Derek - 1.díl

20. března 2007 v 20:55 |  "Děti GBT"
Derek seděl na dřevěné židli, jednu nohu přitaženou k tělu, bradou se opíral o koleno. Naproti němu seděla za stolem zrzavá pracovnice psychiatrické léčebny, kam právě nastupoval, a něco si zapisovala do papírů. Derek ji vytrvale pozoroval. Konečně se podívala i ona na něj a usmála se.
"Omlouvám se. Tohle papírování mě jednou zabije." Omluvila se, "Tak jaké je tvé ctěné jméno?"
"Derek." Zněla krátká odpověď.
"A příjmení?" zeptala se pracovnice.
"To snad vidíte, ne?"zašklebil se Derek.
"Ne, proč bych měla?" podivila se zrzka.
"Protože naší rodinu jednoduše nezapřu." Odsekl Derek podstatně zpruzeněji než předtím.
"No ale já vaší rodinu neznám, takže…"
"Takže jste pravděpodobně před patnácti lety nebyla teenager." Přerušil ji Derek, "Tipnul bych vás tak na třicet, tak mi to přijde dost divný."
"Je mi dvacet osm." Oplatila mu úšklebek pracovnice, "To příjmení…?"
"Heidfeld." Odpověděl Derek, jako kdyby na tom vůbec nezáleželo.
"Těší mě. Já jsem Hana. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj." Vyzvala ho pracovnice opět s úsměvem.
"Ten vytrvalej úsměv máte v osnovách?" zeptal se Derek provokativně.
"A ty tu protivnost?" opáčila Hana. Derek se místo odpovědi sladce zašklebil.
Prošli krátkou chodbou ke schodům do druhého patra, po nich vyšli nahoru a hned druhé dveře vlevo byly ty do správného pokoje.
"Tak tohle bude od teďka tvůj pokoj. Máš ho ještě společně s Ewanem a Jonem, ti jsou teď v dílnách. Koupelna a záchod jsou tady za těmi dveřmi vlevo. Zatím si můžeš vybalit, za hodinu pro tebe přijdu a půjdeme společně na skupinovou terapii. A kdybys cokoliv kdykoliv potřeboval, můžeš přijít za námi dolů. Jo a předem tě upozorňuji, že zrcadla jsou z nerozbitného skla a jiné ostré předměty tu nenajdeš, tak aby tě nenapadlo nám to tu celé rozmlátit." Upozornila ho ještě Hana.
"Nemějte strach, zatím nemám chuť řezat si zápěstí." Odvětil Derek štiplavě, na tváři úsměv.
"Máš pěkně tuhej kořínek." Řekla Hana, "Uvidíme se za hodinu."
Poté, co za ní zapadly dveře, si Derek sedl na volnou postel, batoh hodil vedle sebe a zahleděl se do prázdna. Kdyby ho nechali umřít, mohli si teď ušetřit peníze. Ale budiž. Ať mají, co chtěli. Ať se trápí, stejně jako teď on. Kde jen byla ta láska a důvěra? Teď jimi opovrhoval.
Ta hodina uplynula rychleji než čekal.
Hana ho zavedla do tělocvičny, kde na malých koberečcích sedělo několik kluků a holek. Derek je přelétl pohledem a usoudil, že je tu pravděpodobně jeden z nejmladších. Odkudsi se ozvalo písknutí.
Derek hrdě zvedl hlavu. Neudělá ze sebe zranitelného kašpárka.
"Mládeži, vedu vám nového člena, Dereka."
"Ahoj." Řeklo několik lidí, pár z nich dokonce se zájmem. To Dereka překvapilo. Myslel si, že jim bude ukradený.
"Nazdar." Oplatil jim pozdrav.
"Hele, ty seš Heidfeld nebo seš po plastice?" ozvalo se znovu zezadu, z toho samého místa, odkud předtím přišlo to písknutí. Byl to nějaký kluk s delšími, hnědými vlasy.
"Hádej, máš to pade na pade." Nenechal se Derek znervóznit. Ale ve skutečnosti to v něm začínalo vřít. Bože, hlavně ať na něj nemají narážky, ať ho nechají být…
"Bez těch hlášek, Toby." Podívala se po hnědovlasém klučinovi s neuvěřitelně zelenýma očima káravě Hana. Pak poslala Dereka, aby se taky posadil na jeden z koberečků, které zbyly.
"Dneska si trochu zakreslíme." Začala Hana, když se všichni uklidnili, a poslala každému ze svých svěřenců jeden papír a tužku, "Nakreslíte ostrov, na kterém se bude nacházet to, po čem momentálně nejvíc toužíte, co je spjato s vaším životem."
"Třeba sud piva?" přihlásil se vysoký, hubený kluk, sedící v první řadě.
"Jestli opravdu netoužíš po ničem jiném…" pokrčila Hana rameny.
Dali se s chutí do práce. Derek se rozhlédl nervózně okolo sebe. Ale co. Tak ať je po jejich. Nestojí přece o žádné konflikty. Začal dělat hrubý náčrt výsledného výtvoru.
"Vypadá to jak smotaný z provázků." Uslyšel vedle sebe dívčí hlas. Otočil se. Jakási černovlasá dívka sedící vedle něj se na něj usmívala, přitom sem tam mrkla na jeho obrázek.
"Nějak to začít musí." Pokrčil Derek rameny a podíval se i do jejího papíru. Na jejím ostrově se začínalo rýsovat jméno "Cloe", pod ním bylo přeškrtnuté "Samara".
"Tak se jmenuješ? Cloe?" zeptal se Derek.
"Jo." Přikývla Cloe, "A momentálně nejvíc toužím najít sama sebe."
"A proč Samara?" ptal se Derek dál.
"To je moje přezdívka. Viděl jsi Kruh?"
"Jo. Jsi fanynka?"
"Mám ten film ráda. Podle spousty lidí jsem prý Samaře podobná. Teď se od toho chci odpoutat. Ta přezdívka mi nevadí, ale už nechci žádný srovnávání."
"Hm." Přikývl Derek a dal se znovu do kreslení. Najednou prostě musel. Byl hotový za pár minut. Na jeho obrázku byla zachycená jakási rocková skupina a dvě matné postavy.
"Kdo to je?" ukázala Cloe na dvě rozmazané postavy, držící se za ruce.
"Moji rodiče." Odpověděl krátce Derek.
"Ty nemáš rodiče?" zeptala se opatrně Cloe.
"Ano i ne." Odpověděl vyhýbavě Derek.
"Každý rodiče má nebo ne." Zašklebila se Cloe.
"Tak dobrá. Momentálně je nemám, stačí?" řekl Derek. Snažil se mluvit klidně, ale hlas se mu chvěl, takže nebylo obtížné poznat, že se hodně ovládá, aby nevybuchl.
"Tak promiň." Trhla Cloe rameny.
"To je dobrý." Odvětil Derek tiše. Najednou byl hrozně uzavřený a působil smutně. Podvědomě se dotkl svého levého zápěstí s velkou jizvou, pořád ještě trochu červenou. Jako kdyby tohle místo ovládalo celé jeho tělo. Jednu chvíli tomu tak opravdu bylo. Pokusil se. Bohužel ho našli včas. Stačil kousek… Řekli mu, že prý se mu na chvíli zastavilo srdce. Co je mu ale do nějaký chvíle? On chtěl, aby se zastavilo navždy.
"Už seš hotový?" uslyšel nad sebou Hanin hlas.
"Co? Jo, ano." Trhl sebou Derek.
"Fajn. Tak si to podepiš, já si ten obrázek od tebe vezmu, ano?" řekla Hana. Když se Derek zatvářil podezřívavě, dodala: "Děláme to tak vždycky. Vaše výtvory jdou přímo za panem doktorem Holzbauerem. Zítra, možná už dneska, s ním budeš mít pohovor, jako každý nováček."
Derek jí tedy svůj podepsaný výkres podal. Přestávalo se mu to líbit. Proč ho chtějí pořád zkoumat? Ať ho nechají být! Je ale možné, aby se svojí vizáží a hlavně příjmením nebudil pozornost? Není.
Nedokázal si přiznat, že se pomalu začíná chovat paranoidně.
Po skupinovce se rychle vydal zpátky na pokoj. Chtěl v něm být dřív než jeho spolubydlící.
Chvíli po něm opravdu vešli do pokoje dva kluci, jednoho z nich, odbarveného blondýna s tmavýma očima ve vyšisovaném zeleném tričku, si všiml už v tělocvičně. Toho druhého, vysokého bruneta s krátkým ježkem, viděl poprvé.
"Hele, já to říkal, že ho dostaneme my!" zaradoval se blonďák a podal Derekovi ruku: "Já jsem Ewan, tohle je Jon."
"Derek." Potřásl si s ním Derek rukou, "A předem upozorňuju, že jsem alergickej na oslovení ,Heidfelde´."
"Bylo to na tobě vidět." Pousmál se Ewan, "Máš alergii i na otázku, jestli seš syn nebo jinej příbuznej?"
"Jo." Odsekl Derek a uhnul pohledem.
"Tak sorry." Pokrčil Ewan rameny.
"Jo jen tak mimochodem," promluvil i Jon, "jsem tu za čichání barev, tak se nediv, když budu občas vyšilovat."
"A já jsem ulít na automatech." Pospíšil si Ewan a Jon ho doplnil: "Takže se s ním o nic nevsázej, jasný?"
Ewan na něj vyplázl jazyk.
"Hm." Trhl Derek rameny a na chvíli se odmlčel, "Pokus o sebevraždu. Možná vám to tu občas trochu zdemoluju."
"I sobě." Upozornil ho Jon, "A budeš to uklízet nejen tady, ale i vyfasuješ další rajóny, takže si to vždycky dobře rozmysli. Teda aspoň já bych si to rozmyslel."
"Jenže ty asi nemáš diagnostikovaný destruktivní i autodestruktivní maniakální stavy." Odvětil Derek, "Na mě když to přijde, tak s tím nic neudělám, jinak bych tu nebyl."
"A jak seš na tom teď?" zeptal se Ewan.
"To sem u výslechu nebo co?" naštval se Derek.
"Hele, říkej si tomu jak chceš, ale my tu nejsme za terapeuty a tohle nemáme v popisu práce, kapišto?" ujasnil mu to Jon.
"Tak se podle toho chovejte." Odsekl Derek.
V místnosti zavládlo tíživé ticho. Po pár minutách se dali Jon a Ewan mezi sebou do řeči, bavili se o věcech, kterým Derek nerozuměl. Proto se zase pohroužil do sebe. Připadal si strašně sám. Je snad tak zvláštní, tak divnej, že to mezi něho a ostatní staví tak vysokou zeď, že v ní pokaždý zůstane sám? Musí to ze sebe vycvičit. Musí to ze sebe dostat, tělo musí být ztrhanější než duše!
"Co je?" podivil se Ewan, když Derek náhle vyskočil na nohy.
"Může se do tělocvičny?" zeptal se Derek.
"Jenom na skupinovky." Zakroutil Ewan hlavou.
Derek se nervózně rozhlédl kolem sebe.
"Děje se něco?" svraštil Ewan obočí.
"Potřebuju si nutně zacvičit." Skousl si Derek spodní ret, jak už to v něm cukalo.
"To můžeš klidně tady." Mávl Ewan rukou.
Derek ale nechtěl, aby ho pozorovali. Vyřešil to tedy po svém. Zalezl si do koupelny. Po hodině a půl začalo být klukům divné, že pořád nevychází.
"Neříkej mi, že vydrží makat takovou dobu!" řekl zamyšleně Ewan.
"Taky je mi to divný." Zamyslel se Jon, "Ale co ty víš."
"Ty neslyšíš to ticho?" pokračoval nervózně Ewan.
Podívali se po sobě a v příští chvíli už oba vletěli do koupelny jako jednotka zvláštního nasazení.
Derek se právě mořil s kliky. Ve tváři už byl úplně rudý, přesto se zdálo, jako kdyby tempo schválně ještě zrychloval.
"Přestaň!" přikázal mu ostře Jon a pro jistotu ho povalil na bok. Čekal z Derekovy strany protiútok, ale ten byl šíleně vysílený. Jen mu ležel v náručí a prudce dýchal, sem tam to skoro vypadalo, že se až dusí.
Ewanovi to cvaklo jako prvnímu.
"Ty seš opravdu maniak! To tady makáš celou tu dobu?!"
"Nechci myslet." Vydechl vysíleně Derek, "Jsem prázdný. A prázdnota nebolí."
Přesto se mu oči zalily slzami.
Jon upřel na Ewana tázavý pohled, protože absolutně netušil, co má teď s Derekem dělat.
"Půjdu za Hanou." Rozhodl nakonec Ewan.
"Ne!" zaprotestoval skrz slzy Derek, "Prosím, nechoď…"
"Tak co s tebou?" naklonil se nad něj Ewan, "Jen tak tě nechat taky nemůžem."
Jon byl evidentně muž činu. Zvedl Dereka a odnesl ho do postele.
"Hneš se odtud a nepřej si mě!" upozornil ho.
"A jak bych teď asi vstával, nevíš?" zašklebil se Derek. Unavené svaly ho téměř neposlouchaly. Ale nevadilo mu to. Takhle to bylo v pořádku.
"Neznám tě, tak se ujišťuju." Pokrčil Jon rameny, "Co si mám asi myslet o někom, kdo maká jak blbej hodinu a půl jenom proto, aby se pak nemohl ani hnout?"
"Tomu někomu to tak vyhovuje." Odvětil Derek.
"Prosimtě nech ho." Zatahal Ewan Jona za rukáv, "Stejně to slízneme, že jdeme pozdě."
"Kam?" nechápal Derek.
"Na večeři." Ušklíbl se Jon, "Na kterou ty jaksi nemůžeš. Doneseme ti něco sem a pokusíme se tě z toho nějak vysekat, ale příště si pro ty svoje úlety vyber laskavě vhodnější dobu."
Derek se nenamáhal s odpovědí, jen mírně trhl hlavou.
"Ať žijou exoti! Z jedný strany ty, z druhý strany on! To se ale budu mít." Ironizoval Ewan, když spolu s Jonem vyšli z pokoje.
"Netvař se jako bezchybnej." Ohradil se Jon, "Radši přemýšlej, co řekneme Haně."
"Co by. Když jí řekneme, že je mu blbě, tak nám to nezbaští, ale nic jinýho jí říct nemůžem." Pokrčil Ewan rameny.
Derek zatím ležel a odpočíval. Cítil zvláštní pocit klidu. Namáhané svaly ho sice ani tolik nebolely, protože ho vyrušili dost brzo, vydrží makat klidně i dvakrát tak dlouho, ale pro trochu smíření sama se sebou to stačilo.
Najednou se otevřeli dveře a v nich stála Hana.
"Tak co ti je?" zeptala se.
"Až doteď mi bylo i docela dobře." Vydechl Derek rezignovaně.
"Zvláštní. Kluci tvrdili, že je ti naopak špatně." Přisedla si k němu Hana.
"Nejsem ve stavu, abych došel na večeři, jinak jsem celkem O.K." vysvětlil jí přibližně Derek své současné rozpoložení.
"Každopádně tady se rozpisy dodržujou, takže se koukej zvednout a jít do jídelny." Vybídla ho Hana.
Derek se tedy pokusil zvednout. Svaly na nohách se mu bolestivě pnuly, ale řekl si, že to vydrží. Čím víc bolesti na těle, tím líp.
"Něco tě bolí, že kulháš?" všimla si jeho pomalé chůze Hana, "Ty jsi zase cvičil?"
Derek se po ní přistiženě otočil. Odkud tohle ví?
"To vám řekli kluci?"
"Ne, tvůj otec nás před tím varoval." Zakroutila Hana hlavou.
"Taková dojemná péče!" pohodil Derek hlavou, "Asi se rozpláču!"
"Tohle si schovej na pohovory s terapeuty a panem Holzbauerem, teď padej do tý jídelny!" naháněla ho před sebou Hana.
Derek byl trochu zaskočený, že ho nevyslýchá dál, proto byl chvíli zticha.
"Pro každýho není jídlo smyslem života." Odsekl.
"Chceš snad do protokolu přidat i anorexii? Pro kluka trapas, ne?" popíchla ho Hana.
"Každej, kdo nežere, je u vás anorketik? Nedivím se, že ty statistiky jsou čím dál vyšší." Ušklíbl se Derek.
"Jestli máš jiný návrh, jak tomu říkat, sem s ním. Možná by to byla revoluce." Nenechala se Hana doběhnout.
"Tu jsem rozpoutal, už když jsem se narodil." Zavrčel si Derek pro sebe. Dál už s Hanou rozhovor nerozváděl, protože vešli do jídelny. Derek si vzal jídlo a přisedl si vedle Cloe, která seděla úplně sama.
"Nazdar." Uvítala ho s úsměvem, "Co ty tady?"
"Chtěl jsem hned na začátek spáchat přestupek. Podle Hany zcela úmyslně." Zašklebil se Derek.
"To si zvykneš." Mávla nad tím Cloe rukou, "Hana je fajn."
"Tak asi zatím chodím s obrazama." Pokrčil Derek rameny.
"Proč jsi chtěl spáchat přestupek?" pousmála se Cloe.
"Netušil jsem, že je tu trestný si po cvičení udělat klid na pokoji." Odpověděl Derek a s nechutí se zadíval na kus zeleniny, který ulovil na vidličku: "Co to je?"
"Jo, kuchyně tu moc dobrá není." Přiznala Cloe, "Dneska to ještě ujde, ale už dvakrát jsem se tu z toho málem poblila. Pořád ale lepší než Marleen, ta bleje i po menší svačince. Bulimička jak vyšitá."
"Hm." Zahučel Derek a příbor odložil zase zpátky na tác, "Mám dost."
"Nic si nesněd." Zasmála se Cloe.
"Mě stačí, když to vidím." Odfrkl Derek.
"Na." Podala mu Cloe svůj miniaturní kousek masa, "Já se bez toho jednou obejdu."
"Díky." Pousmál se Derek a začal jíst. Přese všechno měl přeci jen hlad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama