Derek - 4.díl

20. března 2007 v 21:00 |  "Děti GBT"
Proseděli takhle téměř dvě hodiny a užili si to skvěle. Derek se v duchu usmíval. Hudba je vážně nejskvělejší lék na bolavou duši. I Hana si všimla Derekova spokojeného výrazu. Pomyslela si, že jestli to Derek nedokáže, tak pak už nikdo.
Jediné, co Dereka na téhle exhibici mírně štvalo, bylo to, že se ho pořád všichni od té doby ptali, jestli něco nezazpívá. Byly chvíle, kdy na to vážně neměl náladu, a kolikrát ho nálada na zpívání přešla jenom z té otázky. Pokusil se ostatním dát najevo svou nelibost tím, že vždycky zpíval jen jednu jedinou písničku: "Tak už to vzdej! Schválně kdo z nás je pravej Kain… Tak už to vzdej!" Což mu ale zase zatrhla Hana. Mohl říct normálně "ne", ale… Na druhou stranu ho zájem ostatních těšil.
"Dereku, máš návštěvu!" přišla mu o dva týdny později oznámit Hana do pokoje.
"Boha jeho, kterej odvážlivec?" zasmál se Derek. Měl zrovna dobrou náladu.
"Odvážlivci. Jen pojď." Pousmála se Hana a zavřela za sebou dveře.
"Koukám, že seš nějakej žádanej." Zašklebil se Jon.
"Bojim bojim!" předstíral Derek strach.
"Půjdem s tebou!" rozesmál se Ewan, zvedl se, chytil Dereka pod paží z jedné strany, z druhé strany ho popadl Jon a vyšli na chodbu.
"Blbci, vykloubíte mi ramena!" cukal se Derek.
"Tak sebou tak nemel." Doporučil mu Ewan.
Pustili ho až ve dveřích přijímací místnosti. To už Derek uviděl tu návštěvu.
"Nazdár!" zaradoval se a skočil přímo mezi Marju a Kena, aby se mohli všichni tři navzájem obejmout.
"No nazdar, ty cvoku, co se děje?" nevycházela z údivu Marja.
"Mám radost, nejste rádi?" zazubil se Derek, "Mám dneska dobrou náladu, trefili jste se perfektně, přijít předevčírem, vynesl jsem vás v zubech."
"No to máme fakt štěstí." Strčil do něj Ken, "Takhle jsi nás málem vynesl taky."
"Děláš, jako kdybys mě neunes." Oplatil mu štulec Derek.
"Nepůjdem si radši sednout?" zasáhla mezi ně Marja.
"Proč ne." Trhl Derek rameny a mrkl po očku z okna, jestli je venku hezky. Bylo přímo nádherně.
"Půjdeme radši do parku. Nechci vás ani sebe vystavit tý bandě trotlů. A hlavně těm dvoum, co mě sem přivlekli." Pousmál se.
"Kdo to vůbec byl?" vyzvídala Marja.
"Moji dva imbecilní spolubydlící, feťák Jon a gambler Ewan. Jsme hezká společnost." Zazubil se Derek.
"No to teda musí být něco." Přikývla Marja.
"A jak je tu jinak?" zeptal se Ken. To už vcházeli do parku.
"Odpověď je v názvu, cvokárna." Trhl Derek rameny, "Mě je teď momentálně o něco líp, takže si nestěžuju, ale první týdny byly vážně peklo."
"Naši říkali." Uklouzlo Kenovi, i když si s Marjou řekli, že se tomuhle tématu budou vyhýbat. Teď se po sobě jen poplašeně podívali.
"Jednou to přijít muselo." Zahleděl se Derek do neurčita. Když viděl vykulené tváře svých "sourozenců", musel se v duchu smát, a taky okamžitě vymyslel vtípek.
Rozhostilo se trapná ticho. Derek najednou oba sourozence plácl přes zadek a řekl: "Víte, o jakou životní zkušenost by ste přišli?"
Marja a Ken se úlevně rozesmáli.
"Jo, plně si to uvědomujem." Pokývala Marja hlavou.
"Chcete si pořád ještě sednout nebo se budem procházet?" zeptal se Derek jen tak mimochodem.
"Já myslim, že takhle je to lepší." Otočil se Ken na Marju a ta souhlasně přikývla.
"Super." Zaradoval se Derek.
"Pořád stejnej blázen do pohybu." Konstatovala Marja.
"No, pohyb je návykovej, to nevíš? Když cvičíš nebo se prostě nějak pohybuješ, tak se ti v těle vylučujou takový látky, no a když cvičíš pravidelně, tak pak už si prostě nemůžeš jen tak odvyknout a to cvičení ti prostě děsně chybí. A… Já mám cvičení zakázaný, jak zajisté víte, tak si to ventiluju aspoň takhle, že se snažím co nejmíň sedět, na to budu mít času ještě dost."
"Hele," zadívala se na něj najednou Marja, "už od začátku si říkám, že se na tobě něco změnilo, tak teď sem asi přišla na to, co. Tys přibral!"
"Jenom tři kila." Trhl Derek rameny, ale usmíval se, "Byl bych radši, kdybych vyrost, ale toho se asi nedočkám."
"Nesmíš, přišel bych o opěrátko." Zasmál se Ken a opřel si loket o Derekovu hlavu, o tolik byl vyšší.
"Hele, dej to pryč!" ohnal se po něm Derek, "Chci mít aspoň 160 centimetrů, to snad není tak moc."
"Jo to ti schvaluju. To bude tak akorát." Dobíral si ho Ken.
"Sklapni, ty Eifellovko, mě je z tebe nanic." Strčil do něj Derek, až Ken mírně zavrávoral.
Bylo to pohodové odpoledne. Příjemně si spolu pokecali, dokonce si i mezi sebou pár věcí ujasnili. A Derek se cítil ještě o trošinku lépe - zjistil, že zas tak strašné rozpory mezi ním a jeho rodinou nejsou.
Léčebnu začal považovat za svou svatyni. Cítil se maximálně v bezpečí. Venku už si tak jistý nebyl. Vlastně se toho zatím ještě bál. Ale tím, že se přestal bát v léčebně, udělal velký krok k cestě ven, i když samozřejmě neměl zdaleka ještě vyhráno. Stále ještě ho občas přepadávaly deprese. A stále ještě nemohl přijít na to, co je to za pocity, co se v něm usadily a nechtěly odejít.
A jednoho dne se stalo, že za ním opět přišla návštěva. Sven.
Bylo to zrovna ve chvíli, kdy byl Derek sám v pokoji. Netušil, že to tak Hana předem domluvila.
"Ahoj, Dereku." Pozdravil ho s úsměvem Sven, když vešel.
"A… Ahoj." Zakoktal překvapeně Derek, "Co tu chceš?"
"Přišel jsem za tebou." Řekl prostě Sven a přisedl si k němu na postel.
"Na blbou otázku blbá odpověď." Pokýval Derek hlavou a nasadil tvrdý výraz, aniž by si to uvědomil.
"Dereku… Měli bychom si hodně věcí vyjasnit. A upřímně řečeno, nevím, odkud začít." Pokusil se Sven započnout rozhovor.
"Ale nech toho, my si nepotřebujeme nic vykládat." Ušklíbl se Derek a zavrtěl popuzeně hlavou.
"To se ti možná jen zdá." Pokrčil Sven rameny. Najednou si všiml, že Derek téměř vyděšeně zírá kamsi za jeho záda. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. Jen holá, bílá zeď.
"Dereku, co je s tebou?" zeptal se opatrně.
"Já… Nic." Zakroutil Derek rychle hlavou, "Tati… Chci… Zeptám se tě… Je to blbost… Totální, ale… Stalo se ti někdy už, že…?"
"Co, Dereku?" zamračil se Sven, protože Derek nemohl najít ta správná slova.
"Že jsi prostě viděl někoho, kdo s tebou není?" dokončil tedy Derek svou větu.
"Proč? Tobě se to už stalo?" podíval se na něj Sven zkoumavě.
"Neřekneš to Haně, viď, že ne?" zaprosil Derek, "Dala by mi akorát další léčbu, ale já nejsem cvok, vážně, věř mi."
"Neřeknu, spolehni se." Slíbil mu to tedy Sven.
"Mě… Se to stalo už dvakrát. Naposledy před chvílí." Řekl Derek trochu vyděšeně.
"Aha. Všiml jsem si, že jsi zbledl. Koho jsi viděl?" zeptal se Sven a položil Derekovi ruku na koleno.
"Poprvý… Se mi tohle stalo, jak sem si podřízl žíly… Stalo se to potom, ale ještě předtím, než jsem se probral. Já osobně… Si myslím, že to muselo být, jak jsem měl tu zástavu. Najednou jsem byl - někde, nedá se to popsat slovy, řeknu to hlavní. Najednou okolo mě byli děda, babička, Patricia… A vtom mě někdo chytil za rameno. Byl to Nick a i když se ostatní na mě vlídně usmívali, tak on jediný se neusmíval a jen mi tak zvláštně řekl "Co tu děláš? Ty sem přece nepatříš!" A pak jsem se probral. Pak se mi o něm jednou zdálo… A teď už asi cvokatím úplně a budeš si myslet, že kecám, ale byl tady. Stál přímo za tebou."
"A co dělal?" chtěl vědět Sven. Z výrazu jeho tváře se nedalo poznat, co si o tom myslí.
"Chtěl, abych s tebou komunikoval. A když jsem i tak nechtěl, tak se začal rozčilovat. A pak ses otočil a on zmizel." Odpověděl Derek, "Skoro jsem z něj… Měl až strach."
"Dereku…" vydechl rezignovaně Sven, "Předně ti chci říct, aby ses nebál. On ti nic neudělá, jen tě takhle chrání, a nikdy, rozumíš, nikdy by ti neublížil. A to druhý, co ti chci říct, je… Že mě se stalo něco trochu podobnýho."
"Vážně??" vyhrkl překvapeně Derek.
"Tu noc, co se… Stala ta věc, se mi o něm zdálo. Byl u nás v obýváku a vypadal úplně přesně tak, jako když jsem ho viděl naposledy. Byl bez sebe vzteky a hrozně mi nadával, proč jsem ti dovolil, aby sis sáhl na život a tak. Pak se uklidnil a vypadalo to, jako když chce začít brečet, ale když jsem se ho pokusil obejmout, tak uhnul a řekl jen, že si to radši ohlídá sám. A pak jsem se probudil. Ještě nebylo ráno, byla tma. A já… Když to říkáš, asi ten pocit budeš znát taky. Měl jsem pocit, jako kdyby ještě stál vedle mě, vlastně jsem si tím byl téměř jistý, že je tam se mnou."
Derek nebyl schopný slova. Je tohle jenom náhoda, nebo co to má vlastně všechno znamenat?
"On tě hlídá, Dereku. Nechci znít jako nějakej pověrčivej ustrašenec, nikdy jsem na tohle nevěřil, ale po tom, co se stalo… Tomu začínám docela věřit. A kdyby za tebou zase někdy přišel, zkus nepanikařit a neuzavírat se. Byl na to hrozně háklivý, jen málokdy vydržel snášet, když na něj byl někdo nevrlý za něco, co nebyla jeho vina nebo co nemohl ovlivnit."
"Tati, vím, že se mě snažíš uklidnit, ale zatím se ti spíš daří mě děsit." Řekl Derek.
"Říkám ti, neboj se. Vážně, není důvod. I když… Možná by ti to mohlo i v něčem prospět." Pokrčil Sven rameny.
Derek chtěl něco říct, ale pak jen dlouze vydechl. Hleděli si do očí a stalo se něco, co se nestalo už poměrně dlouho - rozuměli si. Nebyly mezi nimi žádné bariéry, zase byli součástí rodiny.
"Na, tady jsem ti něco přinesl. Chtěl jsem ti to dát, až ti bude osmnáct, ale teď už je to jedno." Podal Sven Derekovi starou zažloutlou obálku.
"Co to je?" zeptal se Derek.
"Fotky. Jsi na nich ty a Nick." Řekl Sven a mimoděk mu na chvilku do očí stouply slzy.
Derek svíral v ruce obálku, ale neotevřel jí. Položil jí na svůj stolek.
"Děkuju. Podívám se na ně jindy." Řekl pak.
Ještě chvíli si spolu povídali. Pak se rozloučili.
Derek nemohl v noci dlouho usnout. Jon, Ewan a vůbec všichni na oddělení už spali jako zařezaní. Mrkl na hodinky. Krátce po jedné ráno. Zatěkal očima po pokoji. Věděl, co je důvodem jeho nespavosti. I když se toho tolik bál, přál si, aby za ním Nick přišel ještě jednou. Aby mohl vědět, co tohle všechno znamená a jestli se mu to jen nezdá, jestli to není jen výplod jeho bujné fantazie.
Nakonec sáhl po fotkách. Bylo jich asi deset a na všech bylo již trochu vidět stáří, ale nijak tragicky. Byly focené kdesi u řeky. Nick měl na sobě těsné černé triko s polodlouhými rukávy a vlasy mu na všech fotkách vlály ve větru. V náručí držel dítě, které se spokojeně smálo. Nick se rovněž potěšeně usmíval a pózoval se svým synem, jako kdyby chtěl říct: "Jen se na něj podívejte. Je to můj nejsladší andílek."
Derekovi samovolně vytryskly slzy. Ale nebyly to ty bolestné, řezavé slzy jako jindy. Tyhle byly jinačí. Nedokázal ten pocit přesně popsat.
A najednou to jasně ucítil. Byl tady.
Derek zvedl hlavu od fotek. A vedle své postele jasně uviděl stín. Stín si přisedl k němu na postel, ale deka ani matrace se přitom vůbec nepohnula. Jako kdyby ten dotyčný nic nevážil.
Ale to už mu Derek i v náznacích rozeznal rysy obličeje. Měkce se na něj usmíval.
Derek měl najednou obličej úplně mokrý od slz.
"Tati, odpusť mi to." Zašeptal a aniž by nad tím přemýšlel, složil mu hlavu do klína. Ucítil, že ho Nick hladí po hlavě. A najednou se cítil naprosto v bezpečí. Byl úplně klidný a přestal plakat. V ten okamžik začal svého skutečného, zesnulého tátu milovat nade vše.
"Mám tě rád, tati. Nezlob se na mě už, prosím." Zopakoval. Tenkrát také poprvé uslyšel jeho hlas.
"Nezlobím se. Jen jsem se o tebe moc bál."
Derek se usmál. V duchu přemýšlel nad tím, jak mu říct, že by chtěl, aby byl s ním. Aby tohle nebyla poslední noc, kdy může cítit jeho lásku.
"Od teď s tebou zůstanu. Budu na tebe dávat pozor." Řekl, jako kdyby četl jeho myšlenky. A třeba vážně ano.
"Pozdravuj mámu." Napadlo najednou Dereka.
"Budu. Oba tě moc milujeme, Dereku."
A najednou byl pryč. Jak náhle přišel, tak náhle zmizel.
Derek se prudce posadil na posteli. Venku už bylo světlo. Trvalo mu jen chvíli, než si vzpomněl na to, co se stalo v noci. A nezdálo se mu to náhodou? Ale pak si všiml, že fotky, které si večer prohlížel, stále ležely rozházené na stole, přesně tak, jak je včera odložil. Pousmál se. Vědomí, že se mu to nezdálo, ho hřálo na srdci.
"Vstávat!!" zaklepala nešetrně na dveře ranní hlídka.
"Jednou jim za tohle něco udělám." Zavrčel rozespale Jon, "Ty vado, takhle nekřesťansky brzo ráno a on se usmívá!!"
"Ráno se má začít s úsměvem." Pokrčil Derek rameny a seskočil na zem, aby mohl zmizet v koupelně ještě dřív, než mu tam někdo vleze.
"Není nafetovanej?" zvedl se Ewan na loktech.
"Jestli jo, vlastnoručně ho zabiju, že mi nic neřek." Ušklíbl se Jon a obrátil se na druhý bok.
O tom, že má Heidfeld dobrou náladu, věděla za chvíli celá léčebna.
"Jen počkej, ono tě to přejde, dneska nám začíná služba v kuchyni." Rýpl do něj po snídani Ewan.
"Fakt si myslíš, že mě pustěj do kuchyně, jo?" zašklebil se Derek.
"Hana říkala, že jo." Oplatil mu úšklebek Ewan.
"Fakt??" vykulil Derek oči.
"Na holej pupek!" odpřísáhl Ewan.
"Hano, je to pravda??" šel si Derek přesto pro oficiální potvrzení.
"A co?" nechápala Hana, která jejich rozhovor neslyšela.
"Že mám dneska službu v kuchyni s klukama." Odpověděl Derek.
"Sice pod dohledem, ale ano." Přikývla Hana.
Derekovi se částečně ulevilo. Tak aspoň že ten dozor.
"To zvládneš." Poplácala ho Hana povzbudivě po zádech.
"No co mi zbejvá jinýho." Zašklebil se Derek.
"No tak, nebuď trudnomyslný. Doteď to vypadalo, že máš dobrou náladu." Pousmála se Hana.
Derek k ní zvedl hlavu a vzpomněl si, co se stalo…
"A mám pořád!!" zavýskl, jak měl najednou radost, aniž by sám pořádně věděl proč.
Jeho dobrá nálada dokonce zvládla i takový nápor, jako bylo hodinové zpracovávání čerstvé zeleniny a podobné radosti, které pro ně přichystali kuchařky. Zrovna, když zanotoval "I feeeeel good" obzvláště procítěně, zapíchl Jon vztekle nůž do prkýnka.
"Seru na to!" zasyčel.
"Máš na to sraní pět minut." Odvětil nevzrušeně Ben, který na ně dohlížel.
"Tohle je vážně za trest." Láteřil Jon, ale znovu vzal nůž do ruky a pustil se do dalšího boje.
"To chce klid a nohy v teple." Doporučil mu Derek.
"Ještě ty mě ser!" ohradil se Jon, "Co to s tebou dneska je?"
"To ti neřeknu, páč i kdybych ti to řekl, tak bys mi stejně nevěřil." Zasmál se Derek.
"Hele, ale kdybys měl fet, řekl bys mi to, viď?" ujišťoval se Jon.
"Můžu ti tady přede všema odpřísáhnout, že sjetej vážně nejsem." Rozpřáhl Derek teatrálně ruce.
"Tak tohle jsem jako neslyšel." Zašklebil se Ben.
"Prosimtě, můžeme taky dneska něco říct, aniž bys to okomentoval?" otočil se na něj Jon.
"Klidně. Ale zkuste jiný téma." Pokrčil Ben rameny.
"Byli byste tak strašně hodný a nechali toho?" ozval se naštvaně Ewan, "Štve nás to všechny, tak se mě nesnažte naštvat ještě víc."
"Jo, tvoje přání splním vážně rád." Usmál se hodně kysele Jon.
"Udělej mi tu radost." Odsekl Ewan.
"Nehádejte se." Mírnil je Ben.
"Sakra, neříkal jsem ti něco?!" otočil se na něj výhrůžně Jon.
Dál se ale nikdo nedostal, protože Derek popadl skleničku, co stála na stole před ním, a mrštil jí proti zdi. Rozpadla se na tisíc kousků.
"Hej, co se děje?" chytil ho Ben za ramena.
"Nechte toho! Nehádejte se! Chytá mě z toho… Zase ten příšernej vztek!!" zakřičel Derek. Přímo cítil, jak to v něm pulzuje. Vztek, rudo před očima, horečka. Zatím měl "jen" tendence ničit všechno kolem sebe. Ale klidně by se mohlo stát, že to nakonec zase vztáhne na sebe.
"Dýchej, Dereku, dýchej. Snaž se uklidnit, soustřeď se jenom na svůj dech…" snažil se mu Ben pomoct.
"Tohle je všechno na hovno, do prdele!!" zařval si ještě pořádně zplna hrdla Derek, než Bena poslechl a začal se pomalu uklidňovat.
"Už je to dobrý." Vydechl nakonec po zhruba pěti minutách.
"Tak to je super. Chceš pokračovat dál nebo půjdeš pryč?" zeptal se ho na rovinu Ben.
"Radši bych šel." Podíval se po něm prosebně Derek.
"Tak padej, ale hlas to u Hany." Popostrčil ho Ben směrem ke dveřím. Derek mu odpověděl úšklebkem, moc dobře věděl, že Haně by to klidně mohl nahlásit Ben coby dozor.
"Přišel jsem na přátelský pokec." Vplul Derek poněkud hlučně do Haniny kanceláře a praštil sebou do křesla.
"Co se děje?" pousmála se Hana.
"Zase mě chytil rapl. Ale díky Bennymu už jsem O.K., jen jsem dostal nařízeno, se tu přihlásit. No ale protože znám zdejší zvyky, tak vím, co mě teď čeká, a tudíž ti ušetřím námahu a sám říkám, že nejsem sice ještě úplně klidnej, ale poměrně v pohodě jsem, nemám touhu udělat něco sobě nebo komukoliv jinýmu a k výbuchu vzteku mě dohnal absolutně nenaloženej Jon." Oddeklamoval Derek ve zkratce odpovědi na to, na co předpokládal, že se ho Hana bude ptát.
"To jsi hodný, že se mi takhle snažíš ušetřit práci." Pousmála se Hana a zalovila ve stolku, "Na, běž s tím do společenské místnosti. Ať nemáš roupy." Podala mu dva čisté archy papíru.
"Tak děkuju mockrát." Zvedl se Derek, "Jaký je téma?"
"Libovolný. Napiš to, co cítíš." Pokrčila Hana rameny.
Derek se ďábelsky usmál: "Tak dík."
"Co smolíš?" sklonila se nad ním Cloe, když se uvelebil u jednoho z volných stolů.
"To uvidíš. Něco pro Hanu." Odpověděl tajemně Derek, "Dala mi sloh na libovolný téma. Tak ať se těší."
"Ne abys jí provokoval." Zrazovala ho Cloe.
"Ty taky musíš myslet pořád jen na provokaci. To víš, že jí do toho nejdu napsat její profil. Ne, já jí napíšu referát." Pousmál se Derek.
"A o čem?" nechápala Cloe.
"Nebuď zvědavá!" začal jí Derek od sebe odhánět, "Kšá, kšá, dozvíš se to!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Meckki Meckki | 22. března 2007 v 9:36 | Reagovat

Hele Dextrí,koukej sem něco dát.Jsem závislák a už mám abstinenční příznaky...XD

2 NickyHayden (webmaster) NickyHayden (webmaster) | 22. března 2007 v 16:28 | Reagovat

Meckki: Tak si ještě jednou přečti tu poslední větu.:-P

3 Meckki Meckki | 22. března 2007 v 16:44 | Reagovat

Potvoro :P

4 SAduska SAduska | 4. dubna 2007 v 23:00 | Reagovat

aaa banda trotlů je tady dal:D

5 NickyHayden (webmaster) NickyHayden (webmaster) | 5. dubna 2007 v 11:19 | Reagovat

Jooo, banda trotlů 4ever!:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama