděl doktor, než za sebou zavřel a zamkl dveře.
"Pokud mě dřív nepošlete do hrobu vy." Zasyčel nenávistně Pyro. Bylo mu úplně jasné, co měly ty zamčené dveře znamenat. Odteď je jejich zajatec. Otrok, majetek. Vlastně mu tím dali najevo, že pro ně není nic víc než nebezpečný hmyz. To v něm probouzelo vztek. Vztek, který rovněž znal již z dřívějška…
Teprve teď si mohl pořádně prohlédnout své vězení. Na první pohled obyčejný studený nemocniční pokoj. Okolo postele ještě stály přístroje. Kromě nich už zde byl jen malý bílý stolek a postel, jinak z podlahy i zdí čišela jen prázdnota a studenost. A tady ho chtějí držet. Ne, tady dlouho nevydrží. Ta strašná prázdnota a sterilita ho jednou dočista zničí. Zblázní se z ní. Vždyť už teď se mu pomalu vkrádala na mozek jako plíživý had. Byl rozdělený na dvě osobnosti. A podvědomě cítil, že to není rozpolcenost v důsledku amnézie - ne, tuhle rozporuplnost měl v krvi.
Najednou si všiml i miniaturních kamer. Byly dvě, jedna v zadním levém, druhé v předním pravém rohu.
Pyro si přitiskl prsty ke spánkům. Proč ho tu drží, proč ho sledují? Přeci jen si nevzpomínal tolik, aby měl odpovědi na své otázky.
Měl dojem, že ho snad z nějakého hodně pofidérního důvodu nechávají vydusit ve vlastní šťávě. Doktoři se u něj sice občas stavili, ale všichni se chovali úplně stejně jako ti dva předtím. A hlavně mu nikdo nechtěl říct tu nejpodstatnější věc - co se mu vlastně stalo. Proč si nic nepamatuje a proč má ty zvláštní jizvy na rukách, kterých si všiml až po nějaké době. Řekli mu akorát jeho občanské jméno - John Allerdyce.
Jednoho dne se dveře jeho cely otevřely a v nich stál doktor, kterého zde ještě nikdy neviděl. Vypadal nepřirozeně, už jenom proto, že se široce usmíval. Pyrovi přišel spíš jako cvok, utečenec z blázince.
"Ahoj, Johne. Půjdeš teď se mnou na jeden takový pohovor. Týká se to tvé minulosti." Řekl ten podivín.
Pyro už chtěl s posměšným výrazem odseknout, jestli se náhodou nezbláznil, ale uvnitř mu něco našeptávalo, aby šel. Vždyť by se mu mohlo podařit utéct. I když, kam by šel? Kam asi tak? Nepamatuje si ani datum svého narození, natož svojí nebo jinou adresu.
Zatímco přemítal o pro a proti svého nápadu, odváděli ho dlouhou chodbou do další odporně bílé místnosti. Nebyla tolik velká jako jeho přechodné bydliště, jedna její část byla prosklená, ale přes sklo nebylo vidět. Asi dva metry před tím sklem stála židle, na kterou se měl posadit.
"Já tě teď opustím. Sednu si támhle za to sklo, budu ti pokládat otázky a ty mi na ně budeš pěkně podle pravdy odpovídat." Řekl mu pak ještě ten jako blázen vyhlížející doktor, než za sebou zavřel dveře.
"Nech se vyšetřit ty." Ucedil znuděně Pyro.
"Tak co, Johne, jak mě slyšíš?" ozval se za okamžik zdánlivě odnikud poněkud zastřený hlas.
"Dobře." Odpověděl stroze Pyro.
"Můžeme začít?"
Pyro trhl neurčitě rameny, tentokrát to ovšem znamenalo souhlas.
"Proč se odmítáš podrobit léčbě?" zněla první otázka.
"Protože se necítím nemocný." Odsekl Pyro.
"Ale ty nemocný jsi." Odpověděl mu doktorův hlas.
"Aha, takže vy pořád vnímáte mutanty jako nákazu?" zašklebil se ironicky Pyro. Ta myšlenka mu prostě najednou vyskočila na mysli, nikdy předtím ho nenapadla. Asi proto, že mu tady dávali jeho odlišnost značně sežrat. Kdyby ho chtěli "uzdravit", dávno by to udělali.
"Na to sis vzpomněl kdy?" zbystřil doktor.
"O tom se tu nebavíme." Odsekl Pyro, "Znovu říkám, že mi nic není. Jestli mě tu držíte jenom proto, že jsem mutant, řekněte mi to rovnou."
Nevyznal se sám ve vlastní hlavě. Ale nějaký tichý, podvědomý hlas mu našeptával, co má dělat a jak se má chovat. Hlavně být tvrdý, nenechat si nic líbit a především si je nepustit moc k tělu a nevyklopit jim všechno.
"Tohle s tím opravdu nemá nic společného, to ti přísahám. Věříš mi?" zkoušel to na něj doktor po mateřsku.
Pyro mlčel.
"Co by jsi řekl tomu, kdyby ses, až se uzdravíš, vrátil ke svým rodičům?" pokračoval doktor v otázkách.
Pyrovi se najednou zcela změnil výraz ve tváři. Už nebyl uzavřený a vzdorovitý, zdálo se, že začíná chtě nechtě spolupracovat.
"Já si na rodiče nepamatuju." Řekl nakonec.
"Kontaktovali jsme je. Pokud zůstaneš nějaký čas ještě pod naším dohledem, jsou ochotní vzít tě zpátky k sobě. Chtěl by ses k nim vrátit?"
"Znovu říkám, že si na ně nevzpomínám, nemám důvod se k nim vracet, ale ani nemám důvod se k nim nevracet." Řekl netrpělivě Pyro.
"Mám to brát jako souhlas?" položil doktor zásadní otázku.
Pyro dlouho váhal. Kdyby se měl soustředit jenom na svůj vnitřní hlas, asi by nakonec odpověděl ne. Něco ho od jeho rodiny odrazovalo, říkalo mu, aby se k nim nevracel, aby minulost nevyhledával. Hlava ale zase chtěla znát odpovědi na své otázky. Proto nakonec přikývl.
"Řekněte mi o nich něco." Zaprosil nakonec.
"Později. Teď tu otázky pokládám já." Utnul ho doktor, "Nejdřív mi odpověz na otázku, jestli si vzpomínáš na jistého Erica Lanchera, také se mu říkalo Magneto."
"Ne." Zakroutil Pyro hlavou.
"Vážně?" zeptal se zkoumavě doktor.
"Vážně. Nepamatuju si nic." Zakroutil Pyro hlavou.
"Dobrá tedy."
Kdyby se doktor více než na pozvolný nátlak soustředil na změny v chování svého svěřence, musel by si všimnout, že zatímco nad většinou otázek týkajících se jeho minulosti se Pyro chvíli zamýšlí, na otázky ohledně Magneta odpovídal rychle a okamžitě. Věděl totiž, že přesně tohle je to, k čemu se nesmí přiznat. Nevzpomínal si na žádné podrobnosti, ale s určitostí věděl, že patřil k Bratrstvu, které vedl právě Magneto. Určitě to byl pravý důvod, proč ho tu drží. Bojí se ho.
Občas se mu stávalo, že když se touhle myšlenkou zaobíral - a dělal to poměrně často - tak se tak trochu samolibě ušklíbl. Vida, jaký z něj mají vítr. A co teprve, až ho pustí ven.
Skutečnost ale byla zcela jiná než čekal. Vykolejilo ho to natolik, že měl co dělat, aby si svůj vnitřní svět dal zase aspoň v náznacích dohromady.
Začalo to tím, že si pro něj opravdu přijela jeho matka. Stále si ještě na nic o své rodině nevzpomínal, proto nevěděl, co může čekat. Ale když si ho na příjmu vyzvedla postarší, ztrhaně vyhlížející žena a pozdravila ho "Dobrý den", jako úplně cizího člověka, zarazilo ho to. Natolik, že ani neodpověděl.
"Dlouho jsme se neviděli." Řekla ještě jeho matka, když odnášela tu trochu věcí, co měl u sebe v nemocnici, k autu.
"Pro mě se vidíme poprvý." Odvětil Pyro.
"Bohužel je tomu jinak." Povzdychla si matka.
Pyro, který zrovna otevíral dveře od auta, ustrnul vprostřed pohybu.
"Nikdo tě nenutí, abych jel s tebou." Řekl tvrdě a dveře zase zabouchl.
"Ale nutí. Ty sám. A nedělej tu scény a nastup si." Odpověděla mu matka hlasem, který nepřipouštěl námitky.
Seděli vedle sebe mlčky. Pyro to ticho dlouho nedokázal snášet. Pustil rádio.
"Ten kravál poslouchat nehodlám." Vypnula ho vzápětí jeho matka.
"Proč seš na mě jak na cizího?" naštval se Pyro.
Matka neodpověděla.
"Buď rád, že si nic nepamatuješ." Řekla nakonec.
"Já bych zase naopak moc rád věděl, o co tu kráčí." Trhl Pyro rameny.
"Dozvíš se to." Odvětila matka.
"Nemohla bys mi říct aspoň něco o tom, jak to teď doma vypadá?" nevzdával se Pyro, který byl čím dál víc nervóznější.
"Přestěhovali jsme se. Koupili jsme si nový dům, jen pár bloků od toho bývalého. A babička s námi žije pořád, i když jsme jí jeden čas chtěli dát do domova důchodců."
"Proč?" nechápal Pyro.
"Ty si vážně nic nepamatuješ?" otočila se po něm zkoumavě matka.
"Vypadám na to?" zeptal se otráveně Pyro. Jestli mu tuhle otázku položí ještě jednou, asi vyskočí z kůže.
"Babička byla těžce nemocná a poté ochrnula." Odpověděla s rezignovaným vydechnutím matka, "Udělali jsme jí její vlastní bezbariérový pokojík, aby mohla v klidu dožít."
"Fajn." Přikývl Pyro, "Co zbytek rodiny? Mám nějaké sourozence? A co táta?"
Při slově táta sebou matka prudce trhla.
"Máš mladšího bratra. Před měsícem mu bylo patnáct." Řekla odměřeně, "Ve škole se učí dobře, dokonce byl párkrát i v televizi, vzala si ho pod patronát jedna agentura. Žádné problémy s ním nejsou."
Pyro se rezignovaně opřel o okénko. Správně pochopil podtón té věty: "Na rozdíl od tebe."
"Mami," řekl nakonec, "netuším, proč mě nesnášíš. Každopádně můžu teď začít nový život, a vy mě v tom dost můžete ovlivnit."
"Ale prosimtě." Zašklebila se matka, "Jakýpak ovlivňování. Ty se nikdy nezměníš. Nezměnil ses ani teď. Pořád stejně mluvíš, stejně se chováš. Je to prostě v tobě. Nevím, co si kdo slibuje od toho, že pokud dostaneš druhou šanci, že se nějak změníš. Je jen otázkou času, kdy se zase vrátíš do starých kolejí. Ale u toho já být nechci, proto si zapiš za uši, že jakmile tě přestanou doktoři hlídat, půjdeš hezky z domu."
"Tak zastav, já půjdu rovnou!" naštval se Pyro. Tentokrát to myslel smrtelně vážně.
"Ne. Chtějí, abysme to zkusili, tak to zkusíme, co nám zbývá." Pokrčila matka klidně rameny.
"Ty nemusíš absolutně nic. A já si taky nenechám líbit všechno." Zasyčel nenávistivě Pyro.
"Vidíš, a je to zase tady. Když nevíš kudy kam, začínáš vyhrožovat. To je to hlavní, co by ses měl odnaučit, Johne. Protože tahle tvoje nerozvážnost málem stála život nejen tebe, ale jistě i spoustu dalších lidí. Ostatně jsi ve vzteku málem zabil i svého vlastního otce, to je ten důvod, proč tě u nás nechci! Je to náš dům a ty už do něj nepatříš!"
Na tohle Pyro nedokázal odpovědět ani jakkoliv jinak zareagovat. Příliš mnoho emocí a informací na jeho hlavu, která znovu, jako už tolikrát, začínala bolet.
Sakra, kdyby se svého otce pokusil zabít, tak by si na to přece vzpomněl, ne?!
Taky že si vzpomněl. Sotva dojeli před jejich nový dům, už to ho málem porazilo. Taková snobárna! Kde na to vzali? Něco mu říkalo, že zas tolik peněz nikdy neměli, aby si mohli dovolit tohle.
"Jsme doma!" zavolala matka vyčerpaně do chodby, když za nimi zapadly domovní dveře. Dlouhá chodba s nablýskanou podlahou vedla do haly s vysokým stropem a novou sedací soupravou, která už sama o sobě musela stát majlant. Pyro na to zíral značně nechápavě.
"Skutečně." Ozvalo se po jeho pravém boku. Stál tam jakýsi muž, pravděpodobně jeho otec. Celou půlku obličeje měl ošklivě zjizvenou, dokonce mu chyběla část ucha.
Pyro křečovitě zavřel oči.
Bylo to už dávno. Na Den díkuvzdání. Seděli okolo stolu, on seděl přímo naproti svému otci, mezi nimi stály dvě svíčky. Začali se hrozně hádat, protože mu to nějak skřípalo ve škole a jeho otci se to samozřejmě nelíbilo a dával mu to sežrat vždy a všude. I při slavnostní večeři. Pyro se na něj nakonec naštval takovým způsobem, že měl tisíc chutí okolo sebe všechno zničit, před očima měl rudo. A to doslova. Protože ve chvíli, kdy už se hladina jeho vzteku stala neúnosnou, se plameny obou svíček rozzářily jako při požáru a obrátili se proti jeho otci. Dlouho si poté poležel v nemocnici s ošklivými popáleninami, které mu zničili téměř celý obličej.
Tak proto se mu pořád vracely myšlenky o ohni! Umí ovládat oheň! No jasně, teď si úplně skvěle vzpomíná!
"Tak co, už jsi zjistil, co jsi potřeboval?" vytrhl ho z přemýšlení bodrý hlas jeho matky, "Tak pojď, zavedu tě do pokoje."
Na schodech se najednou Pyro ještě otočil po svém otci, který je němě pozoroval.
"Neudělal jsem to schválně."
Do otce jako když střelí. Otočil se na podpatku a zmizel ve vedlejší místnosti.
"Neprovokuj ho." Napomenula ho okamžitě matka.
"Jen jsem se chtěl omluvit." Bránil se Pyro.
"Na to už je stejně pozdě." Plácla ho matka mírně přes rameno. Bylo to vůbec poprvé za celou tu dobu, co se ho dotkla.

Trocha infa, abyste se zorientovali v ději

24. února 2007 v 15:33 Bleeding from within/Pyromania
Bleeding from within/Pyromania je vlastně moje zcela vymyšlené pokračování X-Menů a pokračujeme tam, kde skončil 3. díl téhle série. Neznám ty komiksy, neznám okolo X-Menů prakticky nic krom toho, co jsem viděla ve filmu, takže jsem si kompletně všechno musela vymyslet. Jak už název napovídá (a jak byste u mě očekávali), tohle pokračování se týká Johna Allerdyce, zvěme ho radši Pyro, který jako zázrakem přežil tu řežbu u Alcatrazu a probouzí se v nemocnici se ztrátou paměti...
A jako už tradičně u mých počinů to bude trochu psycho a hlavně vnitřní boj. Ale vyhrát může jen jeden...
John...
...nebo Pyro

Co to?

24. února 2007 v 15:15 *-*-*-*-*-*Povídky*-*-*-*-*-*
No zkrátka jsem si tak řekla, že abych sem vůbec něco přidávala:-P, tak si založím tuhle novou kategorii... Sice by se moje dokončený povídky daly spočítat na prstech jedný ruky, ale třeba když mě budete dostatečně motivovat, tak se jejich počet zvýší.:)
NickyHayden

Přemýšlivý Pátek:)

23. února 2007 v 16:17 My World
No, tohle bude jen krátký...
Shrnutí toho, že na www.studna.net jsem chodila často a ráda. Člověk si príma počet, něco se dozvěděl, našel pár fotek. Jak asi víte, je to už poměrně dlouho, co jsem na konkurenčním serveru www.horror.cz , prakticky by se dalo říct, že kromě majitele stránek jsem tam jediná z původního týmu.:) A když srovnám, jak ty stránky vypadaly, když jsem tam přišla poprvé, a jak vypadají teď, no je to něco skvělýho. Vážně, ten pokrok je hodně vidět. Návštěvnost se drží na něco přes 800 lidí za den, přibývá komentářů pod články, příspěvků v diskuzích... Paráda. Zjevně se to ale někomu nelíbí.
Z jedné diskuze:
Tinne, vloženo 13:42:05 12. 01. 2007
našla jsem tyhle stránky, zatím jsem nemla čas si je více prohlédnout: http://www.horror.cz/
Obitus, vloženo 18:24:27 12. 01. 2007
to bud rada, je to dost waste of time, casto preklady z imdb a buhvi odkud jeszte, clanecky kratounke a o nicom
No, my jsme si nezačali. Že nás studnaři pomlouvaj a dělaj nám na webu bordel (jako třeba to s tou anketou, že?) je jejich věc, oni se ztrapňujou. Btw, jednou jsem pod svým článkem napsala, že na imbd si může o filmu přečíst každý, proto se nenamáhám s přepisováním, a že by na imbd psali jako shark a Frenk? Ehm, lol.XD

Myšlenky trochu k hokeji...:)

23. února 2007 v 12:44 My World
Včera jsem si udělala menší hokejový výlet na youtube a s nadšením zjistila, kolik nových videí s českou reprezentací přibylo. Nejvíc mě potěšilo video z Vídně 1996, jeden z památných výkřiků "Martin Procházka GOOOOOOOL! To snad není pravda!" aneb nádherný gól 19 vteřin před koncem utkání a pak ještě o 12 vteřin později další gól do prázdné brány... Pokud si dobře pamatuju, tak Kanaďani z toho byli tenkrát tak paf, že se i zapomněli porvat. No jo, nějakej póvl českej jim tam dal takovou nakládačku těsně před prodloužením.:) A o 9 let později Vídeň 2005, medaile za Ivana... Taky krása, nádherný vzpomínky, i když to není až tolik dávno.:) V tomhle ohledu jsem prostě nadšenec a národovec až za hrob.X) Hlavně vzpomínka na kouzlo s maskou a na to, jak jsme měli zrovna poslední hodinu, matiku, a nesměli jsme se jít dívat s ostatníma do auly, protože náš matikář je s prominutím pí*us, ale je to bohužel pravda, tak kluci zapnuli rádia na mobilech a průběžně hlásili výsledky.:) No, ehm, ty vzpomínky ale nebyli ve všem až tak hezké...
Vzpomněla jsem si na to, když jsem viděla fotku Tomáše Vokouna. Nenajdete jedinou fotku z finále, na který by se doopravdy radoval. Všechno to začalo tím, že si k našemu Fisherovi hezky přijel Smyth a začal ho sekat do bruslí hokejkou, a ještě a ještě, no jak malý mimino a prostě typickej Kanaďan... Byli 2 vteřiny do konce utkání, dement. Fisher si ho víceméně snažil nevšímat, ale pak tam do nich najel i Heatly a to už se z branky přihnal i Tomáš (Vokoun) a chtěl Fishera bránit. Takže to teď měli hoši hezky rozdělený, zatímco se tam postupně sjížděli další a další, tak si Heatly vyjel na Tomáše a ten mu řekl něco, co mu kvůli výčitkám svědomí zkazilo celý večer a k ničemu mu nebylo ani to, že se zkoušel Heatlymu omluvit. Místo toho si ho Kanaďani málem podali podruhý.
"Kdyby nebyli vaše soudy zaostalý, tak už sedíš v base!"
Nebo prostě něco v tom smyslu. Každopádně toho později vážně litoval a zkazilo mu to celý večer. Bylo mi ho vážně líto... no Heatlymu to asi taky ale příjemný nebylo, ale kdyby nás ty s*áčové nechali na pokoji, ušetřili by si tuhle epizodu oba... No začali ste si, milánkové, máte to mít.
A ještě jedno vlastně. Tomáš to neudělal zákeřně, prostě mu to vylítlo, a jen tlumočil názor každého čtvrtého člověka. S tím rozdílem, že většina lidí by z toho rozhodně neměla špatné svědomí a už vůbec by se nechodila Heatlymu omlouvat.

Dozvěděli jsme se z rozhovorů...

22. února 2007 v 10:59 Funny F1
"Jak porazit Alonsa? Možná bychom ho měli přesvědčit, aby začal hrát tenis." Ron Dennis, šéf týmu McLaren, na téma zranění Montoyi a náskoku Fernanda Alonsa
"Rameno jsem si poranil při tenise. Přál bych si, aby to bylo při něčem jiném a nebezpečnějším. Takhle vypadám jako nešika a idiot!" Popření Juana Pabla Montoyi, že by si zlomeninu přivodil na motokrosové motorce
"Nějaké doma mám a občas je prolistuju. Cora je ale lepší živá. Nicméně... když vás poslouchám, určitě jste si jich pár koupil, že? Ale neříkejte mi, co s nimi děláte, nechci to vědět." (smích) Ralf Schumacher pro Sport na otázku, zda má výtisky pánského magazíinu MAXIM, ve kterém vyšly dráždivé fotografie jeho manželky Cory
"V roce 1993 jsme měli plnou bednu triček s nápisem Michael Schumacher - mistr světa, jenže jsme titul nevyhráli. Letos už jsem byl trochu opatrnější, ale asi se dá odhadnout, co je v těch velkých kufrech, které vezeme s sebou." Boss Renaultu Flavio Briatore před závodem v Brazílii o tom, jak byl tým připraven na zisk titulu
"Ahoj, strýčku Davide!" Mladíci Christian Klien a Vitantonio Liuzzi zdraví zkušeného týmového kolegu Coultharda...
"Ahoj, děti." ...odpovídá David Coulthard
"Náš britský technický ředitel Mike Gascoyne neuměl německy ani slovíčko a teď je skoro jako rodilý mluvčí. Japonsky jsme se ale nenaučili ani jeden." Ralf Schumacher vypráví o tom, jak zapadl do japonského týmu Toyota, který sídlí v Německu

Co se dělo po rozpadu skupiny?

21. února 2007 v 23:17 | NickyHayden |  Blbinky, články, fantvorba...:)
Christian Klien
Christian nejen že neopustil showbyznys, ale ani si nepřestal komplikovat život. Takže mezitím, co koncertoval a nahrával album, stihl během pěti měsíců počít dvě děti, každé s jinou ženou. První, dceru Barbaru, s novinářkou Annie Lipenowskou po měsíční známosti, druhé, syna Jesseho Angela, s modelkou Lanou Streggiou dokonce po jednodenní známosti. Nakonec se rozhodl zůstat s Lanou, ale manželství se po pěti letech za hodně divokých okolností rozpadlo - Christian se sice dokázal vzdát drog, vyměnil je ale za alkohol.
Fernando Alonso
Fernando se ze světa showbyznysu rozhodl radši stáhnout. Peněz měl dost a Patriciiny příjmy také nebyly malé, proto došel k závěru, že toho všeho má právě tak akorát dost a rozhodl se zaměřit svou pozornost především na svou dceru. Povedlo se mu konečně dát definitivně do pořádku svůj rodinný život. V pravidelném kontaktu zůstal akorát s Christianem, s ostatními komunikoval pouze příležitostně.
Mikko Räikkönen
Mikko po půl roce usoudil, že pokud by měl celý život už jen strávit kdesi v ústraní, psychicky ho to zničí. Nickovu smrt nesl velice těžce, proto se rozhodl zaměřit se na něco jiného, než věčné bloumání. Už jeho první sólový singl se stal velkým hitem a vůbec celá jeho další hudební kariéra byla velice úspěšná a první rok mu přinesl velké zadostiučinění - v anketách popularity poprvé předstihl svého bratra. I jeho divoký vztah s Meikem se konečně ustálil a když bylo ve Finsku uzákoněno registrované partnerství, vzali se.
Jenson Button
V době, kdy Nick zemřel, se na Jensona konečně po dlouhé době usmálo štěstí v podobě nové lásky - jeho vyvolenou se stala herečka Jodi Lyn O´Keefe. Jenson na tom byl ale po té nešťastné události hodně psychicky špatně a jeho novému vztahu to způsobilo vážné trhliny. Po roce se ale k sobě s Jodi vrátili zpátky a vzali se. Jenson se stejně jako Fernando rozhodl distancovat se od showbyznysu a založil nadaci na pomoc dětem bez rodičů. On sám měl nakonec tři holky - Michelle-Elizabeth, Sandrine a Lilly Rose.
Dereka adoptovala rodina jeho strýce Svena. Ten se rozhodl pokračovat v tom, co začal Nick, a Dereka vydával za své dítě. Šlo to ale ututlat jen do té doby, než zjistil, že má doma přesnou kopii svého mladšího bratra…

Velmi profláklá reklama na Mercedes

21. února 2007 v 22:16 Funny F1
Aneb proč se Kimimu také přezdívá "pan Jojo"XD je to v němčině, tak se nelekněte...

Pochyceno v diskuzích:)

19. února 2007 v 18:14 Funny F1
Villeneuve že má 168 cm? Tos to bral i se stupněm vítězů, ne? (miki)
Hele, na tom obrázku je Webbo, rýpneme si do losera? (Kiedis) Jasně, něco ve stylu "Ale co to, co to, loser umí hrát tenis nebo je to fotomontáž?" (Hurvajs) Drží to jak prase kost, to ani fotomontáž být nemusí. (Kiedis)
Villeneuv je jednička. (RST) Píše se to Villeneuve, tak si to příště pořádně zkopíruj. Krom toho je to jméno francouzského šlechtického původu a nějaký Villeneuve to kdysi projel jako admirál u Trafalgaru. To jen tak, abys to příště neprznil. (MC) A víš, jak ten napoleonský admirál Villeneuve skončil po té prohrané bitvě? (Evin) Myslím že dost blbě, pokud se rovnou nezastřelil... No, tenhle (JV) patří k těm co v té době vzali roha do Kanady... (MC)
Už jak se Mikko a Meiko seznámili, mě to trklo. Proč zrovna on?! (SAduska) Neboj, tím nechci naznačit, že Kimi vypadá jako teplouš. (Kiedis)
Pokud potřebuje Ralf slyšet pípání když má za zadkem auto, tak to aby si polovina startovního pole pořídila alarm. (Kiedis) levnejsi bude, kdyz si Ralf instaluje do prilby pipatko. (moas) Myslíš, že mu nebude tlačit na mozek? (Kiedis) na co ? (RIK) No na mozek... Líbilo by se ti snad víc na lebku nebo si myslíš, že Ralf ani žádný nemá? (Kiedis) No za bé je správně, ale já to neřek. (RIK)

Sato a voňavá kampaň

19. února 2007 v 18:05 Funny F1
Diskuze k článku, že Sata bude sponzorovat japonská firma na výrobu parfémů...
moas: Skoda ze nam Sato ani jednou nevyhral, a treba i osklive...
RIK: No presne to me napadlo, jenom jsem to sem nenapsal :) Ale treba kdyz se postrika nejakym picifukem tak zacne vitezit :o)
moas: ja myslim ze smradu z nej (z jeho vozu) jsme si v letosni sezone uzili az az... ted mu treba bude dym z motoru vonet po orchidejich...
RIK: :o))))) no v Japonsku možná po jasmínu...
moas: Kazdopadne jestli k tomu pristoupi jak ta zenska v saline dneska rano, tak ho budou hromadne predjizdet i piloti Minardi, protoze se tam skoro nebude dat dychat
Kiedis (neboli já): Lidi :o)))))) S váma se člověk vážně nenudí. Já každopádně jako anti Kato bych se z té vůně asi osypala...
RIK: To asi ano, ma jit o panskou kosmetiku. Ja se take z damske osypavam .;)
moas: damske vune jsou fajn, kdyz jsou lehke, nesmeji cloveka prilepit vsema ctyrma k podlaze...
spravnej chlap ma byt citit konem a potem, v nasem pripade spis benzinem a spalenym olejem
Kiedis: Moas: A čím bych podle téhle teorie měla vonět já?:o)) RIK: Proč se voníš dámskou voňavkou?
RIK: Tak to jsem se spatne vyjadril ... ja se osypavam kdyz ji citim ...
moas: na vyber je toho spousta, rozhodne bych NEdoporucoval Marii Clare nebo Toscu a dalsi, ktere bych prodaval pouze lidem proverenym BIS...
Kiedis: RIK: No proto, už jsem si myslela... Moas: Tak díky, vím opravdu hodně, o co se jedná. A ještě prosím, co je to BIS? To víš, na mě musíš jednoduše...
RIK: Tak nemysli.;) V tomhle ohledu jsem naprosto normální.
moas: Bezpečnostní informační služba.

Nejlepší hlášky GBT:)

18. února 2007 v 12:41 | NickyHayden |  Blbinky, články, fantvorba...:)
Jenson
Už chápu, co znamená, že hvězdy nemaj žádný soukromí. (řečeno značně vyděšeně poté, co jim fanynky málem prolustrovaly pokoj)
Hele, dělejte si srandu z někoho jinýho, jo? (poté, co mu kdosi zavolal, že jsou první v anglické hitparádě)
Promluvíme si o tom, až zajdeš na rakovinu plic, cirhózu jater nebo AIDS. (pokoušel se přivést Fernanda k rozumu)
Náš Španěl, gladiátor Maximus, vylezl z arény! (na pozdě příchozího Fernanda)
Až budeš chtít umřít, tak směle do toho. (výhrůžka Nickovi)
Za co by nás chtěli nominovat? Na cenu Bulvár roku leda, ne? (no comment)
Většina menšinu nepřemlouvá. (pokus o jiný pohled na demokracii)
Souhlasím se Španělem. (a skály se rozestoupily…)
Jo, a oba vás to strašně mrzí. (reakce na Fernandův protest, že se svlékacího pokeru neúčastní Mikko)
Myslím, že to, že nejsi jeho typ, tě zas tak tížit nemusí, ne? (ano, ano, Fernando opravdu není Mikkův typ…)
Fernando
Prostě jsem Španěl a přišel jsem vám zazpívat. (na konkurzu)
Nechte ho, je to osobnost! (o kom jiném, než o Jensonovi)
A to je to co chcem, dělat svůj originální Gangsta - Hop, který vyrábíme se smyslem... Ty čuráku, ty se mi směješ! (když se pokoušel ostatní odreagovat před vystoupením - btw, originál je od Dolores Clan:) )
Sklapni, Commode. (na Jensona po jeho uvítačce viz výše)
Vždyť to byla jen sranda! (používá téměř neustále)
Nicku, není to tvůj příbuznej? (reakce na Meika)
Co mě tu sakra okopáváte jak rychlený kedlubny?! (Fernando se brání proti tělesnému trestu)
Jakým Nandem?! (ne každý má rád svoje přezdívky…)
To bude asi tím, že je na Němce neobvykle hezkej. (pozapomněl, že když bude tlumočit názor své přítelkyně na Meika, bude to přijato s všeobecným zděšením)
Jo, myslím že je to přesně ta věc, za kterou by mě Mark hnal se sekerou v ruce za hory a doly. (Fernandovo vysvětlení pojmu "anarchie")
Tvou narážku pochopil jsem, milý Jensone, však přítelkyni mám a věrný jí zůstat hodlám. (Fernando básní…)
Mikko
José nepřijel! (poté, co Mark Fernandovi řekl, že se pro média bude jmenovat Fernando José a Fernando se otázal, jestli se má vydávat za teplouše)
Jako sardinky. (odpoveď na otázku, jak se cítí hvězdy)
Hele, ty šutry nevypadaj moc důvěryhodně. (proneseno chvíli před tím, než z těch šutrů zahučel do vody)
Banda trotlů! (poprvé zvoláno značně rozjařeně v okamžiku, kdy měli ostatní náladu pod psa)
Héj, na to mám copyright! (Mikko zkrátka nikomu nic nedaruje)
Když my jsme měli naposledy volno, tak bylo Mrtvý moře ještě marod! (netřeba komentáře)
Já na Icemana totiž neslyším, to je bráchova přezdívka. (to abyste věděli…)
Ale nic. (velmi obvyklá odpověď)
Jo jo. (největší taháky zůstávají v rodině)
Neměl bys tak přemejšlet, evidentně ti to nedělá dobře. (na Fernanda)
A pokud chceš začít žárlit, radím ti upřímně - nedělej to. (není nad dobrou radu)
Vidíte, vy dva, to bych vám mohl popřát - ať nemáte dvojčata. To vám vážně z celého srdce nepřeju. (zkušenosti jsou někdy k nezaplacení)
Jo, tak mě moc těší, nevím, jestli o tom víš, ale před chvílí jsme se spolu vyspali. (no cement)
Na to ti můžu dát certifikát. (reakce na Fernandovo chvástání, že kecama jde nasírat ostatní nejlépe)
Christian
Bože, kam jsem to vlezl... (už při prvním focení tušil…)
A přestaň se na mě tak pitomě šklebit. (na Fernanda)
Quizá máš pravdu. (pokus o Španělštinu)
Asi sem nenormální, ale já se sám sobě líbím. (hodnotí svůj převlek za ženu)
Když budete hodný, možná vám neobtisknu rtěnku na límec! (opět záležitost Christiana)
Gejša je hezká, ale vy jste to stočili k análnímu sexu, pokud jsem dobře poslouchal. (a poslouchal bohužel dobře…)
Teď nejdu před tebou, teď mi to nevadí. (volně přeloženo "Nicku, klidně sebou zase švihni, aspoň se zasmějeme")
Doufám, že máš dostatečnou zásobu prášků na nervy, s šéfem je to občas dost těžký. (varování pro Caroline)
Nick
No to je dobrej haluz. (když se dozvěděl název skupiny - Good Boys Together)
Možná by ti měl rovnou i najít náhradní obličej, jinak si budou myslet, že jde o pátrací relaci. (před televizním přenosem na Jensona, který neměl zrovna dobrou náladu)
Jaký je počasí tam nahoře? (na Jensona)
Já myslím, že tady už viděli tolik kokotů, že by je ten dotyčnej nevytrhl, ani kdyby tam přišel v neoprénu, s mrkví v ruce a kovbojským kloboukem na hlavě. (na návrh, aby ten, kdo prohraje v kartách, došel ve spodkách do hotelového baru pro chlast)
Proč vždycky já! (řečeno značně zoufale po pádu z pódia)
Tak to bych si dovolil se hádat, protože nás dal dohromady Mark a ten ženská není. Teda doufám. (Nick dementuje úsloví "Za vším hledej ženu.")
Mládeži nenalévejte, mládež je šikovná a obslouží se sama. (no comment)
Teď s tebou slovní kopanou vážně hrát nehodlám. (sci-fi)
I kdyby, tak i Jensona by si k sexu přesvědčil spíš než gejšu. (zkrátka znalec japonské kultury)
Copak vy v Englicku… (na Jensona)
Mám strašnou chuť ti ublížit. (na Fernanda, řečeno s nejsladším úsměvem na tváři)
Teda ty prase, koukej se obout! (…řekl a hodil po Jensonovi botu)
Ehm, šéfe, to je od tebe sice hezké, že tak moc dbáš na naši morálku, ale já mám od doktora nařízený, že mám jíst pravidelně, a proto si nehodlám rozházet zdraví pro pochybné důvody jako je to, že chceš zapůsobit na Caroline. (no beton)

Anketa, jak by to mělo být dál

17. února 2007 v 23:17 | NickyHayden |  Ankety
Prosím, zahlasujte...:)

Anketa

17. února 2007 v 23:17 | NickyHayden |  Ankety
Tak, všechny díly jsou kompletní, proto si můžu dovolit položit tuhle otázku...;)

The End Of The Line - 7. část

17. února 2007 v 23:13 | NickyHayden |  6. díl - The End Of The Line
O rok později…
"V kolik že pro tebe přijede ten Mikko?" otočil se Sven na Nicka. Ten zrovna seděl na zemi a hrál si s Derekem. Skutečně, stalo se přesně to, co říkal - měl syna. Co bylo nejdůležitější, zdravého. A Derek byl také to jediné, co ho drželo nad vodou. Jinak byl psychicky v těžké krizi…
"Měl by se tu objevit kolem sedmé." Mrkl Nick na velké hodiny na poličce, na nichž byl momentálně čas půl šesté. Derek se otočil stejným směrem a okamžitě projevil zájem si na hodiny sáhnout.
"Počkej, to nemůžeš, kdo to pak má leštit…" zastavil ho Nick na poslední chvíli.
"Ten kluk je stoprocentně tvůj, je jak z divejch vajec." Pousmál se Sven.
"No, to teda." Oplatil mu úsměv chabě Nick a pohladil Dereka po vláskách, "Je celej po mě. Ale oči má po mámě…"
Tahle slova mu málem vehnala slzy do očí. Velmi, velmi těžko se smiřoval s tím, že tyhle oči už nikdy neuvidí… Měl krásného, zdravého syna, to ano. Ale doktoři nebyli skeptičtí jen tak pro nic za nic. Život si vybral svou krutou daň někde jinde…
"Nicku, ta moje nabídka, že kdybys cokoliv kdykoliv potřeboval…" začal Sven.
"Já vím. Díky moc." Přikývl vděčně Nick. Vážně, Sven byl v tuhle dobu jediný člověk, koho měl. Vlastně, ne jediný. Byli tu ještě kluci ze skupiny. A především Mikko. V životě by si nepomyslel, že bude mít zrovna jeho tak rád. Ale stalo se.
"Kdybys nebyl na holky a já neměl Meika, tak už jsem se do tebe zamiloval." Řekl mu Mikko jednou. Vystihl tím všechno a naprosto přesně. Přesně jak si slíbili na začátku - našli se. Porozuměli si natolik, že se z nich stala doslova jedna duše.
Dneska večer měli hrát na jednom prominentním podnikovém večírku. Nickovi se tam nijak extra nechtělo. Vlastně, nechtělo se mu tam vůbec. Proto, když se Mikko krátce před sedmou ukázal, měl náladu kdesi u absolutní nuly.
"Ahoj, připravenej?" kývl ve dveřích na Nicka, ani nešel dovnitř.
"Ne." Řekl podle pravdy Nick a ještě naposledy pohoupal v náručí Dereka, "Měj se tu hezky srdíčko, zítra se pro tebe vrátím."
"Neboj, dáme ti na něj pozor." Vzala si od něj malého Franciska.
"Spíš ty se opatruj." Doplnil jí Sven a ač to obvykle nedělal, tak Nicka objal.
"Budu se snažit." Slíbil mu Nick, "Ahoj, zítra jsem tu, ale nemůžu říct přesně kdy."
"Vypadáš vyloženě nadšeně." Konstatoval Mikko, když za nimi zapadli dveře bytu.
"Tak to vypadám přesně tak, jak se cítím." Odvětil Nick.
Pak nastalo dlouhé ticho, které až po půlhodině jízdy prolomil Nick: "Já prostě končím."
"Jak to myslíš?" otočil se po něm Mikko.
"Odejdu ze skupiny. Nechci, nemůžu, odmítám." Zakroutil Nick rázně hlavou a upřeným pohledem zíral ven z okna do tmy a světel dalších aut, která se v tomhle zimním večeru proháněla po dálnici.
"V tom tě chápu." Přikývl Mikko a na chvíli se odmlčel, "Teď se ve mně perou dvě osobnosti. Jedna s tebou úplně souhlasí a odchod ti schvaluje. Ale ta druhá ti zase chce říct, abys přestal blbnout."
"Myslím, že ta první mě má radši." Odlepil Nick oči od silnice a otočil se na něj.
"To si myslíš dobře." Přikývl Mikko, "Ona i ta druhá, ale… Prostě jinak."
"Hm." Pokýval Nick hlavou a znovu odvrátil pohled k oknu, "Taky jsou teď ve mně dvě osobnosti. Ta první to chce nechat být a nerozmazávat to. A ta druhá ti chce říct, abys mi přestal říkat, co mám a co nemám dělat."
"Nech tu druhou u ledu. Nechci se s tebou pohádat." Doporučil mu Mikko.
"Já s tebou taky ne." Řekl Nick a nervózně si promnul čelo, "Ale když… Já mám hroznou touhu to ze sebe všechno vykřičet, prostě se mi chce křičet a křičet, dokud bych úplně nepad a tohle všechno nezmizelo…"
"To je pochopitelný. Jestli ti to pomůže, zakřič si." Pousmál se Mikko. Nick se rovněž malinko pousmál.
"Nebudu. Kdo ví, co by ze mě vylítlo za slovní zvratky." Rozhodl nakonec. Přesně v tu chvíli strhl Mikko řízení k zátarasám, oddělujícím oba jízdní směry a ozvala se rána.
"Sakra, co to bylo za vola!!!" praštil Mikko vztekle do volantu.
"Co se stalo?" zajímal se okamžitě Nick.
"Co? Tenhle vůl asi vjížděl poprvý na dálnici! Málem do nás najel a sám skončit ve škarpě." Nadával Mikko a vytočil na mobilu číslo záchranářů.
"Dojdu se tam mrknout." Rozhodl Nick a vylezl z auta.
"Blbneš?!" vyběhl za ním okamžitě Mikko, ale Nick už vcházel do vozovky, "Vrať se! Producírovat se v noci po dálnici je o hubu, pojď zpátky!"
"Vidíš snad někde nějaký auto?" otočil se po něm Nick a rozhodil rukama. Skutečně, žádná světla se k nim neblížila. Pozdě si ale uvědomili, že to bylo kvůli tomu, že stáli těsně pod vrcholkem kopce…
"Haló? Haló, je tam někdo?" volal hlas mladé operátorky do telefonního sluchátka. Nikdo neodpovídal, ale podle vřavy, kterou skrze linku slyšela, poznala, že dotyčný jí nevolal jen tak pro nic za nic. Technika už naštěstí pokročila natolik, že podle radarů mohli zjistit místo, odkud jim neznámý volá, a okamžitě tam vypravit tým.
"Jedno se jim upřít nedá, i když je to tu děsně snobácký, maj tu úžasně pohodlný polštáře." Protáhl se Fernando líně na kavalci.
"No jo, na ty seš ty extra zatíženej, co." Rýpl do něj Christian a požitkářsky si potáhl z cigarety.
"Není sám." Zavrněl i Jenson, "I když ten koncert vypadá na pěknou pakárnu, tak tohle beru všema deseti."
"Nick a Mikko ještě nedorazili?" vešel dovnitř Mark.
"Ne." Řekl krátce Jenson, "Proč?"
"Už dvakrát jsem se pokoušel Mikkovi dovolat, ale pořád má obsazeno." Vydechl rezignovaně Mark.
"Tak máš zavolat Nickovi." Vytáhl Jenson svůj mobil a vytočil Nickovo číslo.
"Hm, tak pán si asi zapomněl nabýt mobil, protože volaný účastník je dočasně nedostupný." Ušklíbl se, když mu strohý hlas z pásku oznámil, že spojení není bohužel možné.
V ten moment se rozehrál mobil Christianovi.
"Cože, ty už taky Placebuješ?" okomentoval Fernando s úšklebkem melodii, která nabírala na intenzitě tím víc, čím dýl nemohl Christian mobil z kapsy vylovit.
"Ne, mám tuhle melodii nastavenou na Mikka, abych nemusel vždycky švidrat na displej, kdo mi to volá." Odpověděl Christian, "No ahoj, kde ste? ... Cože? … Hele, klid, uklidni se, a řekni mi to ještě jednou… Uklidni se, klídek… Co-Cože??? … Jo, jedeme tam."
"Co se stalo?" zeptal se vyděšeně Jenson, protože Christianův výraz mluvil za vše.
"Měli nehodu, Nicka smetlo auto, převezli ho do městský nemocnice." Shrnul jim ve zkratce Christian rozhovor s Mikkem, který si musel z části domyslet, protože Mikko nebyl skrz slzy a kvůli šoku téměř schopný mluvit.
Nastal shon. Každý se rychle oblékal, pádil ke dveřím a odtud rovnou čarou k autu. Snad cestu nějak najdou.
Nakonec se nemotali ani tak ve městě jako v nemocnici. Ač Christian nic konkrétního neřekl, každý z nich tušil, že je to vážné. Že tohle je moc vážné…
Nakonec našli to správné oddělení, které hledali. Byla to dlouhá, sterilně bílá chodba s dlouhou lavicí, na které seděl Mikko a barvou v obličeji ladil se stěnami i nemocničním vybavením.
"Jak je mu???" vrhli se k němu nedočkavě. Mikko jim nebyl schopný odpovědět.
Stál u toho, když Nicka smetlo rychle přijíždějící auto. Stál tam, viděl to všechno moc dobře… Už proto mu jeho mozek říkal, že ho viděl umírat, i když si toho moc nepamatoval. Ten asfalt byl studený. Všude byl mráz. Zalézal do země, zalézal do stromů a rostlin, zalézal pod kůži, zalézal ke kostím. Zalézal do žil, v nichž tuhla a srážela se krev. Obličeje byly prázdné a bezvýrazné, vlasy halily celý obličej a za chvíli nezbylo z celé tváře nic než ty velké oči a nad obrazem smrti bující vlasy. Mráz a chlad se vkrádal do mysli, do celého těla. Tma byla pták, velký černý pták s krásnými a zároveň smrtícími křídli. Chtělo se křičet, nepoddávat se… Ale křídla byla nelítostná a zakryla poslední zbytky světa. Zakryla i mráz. Nastala jen prázdnota…
"Ne!!!" zakřičel na sklo přilepený Christian jako smyslů zbavený, "Ne, ne!!!"
Jenson seděl na zemi, hlava mu třeštila a rozum ho opouštěl. Země se pod ním točila. A všechno mu to bylo jedno. Všechno, všechno, všechno, protože na ničem nezáleží.
Stál před nimi doktor, zmožený člověk, pro nějž byl tohle jeden z okamžiků, kdy svou práci nenáviděl.
"Měl rozsáhlá poranění hlavy a páteře. Nedalo se nic dělat. Je nám to moc líto."
Bílá a černá, dva protiklady. Bílá chodba, černá noc. Na nebi hvězdy, k nimž zamířila jedna duše, další zbytečná oběť. Další hvězda, již budou několik dalších let pozorovat lidé a vzpomínat na ní. S bolestí, se smutkem… S láskou. Se vzpomínkami, s těmi nejkrásnějšími vzpomínkami na to, že ta léta, která ta hvězda strávila mezi nimi na zemi, nebyla zbytečná.
Jedna vzpomínka už za ní mířila. Nad Mikkovou hlavou zářily hvězdy a kousek od něj z jednoho ze zaparkovaných aut hrála melodie…
"Jsem jenom člověk a potřebuji být milován, tak jako každý jiný…Jestli chceš, je tu klub, do něhož můžeš jít, možná tam potkáš toho, kdo tě miluje, tak jdeš sám na vlastní pěst, zůstáváš a jdeš domů a pláčeš a přeješ si být mrtvý, mrtvý, mrtvý…Vidíš, čekal jsem příliš dlouho, a má naděje je…pryč."

Konec závěrečného 6. dílu

The End Of The Line - 6. část

17. února 2007 v 23:12 | NickyHayden |  6. díl - The End Of The Line
Nick měl tedy zase jednou důvod zavařit své mozkové buňky. Docela ho štvalo, že Jenson tak trochu částečně přišel o svůj post důvěrníka skupiny, připadal si, že se jim čím dál víc stává on sám. Když nad tím ale přemýšlel hlouběji, tak vlastně měl jednu vážnější rozmluvu s Christianem a jinak za ním s problémama chodil akorát Mikko…
V inkriminovaný den si nejdřív nikdo nevšiml, že Mikko chybí. Prostě vstali na snídani a šli zpátky na pokoj. Mikko odjížděl brzo ráno, když ještě všichni spali, takže si ani nikdo nemohl všimnout, že proklouzl.
"Hele, nespí ten Mikko dneska nějak dlouho?" zaregistroval až Jenson okolo jedenácté, že jich je přeci jen nějak málo už dost dlouho.
"Mikko je dávno v trapu." Pronesl Nick, jako by se nechumelilo a pomalu začínal uvažovat, že co se herectví týče, mohl by si z toho pomalu udělat živnost.
"Kam zas proboha zmizel?" vyděsil se Jenson.
"Nevím. Prostě sbalil kufry, nechal mi vzkaz, že odpoledne se vrátí a zmizel." Mlžil Nick. Nemělo cenu tvrdit ostatním, že ví, o co tady jde, když by to musel kompletně vycucat z prstu a tudíž by asi nic nepůsobilo dostatečně věrohodně. To bylo snadnější zčásti přiznat barvu.
"Doufám, že nic nevyvede, Mark už by asi další šok nevytrávil." Zadoufal Fernando.
"Mark je dostatečně zaměstnán, toho to momentálně pálit nemusí." Dodal s úšklebkem Jenson.
"Náhodou, Caroline je docela sympatická." Ozval se Christian.
"To jo, a u tebe má bonus za to, že je blondýna, co?" strčil do něj Fernando.
"Vidíš, já si aspoň vybírám, nešel bych do postele s každou."
"A já snad jo?"
"No, necháme tyhle dva se hádat a uděláme si tichý koutek." Otočil se Jenson na Nicka.
"To ti schvaluju. Pokud se budem slyšet." Zakřenil se Nick, protože dohadování Christiana a Fernanda nabíralo na intenzitě.
V Indianapolisu se zrovna taky odehrával poněkud prudší rozhovor.
"Tak, doufám, že teď jsi spokojenej." Vyštěkl Mikko nabroušeně na Kimiho.
"Kvůli čemu?" odvětil Kimi. Mikko si v první chvíli nebyl jistý, jak to myslí, a jestli si z něj vůbec nedělá srandu.
"No promiň, ale jak si tohle myslel??" rozhodl se zeptat přímo.
"Tak jak jsem to řekl." Odpověděl mu opět stroze Kimi.
"Hele, nemluv se mnou jako s nějakým pitomým reportérem. Je pro tebe tak těžký odpovídat mi normálně?" naštval se Mikko.
"No, pořád ještě nevím, na co ti mám odpovědět." Ušklíbl se Kimi.
"Dělá ti to hodně velkou radost dělat ze mě blbce?" zeptal se rezignovaně Mikko.
"Já z tebe blbce nedělám. Já jen momentálně nechápu. Než se začneš vztekat - nemyslím tím téma hovoru." Řekl podobným tónem Kimi.
"No tak to jsme teď dva, co nechápou. S tím rozdílem, že já nechápu téma hovoru." Dal si Mikko ruce v bok.
"Víš, ty si pořád myslíš, jakej seš strašnej chudák. A možná i z určitýho pohledu seš. A přitom máš něco úžasnýho, co je ti ale na houby." Sjel ho Kimi pohledem.
"Můžeš mluvit po našem?" vykulil na něj Mikko nechápavě oči.
"Proč bych se ti měl svěřovat?"
"Víš co, ty se radši svěř psychiatrovi!" došla Mikkovi trpělivost, "Protože nemám nejmenší tušení, proč takhle blbneš, a už vůbec nechápu, proč si to vylejváš na mě, což bych ještě přežil, ale zamysli se taky nad tím, že hlavně vůči Jenni je to nefér. Já se ti jen snažil zachránit manželství, ale vidím, že teď se radši budu snažit udržet svůj vztah, kterej jsem si právě kvůli tobě taky málem zničil. Netuším, proč to děláš, ale doufám, že si tohle jednou vyjasníš, protože už jsem si začínal myslet, že jsme spolu my dva schopný vycházet normálně."
Mikko po tom proslovu rezignovaně vydechl a změřil si Kimiho pohledem. Čekal, jestli k tomu něco nedodá.
"Radši jdi." Doporučil mu tichým hlasem Kimi. Mikko se nenechal dvakrát pobízet.
Přemýšlel o tom celou cestu zpátky. Ale nemohl přijít na nic kloudného. Očekával, že bude naštvaný, ale místo toho byl… Smutný. Netušil proč. Ale bylo mu do breku. Jenže toho už měl taky dost. Tak co měl dělat? Proč se tohle všechno děje?
Z letiště jel rovnou do studia. Vrátil se podstatně dřív, než očekával, a měli ještě rozdělanou práci, proto jen napsal klukům, že už je zpátky a že na ně počká ve studiu.
Když ale otevřel dveře oddechové místnosti, která ke studiu neodmyslitelně patřila, zjistil, že není sám.
"Jak mě můžeš takhle podezírat??" zeptal se hlasitě hlas, ze kterého byly slyšet slzy.
"Já věřím především tomu, co vidím!!" odpověděl jí druhý. To už Mikko viděl, že jsou to Mark a Caroline. Mark zrovna nad hlavou zuřivě mával nějakým lístkem. Byla to ta vizitka, co předtím vypadla Caroline z kabelky při večeři. Mikko využil toho, že si ho nevšimli a pořádně si celou situaci prohlédl. Pak se rozhodl k odvážnému kroku.
"Řekneš mi konečně, kde jsi byla celý odpoledne?!"
"Byla se mnou."
Teprve teď ho oba zaregistrovali. Oba se tvářili stejně zaraženě. Mikko jen doufal, že má Caroline dostatek inteligence na to, aby nic neprořekla.
"Cože?" Mark evidentně nevěřil svým uším.
"Byli jsme spolu. Chtěl jsem se jí omluvit, však víš, co jsme si řekli. Šli jsme si někam sednout a popovídat si o tom." Rozhodl se Mikko vydat na tenký led.
"Bylo to tak?" otočil se Mark ostře na Caroline.
"A… Ano." Přikývla nakonec Caroline a Mikkovi se ulevilo, že se šéfův vztek nesnese ještě na něj.
"A proč jsi mi to hned neřekla?"
"Copak jsi mě pustil ke slovu? Hned jsi mi tu začal vykládat kdoví co a tohle," vytrhla mu z ruky vizitku, "jsi používal jako pochybnej důkaz!"
"Tak se nezlob…" pokusil se jí Mark obejmout. Caroline nejdřív dělala okolky, ale pak se nechala.
"Bohužel musím už jít, mám nějaký vyřizování, ale promluvíme si o tom, až se večer vrátím, ano? A ještě jednou se ti omlouvám." Políbil jí Mark na rozloučenou na tvář.
"Ahoj." Řekla trochu ledově Caroline. Když osaměli, otočila se na Mikka: "Proč jsi to udělal?"
"No protože na rozdíl od šéfa jsem si tu vizitku i na tu dálku přečetl." Pousmál se Mikko. Na vizitce totiž stálo "Plánování svateb".
"No jo. A on mě bude podezřívat z nevěry. Nemohla jsem mu to říct, plánuju to jako překvapení." Trhl Caroline rameny.
"Odkdy ženská žádá o ruku chlapa?" zašklebil se Mikko.
"Přenech tohle téma zasvěcenějším." Odpálkovala ho Caroline, ale nemyslela to zle.
"Hele, nezakopeme tu válečnou sekeru doopravdy?" zeptal se Mikko.
"Dobrej nápad." Uznala Caroline, "Mám toho dost, jdu si udělat čokoládu na obalení nervů, chceš taky?"
"Nechci, ale děkuju." Odmítl Mikko. Caroline tedy odběhla do kuchyňky, udělat si povzbuzovač.
A aby jich tam nebylo málo, když teda Mark odešel, objevil se v malé místnosti další host.
"Meiko!" zaradoval se Mikko a skočil příchozímu kolem krku, "Co tu děláš??"
"Na pohovor. Musíme to nějak dát aspoň trochu do pořádku. A ahoj."
"Ahoj." Zasmál se Mikko.
"Slyším, že máme nějakýho dalšího hosta?" ozvala se z kuchyňky Caroline.
"Jo, ale nedělej si starosti, Caroline, host čokoládu nepije." Zavolal jí v odpověď Mikko.
"No to teda vážně nepije, tfuj." Zaškaredil se Meiko a sedl si do jednoho z křesel, "Já jsem zralej tak maximálně na kafe."
"Kafe tu je taky!" ozvala se opět Caroline.
"Výborně!" zaradoval se Meiko a když pak Caroline přinesla vytoužený nápoj, už mu ke spokojenosti nic nechybělo, "Jak tě mám oslovovat, dobrá vílo?"
"Caroline." Představila se mu tedy Caroline.
"No jo, váženej pane, ale mi natáčíme album, jestli vám to nedošlo." Upozornil ho Mikko, že si nevybral moc vhodný okamžik na dlouhé rozhovory.
"Hm, my budeme asi za chvilku točit taky." Zasmál se Meiko, "Zrovna předevčírem jsem klukům vmetl, že za tuhle reklamu mi ještě poděkujou. No, měli by začít…"
"No, ale nemysli si, ty můžeš zase pro změnu děkovat mě." Zpražil ho Mikko, ale nedokázal se tvářit vážně.
Album nakonec spatřilo světlo světa ještě dřív, než sami očekávali, do měsíce bylo uděláno. Ale ještě před vydáním alba absolvovali vystoupení, které se zapsalo k těm několika památným a nezapomenutelným. Proběhlo ve Finsku, hezky pod širákem, a měly to být původně jen tři písničky - rozjezdová The Call, pak novinka Get another boyfriend a závěrečná Not for me. Ale už při The Call začalo být jasné, že tenhle koncert poklidný nebude. Jak byl Mikko před začátkem nesvůj - tohle bylo jeho první vystoupení od té aféry - tak na pódiu působil neskutečně sebevědomě, a když potom zcela záměrně rozkopl jednu z kamer, začali se kluci křižovat. Fernando měl navíc na Mikka tenhle koncert spadeno, protože všechny písničky, které zpívali, byli jeho autorské, a Španěl jímal podezření, že mu většinu hlavních partů nandal snad schválně. Ale bylo to fajn být jednou taky ve skupině za něco jiného než za ozdobu.
Pravý výbuch ale nastal s Not for me. Protože v té už měl své party i Mikko, který s kladnými reakcemi publika zase získával zpátky svou ztracenou jistotu, a zrovna v téhle písni měl dost prostoru si z ostatních dělat šoufky. Zejména ve chvíli, kdy Fernando zazpíval: "Tell me the story, baby who´s to win?" a Mikko se mu opřel o rameno a s absolutně nevinným výrazem zazpíval: "Me or him?" šli nejen kluci, ale i drtivá část publika do kolen.
"Zabiju tě." Sykl Fernando na Mikka, co nejtišeji to šlo, aby se o jeho choutkách díky mikrofonu nedozvěděli úplně všichni, což mu ale Mikko mohl jednoduše vrátit, protože zrovna zpíval pasáž, ve které se říkalo: "Getting the feeling that it´s time for me to leave…"
Nick nad jejich soubojem jen zakroutil hlavou a zatáhl couvajícího Mikka za triko zpátky.
Nakonec se ještě přidávalo, protože jakmile dozpívali a loučili se s publikem, vyběhl Mikko až na úplný okraj pódia a zařval několik vět ve své mateřštině, takže mu kluci nemohli rozumět, ale ve chvíli, kdy se pomalu začala rozjíždět melodie děkovné Everyone, bylo jim to jasné. Bez poděkování by to prostě nešlo.
"No vidíš, ty experte, a to ses tu klepal jak ratlík, že nikam nejdeš!" strčil do Mikka Jenson, jakmile zalezli do zákulisí.
"No jo, no." Trhl Mikko rameny. Zářil jako sluníčko. V lepší výsledek ani nedoufal.
"Tak, ale nedá se nic dělat, pomsta musí být vykonána." Zablýsklo se Fernandovi v očích a než se Mikko nadál, už ho čtyři páry rukou vyhazovaly do vzduchu.
"Hej, bacha, nejsem zas tak lehkej jak vypadám!!" pištěl Mikko.
"No to vážně nejsi." Uznal Jenson, když postavili Mikka zase zpátky na pevnou zem.
Vypadalo to, že se všechno zase v dobré obrací. Album se prodávalo báječně, aféra odezněla a Mikkův vztah nijak neohrozila, dokonce se i vysvětlilo to s Kimim, kterému Mikko ale slíbil, že se nikomu, ani živé duši nezmíní o pravém důvodu, a korunovala to asi ta nejšťastnější událost, která se může v životě člověka přihodit - Fernandovi a Patricii se narodila roztomilá, zdravá dcerka Mesquita. Christian se taky držel zuby nehty, aby tentokrát už nešlápl vedle, Mark a Caroline se skutečně vzali a zhruba ve stejné době se oženil i Nick s Patricií. Ve skupině konečně zavládl klid a pořádek. Bylo to ale jen ticho před bouří. Před tou nejstrašlivější bouří, jakou si kdo z nich mohl představit…

První český fanclub!!!

17. února 2007 v 20:05 Meiko Reissmann
Nemožné se stalo skutečností a OG se dočkali prvního českého fanclubu.X)) Majitelkou je sice yana, ale já se spolupodílím, takže všichni fanoušci GBT mají nejméně jednu návštěvu povinnou!!:-P

Jedna extra vypečená fotečka:)

13. února 2007 v 20:49 Meiko Reissmann
Ehm, tak tedy...
...no cementXD

od jane.js

13. února 2007 v 19:17 What about me?
Tak u týhle fotečky jsem se rozplývala, že bych si to taky nechala líbit a že bych se na Jonově místě netvářila tak otráveně...
...a moje ímou sistra, velká jane.js, se toho chytla, a udělala mi tuhle fotomontáž...
...a za tohle tě jane moc lavuju:-* XD A jen tak si dovolím podoknout, že kdybych si mohla v tý Praze pořídit takovouhle fotečku doopravdy, nebyla bych ani trochu proti!!!<3