Dream on, shine on! 3.díl

25. března 2007 v 10:48 |  Dream on, shine on!
Pomalu hrábl do kláves. Zkusí, jestli se chytí.
"...guess she knows from the smiles and the looks in their eyes..."
Když skončil, všiml si, že Daniel už zase stojí vedle klavíru a rukama se opírá o jeho křídlo.
"Máš fakt pěknej hlas." řekl, "Takovej hodně zajímavej. Trochu holčičí, ale chytlavej. A ta písnička... Fakt pěkný."
"Díky." usmál se Eric, "To byla moje tvorba, není to celý..."
"To mi došlo." zasmál se Daniel, "Ale víc by k tomu seděla kytara než klimpr."
"To vím taky. Ale ty tu někde nějakou vidíš?" zašklebil se Eric, "Kdybych tu měl svojí, ukázal bych ti, jak jsem tu písničku myslel."
"Hraješ na kytaru?" zajímalo Daniela.
"Jasně!" vyhrkl trochu pohoršeně Eric, "Klimpr je sice užitečnej, ale oproti kytaře šíleně jednotvárnej. Aspoň teda pro mě, protože musím přiznat, že jsem na něj trochu levej."
"Ty seš můj člověk." rozesmál se Daniel, "Co bicí? Ovládáš?"
"Ani náhodou!" rozesmál se i Eric, "Teda, ne že bych o to občas nestál, ale už takhle naše dost prudím s kytarou a klávesama, ještě bicí do toho."
"Máš štěstí, já ano." poplácal ho Daniel po zádech.
"Vidíš, a dáme dohromady celou skupinu!" pohodil Eric radostně hlavou. Jenže Daniel to bral spíše jako legraci a taky mu to dal najevo.
"Ze srandy možná." řekl.
"Hm. A proč ne doopravdy?" zeptal se Eric s náznakem zklamání v hlase.
"Darrene, to přece nemůžeš brát vážně." zakroutil Daniel hlavou, "Hele, já už jsem v jedný skupině hrál. Makali jsme jak blbci, koncertovali jsme, a bylo nám to k hovnu. Za á o nás žádnej vydavatel nestál a za bé kdykoliv to vypadalo, že se to k něčemu pohne, tak dali přednost konkurenci. A když začali kluci chlastat a dva se dali na drogy, sbalil jsem svejch pět švestek a vzal jsem roha. Je sice hezký, když máš takovýho koníčka, ještě když mu věříš, ale máš hrozně malou šanci, že se prosadíš. Jen málokdy se vyplatí na to vsadit všechno, protože stejně spláčeš nad výdělkem."
"Jenže přesně tohle si nesmíš říkat!" vyskočil Eric jako na pérku, "Když tomu věříš, tak tomu prostě věříš, neexistuje nic mezi tím! Nesmíš se vzdát, i kdybys v tom už strávil dvacet let a pořád nic! Nejde o komerční úspěch, i když je to určitě příjemný, jde o ten zážitek, o ten pocit z tý hudby, když víš, že tvoje slova poslouchá několik lidí, i kdyby jich mělo být jenom pět! Nevěřím tomu, že když tomu věříš, snažíš se až do úmoru, že se ti to potom nějak nevrátí! Jsou to tvoje sny, tak pro ně musíš něco udělat!"
"Hodně bys o to stál, co?" podíval se na něj Daniel zkoumavě. Nemusel blíž vysvětlovat, co myslí, Eric mu rozuměl.
"Ty ani nevíš, jaký máš štěstí, že ses dostal do skupiny. Já bych za to platil zlatem a skákal radostí do stropu, kdyby se mi něco takovýho poštěstilo." řekl Eric mírněji než před chvílí ten proslov.
"Popřemýšlím o tom." slíbil Daniel.
"Utáhnu klidně všechno sám." navrhl Eric, "Budu se angažovat ve vystupování, budu dělat mluvčího, cokoliv. Ale potřebuju k sobě někoho do tvůrčí dvojice. Nechci dělat hudbu jen jedním směrem, chci jí mít trochu ovlivněnou i jiným vlivem než tím svým."
"Jak jsem řekl. Zvážím to." pokrčil Daniel rameny, "Ale počítej i se zápornou odpovědí, abys pak nebyl zklamanej."
"Dobrá." přikývl Eric. Ale věděl, že bude zklamanej tak jako tak, pokud ho Daniel vážně odmítne.
"Teda..." rozesmál se Daniel a dal si ruce vbok, "Víš, že se mi začínáš jevit jako pořádnej cvok?"
"A vadí to snad něčemu?" podíval se na něj Eric zkoumavě.
Daniel už nestačil odpovědět, protože se do třídy nahrnul hlouček dalších zájemců o hudbu, a i když si mezi nimi byl Eric o něco jistější v kramflecích než před zbytkem třídy, radši dál s Danielem diskuzi nerozváděl. Místo toho zacouval zpátky na své obvyklé místo u okna a pozoroval, jak se ostatní připravují na hodinu.
"Dobrý den!" uvítal je starý profesor dobráckým úsměvem a vyzval je, aby se posadili.
"Koukám, že máme nového člena." mrkl zpod brýlí na Daniela, sedícího ve druhé lavici uprostřed, "Nuže, mladý muži, nebude vám vadit, když si vás přezkouším ze zpěvu, abych věděl, kam vás zařadit?"
"Ne." zakroutil Daniel hlavou, "Aby to spíš nevadilo vám."
Ostatní se téhle poznámce zasmáli.
"Tak, dáme ti tam něco modernějšího, ne..." sedl si profesor za klavír. Daniel si stoupl vedle něj.
"Třeba." pokrčil Daniel rameny.
"Tak třeba... Disappear od INXS znáš určitě, ne?" řekl profesor a zkoumavě se na Daniela podíval.
"No, znám." přikývl trochu nervózně Daniel, protože tušil, že tohle moc dobře nedopadne, ač byli INXS jeho oblíbená skupina. Každopádně to zkusil.
"Ten refrén nám tam trochu vrže." pokýval profesor hlavou, když shledal Danielovu nepřesnost za opravdu do uší bijící.
"No, tohle není zrovna poloha, která by mi vyhovovala." přiznal Daniel.
"Nevadí, to dáme do kupy. Darrene, pojď mu pomoct!" sehnal profesor okamžitě Danielovi pomocnou berličku.
Eric si tedy stoupl ke klavíru vedle Daniela.
"Začneš zpívat od začátku." řekl Ericovi učitel a otočil se na Daniela, "Ty ho dobře poslouchej, ať chytneš jeho tóninu, a přidej se k němu na refrén, O.K.?"
Eric tedy svým jemným hlasem začal: "Say I'm crying... Looking at what's on TV..."
Na refrén se k němu podle učitelova příkazu přidal Daniel: "You're so fine, lose my mind, and the world seems to disappear, all the problems, all the fears, and the world seems to disappear!"
"No vida, že to půjde!" zaradoval se profesor. Eric a Daniel se na sebe pousmáli.
"Máme dokonce pěveckou dvojici, ladí vám to hezky, kluci." pochválil je profesor a poslal je oba sednout.
"Slyšels to, vole?" dloubl do Daniela Eric, když si šli sednout. Daniel mu dloubanec oplatil.
Jakmile skončila škola, šel Eric do drogerie koupit Patrickovi tu slibovanou barvu. Když tak stál nad tím regálem, měl ohromnou chuť mu koupit místo žluté třeba ohnivě rudou, ale to by ty prachy mohl rovnou hodit do kamen. Najednou zaregistroval na druhé straně obchodu osobu, se
kterou se netoužil vidět do konce života. Janet. Sklonil proto hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje a doufal, že ho díky těm černým vlasům přehlédne. Možná by se to opravdu povedlo, kdyby si k němu o chvíli později nestoupla do fronty.
"Darrene??" uslyšel za sebou šokovaný hlas. Nejprve rezignovaně vydechl a teprve pak se otočil: "Ano?"
"Ježiši! Co to máš na tý hlavě??" položila mu Janet otázku, na kterou už pomalu začínal být alergický.
"To je snad moje věc, ne?" odvětil a v duchu proklínal tu babku, co stála před ním a měla nemožně velký nákup.
"Ty se chceš obarvit zpátky?" ukázala Janet na barvu, kterou měl Eric v košíku, "To ale asi přes černou nepůjde..."
"To není pro mě." mírně zasyčel Eric, protože začínal být čím dál víc vzteklý.
"Tak se nemusíš hned tak vztekat." ušklíbla se Janet, jelikož postřehla ten mírně naštvaný tón.
"Musím, protože mě rozčiluješ!" vybuchl Eric jako přetopený papiňák, "To seš vážně tak blbá, že ti ještě nedošlo, že s tebou nechci mluvit?! Dost toho, že tě musím potkávat! Nebo myslíš, že po tom, jaks mě zruinovala, ti budu skákat kolem krku?!"
"Pardon..." odkašlala si významně prodavačka, aby dala Ericovi najevo, že má zaplatit a nedělat scény na celý obchod.
Eric beze slova zaplatil požadovanou sumu a tryskem vypadl na ulici. Byl to už rok a půl, co se s Janet rozešel. Chodil s ní rok, za který ho stihla tak citově vyždímat, že se z toho doteď pořádně nevzpamatoval. Chtěla si ho udržet tak vehementně a za každou cenu, že v podstatě nemohl samostatně udělat jediný krok, všude a pořád ho kontrolovala a využívala toho, že jí měl Eric přese všechno nějaký čas opravdu rád, a pokud něco nešlo podle jejích představ, dokázala ho mistrně citově vydírat. Tenkrát taky tolik přilnul k hudbě. Tedy, hudbu miloval sice už od svého narození, věta "Sklapni, Darrene!" popřípadě Ericu, se stala něčím jako rodinným pořekadlem, ale jeho závislostí se stala teprve po téhle nešťastné známosti. Pomáhala mu se vyjádřit, mohl jí dávat všechnu svou energii a dostal jí zase zpátky. Svět byl s ní zkrátka hned nádhernější a snesitelnější. Už se nemohl dočkat, až dorazí domů a hezky se z té vražedné nálady vyhraje.
Chtěl se mlčky a nepozorovaně protáhnout do svého pokoje, ale zarazila ho jeho matka: "Ericu, počkej! Pomůžeš mi uklidit. Můžeš vyluxovat."
"Mami..." opřel se Eric rezignovaně o rám dveří, "Promiň, nechci se ulejvat, ale začíná mě bolet hlava a vůbec nejsem ve stavu, kdy bych měl na tohle náladu."
"Ale no tak, bude to chvilka." přemlouvala ho matka.
"Prosím..." zaprosil Eric úpěnlivě. Matka se po něm otočila. Znala svého syna dobře a z výrazu jeho očí poznala, že se právě snaží vyrovnat se starou bolestí, která se mu připomněla.
"Tak běž." propustila ho.
"Díky moc." usmál se Eric vděčně a konečně se mohl zavřít ve svém pokoji.
"I never thought I change my opinion again, but you moved me in the way that I've never known..."
Venku byla už tma, když do jeho snění najednou pronikl hlas jeho otce: "Darrene, telefon!"
Eric s mírným zavrčením odložil kytaru a šel do chodby k aparátu.
"Kdo to je?" zeptal se ještě cestou.
"Já nevím, asi nějakej Daniel, představil se tak rychle, že jsem to jméno skoro neslyšel." pokrčil otec rameny.
V Ericovi hrklo. S napětím se vrhl po sluchátku.
"Prosím?"
"No sláva, to byla doba." ozval se na druhém konci aparátu Danielův hlas.
"Mám něco rozdělanýho." odpověděl Eric, "Co potřebuješ?"
"Přemejšlel jsem o tom, co jsi říkal..." začal Daniel, "Hele, myslíš, že bych se u tebe mohl zítra stavit?"
"No... Jasně, samozřejmě." přikývl Eric.
"Fajn. Hodilo by se ti to ve tři?" zeptal se Daniel.
"Klidně." trhl Eric rameny.
"Super." řekl Daniel a i přes sluchátko bylo slyšet, že se usmívá, "Budu se těšit."
"Jo." přikývl Eric. Bylo to to poslední, co stihl říct, protože Daniel zavěsil.
"Já mám hlad!" vtrhl Eric do kuchyně jako hurikán na Floridu.
"Aby ne, už seš zase zavřenej tři hodiny." odpověděla jeho matka. Sama ale musela uznat, že se asi musí něco dít, protože Eric nejenže do ledničky nezíral sto let a vzal si první věc, co mu přišla pod ruku, ale ještě si u toho prozpěvoval Beautiful day a na tváři mu hrál úsměv.
"Kdo to byl, že ti tak zvedl náladu?" zeptala se.
"Jeden kluk od nás ze třídy, je novej, přišel teprve včera." Odpověděl Eric, "It's a beautiful day..."
"Takže si ještě nestihl všimnout, jak seš divnej, jo?" popíchl ho Patrick.
"Hele, ty skrčku...!" nátahl se po něm oslovený, chytil ho za triko a přehodil si ho přes rameno. Patrick začal okamžitě pištět, ale to už ho Eric táhl pryč.
"Přestaň ječet!" napomenul ho tiše, když už stáli v chodbě, "Kdy budeš chtít nabarvit tu hlavu, malej?"
"Jakej malej, sakra?" praštil ho Patrick do zad, "Je mi třináct!"
"To je toho, mě osmnáct." setřel ho Eric a postavil ho zpátky na pevnou zem, "Tak kdy teda?"
"Až naši nebudou doma." řekl celkem logicky Patrick.
"No, to bysme se taky nemuseli dočkat." pokýval hlavou Eric, "Tak až si půjdeš v neděli mýt hlavu, tak mi dej vědět, jo?"
"Jasně." přikývl Patrick a běžel zpátky do obýváku.
Než se Eric stačil vrátit do svého pokoje, zeptala se ho matka: "Dneska nikam nepůjdeš?"
"Možná bych šel, ale má to tři háčky." zašklebil se Eric, "První, nemám s kým. Druhý, nemám proč. Třetí, nemám za co, jsem švorc."
"Vždyť jsem se jenom zeptala." pokrčila matka rameny a vrátila se do obýváku.
"Vždyť jsem jenom odpověděl." zabrumlal si pro sebe Darren. A už vůbec nemluvil o tom, že mu nějaké peníze mohla dát.
Daniel byl přesný jako švýcarky. Před jejich domem se objevil přesně ve tři.
"Tak, hlásím nástup." smál se už ve dveřích.
"Pěkně vítám." oplatil mu úsměv Eric, "Pojď dál."
"Kde máš rodinu?" rozhlédl se Daniel po dlouhé chodbě.
"Brácha někde lítá a naši si dělaj sobotní chvilku u kafe a piva." vysvětloval Eric.
"Tak to jo." pousmál se Daniel, "Víš co, sem zvyklej na hluk, sme doma tři kluci, tak si asi dokážeš představit, jak to u nás někdy vypadá."
"Úplně živě, já mám jednoho bráchu a bohatě to stačí." pokýval Eric hlavou.
"Kolik mu je?" vyzvídal Daniel, když vstupovali do Ericova království.
"Třináct. A někdy bych ho nejradši nakop, jako třeba právě teď." Zavrčel Eric, když zjistil, že si Patrick udělal výlet do jeho šatníku.
"To je nic." zašklebil se Daniel, "Kluci mě doma pronásledovali kvůli horším věcem."
"Á, rodinný mazánek, což?" pokýval Eric hlavou.
"Asi tak." souhlasil Daniel, "Ale vycházíme spolu skvěle, za nic na světě bych neměnil."
"Hm, to je jasný." pokýval Eric hlavou.
"No, tak čapni tu kytaru, ať tu nezahálíme." pobídl ho Daniel.
"Jak dlouho tu můžeš být?" zeptal se ho Eric.
"Mám tři hodiny, takže celkem dost, ale stejně... Když se člověk do něčeho zabere, letí pak čas strašně rychle."
"Mi vykládej ještě chvilku." pokýval Eric hlavou, "Kdyby nade mnou nebdili naši, tak už jsem dávno pošel hlady. Ale já si to v tu chvíli prostě neuvědomuju."
"Tak tolik vážný to se mnou zas neni." zasmál se Daniel, "Já jsem se vlastně až donedávna proháněl na fotbale, takže sem ani neměl příležitost."
"Ježiši, další čutálista!" zakroutil Eric hlavou.
"Něco proti fotbalu?" naježil se z legrace Daniel.
"Ne, ani to nejmenší." zazubil se Eric, "Jen mám pocit, že je v mým okolí přefotbalistováno."
"No to máš taky jediný štěstí!" pohrozil mu Daniel.
"Co, že sem chudinka samotnej mezi tolika fotbalistama?" obrátil to Eric.
"Ty seš tak leda vůl!" tlemil se Daniel.
"A ty ohromně milej!" smál se Eric s ním.
Daniel věděl, o čem mluví, když říkal, že tři hodiny jsou málo. Oba totiž zjistili, že jsou dohromady schopný dát spoustu nápadů a že si ohromně rozumí, proto když Daniel v šest odcházel, neopomněl se u Erica objednat na dobu neurčitou s tím, že se ještě blíž domluví ve škole.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama