Srpen 2007

Jesse, 3.díl

27. srpna 2007 v 21:56 "Děti GBT"
Jenže Jesse v hotelu samozřejmě nebyl. Christian byl bezradný, Annie a Barbara zmatené. Kdyby Jesse tušil, co způsobil jeho strach zeptat se, asi by se naštval sám na sebe
Vrátil se až ve tři ráno, značně opilý. Teď teprve měl odvahu vrátit se. Barbara a Annie už spaly, ale Christian byl ještě vzhůru, proto mu nemohlo klapnutí dveří a Jesseho těžké kroky ujít.
Střetli se ještě v chodbě. Christianovi stačil jediný pohled, aby mu bylo jasné, která bije. V tu chvíli nad sebou ztratil veškerou kontrolu, na okamžik přestal uvažovat. Strašně Jesseho seřezal. Jesse neměl sílu se bránit, tak se jen stočil do klubíčka a čekal, až Christianovi dojde dech.
Když Christian konečně přestal, zůstal na Jesseho vyděšeně zírat. Jesse zastřeným pohledem zíral na něj.
"Proč, sakra, Jesse, proč?" promluvil konečně Christian, byť velmi tiše. Odpovědi se nedočkal.
"Běž spát. Ráno to vyřešíme." Přikázal ledově Christian. Jesse se vděčně ztratil.
Ráno bylo oproti předchozím dnům divně chladné. Foukal studený vítr, ale vzduch byl dusný. Na nebi se líně válelo několik šedivých mraků, několik těžkých obrů, kteří hrozili deštěm. Z hotelového balkónu působilo město v šedivém oparu poněkud depresivně, ale zároveň i trochu uklidňujícím dojmem.
Jesse kouřil již třetí cigaretu a koukal sklesle dolů do té šedě. Za zády, za skleněnou výplní, slyšel zvuky, které jeho rodina vydávala u snídaně, a cítil se jako vyvrhel. Nikdy k nim nebude patřit. On nepatří nikam.
Když brzy ráno vstával, byl rád, že vstal jako první. Nasnídal se, umyl, oblékl. Pak si šel zakouřit a přesně v tu chvíli uslyšel otevírat se dveře. Rychle se přikrčil na levém okraji balkónu, kde už nebylo sklo, nýbrž normální zeď. Od té doby jen zíral, občas si vzal další cigaretu, a jako vzdálený šum poslouchal cinkání hrnků a talířů a hovor, občas proložený smíchem. Ten Jesseho vytáčel obzvlášť.
Sakra… Ten včerejšek si vyčetl snad stokrát. Ale pořád se s tím nemohl vyrovnat. Proč jen tak vypěnil? Co tím chtěl vyřešit? Akorát všechno pokazil.
Otevřely se dveře a na balkon vešel Christian, který si šel taky zakouřit. Jesse byl ve svém rohu přikrčený tak, že Christianovi chvíli trvalo, než ho zaregistroval. Ale nakonec se jejich pohledy přece jen střetly.
"Ahoj." Kuňknul Jesse.
"No dobrý ráno." Pokýval Christian hlavou, "Jak dlouho už tu sedíš?"
"Půl hodiny…?" odhadl Jesse, ač ve skutečnosti neměl o tak banální věci, jako je čas, ani páru.
"A proč tu proboha mrzneš takovou dobu, proč nejdeš dovnitř?"
"Nejsem tak odvážnej, jak vypadám."
Zavládlo ticho.
"Jesse…" začal nakonec nerozhodně Christian, "Já ani nevím, co ti mám teď říct, protože vážně netuším, co se tady děje. Prosím, klidně si mysli, že jsem debil a pokrytec, ale řekni mi, proč to děláš!"
Jesse vší silou zamáčkl slzy, ale nepochyboval, že mu vyhrknou, jakmile promluví.
"Mrzí mě, jak vedle Annie a Barbary vypadám. Mrzí mě, že sis na mě včera ani nevzpomněl, když přijely. A mrzí mě toho víc…"
Pak se mu zlomil hlas, dál už to nešlo.
"No tak Jesse, neplač." Vzal ho Christian konejšivě do náručí. Konečně mu všechno došlo. Aspoň si to myslel.
"Proč jsi mi ale nic neřekl?" zeptal se Jesse.
"Jesse, já jsem nevěděl, že to dojde takhle daleko. Chtěl jsem si jen včera s holkama dojít na oběd, než je vezmu dovnitř, netušil jsem, že to zjistíš a že se tě to tolik dotkne."
"Tebe by se nedotklo, kdyby někdo, koho máš rád, organizoval tyhle věci bez tebe?!" vzlykl Jesse.
"Vážně se ti moc omlouvám, andílku, nebylo to úmyslně." Stiskl ho Christian ještě pevněji v náručí, "Kdybych býval tušil, že je za tím tohle…"
"Měl jsem ti to říct." Přerušil ho Jesse.
"To sice měl, ale neobviňuj se z toho." Zakroutil Christian hlavou a najednou měl rovněž slzy v očích, "Ale slib mi, že už nikdy neuděláš to, co včera večer, prosím, slib mi to."
"Pokusím se." Špitl Jesse a opřel si hlavu o Christianovo rameno, "Když… Mě hrozně žral pocit, že mě nemáš rád tak, jak jsem si myslel."
"Ale vždyť já tě mám moc rád." Konejšil ho Christian, "A chápu tě. Ani nevíš, jak moc. Ty seš totiž celej po mě."
"Vážně?" rozsvítily se Jessemu oči radostí.
"Hochu, z toho se vůbec neraduj. Budeš to mít v životě kurva těžký." Pokýval Christian znalecky hlavou, "Teda, ne že bys neměl už teď… Ale přece jen jsem si furt ještě dělal naděje, že si nebudeš muset projít tím, čím já."
"Proč ty jsi vůbec začal brát drogy?" zajímalo Jesseho.
Christian se zamyslel: "Poprvý to byl prostě nerozum, úlet. Víš co, bylo mi devatenáct, kariéra skvěle našlápnutá… Prostě jsem to nezvládl. Pak podruhý to bylo kvůli tomu, že jsem měl pocit, že se se všema hádám, s našima, s klukama… Tak jsem od toho chtěl prostě utýct. A proč jsem začal chlastat, to sám pořádně nevím."
Jesse si matně vzpomínal na ta divoká období hádek a nekonečných večírků. Proto se taky přece jeho rodiče rozešli, ne?
"Takže všechno dobrý?" zeptal se nesměle Jesse.
"Všechno dobrý." Odpověděl Christian a políbil Jesseho na čelo. Jesse se šťastně usmál.
"Tak co, půjdem dovnitř? Je tu dost zima." Navrhl Christian.
"Taky si myslím." Přikývl Jesse. Až teď si uvědomil, jak je promrzlý.
"Tak už jste dotokali?" uvítala je s vědoucím úsměvem Annie.
"Nevím, jak to chodí u vás, ale u nás se povídá, ne toká." Odvětil drze Jesse.
"Nekecej, vypadalo to jinak." Rozhodla se Barbara svojí maminku bránit.
"Nechte toho, hádáte se skoro jako sourozenci." Usměrňoval je Christian s mírným úsměvem.
"No jo, ty vado, já už nejsem jedináček!" došlo najednou Jessemu. Ostatní jeho zjištění kvitovali smíchem.
"No vy se mi tlemíte, ale pro mě je to dost prekérní situace!" řekl Jesse, "A aby se to nepletlo, tak jsem nikdy ani žádného sourozence nechtěl!"
"To máš blbý, když seš o rok mladší než já." Zašklebila se na něj Barbara a dala mu tak najevo, že technicky vzato nebyl jedináček nikdy.
"Stai zitto." Odbyl jí Jesse ve své mateřštině.
"Jesse!" okřikl ho Christian a uštědřil mu drobný štulec.
"Co říkal?" zajímalo Barbaru.
"Abys byla zticha." Zazubil se nevinně Jesse.
"To je velmi slušně řečeno." Doplnil ho Christian.
"Takže něco jako drž hubu?" zeptala se Annie.
"Ne něco jako, ale přesně to." Odpověděl bez ostychu Jesse.
"Holt není nad slušné vychování." Zasmála se Annie.
Nakonec spolu strávili ještě moc hezký a příjemný den. Jeli si pořádně užít do města, nejprve courali po obchodech, pak zalezli do obrovského zábavního centra s nejrůznějšími atrakcemi, dalšími obchody a aquaparkem. Na závěr si sedli do restaurace.
"Restaurací to začalo, restaurací to skončí." Usmál se Christian a vydatně si přihnul ze své skleničky.
"Dej si bacha, aby to neskončilo něčím horším!" ozval se okamžitě Jesse.
"Nebuď agresivní." Odbyl ho ležérně Christian.
"Já nejsem agresivní, jsem jen horkokrevnej, koneckonců jsem napůl Ital. Nebo spíš ze tří čtvrtin." Bránil se Jesse.
"A co seš z tý poslední čtvrtiny?" smála se jeho rozdělení Annie.
"Co se temperamentu týče, tak z tý poslední čtvrtiny jsem Klien. To je totiž taková specifická skupina." Odpověděl Jesse. Společnost u stolu jeho vtípek odměnila smíchem.
"Ty umíš člověka vážně potěšit." Pokýval Christian hlavou, "Ale tyhle hlody po mě nemáš."
"Ne, ty má po Barbaře." Řekla znalecky Annie a s úsměvem se po svojí dceři otočila.
"Což je zajímavý, protože pokud vím, tak s tou stejnou mámu nemám. Takže je mi líto tati, ale ty geny musely jít přes tebe." Otočil se Jesse zase pro změnu na Christiana.
"Víte co, dejte mi všichni svátek." Vzdal se Christian. Mimoděk si vzpomněl, jak Fernando kdysi řekl Nickovi, že to bude hrůza, jestli se na svých dětech nějak projeví. Christian nyní došel k závěru, že pro většinu rodičů musí být frustrující, když je jejich dítka napodobují. Jasně si pamatoval, jakou měl ohromnou radost, když se narodila Barbara. A když se o necelý rok později narodil Jesse, málem se zbláznil radostí. Vždycky si přál kluka a holku. Možná částečně proto, aby ti dva tvořili stejný tým jako on a Rita. Vždycky si představoval, že holčička bude taková malá princezna, milá a usměvavá, a kluk bude raubíř, který si nenechá nic líbit a všechno bude muset vyzkoušet. V podstatě mu to vyšlo, Barbara byla skutečně dáma, po svojí matce. Ale že Jesse svojí úlohu pojme tak divoce, to nečekal. A možná proto mu tolik přirostl k srdci. Jesse byl živel. A byl jednoduše celý po svém otci.
"Tak to nakonec nebylo tak zlý, jak to zprvu vypadalo." Řekla Annie, když se večer ona a Barbara loučily s Jessem a Christianem.
"Asi máš pravdu." Pokrčil Christian rameny. Pro něj to až tak jednoznačné nebylo. Oddychne si, až si bude jistý, že nejsou žádné následky.
"Che cosa c´é? Una storia brutta o una felice?" přidal se k nim s úsměvem Jesse.
"Fajn, a co to bylo tentokrát?" zeptala se Annie.
"Text od Tiziana Ferra. Volně přeloženo: Bude to špatný nebo dobrý příběh?" odpověděl Jesse a pousmál se.
"Neříkej, že posloucháš Tiziana." Rýpla do něj Barbara.
"Máma ho poslouchala." Odvětil Jesse a ledabyle trhl rameny. Když o tom tak mluvil, padl na něj splín. Stalo se něco, co vůbec nepředvídal - uvědomil si, že se mu stýská. Úplně jí viděl před sebou - svou plavovlasou, krásnou mámu, jak se právě vrátila z práce, pustila si jedno ze svých oblíbených céreček, aby se trochu uklidnila, dala ohřát jídlo do mikrovlnky, někdy přinesla i čerstvé ze své oblíbené čínské restaurace (a že tam vařili skutečně skvěle, to musel Jesse uznat), zeptala se spíš jen tak na okraj, co bylo ve škole, pak sedla k telefonu a už zase pracovala…
"Haló, Jesse, jsi tu?" zamával mu Christian rukou před očima. Jesse si uvědomil, že jsou na parkovišti sami. Tomuhle se říká dokonalý výpadek.
"Jo, jen jsem se zamyslel." Trhl Jesse rameny.
"To bylo vidět." Pousmál se Christian. Obrátili se a šli zpátky do hotelu.
"Na co jsi myslel?"
Jesse s odpovědí otálel.
"Na mámu." Řekl nakonec.
"Co že tak najednou?" divil se Christian.
"Ale… Asi se mi trochu stýská." Rozhodl se Jesse přiznat barvu.
"Aha." Řekl pouze Christian. Jesse pochopil, že by mu měl vysvětlit své myšlenkové pochody, aby se neurazil.

Scotty jede!XD Milk and cereal...

20. srpna 2007 v 21:19 Funny F1
Vše bylo řečeno v nadpisu, tedy vše důležité.:)) To se takhle jednou pan Speed zjevně nudil...:))

Mildoooo, seš mrtvej!!!

16. srpna 2007 v 18:16 My World
Uáááá, teda, sice mám na jednu stranu radost, ale na druhou stranu.... ta moje fotka na úvod.... Zabiju těěěěě!:-P

I´ll do anything

13. srpna 2007 v 16:09 My World
Won´t someone just kill me and put me out of my misery?

All the things...

12. srpna 2007 v 20:51 My World
No, řeknu to jednoduše, dejte si bacha, do koho se zamilujete. Ti praví existujou, ale bohužel to už před vámi objevil někdo další...
Proboha, moje love problémy mě přiváděj k šílenství, skutečně... První, druhej, třetí ze hry venku - aspoň že v tom mám jasno.
Kdyby už konečně chtěl někdo přijít a udělat mi v tom jasno, já bych se vůbec nebránila.
Heh, jasno v tom je. Ale kuwa, ono je to spíš takový polojasno až zataženo...

Vodopády, 5.díl

6. srpna 2007 v 23:30 Vodopády
"Budou muset." Dal mu Izzy jasně najevo, že i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá, tak půjde. I když předem věděl, že bude vyvádět jako malá holka. Samozřejmě že prolil potoky slz.
"Já tě nikam nepustím." Šeptal, zatímco pevně objímal Nickyho.
"Ještě se uvidíme, to ti slibuju. Udělám, co budu moct, abys mohl za mnou." Uklidňoval ho Nicky.
"Rozhodně mi musíš alespoň napsat… Nebo tak něco. Na mě adresu sice nemáš, ale na Dannyho snad ano." Přikázal mu Izzy.
"Samozřejmě." Přikývl Nicky a mírně se od něj odtáhl. Byl nejvyšší čas, aby nastoupil.
"Tak… Ahoj." Chytil ho Izzy nesměle za ruku.
"Ahoj. Dávej na sebe pozor." Odpověděl Nicky a na okamžik mu taky stouply slzy do očí. Hned je ale zatlačil zpátky. Uvidí se. Určitě. Udělá pro to všechno. Přece ho tu jen tak nenechá. I když si tohle všechno říkal, bylo mu do breku, když sledoval, jak ho Izzy vyprovází smutným pohledem. Pak už mu zmizel z dohledu.
Cestu zvládal poměrně dobře, co se týkalo té fyzické stránky. Ale i tak vyděsil sám sebe. Jeho první kroky po přistání směřovaly na záchod, a při pohledu do zrcadla se docela lekl. Byl bledý jako syn ředitele vápenky. Ale vzhledem k tomu, že špatně se mu nedělalo, nemělo smysl brát si prášky. Proto se jen štípl do tváří, aby získal alespoň trochu zdravou barvu. Pak zalovil v batohu a vytáhl složený papír, na kterém bylo popsáno, jak se dostane z letiště do svého nového domova. Nikdo z rodiny neměl bohužel zrovna v tu chvíli čas pro něj dojet. Doufal, že se neztratí. No a i kdyby, italsky přece umí. Sice to ještě netestoval in natura… Ale všechno je jednou poprvé.
Autobusem se sice dostal do ulice, kam potřeboval, dál už to ale nebylo tak snadné. Jak má v týhle spleti uliček, co jsou ještě ke všemu všechny do pravého úhlu, najít dům číslo 1556/4?
No dobře, tak tedy nádech, a hurá do toho. Někoho se zeptá. Jelikož ho zrovna v tu chvíli míjel kudrnatý kluk zhruba v jeho věku, rozhodl se zkusit štěstí u něj.
"Ahoj, prosím tě, nevíš, kde bych našel tenhle barák?" ukázal mu Nicky papírek s adresou.
"A co tam chceš?" prohlídl si ho nedůvěřivě dotázaný.
"Do toho je ti houby, tak víš, jak se tam dostanu?" ztratil Nicky trpělivost.
"Hele, když tak poslouchám ten tvůj přízvuk, ty budeš asi Nicky, co? A nečuč na mě jako vůl, ode dneška jsme spolubydlící."
"Super." Pousmál se Nicky nad tím, jakou měl dobrou ruku při výběru kolemjdoucího, "Já jsem Nicky Hayden, ale to asi víš."
"Valentino, ale radši mi říkej Vale." Podal si s ním Vale ruku. Ale jinak se na Nickyho moc nadšeně netvářil. Nicky to hodil za hlavu, byl rád, že nejhorší část cesty má za sebou.
Když došli domů, málem to Nickyho porazilo ve dveřích. Vyvalil se na něj řev jako kdyby vlezl do jámy lvové, a ne do rodinného domku.
"Joshi, koukej to ztlumit!" vletěl Vale vztekle do domu, ani se nepřezul. Nicky zůstal stát sám v dlouhé tmavé chodbě a zíral. Nevěděl, jestli má Valeho napodobit a vydat se do bytu v botách, nebo jestli se má radši zachovat kultivovaně a zout se. Jenže pak si vzpomněl, že tenisky na doma má až někde vespod v cestovní tašce a kdyby tu byl naboso, asi by tím puchem nikoho neomámil.
Konečně se řev trochu ztišil, to jak Vale konečně ukořistil ovladač a ztlumil televizi, na níž se jeho desetiletý bratr koukal.
"Nestůj tady jak tvrdý y a pojď dál." Houkl na Nickyho do chodby. Z toho Nicky usoudil, že týhle rodině asi trocha toho bláta a štěrku na koberci nevadí, a hodil otázku přezouvání za hlavu.
"Kam si mám dát věci?" zeptal se Nicky. Za chodbou se nacházela velká místnost, pravděpodobně obývák. Vale beze slova otevřel dveře na pravé straně místnosti a odešel si do kuchyně pro jídlo.
"Budeš něco jíst?" zavolal na Nickyho, zatímco se hrabal ve špajzu.
"Ani ne, dík." Zavolal Nicky zpátky na něj. Místnost, kde měl být odteď jeho pokoj, byla poměrně malá, ale pěkně zařízená, takový typický klučičí pokoj. Nickymu začalo svítat.
"V tom pokoji je ještě někdo další nebo tam budu sám?" zajímalo ho.
"Budeš mít přepych vlastního pokoje." Odvětil Vale, "Tamhle dál," ukázal do druhé chodby, "maj pokoj holky a naši ložnici, ještě tam s nima spí Josh, kterej si tu televizi zase znova hezky ztlumí, nebo mu vypnu elektriku!!" zvýšil Vale hlas.
"Trhni si!" odpověděl mu dětský hlas, víceméně se zvuk televize zase stáhl.
"Jasně." Přikývl Nicky, protože neměl jaksi víc co říct. Pak zarachotil klíč ve dveřích a do domu vešla další část rodiny.
"Sakra, lidi, já mám hlad, já bych sežrala třeba i slona!!" víceméně proběhla okolo Nickyho dlouhovlasá blondýnka v bleděmodrých riflích a červeném tričku, ani si ho nevšimla, a zamířila neomylně k ledničce.
"Ještě by tam měli bejt nějaký párky…" odpověděl jí ženský hlas. Paní domu byla všímavější než její dcera a Nickyho zmerčila okamžitě.
"Ahoj, ty jsi určitě Nicky, viď?" potřásla mu rukou, "Já jsem Julia."
"Ahoj, můžeš mluvit italsky, budu ti rozumět." Honil si Nicky tričko.
"Pochybuju, Ameriko." Ušklíbl se Vale.
"Stop talking that shit and put the breaks on, or I´m gonna turn your face into a mushing pulp." Vrátil mu to Nicky i s úroky a schválně se pokusil co nejvíc napodobit Izzyho styl mluvy, protože jemu kolikrát nerozuměl ani on sám. Občas Izzyho podezíral, že má místo pusy kulomet. Sakra, Izzy, měl by mu dát vědět, že cestu přežil ve zdraví… Ale jak? Zkusí poslat ten dopis Dannymu. I když to bude trvat dost dlouho než se to k Izzymu dostane… Detail.
"Ale no tak kluci, nemusíte se hádat hned na úvod." Mírnila je Julia, "Nemáš hlad, Nicky?"
"Ne." Odpověděl Nicky s vážnou tváří, ale v duchu úpěl a ptal se sám sebe, kolikrát tuhle otázku ještě uslyší. Radši si vzal bonbon, svojí pravidelnou zásobu cukru. Dneska to bude potřebovat dvojnásob. Protože až uvidí tátu, tak mu asi na místě utrhne hlavu.