Březen 2007

konečně:P

31. března 2007 v 11:27 What about me?
Dneska jsem si půl hodiny hrála s tím pitomým menu, než jsem vybrala obrázek, kterej by ty písmenka nepřekrýval (víceméně bych byla mnohem šťastnější, kdyby se mi povedlo konečně zjistit, jak se mění barva písma, ale menu mám už prolezlý několikrát skrz naskrz a nic, nic, nic). Po dlouhých a úmorných bojích nakonec vyhrála krásná Aaronova ručka.

Soundcheck

30. března 2007 v 18:00 My World
Tohle je seznam alb, která se mi povedlo nahrabat... Nepočítám mezi ně mixy typu každý pes jiná ves. A kdyby jste snad po nějakém CDčku zatoužili, ozvěte se.;)
30 Seconds To Mars
A Beautiful Lie
Arakain
Labyrint
Backstreet Boys
Black & Blue
Billy Talent
Billy Talent
Billy Talent II
Bon Jovi
Have A Nice Day
Bounce
Golden Collection
Crossroads
Blaze Of Glory (Jon Bon Jovi)
Daniel Landa
Vltava Tour
Večer S Písní Karla Kryla
The Best Of
9 mm Argumentů
Valčík
Tajemství
Neofolk
Darren Hayes
Spin
The Tension And The Spark
Depech Mode
Vlastní výběr
Divokej Bill
Propustka Do Pekel
Evanescence
Fallen
Exilia
Nobody Excluded
Falco
Einzelhaft
Junge Roemer
Live Forever
Wiener Blut
Greatest Hits no.1
Greatest Hits no.2
Out Of The Dark
Falco 3
Emotional
The Final Curtain
The Hit Singles
Filter
A Title Of Record
Five
5ive
Invisible
Kingsize
Greatest Hits
Guano Apes
Proud Like A God
Don´t Give Me Names
Walking On A Thin Line
Mix no.1
Mix no.2
Guns´n´Roses
Rarities
Greatest Hits
HIM
Love Metal
Greatest Hits
Deep Shadows & Briliant Highlights
INXS
X
Kick
Underneath The Colours
Kabát
Suma Sumárum
Děvky Ty To Znaj
Čert Na Koze Jel
Země Plná Trpaslíků
Dole V Dole
Go Satane Go
Karel Kryl
Maškary
Karavana Mraků
Bratříčku, Zavírej Vrátka
Rakovina
Tekuté Písky
Monology
KoRn
Take A Look In The Mirror
KoRn
Linkin Park
Reanimation
Hybrid Theory
Hybrid Theory EP
Meteora
Live In Texas
Rarities
Underground 2006
Modern Talking
Back For Good
Ready For Romance
You´re My Heart, You´re My Soul
Universe
America
Victory
Nirvana
Nevermind
In Utero
Incesticide
Unplugged In NY
Rarities
Greatest Hits
Bleach
O-Zone
Disco-Zone
Overground
It´s Done!
2.OG
Petr Bende
pb
Život ve vteřinách
Placebo
Placebo
Without You I´m Nothing
Black Market Music
Sleeping With Ghosts
Meds
Once More With Feeling
Placebo Remixes
P.O.D.
Greatest Hits - Atlantic Years
Red Hot Chilli Peppers
Californication
By The Way
Stadium Arcadium
Greatest Hits
Richard Müller
Richard Müller a hosté
Rob Thomas
Something To Be
Savage Garden
Savage Garden
Affirmation
Greatest Hits
Truly Madly Completly
Starsailor
Silence Is Easy
System Of A Down
Mezmerize
Hypnotize
Toxicity
Steal This Album!
Team
Mám Na Teba Chuť
Tiziano Ferro
111 Centoundici
The Cranberries
Burry The Hatcher
The Killers
Hot Fuss
The Music
Welcome To The North
The Offsrping
Smash
Americana
Conspiracy Of One
Ixnay On The Hombre
Splinter
Trapt
Trapt/Inom (všude se uvádí jinej název, tak sama nevím)
Travis
The Invisible Band
Good Feeling
U2
Best Of Singles 1980-1990

Perličky ze školy

25. března 2007 v 14:13 My World
Konkrétně z Pelhřimovský hotelovky a mojí bývalý ZŠ v Nový Cerekvi.XD

Dream on, shine on! 3.díl

25. března 2007 v 10:48 Dream on, shine on!
Pomalu hrábl do kláves. Zkusí, jestli se chytí.
"...guess she knows from the smiles and the looks in their eyes..."
Když skončil, všiml si, že Daniel už zase stojí vedle klavíru a rukama se opírá o jeho křídlo.
"Máš fakt pěknej hlas." řekl, "Takovej hodně zajímavej. Trochu holčičí, ale chytlavej. A ta písnička... Fakt pěkný."
"Díky." usmál se Eric, "To byla moje tvorba, není to celý..."
"To mi došlo." zasmál se Daniel, "Ale víc by k tomu seděla kytara než klimpr."
"To vím taky. Ale ty tu někde nějakou vidíš?" zašklebil se Eric, "Kdybych tu měl svojí, ukázal bych ti, jak jsem tu písničku myslel."
"Hraješ na kytaru?" zajímalo Daniela.
"Jasně!" vyhrkl trochu pohoršeně Eric, "Klimpr je sice užitečnej, ale oproti kytaře šíleně jednotvárnej. Aspoň teda pro mě, protože musím přiznat, že jsem na něj trochu levej."
"Ty seš můj člověk." rozesmál se Daniel, "Co bicí? Ovládáš?"
"Ani náhodou!" rozesmál se i Eric, "Teda, ne že bych o to občas nestál, ale už takhle naše dost prudím s kytarou a klávesama, ještě bicí do toho."
"Máš štěstí, já ano." poplácal ho Daniel po zádech.
"Vidíš, a dáme dohromady celou skupinu!" pohodil Eric radostně hlavou. Jenže Daniel to bral spíše jako legraci a taky mu to dal najevo.
"Ze srandy možná." řekl.
"Hm. A proč ne doopravdy?" zeptal se Eric s náznakem zklamání v hlase.
"Darrene, to přece nemůžeš brát vážně." zakroutil Daniel hlavou, "Hele, já už jsem v jedný skupině hrál. Makali jsme jak blbci, koncertovali jsme, a bylo nám to k hovnu. Za á o nás žádnej vydavatel nestál a za bé kdykoliv to vypadalo, že se to k něčemu pohne, tak dali přednost konkurenci. A když začali kluci chlastat a dva se dali na drogy, sbalil jsem svejch pět švestek a vzal jsem roha. Je sice hezký, když máš takovýho koníčka, ještě když mu věříš, ale máš hrozně malou šanci, že se prosadíš. Jen málokdy se vyplatí na to vsadit všechno, protože stejně spláčeš nad výdělkem."
"Jenže přesně tohle si nesmíš říkat!" vyskočil Eric jako na pérku, "Když tomu věříš, tak tomu prostě věříš, neexistuje nic mezi tím! Nesmíš se vzdát, i kdybys v tom už strávil dvacet let a pořád nic! Nejde o komerční úspěch, i když je to určitě příjemný, jde o ten zážitek, o ten pocit z tý hudby, když víš, že tvoje slova poslouchá několik lidí, i kdyby jich mělo být jenom pět! Nevěřím tomu, že když tomu věříš, snažíš se až do úmoru, že se ti to potom nějak nevrátí! Jsou to tvoje sny, tak pro ně musíš něco udělat!"
"Hodně bys o to stál, co?" podíval se na něj Daniel zkoumavě. Nemusel blíž vysvětlovat, co myslí, Eric mu rozuměl.
"Ty ani nevíš, jaký máš štěstí, že ses dostal do skupiny. Já bych za to platil zlatem a skákal radostí do stropu, kdyby se mi něco takovýho poštěstilo." řekl Eric mírněji než před chvílí ten proslov.
"Popřemýšlím o tom." slíbil Daniel.
"Utáhnu klidně všechno sám." navrhl Eric, "Budu se angažovat ve vystupování, budu dělat mluvčího, cokoliv. Ale potřebuju k sobě někoho do tvůrčí dvojice. Nechci dělat hudbu jen jedním směrem, chci jí mít trochu ovlivněnou i jiným vlivem než tím svým."
"Jak jsem řekl. Zvážím to." pokrčil Daniel rameny, "Ale počítej i se zápornou odpovědí, abys pak nebyl zklamanej."
"Dobrá." přikývl Eric. Ale věděl, že bude zklamanej tak jako tak, pokud ho Daniel vážně odmítne.
"Teda..." rozesmál se Daniel a dal si ruce vbok, "Víš, že se mi začínáš jevit jako pořádnej cvok?"
"A vadí to snad něčemu?" podíval se na něj Eric zkoumavě.
Daniel už nestačil odpovědět, protože se do třídy nahrnul hlouček dalších zájemců o hudbu, a i když si mezi nimi byl Eric o něco jistější v kramflecích než před zbytkem třídy, radši dál s Danielem diskuzi nerozváděl. Místo toho zacouval zpátky na své obvyklé místo u okna a pozoroval, jak se ostatní připravují na hodinu.
"Dobrý den!" uvítal je starý profesor dobráckým úsměvem a vyzval je, aby se posadili.
"Koukám, že máme nového člena." mrkl zpod brýlí na Daniela, sedícího ve druhé lavici uprostřed, "Nuže, mladý muži, nebude vám vadit, když si vás přezkouším ze zpěvu, abych věděl, kam vás zařadit?"
"Ne." zakroutil Daniel hlavou, "Aby to spíš nevadilo vám."
Ostatní se téhle poznámce zasmáli.
"Tak, dáme ti tam něco modernějšího, ne..." sedl si profesor za klavír. Daniel si stoupl vedle něj.
"Třeba." pokrčil Daniel rameny.
"Tak třeba... Disappear od INXS znáš určitě, ne?" řekl profesor a zkoumavě se na Daniela podíval.
"No, znám." přikývl trochu nervózně Daniel, protože tušil, že tohle moc dobře nedopadne, ač byli INXS jeho oblíbená skupina. Každopádně to zkusil.
"Ten refrén nám tam trochu vrže." pokýval profesor hlavou, když shledal Danielovu nepřesnost za opravdu do uší bijící.
"No, tohle není zrovna poloha, která by mi vyhovovala." přiznal Daniel.
"Nevadí, to dáme do kupy. Darrene, pojď mu pomoct!" sehnal profesor okamžitě Danielovi pomocnou berličku.
Eric si tedy stoupl ke klavíru vedle Daniela.
"Začneš zpívat od začátku." řekl Ericovi učitel a otočil se na Daniela, "Ty ho dobře poslouchej, ať chytneš jeho tóninu, a přidej se k němu na refrén, O.K.?"
Eric tedy svým jemným hlasem začal: "Say I'm crying... Looking at what's on TV..."
Na refrén se k němu podle učitelova příkazu přidal Daniel: "You're so fine, lose my mind, and the world seems to disappear, all the problems, all the fears, and the world seems to disappear!"
"No vida, že to půjde!" zaradoval se profesor. Eric a Daniel se na sebe pousmáli.
"Máme dokonce pěveckou dvojici, ladí vám to hezky, kluci." pochválil je profesor a poslal je oba sednout.
"Slyšels to, vole?" dloubl do Daniela Eric, když si šli sednout. Daniel mu dloubanec oplatil.
Jakmile skončila škola, šel Eric do drogerie koupit Patrickovi tu slibovanou barvu. Když tak stál nad tím regálem, měl ohromnou chuť mu koupit místo žluté třeba ohnivě rudou, ale to by ty prachy mohl rovnou hodit do kamen. Najednou zaregistroval na druhé straně obchodu osobu, se
kterou se netoužil vidět do konce života. Janet. Sklonil proto hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje a doufal, že ho díky těm černým vlasům přehlédne. Možná by se to opravdu povedlo, kdyby si k němu o chvíli později nestoupla do fronty.
"Darrene??" uslyšel za sebou šokovaný hlas. Nejprve rezignovaně vydechl a teprve pak se otočil: "Ano?"
"Ježiši! Co to máš na tý hlavě??" položila mu Janet otázku, na kterou už pomalu začínal být alergický.
"To je snad moje věc, ne?" odvětil a v duchu proklínal tu babku, co stála před ním a měla nemožně velký nákup.
"Ty se chceš obarvit zpátky?" ukázala Janet na barvu, kterou měl Eric v košíku, "To ale asi přes černou nepůjde..."
"To není pro mě." mírně zasyčel Eric, protože začínal být čím dál víc vzteklý.
"Tak se nemusíš hned tak vztekat." ušklíbla se Janet, jelikož postřehla ten mírně naštvaný tón.
"Musím, protože mě rozčiluješ!" vybuchl Eric jako přetopený papiňák, "To seš vážně tak blbá, že ti ještě nedošlo, že s tebou nechci mluvit?! Dost toho, že tě musím potkávat! Nebo myslíš, že po tom, jaks mě zruinovala, ti budu skákat kolem krku?!"
"Pardon..." odkašlala si významně prodavačka, aby dala Ericovi najevo, že má zaplatit a nedělat scény na celý obchod.
Eric beze slova zaplatil požadovanou sumu a tryskem vypadl na ulici. Byl to už rok a půl, co se s Janet rozešel. Chodil s ní rok, za který ho stihla tak citově vyždímat, že se z toho doteď pořádně nevzpamatoval. Chtěla si ho udržet tak vehementně a za každou cenu, že v podstatě nemohl samostatně udělat jediný krok, všude a pořád ho kontrolovala a využívala toho, že jí měl Eric přese všechno nějaký čas opravdu rád, a pokud něco nešlo podle jejích představ, dokázala ho mistrně citově vydírat. Tenkrát taky tolik přilnul k hudbě. Tedy, hudbu miloval sice už od svého narození, věta "Sklapni, Darrene!" popřípadě Ericu, se stala něčím jako rodinným pořekadlem, ale jeho závislostí se stala teprve po téhle nešťastné známosti. Pomáhala mu se vyjádřit, mohl jí dávat všechnu svou energii a dostal jí zase zpátky. Svět byl s ní zkrátka hned nádhernější a snesitelnější. Už se nemohl dočkat, až dorazí domů a hezky se z té vražedné nálady vyhraje.
Chtěl se mlčky a nepozorovaně protáhnout do svého pokoje, ale zarazila ho jeho matka: "Ericu, počkej! Pomůžeš mi uklidit. Můžeš vyluxovat."
"Mami..." opřel se Eric rezignovaně o rám dveří, "Promiň, nechci se ulejvat, ale začíná mě bolet hlava a vůbec nejsem ve stavu, kdy bych měl na tohle náladu."
"Ale no tak, bude to chvilka." přemlouvala ho matka.
"Prosím..." zaprosil Eric úpěnlivě. Matka se po něm otočila. Znala svého syna dobře a z výrazu jeho očí poznala, že se právě snaží vyrovnat se starou bolestí, která se mu připomněla.
"Tak běž." propustila ho.
"Díky moc." usmál se Eric vděčně a konečně se mohl zavřít ve svém pokoji.
"I never thought I change my opinion again, but you moved me in the way that I've never known..."
Venku byla už tma, když do jeho snění najednou pronikl hlas jeho otce: "Darrene, telefon!"
Eric s mírným zavrčením odložil kytaru a šel do chodby k aparátu.
"Kdo to je?" zeptal se ještě cestou.
"Já nevím, asi nějakej Daniel, představil se tak rychle, že jsem to jméno skoro neslyšel." pokrčil otec rameny.
V Ericovi hrklo. S napětím se vrhl po sluchátku.
"Prosím?"
"No sláva, to byla doba." ozval se na druhém konci aparátu Danielův hlas.
"Mám něco rozdělanýho." odpověděl Eric, "Co potřebuješ?"
"Přemejšlel jsem o tom, co jsi říkal..." začal Daniel, "Hele, myslíš, že bych se u tebe mohl zítra stavit?"
"No... Jasně, samozřejmě." přikývl Eric.
"Fajn. Hodilo by se ti to ve tři?" zeptal se Daniel.
"Klidně." trhl Eric rameny.
"Super." řekl Daniel a i přes sluchátko bylo slyšet, že se usmívá, "Budu se těšit."
"Jo." přikývl Eric. Bylo to to poslední, co stihl říct, protože Daniel zavěsil.
"Já mám hlad!" vtrhl Eric do kuchyně jako hurikán na Floridu.
"Aby ne, už seš zase zavřenej tři hodiny." odpověděla jeho matka. Sama ale musela uznat, že se asi musí něco dít, protože Eric nejenže do ledničky nezíral sto let a vzal si první věc, co mu přišla pod ruku, ale ještě si u toho prozpěvoval Beautiful day a na tváři mu hrál úsměv.
"Kdo to byl, že ti tak zvedl náladu?" zeptala se.
"Jeden kluk od nás ze třídy, je novej, přišel teprve včera." Odpověděl Eric, "It's a beautiful day..."
"Takže si ještě nestihl všimnout, jak seš divnej, jo?" popíchl ho Patrick.
"Hele, ty skrčku...!" nátahl se po něm oslovený, chytil ho za triko a přehodil si ho přes rameno. Patrick začal okamžitě pištět, ale to už ho Eric táhl pryč.
"Přestaň ječet!" napomenul ho tiše, když už stáli v chodbě, "Kdy budeš chtít nabarvit tu hlavu, malej?"
"Jakej malej, sakra?" praštil ho Patrick do zad, "Je mi třináct!"
"To je toho, mě osmnáct." setřel ho Eric a postavil ho zpátky na pevnou zem, "Tak kdy teda?"
"Až naši nebudou doma." řekl celkem logicky Patrick.
"No, to bysme se taky nemuseli dočkat." pokýval hlavou Eric, "Tak až si půjdeš v neděli mýt hlavu, tak mi dej vědět, jo?"
"Jasně." přikývl Patrick a běžel zpátky do obýváku.
Než se Eric stačil vrátit do svého pokoje, zeptala se ho matka: "Dneska nikam nepůjdeš?"
"Možná bych šel, ale má to tři háčky." zašklebil se Eric, "První, nemám s kým. Druhý, nemám proč. Třetí, nemám za co, jsem švorc."
"Vždyť jsem se jenom zeptala." pokrčila matka rameny a vrátila se do obýváku.
"Vždyť jsem jenom odpověděl." zabrumlal si pro sebe Darren. A už vůbec nemluvil o tom, že mu nějaké peníze mohla dát.
Daniel byl přesný jako švýcarky. Před jejich domem se objevil přesně ve tři.
"Tak, hlásím nástup." smál se už ve dveřích.
"Pěkně vítám." oplatil mu úsměv Eric, "Pojď dál."
"Kde máš rodinu?" rozhlédl se Daniel po dlouhé chodbě.
"Brácha někde lítá a naši si dělaj sobotní chvilku u kafe a piva." vysvětloval Eric.
"Tak to jo." pousmál se Daniel, "Víš co, sem zvyklej na hluk, sme doma tři kluci, tak si asi dokážeš představit, jak to u nás někdy vypadá."
"Úplně živě, já mám jednoho bráchu a bohatě to stačí." pokýval Eric hlavou.
"Kolik mu je?" vyzvídal Daniel, když vstupovali do Ericova království.
"Třináct. A někdy bych ho nejradši nakop, jako třeba právě teď." Zavrčel Eric, když zjistil, že si Patrick udělal výlet do jeho šatníku.
"To je nic." zašklebil se Daniel, "Kluci mě doma pronásledovali kvůli horším věcem."
"Á, rodinný mazánek, což?" pokýval Eric hlavou.
"Asi tak." souhlasil Daniel, "Ale vycházíme spolu skvěle, za nic na světě bych neměnil."
"Hm, to je jasný." pokýval Eric hlavou.
"No, tak čapni tu kytaru, ať tu nezahálíme." pobídl ho Daniel.
"Jak dlouho tu můžeš být?" zeptal se ho Eric.
"Mám tři hodiny, takže celkem dost, ale stejně... Když se člověk do něčeho zabere, letí pak čas strašně rychle."
"Mi vykládej ještě chvilku." pokýval Eric hlavou, "Kdyby nade mnou nebdili naši, tak už jsem dávno pošel hlady. Ale já si to v tu chvíli prostě neuvědomuju."
"Tak tolik vážný to se mnou zas neni." zasmál se Daniel, "Já jsem se vlastně až donedávna proháněl na fotbale, takže sem ani neměl příležitost."
"Ježiši, další čutálista!" zakroutil Eric hlavou.
"Něco proti fotbalu?" naježil se z legrace Daniel.
"Ne, ani to nejmenší." zazubil se Eric, "Jen mám pocit, že je v mým okolí přefotbalistováno."
"No to máš taky jediný štěstí!" pohrozil mu Daniel.
"Co, že sem chudinka samotnej mezi tolika fotbalistama?" obrátil to Eric.
"Ty seš tak leda vůl!" tlemil se Daniel.
"A ty ohromně milej!" smál se Eric s ním.
Daniel věděl, o čem mluví, když říkal, že tři hodiny jsou málo. Oba totiž zjistili, že jsou dohromady schopný dát spoustu nápadů a že si ohromně rozumí, proto když Daniel v šest odcházel, neopomněl se u Erica objednat na dobu neurčitou s tím, že se ještě blíž domluví ve škole.

Děti GBT:)

20. března 2007 v 21:07 | NickyHayden |  Blbinky, články, fantvorba...:)
Odhlasovali jste si to, máte to mít.:) O kousek níž ode dneška najdete i odkaz "Děti GBT".;)

Jesse - 1.díl

20. března 2007 v 21:06 "Děti GBT"
Zdálo se, že nebe je z olova. Bylo těžké, šedivé, a halilo svět do divného pošmourna. Před zaplivanou a ne zrovna čistou nádražní halou tiše postával mladý kluk, který si své jméno, Jesse Angel, rozhodně nezasloužil. Stál, zapaloval si jednu cigaretu od druhé, a přemýšlel. Nakonec s rezignovaným výrazem nabral směr škola, i když absolutně netušil, co tam bude dělat, batoh měl s sebou víceméně jenom proto, aby jeho mámě nebylo divné, že jde bez něj.
Když míjel stadion, mrkl na hodiny. Deset minut po deváté, sakra, proč je v tomhle městě tak mrtvo? To se všichni zbláznili a radši se zašili doma nebo ve škole?
Do školy dolezl akorát na přestávku mezi druhou a třetí hodinou.
"A hele, kdo se tu ukázal!"
"Není dneska nízkej tlak?"
"Kde se tu bereš?"
Jesse se sice pousmál, ale jinak své dotírající spolužáky přehlédl jako širé rodné lány a zapadl do poslední lavice, ve které už druhým rokem seděl sám, anžto k sobě nikoho nechtěl a ani neměl ve třídě žádného opravdového kamaráda, všichni jeho přátelé byli o rok, častěji o víc, starší.
"Psali jsme další písemku z češtiny, už se po tobě sháněla." Otočil se po něm Draven, sedící přímo před ním.
"Úžasný." Trhl Jesse rameny a vyndal si na stůl propisku a papír, aby aspoň trochu splynul s davem.
"Hele, brácho, bejt tebou, tak si dám majzla, vona tě fakt klidně nechá propadnout, na to vem jed!" varoval ho Draven.
"Čokl, kterej štěká… Víš co." Ušklíbl se Jesse, "Propadnout mě nechat může, vyrazit díkybohu ne. A že bych to chtěl rozebírat, to se taky říct nedá."
Jesse neměl zrovna nejlepší náladu. Zřejmě vstal ráno levou nohou a to, že se ani v jednom baru nebo hospodě nechytl, mu na náladě nepřidalo.
"Kde to flákáš?" napsal SMS jednomu ze svých nejlepších kamarádů a málem letěl pod lavici, když mu po deseti minutách přišla odpověď: "Teď jsem dorazil do Periskopu, kde se flákáš ty?"
Jesse by se býval zvedl a zase zmizel, jenže ve chvíli, kdy si sbalil batoh, vpadla do třídy zeměpisářka.
"Ale, ty mi čteš myšlenky? Jen pojď, už dlouho jsi nezabloudil před tabuli." Vyzvala Jesseho.
"Ne, to není nutný." Zavrtěl Jesse hlavou a pokusil se o úsměv, "Já to stejně neumím."
"Jesse Angele Kliene, k tabuli!" zavelela učitelka. Jesse se tedy s rukama v kapsách přesunul na místo, kam mu ukazovala učitelka. Samozřejmě nedal dohromady kloudnou myšlenku a když s ledovým klidem zařadil Quebec do Mexika, uznala učitelka, že nemá cenu ničit dál nervy sobě i jemu a poslala ho zpátky do lavice.
"Zkus se nad sebou zamyslet." Doporučila mu ještě.
"Ohmmm…" začal Jesse předstírat meditaci.
Zbytek hodiny nějak přežil a se zazvoněním vyběhl ze třídy, jako kdyby mu za patami hořelo. Zjevně mu ale nebylo souzeno doběhnout do šatny a odtud kvapem pryč. Na schodech ho odchytila třídní učitelka.
"Jesse, můžeš na moment?"
Jesse v duchu zaúpěl a přištrachal se k učitelce: "Ano?"
"Vlastně bych si měla promluvit s tvojí matkou, protože říkat to tobě je jako mluvit do dubu, ale stejně to ještě naposledy zkusím." Začala učitelka, "Oba moc dobře víme, že chodíš za školu…"
"Ale vždyť omluvenky nosím!" protestoval Jesse.
"Ano, a jistě mi chceš i tvrdit, že ti je píše maminka."
"Kdo jinej?" zatloukal Jesse.
Učitelka se po něm podívala, jako kdyby chtěla říct "Nedělej ze mě blbce!" a pokračovala: "Ať už ti je píše kdokoliv, máš bezkonkurenčně největší absenci ze třídy a z několika předmětů propadáš, takže je načase s tím něco dělat. Odteď ti budu uznávat jen omluvenky s razítkem a každý svůj odchod ze školy mi budeš hlásit, jasný?"
"Jako facka." Přikývl Jesse. To aby si teď nechal vyrobit razítko.
"Běž prosimtě." Poslala ho učitelka pryč. Jesse nechtěl, aby se ho ještě navrch vyptávala, kam jde, proto zamířil směrem na záchod. Na chvíli se na sebe zadíval do zrcadla. V duchu se ušklíbl. Bodejď by nebudil pozornost, s tím rozdrbaným hippiesáckým účesem z polodlouhých vlasů a v těch hadrech, co vypadaly, že pračku neviděli zevnitř už nejmíň rok. Na to, že máma má peněz dost a táta platí alimenty i s vysokohorskou přirážkou za popularitu, rozhodně nevypadal. No co, jakého si ho udělali, takového ho mají. A podle toho, co ve vzácných společných chvílích máma říkala, ho udělali v opilosti.
Najednou se sesypal. Dřepěl tam v rohu u zrcadla a z očí mu samovolně tekly slzy. Jak on nenávidí svůj život a všechny kolem! Kdyby mohl, uteče z domu, uteče ze školy, sbalí partu kámošů a vyrazí pryč, pryč odtud, ze svého života, z té šedi a hnusu! Ať mu všichni políběj prdel!
"Hej, seš O.K., není ti nic?" sklonil se nad ním někdo, koho neznal.
"To není tvůj problém." Odbyl ho hrubě Jesse, zvedl se a šel si omýt obličej. To tak, aby někdo viděl, že brečel!
Už byl zase úplně klidný. Nechápal, proč tak vyváděl. Nejvyšší čas na cigáro, pár panáků a nějakýho toho práska.
"Ciao, amigo, tobě ruplo v bedně, ne?" uvítal ho se smíchem jeho kamarád Giorgio, když Jesse dorazil do baru Periskop.
"Nech si ty vtipy!" praštil ho mírně Jesse, "Byl jsem tu už v osm, půl hodiny jsem tu dřepěl, nikde nikdo, tak jsem šel jinam, v celym městě ani noha! No tak co sem měl asi dělat?"
"Čekat." Poradil mu Giorgio.
"To mi příště zopakuj." Zašklebil se Jesse.
"No a co, budeš mít teda zítra doma volno?" ptal se Giorgio. Jesse totiž slíbil volný kvartýr na tradiční páteční jízdu, jeho matka jela pryč na služební cestu.
"Pokud se nestane nic neočekávanýho, tak rozhodně. Jak já se těším!" upřel Jesse pohled do stropu, "Ale přineste si i nějaký svoje opiáty, nejsem všemocnej, abych toho nahrabal pro X lidí."
Domů přijel v půl sedmé a kdyby mu někdo změřil promile v krvi, asi by se divil, jak se může dvanáctiletý kluk takhle zlískat. Na stole našel lísteček, který potvrzoval, že je v bytě doopravdy sám. Ale ostatně, kdyby nebyl, vyšlo by to nastejno. Mohl klidně domů přilézt po čtyřech, jeho máma se stejně tvářila, že je jí to jedno. Většinou mu udělala scénu až druhý den, pokud vůbec. Nechávala ho růst jako dříví v lese a Jesse na to reagoval po svém. V podstatě se cítil šťastný.
Občas uvažoval, jestli by bylo něco jinak, kdyby do jeho mluvil táta. Ne ty nahodilé známosti, jaké navazovala jeho máma, ale jeho skutečný, biologický otec. Tady ovšem bylo zbytečné přemítat co by kdyby. Tátu viděl naposledy, když mu bylo pět let, očividně mu byla kariéra přednější. Když se nad tím zamyslel, vlastně ani nevěděl, proč se jeho rodiče rozešli, a bylo mu to jedno. Už se smířil s tím, že rodinu nemá. Pro něj jeho rodiče umřeli.
"Jesse?" oslovila ho hospodyně, když ho našla, jak leží na zádech na zemi v hale.
"Nasrat." Odvětil Jesse, obrátil se na bok a usnul. Hospodyně ho nebudila. Byla zvyklá na Jesseho eskapády. A navíc, co by se o něj starala, rozmazlila si ho přece matinka.
Christian se cítil trochu nesvůj. Bylo to už dávno, co zde byl naposledy. Takových sedm let. Na městě to bylo vidět, mnohé se změnilo. To ho ale netrápilo. Důvod jeho zamyšlení byl jiný.
"Tak co, už ses rozhodl?" přitočil se k němu člen jeho doprovodné skupiny.
"Já sem se rozhodl už dávno. Ale zrovna dvakrát se mi do toho nechce." Přiznal Christian.
"Stará tě asi přívětivě nepřivítá." Ušklíbl se Billy.
"No, to rozhodně." Hořce se zasmál Christian, "Ale nevím, jak na mě zareaguje Jesse. Možná jsem o něj měl trochu víc bojovat."
"Stejně by ti ho nedali. A kdybys měl povolený návštěvy, tak by stačilo jednou nepřijít a už by tě hnala, že nemáš o kluka zájem." Uklidňoval ho Billy.
"To bych pak zase hnal já jí za ty nechutně vysoký alimenty. Nechápej to tak, že chci škudlit na vlastním dítěti, ale Annie po mě nikdy tolik peněz nechtěla." Odpověděl Christian.
"Protože Annie je zlatá ženská. Občas nechápu, proč se k ní nevrátíš." Potřásl Billy hlavou.
"Už by to nebylo ono. Jsme dobří kamarádi, ale jakmile by to povýšilo někam jinam, skončilo by to špatně. Nechci to zničit." Vysvětlil mu Christian, proč se k matce své dcery nehodlá vracet, "Když je tak super, vem si jí sám."
"Abych s tebou byl příbuznej? Díky mockrát!" zasmál se Billy.
"Díky tobě za poklonu! Takhle po ránu fakt potěší." Zívl Christian.
"To já rád." Poškleboval se mu Billy a zvedl se, že půjde probudit zbytek skupiny, jelikož se blížili k hotelu.
"Říkal jsem, že chci spát v Hiltonu!" protestoval bubeník, kdy vystoupili z tourbusu.
"Jestli mě nasereš, tak budeš spát pod drnem." Zpražil ho Christian, i když věděl, že si jeho kolega jen dělá legraci.
"Co je horší, spát pod drnem nebo mít ustláno na růžích?" zazubil se na něj bubeník.
"Nejhorší je vydržet s tebou." Pokýval Christian hlavou.
"A proto ty neser mě." Doporučil mu bubeník a radši koukal zmizet z Christianova dosahu.
"Půjdeš už teď?" zeptal se Billy Christiana.
"Jindy to bohužel nejde. Doufám, že bude aspoň někdo vzhůru." Pokrčil Christian rameny, "Už tu máme auta?"
"Jo, měli by dorazit během pěti minut." Přikývl Billy a ukázal někam za svá záda.
Nebyl tu sedm let. Ale cestu si pamatoval perfektně. Dokonce i ten dům vypadal pořád stejně.
Na zvonění nikdo neodpovídal, ale bylo odemčeno, tak se pozval sám. Hned poznal, co se tu asi večer odehrávalo. A že to bylo dost divoké, pomyslel si. Takhle nějak vypadaly hotelové pokoje v jeho nejdivočejším období. Možná proto se v něm ozvaly obavy. Když našel Jesseho, byl si jistý - přišel za pět minut dvanáct. Takhle nějak se musel cítit Mikko, když ho našel předávkovaného.
Jesse pomalu přišel k vědomí. V hlavě mu tlouklo tisíc permoníků a žaludek měl tak vyždímaný, že ani nemohl zvracet. Přesto dokázal udržet myšlenky pohromadě tak, aby dokázal poznat, že je v nemocničním pokoji. Do ruky mu vedla kapačka.
Chtěl zavolat, jestli je tu někdo s ním, ale jediné, čeho byl schopný, byl nakřáplý šepot. A ta hlava, bože, ať už to přestane…
Přišla k němu sestřička a něco mu říkala, ale nevnímal jí. Jen prosil: "Prosím, dejte mi něco na tu hlavu, prosím…"
Nakonec dostal utišující injekci. Ale neusnul po ní, i když byl na hranici bdělosti a spánku. Po nějaké době (absolutně ztratil pojem o čase) se z té pasivity i trochu probral. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy k němu opět někdo přišel.
"Jak ti je, Jesse?" zeptal se ho příchozí.
"Kdo jste?" snažil se Jesse dát dohromady své rozostřené smysly.
"Kdo jsem…?"
Příchozího tím evidentně dostal do rozpaků. Ale Jesse ho v příští chvíli poznal.
"Tati…"
"Ahoj, Jesse." Usmál se Christian a sedl si na kraj postele.
"Co se stalo?" zeptal se Jesse.
"Máš lehkou otravu alkoholem. Neboj, budeš v pořádku." Odpověděl Christian a chytil Jesseho za ruku.
Jesse navzdory svému stavu zbystřil. Najednou se cítil klidný, v bezpečí, všude kolem byl mír… Začaly se mu vracet vzpomínky z útlého dětství, kdy za ním táta ještě jezdil. Ty pocity byly stejné, jen teď byla trochu jiná situace. Jak mohl na tyhle podvědomé, příjemné pocity a vzpomínky zapomenout?
"Jak ti je?" zopakoval Christian svou otázku.
"Dobře." Hlesl Jesse.
"To jsem rád." Usmál se Christian.
"Co tu děláš?" zamračil se Jesse.
"Máme tu nějakou akci." Odpověděl Christian, ale správně pochopil pokračování té otázky: Proč teď? A kde´s byl tolik let? Ale mohl mu vysvětlovat, že při svém nabitém programu nemá málem klid ani na Vánoce, že z domova odjede v březnu a vrátí se v květnu příštího roku? Nepochopil by ho. Znělo by mu to jako výmluvy. A možná to výmluvy byly…
Ale během okamžiku si rozuměli i beze slov. Dívali se jeden druhému do očí a vyměňovali si pocity, kousky vlastního já. Začalo mezi nimi vznikat nové, zatím tenoučké pouto.
"A ven!" zazněl najednou jasný a příkrý rozkaz. Ve dveřích stála Lana, Jesseho matka.
"Ne." Řekl Christian klidně.
"Jaký ne, řekla jsem ven!" zopakovala Lana svůj rozkaz. Christian radši poslechl. Nechtěl se se svou ex pohádat přímo před nemocným Jessem.
"Co tímhle sleduješ?" dal si Christian ruce v bok, když vytlačil Lanu z pokoje na chodbu.
"Nemáš tu co dělat! Zapomněl jsi?" opáčila Lana, "Jediný, co po tobě Jessemu zůstalo, je příjmení!"
"Který jsi mu nechala jen kvůli alimentům, nehraj tady na mě divadlo." Zasyčel Christian, "Dej si bacha. Ten kluk má ve dvanácti otravu alkoholem, taky bys o něj mohla přijít."
"A komu by ho dali? Tobě?" vysmála se mu Lana, "Tobě ho nedali už jednou a do děcáku ho zavřít nenechám."
V Christianovi to jen vřelo, ale nemohl říct ani udělat absolutně nic. Ať nad tím přemýšlel, jak chtěl, nenapadlo ho žádné dobré východisko. Mohl jen doufat, že Jesseho tahle zkušenost pořádně profackuje a sebere se. Pokud je ovšem po něm, pak ho všichni svatí ochraňuj.
Jesse pozoroval přes sklo hádku svých rodičů. Pocity, které právě zažil, byly příliš intenzivní, než aby se z nich dokázal jen tak probrat. Christian na něj zapůsobil. Byl si jistý, že by ho bral jako kamaráda i uznával jako autoritu.
"Jesse, musím už jít." Přišel se s ním Christian rozloučit.
"Přijdeš zase?" zeptal se Jesse dychtivě.
"Uvidíme." Odpověděl neurčitě Christian a zlehka políbil Jesseho na čelo, "Měj se hezky a drž se, Angele."
Jesse věděl, že jeho druhé jméno znamená "anděl" a občas se za něj styděl. V tomhle krátkém okamžiku však pochopil, proč ho má. Možná že pro Christiana je opravdu anděl a nezáleží na tom, jak málo se spolu vidí…
Tak proč ho chce zase opustit?
Když už byl Christian pryč a on zůstal s matkou sám, viděl všechno úplně jinak. Nic se nezměnilo. Táta je pryč, máma prakticky taky, a on tu stojí sám, po krk v tom hnusném bahně.
Pochopitelně nevěděl, co Christian řekl Laně, než odešel. Bylo to: "Podle doktorů měl v sobě Jesse ještě Rohypnol nebo nějaký jiný lék. Jestli ten kluk skončí na drogách, tak si mě nepřej! Vezmu si ho k sobě a je mi jedno co to bude stát. Jedinej náznak, že je Jesse závislej, a jde bez milosti ke mně!"
Na tohle byl Christian hodně háklivý. Sám si peklem závislosti prošel a mohl děkovat bohu, že ještě žije, povedlo se mu předávkovat se, zkolabovat, a to nebyly zdaleka všechny nebezpečné situace, do kterých se dostal. A když se konečně drog vzdal, přeorientoval se na alkohol… Teď už je čistý. Ale co Jesse?
Zpráva o té Jesseho exhibici se brzy rozkřikla po celém městě. Lana zuřila. Pracovala jako moderátorka místní televize a přivydělávala si modelingem, jak teď bude vypadat? Že byl Jesse často jako tělo bez duše, to jí nezajímalo. Aspoň se sám pořádně vytrestal! Nemá dělat kraviny.
"Na vrátnici stojí nějakej strašák, není to tvoje děcko?" utahoval si z Lany její spolupracovník. Byly to už dva roky, co měl Jesse tu otravu, a za tu dobu se toho pramálo změnilo.
"Děláš si ze mě srandu nebo je Jesse opravdu tady?" odsekla Lana, která neměla na tyhle vtípky náladu.
"To druhý." Odpověděl stroze její kolega.
Jesse seděl na židli v předsálí. Tohle se přeci jen změnilo, vypadal ještě víc zanedbaně. Na to, jak vypadá, totiž úplně kašlal. Měl zcela jiné problémy.
"Co potřebuješ?" zeptala se ho krátce Lana. Neměla ráda, když za ní Jesse chodil do práce. To už by si tam mohli rovnou ubytovat bezdomovce.
"Nemáš dvacku?" šel Jesse rovnou k věci.
Lana zalovila v peněžence a podala mu dvacetieuro.
"Na co poslední dobou potřebuješ tolik peněz, to by mě zajímalo." Kroutila hlavou, "Kdyby sis za to alespoň pořídil něco pořádného na sebe, strašák do zelí je vedle tebe elegán."
"Díky." Řekl akorát Jesse, vzal si peníze a zase zmizel. Díkybohu, klaplo to. Nepoznala nic.
"Přišel si pro kapesný?" rýpl do ní šéf zpravodajské služby, který si zrovna šel do automatu pro kafe.
"No jo." Odvětila Lana a rozhodla se, že také doplní zásoby kofeinu.
"Přijede ti do města bejvalej, nechceš si o tom udělat reportáž? Minule ti to nevyšlo…" usmál se ďábelsky Luigi.
"Cože??" otočila se po něm Lana šokovaně.
"A tak sorry, to byl blbej vtip." Trhl Luigi rameny, "Ale přijede za dva měsíce a myslím, že bys to měla vědět."
Lana chvíli jen němě zírala na svého nadřízeného. Takže Christian se znovu ukáže. A bude se pídit po Jessem… Určitě ho bude chtít vzít s sebou, tím si byla jistá. Musí nějak vymyslet, aby se ti dva neviděli ani přes tlusté sklo.
"Jasně. Díky za informaci." Řekla, když se vzpamatovala z počátečního šoku a odešla zpátky za prací.

Derek - 4.díl

20. března 2007 v 21:00 "Děti GBT"
Proseděli takhle téměř dvě hodiny a užili si to skvěle. Derek se v duchu usmíval. Hudba je vážně nejskvělejší lék na bolavou duši. I Hana si všimla Derekova spokojeného výrazu. Pomyslela si, že jestli to Derek nedokáže, tak pak už nikdo.
Jediné, co Dereka na téhle exhibici mírně štvalo, bylo to, že se ho pořád všichni od té doby ptali, jestli něco nezazpívá. Byly chvíle, kdy na to vážně neměl náladu, a kolikrát ho nálada na zpívání přešla jenom z té otázky. Pokusil se ostatním dát najevo svou nelibost tím, že vždycky zpíval jen jednu jedinou písničku: "Tak už to vzdej! Schválně kdo z nás je pravej Kain… Tak už to vzdej!" Což mu ale zase zatrhla Hana. Mohl říct normálně "ne", ale… Na druhou stranu ho zájem ostatních těšil.
"Dereku, máš návštěvu!" přišla mu o dva týdny později oznámit Hana do pokoje.
"Boha jeho, kterej odvážlivec?" zasmál se Derek. Měl zrovna dobrou náladu.
"Odvážlivci. Jen pojď." Pousmála se Hana a zavřela za sebou dveře.
"Koukám, že seš nějakej žádanej." Zašklebil se Jon.
"Bojim bojim!" předstíral Derek strach.
"Půjdem s tebou!" rozesmál se Ewan, zvedl se, chytil Dereka pod paží z jedné strany, z druhé strany ho popadl Jon a vyšli na chodbu.
"Blbci, vykloubíte mi ramena!" cukal se Derek.
"Tak sebou tak nemel." Doporučil mu Ewan.
Pustili ho až ve dveřích přijímací místnosti. To už Derek uviděl tu návštěvu.
"Nazdár!" zaradoval se a skočil přímo mezi Marju a Kena, aby se mohli všichni tři navzájem obejmout.
"No nazdar, ty cvoku, co se děje?" nevycházela z údivu Marja.
"Mám radost, nejste rádi?" zazubil se Derek, "Mám dneska dobrou náladu, trefili jste se perfektně, přijít předevčírem, vynesl jsem vás v zubech."
"No to máme fakt štěstí." Strčil do něj Ken, "Takhle jsi nás málem vynesl taky."
"Děláš, jako kdybys mě neunes." Oplatil mu štulec Derek.
"Nepůjdem si radši sednout?" zasáhla mezi ně Marja.
"Proč ne." Trhl Derek rameny a mrkl po očku z okna, jestli je venku hezky. Bylo přímo nádherně.
"Půjdeme radši do parku. Nechci vás ani sebe vystavit tý bandě trotlů. A hlavně těm dvoum, co mě sem přivlekli." Pousmál se.
"Kdo to vůbec byl?" vyzvídala Marja.
"Moji dva imbecilní spolubydlící, feťák Jon a gambler Ewan. Jsme hezká společnost." Zazubil se Derek.
"No to teda musí být něco." Přikývla Marja.
"A jak je tu jinak?" zeptal se Ken. To už vcházeli do parku.
"Odpověď je v názvu, cvokárna." Trhl Derek rameny, "Mě je teď momentálně o něco líp, takže si nestěžuju, ale první týdny byly vážně peklo."
"Naši říkali." Uklouzlo Kenovi, i když si s Marjou řekli, že se tomuhle tématu budou vyhýbat. Teď se po sobě jen poplašeně podívali.
"Jednou to přijít muselo." Zahleděl se Derek do neurčita. Když viděl vykulené tváře svých "sourozenců", musel se v duchu smát, a taky okamžitě vymyslel vtípek.
Rozhostilo se trapná ticho. Derek najednou oba sourozence plácl přes zadek a řekl: "Víte, o jakou životní zkušenost by ste přišli?"
Marja a Ken se úlevně rozesmáli.
"Jo, plně si to uvědomujem." Pokývala Marja hlavou.
"Chcete si pořád ještě sednout nebo se budem procházet?" zeptal se Derek jen tak mimochodem.
"Já myslim, že takhle je to lepší." Otočil se Ken na Marju a ta souhlasně přikývla.
"Super." Zaradoval se Derek.
"Pořád stejnej blázen do pohybu." Konstatovala Marja.
"No, pohyb je návykovej, to nevíš? Když cvičíš nebo se prostě nějak pohybuješ, tak se ti v těle vylučujou takový látky, no a když cvičíš pravidelně, tak pak už si prostě nemůžeš jen tak odvyknout a to cvičení ti prostě děsně chybí. A… Já mám cvičení zakázaný, jak zajisté víte, tak si to ventiluju aspoň takhle, že se snažím co nejmíň sedět, na to budu mít času ještě dost."
"Hele," zadívala se na něj najednou Marja, "už od začátku si říkám, že se na tobě něco změnilo, tak teď sem asi přišla na to, co. Tys přibral!"
"Jenom tři kila." Trhl Derek rameny, ale usmíval se, "Byl bych radši, kdybych vyrost, ale toho se asi nedočkám."
"Nesmíš, přišel bych o opěrátko." Zasmál se Ken a opřel si loket o Derekovu hlavu, o tolik byl vyšší.
"Hele, dej to pryč!" ohnal se po něm Derek, "Chci mít aspoň 160 centimetrů, to snad není tak moc."
"Jo to ti schvaluju. To bude tak akorát." Dobíral si ho Ken.
"Sklapni, ty Eifellovko, mě je z tebe nanic." Strčil do něj Derek, až Ken mírně zavrávoral.
Bylo to pohodové odpoledne. Příjemně si spolu pokecali, dokonce si i mezi sebou pár věcí ujasnili. A Derek se cítil ještě o trošinku lépe - zjistil, že zas tak strašné rozpory mezi ním a jeho rodinou nejsou.
Léčebnu začal považovat za svou svatyni. Cítil se maximálně v bezpečí. Venku už si tak jistý nebyl. Vlastně se toho zatím ještě bál. Ale tím, že se přestal bát v léčebně, udělal velký krok k cestě ven, i když samozřejmě neměl zdaleka ještě vyhráno. Stále ještě ho občas přepadávaly deprese. A stále ještě nemohl přijít na to, co je to za pocity, co se v něm usadily a nechtěly odejít.
A jednoho dne se stalo, že za ním opět přišla návštěva. Sven.
Bylo to zrovna ve chvíli, kdy byl Derek sám v pokoji. Netušil, že to tak Hana předem domluvila.
"Ahoj, Dereku." Pozdravil ho s úsměvem Sven, když vešel.
"A… Ahoj." Zakoktal překvapeně Derek, "Co tu chceš?"
"Přišel jsem za tebou." Řekl prostě Sven a přisedl si k němu na postel.
"Na blbou otázku blbá odpověď." Pokýval Derek hlavou a nasadil tvrdý výraz, aniž by si to uvědomil.
"Dereku… Měli bychom si hodně věcí vyjasnit. A upřímně řečeno, nevím, odkud začít." Pokusil se Sven započnout rozhovor.
"Ale nech toho, my si nepotřebujeme nic vykládat." Ušklíbl se Derek a zavrtěl popuzeně hlavou.
"To se ti možná jen zdá." Pokrčil Sven rameny. Najednou si všiml, že Derek téměř vyděšeně zírá kamsi za jeho záda. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. Jen holá, bílá zeď.
"Dereku, co je s tebou?" zeptal se opatrně.
"Já… Nic." Zakroutil Derek rychle hlavou, "Tati… Chci… Zeptám se tě… Je to blbost… Totální, ale… Stalo se ti někdy už, že…?"
"Co, Dereku?" zamračil se Sven, protože Derek nemohl najít ta správná slova.
"Že jsi prostě viděl někoho, kdo s tebou není?" dokončil tedy Derek svou větu.
"Proč? Tobě se to už stalo?" podíval se na něj Sven zkoumavě.
"Neřekneš to Haně, viď, že ne?" zaprosil Derek, "Dala by mi akorát další léčbu, ale já nejsem cvok, vážně, věř mi."
"Neřeknu, spolehni se." Slíbil mu to tedy Sven.
"Mě… Se to stalo už dvakrát. Naposledy před chvílí." Řekl Derek trochu vyděšeně.
"Aha. Všiml jsem si, že jsi zbledl. Koho jsi viděl?" zeptal se Sven a položil Derekovi ruku na koleno.
"Poprvý… Se mi tohle stalo, jak sem si podřízl žíly… Stalo se to potom, ale ještě předtím, než jsem se probral. Já osobně… Si myslím, že to muselo být, jak jsem měl tu zástavu. Najednou jsem byl - někde, nedá se to popsat slovy, řeknu to hlavní. Najednou okolo mě byli děda, babička, Patricia… A vtom mě někdo chytil za rameno. Byl to Nick a i když se ostatní na mě vlídně usmívali, tak on jediný se neusmíval a jen mi tak zvláštně řekl "Co tu děláš? Ty sem přece nepatříš!" A pak jsem se probral. Pak se mi o něm jednou zdálo… A teď už asi cvokatím úplně a budeš si myslet, že kecám, ale byl tady. Stál přímo za tebou."
"A co dělal?" chtěl vědět Sven. Z výrazu jeho tváře se nedalo poznat, co si o tom myslí.
"Chtěl, abych s tebou komunikoval. A když jsem i tak nechtěl, tak se začal rozčilovat. A pak ses otočil a on zmizel." Odpověděl Derek, "Skoro jsem z něj… Měl až strach."
"Dereku…" vydechl rezignovaně Sven, "Předně ti chci říct, aby ses nebál. On ti nic neudělá, jen tě takhle chrání, a nikdy, rozumíš, nikdy by ti neublížil. A to druhý, co ti chci říct, je… Že mě se stalo něco trochu podobnýho."
"Vážně??" vyhrkl překvapeně Derek.
"Tu noc, co se… Stala ta věc, se mi o něm zdálo. Byl u nás v obýváku a vypadal úplně přesně tak, jako když jsem ho viděl naposledy. Byl bez sebe vzteky a hrozně mi nadával, proč jsem ti dovolil, aby sis sáhl na život a tak. Pak se uklidnil a vypadalo to, jako když chce začít brečet, ale když jsem se ho pokusil obejmout, tak uhnul a řekl jen, že si to radši ohlídá sám. A pak jsem se probudil. Ještě nebylo ráno, byla tma. A já… Když to říkáš, asi ten pocit budeš znát taky. Měl jsem pocit, jako kdyby ještě stál vedle mě, vlastně jsem si tím byl téměř jistý, že je tam se mnou."
Derek nebyl schopný slova. Je tohle jenom náhoda, nebo co to má vlastně všechno znamenat?
"On tě hlídá, Dereku. Nechci znít jako nějakej pověrčivej ustrašenec, nikdy jsem na tohle nevěřil, ale po tom, co se stalo… Tomu začínám docela věřit. A kdyby za tebou zase někdy přišel, zkus nepanikařit a neuzavírat se. Byl na to hrozně háklivý, jen málokdy vydržel snášet, když na něj byl někdo nevrlý za něco, co nebyla jeho vina nebo co nemohl ovlivnit."
"Tati, vím, že se mě snažíš uklidnit, ale zatím se ti spíš daří mě děsit." Řekl Derek.
"Říkám ti, neboj se. Vážně, není důvod. I když… Možná by ti to mohlo i v něčem prospět." Pokrčil Sven rameny.
Derek chtěl něco říct, ale pak jen dlouze vydechl. Hleděli si do očí a stalo se něco, co se nestalo už poměrně dlouho - rozuměli si. Nebyly mezi nimi žádné bariéry, zase byli součástí rodiny.
"Na, tady jsem ti něco přinesl. Chtěl jsem ti to dát, až ti bude osmnáct, ale teď už je to jedno." Podal Sven Derekovi starou zažloutlou obálku.
"Co to je?" zeptal se Derek.
"Fotky. Jsi na nich ty a Nick." Řekl Sven a mimoděk mu na chvilku do očí stouply slzy.
Derek svíral v ruce obálku, ale neotevřel jí. Položil jí na svůj stolek.
"Děkuju. Podívám se na ně jindy." Řekl pak.
Ještě chvíli si spolu povídali. Pak se rozloučili.
Derek nemohl v noci dlouho usnout. Jon, Ewan a vůbec všichni na oddělení už spali jako zařezaní. Mrkl na hodinky. Krátce po jedné ráno. Zatěkal očima po pokoji. Věděl, co je důvodem jeho nespavosti. I když se toho tolik bál, přál si, aby za ním Nick přišel ještě jednou. Aby mohl vědět, co tohle všechno znamená a jestli se mu to jen nezdá, jestli to není jen výplod jeho bujné fantazie.
Nakonec sáhl po fotkách. Bylo jich asi deset a na všech bylo již trochu vidět stáří, ale nijak tragicky. Byly focené kdesi u řeky. Nick měl na sobě těsné černé triko s polodlouhými rukávy a vlasy mu na všech fotkách vlály ve větru. V náručí držel dítě, které se spokojeně smálo. Nick se rovněž potěšeně usmíval a pózoval se svým synem, jako kdyby chtěl říct: "Jen se na něj podívejte. Je to můj nejsladší andílek."
Derekovi samovolně vytryskly slzy. Ale nebyly to ty bolestné, řezavé slzy jako jindy. Tyhle byly jinačí. Nedokázal ten pocit přesně popsat.
A najednou to jasně ucítil. Byl tady.
Derek zvedl hlavu od fotek. A vedle své postele jasně uviděl stín. Stín si přisedl k němu na postel, ale deka ani matrace se přitom vůbec nepohnula. Jako kdyby ten dotyčný nic nevážil.
Ale to už mu Derek i v náznacích rozeznal rysy obličeje. Měkce se na něj usmíval.
Derek měl najednou obličej úplně mokrý od slz.
"Tati, odpusť mi to." Zašeptal a aniž by nad tím přemýšlel, složil mu hlavu do klína. Ucítil, že ho Nick hladí po hlavě. A najednou se cítil naprosto v bezpečí. Byl úplně klidný a přestal plakat. V ten okamžik začal svého skutečného, zesnulého tátu milovat nade vše.
"Mám tě rád, tati. Nezlob se na mě už, prosím." Zopakoval. Tenkrát také poprvé uslyšel jeho hlas.
"Nezlobím se. Jen jsem se o tebe moc bál."
Derek se usmál. V duchu přemýšlel nad tím, jak mu říct, že by chtěl, aby byl s ním. Aby tohle nebyla poslední noc, kdy může cítit jeho lásku.
"Od teď s tebou zůstanu. Budu na tebe dávat pozor." Řekl, jako kdyby četl jeho myšlenky. A třeba vážně ano.
"Pozdravuj mámu." Napadlo najednou Dereka.
"Budu. Oba tě moc milujeme, Dereku."
A najednou byl pryč. Jak náhle přišel, tak náhle zmizel.
Derek se prudce posadil na posteli. Venku už bylo světlo. Trvalo mu jen chvíli, než si vzpomněl na to, co se stalo v noci. A nezdálo se mu to náhodou? Ale pak si všiml, že fotky, které si večer prohlížel, stále ležely rozházené na stole, přesně tak, jak je včera odložil. Pousmál se. Vědomí, že se mu to nezdálo, ho hřálo na srdci.
"Vstávat!!" zaklepala nešetrně na dveře ranní hlídka.
"Jednou jim za tohle něco udělám." Zavrčel rozespale Jon, "Ty vado, takhle nekřesťansky brzo ráno a on se usmívá!!"
"Ráno se má začít s úsměvem." Pokrčil Derek rameny a seskočil na zem, aby mohl zmizet v koupelně ještě dřív, než mu tam někdo vleze.
"Není nafetovanej?" zvedl se Ewan na loktech.
"Jestli jo, vlastnoručně ho zabiju, že mi nic neřek." Ušklíbl se Jon a obrátil se na druhý bok.
O tom, že má Heidfeld dobrou náladu, věděla za chvíli celá léčebna.
"Jen počkej, ono tě to přejde, dneska nám začíná služba v kuchyni." Rýpl do něj po snídani Ewan.
"Fakt si myslíš, že mě pustěj do kuchyně, jo?" zašklebil se Derek.
"Hana říkala, že jo." Oplatil mu úšklebek Ewan.
"Fakt??" vykulil Derek oči.
"Na holej pupek!" odpřísáhl Ewan.
"Hano, je to pravda??" šel si Derek přesto pro oficiální potvrzení.
"A co?" nechápala Hana, která jejich rozhovor neslyšela.
"Že mám dneska službu v kuchyni s klukama." Odpověděl Derek.
"Sice pod dohledem, ale ano." Přikývla Hana.
Derekovi se částečně ulevilo. Tak aspoň že ten dozor.
"To zvládneš." Poplácala ho Hana povzbudivě po zádech.
"No co mi zbejvá jinýho." Zašklebil se Derek.
"No tak, nebuď trudnomyslný. Doteď to vypadalo, že máš dobrou náladu." Pousmála se Hana.
Derek k ní zvedl hlavu a vzpomněl si, co se stalo…
"A mám pořád!!" zavýskl, jak měl najednou radost, aniž by sám pořádně věděl proč.
Jeho dobrá nálada dokonce zvládla i takový nápor, jako bylo hodinové zpracovávání čerstvé zeleniny a podobné radosti, které pro ně přichystali kuchařky. Zrovna, když zanotoval "I feeeeel good" obzvláště procítěně, zapíchl Jon vztekle nůž do prkýnka.
"Seru na to!" zasyčel.
"Máš na to sraní pět minut." Odvětil nevzrušeně Ben, který na ně dohlížel.
"Tohle je vážně za trest." Láteřil Jon, ale znovu vzal nůž do ruky a pustil se do dalšího boje.
"To chce klid a nohy v teple." Doporučil mu Derek.
"Ještě ty mě ser!" ohradil se Jon, "Co to s tebou dneska je?"
"To ti neřeknu, páč i kdybych ti to řekl, tak bys mi stejně nevěřil." Zasmál se Derek.
"Hele, ale kdybys měl fet, řekl bys mi to, viď?" ujišťoval se Jon.
"Můžu ti tady přede všema odpřísáhnout, že sjetej vážně nejsem." Rozpřáhl Derek teatrálně ruce.
"Tak tohle jsem jako neslyšel." Zašklebil se Ben.
"Prosimtě, můžeme taky dneska něco říct, aniž bys to okomentoval?" otočil se na něj Jon.
"Klidně. Ale zkuste jiný téma." Pokrčil Ben rameny.
"Byli byste tak strašně hodný a nechali toho?" ozval se naštvaně Ewan, "Štve nás to všechny, tak se mě nesnažte naštvat ještě víc."
"Jo, tvoje přání splním vážně rád." Usmál se hodně kysele Jon.
"Udělej mi tu radost." Odsekl Ewan.
"Nehádejte se." Mírnil je Ben.
"Sakra, neříkal jsem ti něco?!" otočil se na něj výhrůžně Jon.
Dál se ale nikdo nedostal, protože Derek popadl skleničku, co stála na stole před ním, a mrštil jí proti zdi. Rozpadla se na tisíc kousků.
"Hej, co se děje?" chytil ho Ben za ramena.
"Nechte toho! Nehádejte se! Chytá mě z toho… Zase ten příšernej vztek!!" zakřičel Derek. Přímo cítil, jak to v něm pulzuje. Vztek, rudo před očima, horečka. Zatím měl "jen" tendence ničit všechno kolem sebe. Ale klidně by se mohlo stát, že to nakonec zase vztáhne na sebe.
"Dýchej, Dereku, dýchej. Snaž se uklidnit, soustřeď se jenom na svůj dech…" snažil se mu Ben pomoct.
"Tohle je všechno na hovno, do prdele!!" zařval si ještě pořádně zplna hrdla Derek, než Bena poslechl a začal se pomalu uklidňovat.
"Už je to dobrý." Vydechl nakonec po zhruba pěti minutách.
"Tak to je super. Chceš pokračovat dál nebo půjdeš pryč?" zeptal se ho na rovinu Ben.
"Radši bych šel." Podíval se po něm prosebně Derek.
"Tak padej, ale hlas to u Hany." Popostrčil ho Ben směrem ke dveřím. Derek mu odpověděl úšklebkem, moc dobře věděl, že Haně by to klidně mohl nahlásit Ben coby dozor.
"Přišel jsem na přátelský pokec." Vplul Derek poněkud hlučně do Haniny kanceláře a praštil sebou do křesla.
"Co se děje?" pousmála se Hana.
"Zase mě chytil rapl. Ale díky Bennymu už jsem O.K., jen jsem dostal nařízeno, se tu přihlásit. No ale protože znám zdejší zvyky, tak vím, co mě teď čeká, a tudíž ti ušetřím námahu a sám říkám, že nejsem sice ještě úplně klidnej, ale poměrně v pohodě jsem, nemám touhu udělat něco sobě nebo komukoliv jinýmu a k výbuchu vzteku mě dohnal absolutně nenaloženej Jon." Oddeklamoval Derek ve zkratce odpovědi na to, na co předpokládal, že se ho Hana bude ptát.
"To jsi hodný, že se mi takhle snažíš ušetřit práci." Pousmála se Hana a zalovila ve stolku, "Na, běž s tím do společenské místnosti. Ať nemáš roupy." Podala mu dva čisté archy papíru.
"Tak děkuju mockrát." Zvedl se Derek, "Jaký je téma?"
"Libovolný. Napiš to, co cítíš." Pokrčila Hana rameny.
Derek se ďábelsky usmál: "Tak dík."
"Co smolíš?" sklonila se nad ním Cloe, když se uvelebil u jednoho z volných stolů.
"To uvidíš. Něco pro Hanu." Odpověděl tajemně Derek, "Dala mi sloh na libovolný téma. Tak ať se těší."
"Ne abys jí provokoval." Zrazovala ho Cloe.
"Ty taky musíš myslet pořád jen na provokaci. To víš, že jí do toho nejdu napsat její profil. Ne, já jí napíšu referát." Pousmál se Derek.
"A o čem?" nechápala Cloe.
"Nebuď zvědavá!" začal jí Derek od sebe odhánět, "Kšá, kšá, dozvíš se to!"

Derek - 3.díl

20. března 2007 v 20:57 "Děti GBT"
"Můj bože, to bude zase píčovina." Obrátil Jon oči v sloup, když se sešli v tělocvičně na jedné z mnoha terapeutických her. Tentokrát to byla takzvaná hra na důvěru - po tělocvičně byly rozestavené svíčky, jednomu člověku se zavázaly oči a druhý ho musel okolo těch svíček bezpečně provést na druhou stranu místnosti.
"Budeš první, kdo tu píčovinu vyzkouší." Zašklebila se Hana a podala Jonovi tmavý šátek.
"Uá!" zakvílel zoufale Jon.
"Jen se nedělej, povede tě Cloe." Vytáhla Hana ze skupinky svých svěřenců další pokusnou ovci, "Zatím se připraví Toby a… třeba Derek."
Derek napodobil Jona, rovněž otočil oči v sloup. Moc dobře si pamatoval na tu Tobyho hlášku hned první den. Že zrovna on musí jít s tímhle volem.
Cloe dovedla Jona bezpečně na druhou stranu, oba se vrátili zpátky a předali šátek Tobymu a Derekovi.
"Kdo si má zavázat oči?" zeptal se Toby.
"Derek." Rozhodla Hana.
"Proč já?" protestoval Derek.
"Protože jsem to řekla, šup šup." Popoháněla je Hana. Derek si tedy s nevolí zavázal oči, chytil se Tobyho za ruce a nechal se vést. Bylo mu to krajně nepříjemné, ale řekl si, že jiná věc než Tobymu plně důvěřovat mu nezbude. Udělá jeden chybný krok a bude pěkně spálený. Jednu chvíli opravdu ucítil žár malého plamínku nebezpečně blízko svého kotníku. Zazmatkoval a zavrávoral.
"To je dobrý, klídek." Uklidňoval ho Toby.
"Tak mě veď správně." Zasyčel Derek.
"Jsou i horší věci." Pokrčil Toby rameny.
Derek si nebyl jistý, jestli se Toby v té chvíli dotkl jeho zjizveného zápěstí záměrně nebo mimoděk. Každopádně mu okamžitě své ruce vyškubl a odmítal se dál pohnout.
"Co se děje, Dereku, proč nepokračuješ?" slyšel Hanin hlas.
"Tak ať do mě nekéruje! A už vůbec ať na mě nehrabe!!" vřeštěl Derek téměř nepříčetně.
"Ať už jsem ti udělal cokoliv, nebylo to úmyslně." Omlouval se mu Toby.
"Ale nepovídej. Asi jako ta plastika, co?" odsekl Derek.
"Dereku, teď se hlavně uklidni." Mírnila jeho vztek Hana, "Soustřeď se jenom na cestu. Jenom na cestu. Ty teď taky hledáš cestu k nějakému cíli. Najdi tedy cestu i k tomuhle. Dokážeš to, uvidíš. Nesmíš před problémy utíkat. Běž dál, nenech se zastrašit překážkami."
Derek se několikrát zhluboka nadechnul a nakonec před sebe znovu natáhl ruce. Toby ho jemně chytil a dovedl ho v pořádku až do konce.
"To je vážně vymatlaná píčovina." Odfrkl zlostně Derek a strhl si šátek z hlavy.
"Ale dokázal jsi to." Poklepala mu Hana na ramena, "Necítíš se ani o trochu líp?"
"Kdyby to i v životě šlo takhle snadno, bylo by na světě nádherně." Povzdychl si Derek, "Tohle stejně není realita. Když v reálu špatně šlápnete, stojí vás to mnohem víc než malou popáleninu na noze. Přátele, peníze, rodinu… A život."
"Ale i to se může časem zahojit, jako ta popálenina." Usmála se na něj Hana a šla vypravit další dvojici. Sama si už dlouho lámala hlavu nad tím, proč je Derek tak hrozně vykolejený. A po přečtení jeho slohu nebyla o moc moudřejší. Byl obsáhlý, Derek se rozmáchl a popsal tři stránky. Ale shrnout se dal do jediného bodu - nesnáším svůj odraz v zrcadle, protože jsem až nechutně podobný svému příbuznému, místo abych se podobal rodičům.
"Proč si chcete promluvit s jeho rodiči?" nechápal doktor Holzbauer, když mu Hana řekla svůj nápad.
"Prostě se jich potřebuji na něco přeptat. Je to sice jen moje domněnka, ale všechno, tím myslím Derekovo vyjadřování, jeho vztahovačnost, dokonce i co se toho jeho slohu týče, všechno ukazuje na to, že je adoptovaný, dozvěděl se to a z nějakého důvodu to považuje za katastrofu. Chci vědět, jestli je moje domněnka správná, a pokud ano, pak chci i vědět, proč ho to tak vzalo." Vysvětlovala Hana. Povolení nakonec dostala. Na sezení přišli oba Derekovi rodiče.
"Dobrý den, já jsem Hana, Derekova terapeutka." Představila se jim Hana, když vešli do její kanceláře, a srdečně si s nimi potřásla rukou.
"Těší nás." Usmála se Franciska. Poté se usadili do měkkých křesel.
"Tak co se děje? Jak je Derekovi?" chtěl vědět Sven.
"No, určité pokroky tu jsou, ale nejsem z nich moc moudrá. Proto jsem se chtěla radši zeptat vás, jestli postupuji správným směrem." Začala Hana.
"Prosím, ptejte se." Pobídla jí Franciska.
"Omlouvám se, jestli to ode mě bude moc troufalé, ale chci se zeptat: Je Derek adoptovaný?" šla Hana tedy přímo k jádru věci.
"Jak jste na to přišla?" zeptal se zaskočeně Sven.
"Derek dostal za úkol napsat sloh na téma zrcadlo." Podala jim Hana významně Derekovo dílo. Po jeho přečtení měli Sven i Franciska ve tvářích stejně prázdný a vyděšený výraz.
"Máte pravdu, Derek je adoptovaný." Podal Haně Sven zpátky ten sloh, "Víte, Derekova matka zemřela při porodu. A Nick, Derekův biologický otec, zemřel o rok později při dopravní nehodě, ale to ostatně asi víte. Můj bratr se… Vždy snažil extrémně pečlivě svůj soukromý život utajit před veřejností, když byla jeho žena těhotná, ukrýval jí, kde se dalo, jen aby se to nedozvěděli novináři. A Dereka taky dával často k nám, aby to vypadalo, že je ve skutečnosti náš syn. Chtěl ho tak ochránit před obrovským tlakem médií, který sám těžko po Patriciině smrti snášel. Když potom zemřel, rozhodli jsme se v téhle hře pokračovat, a Dereka jsme adoptovali. Chtěli jsme mu to samozřejmě říct, až bude větší, ale bohužel to vypadá, že už to ví. Zaráží mě odkud. O jeho původu víme jen já, moje žena a tchýně, a Nickovi bývalí parťáci ze skupiny, nikdo jiný."
"A máte doma nějaké materiály, ze kterých by se to mohl dozvědět?" ptala se Hana.
"Kromě jeho rodného listu mě nic nenapadá, ale ten rozhodně nemohl najít. Už pět let ho totiž nemůže najít nikdo." Pousmála se zdrženlivě Franciska.
"Možná by bylo nejlepší zeptat se přímo jeho, když už to teda ví." Navrhl Sven.
"Ale to zase není jisté, jestli to ví stoprocentně. Třeba jen něco tuší, ale není si jistý." Oponovala Franciska.
"A nevyjde to skoro nastejno?" ušklíbl se Sven.
"Pokud si tedy přejete s Derekem mluvit, prosím, pojďte se mnou." Zvedla se Hana.
Derek se zrovna vracel ze skupinové terapie, kterou tentokrát vedl mladý praktikant Ben. Když uviděl své rodiče, zarazil se.
"Ahoj, Dereku." Usmála se na něj Franciska. Sven to samé.
"Ahoj…" špitl Derek.
"Dereku, tvý rodiče by si s tebou přáli mluvit." Vysvětlovala Hana.
"A o čem?" chtěl vědět Derek.
"O tom tvém slohu." Řekl Sven trochu oklikou, proč jsou tady.
"Aha." Pokýval Derek hlavou a rozhlédl se po nich. V očích se mu objevil první náznak hysterie, "Takže o tom slohu. A co kdybysme si radši promluvili o tom, že jste mi patnáct let lhali do očí?!"
"Takže to víš?" v podstatě konstatoval Sven.
"To si o mě myslíte, že jsem blbej, nebo co?! Tý pohádce, že Patricia zemřela ve stejnej den jako jsem se narodil já čirou náhodou, by se ještě dalo věřit, ale to, že se Patricia a Nick brali čtyři měsíce před mým narozením a Pat byla evidentně těhotná, už je přinejmenším divný, ne?!" rozkřikl se Derek.
"Odkud tohle víš?" divila se Franciska, ale pak jí to docvaklo, "Tys našel fotky ze svatby?"
"To je úplně jedno!! To je, kurva, úplně jedno!!" ječel nepříčetně Derek. Už to bylo zase tady, ten nezvladatelný pocit nekonečného vzteku, nenávisti k sobě samému i ke všem ostatním. Všechno rozbít, rozmlátit a pak zhebnout!
Ani si pořádně neuvědomil, co dělá. Kdyby ho nepřišli zpacifikovat dva pochopi, asi by rozmlátil všechno zařízení chodby na padrť.
Strávil dlouhou noc na samotce. Nezamhouřil oka snad ani na chvilku, jak byl vykolejený. Hlavou mu táhlo tisíce myšlenek a přitom nedokázal myslet vůbec na nic. Nechápal, co se to s ním děje, proč tohle všechno, proč se cítí, jako kdyby umíral pomalu a hrozně bolestivě a proto si tu smrt chtěl uspíšit, proč, proč, proč…?? Zase otázky, pořád jenom otázky! K čemu vlastně jsou, k čemu je to platný? Sakra, kéž by se na ty strašný pocity viny a zrady dokázal prostě vybodnout a v klidu si o tom všem s rodiči promluvit! Co zmůže tím, když bude vyvádět? Zničí se ještě víc.
"Mami, tati…" zaskučel bolestivě a svezl se na zem. Znovu se rozbrečel a těsně nad ránem konečně na chvíli usnul, když doslova odpadl vyčerpáním.
"Tak co, Dereku, myslíš, že už můžeš mezi nás?" přišla pro něj v osm Hana.
Derek seděl na posteli, oči měl téměř vyplakané a neodpovídal.
"Pojď, zkusíme to, hm?" přešla k němu blíž Hana a zlehka ho pohladila po tváři.
"Nemám hlad." Řekl Derek přiškrceným hlasem.
"Musíš něco sníst, hypoglykémie není nic hezkého." Pobízela ho Hana.
"Aspoň bych nemusel myslet na to, jak mám nervy v kýblu." Špitl Derek a otřásl se hnusem sám nad sebou.
"To bude dobrý." Vzala ho Hana konejšivě kolem ramen.
"Já chci umřít, Hano." Rozplakal se nanovo Derek.
"Ale jdi ty." Vzala ho Hana do náručí, "Mysli na to, že tu po tobě taky někdo zůstane, a že jim tím způsobíš mnoho bolesti."
"Tak proč jí oni působěj mě." Vzlykl Derek.
"Jenže to se dá alespoň vrátit. Jednou to přebolí, uvidíš. Ale umřít můžeš jen jednou. Život sis sám nenadělil, proto s ním neplýtvej. Narodil ses proto, protože tě rodiče chtěli, vznikl jsi z lásky. A to, že tvý biologičtí rodiče tu nejsou, ještě neznamená, že tě nemohou milovat tvý adoptivní rodiče. Mají tě rádi, to snad musíš cítit i sám. Proto ti taky nic neřekli, báli se o tebe. A teď se o tebe bojí stejně a vyčítají si, že je to jejich chyba. Takže pokud ti přijde nespravedlivé, že se trápíš pouze ty, tak věř, že oni se taky trápí, a moc. Nech si projít hlavou, jestli chceš být v kruhu lidí, kteří tě mají rádi, ale jsou to pořád jen lidi a dělají chyby, nebo jestli se vzdáš a už nebudeš chtít pokračovat."
Derek se nad jejími slovy musel chtě nechte zamyslet.
"Tak co, půjdem do tý jídelny?" usmála se na něj Hana. Derek přikývl.
"Ale nevím, jestli budu moct s ostatníma komunikovat." Strachoval se Derek cestou do jídelny.
"To po tobě nikdo nechce." Ujistila ho Hana, "A kdybys měl s někým nebo s něčím problémy, pořád jsem tu já, jasný? Na mě se můžeš kdykoliv obrátit."
"Není ti už špatně z těch smutných příběhů furt dokola?" podíval se po ní Derek.
"Spíš je mi špatně z toho, jak jsou lidi nepoučitelný. Děti i rodiče." Povzdychla si Hana.
"Proč jsi sem vlastně šla?" zajímalo Dereka.
"No… Vlastně…" Hanu touto otázkou očividně zaskočil, "Dobrá, vy jste ke mně upřímní, tak já budu taky upřímná. K téhle práci jsem se dostala kvůli sestře."
"Máš sestru?" divil se Derek.
"Měla jsem. Umřela. Měla anorexii."
"To je mi líto." Sklopil Derek oči k zemi.
"Nemusí. Víš, já byla v té době na ročním výměnném pobytu a naši si ničeho nevšimli, i když si spíš myslím, že to nechtěli vidět. Pak jsem se vrátila a… Nevěděla, co si mám myslet. Do nemocnice se dostala, až když zkolabovala. Okamžitě se jí ujal psycholog, ale bylo to zbytečný. V hlavě už to měla úplně vygumovaný. Bylo jí teprve patnáct."
"Jako mě." Uvědomil si Derek.
"Ano, jako tobě." Přikývla Hana.
"Je mi z toho nanic. Proč se tohle děje? Co jsme komu udělali, že se nám tohle muselo stát?" zamýšlel se Derek.
"To já nevím." Pokrčila Hana rameny, "Spíš se podívej na to, co děláte sami sobě. Pamatuj si, že to, co ti udělají jiní, už nějak přežiješ, ale když si ublížíš sám, je to podstatně horší."
"Myslíš, že si mám s našima promluvit?" zeptal se po chvíli Derek.
"Ne dokud na to nebudeš připravený, ale jinak určitě ano." Přikývla Hana. To už byli v jídelně.
"Děkuju." Podíval se na ní Derek a mírně se usmál.
"Nemáš zač. A teď se plav najíst." Oplatila mu úsměv Hana.
Derek se nimral ve snídani a spíš než jídlu se věnoval svým myšlenkám. Dodržel, co slíbil, a nad Haninými slovy se zamyslel. Ostatní chápali, že se teď necítí nejlépe a dali mu pokoj. Jen když se párkrát rozhlédl, zachytil na sobě pohledy Cloe, Ewana a Jona. Dávalo mu to určitý druh odvahy, když viděl, že se ho snaží povzbudit.
Byla to jedna z těch probdělých nocí, které by nejradši vymazal. Stávalo se mu čím dál častěji, že nemohl v noci usnout, a pak vždycky myslel na úplné hovadiny, nad nimiž by se ve dne nepozastavoval. Puberta s ním holt pěkně cvičila, a hlavně úplně jinak, než předpokládal. Tentokrát si dával dohromady jedna plus jedna - těch podivností bylo okolo něj zkrátka moc. Třeba ta, že zatímco Kena a Marju měla babička nade vše ráda, jeho nemohla vystát. Vždycky mu vyčítala a hubovala, že je moc hlučný, neukázněný, zvědavý a kdoví co všechno ještě… Své druhé prarodiče v podstatě neznal, babička umřela dříve, než se narodil, a dědu viděl před jeho smrtí jen jednou, ale doteď si to živě pamatoval, protože to byl pravý opak toho, co zažíval u babičky - děda ho celou dobu držel při sobě, hrál si s ním a byl k němu hrozně pozorný a milý. Na Marju a Kena taky, ale ne tolik.
Pak bylo taky zvláštní, jak do své rodiny nezapadal. Zatímco ostatní byli spíše klidnějšího, flegmatičtějšího ražení, on byl typický příklad extroverta. Vždycky měl energie na rozdávání, až se mu ostatní divili, kde to bere. Dál tu byla ta věc s hudbou - byl hudebně velmi nadaný a hudbou doslova žil. Dokonce se mu podařilo dát dohromady kapelu, se kterou vystupovali. Ani Marja, ani Ken nikdy neprojevili větší zájem o hudební vzdělání a ani neuměli nijak extra dobře zpívat. No a konečně, rodinná podoba. Už dřív si všiml, jak moc je podobný Nickovi, i když ho znal jenom z fotek. Kdyby mu byl podobný jen v obličeji, prosím, to by se ještě dalo, ale bylo přinejmenším divné, že ač máma i táta byli oba vysocí a Marja s Kenem byli samozřejmě po nich, on byl pořád malý a nevypadalo to, že by se na tom mělo v budoucnosti něco měnit. A když se navíc dostal do puberty, pak už byla podoba zcela markantní - obličej, výška, široká ramena… Akorát oči neměl modré, ale hnědé, stejně tak vlasy měl o odstín tmavší.
A to už vůbec nemluvil o tom, že Nickova manželka zemřela ve stejný den, kdy se on narodil…
Najednou mu to už prostě nedalo. Vylítl z postele a běžel na půdu, kam se ukládali krabice se starým harampádím… A starými fotografiemi.
Hrabal v nich dlouho, nejméně půl hodiny, ale nakonec je našel. Pečlivě schované ve staré dopisní obálce adresované jeho otci. Fotky ze svatby. Fotky rodičů. Fotky jeho skutečných rodičů.
Netušil, co se s ním stalo. Chtělo se mu brečet, a taky že brečel, a to hodně. Cítil se doslova a do písmene mizerně a nic, žádné přemlouvání sebe sama a omlouvání, mu nepomohlo to změnit. Tohle zjištění jím otřáslo natolik, že ztratil veškerou chuť do života. Jeho okolí - a jeho rodina - si toho samozřejmě všimli. Ale nedokázali nic vymyslet. Kamarádům se svěřovat nechtěl, své rodiče začal nenávidět. Jediný, ke komu si zachoval trochu důvěry, byli jeho sourozenci, ale nic naplat, pořád to byli členové rodiny. Členové rodiny, do které nepatřil. Našel jediný způsob, jak trochu ulevit své duši - zničit své tělo natolik, aby fyzická bolest přehlušila tu psychickou. Proto se začal tolik mořit cvičením - ona bolest pak díky namoženým svalům vydržela o něco déle. Pohár přetekl ve chvíli, kdy odjel na adaptační kurz. Ty zvídavé pohledy a všetečné otázky ho dohnaly až na samou hranici zoufalství. Neviděl jiné vysvobození než smrt.
Derek si unaveně položil hlavu na lavici. Proč ho to proboha pořád tak moc bolí, proč ho to pronásleduje? Kdyby aspoň znal důvody svých pocitů, aby mohl dát věcem správná jména, ale to on právě nevěděl. Cítil jenom bolest a zmatení.
Jednou, při skupinové terapii, už to nevydržel.
"Prosím?" přihlásil se o slovo.
"Ano?" vyzvala ho Hana.
"Všiml jsem si, že v kanceláři je kytara. Mohl bych si jí půjčit? Myslím, že by bylo docela fajn zkusit taky terapii s hudbou." Přednesl Derek svou žádost.
"Dobrý nápad, Dereku." Souhlasila Hana, "Dojdu pro ní."
"Super." Mrkla na něj Cloe, která již tradičně seděla vedle něj, "Aspoň to jednou bude trochu zábavný."
Derek se na ní usmál nazpátek. Od té doby, co tu je, neměl možnost si zahrát, a zoufale mu to scházelo.
Hana přinesla kytaru a podala mu jí.
"Ale žádný depky." Zakázala mu předem.
"Pokusím se." Přikývl Derek a hrábl do strun. Ze všeho nejdřív musel kytaru naladit, byla dost rozladěná.
"Má někdo nějaký speciální přání?" rozhlédl se po ostatních, "Znám poměrně dost songů, takže se nebojte trochu popustit uzdu fantazii."
"Nějaký Starsailor." Zaprosila Jess, mladá drobná dívka, která se do léčebny dostala díky svému chorobnému strachu z nemocí a smrti.
Derek tedy spustil Silence is easy, byla to rovněž jedna z jeho oblíbených.
"Everybody says that I´m looking for a shelter, got a lot to give but I don´t know how to help her, I should just let it go, too late learn how to grow and how to liberate…"
Cítil, jak pomalu vychází slunce. Bylo to po hodně dlouhé době, kdy se cítil když už ne šťastný, tak alespoň spokojený.
"Silence is easy, it just becomes me, you don´t even know me, you all lie above me."
"Díky moc." Usmála se na něj vděčně Jess, když dohrál.
"Není zač." odvětil Derek, "Dál?"
Najednou se strhla vřava. Každý chtěl zahrát nějakou svojí písničku.
"Počkat, počkat, jeden po druhém!" mírnila rozdováděnou smečku Hana.
"Nirvanu!" ozval se kdosi.
"Řeklo se žádný depky." Ušklíbl se Derek.
"Hano, prosím!" obrátil se dotyčný žadatel na terapeutku.
"Come as you are bys nám mohla dovolit." Udělal na ní Derek prosebné oči.
"Tak dobrá." Pohrozila mu Hana.
Aby to trochu vyvážil, rozhodl se Derek poté zahrát Bon Jovi, i když pár kluků protestovalo. Většina dívek ale byla štěstím bez sebe.
"Welcome to wherever you are, this is your life, you made it this far, I said welcome, you gotta believe, right here, right now, you´re exactly where you supposed to be…"
"To byla ironie jak noha." Ušklíbl se Jon.
"Tak si to tak neber." Doporučil mu Derek.

Derek - 2.díl

20. března 2007 v 20:56 "Děti GBT"
"Sorry." Omluvil se Ewan, když se zase sešli na pokoji. Derek jen mávl rukou.
"Sou i horší. Jako omluva bohatě postačí, když mě necháte pustit si na plný koule discmana a nebudete chtít, abych to ztlumil." Začal vyjednávat.
"Stav se třeba na hlavu, pokud jde o takový prkotiny." Odpověděl mu Jon za Ewana.
Za chvíli už pokojem duněl úderný rock neznámé skupiny.
"Do you think that you are better? Really better than the rest?" znělo z Derekových sluchátek a kluci se po sobě zoufale podívali.
"Kterej kretén mu to dovolil?" zašklebil se ironicky Jon.
"No já to nebyl." Zazubil se křečovitě Ewan.
Jejich trpělivost dostala pořádně zabrat, když si Derek začal do melodie ještě prozpěvovat: "Open your eyes, open your mind, proud like a god, don´t pretend to be blind…"
První, komu ruply nervy, byl Jon.
"Hele," poklepal Derekovi na rameno, "já, vím, že jsme ti to dovolili, ale malinko ztlumit bys to nemoh?"
Derek se na něj chvíli zadíval a pak přikývl. Po deseti minutách se musel stejně ze svého rockového světa vytrhnout, protože pro něj přišla Hana.
"Co jsem provedl tentokrát?" zašklebil se Derek.
"Nic, o čem bych věděla." Oplatila mu úšklebek Hana, "Zapomněl jsi, že máš jít za doktorem Holzbauerem?"
"Jako na vlastní smrt." Usmál se hořce Derek, "To jsem ale cynik, co?"
"Pojď." Řekla Hana nekompromisně.
Derek sice házel ramena, ale když vešel do spoře zařízené světlé kanceláře, kde za stolem seděl zhruba čtyřicetiletý muž s tmavými vlasy, brýlemi, a dvoudenním strništěm, cítil se hrozně malý.
"Ahoj, Dereku." Uvítal ho doktor Holzbauer, "Já jsem Johanes Holzbauer, ale všichni svěřenci mi tu říkají Ataman a naivně si myslí, že o tom nevím."
"Hm." Trhl Derek rameny. Ale nedalo mu to a zeptal se: "A vám to nevadí?"
"Ne." Rozesmál se doktor Holzbauer, "Myslíš, že by bylo normální, kdybych neměl žádnou přezdívku?"
Derek znovu jen pokrčil rameny.
"Tvojí terapeutkou je Hana. Za ní můžeš zajít s jakýmikoliv problémy, případně můžeš zajít za mnou. Ostatní zřízenci vás budou mít na různé skupinové terapie, které jsou každý den odpoledne. Máš nějaké otázky?"
"Ne." Řekl Derek krátce.
"Dobrá." Usmál se doktor. Pak mírně zvážněl: "Ještě bych tě chtěl upozornit, že jsi první potomek někoho slavného a navíc sebevrah, kterého tu máme, proto se na začátek trochu obrň trpělivostí, než si na tebe ostatní zvyknou."
"Je to zvláštní, co?" zašklebil se Derek, "Syn slavného otce a řeže si žíly…"
"Jsi jenom člověk." Přerušil ho doktor, "Máš právo dělat chyby. A navíc, pokud vím, nejsi syn, nýbrž synovec."
"To vám řekli moji rodiče, co?" zašklebil se znovu Derek, "A vlastně kdo jinej."
"Proč o nich mluvíš tak pohrdavě?" zeptal se ho doktor. Původně nechtěl Dereka tomuhle rozhovoru podrobovat, ale nakonec se rozhodl jinak, když jeho mladého svěřence chytla povídavá.
"Protože jimi pohrdám, jednoduchá odpověď." Odsekl Derek.
"Doufám, že se jednou dobere k tomu, proč." Pokýval doktor Holzbauer hlavou, "Můžeš jít zpátky na pokoj. Ahoj."
"Nashledanou." Řekl Derek svým zvučným hlasem. Tuhle tóninu svého hlasu ale používal jen málokdy. Zdědil jí, stejně jako ohromný talent na hudbu a zpěv, po Nickovi. Stejně tak výšku, obličej… Všechno kromě vlasů a barvy očí. Ty měl po mámě.
"Co ti řekl Ataman moudrého?" zeptal se Dereka Jon. Derek jen mávl rukou.
"Taky jsem si na prvním sezení říkal, co to žvaní za píčoviny." Pokýval Jon hlavou, "Ne že bych si to neříkal i nadále…"
"Jak dlouho tu seš?" zajímalo Dereka.
"Teprve měsíc." Odpověděl Jon, "Ale v podstatě jsem za to rád. I když je to tu šílená cvokárna, tak mám aspoň pocit, že mi tu někdo rozumí. Doma jsem ho neměl ani náhodou."
To Dereka zaujalo: "Taky bych chtěl, aby mi někdo rozuměl… V jakým smyslu jsi to myslel?"
"Myslím, že ty to znáš moc dobře. Jinak by sis neřezal zápěstí." Zašklebil se Jon.
"Jak víš, že jsem si udělal zrovna tohle?" podivil se Derek.
"Protože je to vidět na sto honů." Rozesmál se Jon.
Derek se podíval na své levé zápěstí. Skutečně, červená jizva zářila tím víc, že byl od přírody docela bledý, i když původní barva jeho vlasů byla hnědá.
"No jo." Povzdychl si a jizvu zakryl dlaní, "Potítka a dlouhý rukávy, víc mi na to nepomůže."
"Co tu řešíte zajímavýho?" zjevil se najednou v místnosti Ewan, až Derek nadskočil leknutím.
"Ty vole!" vydechl Derek, "Kde ses tu vzal? Takovej šok, tfuj!"
"No, jiná místnost než koupelna tu není, a jelikož to, co mám na sobě, se dá nazvat pyžamem, tak hádej." Zasmál se Ewan.
"Že by na hajzlu?" zašklebil se Derek a kluci se málem udusili smíchy.
"Ne že by to nebylo možný," utíral si Ewan oči, "ale jsem jen hazardní hráč, ne úchyl."
"V tom je tak velkej rozdíl?" dobíral si ho Derek.
"Jestli nejsi úplně blbej, tak sám víš, že ano." Usmál se sladce Ewan.
"To máš recht, blbej nejsem. Jen nevím, jestli naštěstí nebo bohužel." Povzdychl si Derek.
"Já osobně si teď díky práci našich terapeutů myslím, že jsem vypatlanej až na půdu, takže v tom ti neporadím." Pokrčil Ewan rameny. Nepochopil narážku, která se v té Derekově větě skrývala.
"Radši nebudeme řešit, jestli si to myslíš právem." Pokýval Jon hlavou.
"Že to slyším zrovna od tebe." Odvětil Ewan.
"Můj vyleptanej mozek tě nemusí zajímat." Udělal na něj Jon dlouhý nos.
Derek jen tiše poslouchal jejich začínající hádku a bylo mu všelijak. Necítil se jako cvok, necítil se jako normální člověk. Vlastně asi necítil nic. Jako kdyby zevnitř umřel.
CHCI UMŘÍT! Načmáral do svého bloku tak vztekle, až málem protrhl papír.
Nenávidím vás!
Nenávidím sám sebe!
Kam vlastně patřím?
Chci umřít!
V noci se moc nevyspal. Byl poprvé na novém místě, takže nic neobvyklého, že nemohl usnout. Měl strašně těžká víčka, ale spánek ne a ne přijít. Kupodivu ale na nic nemyslel. Kolikrát v noci, když nemohl usnout, myslel na nejrůznější hovadiny, častěji ale dostával příšerné depky nebo šílené nápady. Jako tenkrát… Začínaly prázdniny. Nemohl spát. A myšlenky měly tendence ho sežrat. Nakonec se jim to povedlo… Ani ne o měsíc později si na adaptačním kurzu - přestupoval totiž na střední školu - podřezal zápěstí.
Zničehonic se mu zvedl žaludek tak prudce, že nechybělo moc a tu úžasně dobrou večeři by hodil na podlahu. Tak chlape, řekl si, a to by stačilo. Přestaň se nervovat, ty hysteriku.
"Je ti něco?" zeptal se tiše Jon, který rovněž nespal.
"Nestarej se." Odbyl ho Derek.
"Budu se starat, protože v tomhle pokoji musím taky existovat a jestli se tady zbleješ, bude to i můj problém." Dal mu Jon na srozuměnou, že si taky nenechá líbit všechno.
"Tak v tom případě spi nerušeně dál." Řekl Derek.
"Dereku, kolik ti je?" zeptal se najednou Jon.
"Patnáct, proč tě to zajímá?" odpověděl mírně podrážděně Derek.
"Protože mi to neleze do hlavy." Zamyslel se Jon, "Máš všechny předpoklady pro báječnej život, je ti teprve patnáct, v souvislosti s drogama nebo nějakým jiným škraloupem v rejstříku jsem o tobě taky neslyšel… A stejně máš kvůli něčemu pocit, že nemůžeš dál žít. Musel ses úplně zcvoknout… Nebo ti hodně ublížili."
Tentokrát už Derek žaludek na místě neudržel. Jen tak tak že stihl doběhnout do koupelny. Seděl schoulený na studené podlaze, třásl se strachem, úzkostí a bezmocí. Opravdu chce umřít. Opravdu chce zmizet… Co když budou v zrcadle žiletky?
Derek vztekle vyházel obsah skříňky na zem, ale byly to všechno jen kartáčky na zuby, pasta, ústní voda a hřeben. Sakra, něčím se kluci přece holit musej, ne?!
Nakonec v nekontrolovatelném návalu vzteku rozbil zrcadlo, byť předtím Hana tvrdila, že je z nerozbitného skla. Tím ale nadělal tolik hluku, že to probudilo i Ewana.
"Dáš to z ruky?!" přikázal Derekovi ostře, když ho uviděl sedět na zemi mezi hromadou bordelu. Skočil k němu a střep mu z ruky vyrazil. Derek se pochopitelně začal bránit, takže ho musel jít držet i Jon.
"Víš, strašně mě sere, že seš tu první den a už tě po několikátý krotíme. Ale chcípnout tě taky nenechám!" pustil se do něj Ewan.
Ale já chci!!!!! Křičel v duchu Derek. Ve skutečnosti nic neřekl. Jen se vzepjal a pokusil se klukům vytrhnout, ale drželi ho příliš pevně.
Najednou byl strašně ospalý. Nebyl schopný na cokoliv myslet, celé tělo měl těžké a během chvilky byl na hranici bdění a spánku. Ewan ho zvedl a odnesl do postele.
"Jestli bude takhle vyšilovat pravidelně, tak si snad zažádám o samotku." Zavrčel Ewan.
"To mi vykládej ještě chvíli." Zašklebil se Jon. Za chvíli už oba spali stejně hluboce jako Derek.
Ráno šli kluci nahlásit rozbité zrcadlo.
"Jak se to stalo?" vyzvídala Hana, které to nahlásili.
"Rozmlátil ho Derek." Přiznal bez mučení Jon.
"Jenom ze zlosti nebo si chtěl ublížit?" chtěla vědět Hana.
"Pravděpodobně to druhý." Pokrčil Ewan rameny.
"Dobrá. Díky, kluci, zrcadlo dostanete nové jak nejrychleji to půjde a s Derekem si to vyřídím za chvíli. Teď běžte do práce." Poslala je Hana pryč.
Běžte do práce znamenalo "jít do kuchyně", jelikož na kluky právě připadla služba. Tento příkaz se ale netýkal Dereka, neboť v kuchyni byl velký dostatek nožů a jiných ostrých předmětů, které mu zkrátka nemohly přijít pod ruku, to teď bylo jasné. Riziko, že by se okamžitě pokusil ublížit sobě nebo komukoliv jinému, bylo příliš veliké.
"Dereku?" oslovila Hana svého svěřence, když se vracel ze snídaně.
"Co je?" zeptal se neomaleně.
"Pojď se mnou." Pobídla ho Hana a šla s ním do své kanceláře, kde mu dala čistý papír formátu A4.
"Co já s tím?" divil se Derek.
"Napíšeš sloh. Téma zní "zrcadlo"." Odpověděla mu Hana.
"Tak v tomhle já nejedu." Zakroutil Derek hlavou a chtěl jí papír vrátit zpátky.
"Ten sloh napíšeš, na tom trvám." Řekla Hana neoblomně, "A pokud bys i přesto odmítl, dostaneš týden rajónů navíc. Tak co?"
"To je vydírání!" naštval se Derek.
"Ne, to je kompromis." Usmála se na něj Hana, "Ty napíšeš ten sloh a oba si ušetříme spoustu zbytečného rozčilování."
"Mluv za sebe." Řekl si pro sebe Derek.
"Prosím?" zeptala se Hana, i když ho slyšela dobře.
"Nic." Zakroutil Derek hlavou. Chvíli přešlapoval na místě a pak se zeptal: "Můžu už jít?"
"Běž. A ten sloh mi přines do tří dnů." Propustila ho Hana.
"A co když to třeba budu chtít napsat, ale do tří dnů to nestihnu?" zastavil se ještě na chvilku Derek.
"Pokud budu vidět, že se to opravdu snažíš napsat, dám ti čas navíc. Jinak platí to, co jsem řekla." Odpověděla Hana.
Derek se s mírným zamručením rozloučil.
Takže sloh. A ještě ke všemu na téma zrcadlo, no to je úžasný. Bylo to nejhorší téma, které mu mohli dát. Protože zrcadla nenáviděl. Ten jeden den, kdy neměli zrcadlo, se cítil o něco lépe. Do zrcadla se totiž přestal koukat. A nejen do něj, nesnášel jakékoliv věci, které odráželi jeho podobu. Kromě vody se naštěstí většina z nich dala rozbít. Dal se rozbít i on sám, ale hlídali ho příliš pečlivě. A on chtěl zemřít jedině zásahem skla nebo nože. Prostě nějakou věcí, která se dala použít jako zrcadlo…
"Ahoj, co že dneska tak zamračeně?" připojila se k němu na chodbě Cloe.
"Ale…" zakroutil Derek odmítavě hlavou, "Nevíš něco o zrcadle?"
"Co?" rozesmála se Cloe, "No tak třeba… Že zrcadlo je nedílnou součástí života mé drahé a nade vše milované sestřičky."
"Máš sourozence?" otočil se po ní Derek.
"Jenom jednu ségru. Je jí sladkých třináct a má sladké jméno Samantha. Má sladký andílkovský kukuč a, sice odbarvené, ale zlaté vlásky. Je to naše sladký sluníčko. A já jsem ta ošklivá čarodějnice." Odpověděla Cloe.
"Hm. Dobrý." Pokýval Derek hlavou. To už byli před jeho pokojem.
"Pokud ti to nebude vadit, chci být teď chvíli sám." Podíval se omluvně na Cloe.
"Ne, samozřejmě že ne." Pokývala Cloe hlavou, "Jen jedna otázka, pokud můžu. Kolik je ti vůbec let?"
"Patnáct. Já vím, že vypadám mladší a tak dál, ale…" začal Derek, ale Cloe ho nenechala domluvit.
"Ne, naopak. Vypadáš o dost starší." Řekla vážně a pokývala hlavou, "Tak zatím, ahoj."
"Ahoj." Rozloučil se s ní trochu zaraženě Derek.
To bylo poprvé, co mu někdo řekl, že vypadá starší než je. Obvykle ho lidi nehádali ani na jeho skutečný věk, ale tak na dvanáct. Bylo to hlavně tím, že byl hodně drobný. Vždyť se ještě nedostal ani přes výšku 160 cm! A uvažoval, jestli se přes ní vůbec dostane. Aspoň se za to modlil.
V jejich rodině byl bezkonkurenčně nejmenší. Jeho starší sestra Marja byla v deseti vyšší než on teď. A o svém starším bratrovi Kenovi, Marjině dvojčeti, nemluvě. Ten bude pravděpodobně brzy nejvyšší z celé rodiny.
Existoval pouze jeden člověk z jejich rodokmenu, který by jeho problémy s výškou chápal - Nick. Nick, často zmiňovaný strejda, který zemřel necelý rok po Derekových prvních narozeninách, proto si ho ani nepamatoval.
To jeho viděl v zrcadle.
Kvůli němu zrcadla nenáviděl.
To je ono. To do toho zatraceného slohu napíše. Lepší něco než nic.
Derekova rodina se pořád ještě pořádně nevzpamatovala z toho šoku. Jak by taky mohli… Byl zrovna poslední prázdninový den, když jim zavolala zděšená učitelka, že si Derek na adaptačním kurzu sáhl na život. Když ho našli, byl ještě naživu, ale těsně před příjezdem záchranky měl zástavu. Díkybohu ho dokázali oživit. Čtyři dny bojoval o život, který chtěl ztratit, než si mohli oddechnout. A když ho mohli po dvou týdnech navštívit, byli velmi zaskočení jeho reakcí - i když byl značně zesláblý, začal brečet a hysterčit, jak to, jak je to možný, že už se nechtěl probudit. Situace byla více než jasná - jiné řešení než psychiatrická léčebna neexistovalo.
"Já to stejně pořád nechápu." Přemýšlel nervózně Sven, Derekův otec, "Proč najednou ta změna? Co se s ním proboha stalo?"
Derek byl totiž přesvědčený optimista. Už jako malé dítě plakal jen minimálně a byl to typický příklad extroverta. Všechno musel vyzkoušet, všeho se musel účastnit a hlavně spoustu těch bláznivin vymýšlel. Studoval zpěv a hru na kytaru, hrál ve skupině… Proč ten obrat?
"Od toho je v péči odborníků, aby zjistili, co se s ním děje." Uklidňovala ho Franciska, jeho žena.
"Kdyby aspoň bylo čeho se chytit… Přemýšlej, co se dělo ten poslední měsíc, kdy se začal tak rapidně měnit? Všimla sis toho přece sama, jak začal být najednou vztahovačný a často se choval víc než divně. Měl sice jít do jiné školy, ale to je blbost, aby se zrovna on kvůli tomuhle stresoval. Ve skupině, pokud vím, taky problémy neměli." Přemýšlel Sven dál.
"Opravdu nevím." Pokrčila Franciska rameny, "Možná by něco mohli tušit Marja nebo Ken."
"Pokud by něco věděli, tak by to řekli, snad nejsou zas tak hloupí." Zavrtěl Sven nesouhlasně hlavou, "K čertu, zatracenej cvok… Už sem i přemejšlel nad tím, co by k tomuhle mohlo víst bráchu, když jsou si tak podobný, ale nenapadá mě absolutně nic, Nick na tom byl sice hodně bledě, když zemřela Patricia, ale o sebevraždu se nikdy nepokusil, ani o tom nemluvil."
"Nesrovnávej je, Derek není úplně stejnej jako Nick." Řekla Franciska, ale pak se zamyslela, "Hele… A nemyslíš, že je možný, aby to zjistil?"
"I kdyby." Trhl Sven rameny, "Derek je takovýho ražení, že by se nás na to okamžitě vyptával, dělal by scény a tak, ale určitě by si kvůli tomu nesahal na život."
"Ale jiný vysvětlení mě zatím nenapadá." Pokrčila Franciska rameny.
"Prosimtě, vždyť ho znáš, víš jakej je, extrovert jak vyšitej, všechno dává najevo, nekřičí dovnitř." Mávl Sven rukou.
"Vždyť teď taky dal něco najevo, a to dostatečně. A my musíme zjistit co."

Derek - 1.díl

20. března 2007 v 20:55 "Děti GBT"
Derek seděl na dřevěné židli, jednu nohu přitaženou k tělu, bradou se opíral o koleno. Naproti němu seděla za stolem zrzavá pracovnice psychiatrické léčebny, kam právě nastupoval, a něco si zapisovala do papírů. Derek ji vytrvale pozoroval. Konečně se podívala i ona na něj a usmála se.
"Omlouvám se. Tohle papírování mě jednou zabije." Omluvila se, "Tak jaké je tvé ctěné jméno?"
"Derek." Zněla krátká odpověď.
"A příjmení?" zeptala se pracovnice.
"To snad vidíte, ne?"zašklebil se Derek.
"Ne, proč bych měla?" podivila se zrzka.
"Protože naší rodinu jednoduše nezapřu." Odsekl Derek podstatně zpruzeněji než předtím.
"No ale já vaší rodinu neznám, takže…"
"Takže jste pravděpodobně před patnácti lety nebyla teenager." Přerušil ji Derek, "Tipnul bych vás tak na třicet, tak mi to přijde dost divný."
"Je mi dvacet osm." Oplatila mu úšklebek pracovnice, "To příjmení…?"
"Heidfeld." Odpověděl Derek, jako kdyby na tom vůbec nezáleželo.
"Těší mě. Já jsem Hana. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj." Vyzvala ho pracovnice opět s úsměvem.
"Ten vytrvalej úsměv máte v osnovách?" zeptal se Derek provokativně.
"A ty tu protivnost?" opáčila Hana. Derek se místo odpovědi sladce zašklebil.
Prošli krátkou chodbou ke schodům do druhého patra, po nich vyšli nahoru a hned druhé dveře vlevo byly ty do správného pokoje.
"Tak tohle bude od teďka tvůj pokoj. Máš ho ještě společně s Ewanem a Jonem, ti jsou teď v dílnách. Koupelna a záchod jsou tady za těmi dveřmi vlevo. Zatím si můžeš vybalit, za hodinu pro tebe přijdu a půjdeme společně na skupinovou terapii. A kdybys cokoliv kdykoliv potřeboval, můžeš přijít za námi dolů. Jo a předem tě upozorňuji, že zrcadla jsou z nerozbitného skla a jiné ostré předměty tu nenajdeš, tak aby tě nenapadlo nám to tu celé rozmlátit." Upozornila ho ještě Hana.
"Nemějte strach, zatím nemám chuť řezat si zápěstí." Odvětil Derek štiplavě, na tváři úsměv.
"Máš pěkně tuhej kořínek." Řekla Hana, "Uvidíme se za hodinu."
Poté, co za ní zapadly dveře, si Derek sedl na volnou postel, batoh hodil vedle sebe a zahleděl se do prázdna. Kdyby ho nechali umřít, mohli si teď ušetřit peníze. Ale budiž. Ať mají, co chtěli. Ať se trápí, stejně jako teď on. Kde jen byla ta láska a důvěra? Teď jimi opovrhoval.
Ta hodina uplynula rychleji než čekal.
Hana ho zavedla do tělocvičny, kde na malých koberečcích sedělo několik kluků a holek. Derek je přelétl pohledem a usoudil, že je tu pravděpodobně jeden z nejmladších. Odkudsi se ozvalo písknutí.
Derek hrdě zvedl hlavu. Neudělá ze sebe zranitelného kašpárka.
"Mládeži, vedu vám nového člena, Dereka."
"Ahoj." Řeklo několik lidí, pár z nich dokonce se zájmem. To Dereka překvapilo. Myslel si, že jim bude ukradený.
"Nazdar." Oplatil jim pozdrav.
"Hele, ty seš Heidfeld nebo seš po plastice?" ozvalo se znovu zezadu, z toho samého místa, odkud předtím přišlo to písknutí. Byl to nějaký kluk s delšími, hnědými vlasy.
"Hádej, máš to pade na pade." Nenechal se Derek znervóznit. Ale ve skutečnosti to v něm začínalo vřít. Bože, hlavně ať na něj nemají narážky, ať ho nechají být…
"Bez těch hlášek, Toby." Podívala se po hnědovlasém klučinovi s neuvěřitelně zelenýma očima káravě Hana. Pak poslala Dereka, aby se taky posadil na jeden z koberečků, které zbyly.
"Dneska si trochu zakreslíme." Začala Hana, když se všichni uklidnili, a poslala každému ze svých svěřenců jeden papír a tužku, "Nakreslíte ostrov, na kterém se bude nacházet to, po čem momentálně nejvíc toužíte, co je spjato s vaším životem."
"Třeba sud piva?" přihlásil se vysoký, hubený kluk, sedící v první řadě.
"Jestli opravdu netoužíš po ničem jiném…" pokrčila Hana rameny.
Dali se s chutí do práce. Derek se rozhlédl nervózně okolo sebe. Ale co. Tak ať je po jejich. Nestojí přece o žádné konflikty. Začal dělat hrubý náčrt výsledného výtvoru.
"Vypadá to jak smotaný z provázků." Uslyšel vedle sebe dívčí hlas. Otočil se. Jakási černovlasá dívka sedící vedle něj se na něj usmívala, přitom sem tam mrkla na jeho obrázek.
"Nějak to začít musí." Pokrčil Derek rameny a podíval se i do jejího papíru. Na jejím ostrově se začínalo rýsovat jméno "Cloe", pod ním bylo přeškrtnuté "Samara".
"Tak se jmenuješ? Cloe?" zeptal se Derek.
"Jo." Přikývla Cloe, "A momentálně nejvíc toužím najít sama sebe."
"A proč Samara?" ptal se Derek dál.
"To je moje přezdívka. Viděl jsi Kruh?"
"Jo. Jsi fanynka?"
"Mám ten film ráda. Podle spousty lidí jsem prý Samaře podobná. Teď se od toho chci odpoutat. Ta přezdívka mi nevadí, ale už nechci žádný srovnávání."
"Hm." Přikývl Derek a dal se znovu do kreslení. Najednou prostě musel. Byl hotový za pár minut. Na jeho obrázku byla zachycená jakási rocková skupina a dvě matné postavy.
"Kdo to je?" ukázala Cloe na dvě rozmazané postavy, držící se za ruce.
"Moji rodiče." Odpověděl krátce Derek.
"Ty nemáš rodiče?" zeptala se opatrně Cloe.
"Ano i ne." Odpověděl vyhýbavě Derek.
"Každý rodiče má nebo ne." Zašklebila se Cloe.
"Tak dobrá. Momentálně je nemám, stačí?" řekl Derek. Snažil se mluvit klidně, ale hlas se mu chvěl, takže nebylo obtížné poznat, že se hodně ovládá, aby nevybuchl.
"Tak promiň." Trhla Cloe rameny.
"To je dobrý." Odvětil Derek tiše. Najednou byl hrozně uzavřený a působil smutně. Podvědomě se dotkl svého levého zápěstí s velkou jizvou, pořád ještě trochu červenou. Jako kdyby tohle místo ovládalo celé jeho tělo. Jednu chvíli tomu tak opravdu bylo. Pokusil se. Bohužel ho našli včas. Stačil kousek… Řekli mu, že prý se mu na chvíli zastavilo srdce. Co je mu ale do nějaký chvíle? On chtěl, aby se zastavilo navždy.
"Už seš hotový?" uslyšel nad sebou Hanin hlas.
"Co? Jo, ano." Trhl sebou Derek.
"Fajn. Tak si to podepiš, já si ten obrázek od tebe vezmu, ano?" řekla Hana. Když se Derek zatvářil podezřívavě, dodala: "Děláme to tak vždycky. Vaše výtvory jdou přímo za panem doktorem Holzbauerem. Zítra, možná už dneska, s ním budeš mít pohovor, jako každý nováček."
Derek jí tedy svůj podepsaný výkres podal. Přestávalo se mu to líbit. Proč ho chtějí pořád zkoumat? Ať ho nechají být! Je ale možné, aby se svojí vizáží a hlavně příjmením nebudil pozornost? Není.
Nedokázal si přiznat, že se pomalu začíná chovat paranoidně.
Po skupinovce se rychle vydal zpátky na pokoj. Chtěl v něm být dřív než jeho spolubydlící.
Chvíli po něm opravdu vešli do pokoje dva kluci, jednoho z nich, odbarveného blondýna s tmavýma očima ve vyšisovaném zeleném tričku, si všiml už v tělocvičně. Toho druhého, vysokého bruneta s krátkým ježkem, viděl poprvé.
"Hele, já to říkal, že ho dostaneme my!" zaradoval se blonďák a podal Derekovi ruku: "Já jsem Ewan, tohle je Jon."
"Derek." Potřásl si s ním Derek rukou, "A předem upozorňuju, že jsem alergickej na oslovení ,Heidfelde´."
"Bylo to na tobě vidět." Pousmál se Ewan, "Máš alergii i na otázku, jestli seš syn nebo jinej příbuznej?"
"Jo." Odsekl Derek a uhnul pohledem.
"Tak sorry." Pokrčil Ewan rameny.
"Jo jen tak mimochodem," promluvil i Jon, "jsem tu za čichání barev, tak se nediv, když budu občas vyšilovat."
"A já jsem ulít na automatech." Pospíšil si Ewan a Jon ho doplnil: "Takže se s ním o nic nevsázej, jasný?"
Ewan na něj vyplázl jazyk.
"Hm." Trhl Derek rameny a na chvíli se odmlčel, "Pokus o sebevraždu. Možná vám to tu občas trochu zdemoluju."
"I sobě." Upozornil ho Jon, "A budeš to uklízet nejen tady, ale i vyfasuješ další rajóny, takže si to vždycky dobře rozmysli. Teda aspoň já bych si to rozmyslel."
"Jenže ty asi nemáš diagnostikovaný destruktivní i autodestruktivní maniakální stavy." Odvětil Derek, "Na mě když to přijde, tak s tím nic neudělám, jinak bych tu nebyl."
"A jak seš na tom teď?" zeptal se Ewan.
"To sem u výslechu nebo co?" naštval se Derek.
"Hele, říkej si tomu jak chceš, ale my tu nejsme za terapeuty a tohle nemáme v popisu práce, kapišto?" ujasnil mu to Jon.
"Tak se podle toho chovejte." Odsekl Derek.
V místnosti zavládlo tíživé ticho. Po pár minutách se dali Jon a Ewan mezi sebou do řeči, bavili se o věcech, kterým Derek nerozuměl. Proto se zase pohroužil do sebe. Připadal si strašně sám. Je snad tak zvláštní, tak divnej, že to mezi něho a ostatní staví tak vysokou zeď, že v ní pokaždý zůstane sám? Musí to ze sebe vycvičit. Musí to ze sebe dostat, tělo musí být ztrhanější než duše!
"Co je?" podivil se Ewan, když Derek náhle vyskočil na nohy.
"Může se do tělocvičny?" zeptal se Derek.
"Jenom na skupinovky." Zakroutil Ewan hlavou.
Derek se nervózně rozhlédl kolem sebe.
"Děje se něco?" svraštil Ewan obočí.
"Potřebuju si nutně zacvičit." Skousl si Derek spodní ret, jak už to v něm cukalo.
"To můžeš klidně tady." Mávl Ewan rukou.
Derek ale nechtěl, aby ho pozorovali. Vyřešil to tedy po svém. Zalezl si do koupelny. Po hodině a půl začalo být klukům divné, že pořád nevychází.
"Neříkej mi, že vydrží makat takovou dobu!" řekl zamyšleně Ewan.
"Taky je mi to divný." Zamyslel se Jon, "Ale co ty víš."
"Ty neslyšíš to ticho?" pokračoval nervózně Ewan.
Podívali se po sobě a v příští chvíli už oba vletěli do koupelny jako jednotka zvláštního nasazení.
Derek se právě mořil s kliky. Ve tváři už byl úplně rudý, přesto se zdálo, jako kdyby tempo schválně ještě zrychloval.
"Přestaň!" přikázal mu ostře Jon a pro jistotu ho povalil na bok. Čekal z Derekovy strany protiútok, ale ten byl šíleně vysílený. Jen mu ležel v náručí a prudce dýchal, sem tam to skoro vypadalo, že se až dusí.
Ewanovi to cvaklo jako prvnímu.
"Ty seš opravdu maniak! To tady makáš celou tu dobu?!"
"Nechci myslet." Vydechl vysíleně Derek, "Jsem prázdný. A prázdnota nebolí."
Přesto se mu oči zalily slzami.
Jon upřel na Ewana tázavý pohled, protože absolutně netušil, co má teď s Derekem dělat.
"Půjdu za Hanou." Rozhodl nakonec Ewan.
"Ne!" zaprotestoval skrz slzy Derek, "Prosím, nechoď…"
"Tak co s tebou?" naklonil se nad něj Ewan, "Jen tak tě nechat taky nemůžem."
Jon byl evidentně muž činu. Zvedl Dereka a odnesl ho do postele.
"Hneš se odtud a nepřej si mě!" upozornil ho.
"A jak bych teď asi vstával, nevíš?" zašklebil se Derek. Unavené svaly ho téměř neposlouchaly. Ale nevadilo mu to. Takhle to bylo v pořádku.
"Neznám tě, tak se ujišťuju." Pokrčil Jon rameny, "Co si mám asi myslet o někom, kdo maká jak blbej hodinu a půl jenom proto, aby se pak nemohl ani hnout?"
"Tomu někomu to tak vyhovuje." Odvětil Derek.
"Prosimtě nech ho." Zatahal Ewan Jona za rukáv, "Stejně to slízneme, že jdeme pozdě."
"Kam?" nechápal Derek.
"Na večeři." Ušklíbl se Jon, "Na kterou ty jaksi nemůžeš. Doneseme ti něco sem a pokusíme se tě z toho nějak vysekat, ale příště si pro ty svoje úlety vyber laskavě vhodnější dobu."
Derek se nenamáhal s odpovědí, jen mírně trhl hlavou.
"Ať žijou exoti! Z jedný strany ty, z druhý strany on! To se ale budu mít." Ironizoval Ewan, když spolu s Jonem vyšli z pokoje.
"Netvař se jako bezchybnej." Ohradil se Jon, "Radši přemýšlej, co řekneme Haně."
"Co by. Když jí řekneme, že je mu blbě, tak nám to nezbaští, ale nic jinýho jí říct nemůžem." Pokrčil Ewan rameny.
Derek zatím ležel a odpočíval. Cítil zvláštní pocit klidu. Namáhané svaly ho sice ani tolik nebolely, protože ho vyrušili dost brzo, vydrží makat klidně i dvakrát tak dlouho, ale pro trochu smíření sama se sebou to stačilo.
Najednou se otevřeli dveře a v nich stála Hana.
"Tak co ti je?" zeptala se.
"Až doteď mi bylo i docela dobře." Vydechl Derek rezignovaně.
"Zvláštní. Kluci tvrdili, že je ti naopak špatně." Přisedla si k němu Hana.
"Nejsem ve stavu, abych došel na večeři, jinak jsem celkem O.K." vysvětlil jí přibližně Derek své současné rozpoložení.
"Každopádně tady se rozpisy dodržujou, takže se koukej zvednout a jít do jídelny." Vybídla ho Hana.
Derek se tedy pokusil zvednout. Svaly na nohách se mu bolestivě pnuly, ale řekl si, že to vydrží. Čím víc bolesti na těle, tím líp.
"Něco tě bolí, že kulháš?" všimla si jeho pomalé chůze Hana, "Ty jsi zase cvičil?"
Derek se po ní přistiženě otočil. Odkud tohle ví?
"To vám řekli kluci?"
"Ne, tvůj otec nás před tím varoval." Zakroutila Hana hlavou.
"Taková dojemná péče!" pohodil Derek hlavou, "Asi se rozpláču!"
"Tohle si schovej na pohovory s terapeuty a panem Holzbauerem, teď padej do tý jídelny!" naháněla ho před sebou Hana.
Derek byl trochu zaskočený, že ho nevyslýchá dál, proto byl chvíli zticha.
"Pro každýho není jídlo smyslem života." Odsekl.
"Chceš snad do protokolu přidat i anorexii? Pro kluka trapas, ne?" popíchla ho Hana.
"Každej, kdo nežere, je u vás anorketik? Nedivím se, že ty statistiky jsou čím dál vyšší." Ušklíbl se Derek.
"Jestli máš jiný návrh, jak tomu říkat, sem s ním. Možná by to byla revoluce." Nenechala se Hana doběhnout.
"Tu jsem rozpoutal, už když jsem se narodil." Zavrčel si Derek pro sebe. Dál už s Hanou rozhovor nerozváděl, protože vešli do jídelny. Derek si vzal jídlo a přisedl si vedle Cloe, která seděla úplně sama.
"Nazdar." Uvítala ho s úsměvem, "Co ty tady?"
"Chtěl jsem hned na začátek spáchat přestupek. Podle Hany zcela úmyslně." Zašklebil se Derek.
"To si zvykneš." Mávla nad tím Cloe rukou, "Hana je fajn."
"Tak asi zatím chodím s obrazama." Pokrčil Derek rameny.
"Proč jsi chtěl spáchat přestupek?" pousmála se Cloe.
"Netušil jsem, že je tu trestný si po cvičení udělat klid na pokoji." Odpověděl Derek a s nechutí se zadíval na kus zeleniny, který ulovil na vidličku: "Co to je?"
"Jo, kuchyně tu moc dobrá není." Přiznala Cloe, "Dneska to ještě ujde, ale už dvakrát jsem se tu z toho málem poblila. Pořád ale lepší než Marleen, ta bleje i po menší svačince. Bulimička jak vyšitá."
"Hm." Zahučel Derek a příbor odložil zase zpátky na tác, "Mám dost."
"Nic si nesněd." Zasmála se Cloe.
"Mě stačí, když to vidím." Odfrkl Derek.
"Na." Podala mu Cloe svůj miniaturní kousek masa, "Já se bez toho jednou obejdu."
"Díky." Pousmál se Derek a začal jíst. Přese všechno měl přeci jen hlad.

Proč to?

20. března 2007 v 20:53 "Děti GBT"
No protože věrní fanoušci Good Boys Together (naleznete je v příslušné kolonce) se se svými miláčky nějak nechtějí rozloučit a odhlasovali si pokračování.:) Budete to tady mít ze dvou pohledů - Dereka Heidfelda a Jesseho Angela Kliena.;) Tak příjemnou zábavu!:))

Dream on, shine on! 2.díl

19. března 2007 v 19:03 Dream on, shine on!
Domovní dveře klaply.
"No sláva, to byla doba!" zavolal z obýváku otec a vyšel svému synovi vstříc. V chodbě ale zůstal stát jako přimražený.
"No tohle... Ruth, pojď sem!"
Eric okolo něj nevšímavě prošel do obýváku.
"Co se děje?" vešla do oné místnosti téměř současně s ním jeho matka. Když spatřila Erica, na chvíli zcela ztratila řeč.
"Co koukáš? Jsem přece učesanej." řekl klidně Eric. Nově obarvené vlasy měl sice napomádované a sčesané dozadu, ale černá barva na jeho bledém obličeji doslova křičela. Působilo to excentricky.
"Co to má být?!" chytla jeho matka konečně znovu dech, "To smeješ! Okamžitě!"
"Mami," zasmál se Eric, "Tohle je trvalá barva. Ta mi na tý hlavě nějakej ten pátek vydrží."
"Tak půjdeš do hola, to je mi jedno! Tohle si na tý hlavě nenecháš!" láteřila matka.
"Jo, a všichni si budou myslet, že jsem skin nebo že mám rakovinu. Mysli, mami." poklepal si Eric na čelo.
"Mysli? To ty jsi přišel o rozum! Vypadáš jako mrtvola!" čílila se matka.
To už křik přilákal do obýváku i Patricka.
"Jé, brácha taky jednou vypadá normálně!" zasmál se Patrick, "To si teď můžu obarvit hlavu na blond?"
Patrick měl totiž narozdíl od Erica vlasy tmavě hnědé.
"To ať tě ani nenapadne!" řekla rázně matka a pro jistotu mu pohrozila rukou. Pak se obrátila zpátky na Erica: "Ty seš vážně cvok, Ericu, vždyť jsi měl takový krásný vlasy."
Jo, sladký blonďáček s modrýma očima, ušklíbl se Eric v duchu.
"Promiň, mami. Ale když už Eric, tak Eric Draven. Nic proti Darrenovi, tati." otočil se na svého druhého rodiče a šel do svého pokoje, aby se převlékl. Když míjel Patricka, pošeptal mu: "Tu barvu ti seženu, ale oficiálně jí ode mě nemáš, jasný?"
Patrick na něj spiklenecky mrkl.
Eric sám netušil, co ho to najednou popadlo. Ale tenhle vzdor rodičům se mu začínal líbit. Teď už jen chybí, aby jim dokázal, že i v hudbě něco dokáže. Jenže bohužel v tomhle ohledu ho stíhala samá smůla. Sám nic nezmůže, potřebuje k sobě aspoň jednoho člověka, aby mu pomohl nejen s dotvořením songů, ale i s těmi ostatními věcmi. Odhodlání mu sice nechybělo, ale když šli všichni proti němu, neměl už prostě sílu se tomu protiproudu postavit.
Když se kriticky prohlížel v zrcadle v modré košili a černých kalhotech, zaměřil se znovu na své vlasy. Až je zase rozčeše do normální podoby, zjistí ostatní, že si je nechal po stranách sestříhat, přesně tam, kde se mu kroutily a tvořily andělské lokýnky. Proč si nemůžou s Patrickem vyměnit těla nebo aspoň obličeje? Vždyť to Rick je ten andílek, zlatíčko, to on by si zasloužil zlaté vlasy, andělské prstýnky okolo tváří, modré oči, světlou pleť a plné rty. To jeho ladění do čokoládových odstínů se k němu nehodí, stejně jako k Ericovi Darrenovi look hodného chlapečka.
A kdyby vypadal jinak, možná by v něm Janet neviděla svého vysněného prince a on si mohl ušetřit trpkou zkušenost...
"Darrene, pojď, přijdeme pozdě!"
No, škoda, že nemá umělé zuby, aby jeho transformace v upíra mohla být dokonalá... To by drahá společnost koukala, pomyslel si škodolibě, když za sebou zavíral dveře a běžel dolů po schodech.
"Snaž se tvářit nenápadně, ať se tě moc neleknou." napomínala ho matka, když nasedli do auta.
"Vždyť jim to bude volný." mávl nad tím Eric rukou, "To si myslíš, že celý město zajímaj moje vlasy? Mám je z aminokyselin a teď už i barvy, ne ze zlata."
"Tos míval." povzdychla si matka.
"Andílka si udělej z Ricka." pokrčil Eric rameny, "Když už mám být divnej, tak pořádně."
"Na co narážíš?" zavětřila matka.
"Na Erica Darrena." řekl Eric takovým tónem, aby bylo jasné, že tohle téma dál nehodlá rozvádět.
"Ty to prostě musíš pořád řešit, pořád se k tomu vracet." vytkla mu matka.
"Nemusím. Myslím, že jsem dal srozumitelně najevo, že o tom nehodlám debatovat." odvětil Eric. Do konce cesty už pusu skutečně neotevřel.
Na uvítanou se jim dostalo jen naoko vřelého přivítání od tety a potřes rukou od strýce. Najednou se k nim zničehonic přihrnula silně nalíčená starší paní a padla jim kolem krku.
"Jé, babi!" radoval se Patrick, zatímco Eric jen napůl překvapeně a napůl vyděšeně koukal, mezitím co se ho jeho babička pokoušela udusit.
"Jakpak se máte, vy moje sluníčka? Takovou dobu jsme se neviděli!" pohladila babička Patricka po vlasech a otočila se na Erica.
"Proboha, Dazi, co sis to udělal??" oslovila ho přezdívkou, kterou Eric zrovna nemiloval, protože pocházela od další přezdívky "Dozer", což byla pak vyloženě nadávka, kterou ho často titulovali jeho spolužáci.
"Myslíš snad moje vlasy?" zeptal se pro jistotu Eric.
"A co jiného!" vyhrkla pohoršeně babička, zatímco teta řekla: "Koukala jsem, že máš novou barvu. Sluší ti to."
Tohle ale Eric nebral vážně. Znal svojí tetinku dobře. Nikdy neříkala, co si doopravdy myslela, pokud teda zrovna nepomlouvala.
"Ještě mu to chval!" prskala babička, "Ty nemáš rozum, hochu! Takový krásný vlasy, takový andílkovský, a ty s nima provedeš tohle!"
"Protože nejsem andílek." řekl Eric krátce a trochu tvrdě. Už byl otrávený z toho, jak to pořád opakoval.
"Nech ho, mami, je to marný." zasáhla do rozhovoru maminka, "Je to zbytečný, ten kluk je tvrdohlavej jak mezek."
"Aspoň mi to jednou na něco bylo." řekl Eric drze. Než mohl kdokoli reagovat, řekl zdvořile: "Omluvte mě." a zmizel v další společnosti, která stála v hale. Ty lidi sice skoro neznal, ale rozhodně líp u nich než u rodičů. Aspoň pro teď.
Vzal si koktejl, zabral židli v rohu u okna a hleděl zasněně ven. Myslel na hudbu. Zavřel oči. Pomalu k němu začala doléhat tichá, jemná melodie, která plula z místnosti ven oknem a tiše se vznášela k čím dál tmavší obloze.
"Ericu!" položil mu najednou někdo ruku na rameno. Byla to jeho teta.
"Co kdybys nám trochu zahrál?"
"No..." zakoktal Eric, který byl tolik překvapený, že na chvíli zcela vypadl z konceptu, "Nevím... Jestli tolik chcete..."
"Prosím o trochu pozornosti!" zvolala teta, aby si zjednala klid. Do ticha pokračovala: "Jelikož máme v rodině nadaného hudebníka, dovolte mu, prosím, aby nám trochu zahrál."
Eric přešel k vyhrazenému místu s barovou židlí. Kdosi mu podal kytaru. Hrábl do strun.
"Máte nějaký speciální přání, nebo tam mám dát svoje vlastní?" zeptal se. Jelikož nikdo neměl námitky, aby hrál svoje skladby, začal tedy tou, na kterou myslel.
"I'll be your dream, I'll be your wish, I'll be your fantasy..."
Následoval potlesk. Trochu strojovitý, ale ne úplně.
"A to jste opravdu skládal sám, mladý muži?" zeptal se ho muž kolem padesátky s knírem a brýlemi.
"Ano." přikývl Eric, "Ještě můžu přidat jednu, ale ta ještě není úplně hotová."
Ani to nevadilo. Tak zahrál i To the moon and back. Ale tím končil. Byl sice rád, že mohl předvést svoje výtvory na veřejnosti, ale zároveň se ho zmocňoval zvláštní smutek a nostalgie, že skuteční fanoušci a koncertní turné jsou v nedohlednu.
Ten samý muž, který ho předtím chválil, k němu ještě, než odešel, přistoupil, dal mu ruku na rameno a řekl: "Máte opravdu talent, mladíku. Držte se toho."
"Děkuju." přikývl Eric a usmál se. Konečně. Konečně mu někdo řekl, že jeho talent je opravdový a ne jeho výmysl! Z celé rodiny ho v hudbě podporovala akorát babička, jinak nikdo.
"To bylo nádherné, Dazi." řekla mu nadšeně babička, když se k němu přes dav lidí prosmýkla, "Jsi moc šikovnej. Vždycky jsem ti říkala, ať se tomu věnuješ. Jsem ráda, že jsi mě poslechl." dopověděla a pohladila ho.
"Taky jsem ti za to vděčný." usmál se na ní Eric, "Jen škoda, že jsi naše nepřemluvila k tý konzervě."
"Já osobně si myslím, že ty se protlučeš i bez konzervatoře." Mávla babička rukou, "Chce to jen poctivě trénovat a být trpělivý. Jednou se ti to vyplatí, uvidíš. Tvůj čas ještě přijde."
Eric se usmíval jako sluníčko. Tahle slova ho hřála na duši, že už to snad víc nešlo.
"No, tak ses předvedl, tak pojedeme domů." vyrušil je otec.
"Už?" divil se Eric.
"Jsme tu už dvě a půl hodiny." řekl suše otec, "A Patrick je moc malý na to, aby tu vysedával kdoví do kdy."
Eric v duchu hvízdl. Páni, to se zamyslel na dost dlouhou dobu, že mu to tak rychle uteklo!
"Kdy se vracíš do Melbourne?" otočil se Eric zpátky na svou babičku.
"Už zítra, Dazi, už zítra." pokývala babička hlavou, "Půjdu se s vámi ještě rozloučit."
"Proč vždycky přijedeš jen na takovou chvilku?" kabonil se Patrick, když už seděli v autě a babička stála nakloněná za okýnkem.
"Nejde to jinak, drahoušku." pokrčila babička rameny, "Mějte se moc hezky, a můžete mi taky někdy napsat nebo zavolat, kdyby se vám zastesklo po babičce."
"Já ti určitě napíšu!" slíbil jí Patrick. Pak odjeli.
"Stejně by mě zajímalo, jak si sestra, taková cholerička, mohla vzít takovýho flegmatika jako je Jay." zauvažovala matka, "A ten nábytek, viděl jsi, ten nový, ten musel stát nejmíň majlant."
"Když na to mají." pokrčil otec rameny, "Já bych v takovým luxusu žít nemohl. Ve svým bytě chci žít, ne tam pořádat výstavy."
"Díky, tati, jednou jsi mi taky promluvil ze srdce." dal mu Eric uznale ruku na rameno.
"Copak vy dva." mávla nad tím matka rukou, "Nemáte vůbec smysl pro krásu."
"To záleží na tom, jak se to vezme, mami." namítl Eric, "Já mám smysl pro krásno uvnitř písniček, což zase prozměnu neoceníš ty."
"Ocením, ale ne všechno." odvětila matka.
"Vždyť říkám, že je to věc vkusu." pokrčil Eric rameny, "Jak se tak hezky říká: Někdo má rád vdolky, někdo zase holky."
Budík si pro jistotu nastavil na mobilu na nejvyšší hlasitost. Jeden nikdy neví. Další sprinterský přebor do školy pořádat nehodlá.
Takže druhý den byl už jako tradičně ve škole ve čtvrt na osm jako jeden z prvních. Ke svému překvapení ale nebyl první z jejich třídy. Matt a Daniel seděli na svých lavicích a povídali si.
"Ahoj!" pozdravil Daniel Erica, zatímco Matt se nenamáhal ani kváknout.
"Čau." odpověděl Eric Danielovi a sedl si do své lavice.
"Co že dneska tak brzo?" usmál se na něj Daniel.
"Kdo tady včera říkal, že do školy chodí zásadně pozdě?" koukl na něj Eric přes černou clonu svých vlasů.
Daniel jen pokrčil rameny.
"Hele, Dozere, tobě se vylil asfalt na hlavu bo co? Myslíš, že to půjde seškrábat?" hodil po něm s úšklebkem Matt.
"Nevylil, tudíž nepůjde." odpověděl mu krátce Eric.
"Vypadáš jako hrabě Drákula." zašklebil se i Daniel.
"Zato ty vypadáš inteligentně." řekl si pro sebe Eric.
"No promiň, že jsem se ozval!" ohradil se Daniel.
"Kašli na to." mávl nad tím Eric rukou.
"To nic, to je normální." vysvětloval Matt Danielovi.
"Hm, tady se fakt někdo nevyspal." pokýval Daniel hlavou.
"Byli byste tak moc hodný a věnovali se užitečnějším věcem než mí náladě?" otočil se po nich Eric.
"Beze všeho, mistře." uklonil se Matt. Eric ho sjel pohledem ostrým jako břitva.
"Co ste si vy dva vůbec udělali?" zajímalo Daniela.
"Oba máme pocit, že sme narazili na debila. Teď záleží na tom, kdo má pravdu." řekl provokativně Eric a zadíval se významně na Matta.
"Já mám pravdu, ale ty si klidně dál namlouvej, že to tak neni." Mávl Matt rukou.
"Já bych spíš řekl, že vedle seš ty." zašklebil se Eric a šel se projít na chodbu.
Škoda, že se Daniel dal dohromady s takovým blbcem jako je Matt, vypadal docela mile, přemýšlel, zatímco bloumal školou. Ale třeba sám přijde na to, jakej je Matt trotl.
Podvědomě zamířil k šatnám čekat na Isaaca. Sedl si na lavičku před jejich skřínky a čekal. Isaac přišel zhruba během pěti minut.
"Čau." pozdravil ho Eric. Isaac ale okolo něj prošel bez povšimnutí.
"Hej, seš při vědomí?" chytil ho Eric za rameno. Isaac se po něm otočil a oči se mu rozšířily údivem.
"Ježiši, Darrene, to seš ty?!"
"Ne, tohle je Eric!" odsekl Eric, "To's mě neviděl?"
"Nepoznal jsem tě." přiznal Isaac a dlouze si ho prohlídl.
"Tak už ses pokochal?" zašklebil se Eric.
"Obávám se, že tohle asi jen tak nerozdejchám." pokýval Isaac hlavou, "Tak z našeho andílka je upír. Ale vypadá to zajímavě, dokonce bych řekl, že to ani nevypadá špatně."
"Díky za ta upřímná slova." poděkoval Eric.
"Co tě to popadlo, člověče?" ptal se Isaac.
"Touha po změně." pohodil Eric hlavou a trhl rameny.
"Hm... Ty vole, tohle je ale vážně kvalitní budíček! Sorry, že se k tomu pořád vracim, ale nějak mi nejde dohromady, že seš to pořád ty!"
"Možná je načase se separovat na jednu osobnost, ne na dvě." zamyslel se Eric. Tahle myšlenka ho napadla až teď a rozhodně ho zaujala.
"A pro kterou ses rozhodl?" pousmál se Isaac.
"Darren." plácl Eric první jméno, pro které se spontánně rozhodl, "Ode dneška se představuju pouze jako Darren. Tebe na to ale upozorňovat nemusím, ty mi tak říkáš i normálně."
"Jak chceš." pokrčil Isaac rameny, "Ale že tě to konečně napadlo."
"Darren je ten šťastnější a slavnější." řekl Eric krátce svojí definici na své od nynějška jediné jméno, "Doteďka jsem o sobě mluvil jako o Ericovi a moc věcí mi nevycházelo. Tak teď to obrátím."
"Seš cvok, viď." plácl ho Isaac přes záda a společně odešli do třídy.
Ještě spousta lidí kvitovala Ericův nový look, ale ten to přecházel mlčením. Poslední vyučovací hodinu totiž měli mít dělenou hodinu. Každý žák si mohl na začátku roku vybrat, jestli chce mít výtvarku nebo hudebku. Spousta lidí si s vidinou dobré ulejvárny vybrala výtvarku, jen sedm lidí včetně Erica si vybralo druhou možnost. Byla to jediná hodina, na které byl Eric schopný udržet myšlenky pohromadě.
Jelikož předposlední hodinu měli oběd, šel si Eric ve zbytku volného času do učebny hudební výchovy zahrát na klavír. Dělal to často, nikdo tam totiž takhle před hodinou obvykle nechodil.
Tentokrát to ovšem bylo jinak. Jakmile zahrál pár tonů, vrzly dveře a v nich se objevil Daniel.
"Co tu chceš?" vyjel na něj Eric, protože se v první chvíli lekl a netušil, co má dělat.
"Rád bych si sem šel sednout. Nebo mi to chceš zakázat?" usmál se na něj provokativně Daniel. Eric jen pohodil hlavou.
"Klidně hraj, mě to nevadí." pobídl Daniel po chvíli tiše sedícího Erica.
"Jo, a pak si ze mě budeš dělat srandu. Celej žhavej." odvětil Eric.
"Proč bych to dělal?" poklepal si Daniel na hlavu, "Seš normální?"
"Nejsem. A dávaj mi to tady dost sežrat." odsekl Eric podstatně prudčeji.
"Já taky?" zeptal se s úšklebkem Daniel. Pak se zvedl a přešel ke klavíru.
"Hele, já mám taky hudbu rád, jinak bych tu nebyl, flákal bych se jako ostatní na výtvarce. Dokonce jsem hrál i v jedný skupině, tak tu neházej ramena." řekl klidně.
"Pokračuj, řekni mi, proč házím ramena?" řekl vyzývavě Eric.
"Proč seš na mě tak jedovatej?" ohradil se Daniel.
"Protože ti nevěřím!" zasyčel Eric. Daniel pokýval hlavou.
"Dobře. Jak chceš." řekl a šel si sednout zpátky na své místo.
Ericovi se zatím jeho slova rozležela v hlavě. Sakra, chlape, vždyť on opravdu neřekl nic špatnýho, to ty ho pořád řadíš mezi tupce, a to jenom proto, že se jednou bavil s Mattem. Tupec seš tu leda ty, nadával si. Říkal přece, že hrál ve skupině, takže musí mít nějaký zkušenosti, tak co kdyby...


Dream on, shine on! 1.díl

15. března 2007 v 18:06 Dream on, shine on!
Eric se zrovna vrátil ze školy. Batoh trůnil hned u dveří, jak ho odhodil a nechal napospas osudu. Kytara, stojící ve druhém koutě jeho pokoje, ho zajímala víc. Její struny jen tiše promlouvaly, zatímco Eric vymýšlel melodii k novému motivu, který se mu zhruba před třemi hodinami zrodil v hlavě. Proto tak pospíchal. Nechtěl nechat myšlenku uniknout. Venku svítilo slunce a foukal mírný větřík. Prostě počasí jako stvořené pro nějaký ten tah do města, rozhodně ne pro sedění doma. Ale ne tak, když je pro vás hudba vším. Jako pro Erica. Dejte mi kytaru a já zařídím léto uprostřed února i obráceně, říkal. Svět se v těch okamžicích topil v nových barvách, které jim v Ericových očích vdechla hudba. Den, noc, co na tom sejde, svět se točí dál a vy jen splýváte s
melodií...
"Nemohlo by rádio Darren pro dnešek ukončit vysílání?" zabušil najednou někdo na dveře pokoje, až se Eric lekl.
"Co...? No jo..." houkl. Pak se ale rozmyslel: "Proč?"
"Protože je fůra hodin a za chvíli je večeře!" odpověděl mu příchozí. To už Eric poznal svého otce.
"Sním to později." snažil se Eric vyšetřit aspoň pár minut.
"Sníš to teď." rozhodl nekompromisně otec. Eric s povzdechem odložil kytaru a šel si do kuchyně vzít svůj příděl.
"Kvůli tomuhle jste mě vytáhli?" zakřenil se Eric nad sandwichem se slaninou a cibulí, což rozhodně nebylo jeho nejoblíbenější jídlo, "To s chutí věnuju Rickovi."
Rick, který se ve skutečnosti jmenoval Patrick, byl jeho mladší bratr a právě do sebe rval už třetí sandwich.
"Fakt? Davaj!" chytil se toho okamžitě Patrick.
"Tak si vem něco v lednici, pokud tam teda ještě něco bude, protože jsi zapomněl dojít na nákup." řekla ledově matka.
"No jo. Když mě zrovna dneska líbla múza." pokrčil Eric rameny a zadíval se do ledničky.
"Prosimtě, Darrene, kdy už tě to pustí..." vydechl rezignovaně jeho otec.
Darrene, Darene... Jeho rodiče spolu žijí tolik let a nejsou schopný se domluvit na jednom jméně. Proto se jmenoval Eric Darren a každý z rodičů mu říkal jinak. Ještě se vlastně jmenoval Stanley, ale tak mu neříkal vůbec nikdo, to jméno měl spíše jen jako doplněk. Patrickovi se sice říkalo prostě Patrick, ale zato byl druhým jménem Napoleon. Patrick Napoleon a Eric Darren Stanley Hayesovi. Úžasná rodinka.
Erica dřív štvalo, že Patrickovi říkají všichni stejně, proto mu říkal Bonaparte, dokud mu to jeho rodiče rázně nezatrhli. Tak mu aspoň říkal Ricku, to mu tolerovali.
"Zřejmě nikdy." málem odsekl Eric na otcovu otázku, ale včas se zarazil a řekl to jakž takž normálně.
"Kdyby ses radši zabýval učením a vybíráním vysoké školy." pokýval otec hlavou.
"Kdyby jste mě bejvali dali na konzervatoř, nemuseli jsme řešit tyhle problémy!" odsekl Eric doopravdy.
"Tohle téma jsme už probrali stokrát." dal mu otec jasně najevo, že stoprvní rozhovor na tohle téma je přinejmenším zbytečnost.
"Hm, taky jsem si už všiml, že kompromisy nejsou tvoje silná stránka." zakřenil se Eric a odešel do svého pokoje - bez večeře.
K melodii ho za chvíli napadl i text. Šel spát v půl třetí.
Byla zima. Vločky se snášely na tiché město. Odkudsi se linula melodie. Eric šel tímhle zimním městem sám, bloudil ztichlými uličkami, kam ho zrovna hudba vedla. A najednou nebyl sám. Někdo šel vedle něj. Bál se ho, ale neutíkal. Ten druhý nic neříkal, ani nechtěl utíkat. Jen šel prostě vedle něj.
"Vstávej! To seš hluchej nebo co?" zacloumal kdosi s Ericem.
"Co? Co je?" vymrštil se Eric do sedu.
"Vstávat! Škola volá. Neslyšel jsi budík, přijdeš pozdě." oznámila mu matka.
Eric mrkl na hodiny. Půl osmé. Do prdele!
"A proč jsi mě proboha nevzbudila dřív?!" volal na ní přes dveře šatní skříně, za kterými na sebe házel tmavé, volnější džíny a černé triko s až moc dlouhými rukávy.
"Netušila jsem, že ještě spíš, vždycky ráno býváš vzhůru naopak brzo. Až když se mi zdálo, že je tu nějak podezřele ticho, jsem se šla podívat, co se děje." argumentovala matka.
Eric se rychle snažil najít ty správné učebnice a sešity na dnešní den, který začal vážně úchvatně. To ještě nevěděl, že bude i úchvatně pokračovat.
Poslední autobus, mířící přímo k obchodní akademii, na které studoval, mu ujel před deseti minutami, proto se aspoň dvě zastávky svezl s dalším, který jel přibližně tím směrem, a zbytek trasy dosprintoval.
"Nezamykejte, prosím!" vletěl Eric do vstupních dveří od šaten jako kulový blesk, až málem porazil školníka, který se chystal školu jako vždy po osmé zamknout. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, bylo motto většiny učitelů včetně ředitele, proto tohle opatření. Kdo zaspal, měl smůlu. Pokud potřebuješ k doktorovi, hlaš to nejmíň den předem.
"Vopatrně, mladej!" houkl školník, "Kterej ty seš?"
Ale Eric už smykem po kluzkých dlaždičkách mizel za ohbím chodby. Cestou zavadil pohledem o hodiny. Zhruba čtyři minuty po osmé. No, mohlo to dopadnout hůř.
"Chybí někdo?" zeptal se třídní profesor a zašvidral pohledem po své třídě.
"Hayes!" ozvalo se z třetí lavice u okna, kterou Eric sdílel společně s Isaacem Beersem.
"Nevíte náhodou, co s ním je?" zeptal se profesor.
"Jo, prej jede na turné, vrátí se za týden." řekl posměšně Matt Fuller, vysoký, na krátko ostřihaný blondýn v modré kostkované košili. Třída se tlumeně zasmála.
Najednou se na chodbě ozvala tupá rána, něco narazilo do dveří a poté následoval dvojitý výkřik. Ač učitel jasně přikázal: "Zůstaňte sedět!", celá třída se mu nahrnula za záda, aby se podívala, co se to děje.
Eric měl pocit, že právě uviděl všechny svaté. Kde se vzal, tu se vzal, najednou mu stál v cestě, přímo před dveřmi třídy, cizí kluk. Nejenže se mu nestačil vyhnout a tudíž ho srazil na zem, ale ještě se při tom praštil do hlavy o zeď, jen mu mozek zachrastil. Teď seděl na zemi, před ním ten cizí kluk, a oba vypadali stejně překvapeně. Třída zaburácela smíchy, učitel si dal ruce vbok: "Hayesi, kde se flákáte?"
"Omlouvám se, autobus měl zpoždění." vymluvil se Eric, protože po tomhle nástupu se bál přiznat, že ve skutečnosti zaspal.
Ten druhý se mezitím zvedl zpátky na nohy a mnul si naražené rameno.
"Ty vole, ty máš páru jako opravdovej vůl!" sdělil Ericovi. Třída se znovu rozesmála.
"Do třídy! Na místa!" zavelel učitel. Třída i s kulhajícím Ericem se poslušně usadila do lavic, jen ten nový zůstal stát u tabule.
"Takže mi, vážení, dovolte, abych vám představil vašeho nového spolužáka, Daniela Jonese." představil učitel nového studenta třídě.
Daniel mávl rukou a pousmál se.
"Tě pic!" zvolal někdo.
"Dozer tě pic!" doplnil toho dotyčného Matt a jeho vtípek byl odměněn dalším hurónským výbuchem veselí. Dozer byla totiž Ericova přezdívka a nebyla nijak extra lichotivá.
"Do slova a do písmene." přisadil si někdo další.
Eric si založil ruce křížem a do obličeje si nechal spadnout své po ramena dlouhé vlasy, když zamumlal: "Ale omylem."
"Dobrý." hodil po něm Daniel.
"Sedni si támhle vedle Andrewa." poslal učitel Daniela do poslední lavice u dveří.
"Hlavně co nejdál od toho našeho vola." ušklíbl se pro sebe Matt.
"Teda čéče, jak se ti tohle povedlo?" řekl Isaac, jak nejtišeji uměl, svému sousedovi.
"Prostě tam stál a já si ho v tom fofru nevšiml." trhl Eric rameny, "Zaregistroval jsem ho, až když jsem ho málem zažehlil do dveří."
Isaac vyprskl smíchy.
"Ale díky. Takhle hezky už jsem se dlouho nezasmál." poklepal Ericovi na rameno.
"Nemáš zač." ušklíbl se Eric.
"Ticho tam!" dolehl k nim ostrý hlas profesora.
Odstřel na měsíc, napadlo Erica. Na měsíc. To the moon... And back.
I would fly you to the moon and back...
So would you be my baby...
Ne, nesmí se zamýšlet. Nesmí zase myslet na hudbu. To tak, aby si zase začal zpívat před celou třídou, když už se mu dneska ty průsery tak hezky hromadí.
Mother never loved her much and daddy never keeps in touch... That's why she...
"Hej!" drbl do něj loktem Isaac.
Eric doširoka otevřel své modré oči, aby zjistil, že si ho ne moc hezkým pohledem měří profesor.
"Tak pan Hayes se nám ráčil vrátit zpátky do reality?" řekl ironicky, "No prosím, mladý pane, tady máte taky místa dost na předvedení svých schopností."
Eric to pochopil jako jasnou výzvu k tomu, aby šel před tabuli.
"Povězte nám něco o cestovním ruchu v naší rodné zemi." vyzval ho profesor. Eric si mírně skousl ret. Sakra, tohle mu ten dědek dělá schválně...
Zapotil se víc, než když před chvílí doháněl časovou ztrátu. A ještě ke všemu se mu vybavil jeden z nedokončených popěvků, který se mu navíc začal v hlavě rozvíjet a transformovat se do nové dimenze.
Break me, shake me, hate me, take me on...
"Myslím, že se mnou budete zcela souhlasit, že tenhle takt byl čtyřčtvrťový." zapsal si profesor k sobě do notesu druhé nejhorší ohodnocení, jaké je možné dát, a poslal Erica zpátky do lavice.
"Ty válíš." vystihl jedinou větou Ericovu situaci Isaac.
"A taky mě to pěkně jebe." zavrčel Eric. První hodina nového dne a on už by se nejradši ani neviděl! Jestli to takhle půjde dál, bude večer zralý na rakev. Jindy by byl vděčný za to, že má tolik nápadů, ale dneska mu to moc příjemné nebylo. Už včera pro něj byly poslední dvě hodiny k nepřečkání, protože se jednoduše nemohl soustředit na vykládanou látku, když mu v hlavě hrála úplně nová melodie. Dokonce si troufl místo poznámek psát noty. Dnes se k tomu přidal i ten text, co ho včera začal psát. No, Ericu Darrene, poper se s tím, jak nejlíp umíš, řekl si.
O přestávce se všichni kluci a tři dívky - víc jich ve třídě nebylo - slezli okolo Daniela na výzvědy.
"Odkud ses tu vyloup, čéče?" kývl na něj Dennis.
"Spadl jsem z vesmíru." zasmál se Daniel.
"A vzal sis s sebou kámoše, co?" otočil se Matt s úšklebkem na Erica, který jediný dál seděl ve své lavici a díval se zamyšleně z okna.
"Hej, ty!" zavolal na něj Daniel. Eric se po něm pomalu otočil.
"Co je?"
"Pojď sem!"
Eric se tedy zvedl a připojil se k hloučku svých spolužáků.
"Jen se neboj, teď ti v cestě nikdo nevyroste." dloubl mu do boku Casey.
"Ne, jenom jeden takovej vtipnej." zašklebil se Eric.
"Co dělá hlava?" staral se Daniel.
Než stačil Eric otevřít pusu, řekl Matt: "Vybílená, neviděl jsi? Má amnézii jak sviňa."
"Kdo by neměl, když tě uvidí." odsekl Eric Mattovi. Ti dva se už dlouho nesnášeli, ani nevěděli proč. Ale zuřila mezi nimi válka a nevypadalo to, že by měla někdy přestat.
Eric se otočil zpátky na Daniela a řekl: "V pohodě."
"Tak aspoň že tak, protože mě to rameno celkem bolí." pousmál se Daniel.
"Nemáš stát přímo za rohem. Neviděl jsem tě." pokrčil Eric rameny.
"Ty autobusáci jsou ale potvory, viď." otočil se po něm Matt.
"Jsou, ale někteří jsou ještě větší... Debilové." opáčil Eric.
"Stejně jsi zaspal, přiznej se." mrkl na něj Daniel.
"To se klidně přiznám, teď už mi to nic neudělá." trhl Eric rameny, "Jak jsi na to přišel?"
"Vlastní zkušenost." pokýval Daniel hlavou, "Na pozdní příchody kvůli zaspání jsem expert."
"Tak to tady budeš trpět." rozesmál se Isaac, "Nezajímá tě, proč Darren letěl tak, až tě srazil? Tady se totiž po osmý zamyká, zpozdíš se a máš jeden den v luftu, zpozdíš se víckrát a seš v prdeli."
"Nebo zažehlenej do zdi." pousmál se Casey.
"No jo, tak ste se zasmáli, nemůžete už toho nechat?" zamračil se Eric.
"Ale chápeš, že tohle je skoro svátek?" rozesmál se Casey, "Eric Hayes přišel pozdě do školy, no to je skoro zázrak!"
Eric musel uznat, že to je skoro něco jako sci-fi.
"Moment." řekl Daniel zaraženě, "Proč ty mu říkáš Darrene," ukázal na Isaaca, "a ty Ericu?" ukázal na Caseyho.
"Eric Darren, jména má." podal mu Eric ruku, "Vyber si sám, jak mi chceš říkat. Jsem na to zvyklej."
"Hustý." usmál se Daniel, "Já jsem jenom obyčejnej Daniel."
Co bych za to dal, pomyslel si Eric.
Zbytek školního dne se mu podařilo celkem úspěšně přežít. Další šok ho ale čekal doma.
"To je skvělé, že konečně jdeš!" uvítala ho matka hned ve dveřích, "Ani se nepřevlíkej, tady máš peníze, skoč si do toho kadeřnictví, co je tady za rohem!"
"Počkej, počkej, počkej!" skočil jí Eric do řeči, "Co má tohle znamenat a proč bych měl chodit do nějakýho kadeřnictví?"
"Na večer nás pozvala teta Sussanah na večeři, protože strýc Jay slaví narozeniny, a víš, jak bys vypadal, kdyby jsi tam vpadl s tímhle tvým hárem?" drbla mu do polodlouhých, světle blonťatých vlasů, "Dej si to trochu přifiknout a učesat!"
Eric málem padl naznak. Snobskou večeři u svých milovaných příbuzných ještě přežije, ale aby si kvůli nim střihal vlasy...?!
"To si ze mě děláš srandu, ne?!" vyprskl pohoršeně, "Co já bych si kvůli drahé tetince a strýčkovi nechal střihat vlasy?! Nezbláznila ses?!"
Veškerý odpor byl ale marný. Ericova matka musela být v minulém životě zřejmě generál, protože dokázala srovnat do latě celou rodinu a nepřipouštěla žádné námitky.
"Dobrý den." uvítala Erica rudovlasá kadeřnice, "Střihat?"
Eric v ten moment dostal nápad, za který si málem gratuloval.
"Obarvit. Na černo."

O čem to je?

15. března 2007 v 18:04 Dream on, shine on!
Dream on, shine on! je z určitý části inspirováno jistou skupinou jménem Savage Garden... Ta část sestává z postav Daniela a Darrena a pár drobností, kterých si ale všimnou asi jen trošku oddanější fanoušci SG.;) A je to v podstatě o tom, jak se jeden jistej (Darren, v mém příběhu Eric-Darren) chtěl strašně moc živit hudbou, ale všichni mu jen házeli klacky pod nohy, až když k nim do třídy přišel nový spolužák Daniel se situace začala trochu měnit... Ale samozřejmě to není úplně všechno, co musí náš hlavní hrdina překonat.;)

Zpátky!

12. března 2007 v 15:41 My World
Po dlooooouhé prázdninové odmlce jsem zase back, takže až se dostanu na svůj počítač, může se to tu zase rozject, i když mi to bude mírně kazit school, páč mám na plánu hafec písemek a vůbec netuším, kdy se ti mám asi naučit... No nějak budu muset.:)
Tak zatím;)
NickyHayden