Jesse - 1.díl

20. března 2007 v 21:06 |  "Děti GBT"
Zdálo se, že nebe je z olova. Bylo těžké, šedivé, a halilo svět do divného pošmourna. Před zaplivanou a ne zrovna čistou nádražní halou tiše postával mladý kluk, který si své jméno, Jesse Angel, rozhodně nezasloužil. Stál, zapaloval si jednu cigaretu od druhé, a přemýšlel. Nakonec s rezignovaným výrazem nabral směr škola, i když absolutně netušil, co tam bude dělat, batoh měl s sebou víceméně jenom proto, aby jeho mámě nebylo divné, že jde bez něj.
Když míjel stadion, mrkl na hodiny. Deset minut po deváté, sakra, proč je v tomhle městě tak mrtvo? To se všichni zbláznili a radši se zašili doma nebo ve škole?
Do školy dolezl akorát na přestávku mezi druhou a třetí hodinou.
"A hele, kdo se tu ukázal!"
"Není dneska nízkej tlak?"
"Kde se tu bereš?"
Jesse se sice pousmál, ale jinak své dotírající spolužáky přehlédl jako širé rodné lány a zapadl do poslední lavice, ve které už druhým rokem seděl sám, anžto k sobě nikoho nechtěl a ani neměl ve třídě žádného opravdového kamaráda, všichni jeho přátelé byli o rok, častěji o víc, starší.
"Psali jsme další písemku z češtiny, už se po tobě sháněla." Otočil se po něm Draven, sedící přímo před ním.
"Úžasný." Trhl Jesse rameny a vyndal si na stůl propisku a papír, aby aspoň trochu splynul s davem.
"Hele, brácho, bejt tebou, tak si dám majzla, vona tě fakt klidně nechá propadnout, na to vem jed!" varoval ho Draven.
"Čokl, kterej štěká… Víš co." Ušklíbl se Jesse, "Propadnout mě nechat může, vyrazit díkybohu ne. A že bych to chtěl rozebírat, to se taky říct nedá."
Jesse neměl zrovna nejlepší náladu. Zřejmě vstal ráno levou nohou a to, že se ani v jednom baru nebo hospodě nechytl, mu na náladě nepřidalo.
"Kde to flákáš?" napsal SMS jednomu ze svých nejlepších kamarádů a málem letěl pod lavici, když mu po deseti minutách přišla odpověď: "Teď jsem dorazil do Periskopu, kde se flákáš ty?"
Jesse by se býval zvedl a zase zmizel, jenže ve chvíli, kdy si sbalil batoh, vpadla do třídy zeměpisářka.
"Ale, ty mi čteš myšlenky? Jen pojď, už dlouho jsi nezabloudil před tabuli." Vyzvala Jesseho.
"Ne, to není nutný." Zavrtěl Jesse hlavou a pokusil se o úsměv, "Já to stejně neumím."
"Jesse Angele Kliene, k tabuli!" zavelela učitelka. Jesse se tedy s rukama v kapsách přesunul na místo, kam mu ukazovala učitelka. Samozřejmě nedal dohromady kloudnou myšlenku a když s ledovým klidem zařadil Quebec do Mexika, uznala učitelka, že nemá cenu ničit dál nervy sobě i jemu a poslala ho zpátky do lavice.
"Zkus se nad sebou zamyslet." Doporučila mu ještě.
"Ohmmm…" začal Jesse předstírat meditaci.
Zbytek hodiny nějak přežil a se zazvoněním vyběhl ze třídy, jako kdyby mu za patami hořelo. Zjevně mu ale nebylo souzeno doběhnout do šatny a odtud kvapem pryč. Na schodech ho odchytila třídní učitelka.
"Jesse, můžeš na moment?"
Jesse v duchu zaúpěl a přištrachal se k učitelce: "Ano?"
"Vlastně bych si měla promluvit s tvojí matkou, protože říkat to tobě je jako mluvit do dubu, ale stejně to ještě naposledy zkusím." Začala učitelka, "Oba moc dobře víme, že chodíš za školu…"
"Ale vždyť omluvenky nosím!" protestoval Jesse.
"Ano, a jistě mi chceš i tvrdit, že ti je píše maminka."
"Kdo jinej?" zatloukal Jesse.
Učitelka se po něm podívala, jako kdyby chtěla říct "Nedělej ze mě blbce!" a pokračovala: "Ať už ti je píše kdokoliv, máš bezkonkurenčně největší absenci ze třídy a z několika předmětů propadáš, takže je načase s tím něco dělat. Odteď ti budu uznávat jen omluvenky s razítkem a každý svůj odchod ze školy mi budeš hlásit, jasný?"
"Jako facka." Přikývl Jesse. To aby si teď nechal vyrobit razítko.
"Běž prosimtě." Poslala ho učitelka pryč. Jesse nechtěl, aby se ho ještě navrch vyptávala, kam jde, proto zamířil směrem na záchod. Na chvíli se na sebe zadíval do zrcadla. V duchu se ušklíbl. Bodejď by nebudil pozornost, s tím rozdrbaným hippiesáckým účesem z polodlouhých vlasů a v těch hadrech, co vypadaly, že pračku neviděli zevnitř už nejmíň rok. Na to, že máma má peněz dost a táta platí alimenty i s vysokohorskou přirážkou za popularitu, rozhodně nevypadal. No co, jakého si ho udělali, takového ho mají. A podle toho, co ve vzácných společných chvílích máma říkala, ho udělali v opilosti.
Najednou se sesypal. Dřepěl tam v rohu u zrcadla a z očí mu samovolně tekly slzy. Jak on nenávidí svůj život a všechny kolem! Kdyby mohl, uteče z domu, uteče ze školy, sbalí partu kámošů a vyrazí pryč, pryč odtud, ze svého života, z té šedi a hnusu! Ať mu všichni políběj prdel!
"Hej, seš O.K., není ti nic?" sklonil se nad ním někdo, koho neznal.
"To není tvůj problém." Odbyl ho hrubě Jesse, zvedl se a šel si omýt obličej. To tak, aby někdo viděl, že brečel!
Už byl zase úplně klidný. Nechápal, proč tak vyváděl. Nejvyšší čas na cigáro, pár panáků a nějakýho toho práska.
"Ciao, amigo, tobě ruplo v bedně, ne?" uvítal ho se smíchem jeho kamarád Giorgio, když Jesse dorazil do baru Periskop.
"Nech si ty vtipy!" praštil ho mírně Jesse, "Byl jsem tu už v osm, půl hodiny jsem tu dřepěl, nikde nikdo, tak jsem šel jinam, v celym městě ani noha! No tak co sem měl asi dělat?"
"Čekat." Poradil mu Giorgio.
"To mi příště zopakuj." Zašklebil se Jesse.
"No a co, budeš mít teda zítra doma volno?" ptal se Giorgio. Jesse totiž slíbil volný kvartýr na tradiční páteční jízdu, jeho matka jela pryč na služební cestu.
"Pokud se nestane nic neočekávanýho, tak rozhodně. Jak já se těším!" upřel Jesse pohled do stropu, "Ale přineste si i nějaký svoje opiáty, nejsem všemocnej, abych toho nahrabal pro X lidí."
Domů přijel v půl sedmé a kdyby mu někdo změřil promile v krvi, asi by se divil, jak se může dvanáctiletý kluk takhle zlískat. Na stole našel lísteček, který potvrzoval, že je v bytě doopravdy sám. Ale ostatně, kdyby nebyl, vyšlo by to nastejno. Mohl klidně domů přilézt po čtyřech, jeho máma se stejně tvářila, že je jí to jedno. Většinou mu udělala scénu až druhý den, pokud vůbec. Nechávala ho růst jako dříví v lese a Jesse na to reagoval po svém. V podstatě se cítil šťastný.
Občas uvažoval, jestli by bylo něco jinak, kdyby do jeho mluvil táta. Ne ty nahodilé známosti, jaké navazovala jeho máma, ale jeho skutečný, biologický otec. Tady ovšem bylo zbytečné přemítat co by kdyby. Tátu viděl naposledy, když mu bylo pět let, očividně mu byla kariéra přednější. Když se nad tím zamyslel, vlastně ani nevěděl, proč se jeho rodiče rozešli, a bylo mu to jedno. Už se smířil s tím, že rodinu nemá. Pro něj jeho rodiče umřeli.
"Jesse?" oslovila ho hospodyně, když ho našla, jak leží na zádech na zemi v hale.
"Nasrat." Odvětil Jesse, obrátil se na bok a usnul. Hospodyně ho nebudila. Byla zvyklá na Jesseho eskapády. A navíc, co by se o něj starala, rozmazlila si ho přece matinka.
Christian se cítil trochu nesvůj. Bylo to už dávno, co zde byl naposledy. Takových sedm let. Na městě to bylo vidět, mnohé se změnilo. To ho ale netrápilo. Důvod jeho zamyšlení byl jiný.
"Tak co, už ses rozhodl?" přitočil se k němu člen jeho doprovodné skupiny.
"Já sem se rozhodl už dávno. Ale zrovna dvakrát se mi do toho nechce." Přiznal Christian.
"Stará tě asi přívětivě nepřivítá." Ušklíbl se Billy.
"No, to rozhodně." Hořce se zasmál Christian, "Ale nevím, jak na mě zareaguje Jesse. Možná jsem o něj měl trochu víc bojovat."
"Stejně by ti ho nedali. A kdybys měl povolený návštěvy, tak by stačilo jednou nepřijít a už by tě hnala, že nemáš o kluka zájem." Uklidňoval ho Billy.
"To bych pak zase hnal já jí za ty nechutně vysoký alimenty. Nechápej to tak, že chci škudlit na vlastním dítěti, ale Annie po mě nikdy tolik peněz nechtěla." Odpověděl Christian.
"Protože Annie je zlatá ženská. Občas nechápu, proč se k ní nevrátíš." Potřásl Billy hlavou.
"Už by to nebylo ono. Jsme dobří kamarádi, ale jakmile by to povýšilo někam jinam, skončilo by to špatně. Nechci to zničit." Vysvětlil mu Christian, proč se k matce své dcery nehodlá vracet, "Když je tak super, vem si jí sám."
"Abych s tebou byl příbuznej? Díky mockrát!" zasmál se Billy.
"Díky tobě za poklonu! Takhle po ránu fakt potěší." Zívl Christian.
"To já rád." Poškleboval se mu Billy a zvedl se, že půjde probudit zbytek skupiny, jelikož se blížili k hotelu.
"Říkal jsem, že chci spát v Hiltonu!" protestoval bubeník, kdy vystoupili z tourbusu.
"Jestli mě nasereš, tak budeš spát pod drnem." Zpražil ho Christian, i když věděl, že si jeho kolega jen dělá legraci.
"Co je horší, spát pod drnem nebo mít ustláno na růžích?" zazubil se na něj bubeník.
"Nejhorší je vydržet s tebou." Pokýval Christian hlavou.
"A proto ty neser mě." Doporučil mu bubeník a radši koukal zmizet z Christianova dosahu.
"Půjdeš už teď?" zeptal se Billy Christiana.
"Jindy to bohužel nejde. Doufám, že bude aspoň někdo vzhůru." Pokrčil Christian rameny, "Už tu máme auta?"
"Jo, měli by dorazit během pěti minut." Přikývl Billy a ukázal někam za svá záda.
Nebyl tu sedm let. Ale cestu si pamatoval perfektně. Dokonce i ten dům vypadal pořád stejně.
Na zvonění nikdo neodpovídal, ale bylo odemčeno, tak se pozval sám. Hned poznal, co se tu asi večer odehrávalo. A že to bylo dost divoké, pomyslel si. Takhle nějak vypadaly hotelové pokoje v jeho nejdivočejším období. Možná proto se v něm ozvaly obavy. Když našel Jesseho, byl si jistý - přišel za pět minut dvanáct. Takhle nějak se musel cítit Mikko, když ho našel předávkovaného.
Jesse pomalu přišel k vědomí. V hlavě mu tlouklo tisíc permoníků a žaludek měl tak vyždímaný, že ani nemohl zvracet. Přesto dokázal udržet myšlenky pohromadě tak, aby dokázal poznat, že je v nemocničním pokoji. Do ruky mu vedla kapačka.
Chtěl zavolat, jestli je tu někdo s ním, ale jediné, čeho byl schopný, byl nakřáplý šepot. A ta hlava, bože, ať už to přestane…
Přišla k němu sestřička a něco mu říkala, ale nevnímal jí. Jen prosil: "Prosím, dejte mi něco na tu hlavu, prosím…"
Nakonec dostal utišující injekci. Ale neusnul po ní, i když byl na hranici bdělosti a spánku. Po nějaké době (absolutně ztratil pojem o čase) se z té pasivity i trochu probral. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy k němu opět někdo přišel.
"Jak ti je, Jesse?" zeptal se ho příchozí.
"Kdo jste?" snažil se Jesse dát dohromady své rozostřené smysly.
"Kdo jsem…?"
Příchozího tím evidentně dostal do rozpaků. Ale Jesse ho v příští chvíli poznal.
"Tati…"
"Ahoj, Jesse." Usmál se Christian a sedl si na kraj postele.
"Co se stalo?" zeptal se Jesse.
"Máš lehkou otravu alkoholem. Neboj, budeš v pořádku." Odpověděl Christian a chytil Jesseho za ruku.
Jesse navzdory svému stavu zbystřil. Najednou se cítil klidný, v bezpečí, všude kolem byl mír… Začaly se mu vracet vzpomínky z útlého dětství, kdy za ním táta ještě jezdil. Ty pocity byly stejné, jen teď byla trochu jiná situace. Jak mohl na tyhle podvědomé, příjemné pocity a vzpomínky zapomenout?
"Jak ti je?" zopakoval Christian svou otázku.
"Dobře." Hlesl Jesse.
"To jsem rád." Usmál se Christian.
"Co tu děláš?" zamračil se Jesse.
"Máme tu nějakou akci." Odpověděl Christian, ale správně pochopil pokračování té otázky: Proč teď? A kde´s byl tolik let? Ale mohl mu vysvětlovat, že při svém nabitém programu nemá málem klid ani na Vánoce, že z domova odjede v březnu a vrátí se v květnu příštího roku? Nepochopil by ho. Znělo by mu to jako výmluvy. A možná to výmluvy byly…
Ale během okamžiku si rozuměli i beze slov. Dívali se jeden druhému do očí a vyměňovali si pocity, kousky vlastního já. Začalo mezi nimi vznikat nové, zatím tenoučké pouto.
"A ven!" zazněl najednou jasný a příkrý rozkaz. Ve dveřích stála Lana, Jesseho matka.
"Ne." Řekl Christian klidně.
"Jaký ne, řekla jsem ven!" zopakovala Lana svůj rozkaz. Christian radši poslechl. Nechtěl se se svou ex pohádat přímo před nemocným Jessem.
"Co tímhle sleduješ?" dal si Christian ruce v bok, když vytlačil Lanu z pokoje na chodbu.
"Nemáš tu co dělat! Zapomněl jsi?" opáčila Lana, "Jediný, co po tobě Jessemu zůstalo, je příjmení!"
"Který jsi mu nechala jen kvůli alimentům, nehraj tady na mě divadlo." Zasyčel Christian, "Dej si bacha. Ten kluk má ve dvanácti otravu alkoholem, taky bys o něj mohla přijít."
"A komu by ho dali? Tobě?" vysmála se mu Lana, "Tobě ho nedali už jednou a do děcáku ho zavřít nenechám."
V Christianovi to jen vřelo, ale nemohl říct ani udělat absolutně nic. Ať nad tím přemýšlel, jak chtěl, nenapadlo ho žádné dobré východisko. Mohl jen doufat, že Jesseho tahle zkušenost pořádně profackuje a sebere se. Pokud je ovšem po něm, pak ho všichni svatí ochraňuj.
Jesse pozoroval přes sklo hádku svých rodičů. Pocity, které právě zažil, byly příliš intenzivní, než aby se z nich dokázal jen tak probrat. Christian na něj zapůsobil. Byl si jistý, že by ho bral jako kamaráda i uznával jako autoritu.
"Jesse, musím už jít." Přišel se s ním Christian rozloučit.
"Přijdeš zase?" zeptal se Jesse dychtivě.
"Uvidíme." Odpověděl neurčitě Christian a zlehka políbil Jesseho na čelo, "Měj se hezky a drž se, Angele."
Jesse věděl, že jeho druhé jméno znamená "anděl" a občas se za něj styděl. V tomhle krátkém okamžiku však pochopil, proč ho má. Možná že pro Christiana je opravdu anděl a nezáleží na tom, jak málo se spolu vidí…
Tak proč ho chce zase opustit?
Když už byl Christian pryč a on zůstal s matkou sám, viděl všechno úplně jinak. Nic se nezměnilo. Táta je pryč, máma prakticky taky, a on tu stojí sám, po krk v tom hnusném bahně.
Pochopitelně nevěděl, co Christian řekl Laně, než odešel. Bylo to: "Podle doktorů měl v sobě Jesse ještě Rohypnol nebo nějaký jiný lék. Jestli ten kluk skončí na drogách, tak si mě nepřej! Vezmu si ho k sobě a je mi jedno co to bude stát. Jedinej náznak, že je Jesse závislej, a jde bez milosti ke mně!"
Na tohle byl Christian hodně háklivý. Sám si peklem závislosti prošel a mohl děkovat bohu, že ještě žije, povedlo se mu předávkovat se, zkolabovat, a to nebyly zdaleka všechny nebezpečné situace, do kterých se dostal. A když se konečně drog vzdal, přeorientoval se na alkohol… Teď už je čistý. Ale co Jesse?
Zpráva o té Jesseho exhibici se brzy rozkřikla po celém městě. Lana zuřila. Pracovala jako moderátorka místní televize a přivydělávala si modelingem, jak teď bude vypadat? Že byl Jesse často jako tělo bez duše, to jí nezajímalo. Aspoň se sám pořádně vytrestal! Nemá dělat kraviny.
"Na vrátnici stojí nějakej strašák, není to tvoje děcko?" utahoval si z Lany její spolupracovník. Byly to už dva roky, co měl Jesse tu otravu, a za tu dobu se toho pramálo změnilo.
"Děláš si ze mě srandu nebo je Jesse opravdu tady?" odsekla Lana, která neměla na tyhle vtípky náladu.
"To druhý." Odpověděl stroze její kolega.
Jesse seděl na židli v předsálí. Tohle se přeci jen změnilo, vypadal ještě víc zanedbaně. Na to, jak vypadá, totiž úplně kašlal. Měl zcela jiné problémy.
"Co potřebuješ?" zeptala se ho krátce Lana. Neměla ráda, když za ní Jesse chodil do práce. To už by si tam mohli rovnou ubytovat bezdomovce.
"Nemáš dvacku?" šel Jesse rovnou k věci.
Lana zalovila v peněžence a podala mu dvacetieuro.
"Na co poslední dobou potřebuješ tolik peněz, to by mě zajímalo." Kroutila hlavou, "Kdyby sis za to alespoň pořídil něco pořádného na sebe, strašák do zelí je vedle tebe elegán."
"Díky." Řekl akorát Jesse, vzal si peníze a zase zmizel. Díkybohu, klaplo to. Nepoznala nic.
"Přišel si pro kapesný?" rýpl do ní šéf zpravodajské služby, který si zrovna šel do automatu pro kafe.
"No jo." Odvětila Lana a rozhodla se, že také doplní zásoby kofeinu.
"Přijede ti do města bejvalej, nechceš si o tom udělat reportáž? Minule ti to nevyšlo…" usmál se ďábelsky Luigi.
"Cože??" otočila se po něm Lana šokovaně.
"A tak sorry, to byl blbej vtip." Trhl Luigi rameny, "Ale přijede za dva měsíce a myslím, že bys to měla vědět."
Lana chvíli jen němě zírala na svého nadřízeného. Takže Christian se znovu ukáže. A bude se pídit po Jessem… Určitě ho bude chtít vzít s sebou, tím si byla jistá. Musí nějak vymyslet, aby se ti dva neviděli ani přes tlusté sklo.
"Jasně. Díky za informaci." Řekla, když se vzpamatovala z počátečního šoku a odešla zpátky za prací.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama