Derek - 3.díl

20. března 2007 v 20:57 |  "Děti GBT"
"Můj bože, to bude zase píčovina." Obrátil Jon oči v sloup, když se sešli v tělocvičně na jedné z mnoha terapeutických her. Tentokrát to byla takzvaná hra na důvěru - po tělocvičně byly rozestavené svíčky, jednomu člověku se zavázaly oči a druhý ho musel okolo těch svíček bezpečně provést na druhou stranu místnosti.
"Budeš první, kdo tu píčovinu vyzkouší." Zašklebila se Hana a podala Jonovi tmavý šátek.
"Uá!" zakvílel zoufale Jon.
"Jen se nedělej, povede tě Cloe." Vytáhla Hana ze skupinky svých svěřenců další pokusnou ovci, "Zatím se připraví Toby a… třeba Derek."
Derek napodobil Jona, rovněž otočil oči v sloup. Moc dobře si pamatoval na tu Tobyho hlášku hned první den. Že zrovna on musí jít s tímhle volem.
Cloe dovedla Jona bezpečně na druhou stranu, oba se vrátili zpátky a předali šátek Tobymu a Derekovi.
"Kdo si má zavázat oči?" zeptal se Toby.
"Derek." Rozhodla Hana.
"Proč já?" protestoval Derek.
"Protože jsem to řekla, šup šup." Popoháněla je Hana. Derek si tedy s nevolí zavázal oči, chytil se Tobyho za ruce a nechal se vést. Bylo mu to krajně nepříjemné, ale řekl si, že jiná věc než Tobymu plně důvěřovat mu nezbude. Udělá jeden chybný krok a bude pěkně spálený. Jednu chvíli opravdu ucítil žár malého plamínku nebezpečně blízko svého kotníku. Zazmatkoval a zavrávoral.
"To je dobrý, klídek." Uklidňoval ho Toby.
"Tak mě veď správně." Zasyčel Derek.
"Jsou i horší věci." Pokrčil Toby rameny.
Derek si nebyl jistý, jestli se Toby v té chvíli dotkl jeho zjizveného zápěstí záměrně nebo mimoděk. Každopádně mu okamžitě své ruce vyškubl a odmítal se dál pohnout.
"Co se děje, Dereku, proč nepokračuješ?" slyšel Hanin hlas.
"Tak ať do mě nekéruje! A už vůbec ať na mě nehrabe!!" vřeštěl Derek téměř nepříčetně.
"Ať už jsem ti udělal cokoliv, nebylo to úmyslně." Omlouval se mu Toby.
"Ale nepovídej. Asi jako ta plastika, co?" odsekl Derek.
"Dereku, teď se hlavně uklidni." Mírnila jeho vztek Hana, "Soustřeď se jenom na cestu. Jenom na cestu. Ty teď taky hledáš cestu k nějakému cíli. Najdi tedy cestu i k tomuhle. Dokážeš to, uvidíš. Nesmíš před problémy utíkat. Běž dál, nenech se zastrašit překážkami."
Derek se několikrát zhluboka nadechnul a nakonec před sebe znovu natáhl ruce. Toby ho jemně chytil a dovedl ho v pořádku až do konce.
"To je vážně vymatlaná píčovina." Odfrkl zlostně Derek a strhl si šátek z hlavy.
"Ale dokázal jsi to." Poklepala mu Hana na ramena, "Necítíš se ani o trochu líp?"
"Kdyby to i v životě šlo takhle snadno, bylo by na světě nádherně." Povzdychl si Derek, "Tohle stejně není realita. Když v reálu špatně šlápnete, stojí vás to mnohem víc než malou popáleninu na noze. Přátele, peníze, rodinu… A život."
"Ale i to se může časem zahojit, jako ta popálenina." Usmála se na něj Hana a šla vypravit další dvojici. Sama si už dlouho lámala hlavu nad tím, proč je Derek tak hrozně vykolejený. A po přečtení jeho slohu nebyla o moc moudřejší. Byl obsáhlý, Derek se rozmáchl a popsal tři stránky. Ale shrnout se dal do jediného bodu - nesnáším svůj odraz v zrcadle, protože jsem až nechutně podobný svému příbuznému, místo abych se podobal rodičům.
"Proč si chcete promluvit s jeho rodiči?" nechápal doktor Holzbauer, když mu Hana řekla svůj nápad.
"Prostě se jich potřebuji na něco přeptat. Je to sice jen moje domněnka, ale všechno, tím myslím Derekovo vyjadřování, jeho vztahovačnost, dokonce i co se toho jeho slohu týče, všechno ukazuje na to, že je adoptovaný, dozvěděl se to a z nějakého důvodu to považuje za katastrofu. Chci vědět, jestli je moje domněnka správná, a pokud ano, pak chci i vědět, proč ho to tak vzalo." Vysvětlovala Hana. Povolení nakonec dostala. Na sezení přišli oba Derekovi rodiče.
"Dobrý den, já jsem Hana, Derekova terapeutka." Představila se jim Hana, když vešli do její kanceláře, a srdečně si s nimi potřásla rukou.
"Těší nás." Usmála se Franciska. Poté se usadili do měkkých křesel.
"Tak co se děje? Jak je Derekovi?" chtěl vědět Sven.
"No, určité pokroky tu jsou, ale nejsem z nich moc moudrá. Proto jsem se chtěla radši zeptat vás, jestli postupuji správným směrem." Začala Hana.
"Prosím, ptejte se." Pobídla jí Franciska.
"Omlouvám se, jestli to ode mě bude moc troufalé, ale chci se zeptat: Je Derek adoptovaný?" šla Hana tedy přímo k jádru věci.
"Jak jste na to přišla?" zeptal se zaskočeně Sven.
"Derek dostal za úkol napsat sloh na téma zrcadlo." Podala jim Hana významně Derekovo dílo. Po jeho přečtení měli Sven i Franciska ve tvářích stejně prázdný a vyděšený výraz.
"Máte pravdu, Derek je adoptovaný." Podal Haně Sven zpátky ten sloh, "Víte, Derekova matka zemřela při porodu. A Nick, Derekův biologický otec, zemřel o rok později při dopravní nehodě, ale to ostatně asi víte. Můj bratr se… Vždy snažil extrémně pečlivě svůj soukromý život utajit před veřejností, když byla jeho žena těhotná, ukrýval jí, kde se dalo, jen aby se to nedozvěděli novináři. A Dereka taky dával často k nám, aby to vypadalo, že je ve skutečnosti náš syn. Chtěl ho tak ochránit před obrovským tlakem médií, který sám těžko po Patriciině smrti snášel. Když potom zemřel, rozhodli jsme se v téhle hře pokračovat, a Dereka jsme adoptovali. Chtěli jsme mu to samozřejmě říct, až bude větší, ale bohužel to vypadá, že už to ví. Zaráží mě odkud. O jeho původu víme jen já, moje žena a tchýně, a Nickovi bývalí parťáci ze skupiny, nikdo jiný."
"A máte doma nějaké materiály, ze kterých by se to mohl dozvědět?" ptala se Hana.
"Kromě jeho rodného listu mě nic nenapadá, ale ten rozhodně nemohl najít. Už pět let ho totiž nemůže najít nikdo." Pousmála se zdrženlivě Franciska.
"Možná by bylo nejlepší zeptat se přímo jeho, když už to teda ví." Navrhl Sven.
"Ale to zase není jisté, jestli to ví stoprocentně. Třeba jen něco tuší, ale není si jistý." Oponovala Franciska.
"A nevyjde to skoro nastejno?" ušklíbl se Sven.
"Pokud si tedy přejete s Derekem mluvit, prosím, pojďte se mnou." Zvedla se Hana.
Derek se zrovna vracel ze skupinové terapie, kterou tentokrát vedl mladý praktikant Ben. Když uviděl své rodiče, zarazil se.
"Ahoj, Dereku." Usmála se na něj Franciska. Sven to samé.
"Ahoj…" špitl Derek.
"Dereku, tvý rodiče by si s tebou přáli mluvit." Vysvětlovala Hana.
"A o čem?" chtěl vědět Derek.
"O tom tvém slohu." Řekl Sven trochu oklikou, proč jsou tady.
"Aha." Pokýval Derek hlavou a rozhlédl se po nich. V očích se mu objevil první náznak hysterie, "Takže o tom slohu. A co kdybysme si radši promluvili o tom, že jste mi patnáct let lhali do očí?!"
"Takže to víš?" v podstatě konstatoval Sven.
"To si o mě myslíte, že jsem blbej, nebo co?! Tý pohádce, že Patricia zemřela ve stejnej den jako jsem se narodil já čirou náhodou, by se ještě dalo věřit, ale to, že se Patricia a Nick brali čtyři měsíce před mým narozením a Pat byla evidentně těhotná, už je přinejmenším divný, ne?!" rozkřikl se Derek.
"Odkud tohle víš?" divila se Franciska, ale pak jí to docvaklo, "Tys našel fotky ze svatby?"
"To je úplně jedno!! To je, kurva, úplně jedno!!" ječel nepříčetně Derek. Už to bylo zase tady, ten nezvladatelný pocit nekonečného vzteku, nenávisti k sobě samému i ke všem ostatním. Všechno rozbít, rozmlátit a pak zhebnout!
Ani si pořádně neuvědomil, co dělá. Kdyby ho nepřišli zpacifikovat dva pochopi, asi by rozmlátil všechno zařízení chodby na padrť.
Strávil dlouhou noc na samotce. Nezamhouřil oka snad ani na chvilku, jak byl vykolejený. Hlavou mu táhlo tisíce myšlenek a přitom nedokázal myslet vůbec na nic. Nechápal, co se to s ním děje, proč tohle všechno, proč se cítí, jako kdyby umíral pomalu a hrozně bolestivě a proto si tu smrt chtěl uspíšit, proč, proč, proč…?? Zase otázky, pořád jenom otázky! K čemu vlastně jsou, k čemu je to platný? Sakra, kéž by se na ty strašný pocity viny a zrady dokázal prostě vybodnout a v klidu si o tom všem s rodiči promluvit! Co zmůže tím, když bude vyvádět? Zničí se ještě víc.
"Mami, tati…" zaskučel bolestivě a svezl se na zem. Znovu se rozbrečel a těsně nad ránem konečně na chvíli usnul, když doslova odpadl vyčerpáním.
"Tak co, Dereku, myslíš, že už můžeš mezi nás?" přišla pro něj v osm Hana.
Derek seděl na posteli, oči měl téměř vyplakané a neodpovídal.
"Pojď, zkusíme to, hm?" přešla k němu blíž Hana a zlehka ho pohladila po tváři.
"Nemám hlad." Řekl Derek přiškrceným hlasem.
"Musíš něco sníst, hypoglykémie není nic hezkého." Pobízela ho Hana.
"Aspoň bych nemusel myslet na to, jak mám nervy v kýblu." Špitl Derek a otřásl se hnusem sám nad sebou.
"To bude dobrý." Vzala ho Hana konejšivě kolem ramen.
"Já chci umřít, Hano." Rozplakal se nanovo Derek.
"Ale jdi ty." Vzala ho Hana do náručí, "Mysli na to, že tu po tobě taky někdo zůstane, a že jim tím způsobíš mnoho bolesti."
"Tak proč jí oni působěj mě." Vzlykl Derek.
"Jenže to se dá alespoň vrátit. Jednou to přebolí, uvidíš. Ale umřít můžeš jen jednou. Život sis sám nenadělil, proto s ním neplýtvej. Narodil ses proto, protože tě rodiče chtěli, vznikl jsi z lásky. A to, že tvý biologičtí rodiče tu nejsou, ještě neznamená, že tě nemohou milovat tvý adoptivní rodiče. Mají tě rádi, to snad musíš cítit i sám. Proto ti taky nic neřekli, báli se o tebe. A teď se o tebe bojí stejně a vyčítají si, že je to jejich chyba. Takže pokud ti přijde nespravedlivé, že se trápíš pouze ty, tak věř, že oni se taky trápí, a moc. Nech si projít hlavou, jestli chceš být v kruhu lidí, kteří tě mají rádi, ale jsou to pořád jen lidi a dělají chyby, nebo jestli se vzdáš a už nebudeš chtít pokračovat."
Derek se nad jejími slovy musel chtě nechte zamyslet.
"Tak co, půjdem do tý jídelny?" usmála se na něj Hana. Derek přikývl.
"Ale nevím, jestli budu moct s ostatníma komunikovat." Strachoval se Derek cestou do jídelny.
"To po tobě nikdo nechce." Ujistila ho Hana, "A kdybys měl s někým nebo s něčím problémy, pořád jsem tu já, jasný? Na mě se můžeš kdykoliv obrátit."
"Není ti už špatně z těch smutných příběhů furt dokola?" podíval se po ní Derek.
"Spíš je mi špatně z toho, jak jsou lidi nepoučitelný. Děti i rodiče." Povzdychla si Hana.
"Proč jsi sem vlastně šla?" zajímalo Dereka.
"No… Vlastně…" Hanu touto otázkou očividně zaskočil, "Dobrá, vy jste ke mně upřímní, tak já budu taky upřímná. K téhle práci jsem se dostala kvůli sestře."
"Máš sestru?" divil se Derek.
"Měla jsem. Umřela. Měla anorexii."
"To je mi líto." Sklopil Derek oči k zemi.
"Nemusí. Víš, já byla v té době na ročním výměnném pobytu a naši si ničeho nevšimli, i když si spíš myslím, že to nechtěli vidět. Pak jsem se vrátila a… Nevěděla, co si mám myslet. Do nemocnice se dostala, až když zkolabovala. Okamžitě se jí ujal psycholog, ale bylo to zbytečný. V hlavě už to měla úplně vygumovaný. Bylo jí teprve patnáct."
"Jako mě." Uvědomil si Derek.
"Ano, jako tobě." Přikývla Hana.
"Je mi z toho nanic. Proč se tohle děje? Co jsme komu udělali, že se nám tohle muselo stát?" zamýšlel se Derek.
"To já nevím." Pokrčila Hana rameny, "Spíš se podívej na to, co děláte sami sobě. Pamatuj si, že to, co ti udělají jiní, už nějak přežiješ, ale když si ublížíš sám, je to podstatně horší."
"Myslíš, že si mám s našima promluvit?" zeptal se po chvíli Derek.
"Ne dokud na to nebudeš připravený, ale jinak určitě ano." Přikývla Hana. To už byli v jídelně.
"Děkuju." Podíval se na ní Derek a mírně se usmál.
"Nemáš zač. A teď se plav najíst." Oplatila mu úsměv Hana.
Derek se nimral ve snídani a spíš než jídlu se věnoval svým myšlenkám. Dodržel, co slíbil, a nad Haninými slovy se zamyslel. Ostatní chápali, že se teď necítí nejlépe a dali mu pokoj. Jen když se párkrát rozhlédl, zachytil na sobě pohledy Cloe, Ewana a Jona. Dávalo mu to určitý druh odvahy, když viděl, že se ho snaží povzbudit.
Byla to jedna z těch probdělých nocí, které by nejradši vymazal. Stávalo se mu čím dál častěji, že nemohl v noci usnout, a pak vždycky myslel na úplné hovadiny, nad nimiž by se ve dne nepozastavoval. Puberta s ním holt pěkně cvičila, a hlavně úplně jinak, než předpokládal. Tentokrát si dával dohromady jedna plus jedna - těch podivností bylo okolo něj zkrátka moc. Třeba ta, že zatímco Kena a Marju měla babička nade vše ráda, jeho nemohla vystát. Vždycky mu vyčítala a hubovala, že je moc hlučný, neukázněný, zvědavý a kdoví co všechno ještě… Své druhé prarodiče v podstatě neznal, babička umřela dříve, než se narodil, a dědu viděl před jeho smrtí jen jednou, ale doteď si to živě pamatoval, protože to byl pravý opak toho, co zažíval u babičky - děda ho celou dobu držel při sobě, hrál si s ním a byl k němu hrozně pozorný a milý. Na Marju a Kena taky, ale ne tolik.
Pak bylo taky zvláštní, jak do své rodiny nezapadal. Zatímco ostatní byli spíše klidnějšího, flegmatičtějšího ražení, on byl typický příklad extroverta. Vždycky měl energie na rozdávání, až se mu ostatní divili, kde to bere. Dál tu byla ta věc s hudbou - byl hudebně velmi nadaný a hudbou doslova žil. Dokonce se mu podařilo dát dohromady kapelu, se kterou vystupovali. Ani Marja, ani Ken nikdy neprojevili větší zájem o hudební vzdělání a ani neuměli nijak extra dobře zpívat. No a konečně, rodinná podoba. Už dřív si všiml, jak moc je podobný Nickovi, i když ho znal jenom z fotek. Kdyby mu byl podobný jen v obličeji, prosím, to by se ještě dalo, ale bylo přinejmenším divné, že ač máma i táta byli oba vysocí a Marja s Kenem byli samozřejmě po nich, on byl pořád malý a nevypadalo to, že by se na tom mělo v budoucnosti něco měnit. A když se navíc dostal do puberty, pak už byla podoba zcela markantní - obličej, výška, široká ramena… Akorát oči neměl modré, ale hnědé, stejně tak vlasy měl o odstín tmavší.
A to už vůbec nemluvil o tom, že Nickova manželka zemřela ve stejný den, kdy se on narodil…
Najednou mu to už prostě nedalo. Vylítl z postele a běžel na půdu, kam se ukládali krabice se starým harampádím… A starými fotografiemi.
Hrabal v nich dlouho, nejméně půl hodiny, ale nakonec je našel. Pečlivě schované ve staré dopisní obálce adresované jeho otci. Fotky ze svatby. Fotky rodičů. Fotky jeho skutečných rodičů.
Netušil, co se s ním stalo. Chtělo se mu brečet, a taky že brečel, a to hodně. Cítil se doslova a do písmene mizerně a nic, žádné přemlouvání sebe sama a omlouvání, mu nepomohlo to změnit. Tohle zjištění jím otřáslo natolik, že ztratil veškerou chuť do života. Jeho okolí - a jeho rodina - si toho samozřejmě všimli. Ale nedokázali nic vymyslet. Kamarádům se svěřovat nechtěl, své rodiče začal nenávidět. Jediný, ke komu si zachoval trochu důvěry, byli jeho sourozenci, ale nic naplat, pořád to byli členové rodiny. Členové rodiny, do které nepatřil. Našel jediný způsob, jak trochu ulevit své duši - zničit své tělo natolik, aby fyzická bolest přehlušila tu psychickou. Proto se začal tolik mořit cvičením - ona bolest pak díky namoženým svalům vydržela o něco déle. Pohár přetekl ve chvíli, kdy odjel na adaptační kurz. Ty zvídavé pohledy a všetečné otázky ho dohnaly až na samou hranici zoufalství. Neviděl jiné vysvobození než smrt.
Derek si unaveně položil hlavu na lavici. Proč ho to proboha pořád tak moc bolí, proč ho to pronásleduje? Kdyby aspoň znal důvody svých pocitů, aby mohl dát věcem správná jména, ale to on právě nevěděl. Cítil jenom bolest a zmatení.
Jednou, při skupinové terapii, už to nevydržel.
"Prosím?" přihlásil se o slovo.
"Ano?" vyzvala ho Hana.
"Všiml jsem si, že v kanceláři je kytara. Mohl bych si jí půjčit? Myslím, že by bylo docela fajn zkusit taky terapii s hudbou." Přednesl Derek svou žádost.
"Dobrý nápad, Dereku." Souhlasila Hana, "Dojdu pro ní."
"Super." Mrkla na něj Cloe, která již tradičně seděla vedle něj, "Aspoň to jednou bude trochu zábavný."
Derek se na ní usmál nazpátek. Od té doby, co tu je, neměl možnost si zahrát, a zoufale mu to scházelo.
Hana přinesla kytaru a podala mu jí.
"Ale žádný depky." Zakázala mu předem.
"Pokusím se." Přikývl Derek a hrábl do strun. Ze všeho nejdřív musel kytaru naladit, byla dost rozladěná.
"Má někdo nějaký speciální přání?" rozhlédl se po ostatních, "Znám poměrně dost songů, takže se nebojte trochu popustit uzdu fantazii."
"Nějaký Starsailor." Zaprosila Jess, mladá drobná dívka, která se do léčebny dostala díky svému chorobnému strachu z nemocí a smrti.
Derek tedy spustil Silence is easy, byla to rovněž jedna z jeho oblíbených.
"Everybody says that I´m looking for a shelter, got a lot to give but I don´t know how to help her, I should just let it go, too late learn how to grow and how to liberate…"
Cítil, jak pomalu vychází slunce. Bylo to po hodně dlouhé době, kdy se cítil když už ne šťastný, tak alespoň spokojený.
"Silence is easy, it just becomes me, you don´t even know me, you all lie above me."
"Díky moc." Usmála se na něj vděčně Jess, když dohrál.
"Není zač." odvětil Derek, "Dál?"
Najednou se strhla vřava. Každý chtěl zahrát nějakou svojí písničku.
"Počkat, počkat, jeden po druhém!" mírnila rozdováděnou smečku Hana.
"Nirvanu!" ozval se kdosi.
"Řeklo se žádný depky." Ušklíbl se Derek.
"Hano, prosím!" obrátil se dotyčný žadatel na terapeutku.
"Come as you are bys nám mohla dovolit." Udělal na ní Derek prosebné oči.
"Tak dobrá." Pohrozila mu Hana.
Aby to trochu vyvážil, rozhodl se Derek poté zahrát Bon Jovi, i když pár kluků protestovalo. Většina dívek ale byla štěstím bez sebe.
"Welcome to wherever you are, this is your life, you made it this far, I said welcome, you gotta believe, right here, right now, you´re exactly where you supposed to be…"
"To byla ironie jak noha." Ušklíbl se Jon.
"Tak si to tak neber." Doporučil mu Derek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama