Květen 2007

Izzy

31. května 2007 v 12:06 Beauty Boys
Ehm, mlčte! Já taky mlčim...XD
začínáme hezky, ne?:))
ehm, tady se Izzy učil německy... konkrétně ho tak rozesmálo slovo acht (osm)...:))
tohle je nejlepší scénka z klipu Just because of you... na konci Izzy takhle hezky čumí:))

What the fuck?!!!!

30. května 2007 v 22:56 What about me?
Kdybyste mi náhodou psali do komentářů a já neodepisovala, tak se nezlobte na mě, ale na debilní administraci, páč se mi z neznámejch důvodů nezobrazujou nový příspěvky... Jestli se to rychle nevyřeší, budu za chvíli zabíjet!!!!!!!!

Vodopády, 3.díl

29. května 2007 v 20:18 Vodopády
Když se probral, slyšel hlasy.
"… ale EKG mu pořád lítá jako zběsilé."
"Takže operace…?"
"Takže operace není zas až tolik nezbytná. Když se podíváte na jeho testy, stejně by mu to nové srdce asi k ničemu nebylo, za pět let by to bylo stejné."
Jaká operace? Co je se srdcem? Týká se to jeho?
Chtěl promluvit, pohnout se, ale zradilo ho vlastní tělo. Do pusy mu navíc vedla jakási trubička, která mu neumožňovala mluvit. Pak se znova propadl do té hluboké tmy.
Když se probral podruhé, už to bylo lepší. Trubička byla pryč a i tělo už ho poslouchalo o něco lépe než minule, i když žádná sláva to nebyla. Unaveně zavřel oči. Co se to sakra děje? Najednou uslyšel otevírání a zavírání dveří, rychlé kroky a vzlykot. Pak si ten někdo sedl na židli vedle jeho postele.
Nicky pomalu oči zase otevřel. Vedle něj seděl Izzy, hlavu v dlaních a téměř hystericky brečel.
"Izzy…" dostal ze sebe Nicky.
Izzy se po něm s cuknutím otočil.
"Nicky!" vydechl a spustil další várku slz.
"Co…?" chtěl se zeptat Nicky, ale nebyl schopný dát dohromady jedinou větu. Izzy i tak pochopil, na co se ho snaží zeptat.
"Zkolaboval si. Zavolal jsem záchranku a ten doktor pak zavolal na sociálku." Začal Izzy a pak se na chvíli odmlčel, protože kvůli slzám nebyl schopný mluvit, "Chtějí mě dát do děcáku! A jestli to… Jestli… Jestli to pře… Přežiješ, tak tě pošlou do Itálie!" vyhrkl Izzy zlomeně.
Nicky v první chvíli nechápal. Cože, do Itálie? Živě si pamatoval, jak se jeden čas strašně bifloval italštinu, protože chtěl s Izzym do Itálie zmizet, však oni už by otce nějak našli, ale pak z toho nějak sešlo. A teď tedy má do Itálie opravdu jet. Ale počkat, proč by měl Izzy zůstávat v děcáku?!?
"Do děcáku?" zaskuhral těžce Nicky.
"Jo, do děcáku!!" zvýšil Izzy hlas, "Jenom proto, že mě tvůj zasranej fotr asi nebude chtít!! No, asi určitě, nechtěl mě už jednou, pamatuješ, to kvůli mně opustil mámu, protože mě nechtěl, nechtěl nikoho, kdo by byl cizí, ten podvraťáckej, pozérskej kretén!"
"Klid…" zašeptal Nicky a pokusil se proti Izzymu vztáhnout ruku. Ten si jeho pohybu všiml a za nabízenou ruku ho chytil.
"Promiň." Omluvil se se sklopenou hlavou, "Když já mám hroznej strach."
Nickyho strašně mrzelo, že nemohl Izzymu říct nic, co by ho utěšilo. Neměl na to sílu a sám se cítil bezradný. Umínil si, že jakmile se mu udělá trochu líp, přesvědčí všechny ty ignoranty, aby Izzy jel s ním. Koneckonců je to jeho bratr, tak proč by k němu neměl patřit?
Izzy odcházel z nemocnice se smíšenými pocity. Byl neskutečně šťastný, že Nicky vypadá poměrně dobře a že komunikuje, ale jinak… Stálo to za dvě věci. Jestliže z nemocnice odcházel s poměrně hezkou náladou, čím víc se blížil k domovu, tím se cítil bídněji.
A jeho strach byl opodstatněný…
"Dobrý den." Pozdravil otráveně cizí ženu, sedící v obýváku s jeho matkou, která měla ve tváři absolutně prázdný výraz.
"Ahoj, ty jsi Izzy?" zeptala se ho ta ženská.
"Bohužel." Zašklebil se Izzy.
"Já jsem Erna Wilsonová, jsem ze sociální péče." Představila se mu nezvaná návštěva a potvrdila tak jeho obavy, "Můžu si s tebou promluvit? S tvou matkou jsem již mluvila."
"Nejradši bych řekl, že ne…" opřel se Izzy o rám dveří, "Ale zřejmě mi nic jiného nezbude. Pojďte aspoň do mýho pokoje." Řekl, znovu se narovnal a zamířil do svého pokoje, Erna šla za ním.
"Tak tohle je tvůj pokoj?" zeptala se celkem vlídně, ale Izzy moc dobře poznal, že to naopak není dobře, že se jí tohle nezamlouvá.
"Jo." Odpověděl stroze, "Posaďte se, kam chcete. Blechy, vši ani nic podobného tu nepěstujeme, kdybyste si myslela."
"To je v pořádku." Zastavila jeho poněkud plamenný projev Erna a usadila se na ustlanou postel. Izzy se posadil vedle ní.
"Můžu ti tedy položit pár otázek?" šla Erna rovnou k věci.
"Jasně." Trhl Izzy rameny.
Byla to krušná půlhodinka. Když se Erna s Izzym loučila, dodala: "Určitě se nevidíme naposledy."
Izzy už nebyl schopný nic cítit. Byl absolutně ubitý. Poslední dny z něj vysály energii do poslední kapky.
Jeho matka stále seděla v obýváku, ruce složené v klíně a bezmocně zírala před sebe. Izzy se u ní zastavil.
"Takhle jsi to chtěla, mami?" zeptal se dutě, "Takhle sis to představovala?"
"Dej mi pokoj." Zaskučela matka a zakryla si rukama uši. Ale Izzy se musel aspoň trochu vymluvit, potřeboval uvolnit ten špunt, který se v něm udělal a který mohl za tu jeho nekonečnou pasivitu.
"Jen to řekni. Jen se neboj. Tvoje vlastní hrdost tě takhle pohřbila. Brácha se narodil nemocnej a díky tvý úžasný péči nezemře ve třiceti, ale možná za chvíli. A já tě nemůžu vystát, protože ty nemůžeš vystát mě." Říkal ještě poměrně klidně. Když jeho matka nereagovala, rozkřikl se na celý dům: "Proč sis nás kurva nechávala, když nejsi schopná nás mít ráda, ty neschopná krávo?! Proč?!"
"Buď zticha!" ohradila se prudce matka a do očí se jí vedraly slzy, "Já… Vás mám ráda… Oba…"
"To vykládej někomu jinýmu." Ušklíbl se Izzy, "Ale byla by to blbost házet to jen na tebe. Ten čurák, se kterým si byla vdaná a kterej ti udělal Nickyho, je taky samolibej kretén. My jsme vůbec naprosto skvělá a úžasná rodinka. Proč sis mě nenechala vzít?! Nebo proč jsi mě nedala pryč?! Do toho děcáku teď kvůli tobě půjdu stejně!!"
Víc už nemohl vydržet. Obrátil se na podpatku a vypadl z domu tak rychle, jako kdyby mu za patami hořelo. Ale tak se teď přesně cítil - byl v jednom ohni. Do očí mu stoupaly slzy, cítil se k smrti vyčerpaný a plný energie zároveň, v uších mu hučelo a bolela ho hlava. Nevěděl, kam běží, a bylo mu to jedno. Teprve až když mu kapitulovaly nohy, si klekl přímo do trávníku, jelikož byl blízko městského parku, a bez hlesu zíral nahoru na modré nebe.
"Proč, bože, proč…?" bylo jediné, co ze sebe nakonec vypravil. Nebyl věřící. Ale teď se nemohl obrátit na nikoho jiného. Neměl za kterým kamarádem jít. Ne že by žádného neměl, ale žádný nebyl tak dobrý, aby se mohl vymluvit ze všeho, co ho tíží. Jeho nejlepším kamarádem byl Nicky a za tím teď už nemůže. Nakonec se zvedl a vrátil se domů. Napadlo ho, jak na chvíli zapomenout na problémy - vzal špendlík a dal si náušnici i do levého ucha. Za prvé to bolelo, což byla jistá úleva od duševní bolesti, zadruhé se musel soustředit i na něco jiného než na to, jak je to všechno v prdeli.
Nickymu se udělalo dobře poměrně rychle. Pátý den už mohl celkem normálně chodit. Bolesti i únava zmizely. Za to ovšem vděčil jen a jen práškům. Jestliže jich dřív polykal kvanta, tak teď jich bylo dvakrát tolik.
Byl se za ním podívat jeho doktor. A řekl mu přesně, jak to s ním vypadá.
"Tvoje nemoc ti bohužel citelně poškodila srdce." Řekl, "I kdybychom ti dali jiné, bylo by to za pár let stejné. A jelikož orgánů je hrozně málo, tak se myšlenky na tuhle operaci můžeme vzdát tutově."
"A co teda bude dál?" zeptal se Nicky.
"Budeš brát nové léky, častěji chodit na prohlídky… Musíš prostě dostat víc péče. Ovšem vzhledem k tomu, že údajně pojedeš do Itálie, tak nebudu vypracovávat nějaký složitý program, postarají se o tebe tam." Pokrčil doktor rameny.
"A… Jak dlouho s tímhle budu moct žít?" položil Nicky pro něj dost důležitou otázku.
"Na odhady je brzy, ale když to půjde hodně dobře, tak do dvaceti pěti let. Víc si opravdu netroufám odhadnout." Pokýval doktor hlavou.
Nicky přikývl a zahleděl se do neurčita. Takže v hodně optimistickém případě 25 let… To bude Izzymu 23. To je pořád ještě dost dlouho, snad se mu podaří něco vymyslet.
Nicky si za ta léta vypěstoval utkvělou představu, že musí Izzyho vychovávat. Ostatně mu už od útlého věku dělal vychovatele a kamaráda zároveň. Proto měl i teď plnou hlavu toho, jak dostat Izzyho taky do Itálie. Jelikož o udělení občanství může v Itálii usilovat až po pěti letech, nebudou do té doby moct svěřit Izzyho do péče jemu, a po pěti letech už by stejně bylo pozdě. Musí zkrátka nějak zpracovat tátu, i když ho patnáct let neviděl a v podstatě si ho ani nepamatuje.
A do tohohle blázince se za ním přišla podívat i Mary - Kate.
"Ahoj, jak ti je?" pozdravila trochu nejistě.
"Už bylo hůř." Trhl Nicky rameny a otočil se k oknu.
"Hele, Nicky, jestli se to stalo kvůli mně, pak mě to mrzí." Přisedla si vedle něj na postel Mary - Kate.
"Stalo by se to jindy." Vydechl rezignovaně Nicky, "Asi to k tomu přispělo, ale nebyl to hlavní důvod."
"To jsem ráda." Usmála se Mary - Kate, "Abych nezapomněla, pozdravuje tě Danny, říkal, že se zítra staví, pokud mu to vyjde."
"Dobře." Přikývl Nicky.
"Zlobíš se?"
"Ale ne."
"Já myslím, že ano."
"Teď mám v hlavě úplně jiný věci než to, co myslíš ty." Mírně se zamračil Nicky.
"A jaký teda?" zeptala se Mary - Kate.
Nicky jí tedy vylíčil celé své trápení.
"To je strašný." Kroutila Mary - Kate nevěřícně hlavou.
"Uvidíme, co se z toho vyvrbí. Víceméně mi to moc nepřidá." Trhl Nicky rameny.
"To chápu." Přikývla Mary - Kate, "Chudák Izzy, asi to pro něj taky není lehký. Hele, nemám ho vzít k nám? Nemyslím, že by bylo moc dobrý nechat ho teď samotnýho doma."
"Pokud by se do toho nemíchala sociálka, tak by to šlo. Takhle těžko." Rozhodil Nicky rukama. Zahleděl se do neurčita.
"Nedělej si starosti." Pohladila ho Mary - Kate po vlasech, "Nebuď hned pesimista, ještě zdaleka nevíš, co se může stát."
"Asi máš pravdu." Pokýval Nicky hlavou. Pak si Mary - Kate přitáhl k sobě a políbil jí. Už teď věděl, že mu bude hrozně chybět. Přeci jenom jí miloval, a tenhle cit prostě nešel vypnout na povel, byť by se to občas hodilo. Zároveň ho ale užírala myšlenka, že se jeho dívka takhle důvěrně chová ještě k jinému…
"Škoda, že to muselo dopadnout takhle." Povzdychla si Mary - Kate na odchodu.
"Všechno máš ve svých rukou ty. Ty se musíš rozhodnout." Pokrčil Nicky rameny, "Měj se."
"Ahoj."
Erna se samozřejmě musela stavit i za ním. Nicky měl občas pocit, že jim všem asi unikl fakt, že je nemocný. Návštěvy si u něj doslova podávaly dveře.
"Ahoj, ty musíš být Nicky." Usmála se na něj Erna, když vešla do jeho pokoje.
"Ano." Přikývl krátce Nicky.
"Doktor mi řekl, že jsi schopný poskytnout mi menší rozhovor." Posadila se k němu Erna.
Nicky se zamyslel.
"Můžu se nejdřív na něco zeptat?"
"Prosím, ptej se." Pobídla ho Erna.
"Volali jste už tátovi?" zeptal se tedy Nicky.
"Ano, zkontaktovali jsme ho." Přikývla Erna.
"A co říkal?"
"Samozřejmě, že tě k sobě vezme." Ujistila ho s úsměvem Erna.
"Ale na to se neptám. Myslím, co bude s bráchou." Zamračil se Nicky.
"Tam ještě není věc úplně vyřízená. Tvůj otec povídal, že si to rozmyslí. A ta teorie, že bychom mohli vyhledat Izzyho biologického otce, je dost zběsilá. To rozhodně nemíníme udělat." Řekla Erna ve zkratce, co chtěl Nicky vědět.
"No super." Povzdychl si Nicky, "A není možný, že by zůstal prostě se mnou? Vždyť já jsem taky jeho rodina."
"Samozřejmě bychom byli rádi, kdybyste vy dva mohli zůstat spolu, ale vzhledem k tomu, že nejsi plnoletý, to nemůžeme udělat tak, jak navrhuješ. Pokud by byl Izzy mladší, pak by se o tom dalo uvažovat, ale už není malý, je mu šestnáct, a proto teď záleží čistě na tvém otci, jestli řekne ano nebo ne."
"A co kdybych řekl ne já? Co kdybych řekl, že za ním nechci? Ostatně, chodím tady do školy, mám tady kámoše, a mám tu i svýho doktora." Namítl Nicky. Ale věděl, že ani tenhle protest neobstojí. Byl zkrátka úplně bezmocný. K čemu to ale potom celé je, vždyť by se stejně klidně mohlo stát, že by svou matku miloval a otce až za hrob nenáviděl a stejně by ho poslali za tátou, protože "matka k tomu není způsobilá". Zajímá se taky někdo o to, co chce a potřebuje on sám?
Věděl moc dobře, co by udělal, kdyby nemusel do Evropy - utekl by. Však už by to nějak potom vymysleli. Ale takhle? Ať si nad tím lámal hlavu, jak chtěl, nemohl na nic přijít.
A co víc, po třech dnech přišla další špatná zpráva.
"Nicky?" oslovil ho doktor, zrovna když se vracel z oběda. Jeho stav se lepšil rychle, proto už se mohl pohybovat po nemocnici.
"Ano?" otočil se po něm Nicky překvapeně.
"Můžeš jít se mnou? Potřebuji ti něco říct." Vybídl ho doktor, aby ho následoval do kanceláře. Tam mu řekl, co mu dnes zatelefonovali.
"Izzy zmizel. Je pravděpodobné, že utekl. Víceméně už o něm dva dny nikdo nemá žádnou zprávu. Naposledy ho viděli jeho spolužáci, když odcházel ze školy, ale domů podle všeho nedošel. Policie už po něm pátrá, určitě ho brzy najdou." Pokusil se Nickyho trochu uklidnit.
"Doufám, že teď ty všichni kreténi viděj, co způsobili." Zasyčel Nicky, "Jestli se Izzymu něco stane…"
"Nerozčiluj se." Napomenul ho znovu doktor, "Nemůže být nijak daleko, pravděpodobně se jen u někoho schovává. Nech to na policii."
"A co bych měl asi tak dělat jinýho?" rozhodil Nicky bezmocně rukama.
Izzy seděl v rohu baru Sport, kam s Nickym tak často chodili, v ruce držel pití a snažil se nepřemýšlet. Kousek od něj několik jeho kámošů hrálo stolní fotbal, a ač si jindy zahrál rád, tentokrát se k nim nepřidal. Jenže když se nezabavil jinak, tak si jeho myšlenky stejně našly svojí cestu. Domů se nemínil vrátit. Chtěl zůstat pryč jak nejdéle to půjde, však ono to musí nějak dopadnout. Štvalo ho, že nemůže za Nickym, ale kdyby se objevil v nemocnici, okamžitě by ho chytli a tentokrát jen tak snadno nepustili.
Zatím spal kde buď. První noc strávil u jednoho kámoše, další strávil v nonstopu, kde bude dnes večer, to zatím doopravdy neřešil. Zima ještě není a prachy má, hlady ani zimou tedy neumře.
"Neseď tady tak, ty svině mi tu už podruhý naložili! Pojď si zahrát!" vybídl ho Mick. Izzy se po chvilce váhání nakonec zvedl. Dost bylo lenošení, když delší dobu seděl, cítil se nesvůj.
Týden uběhl jako voda a po Izzym nebylo stále ani vidu, ani slechu. Nicky už začínal být značně nervózní. Co to ten trotl zase vyvádí?! Co tímhle hodlá vyřešit? Akorát si zadělává na pořádnej průser!
Andělem spásy se nakonec stala Mary - Kate.
"Ahoj, co se děje?" divil se Nicky, když uviděl její rozrušený výraz.
"Nikdo nás tu neslyší?" rozhlédla se Mary - Kate vyděšeně po pokoji, jako kdyby každou chvíli měl někdo vylézt ze zdí a něco jim provést.
"Rozhodně ne, co se stalo?" zopakoval Nicky svou otázku.
"Nemáš si dělat o Izzyho starosti. Včera se objevil u nás." Vysypala ze sebe Mary - Kate jedním dechem, proč vlastně přišla.
"Vážně?? Sám od sebe?? Kdy? Jak mu je?" zaplavil jí Nicky okamžitě přívalem otázek.
"Nevypadal zas tak nejhůř, měl akorát hlad a byl unavenej, jinak mu nic není. Nestihla jsem si s ním pořádně promluvit, hned ráno zase zmizel, ale slíbil mi, že se večer vrátí a mám ti vzkázat, aby sis o něj nedělal starosti."
Nickymu v tu chvíli dočista povolily nervy. Strašně se za sebe styděl, ale rozbrečel se jako malé dítě.
"Ježiš…!" rozesmála se soucitně Mary - Kate.
"Mě se tak ulevilo, ani nevíš jak." Utřel si Nicky slzu, která mu stékala po tváři, "Nešlo by, aby zůstával vždycky přes noc u vás? Přes den ať si dělá co chce, to se o něj nijak nebojím, ale na noc…"
"Večer mu to navrhnu." Slíbila Mary - Kate, "Ale je ti jasný, že takhle to nemůže jít věčně."
"Mě je to úplně jasný. Jemu to musí někdo vysvětlit, pochybuju, že by mu to dolezlo samo od sebe." Trhl Nicky rameny.
"Fajn." Pokývala Mary - Kate hlavou. Zavládlo ticho.
"No a… Co ty? Pořád nic?" zeptal se nakonec Nicky.
"Já… Zatím vážně nevím. Je toho na mě moc. Bojím se o tebe a Izzyho a…" začala Mary - Kate, ale Nicky jí přerušil: "Rozejdeme se."
"Vážně?" vykulila Mary - Kate nevěřícně oči.
"Vážně. Akorát mě lituješ, to je všechno. Navíc, za pár tejdnů už budu někde v Evropě. Mezi náma to nemá budoucnost." Řekl Nicky. Sám se divil, jak je přitom klidný.
"Pokud to vidíš takhle…" pokývala Mary - Kate hlavou, "Je mi líto, že to mezi náma muselo dopadnout zrovna takhle."
"Mě taky. Ale to se stává. Život jde dál a já ho mám až moc krátkej." Odpověděl lakonicky Nicky.
"Zítra se tu zase stavím." Slíbila mu Mary - Kate, když odcházela.

Anketka

29. května 2007 v 19:14 *-*-*-*-*-*Povídky*-*-*-*-*-*
GBT jsem z toho vyloučila, páč to není povídka...XD

Vodopády, 2.díl

28. května 2007 v 18:25 Vodopády
"Hranolky! Ty pičo, fakt opravdový hranolky!! Vidíš to co já??" zavýskl radostně, když otevřel mrazák.
"Dělej si srandu z někoho jinýho!" odbyl ho Nicky.
"Ty vole, já si nedělám prdel! Se pojď podívat! Tady je fakt plnej pytel mraženejch hranolek!" jásal Izzy nad tou nadílkou.
"Tak doufám, že nám při našem štěstí znova neodpojili elektriku." Zadoufal Nicky, když se opravdu přesvědčil, že to není sranda ani sen, a šel zapnout troubu, aby si mohli dát tu lahůdku, která po nich přímo natahovala ručičky a říkala: "Snězte si mě!"
"Co k tomu dáme?" zeptal se Izzyho, který pokračoval ve výzkumné expedici.
"Jsou tu ještě nějaký vejce, trvanlivej salám, mražená zelenina a okurky." Hlásil Izzy výsledky pátrání.
"To je nespravedlivý, ty se tu budeš ládovat hranolkama s volským okem a já abych k tomu žral tak maximálně nějakou pitomou zeleninu!" stěžoval si Nicky.
"Pořád lepší než aby ti pak bylo špatně." Ujistil ho Izzy.
"Taky bys mohl držet se mnou." Mrkl na něj Nicky.
"Promiň brácha, ale je v mojí přirozenosti, že pokud mám pořádnej dlabanec, tak jím nepohrdnu, i kdyby se všichni okolo stavěli na hlavu." Odpověděl mu Izzy drze, leč po pravdě.
"Bohužel tě chápu." Ušklíbl se Nicky, "Hlavně že se nažerem."
Kluci seděli před televizí, sledovali sportovní kanál, chroupali večeři a bylo jim náramně. Do té pohody zazvonil zvonek. Nicky šel otevřít. Byla to Mary - Kate, jeho přítelkyně.
"Ahoj, měl bys chviličku?" pozdravila ho Mary - Kate a usmála se.
"Jasně." Přikývl Nicky, rovněž s úsměvem, "Dej mi minutku."
"O.K." přikývla Mary - Kate.
"Kdo to byl?" zeptal se Izzy, když se Nicky vrátil do obýváku pro mikinu.
"Mary - Kate, jdu na chvíli ven, tak žádný voloviny." Odpověděl Nicky.
"Vypadám snad jako nějakej kriminálník?" usmál se na něj sladce Izzy.
"Už skoro jo." Popíchl ho Nicky, "Pokusím se tak do hodiny vrátit, zatím!"
"Čágo!" mávl za ním Izzy. Jakmile za Nickym zapadly dveře, zmocnila se ho zvláštní tíseň. Neuměl si jí vysvětlit, cítil jen to nepříjemné mrazení v zádech, nějakou předtuchu. Chtěl to hodit za hlavu, proto se radši maximálně soustředil na to, co dávají v televizi a pak se šel odreagovat cvičením. Opravdu to zabralo. Zhruba po půl hodině uslyšel klapnutí dveří. Bylo mu divné, že by se Nicky vrátil tak brzo, tak se šel podívat, kdo to jde. Byla to jeho matka s nějakým chlapem, kterého neznal.
"Nenašli jste žádnej bar?" rýpnul si. To ale neměl dělat.
"Ty drž hubu!" obořila se na něj matka, "Seš úplnej dement, cos to v tý posraný škole vyváděl?!"
Izzy poznal, že v sobě má zatím jen pár piv, a to je stav, ve kterém ho nenávidí úplně nejvíc. Zvláštní, na Nickyho byla taky občas dost sprostá, ale nikdy ne tolik.
"Myslím, že ti to řekli." Odvětil a chtěl odejít zpátky do svého pokoje, když v tom si všiml, že se ten chlap, který přišel s jeho matkou, kvůli něčemu rozčiluje.
"Vždyť tu není absolutně nic k jídlu, do prdele!"
"Co nadáváš mě, to určitě sežrali oni!" ohradila se matka.
Izzy jen obrátil oči v sloup a zavřel za sebou dveře. V ten moment ale byly opět dokořán a v nich stál ten chlap, v ruce držel žehlicí prkno. Začal Izzymu strašně sprostě nadávat a několikrát ho tím prknem přetáhl. Izzymu se nakonec podařilo chytit to prkno do rukou, a ať se chlap snažil jak chtěl, už ho nepustil. Následovaly tedy rány pěstí. S tím už si Izzy dovedl poradit. Měl velkou sílu, takže se tomu ožralému násilníkovi vytrhl a běžel ven. Kousek za domem se zastavil. Možná by bylo lepší se někde schovat a hlídat, kdy jeho máma a ten debil odejdou. A hlavně zabránit tomu, aby do toho vpadl Nicky.
"Izzy?" položil mu Nicky najednou ruku zezadu na rameno, až Izzy nadskočil leknutím.
"Co se děje? Jak to proboha vypadáš?" vyděsil se pro změnu Nicky.
"Ta kráva si s sebou přitáhla nějakýho kreténa, kterej mi chtěl rozbít držku jenom proto, že sme se opovážili se najíst!" vylil si Izzy srdíčko.
"Chtěl rozbít? Snad rozbil." Začal ho Nicky starostlivě prohlížet, "To o tebe musel roztřískat židli, ne?"
"Ne, přetáhl mě žehlicím prknem." Řekl Izzy. Nicky šel málem do mdlob.
"Být tam v tu chvíli já, tak bych ho zabil, přísahám, že jo!" vykřikl popuzeně.
"Teď se nerozčiluj, musíme vymyslet, kam zalezem, než odejdou, je mi docela klendra, vylít sem jen tak nalehko." Zadrkotal Izzy zuby.
"No jo, ale to bude problém." Zamyslel se Nicky, "Je doma nějakej chlast?"
"O žádným nevím." Zakroutil Izzy hlavou.
"Já taky ne. Takže za chvíli vypadnou, tak tu zkusíme chvilku počkat." Rozhodl Nicky.
Jelikož tedy měli chvilku čas, rozhodl se Izzy zeptat Nickyho na to, co ho napadlo už doma.
"Proč máma tak strašně nenávidí jenom mě? Myslíš, že je to proto, že si myslí, že můžu za to, že se jí rozpadlo manželství?"
Izzy měl totiž jiného otce než Nicky. A když to Nickyho otec zjistil, okamžitě se s jejich matkou rozvedl. Nedokázal zkousnout, že mu byla manželka nevěrná a on by teď měl ještě vychovávat cizího parchanta.
"Izzy, to vůbec neřeš. Nemůžeš za to, a jestli je to tak, jak si myslíš, tak se máma chce jen vymluvit za svojí vlastní neschopnost." Utěšoval ho Nicky.
"Ale možná by bylo všechno opravdu jinak, kdyby se to neprofláklo, nebo kdybych se vůbec nenarodil." Vedl si Izzy svou.
"Ježiši, drž prosimtě hubu." Vzal ho Nicky kolem ramen, "Kdyby se to neprofláklo, rozpadlo by se jim to kvůli něčemu jinýmu, na to vem jed. A ty kecy o tom, že ses vůbec neměl narodit, na to ani nemysli, natož abys tomu dával nějakou váhu! Například já vůbec nevím, co bych bez tebe dělal."
"Já taky nevím, kde bych byl bez tebe." Odpověděl Izzy a opřel se o Nickyho. Opravdu, po tom všem, co prožili, prožívají a ještě budou muset prožít, byla jejich bratrská láska jediným, co je oba dokázalo vždycky podržet. Nebyli si jen bratry, byli si zároveň i nejlepšími kamarády. Hodně lidí nad nimi jen kroutilo hlavou, že mezi nimi může být tak silné pouto, že si ani nelezou na nervy, jako občas většina sourozenců. Kluci byli ale skutečně skvělý tým.
"Tak co, zkusíme, jestli je čistej vzduch?" zeptal se Nicky po půl hodině.
"Můžem to zkusit." Pokrčil Izzy rameny.
Měli kliku. Dům byl prázdný.
"Super. Doufám, že nebude už žádný další překvápko a že se nevrátí dřív než ve tři ráno." Pokýval Nicky hlavou.
"Jestli se tu ten chlap ještě jednou objeví, tak ho zkopu do kulatý krychle!" řekl Izzy, ve kterém se začal pomalu ozývat vztek.
"Radši to nezkoušej, zmlácenej seš i tak dost." Mírně do něj šťouchl Nicky.
"Tak by možná bylo dobrý mu to vrátit, ne?" nenechal se Izzy. Měl pocit, že se toho na něj poslední dny sype hrozně moc. Problémy ve škole, teď ještě tohle…
"Ale ne dokud seš v tomhle stavu. Já sem toho chlapa sice s nejvyšší pravděpodobností v životě neviděl, ale dokážu si domyslet, že bude mít asi pořádnou sílu, ne že bys ty neměl. Ale je ti šestnáct a seš dost hnusně zmlácenej, on je podstatně starší než ty a taky asi podstatně víc váží. Jednou tě blbě trefí a něco ti udělá!" odpověděl Nicky, který tyhle řeči rozhodně nebral na lehkou váhu, věděl moc dobře, že Izzy je opravdu schopný všechny rány vrátit a na devadesát procent to udělá.
"A tak se uklidni!" trhl Izzy rameny, "Udělám, co udělám. To teď nemůžu vědět. Nikdo nevíme, co uděláme, ne?"
"Ale můžeme se aspoň snažit to ovlivnit." Řekl Nicky a otočil se, že se půjde umýt, pokud teda teče teplá voda.
"Jo, a víš, co udělám? Vypadnu z týhle díry, vydělám těžkej balík a na všechny ty žvásty, co do nás od narození rvou, se zvysoka víš co!" zavolal za ním Izzy.
"Je ti přáno!" odpověděl mu Nicky už z koupelny. S potěšením zjistil, že teplá voda skutečně teče. V tu chvíli přímo zaplesal radostí, protože mu dneska byla celý den šílená zima, všichni chodili v krátkých rukávech a on se choulil v mikině.
V hlavě si přehrával rozhovor s Mary - Kate. Stále z toho byl ještě trochu vedle…
"Víš, Nicky… Asi bych ti měla něco říct." Začala nejistě.
"Prosím, do toho." Pobídl jí Nicky k pokračování.
"Nechci, aby sis to bral, jako že už tě nemiluju a tak, to ne, pořád tě mám hrozně moc ráda… Ale poslední dobou je tu ještě někdo další, a já jsem hrozně zmatená a nevím, jak se rozhodnout." Vysypala ze sebe Mary - Kate to, co jí tížilo už pár dní.
"Počkej, počkej. To přece nedává smysl." Zarazil se Nicky.
"Dívej se na to tak, že změna je život, Nicky. A ta změna právě nastala. Poznala jsem někoho, který je úplně jiný než ty a… Nevím, jak to správně říct. Jelikož jsi mě za celou dobu, co jsme spolu, nikdy nezklamal a byl jsi vážně skvělý přítel, tak to nechci nijak hrotit a rozcházet se s tebou. Ale zároveň se nechci vzdát ani své nové známosti. Co chci říct, je, že potřebuju nějaký čas na rozmyšlenou, potřebuji si to přebrat a zvážit."
Tak, a bylo to venku. Konečně.
Nicky zůstal stát němě a nepohnutě. Snažil se moc nejančit, protože mu vždycky bylo hůř, když se začal rozčilovat. A v podstatě ani nevěděl, co má na tohle říct. Nakonec přistoupil.
A jako kdyby toho nebylo málo, tak si máma ještě našla novýho chlapa, který měl evidentně násilnické sklony. Ale nemyslel si, že by se opovážil je ztlouct oba najednou. Od teď si prostě musí dávat pozor a pokud možno nezůstávat doma samotní.
Když se vrátil zpátky do obýváku, nevěřil svým očím - Izzy spal jako neviňátko. Televize tiše vysílala nějaký sranda - pořad, jak říkali těm různým televizním show, a namodralé světlo se opíralo do Izzyho spící postavy schoulené na prosezeném gauči.
Nicky uvažoval, že si půjde taky lehnout, ostatně je dost hodin, ale zase na druhou stranu nechtěl nechat Izzyho spát v obýváku, nikdo nevěděl, kdy se jejich povedená matinka se svým přítelem vrátí z flámu. Jenže Izzyho vlastními silami těžko unese a když viděl, jak tiše a klidně spí, bylo mu skoro líto ho budit.
Nakonec si řekl, že i kdyby se někdy nad ránem dostavila očekávaná návštěva, tak stejně asi budou v takovým stavu, že si akorát ustelou kde buď a nějaký Izzy jim bude úplně ukradený. Tak přinesl Izzymu z jeho pokoje přikrývku, opatrně ho přikryl a odebral se do svého pokoje.
Když se Nicky ráno probudil, bylo mu jako kdyby se po něm prošlo stádo slonů. Sebral sílu, aby se posadil, ale v ten moment zase ležel, protože se mu zatmělo před očima a krev se v něm divoce rozbouřila. Tohle už znal, párkrát se mu to stalo, naposledy asi týden před Vánoci. Všude panoval strašný zmatek a on uprostřed toho zmatku ležel na posteli a nebyl ani schopný se pohnout. Tenkrát mu bylo vážně zle, že už ho chtěli, respektive Izzy ho chtěl nechat odvést do nemocnice, ale nakonec se to do druhého dne uklidnilo. Tentokrát to zatím nevypadalo tak zle, ale kdo ví, co se ještě může v průběhu dne stát…
Izzy se probudil a rozespale si protřel oči. Kolik je vůbec hodin? Cože, devět?? Jaktože ho Nicky nevzbudil? A proč proboha spí v obýváku? A jo vlastně, usnul tady…
"Nicky?" zavolal do ztichlého baráku. Odpovědi se nedočkal.
"Brácha nech toho, na tyhle vtípky fakt nemám náladu!" zavolal znovu, pro jistotu.
Opět žádná odpověď. To se mu nezdálo. Nicky by bez něj přece do školy neodešel, vždycky ho burcoval tak dlouho, až ho opravdu dokázal vytáhnout ven z postele. Nějaký impuls ho vybídl k tomu, aby se šel podívat do Nickyho pokoje.
"Nicky, spíš?" zeptal se, když uviděl, že Nicky leží ve své posteli čelem ke zdi.
"Ne." Zašeptal Nicky, "Není mi dobře, nejde se nikam."
"Zase jako předtím?" vzpomněl si Izzy na Nickyho nevolnosti, které ho čas od času postihly.
"Hm." Zamručel Nicky, "Zatím je to ještě jakž takž dobrý, tak mě nech v klidu, třeba se to srovná."
"Nechceš nic k pití nebo k jídlu? Aspoň něco vypít by si určitě měl." Nabízel mu Izzy něco málo z těch skromných zásob, které měli.
"Tak vodu." Špitl Nicky. Izzy mu tedy přinesl skleničku vody, ze které Nicky mírně usrkl, řekl "díky" a znovu zavřel oči, aby se pokusil usnout.
"Hele, a opravdu bys nechtěl aspoň kousek nějakýho dlabance? Myslím, že tohle není nejlepší situace dostat hypoglykémii, a ty si navíc musíš cukr hlídat i normálně." Snažil se ho ještě Izzy přemluvit.
"Já nechci riskovat, že to všechno vybleju." Zaskučel Nicky, "Můžeš prosímtě jít, chci mít klid."
"Jasně." Trhl Izzy rameny a nechal tedy Nickyho o samotě. Kdyby o něj neměl takovou starost, asi by zavýskl radostí. Krásný den volna navíc, zcela gratis. No paráda! Přesto se radši nebude moc vzdalovat z domu. Myšlenka, že by se Nickymu mohlo něco stát, zatímco on by si dával bene někde ve městě, mu naháněla takový strach, až mu běhal mráz po zádech a musel si pustit televizi pořádně nahlas, aby se necítil tolik sám. Škoda, že jim odstřihli telefon, mohl by zkusit sehnat nějaké svoje kamarády, jestli nejsou náhodou za školou a nechtějí přijít za ním. Jenže máma už dost dlouho neplatila účty a mobily neměli, i kdyby se jim podařilo sehnat nějakou starou šunku, tak by stejně neměli na kredit. U nich se každá mince obracela dvakrát.
Když se trochu uklidnil, vypnul televizi, zalezl k sobě do pokoje, pustil zase naopak na plné pecky staré rádio, sice na kazety, ale chválabohu stále hrající. Při čem by se mohl odreagovat líp než při tanci?
Okolo jedenácté se ozvalo klapnutí dveří. Izzy zbystřil. Stoprocentně je to jeho máma, ale jestli je s ní i ten chlap, to takhle nepoznal. Zdálo se mu ale, že slyší jen jedny kroky.
"Mami?" odhodlal se nakonec vylézt ze svého pokoje.
"Co je?" otočila se po něm jeho matka.
"Nic, chtěl jsem jen vědět, jestli to seš ty." Pokrčil Izzy rameny. Jeho pokoj byl hned vedle kuchyně, proto měl vždycky perfektní přehled, co se v domě děje. Kuchyně spojená s obývákem totiž byla na konci dlouhé chodby, která vedla od vchodu a ve které byly dveře do Nickyho pokoje, to byl celý jejich dům.
"No, tak už to víš, tak zase zalez." Kývla matka směrem ke dveřím, zatímco skládala do ledničky chudý nákup, ale pak se zarazila, "Co tu vůbec děláš, nemáš bejt ve škole?"
"Nickymu nebylo dobře, tak sem tu s ním zůstal." Odpověděl krátce Izzy, ale v duchu se mírně pozastavil nad tím, že si jeho máma uvědomila, že není ve škole. Sice na něm kritizovala téměř všechno, když mohla, ale o takovéhle "drobnosti" obvykle zájem nejevila.
"Tak fajn." Pokývala matka hlavou, otevřela si pivo a posadila se před televizi.
"Nepůjdeš do práce?" odvážil se zeptat Izzy.
"Nestarej se." Odbyla ho matka. Izzy se o ní tedy dál už nestaral. Když šel o hodinu později udělat oběd, nebo se o to aspoň pokusit, už tam nebyla.
"Brácha, žrádlo." Otevřel Izzy opatrně dveře do Nickyho pokoje, aby obsah talíře nevyklopil na podlahu.
"A co?" zeptal se slabě Nicky a dokonce se po Izzym otočil.
"Anýzové placičky s kaviárem." Plácl Izzy první jídlo, které mu znělo draze.
"Haha, fajn, příjemná představa, co budu žrát ve skutečnosti?" zašklebil se Nicky.
"Obyčejný vločky s jogurtem, nic lepšího sem dohromady nedal, snad tě to neoddělá." Odpověděl Izzy, pomohl Nickymu se posadit a podal mu talíř a lžičku.
"Dík." Poděkoval Nicky a pustil se do jídla.
"Už vypadáš podstatně líp." Konstatoval Izzy.
"Díky, lichotit umíš celkem dobře." Ušklíbl se Nicky. Izzy mu úšklebek oplatil. Když Nicky špičkuje, je to znamení, že už je mu určitě lépe.
"Jsem rád, když můžu někoho potěšit, tím víc takového notorického maroda jako seš ty." Zazubil se Izzy.
"Přinesl bys mi k tomu nějaký pití?" zeptal se Nicky, jako kdyby jeho narážku vůbec neslyšel.
"No jasně." Přikývl Izzy a donesl Nickymu šťávu.
"Teda, tolik luxusu." Zakroutil Nicky hlavou.
"Stavila se tu máma a přinesla nákup. Doufám, že tentokrát nedostaneme výprask za to, že máme hlad." Řekl Izzy.
"Jo, slyšel jsem tu nějaký kroky. A taky rádio." Hodil Nicky po Izzym kyselý škleb.
"S tím se počítá." Pokrčil Izzy nevinně rameny.
Nicky nakonec polovinu jídla nechal. I tak měl pocit, že právě zpocíval nejmíň polovinu slona.
"Seš opravdu výborný kuchař, díky." Usmál se na Izzyho s kapkou ironie.
"To víš, nemá každej takový nadání, ty seš ostatně zářnej příklad." Nenechal si to od něj Izzy líbit.
Jakmile se Nickymu udělalo o tolik líp, že se mohl aspoň jakž takž normálně pohybovat, začal být neklidný. Nevěděl přesný důvod, ale prostě měl tisíc chutí z té postele okamžitě vyskočit. Už hodněkrát ho přepadly chvilkové záchvaty vzteku, kdy svou nemoc proklínal, jak jen mohl, ostatně ho to dost citlivě ovlivňovalo v osobním životě. Zatímco jeho kámoši se šli bavit na nějakou pařbu, on musel vždycky sedět trochu stranou, zatancovat do klubu si taky nemohl jít, a když už, tak maximálně na pár minut, polovinu jídel měl zakázanou… Tak rád by si vyzkoušel jízdu na motorce, ale to by mu asi taky neudělalo dvakrát nejlíp… Hlavně žádný stres, žádná námaha nebo zátěž. Co na tom, že má taky svoje přání, svoje záliby.
"A dost." Zavrčel Nicky a spustil nohy z postele na zem. Postupně se vzpřimoval. Hlavně ne prudký pohyb, políbit matičku zem se mu opravdu nechtělo. Nakonec se to povedlo - stál na svých nohách, hlava se mu netočila a ani se necítil moc uřícený.
"Nezbláznil ses?!" vyletěl okamžitě Izzy, když se pobledlý Nicky objevil v obýváku.
"Už je mi docela fajn." Odsekl mírně Nicky.
"Nicky, ty seš cvok. Jestli se složíš…" strašil Izzy.
"Prostě už sem to tam nemohl vydržet." Vydechl Nicky trochu prudčeji než měl původně v úmyslu.
Izzy se mírně ušklíbl: "Asi tě chápu."
"To seš hodnej." Vrátil mu to Nicky.
Izzy si najednou všiml, že Nicky v obličeji hrozně zbledl, mnohem víc než jindy.
"Seš O.K.?" zeptal se.
"Musím si sednout." Odpověděl slabě Nicky. Pak už si pamatoval jen strašnou bolest, která mu šla snad celým tělem a tmu. Hlubokou tmu…

Vodopády, 1.díl

28. května 2007 v 18:23 Vodopády
Nicky se neklidně převaloval na posteli. Byla už jedna ráno,měl by dávno spát. Ale spánek nepřicházel, přestože se cítil strašně vysílený. Vzal by si Kinedril, aby aspoň na chvíli zabral, ale to by ho pravděpodobně asi skolilo. Znovu se převalil na druhý bok a všiml si, že z kuchyně probleskuje světlo. Vstal. Kdo to může být, že je tam takový ticho?
"Ty taky nespíš?" řekl hořce, když uviděl svého mladšího bratra Izzyho, jak se sklání nad dřezem.
"Mám šílenej hlad." vzdychl Izzy, v ruce skleničku s vodou, "Chci si aspoň vodou zaplnit žaludek, začínal mě kurevsky bolet."
"Můžeme skočit něco koupit, určitě budou mít někde otevřeno. Stejně se mi nechce spát." Navrhl Nicky.
"A za co to chceš kupovat?" zašklebil se Izzy, "Máma si vzala všechny prachy s sebou."
"Hm, a že jich bylo, co?" řekl Nicky ironicky.
Izzy podrobněji prozkoumal ledničku a vytáhl bílý jogurt. S požitkem se do něho pustil.
"Není prošlej?" zapochyboval Nicky.
"Dva dny. To se snese." mrkl Izzy na víčko.
Nicky chvíli pozoroval, jak se Izzy láduje, a pak řekl: "Dej mi taky."
Izzy mu věnoval dvě vrchovaté lžičky.
"Škoda, že není s příchutí." zalitoval Nicky, "Mám už jenom poslední kousek cukru a ten si šetřim, kdyby bylo nejhůř."
"Cukr ti půjčí každej debil." zašklebil se Izzy, "Ale něco k žrádlu ti jen tak někdo nedá. Je ti zle?"
"Dá se to přežít." odpověděl Nicky, "Jen si připadám hrozně malátnej."
Ve skutečnosti mu tak dobře nebylo, jen nechtěl Izzyho zbytečně děsit.
"Třeseš se." všiml si Izzy.
"Není tu nejteplejc." pokrčil Nicky rameny.
"Brácha, je ti fakt dobře?" ujištoval se Izzy.
"Jasně, nic to není." zopakoval znovu Nicky. Zapřel by i nos mezi očima, jen aby měl Izzy aspoň trochu klidnou noc.
"No jak myslíš, ty to musíš vědět." pohodil Izzy hlavou. Nickymu se zdálo, že na jeho krku zahlédl něco černého. Odhrnul mu dlouhé hnědé vlasy pryč, aby odhalil malé tetování. Okolní kůže byla ještě rudá, takže nemohlo být starší jak dva dny.
"Takže nakonec přece jen?" řekl Nicky nevzrušeně. Izzy měl ve svých patnácti letech už jedno tetování na rameni, tři piercingy v uších a jeden ve rtu, a rozhodně to nebyla konečná stanice.
"Jo. Bolelo to jako prase, ale stálo to za to." pousmál se Izzy.
"Kam to bude příště?" zeptal se Nicky.
"Asi zase na ruku. Chtěl bych takovej ten náramek pod rameno." ukázal mu Izzy, kam by si představoval své budoucí tetování.
"Seš cvok." zhodnotil to Nicky se smíchem, "Já bych si nechal tak maximálně jednu kérku."
"Copak ty." mávl Izzy rukou, "Aspoň něco mám ve svým posraným životě zadarmo."
"Když má tak někdo kámoše profesionálního tatéra..." pokrčil Nicky rameny.
"To se pak někdo má, to's chtěl říct?" zazubil se Izzy.
"Odhad si to úplně přesně." přikývl Nicky a úsměv mu oplatil.
Izzy vylízal kelímek do poslední kapky a řekl ztrápeně: "No super, teď sem si tak akorát polechtal žaludek."
"Lepší něco než nic, ne?" plácl ho Nicky po zádech. Najednou se mu zatočila hlava a bolestivě ho píchlo u srdce, až se předklonil.
"Co je ti?" lekl se Izzy.
"Nic, už je to dobrý." uklidňoval ho Nicky. Bylo to opravdu jen chvilkové, už mu zase bylo líp.
"Tak aby bylo jasno," řekl přísně Izzy, "ty teď hezky sežereš ten cukr, kapíruješ? Osobně na to dohlídnu! Netoužím po tom, abys mi tu zkolaboval."
Nicky neprotestoval, vzal by si ho i bez příkazu svého bratra. Spíš ho znepokojovala jiná věc. Tohle nebylo od těch jeho zmutovaných krvinek. Tohle bylo něco jiného. Musí skočit za doktorem, kdyby se to náhodou opakovalo.
Potom si šel lehnout, zatímco Izzy sebou flákl na prosezené křeslo, nohy hodil na stůl a zapnul televizi.
"Žádný porno a podobný věci, chci spát." upozornil ho Nicky.
"Bez obav." houkl Izzy, "Dám si tam telenovely."
Jelikož Nicky znal Izzyho více než dobře, věděl, co tahle věta znamená v překladu: Neser, dám si tam co budu chtít já. A věděl taky, že je zbytečné se s ním o tom dohadovat. Izzy byl hodně tvrdohlavý a když si něco zamanul, nebylo s ním k hnutí.
"Ale trochu tolerance bych přece jen uvítal." řekl proto Nicky a odešel do svého pokoje. Usnul téměř okamžitě.
Když se ráno vzbudil, bylo půl osmé. Nevrle zavrčel. Teď bude mít zase kvalt, aby stihl školu. Pitomej budík, proč nezvonil?
"Vstávat!" drbl do Izzyho, který stále ležel v křesle a spal jako nemluvně.
"Co je?" zamrmlal rozespale Izzy.
"Ráno, koukej vstávat." odpověděl Nicky.
"Kolik je?" zívl Izzy.
"Půl osmý." řekl suše Nicky.
"Seš cvok?" zaprotestoval Izzy, "Stejně to nemá cenu, přijdu pozdě..."
"Lepší zameškat pět minut než celej den, koukej sebou hnout!" strčil do něj Nicky znovu.
"Rozkaz Nesnesitelnosti." protáhl se Izzy. Jakmile ale vstal, už byl zase plný energie a lítal po baráku sem a tam.
"Kde mám to šedivý triko?!" vlítl rozezleně do koupelny za Nickym, který si právě čistil zuby.
"Výpůjčka." odpověděl Nicky, "Na židli v mym pokoji."
"Příště mě aspoň varuj!" zavolal za ním ještě Izzy, než si došel vyzvednout svůj majetek.
"Ano, jako když ty mi rekvíruješ moje hadry! Jenže ty se je pak ani nenamáháš dát do původního stavu!" odpověděl mu Nicky stejně nahlas, aby ho Izzy přes zdi slyšel.
"Tak jsem ti jednou natrh mikinu, no!" odvětil příkře Izzy.
"Natrh takovým způsobem, že jsem jí mohl vyhodit!" oplatil mu Nicky stejnou mincí, i když tušil, že ho Izzy nebude poslouchat a už vůbec se nebude namáhat odpovídat. Měl pravdu.
Cestou do školy už spolu o tomhle nemluvili, respektive Nicky nemluvil vůbec, ten, kdo mlel bez přestání pantem, byl Izzy. Proto byl Nicky docela překvapený, když mu těsně před školou Izzy řekl: "Jo a sorry za tu mikinu. Zatim!"
Nicky se tomu musel pousmát. Znal Izzyho jako své boty. Ten až jednou nebude řešit věci zbrkle a ve skluzu, tak bude mrtvej, pomyslel si. Pak zamířil na druhou stranu ulice. O pár domů dál byl učnák, na kterém studoval.
"Nazdar brácho!" pozdravil ho Danny, jeden z jeho nejlepších kamarádů a bratr jeho přítelkyně.
"Tě pic!" oplatil mu pozdrav Nicky, "Tak co, jak pokročili úpravy?"
"Vrní jako koťátko." usmál se Danny, "Za chvíli nikdo nepozná, že je bouraná."
Mluvil o své motorce, kterou dával dohromady po nedávném setkání se sousedovic autem. Byla to jeho největší chlouba, vypiplával si jí opravdu do nejmenších detailů. Nicky byl stejně jako on zapálený do těhle mašin na dvou kolech, ale měl smůlu - jeho vrozená vada tvorby krve mu podobné adrenalinové srandičky nedovolovala. Proto se aspoň zajímal o všechny technické detaily a někteří z jeho známých mu přezdívali "wikipedie", jeden z nich, čirou náhodou závodník, o něm kdysi prohlásil, že mít Nickyho v týmu, tak nepotřebuje žádné mechaniky.
"A jak ti to vychází s prachama? Z něčeho přece starýmu Waltovi to auto musíš zacálovat." Ptal se Nicky.
"Domluvili jsme se velmi jednoduše." pokrčil Danny rameny, "Celej měsíc mu budu chodit pomáhat s barákem a zahradou."
Nicky se musel smát při představě, že Danny leze po podlaze s kýblem a hadrem nebo seká starou rozhrkanou sekačkou rozlehlou parcelu svého souseda. Pravda, zase na druhou stranu lepší než policajti na krku.
"Tak si hlavně něco neudělej." dobíral si ho.
"Můžeš mi pomoct, stejně to byl tvůj nápad, dělat rychlostní zkoušky zrovna v naší ulici." připomněl mu Danny okolnosti té nešťastné události.
"Já přece nemůžu, zapomínáš?" vymluvil se Nicky bravurně, "Nesmím dělat složité práce."
"No jo, to seš celej ty." ušklíbl se Danny, "Nejlepší výmluva je ta s razítkem, viď."
"Přesně tak." pousmál se Nicky, "Kde máš ségru?"
"Už je ve třídě." kývl Danny směrem ke schodišti, vedoucímu do prvního patra, "A je na tebe celá nedočkavá." rýpl do Nickyho.
"Holt je celá po tobě." nenechal se Nicky a dloubl Dannyho do boku. Společně vyšli směrem jejich třída.
"Jo, když už jsme u těch sourozenců," vzpomněl si Danny, "předej tohle Izzymu." a podal Nickymu dvě cédéčka, "Nechal to ve Sportu."
"Jasně." vzal si od něj Nicky podávaná cédéčka a schoval je do batohu, "Co dělal ve Sportu, tam obvykle nechodí."
"Taky nevim." pokrčil Danny rameny, "Každopádně to tam docela rozjel, vracel se domů po čtyřech a to ho ještě Kyle a Tommy kus cesty táhli. Ty o tom vědět nemůžeš, páč to bylo v pátek."
"Teda, člověk si jednou za uherskej rok udělá večer se svojí holkou a už mu takhle vlčej dětičky." zakroutil Nicky ironicky hlavou.
"Stejně mi ale přišel takovej divnej." zamyslel se Danny, "Obyčejně se jenom předvádí, ale v ten pátek mi přišel spíš nasranej než rozjařenej."
"Taky mám občas ten dojem." pokýval Nicky hlavou, "Hlavně poslední dva tejdny, kolikrát se tváří tak vztekle, že se člověk až bojí mu něco říct. Jednou na mě vyjel tak, že sem se musel ovládat, abych mu jednu nevrazil."
"Tříská s ním puberta." napodobil Danny vskutku věrohodně hlas svojí babičky, dokonce i její gesto se vztyčeným ukazováčkem, které často používala, když se snažila pojmenovat jejich problémy nebo důvody jejich rozjařených nálad.
"Tak teď si opravdu uhodil hřebík na hlavičku." rozesmál se Nicky.
"Jen si žvaň, nikdo tě neposlouchá."
Přesně tohle si Izzy myslel, když ho učitel káral před celou třídou. Povídal něco o tom, že slušný člověk neřeší věci násilím, pokud má nějaké problémy, má přijít za učiteli, a podobné řeči, kterým Izzy opravdu věnoval minimální pozornost. Po chvíli to ale stejně nevydržel a vybuchl: "A to je tady taky normální, že člověku střihaj vlasy?!"
Skupinka kluků z druhé třídy, se kterými neměl zrovna dvakrát dobré vztahy, si ho totiž vyčíhla a zkrátila mu jeho dlouhé vlasy přesně na polovičku. Izzy jim to oplatil tolika ranami, že jednoho z výtržníků museli odvézt do nemocnice na šití rozbité hlavy.
"To samozřejmě ne, však si to s nimi vyřídíme, ale ty si pro příště zapamatuj, že tohle je na sníženou známku z chování, a budeš dělat přijímačky, takže by mě moc zajímalo, na jakou čubárnu tě vezmou s dvojkou z chování." upozorňoval ho učitel.
"Tak mě nevezmou, no." trhl Izzy rameny. Nedobrovolně zkrácené vlasy mu rámovaly podmračený obličej a kdo se trochu odpoutal od vzniklé situace, musel uznat, že mu ty kratší vlasy opravdu sluší.
"To sem zvědavej, co budeš říkat za pár let." pokýval učitel hlavou.
Izzymu probleskl hlavou podle jeho mínění úžasný nápad.
"Dejte almužnu!" zakňoural a sepjal ruce. Třída šla do kolen.
"Do ředitelny!" přikázal mrazivě učitel a ukázal Izzymu směr. Izzy se ani nelekl. Poslušně se zvedl a s hrdým výrazem ve tváři opustil třídu. Věděl, že nic horšího než tu dvojku z chování mu dát nemůžou, ze základky ještě nikdy nikoho nevyrazili, tušil, že je to i zakázaný. Tak co. Mámě to bude jedno a Nickymu taky.
"Jdu volat tvojí matce." pohrozil ještě učitel Izzymu, když ho zanechával v ředitelně. Izzy nic nenamítal.
"Tak se posaď." vyzval ho ředitel, "Nechceš něco, nemáš hlad?"
Ze všech zaměstnanců školy totiž znal jejich rodinné poměry nejlépe, věděl proto, že Izzy není pohublý od přírody. Nebyl podvyživený, ale na patnáctiletého kluka byl jako tyčka.
"Trochu jo." přiznal Izzy. Opravdu měl docela hlad, ostatně nesnídal, jeho poslední jídlo byl ten bílý jogurt.
"Vem si." nabídl mu ředitel sušenky.
"Děkuju." řekl Izzy a nabral si, kolik se mu vešlo do ruky.
"Co jsi zase vyváděl?" ptal se ho ředitel, zatímco Izzy chroupal svojí snídani - svačinu.
"Pan učitel mi nechtěl věřit, že na učnák, kam chodí brácha, se dostanu i s dvojkou z chování." trhl Izzy rameny.
"Ale, Izzy, uvědom si, že jí pravděpodobně dostaneš." pokýval ředitel hlavou, "To s Trentem bysme ještě nějak urovnali, i když jeho rodiče by asi zásadně protestovali, ale když přihlédneme k tvému chování, tak to opravdu na nic jiného nevychází."
Izzy akorát znovu trhl rameny.
"Mě je to jedno." řekl po chvíli, "Je to vaše věc. Když mi jí dáte, tak mi jí dáte. Já jí musím akorát přijmout, žádnou větší roli v tomhle nehraju."
"To se vážně nechceš ani trochu snažit?" promlouval mu ředitel do duše, "Někam to dotáhnout, abys nemusel do konce života pracovat jako dělník? Proč nechceš jít třeba na gymnázium, myslím, že tvůj prospěch není tak strašný, aby ses tam nedostal, když trochu zabereš."
"A kdo by to platil?" zeptal se Izzy úsečně, "Myslíte, že se mi chce na takovou socárnu jako je učňák? Jenže já bohužel nic jinýho než socka nejsem, tátu nemám, máma je nezaměstnaná a věčně v lihu, brácha má vrozenou vadu tvorby krve, díky který se nedožije víc jak třiceti let a ta léčba není zrovna nejlevnější, tak co má člověk potom dělat? Kdyby mi brácha už dva roky neschovával učebnice, tak se nemám ani z čeho učit, pokud se tam dostanu, i když o tom tolik nepochybuju."
"Ale mohl bys zkusit získat stipendium, třeba na nějakou hudební školu, vždyť víš, že seš dobrej ve zpěvu a tanci." snažil se mu ředitel dodat trochu odvahy.
Izzy se v duchu ušklíbl. Jo, na konzervatoři určitě nečekají na nic jiného než na něj.
"Jenže takovejch sou mraky!" rozhodil rukama, "A já nejsem žádnej výjimečnej talent."
Ředitel viděl, že s Izzym nepohne. Ostatně neznal nikoho, kdo by to dokázal, snad kromě Izzyho staršího bratra Nickyho, a to ještě jen občas.
Asi po čtvrt hodině dorazila jeho matka.
"No nazdar, ty zas vypadáš." uvítal jí Izzy a sjel ji kritickým pohledem. Je možný, aby tahle odbarvená karikatura vzdáleně podobná Courtney Love byla jeho máma? Občas se za ní vážně styděl.
"A co ty, smrade, cos zase vyváděl?" odpověděla mu máma.
"Paní Haydenová, myslím, že by bylo lepší, kdybyste se posadila a o všem jsme si v klidu promluvili." přerušil je ředitel, "A ty, Izzy, běž na hodinu."
Izzyho nemusel dvakrát pobízet. Vyběhl z ředitelny rychlostí blesku.
"Co to máš na hlavě?" smál se Nicky, když se po vyučování setkali na zastávce autobusu.
"Ještě ty mě ser." zavrčel Izzy.
"No promiň, ale zeptat se musim." smál se dál Nicky.
"Mám problém." začal krátce Izzy, "Trochu sem poupravil ciferník tomu, co mi tohle vyvedl a nasral sem učitele tak, že dokonce volal mámu."
"A sehnal jí, jo?" divil se Nicky.
"Nějakym zázrakem ano." přikývl Izzy, "A asi dostanu dvojku z chování."
"Když se daří, tak se daří." pokrčil Nicky rameny. Zcela podle očekávání to nijak extra nekomentoval.
"Co to prosimtě bylo za debila?"
Izzy jen mávl rukou.
"Detail. Vyřídím sám." řekl.
"Tak jako dneska?" rýpl do něj Nicky.
"Ještě hůř, jestli na mě po dnešku jenom hrábne!" mírně vypěnil Izzy.
"Hele, brácha, a nemáš ty náhodou s tou samou osobou problémy už delší dobu?" nedalo Nickymu, aby se nezeptal.
"Simtě, kdes to vzal?" neodpověděl Izzy.
"Že mi přijdeš poslední dobou takovej nesvůj." pokrčil Nicky rameny.
"Každej máme svý temnější období." opřel se Izzy hlavou o sedadlo a sklonil si kšiltovku ještě níž do obličeje, což volně přeloženo znamenalo "konec diskuze".
"Jak myslíš." pohodil Nicky hlavou. Najednou se vrátila ta bolest u srdce z předchozí noci, ale tentokrát byla o něco silnější. Nicky si přiložil ruku na hrudník, předklonil se a bolestivě vydechl.
"Ježišmarjá, Nicky, už zas?" naklonil se k němu starostlivě Izzy.
"Už je to tak." kysele se pousmál Nicky a pomalu se zase narovnal. Stejně jako včera to bylo jen chvilkové.
"Brácha, neděs mě." zakňoural Izzy.
"Neboj, za tři dny jdu na kontrolu k doktorovi, tak se na to poptám." uklidňoval ho Nicky. Bylo mu Izzyho až líto, když viděl, jak obrovské si o něj dělá starosti. Přímo mu to koukalo z očí.
Izzy celou cestu mlčel, ale jakmile za ním zapadly domovní dveře, řekl: "Vždyť máš ještě třináct let čas..."
"No dyť." položil mu Nicky ruku na rameno, "Tak se o mě neboj, hm? Mě se jen tak nezbavíš, ty třeštiprdlo."
"Neříkej mi tak!" ohnal se po něm Izzy.
Nicky se rozesmál. Věděl, že Izzy oslovení "třeštiprdlo" bytostně nesnáší a rád ho tím vytáčel.
"A co když budu?" provokoval ho Nicky a couval před Izzyho ranami a kletbami do obýváku.
"Tak ti ukážu Ameriku, vole!" nadával Izzy jako navztekaný špaček.
"Ježkovy zraky!" předstíral Nicky úlek, "Měl bych utíkat?"
"Jo, a hodně, hodně rychle!" pohrozil mu Izzy a popadl polštář z gauče, aby jím mohl Nickyho bacit po hlavě.
"Hele, víš moc dobře, že sem nemocná osoba a že bys mě měl nechat na pokoji a radši dělat něco užitečnějšího." Upozorňoval ho Nicky se smíchem.
"Jo najednou seš nemocnej! Najednou se ti to hodí, co?" dal mu Izzy jasně najevo, že mu žádné urážky trpět nehodlá a výmluvy už vůbec ne, "A navíc myslím, že tohle je moc užitečná výchovná činnost!"
"Spíš by měl někdo konečně vychovat tebe!" stačil ještě Nicky říct, než zakopl o židli a poroučel se na zem, což se Izzymu samozřejmě náramně hodilo. Sedl si Nickymu na hrudník, aby se nemohl hýbat, a začal do něj bušit polštářem. Dělal to tak schválně, aby mu moc neublížil.
"Tak už seš spokojenej?" zeptal se Nicky, když z něj Izzy konečně slezl.
"Na nejvyšší míru, panstvo." Ujistil ho Izzy a spíš jen z principu, než že by doufal v úspěch, se šel podívat, jestli není ve špajzu nebo ledničce něco k jídlu.

O čem že to...?:))

28. května 2007 v 18:19 Vodopády
Tak za tohle mě teď asi hodně lidí zabije...:) Prapůvod tahle povídka má v době, kdy jsem začala fandit Nickymu Haydenovi (a to už je very long time ago...XD), protože tenhle drahoušek si obarvil vlasy na černo, jenže je na ně kapku moc bledej... Takže hned bylo jasný, že bude v příběhu postižen nějakou nemocí.:)) A celý nápad jsem oživila ve chvíli, kdy se na scéně zjevili US5. Proč US5? No protože...
...nahoře je Izzy, dole je Nicky. Už je vám to jasné?:)
Takže, jde zde vlastně o dva bráchy, to už vám asi došlo. Jejich rodinná situace není zrovna utěšující - žijí s matkou/alkoholičkou, která se už 15 let nemůže vyhrabat z rozvodu se svým mužem, který nevydejchal to, když čirou náhodou zjistil, že ho žena podvedla a Izzy není jeho syn. A aby se to nepletlo, tak Nicky se narodil s vrozenou vadou tvorby krve, což taky není nic veselého... Kluci se ovšem naučili nějak přežívat a život neberou tak vážně. Jenže Nicky zkolabuje a doktor ze sanitky si všimne, v jakých podmínkách sourozenci žijí. O dva dny později už klepe na jejich dveře sociálka. V Nickyho případě je řešení jasné, pojede do Itálie za svým biologickým otcem. Ale co s Izzym, kterého k sobě Nickyho otec ani po těch letech nechce?

A bit shit...

25. května 2007 v 21:52 My World
Nepravdivej nadpis, ale nic jinýho mě nenapadlo.:) Prostě si tu jen tak sedím, čekám, až se moje ctěná návštěva vykoupe a půjdem se mrknout na Zkrocenou Horu... Ona to uvidí poprvý, tak už se těším na reakce.:)
Poslouchám si tu hudbičku... Tak vám chci jen oznámit, že I was a creature before I could stand...!:-P
Prostě Before I forget that!:-P

k článku Vánoce ve Finsku...

24. května 2007 v 19:00 My World
Nevím, co je to za zradu, ale ten text prostě zůstává pořád bílej, i když jsem ho už několikrát měnila na černou... Takže si to vždycky prostě vyznačte, jako kdybyste ten text chtěli kopírovat a on se vám v pohodě objeví.;)

pix *in love* :))

23. května 2007 v 21:53 Meiko Reissmann
tady sice figuruje Akay, ale nemohla jsem vás o tuhle perlu ochuditXD

Jak slaví Vánoce ve Finsku:)

22. května 2007 v 20:25 My World
Vánoce začínají v noci 23.prosince potom, co děti zalezou do postele. Dospělí zůstanou dlouho vzhůru, pijí kávu (a hromadu dalších povzbuzujících nápojů), připravují vánoční jídlo, zdobí místnosti a upravují všechno, aby se děti vzbudily do čistého a voňavého domu.

Děti vstanou před rozedněním (to není problém za polární noci), otevřou kalendáře jdou se dívat ne televizi. Na snídani se jí rýžový nákyp s cukrem, skořicí a studeným mlékem. V nákypu je mandle a kdo ji najde, bude mít štěstí a pravděpodobne se do roka ožení (případně vdá).*

Zvířátka mají taky Vánoce, takže je třeba jim přichystat hostinu. Například se může ven pověsit svazek pšenice pro malé ptáčky. Během vaření dospělí usrkávají glögy s rozinkami a mandlemi. Děti jdou obvykle s tátou navštívit příbuzné a zapálit svíčky na hřbitově. Přirozeně se nesmí zapomenout na důležitou část finských Vánoc, saunu. Před večeří se ještě hrají společenské hry, hrají se koledy a všichni zpívají.

Večeře je samozřejmě nejdůležitější částí dne. Tradiční jídlo, které ale nikdo nemá rád je ryba lipeäkala (možná, že to je kapr ... nevím). Dále jsou k jídlu například obložené mísy, šunka s hořčicí, mrkev s brambory, kastrol lanttu (nevím, co to je), hrášek s brambory, rossoli (salát s červenými fazolemi), slaneček, houbový salát, domácí sýr a spousta dalšího jídla. Pije se pivo, víno a všechno možné. Po jídle se servíruje káva, kaffe bulla, perníčky (děti dělají perníkové chaloupky) a švestkový puding.

Po večeři příjde Joulu Pukki (Otec Vánoc nebo Santa, chcete-li) a rozdá dárky. Děti otevřou dárky a utíkají si hrát do pokoje a potom docela brzo usnou po tak náročném dni. Dospělí zůstanou vzhůru, pijí brandy, whisky, hrají (pokročilejší) společenské hry a kecají.

Další den (25.prosince) není ve Finsku zase tolik významný jako v jiných zemích. Některé rodiny chodí ráno do kostela. Tradičně na venkově vstávají brzy ráno a jedou do kostela na saních. V každém okně svítí dvě svíčky podle jedné staré finské písničky (ty se zapalují třeba i na den nezávislosti).

Valim bulvy, koukat nestačim... (na Kimiho, neděste se:P)

22. května 2007 v 17:16 My World
...a vlastně proč, já to přece říkám furt - s dlouhejma vlasama vypadá k světu každej chlap! (ach jo, jde to se mnou z kopce...XD)
...tak příště by to ještě chtělo, aby nebyl po tahu, ty oči má ještě vyblitější než jindy, a bude to možná i super.XD

Haf haf!

22. května 2007 v 14:48 My World
Neděste se toho nadpisu.:) Jen by mě prostě zajímalo, kde se v některých lidech bere nutkání mě s*át... Heh, ono je asi děsně špatný dávat si na blog info a fotky svejch oblíbenců... Jooo, a už vůbec o nich nepište nějakou fan fiction, to je totiž fuckt trapný! Jako, pak by se moh ozvat někdo, kdo se s tím dotyčným zná (mno jooo, páč má děsně šikovný příbuzný) a nabonzovat vás tý hvězdě... Ježiš, lidi, pokud mě chcete někomu ze slavných nabonzovat, co si to vůbec dovoluju o nich psát, třeba, já teď nevím, někomu z F1 kvůli Good Boys, udělejte to!! A uveďte prosím i můj e-mail! Děkuju.XD
Hafušky haf...
Ach jo, v čem jsem tak výjimečná, že zrovna já jsem si mezi desetitisícema jinejch blogů zasloužila tolik pozornosti? Ano, už to slyším támhle od tý holčičky v první řadě - sem prostě nejtrapnější na týhle planetě.
Amen!
vychechtaně naštvaná NickyHayden (sakra, to zní...XD)

Daveigh Chase

19. května 2007 v 11:16 Beauty Girls
Jméno vám asi nic moc neřekne a vzhled už asi taky ne... Ale budu na vás hodná a dám sem aspoň jednu nebo dvě fotky, na kterých byste mohli poznat, co je tahle holka zač...:)
...ano, Daveigh ve dvanácti letech, kdy nemálo lidí děsila představa, že by jim jednou mohla vylézt z televize...:)

Obrázek od Meckki

14. května 2007 v 20:53 | NickyHayden |  Blbinky, články, fantvorba...:)
...a pak kdo je tu cvok.:-P XD

Akce "Obchoďák" 1.díl

13. května 2007 v 19:04 Co se do GBT nevešlo...
Je to už poměrně dlouho, co jsem tuhle část začala psát... Bylo to tenkrát víceméně na objednávku, tak se teď k tomu vracím.:) Ta scénka s letadlem v reálu nedává smysl, já vím, ale kdo jste viděl závod v Malajsii před dvěma rokama, určitě víte, na co tam narážím...:))
"Kde je Alonso?"
Christian vběhl do hotelového pokoje a smál se na celé kolo: "Je ještě mezi živými?"
"Zatím ano." Odpověděl mu neutrálně Jenson, "Zavřel se ve svým pokoji a už asi hodinu sedí na posteli a čumí do blba."
Christian se rozesmál ještě víc.
"Ssss!" zasyčel Nick, který si sušil ručníkem mokré vlasy poté, co na sebe úmyslně vylil obsah lahve, kterou mu dali na osvěžení "Nasranej je i tak dost, nemusíš ho dorazit svým smíchem!"
"Já stejně nechápu, co ho tak naštvalo." Šeptal Christian.
"Zkus se zamyslet." Odpověděl Nick, "Jak by bylo tobě, kdybys celou noc a část dne letěl v letadle, kde nebyla ani kapka vody, protože nějakej vtipálek jí zapomněl na letišti, pak by jsi jel přes město v dopravní špičce, pořád bez pití, a poté, co by jsi konečně dorazil a chtěl mít klid, by ti oznámili, že za dvě hodiny letíš jinam."
Christian musel uznat, že by nadšený nebyl. Nick a Fernando se totiž zdrželi v Japonsku, kde dotáčeli svoje scény do nového videoklipu, zatímco ostatní si lebedili v Itálii. Když ti dva dorazili, Nick popadl první flašku s tekutinou, která mu přišla pod ruku, polovinu jí na sebe vylil a druhou polovinu vypil, jelikož v letadle bylo pití jen tak tak pro pilota. Fernando byl mírně mimo a dost se mu motala hlava, takže ho málem museli napojit jako malé dítě. Pak mu ovšem kdosi oznámil, že on a Jenson za dvě hodiny odlétají do Chorvatska dělat reklamní kampaň pro jistý obchodní gigant. Fernando se, chudák, nezmohl ani na jediné slovo, jen vyšel do druhého patra, kde měl pokoj, a jak už řekl Jenson, seděl tam na posteli a koukal do prázdna.
Najednou se otevřeli dveře a do velké společné místnosti vešel Fernando s tupým výrazem v obličeji. Otevřel ledničku, vzal si džus a chystal se zase odejít.
"Nepotřebuješ něco?" zeptal se opatrně Mikko.
Fernando se po něm otočil a ztišeným hlasem řekl: "Potřebuju klid."
Pak zase odešel.
Christian se už neudržel a rozesmál se na celé kolo. Nakazil tím i ostatní.
"Tak to nemělo chybu!" smál se Christian a utíral si slzy, "To bylo prostě něco dokonalýho!"
"No jo, ale jak já ho mám odtud vytáhnout? Za hodinu nám to letí!" staral se Jenson.
"On vyleze, neboj!" mávl nad tím Mikko rukou.
"Právě že bojim!" odvětil Jenson.
Nakonec to dopadlo tak, že Nick musel jít Fernanda jemně vyhodit ven. Proč Nick? Jenson se od tohoto úkolu předem distancoval, Mikko odvětil, že by ho akorát vytočil a Christian reagoval otázkou: "A vy si myslíte, že s ním pohnu?"
Nick s ním naštěstí pohnul, takže za čtvrt hodiny už mohli odletět. Kluci z uctivé vzdálenosti pozorovali odlétající letadlo a povídali si.
"Já nevím. Mám docela strach, aby se nesežrali." Řekl Mikko.
"Tvoje starosti bych chtěl mít." Zašklebil se Nick.
"Já zas tvojí bezstarostnost." Odvětil Mikko.
"Budou tam jen pár dní." Vmísil se do hovoru Christian.
"Jo, jenže jak ses už mohl v minulosti několikrát přesvědčit, jim stačí i hodina." Otočil se po něm Mikko.
"Co to vůbec bude za reklamu?" napadlo Christiana.
"Prej oblečení. Ale ruku do ohně bych za to nedal." Pokrčil Mikko rameny.
"A co by měli propagovat jinýho? Voňavky?" podíval se po něm Nick. Kluci se začali smát.
"Na to tam budou mít ženský. Ale co kdyby propagovali auta?" řekl Christian, když se přestal smát.
"No jasně, už vidím Jensona za volantem nebo jako spolujezdce. To by jim tu jejich slavnou kampaň omlátil o hlavu!" pokýval Nick ironicky hlavou.
Jenson a Fernando v tu dobu žádné podobné problémy neřešili. Fernando tvrdě spal a Jenson si četl, načež po hodině usnul také. V Chorvatsku byli za další dvě hodiny.
"Taky nás mohli vyhodit u moře." Konstatoval otráveně Fernando, když se rozhlédl po krajině, ve které přistávali.
"Tak to holt jednou přežiješ." Řekl Jenson, který okolo něj zrovna procházel. Fernando se po něm jen tak prapodivně podíval, ale byl zticha. Nebude se s ním hádat, na to je moc unavený.
"Vítejte!" vrhl se k nim podivný chlápek v obleku, který z dálky tvarem připomínal sud. Mluvil tak nahlas, že sebou Jenson až trhl, jak se lekl.
"Dobrej." Vykoktal ze sebe po chvíli.
"Jsem rád, že jste tady." Potřásl si s nimi chlapík rukou. Pilot a dalších pár zaměstnanců se jenom smálo do rukávu, když si Jenson i Fernando začali masírovat rozmačkané dlaně.
"No, to my taky." Řekl si pro sebe Fernando.
"Jenom okamžíček strpení, hned se vás ujme má asistentka." Ujistil ho chlápek, otočil se a zařval z plných plic: "Ester!!!"
"Co to je?" naklonil se Jenson k jednomu z pochopů, kteří jim vynášeli z vrtulníku zavazadla.
"Šéf. Na to si zvyknete. Je hlučnej, ale skvělej chlap." Pousmál se tázaný.
"Pane Bedingfielde?" přišla na zavolání drobná blondýnka s nějakými deskami v ruce. Jenson měl co dělat, aby nevyprskl.
"Co je?" otočil se po něm Fernando.
"Škoda, že tu není Nick. Ten by měl taky radost, že se ještě najde někdo, kdo je menší než on." Zalitoval Jenson.
"Tobě se to mluví." Zašklebil se Fernando, "Myslím, že by nebyl sám."
"Kdo za to může, že jste všichni tak zakrslý?" pokrčil Jenson rameny, "Mě to taky není příjemný, že nad váma trčim jak stožár."
"Ale zrovna dorazil i ten Japonec a pan Irvine zaměstnal celý personál! Nemůžu se rozkouskovat!" namítla Ester, když jí šéf přikázal, aby byla další půlhodinku po ruce Jensonovi a Fernandovi.
"Nemůže přece za to, že ten mamlas má v týmu samý baby." Rozesmál se tiše chlápek, kterého se předtím Jenson ptal.
"No jestli tak moc stojíte o Satoa, tak to tady za vás klidně může vzít někdo jinej!" řekl šéf trochu naštvaně.
"A to zase ne. Tak já to nějak zkusím." Odpověděla Ester mnohem povolněji.
Jenson si všiml, že se Fernando směje svým známým, částečně pobaveným, částečně samolibým, úsměvem.
"Kroť své vášně, Španěli." Upozornil ho.
"Já?" udělal Fernando nechápavé gesto, ale bylo na něm vidět, že se tím moc dobře baví.
"Já si jen myslím, že mě to tady bude moc, moc bavit."
Jenson jen rezignovaně zavrtěl hlavou, "Jestli mě budeš prudit, okamžitě volám ostatním, jasný?"
"Neboj, tebe prudit nebudu." Ujistil ho s úšklebkem Fernando.
"Nikoho, jasný?" řekl Jenson důrazně.
"No jasný, já tě slyším, ale nedodržím to. Znáš mě." Řekl Fernando tak dokonale nevinně a snad i lítostivě, že by se nad ním kámen ustrnul. To už u nich ale stála Ester.
"Tak vás pěkně vítám, pánové, jmenuji se Ester Tambay, a teď bych vás prosila, abyste šli za mnou." Řekla a hezky se usmála. Jenson jí oplatil mírným úsměvem, zatímco Fernando se zubil čím dál víc.
"Máte fakt zajímavýho šéfa." Zašklebil se.
"Vy určitě taky." Odvětila Ester s mírným úšklebkem.
Jenson se po Fernandovi otočil a jednu chvíli měl tisíc chutí na něj vypláznout jazyk. Vidíš, Španěli, raduješ se úplně zbytečně!
Ester je dovedla do jejich apartmá, které se nacházelo v jednom z pozdějších obchodních oddělení. Šéf byl evidentně skutečně výstřední, protože zřídit v budoucím nóbl obchodním domě přechodně nóbl hotel, to by jen tak někoho nenapadlo.
"Focení proběhne až zítra, dnešní večer máte zcela pro sebe." Vysvětlovala, "A kdybyste něco potřebovali, každý ze zaměstnanců vám rád vyhoví."
"Děkujeme." Pokýval Jenson hlavou, "Ale ještě by mě zajímalo, jestli máte nějaký podrobnější program..?"
"Na stole." Ukázala Ester na noční stolky, "Máte tam vypsané všechno. Časový rozvrh, jídelní lístek a nově jsme tam připsali i kde se tady v okolí konají nějaké akce."
"Fajn." Pokýval Jenson hlavou, "To bude zatím všechno, děkujeme."
"Není zač." řekla Ester a ještě zabloudila pohledem k Fernandovi, který právě studoval denní program a při tom zkoušel měkkost lůžek, "Co on?"
"Bez komentáře." Pousmál se Jenson, "Ten se přihlásí brzo, jen si musí něco vymyslet."
Ester pokývala hlavou, popřála jim hezký zbytek večera a odešla.
"Hele, tady je nějaký žrádlo "klokaní kapsy z jeseterů". To bych rád viděl!" smál se Fernando.
"Tvůj takt je na úrovni mražený jahody." Oznámil Jenson Fernandovi.
"Proč? Jednou jsem hvězda, tak ať opečovávaj oni mě a ne já je." Pokrčil Fernando rameny.
Jenson jen zakroutil hlavou a vyšel z prosklených dveří k zábradlí, které oddělovalo druhé patro od velkého prostoru uprostřed budovy. Fernando byl v mžiku u něj.
"Vypadá to tu zajímavě." Uznal, když se rozhlédl po srdci obchodního domu. Pak ho ale zaujal hlouček dívek, postávající opodál.
"To tu zaměstnávaj tolik modelek?" divil se. Jenson pohledem zhodnotil situaci a prohlásil: "Ne, nezaměstnávaj. To je jen doprovod."
"Čeho?" divil se Fernando.
"Spíš koho." Zašklebil se Jenson, "Říká ti něco jméno Eddie Irvine?"
"Něco ano." Zalovil Fernando v paměti, "To je ten, co má v popisu práce svádět všechny baby v Hollywoodu, modelky a spousty dalších?"
"Tak nějak." Přikývl Jenson, "Tak tohle je jeho." Ukázal na nejméně deset dívek, které si povídali před druhým bungalovem.
"On je tady taky?" zamračil se Fernando, "To tu hodlá dělat reklamu na kondomy nebo co?"
"Nežárli, Španěli." Usadil ho Jenson.
"Já nežárlím, já vůbec nežárlím." Zašklebil se Fernando, "Nemám rád, když o sobě moje holky věděj. To není můj styl."
"No tak jestli si tady nějakou vyhlídneš, tak tady máš toho jejího." Kývl Jenson hlavou směrem k probírané osobě, která najednou vyšla ze svého pokoje a vyvolala tím u dívek hotovou bouři.
"Dědek." Zhodnotil Fernando, "Nechápu, co na něm viděj."
"Možná to samý co na tobě." Otočil se po něm provokativně Jenson.
"Trhni si pedálem." Odsekl Fernando, "A to jsem ještě slušnej!"
Žárlíš, žárlíš, smál se v duchu Jenson.
"Ahoj, Jensone!" připojil se k nim Eddie i se svým harémem, "Tak jste tady taky?"
"Taky, taky." Pokýval Jenson hlavou, "Kam vyrážíte?"
"Chci tady dámám dopřát trochu radosti." Pousmál se Eddie, "Vy jste tu sami?"
"Zatím." Předběhl Jensona s odpovědí Fernando. Eddie znalecky kývl hlavou. Bylo vidět, že podobnou větu neslyší poprvé a že moc dobře ví, co ve skutečnosti znamená.
"Tak si to tu užijte." Rozloučil se s nimi.
"Vy taky." Zašklebil se Jenson. Jakmile jim zmizeli z dohledu, otočil se na Fernanda: "Voly si z nás udělat nemusel!"
"Jaký voly? No, jaký voly?" naštval se Fernando, "Já tomu páprdovi ještě ukážu! Ale ty jsi se nezmínil, že se s ním znáš."
"A co by jsi z toho měl?" řekl Jenson mírně ztišeným hlasem, "Jednou jsme dali řeč na MTV Music Awards, nic víc."
"No tak sorry, vole, error!" rozhodil Fernando rukama a radši se klidil z Jensonova dosahu, jelikož rozhodně nestál o pohlazení od Jensonovy pravačky.
"Ty už mě neser! Ty už mě neser!" reagoval Jenson přesně tak, jak Fernando předpokládal.
"Vždyť jsem ještě ani nezačal!" pokrčil Fernando nevinně rameny.
"Hele, netoužím po tom se s tebou pohádat hned první večer." Řekl Jenson vážně, "Oba o sobě víme, že si vjedeme do vlasů častěji, než je zdrávo, ale nerad bych, aby to tady nabralo nějaký větší obrátky."
"Tak mě neber tak vážně." Rozhodil Fernando rukama, "Můžu tě ujistit, že kdybych to myslel vážně, zaručeně bys to poznal."
"U tebe jeden nikdy neví a já už tuplem ne, tvoje myšlenkový pochody jsou mi na míle vzdálený." Odvětil Jenson.
"Neboj, mě ty tvý taky." Mávl Fernando rukou, "Občas mám pocit, že bych na tebe potřeboval slovník."
"Tak až ho seženeš, tak mi dej vědět, taky by se mi šiknul." řekl Jenson.
"Můžeme ho sepsat hned." Pokrčil Fernando rameny, popadl papír a tužku, něco napsal a lípnul to Jensonovi na noční stolek.
"Dokud na tebe neječím, nevzrušuj se."
"Díky za radu, seš zlatej." Usmál se na něj Jenson.
"Tak a teď mi napiš ty, jak si tohle mám vyložit." Podal mu Fernando propisku.
"Jako vždycky." Pokrčil Jenson rameny. Neměl náladu hrát s Fernandem tyhle hry. Nakonec ale Fernandovi napsal na noční stolek taky vzkaz: "Neprovokuj."
"Tebe je těžký neprovokovat." Okomentoval to Fernando.
"Pokud chceš, přepiš si to na Drž hubu." Navrhl mu Jenson, "Hele, já razím do společnosti, jestli chceš, můžeš jít se mnou ale nemusíš."
"Já půjdu až tak v deset, teď je ještě moc brzo." Mrkl Fernando letmo na své hodinky.
"Fajn. Tak zatím, uvidíme se nejpozději ráno." Mávl Jenson rukou na pozdrav.
"Nebo na záchytce!" zavolal za ním Fernando. Jenson byl v pokušení ukázat mu prostředníček, ale nakonec to neudělal.
Nakonec se celý večer a celou noc nějak míjeli, Jenson viděl Fernanda naposledy, když odcházel. Jenže pak se ráno probudil a zjistil, že Fernando je stále v trapu. Postel měl rozestlanou, takže v ní ani nespal. A probuzení nemohlo být dokonalejší, když zjistil, že mu Nick zhruba před hodinou poslal SMSku.
"Žijete??"
"Jo." Na krátkou otázku krátká odpověď. Skoro škoda na ní plýtvat kreditem.
Posadil se na posteli a promnul si opuchlé oči. Sakra, kde ten Španěl může být?
Radši se rozhodl, že se půjde najíst. Španěl je dospělý a teoreticky by měl být schopný se o sebe postarat sám. I když to vypadalo, že se spíš zase navezl do nějakého průseru.
Jenson vylezl z pokoje, došel k jezdícím schodům a zůstal zírat s pusou dokořán. Naskytl se mu krásný pohled na umělé jezírko uprostřed obchoďáku, okolo kterého byly dřevěné lavičky. Na jedné z nich si hověl jeho drahý kolega. To by samo o sobě nebylo nic. Horší bylo to, že měl na sobě jenom spodní prádlo a jeho oblečení bylo rozházené po okolí deseti metrů. Někdo si to dokonce s chichotáním fotil.
Jensona z transu probrala až příchozí Ester, která se jala Fernanda budit. Jenson seběhl za ní. Na rozdíl od Ester nebyl k Fernandovi tak něžný, strčil do něj a zlostně zasyčel: "Vstávej ty magore!!!"
"Co… Co je?" trhl sebou Fernando, jak se náhle probudil a promnul si unaveně oči, "Ještě pět minut…"
"Já ti dám pět minut, koukej se probrat!!" strčil do něj znova Jenson a nedbal na to, že se ho Ester snaží uklidnit.
"Vstávejte, jestli vám váš pokoj nevyhovuje, mohl jste říct…" řekla Ester jemně, protože jí bylo trapné a ani nesměla říct Fernandovi na plnou hubu, v jaké situaci se zrovna nachází.
"Cože?" nechápal Fernando. Načež se posadil, všiml si, kde to vlastně leží, a jak to vlastně leží…
"Do prdele…!" vystartoval z lavičky a začal sbírat své věci, rozházené po okolí.

Kvíz - jak moc dobře znáš GBT?

12. května 2007 v 13:36 | NickyHayden |  Blbinky, články, fantvorba...:)
To sem takhle jednou neměla co dělat...XD
1) Kolik sourozenců má Christian?
a) 3
b) 4
c) 5
2) Jak se jmenuje Mikkova sestra?
a) Jeanny
b) Anika
c) Sarah
3) Koho přijali do skupiny jako prvního?
a) Jensona
b) Christiana
c) Fernanda
4) Dva z kluků mají alergii. Na co a který to jsou?
Bez možností:-P
5) Proč Fernando v jednom televizním rozhovoru ucpal Nickovi pusu?
a) Protože o Španělovi řekl něco, co se veřejnost nesměla dozvědět.
b) Oslovil ho "Nando".
c) Chtěl, aby se dostal ke slovu taky někdo jinej.
6) O kom Fernando, prohlásil, že vypadá jako utečenec z blázince?
a) o Akayovi
b) o Nickovi
c) o Mortovi
7) Kdo zahučel do vody při natáčení klipu Bye, bye, bye?
a) Mikko
b) Christian
c) nikdo, obešlo se to bez obětí:)
8) Jakou značku cigaret kouří Christian?
a) Marlboro
b) L&M
c) Lucky Strike
9) Kdo shodil Nicka z pódia při vystoupení?
a) Fernando
b) Christian
c) spadl sám
10) Na jaký nástroj umí hrát Jenson?
a) na klavír
b) na příčnou flétnu
c) na kytaru
Správné odpovědi:
1-b, 2-a, 3-c, 4- Mikko (alergie na peří + astma), Nick (alergie na líčidla), 5-b, 6-a, 7-b, 8-c, 9-a, 10-b

Dáreček od Meckki

9. května 2007 v 17:17 My World
Tak tohle mi udělala k narozeninám Meckki (já jí prásknu, ona se teď podepisuje jako Beautiful Nightmare:P)... Já nemám slov.:)) To je prostě krásný.:-* A můžete na tom vidět, jak jsem zvrácená.XD

Narozky...

9. května 2007 v 17:00 What about me?
Jen abyste to věděli, tak dnes je mi 17.;) Jen tak pro pořádek...XD
Btw, dostala jsem "úžasnej" dárek - jedeme domů.:( Myšleno jako hokej, samozřejmě.X))

Jesse, 2.díl

6. května 2007 v 22:19 "Děti GBT"
Jesse se o tom dozvěděl o týden později, když už byly po městě rozvěšené plakáty.
"Hele, není to náhodou tvůj fotřík?" ukázal Giorgio, jediný, kdo mu zbyl z jeho staré party, na jeden z plakátů visící u stanice autobusu.
"Drž hubu!" okřikl ho Jesse a šel se podívat blíž.
Za dva měsíce…
Pousmál se.
"Neříkej, že na něj pořád ještě myslíš." Ušklíbl se Giorgio, "Vždyť tě zas nechal ve štychu."
"Ale zajít za ním snad můžu." Otočil se na něj Jesse, "Chci se s ním aspoň vidět. Koneckonců, kdo je lepší, táta, kterej si vybral kariéru, nebo máma, který je úplně putna, co se mnou je?"
"To je spíš výhoda, ne?" pousmál se Giorgio. Jesse neurčitě pokrčil rameny. Mohl mu snad vysvětlovat, že se pořád ještě nevzdává naděje, že si pro něj jednou táta přijde a odvede ho z týhle špíny? Od toho krátkého okamžiku před dvěma lety, kdy mezi nimi vzniklo to neznámé, neviditelné pouto, na tohle občas myslel. Byla to jeho poslední naděje. Jinak neměl pro co žít.
"Přestaň na to tak vejrat, musíme ještě na plac." Zatahal ho Giorgio za rukáv. Jesse se z té letargie probral až moc tvrdě. Na co si to proboha hraje? Co bylo, to bylo, stalo se to už dávno a ničemu to nepomohlo, nic se nezměnilo, krom toho, že teď je z něj obyčejná smažka, která potřebuje svojí dávku…
Se svojí mámou mluvil minimálně, proto jí ani neřekl, co viděl. Musela o tom začít sama.
"Víš, že za měsíc přijede Christian?" začala jednou večer, když by Jesse výjimečně brzy doma.
"Visí to po celým městě." Pokrčil Jesse neutrálně rameny.
"A chceš za ním jít?" zeptala se Lana.
"Ne. Ani snad." Odpověděl Jesse s nezájmem.
"To je dobře. Protože nepovažuji za vhodné, aby ses s ním stýkal. Navíc stejně nebude mít čas." Řekla ulehčeně Lana.
Jesse neodpověděl. Ale nebyl hloupý. To "ne" řekl schválně, aby ho máma tolik nehlídala a on se mohl vidět s tátou. Chtěl to. Hrozně moc. Ani pořádně nevěděl proč. Ale chtěl ke svému tátovi. Nic si nepřál víc. Ovšem jen do té doby, než si šlehnul. Pak už viděl zase všechno úplně jinak. Kolikrát se nevyznal sám v sobě.
Do žádného města se nevracel tak strašně nerad a zároveň s nadšením. Říkal si, že tohle je poslední pokus něco změnit. Chtěl jít za Jessem, ale netušil, že nakonec přijde Jesse za ním.
"Miluju náš management." Protáhl se Christian unaveně. Management mu totiž zcela neplánovaně zorganizoval autogramiádu, takže ač měl za sebou poměrně dlouhou cestu, musel se podepsat nejmíň tisícovce lidí.
"Myslím, že nejseš sám." Ušklíbl se jeden z bodyguardů. Najednou se objevil i druhý bodyguard a vedl s sebou Jesseho.
"Někoho jsem tady odchytil." Řekl s úsměvem a postrčil Jesseho před sebe.
V ten moment se Christian probral na sto deset procent.
"Ahoj, tati." Usmál se na něj Jesse, šťastný, že mu plán vyšel.
"Ahoj, Jesse." Oplatil mu Christian úsměv a objal ho.
Jesse se v Christianově náručí cítil tak klidně a v bezpečí, že nechápal, jak mohl pochybovat. Christian je jeho táta a on patří k němu.
"Tak jak se máš?" vyptával se Christian, "Koukám, že seš furt stejnej trhan."
Jesse se zasmál, i když se obyčejně nad těmito řečmi pohoršoval. Ale od Christiana to neznělo ani trochu jako nadávka.
"Sem rád, že tě vidím." Řekl prostě.
"Proč ses předem neohlásil, takhle se sem vplížit jako zloděj." Pokáral ho Christian.
"Jo, aby mě vyhmátla máma." Zašklebil se Jesse.
Christian pokýval hlavou. Tohle mu bylo jasné.
"Jesse…" přitáhl si Christian svého syna blíž k sobě, "Jak vycházíš s mámou?"
Jesseho tahle otázka dost zaskočila.
"Já… Ani nevím." Vykoktal ze sebe. Najednou se mu do úst vedrala věta, na kterou často myslel, ale bál se jí vyslovit: "Chci být s tebou. Vím, že to není možný, ale…"
"Ne, není to nemožný. Ty se mnou budeš muset jít." Řekl rezolutně Christian. Tenhle tón Jesse neočekával.
"Jak to myslíš?"
Christian rezignovaně vydechl.
"Když jsem posledně odjížděl, věděl jsem, že mi tě přese všechno nedaj, ale dal jsem tvojí mámě ultimátum - pokud se vrátím a zjistím, že jedeš v drogách, tak jdeš bez milosti ke mně. A, nezlob se na mě, nejen tvoje zorničky mi prozraděj, že něco bereš. Poznám to, protože jsem sám drogama ztratil několik let života."
Po těchto slovech se Jesse málem složil. Do očí mu vyhrkly slzy. Opřel se Christianovi o rameno a ten ho znovu objal.
"Neboj, teď už tě v tom nenechám. Už moc dlouho jsem se choval jako zbabělec. Už tě v tom nenechám." Opakoval Christian. Jesse se k němu pevně přimkl. Znovu mezi nimi vzniklo pouto, a tentokrát tak silné, že už ho nemohli ignorovat. Od té chvíle byli opět jedna rodina.
"Chci se toho zbavit." Šeptal Jesse, "Chci se toho zbavit a vypadnout odtud."
"Dobře." Přikývl Christian, "Pokud sám chceš, můžu ti pomoct."
"Prosím."
Věci vzaly rychlý spád. Jesse šel na odvykací léčbu a díky tomu, že sociální pracovnice uznala, že Lana jeho výchovu nezvládá, byl svěřen do péče Christianovi.
Jesse se zatraceně moc snažil dostat se ze svých problémů co nejrychleji. Za jedno už měl všech těch psychóz dost a za druhé chtěl Christianovi dokázat, že není ještě úplně na odpis. A opravdu se mu to dařilo.
Christian, i když se snažil Jesseho povzbuzovat, jak jen mohl, mu jasně vysvětlil, že se za ním moc často nedostane a že až ho pustí, bude se muset připravit na nekonečné cestování po světě. Ale Jesse se toho nebál, naopak - zcela upřímně se těšil. Lepší než být věčně sám a hloubat o nesmrtelnosti chrousta.
"Co bys řekl, kdyby se tu na pár dní stavily Annie a Barbara?" zeptal se jednou Christian Jesseho. Zrovna se totiž měli v jedné zemi zdržet déle než obvykle.
"Pro mě za mě." Trhl Jesse rameny. Už dávno věděl, že má starší nevlastní sestru, teď se dozvěděl i to, že se Christian se svou "druhou rodinou" vídá poměrně často, což ho sice mírně štvalo, ale tak nějak to chápal. Docela se těšil, až ty dvě pozná.
"Tak fajn. Měli by se tu ukázat totiž už během dneška, zapomněl jsem ti to včera říct." Usmál se Christian omluvně, "Já teď ještě musím skočit do města, mám schůzku s šéfem doprovodné skupiny, tak tady vydrž, do oběda jsem zpátky. Teda doufám."
"Čau a pevný nervy." Zasmál se Jesse.
"Díky, budou třeba. Ahoj." Rozdrbal mu Christian i tak dost rozdrbané vlasy.
Zrovna, když odemykal auto, ovinuly se mu okolo krku dvě paže a někdo mu křikl přímo do ucha: "Baf!"
"Já tě…!" ohnal se Christian se smíchem po Barbaře, té útočnici. Z uctivé vzdálenosti je pozorovala Annie.
"Nazdar! Co vy tu tak brzo?" divil se Christian.
"Nějak se to zvrtlo. Ahoj." Pousmála se Annie a dala Christianovi pusu na uvítanou, "Kam se chystáš?"
"Měl jsem jet na jednu schůzku, ale když jste tady, tak vás zvu, kousek odtud je moc hezká restaurace, ono se to nezblázní." Oplatil jí Christian úsměv.
"Fajn, mám hlad jako vlk!" zavěsila se do něj Barbara. Přesně v ten moment vyšel Jesse na balkon, aby si zakouřil. Trojice na parkovišti mu samozřejmě nemohla ujít.
Rozčilením úplně zapomněl, co chtěl udělat. Cože, to už jsou tady? A kam jdou?
Jesse neváhal a vyběhl z pokoje rychlostí střely. Venku už je sice nemohl dost dobře zastihnout, ale nějak podvědomě tušil, kam jdou.
"Tak co si dáte, mé milé dámy?" pousmál se Christian, když si vybrali místo v rohu restaurace s nádherným výhledem na okolí.
"To co vždycky." Odpověděla Barbara, což znamenalo dvě italské pizzy - Hawai pro ní a sýrovou pro její mámu.
"Že se vůbec ptám, co." Zasmál se Christian.
Jesse před restauraci doběhl ve chvíli, kdy Christian vyřizoval objednávku. Všiml si jich snadno, seděli přímo za oknem.
Nechápal.
Proč tohle schovávání?
Obrátil se a běžel zpátky. Ale neměl chvilku klidu. Dostal neuvěřitelnou chuť se pořádně opít.
Nakonec se jenom mírně přiopil, protože zrovna ve chvíli, kdy se mu podařilo dobýt se do baru, který měli v pokoji, a párkrát si pořádně přihnout z první flašky, co mu přišla pod ruku, vešel do pokoje Christian.
"Jesse!" zařval velitelsky a alkohol mu nemilosrdně vyrval z ruky.
"No co je?!" vystartoval na něj okamžitě Jesse, "Jestli se mě chceš zeptat, jestli jsem normální, tak ti odpovídám, že nejsem a mám být po kom!"
Christian na to neřekl ani popel, jenom zavolal Annie a Barbaře, aby šly za ním, že program padá. Jesse ho pozoroval značně nevraživým pohledem, ale díky vypitému alkoholu byl i trochu rozjařený, což byla doslova vražedná kombinace.
"Si za nima klidně di, budem šťastný oba!" zasyčel.
"Dokud budeš v tomhle stavu, tak se o tom s tebou odmítám bavit." Zpražil ho Christian. Jesse se trochu nepřirozeně zasmál.
"Jen neboj, vnímám tě dobře. Z týhle trošky se nevožeru, to by ti mohlo dojít." Řekl posměšně.
"Jo, a proto sotva stojíš na nohou!" zvýšil na něj Christian hlas, protože ho Jesse vytáčel čím dál víc.
"Nestarej se o mě! Běž si za nima!" vyjel na něj Jesse vztekle.
"Právě jsem pro tebe šel, abys šel s náma, ale vidím, že jsem se vrátil právě akorát!"
To, že ho pro Jesseho poslala Annie, si nechal pro sebe.
"A neříkal jsi náhodou, že přijedou až později?" vysmál se mu Jesse do očí.
"Ty seš beznadějnej." Zasyčel Christian a nechal Jesseho o samotě, byl si jistý, že teď už se o nic nepokusí.
Jesse ze vzteku rozbil ozdobnou vázu, co stála na stole. Pak odešel do svého pokoje a usnul. Vzbudil se až v pozdním odpoledni.
"No maucta, pane." Uvítala ho Annie, když vešel do kuchyně.
Jesse to přešel mlčením. Tyhle situace znal více než dobře z domova a uměl se v nich mistrně pohybovat. Bez mrknutí oka si vzal z ledničky džus a pil ho rovnou z krabice.
"Taky odpověď." Uznala Annie a znovu se sklonila nad čtením. Jesseho to sice namíchlo, ale byl zticha. Nakonec mu to nedalo.
"Kde je zbytek?" zeptal se.
"Christian vzal Barbaru do zkušebny." Odpověděla Annie a podívala se Jessemu do očí, "Dost se na tebe zlobí."
"Já na něj taky!" odsekl Jesse a odešel zpátky do svého pokoje.
Proč tohle schovávání? Co sakra blbne?! Vždyť to přece vypadalo, že je mezi nimi všechno v pohodě!
Leda… Snad se za něj proboha nestydí stejně jako máma?
Jesse byl hodně zmatený. Nedokázal si Christianovo chování nijak vysvětlit. Zároveň ale neměl odvahu se ho zeptat přímo.
Christian s Barbarou se vrátili po dvou hodinách. Jejich rozjařený smích vylákal z pokoje i Jesseho. Nahlédl do druhé místnosti. Byla s nimi i Annie, seděli okolo stolu a povídali si. Jesse se neodvážil jít za nimi. Stál schovaný za rámem dveří a pozoroval je. Vypadali tak šťastně a spokojeně a čistě, skoro jako nějaká rodinka z reklamy.
"Co se tam plížíš jako zloděj, Jesse?" všimla si ho Annie.
Jesse se jen opřel o rám dveří, založil si ruce a opřel se pohledem do Christiana: "Vynadáš mi tady nebo si to necháme pro sebe?"
Christian se zvedl a bez jediného slova zamířil k Jessemu do pokoje. Ten ho následoval.
"Takže, co se děje?" zeptal se Christian, když za nimi zapadly dveře.
"Seš hodnej, že se ptáš za mě." Odvětil Jesse.
"A co ti jde? Proč jsi od té doby, co tu jsou Annie a Barbara, tak uštěpačný a zatvrzelý? Myslel jsem, že ti tu nevaděj!"
"Nevadily."
Jesse to slovo schválně ještě zdůraznil.
"Máš možnost se vypovídat, proč ti teď vadí." Pokrčil Christian lhostejně rameny.
Jesse se ironicky zasmál: "Mě nevaděj ony konkrétně."
Christian se díval Jessemu do očí a snažil se přijít na to, co se tu vlastně děje. Něco evidentně nejde podle Jesseho představ a on na to reaguje stylem malého dítěte. Kdyby aspoň přestal mluvit v náznacích!
Jesse byl z toho upřeného pohledu mírně rozladěný. To se mu snaží proluxovat myšlenky nebo co?
"Jesse, myslím, že je čas, abys přiznal barvu. Nestíhám tě, mluv jasně." Řekl nakonec Christian.
Tohle už Jesse nezvládl. Rozzuřil se téměř k nepříčetnosti.
"Přestaň se tvářit jako neviňátko! Moc dobře víš, o čem mluvím! A byl bych ti vděčnej, kdybys ze mě přestal dělat blbce." Řekl, načež popadl svojí mikinu a už mířil ven.
"Jesse! Kam jdeš?!" volal za ním Christian, "Vrať se!"
"Za dvě hodiny možná." Odsekl Jesse a třískl za sebou dveřmi.
"Nechci být vlezlá, ale Jesse ti to vrazil docela drsně a přesně ve tvým stylu, nejste náhodou příbuzný?" rýpla do Christiana Annie, když se vrátil za nimi.
"No super, tak mi ještě poraď, co mám dělat!" naštval se Christian.
"Co bych ti radila já, ty jsi jeho táta!"
"Jo, a momentálně hodně nasranej a zmatenej táta." Odfrkl zlostně Christian.
"No, on si evidentně taky s něčím neví rady." Pokrčila Annie rameny.
Christian se najednou úplně zhroutil do sebe. Obličej schoval bezmocně do dlaní.
"Co je?" naklonila se k němu starostlivě Annie.
"Myslíš, že šel pryč z hotelu?" zeptal se Christian.
"Je to pravděpodobné, proč?" odpověděla Annie, i když jí to pomalu začínalo být jasné.
"Protože… Proboha, vždyť víš, že Jesse byl závislej na heroinu, tak proč se mě tak blbě ptáš?!" praštil Christian vztekle do stolu, "Prostě mám strach, že… Že udělá stejnou blbost jako já!"
"Máme ho jít hledat?" navrhla Barbara.
"Maximálně můžeme pro jistotu prohledat hotel. Jestli je pryč, stejně ho nenajdeme." Trhl Christian bezradně rameny.
"Zkusíme to." Kývla rozhodně Annie.