Derek - 2.díl

20. března 2007 v 20:56 |  "Děti GBT"
"Sorry." Omluvil se Ewan, když se zase sešli na pokoji. Derek jen mávl rukou.
"Sou i horší. Jako omluva bohatě postačí, když mě necháte pustit si na plný koule discmana a nebudete chtít, abych to ztlumil." Začal vyjednávat.
"Stav se třeba na hlavu, pokud jde o takový prkotiny." Odpověděl mu Jon za Ewana.
Za chvíli už pokojem duněl úderný rock neznámé skupiny.
"Do you think that you are better? Really better than the rest?" znělo z Derekových sluchátek a kluci se po sobě zoufale podívali.
"Kterej kretén mu to dovolil?" zašklebil se ironicky Jon.
"No já to nebyl." Zazubil se křečovitě Ewan.
Jejich trpělivost dostala pořádně zabrat, když si Derek začal do melodie ještě prozpěvovat: "Open your eyes, open your mind, proud like a god, don´t pretend to be blind…"
První, komu ruply nervy, byl Jon.
"Hele," poklepal Derekovi na rameno, "já, vím, že jsme ti to dovolili, ale malinko ztlumit bys to nemoh?"
Derek se na něj chvíli zadíval a pak přikývl. Po deseti minutách se musel stejně ze svého rockového světa vytrhnout, protože pro něj přišla Hana.
"Co jsem provedl tentokrát?" zašklebil se Derek.
"Nic, o čem bych věděla." Oplatila mu úšklebek Hana, "Zapomněl jsi, že máš jít za doktorem Holzbauerem?"
"Jako na vlastní smrt." Usmál se hořce Derek, "To jsem ale cynik, co?"
"Pojď." Řekla Hana nekompromisně.
Derek sice házel ramena, ale když vešel do spoře zařízené světlé kanceláře, kde za stolem seděl zhruba čtyřicetiletý muž s tmavými vlasy, brýlemi, a dvoudenním strništěm, cítil se hrozně malý.
"Ahoj, Dereku." Uvítal ho doktor Holzbauer, "Já jsem Johanes Holzbauer, ale všichni svěřenci mi tu říkají Ataman a naivně si myslí, že o tom nevím."
"Hm." Trhl Derek rameny. Ale nedalo mu to a zeptal se: "A vám to nevadí?"
"Ne." Rozesmál se doktor Holzbauer, "Myslíš, že by bylo normální, kdybych neměl žádnou přezdívku?"
Derek znovu jen pokrčil rameny.
"Tvojí terapeutkou je Hana. Za ní můžeš zajít s jakýmikoliv problémy, případně můžeš zajít za mnou. Ostatní zřízenci vás budou mít na různé skupinové terapie, které jsou každý den odpoledne. Máš nějaké otázky?"
"Ne." Řekl Derek krátce.
"Dobrá." Usmál se doktor. Pak mírně zvážněl: "Ještě bych tě chtěl upozornit, že jsi první potomek někoho slavného a navíc sebevrah, kterého tu máme, proto se na začátek trochu obrň trpělivostí, než si na tebe ostatní zvyknou."
"Je to zvláštní, co?" zašklebil se Derek, "Syn slavného otce a řeže si žíly…"
"Jsi jenom člověk." Přerušil ho doktor, "Máš právo dělat chyby. A navíc, pokud vím, nejsi syn, nýbrž synovec."
"To vám řekli moji rodiče, co?" zašklebil se znovu Derek, "A vlastně kdo jinej."
"Proč o nich mluvíš tak pohrdavě?" zeptal se ho doktor. Původně nechtěl Dereka tomuhle rozhovoru podrobovat, ale nakonec se rozhodl jinak, když jeho mladého svěřence chytla povídavá.
"Protože jimi pohrdám, jednoduchá odpověď." Odsekl Derek.
"Doufám, že se jednou dobere k tomu, proč." Pokýval doktor Holzbauer hlavou, "Můžeš jít zpátky na pokoj. Ahoj."
"Nashledanou." Řekl Derek svým zvučným hlasem. Tuhle tóninu svého hlasu ale používal jen málokdy. Zdědil jí, stejně jako ohromný talent na hudbu a zpěv, po Nickovi. Stejně tak výšku, obličej… Všechno kromě vlasů a barvy očí. Ty měl po mámě.
"Co ti řekl Ataman moudrého?" zeptal se Dereka Jon. Derek jen mávl rukou.
"Taky jsem si na prvním sezení říkal, co to žvaní za píčoviny." Pokýval Jon hlavou, "Ne že bych si to neříkal i nadále…"
"Jak dlouho tu seš?" zajímalo Dereka.
"Teprve měsíc." Odpověděl Jon, "Ale v podstatě jsem za to rád. I když je to tu šílená cvokárna, tak mám aspoň pocit, že mi tu někdo rozumí. Doma jsem ho neměl ani náhodou."
To Dereka zaujalo: "Taky bych chtěl, aby mi někdo rozuměl… V jakým smyslu jsi to myslel?"
"Myslím, že ty to znáš moc dobře. Jinak by sis neřezal zápěstí." Zašklebil se Jon.
"Jak víš, že jsem si udělal zrovna tohle?" podivil se Derek.
"Protože je to vidět na sto honů." Rozesmál se Jon.
Derek se podíval na své levé zápěstí. Skutečně, červená jizva zářila tím víc, že byl od přírody docela bledý, i když původní barva jeho vlasů byla hnědá.
"No jo." Povzdychl si a jizvu zakryl dlaní, "Potítka a dlouhý rukávy, víc mi na to nepomůže."
"Co tu řešíte zajímavýho?" zjevil se najednou v místnosti Ewan, až Derek nadskočil leknutím.
"Ty vole!" vydechl Derek, "Kde ses tu vzal? Takovej šok, tfuj!"
"No, jiná místnost než koupelna tu není, a jelikož to, co mám na sobě, se dá nazvat pyžamem, tak hádej." Zasmál se Ewan.
"Že by na hajzlu?" zašklebil se Derek a kluci se málem udusili smíchy.
"Ne že by to nebylo možný," utíral si Ewan oči, "ale jsem jen hazardní hráč, ne úchyl."
"V tom je tak velkej rozdíl?" dobíral si ho Derek.
"Jestli nejsi úplně blbej, tak sám víš, že ano." Usmál se sladce Ewan.
"To máš recht, blbej nejsem. Jen nevím, jestli naštěstí nebo bohužel." Povzdychl si Derek.
"Já osobně si teď díky práci našich terapeutů myslím, že jsem vypatlanej až na půdu, takže v tom ti neporadím." Pokrčil Ewan rameny. Nepochopil narážku, která se v té Derekově větě skrývala.
"Radši nebudeme řešit, jestli si to myslíš právem." Pokýval Jon hlavou.
"Že to slyším zrovna od tebe." Odvětil Ewan.
"Můj vyleptanej mozek tě nemusí zajímat." Udělal na něj Jon dlouhý nos.
Derek jen tiše poslouchal jejich začínající hádku a bylo mu všelijak. Necítil se jako cvok, necítil se jako normální člověk. Vlastně asi necítil nic. Jako kdyby zevnitř umřel.
CHCI UMŘÍT! Načmáral do svého bloku tak vztekle, až málem protrhl papír.
Nenávidím vás!
Nenávidím sám sebe!
Kam vlastně patřím?
Chci umřít!
V noci se moc nevyspal. Byl poprvé na novém místě, takže nic neobvyklého, že nemohl usnout. Měl strašně těžká víčka, ale spánek ne a ne přijít. Kupodivu ale na nic nemyslel. Kolikrát v noci, když nemohl usnout, myslel na nejrůznější hovadiny, častěji ale dostával příšerné depky nebo šílené nápady. Jako tenkrát… Začínaly prázdniny. Nemohl spát. A myšlenky měly tendence ho sežrat. Nakonec se jim to povedlo… Ani ne o měsíc později si na adaptačním kurzu - přestupoval totiž na střední školu - podřezal zápěstí.
Zničehonic se mu zvedl žaludek tak prudce, že nechybělo moc a tu úžasně dobrou večeři by hodil na podlahu. Tak chlape, řekl si, a to by stačilo. Přestaň se nervovat, ty hysteriku.
"Je ti něco?" zeptal se tiše Jon, který rovněž nespal.
"Nestarej se." Odbyl ho Derek.
"Budu se starat, protože v tomhle pokoji musím taky existovat a jestli se tady zbleješ, bude to i můj problém." Dal mu Jon na srozuměnou, že si taky nenechá líbit všechno.
"Tak v tom případě spi nerušeně dál." Řekl Derek.
"Dereku, kolik ti je?" zeptal se najednou Jon.
"Patnáct, proč tě to zajímá?" odpověděl mírně podrážděně Derek.
"Protože mi to neleze do hlavy." Zamyslel se Jon, "Máš všechny předpoklady pro báječnej život, je ti teprve patnáct, v souvislosti s drogama nebo nějakým jiným škraloupem v rejstříku jsem o tobě taky neslyšel… A stejně máš kvůli něčemu pocit, že nemůžeš dál žít. Musel ses úplně zcvoknout… Nebo ti hodně ublížili."
Tentokrát už Derek žaludek na místě neudržel. Jen tak tak že stihl doběhnout do koupelny. Seděl schoulený na studené podlaze, třásl se strachem, úzkostí a bezmocí. Opravdu chce umřít. Opravdu chce zmizet… Co když budou v zrcadle žiletky?
Derek vztekle vyházel obsah skříňky na zem, ale byly to všechno jen kartáčky na zuby, pasta, ústní voda a hřeben. Sakra, něčím se kluci přece holit musej, ne?!
Nakonec v nekontrolovatelném návalu vzteku rozbil zrcadlo, byť předtím Hana tvrdila, že je z nerozbitného skla. Tím ale nadělal tolik hluku, že to probudilo i Ewana.
"Dáš to z ruky?!" přikázal Derekovi ostře, když ho uviděl sedět na zemi mezi hromadou bordelu. Skočil k němu a střep mu z ruky vyrazil. Derek se pochopitelně začal bránit, takže ho musel jít držet i Jon.
"Víš, strašně mě sere, že seš tu první den a už tě po několikátý krotíme. Ale chcípnout tě taky nenechám!" pustil se do něj Ewan.
Ale já chci!!!!! Křičel v duchu Derek. Ve skutečnosti nic neřekl. Jen se vzepjal a pokusil se klukům vytrhnout, ale drželi ho příliš pevně.
Najednou byl strašně ospalý. Nebyl schopný na cokoliv myslet, celé tělo měl těžké a během chvilky byl na hranici bdění a spánku. Ewan ho zvedl a odnesl do postele.
"Jestli bude takhle vyšilovat pravidelně, tak si snad zažádám o samotku." Zavrčel Ewan.
"To mi vykládej ještě chvíli." Zašklebil se Jon. Za chvíli už oba spali stejně hluboce jako Derek.
Ráno šli kluci nahlásit rozbité zrcadlo.
"Jak se to stalo?" vyzvídala Hana, které to nahlásili.
"Rozmlátil ho Derek." Přiznal bez mučení Jon.
"Jenom ze zlosti nebo si chtěl ublížit?" chtěla vědět Hana.
"Pravděpodobně to druhý." Pokrčil Ewan rameny.
"Dobrá. Díky, kluci, zrcadlo dostanete nové jak nejrychleji to půjde a s Derekem si to vyřídím za chvíli. Teď běžte do práce." Poslala je Hana pryč.
Běžte do práce znamenalo "jít do kuchyně", jelikož na kluky právě připadla služba. Tento příkaz se ale netýkal Dereka, neboť v kuchyni byl velký dostatek nožů a jiných ostrých předmětů, které mu zkrátka nemohly přijít pod ruku, to teď bylo jasné. Riziko, že by se okamžitě pokusil ublížit sobě nebo komukoliv jinému, bylo příliš veliké.
"Dereku?" oslovila Hana svého svěřence, když se vracel ze snídaně.
"Co je?" zeptal se neomaleně.
"Pojď se mnou." Pobídla ho Hana a šla s ním do své kanceláře, kde mu dala čistý papír formátu A4.
"Co já s tím?" divil se Derek.
"Napíšeš sloh. Téma zní "zrcadlo"." Odpověděla mu Hana.
"Tak v tomhle já nejedu." Zakroutil Derek hlavou a chtěl jí papír vrátit zpátky.
"Ten sloh napíšeš, na tom trvám." Řekla Hana neoblomně, "A pokud bys i přesto odmítl, dostaneš týden rajónů navíc. Tak co?"
"To je vydírání!" naštval se Derek.
"Ne, to je kompromis." Usmála se na něj Hana, "Ty napíšeš ten sloh a oba si ušetříme spoustu zbytečného rozčilování."
"Mluv za sebe." Řekl si pro sebe Derek.
"Prosím?" zeptala se Hana, i když ho slyšela dobře.
"Nic." Zakroutil Derek hlavou. Chvíli přešlapoval na místě a pak se zeptal: "Můžu už jít?"
"Běž. A ten sloh mi přines do tří dnů." Propustila ho Hana.
"A co když to třeba budu chtít napsat, ale do tří dnů to nestihnu?" zastavil se ještě na chvilku Derek.
"Pokud budu vidět, že se to opravdu snažíš napsat, dám ti čas navíc. Jinak platí to, co jsem řekla." Odpověděla Hana.
Derek se s mírným zamručením rozloučil.
Takže sloh. A ještě ke všemu na téma zrcadlo, no to je úžasný. Bylo to nejhorší téma, které mu mohli dát. Protože zrcadla nenáviděl. Ten jeden den, kdy neměli zrcadlo, se cítil o něco lépe. Do zrcadla se totiž přestal koukat. A nejen do něj, nesnášel jakékoliv věci, které odráželi jeho podobu. Kromě vody se naštěstí většina z nich dala rozbít. Dal se rozbít i on sám, ale hlídali ho příliš pečlivě. A on chtěl zemřít jedině zásahem skla nebo nože. Prostě nějakou věcí, která se dala použít jako zrcadlo…
"Ahoj, co že dneska tak zamračeně?" připojila se k němu na chodbě Cloe.
"Ale…" zakroutil Derek odmítavě hlavou, "Nevíš něco o zrcadle?"
"Co?" rozesmála se Cloe, "No tak třeba… Že zrcadlo je nedílnou součástí života mé drahé a nade vše milované sestřičky."
"Máš sourozence?" otočil se po ní Derek.
"Jenom jednu ségru. Je jí sladkých třináct a má sladké jméno Samantha. Má sladký andílkovský kukuč a, sice odbarvené, ale zlaté vlásky. Je to naše sladký sluníčko. A já jsem ta ošklivá čarodějnice." Odpověděla Cloe.
"Hm. Dobrý." Pokýval Derek hlavou. To už byli před jeho pokojem.
"Pokud ti to nebude vadit, chci být teď chvíli sám." Podíval se omluvně na Cloe.
"Ne, samozřejmě že ne." Pokývala Cloe hlavou, "Jen jedna otázka, pokud můžu. Kolik je ti vůbec let?"
"Patnáct. Já vím, že vypadám mladší a tak dál, ale…" začal Derek, ale Cloe ho nenechala domluvit.
"Ne, naopak. Vypadáš o dost starší." Řekla vážně a pokývala hlavou, "Tak zatím, ahoj."
"Ahoj." Rozloučil se s ní trochu zaraženě Derek.
To bylo poprvé, co mu někdo řekl, že vypadá starší než je. Obvykle ho lidi nehádali ani na jeho skutečný věk, ale tak na dvanáct. Bylo to hlavně tím, že byl hodně drobný. Vždyť se ještě nedostal ani přes výšku 160 cm! A uvažoval, jestli se přes ní vůbec dostane. Aspoň se za to modlil.
V jejich rodině byl bezkonkurenčně nejmenší. Jeho starší sestra Marja byla v deseti vyšší než on teď. A o svém starším bratrovi Kenovi, Marjině dvojčeti, nemluvě. Ten bude pravděpodobně brzy nejvyšší z celé rodiny.
Existoval pouze jeden člověk z jejich rodokmenu, který by jeho problémy s výškou chápal - Nick. Nick, často zmiňovaný strejda, který zemřel necelý rok po Derekových prvních narozeninách, proto si ho ani nepamatoval.
To jeho viděl v zrcadle.
Kvůli němu zrcadla nenáviděl.
To je ono. To do toho zatraceného slohu napíše. Lepší něco než nic.
Derekova rodina se pořád ještě pořádně nevzpamatovala z toho šoku. Jak by taky mohli… Byl zrovna poslední prázdninový den, když jim zavolala zděšená učitelka, že si Derek na adaptačním kurzu sáhl na život. Když ho našli, byl ještě naživu, ale těsně před příjezdem záchranky měl zástavu. Díkybohu ho dokázali oživit. Čtyři dny bojoval o život, který chtěl ztratit, než si mohli oddechnout. A když ho mohli po dvou týdnech navštívit, byli velmi zaskočení jeho reakcí - i když byl značně zesláblý, začal brečet a hysterčit, jak to, jak je to možný, že už se nechtěl probudit. Situace byla více než jasná - jiné řešení než psychiatrická léčebna neexistovalo.
"Já to stejně pořád nechápu." Přemýšlel nervózně Sven, Derekův otec, "Proč najednou ta změna? Co se s ním proboha stalo?"
Derek byl totiž přesvědčený optimista. Už jako malé dítě plakal jen minimálně a byl to typický příklad extroverta. Všechno musel vyzkoušet, všeho se musel účastnit a hlavně spoustu těch bláznivin vymýšlel. Studoval zpěv a hru na kytaru, hrál ve skupině… Proč ten obrat?
"Od toho je v péči odborníků, aby zjistili, co se s ním děje." Uklidňovala ho Franciska, jeho žena.
"Kdyby aspoň bylo čeho se chytit… Přemýšlej, co se dělo ten poslední měsíc, kdy se začal tak rapidně měnit? Všimla sis toho přece sama, jak začal být najednou vztahovačný a často se choval víc než divně. Měl sice jít do jiné školy, ale to je blbost, aby se zrovna on kvůli tomuhle stresoval. Ve skupině, pokud vím, taky problémy neměli." Přemýšlel Sven dál.
"Opravdu nevím." Pokrčila Franciska rameny, "Možná by něco mohli tušit Marja nebo Ken."
"Pokud by něco věděli, tak by to řekli, snad nejsou zas tak hloupí." Zavrtěl Sven nesouhlasně hlavou, "K čertu, zatracenej cvok… Už sem i přemejšlel nad tím, co by k tomuhle mohlo víst bráchu, když jsou si tak podobný, ale nenapadá mě absolutně nic, Nick na tom byl sice hodně bledě, když zemřela Patricia, ale o sebevraždu se nikdy nepokusil, ani o tom nemluvil."
"Nesrovnávej je, Derek není úplně stejnej jako Nick." Řekla Franciska, ale pak se zamyslela, "Hele… A nemyslíš, že je možný, aby to zjistil?"
"I kdyby." Trhl Sven rameny, "Derek je takovýho ražení, že by se nás na to okamžitě vyptával, dělal by scény a tak, ale určitě by si kvůli tomu nesahal na život."
"Ale jiný vysvětlení mě zatím nenapadá." Pokrčila Franciska rameny.
"Prosimtě, vždyť ho znáš, víš jakej je, extrovert jak vyšitej, všechno dává najevo, nekřičí dovnitř." Mávl Sven rukou.
"Vždyť teď taky dal něco najevo, a to dostatečně. A my musíme zjistit co."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama