Září 2007

Má snad Kimi výhrady...?

28. září 2007 v 18:57 Funny F1
...proti "expertovi na F1" Pavlu Turkovi?
...nebo se chystá uškrtit někoho jinýho?:))

A teď něco trochu navážno...

18. září 2007 v 18:38 Funny F1
Končím s přidáváním mých osobních věcí sem. Protože člověk si dá s něčím práci (překládá, přepisuje), pak mu to někdo nejen bez dovolení, ale i bez uvedení zdroje zkopíruje a člověk najde svou práci (i se svýma komentářema!!!!) na jiných blozích a stránkách... A které články konkrétně mi byli ukradeny?
http://daronka.blog.cz/0706/par-drobnosti-pana-nikotyna - vybírala jsem to ze závodů F1, které mám nahrané na videu...
http://daronka.blog.cz/0611/co-by-nikdy-nerekli - kdysi dávno byl tenhle vtípek na www.formule-1.cz jako povyražení na apríla...
http://daronka.blog.cz/0608/kratky-rozhovor-z-roku-2025 - tohle zase napsal na výče zmiňovaném serveru do diskuze uživatel Miki
http://daronka.blog.cz/0606/par-hlasek - na tohle mi poslala odkaz Wisp na jedno zahraniční fórum o F1... Člověk si to hezky přeloží z angličtiny, aby to dávalo hlavu a patu, a pak to najde komplet zkopčený někde jinde... Milé, že?
Vy, co jste normální slušní lidé a umíte uvádět zdroje - poděkujte všem těm zlodějům, kterým by asi upadla ruka, kdyby na klávesnici udělali o pár úderů navíc...

Velmi vřelé vztahy 2

18. září 2007 v 18:29 Funny F1
A pokračování příběhů dvojky od BMW.:)
Nyní trochu prostoru pro mě a můj vzkaz autorce: Alonsinko, co mi to děláš!! Příště tam zamontuj Christiana a Kimiho a Good Boys budou kompletní!!:-P
Nick: Robe, co mi to děláš, jak jsi mohl?
Nick: Co on má a co já ne?
Jensie: Stalo se něco, Nicku?
Nick: Robert mi je nevěrný s Fernandem.
Jensie: Se Španělem, s Alfonsem?
Nechceš jít se mnou pařit?
Nick: Jo potřebuju se odreagovat.
Večer po pár pivech:
Nick: Senza párty, ale už jsem unavený.
Jensie: Vypadáš zřízeně, klidně si lehni do mojí postele.
Já za tebou hned příjdu.

Velmi vřelé vztahy jezdců v BMW

17. září 2007 v 23:15 Funny F1
Uááá, já mám dost.XD To sem fakt nežrala... Našla jsem to na www.triadeset.blog.cz , samozřejmě nevím, jestli je to její nebo jestli to vzala odněkud odjinud, ale dát to sem musím.:-P :))
Nick: Už to nevydržím! Já mu to musím říct!
Nick: Roberte, máš ženskou?
Robert: Ne.
Nick: A máš chlapa?
Robert: Ne.
Nick: A přišel bys ve 22:00 ke mě na pokoj?
Robert: Jasně! Rád.
Nick: Už jsem se bál, že mi dáš košem. To bych ti dal pětadvacet na holou.

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 1.část

16. září 2007 v 18:06 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
"…and there´ll be no rest for these tired eyes, I´m…"
"Jaké znáte slohy? Tak třeba ty, Adriene…"
Adrien se na poslední chvíli probral z klimbání se sluchátky na uších.
"Eee… Sloh? No, třeba jónský…" začal, ale bouře smíchu ho umlčela.
"Tak jónský, jo? Jen počkej, já ti dám, plést si mluvnici s dějepisem!" pohrozila mu učitelka, "Koukej se soustředit!"
"Je prostě mimo." Ozvalo se tlumeně ze třídy.
Adrien neprotestoval. Ale když se k němu učitelka otočila zády, vytřeštil na její pozadí oči. No co, řeklo se koukej.
Konečně zaslechl ten sympatický chrčák školního zvonku. Měl volnost, mohl jít domů. Jako již tradičně opustil třídu poslední. Nikdy nechvátal jako jeho spolužáci, kteří se mohli přizabít, aby už už byli v šatnách a co nejdál odtud. Vždy si nejprve pečlivě sbalil věci a až pak opouštěl své místo. Ani v šatnách nikam nekvaltoval. Dokonce si ještě pobrukoval melodii písničky, kterou o hodině poslouchal.
Aby se dostal na autobusovou zastávku, musel projít rozlehlým parkem u školy. Proplétal se cestičkami a kopal do kamínků. Začínal víkend a on z toho tentokrát ani neměl takovou radost. Výhled na víkend strávený doma s drahou rodinou ho nijak nenadchl.
Prošel parkem, který už pamatoval tolik propařených nocí, a vyšel přímo před zastávkou. Sedl si na lavičku a vytáhl skicák, aby si ukrátil dlouhou chvíli. Nevadilo mu, že mu několik lidí nakouklo přes rameno a pohoršeně se zašklebilo, byl už zvyklý. Lidé jeho výtvory odsuzovali, třídní o nich dokonce prohlásil, že jsou "násilné, nechutné a znepokojující" a že si nepřeje, aby svou tvorbu prezentoval ve škole. Na což Adrien zvysoka dlabal. Nosil je s sebou hlavně kvůli sobě, ne kvůli ostatním.
V autobuse skicák radši schoval, ne že by se obával reakce lidí, ale nechtěl svůj výtvor zkazit. Kodrcavý autobus nebyl na malování to pravé místo. Ač ho paradoxně pohled ze zacákaného okna a masa lidí, těsnících se na sobě, ponoukala dál přenášet své černé myšlenky na papír. Nesnášel davy, vždycky měl pocit, že z těch lidí všude kolem zešílí.
Konečně byl doma. Vystoupil z autobusu a zhluboka se nadechl. To dělal vždy, když vystoupil z MHD, bylo to skoro něco jako jeho tik.
"Rodino, jsem doma!" zavolal do chodby, taky ze zvyku. Pak si všiml cizího páru bot u věšáku a zarazil se. Kdo tu proboha otravuje…?
"Ahoj Andy." Pozdravil ho příchozí a Adrien se úlevou opřel o rám dveří do obýváku.
"Teda, tati, tohle mi nedělej."
"No jo, náš mladej pán nesnáší návštěvy, co?" rýpla do něj s úsměvem matka. Ona, Adrienův bratr Rain a jejich otec, seděli okolo stolku v obývacím pokoji a evidentně se dobře bavili. Jak by ne, kdykoliv přijel táta, tak to stálo za to. Akorát že se obvykle ohlašoval.
"Hlavně ti příště dám vědět, až si budu kupovat nový boty, jo?" zasmál se krátce táta. Spíš než autoritou byl pro ně kamarádem, ostatně to nebylo jen z toho důvodu, že když už se ukázal, tak většinou společný čas strávili na nějakém tahu nebo na jiné akci. Byl tu i druhý důvod, a to ten, že byl jen o šestnáct let starší než oni, navíc pouze numerologicky, i přes nedávno překročenou hranici středního věku byl duchem pořád dvacetiletý kluk, který má život před sebou.
Jejich máma byla v tomhle ohledu jeho pravý protiklad. Bylo jí patnáct, když se Rain a Adrien narodili, a na jejich výchovu byla dlouhou dobu sama. To jí přidělalo vrásky jak na čele, tak na duši. Ve výchově svých synů byla občas až příliš úzkostlivá, ale oni jí to neměli za zlé - když si představili, že v jejich věku už v podstatě měla dvě děti, brrrr.
"Vzal bych vás zase na víkend k sobě, co vy na to? Vybouchl mi jeden obchod, tak mám celou sobotu volno." Mluvil sice táta v množném čísle, ale bylo jasné, že to směřoval především na Adriena.
"Já rozhodně nejsem proti." Trhl Adrien rameny a přisedl si k nim, "Kdy vyrazíme?"
K jeho údivu jeho hláška vyvolala salvu smíchu. Dnes již podruhé…
"Co jsem zase řekl??" zeptal se zmateně.
"Ale nic, akorát že Rain reagoval úplně stejně." Uklidňoval ho táta, "Kluci, tohle si nesmíte dovolovat, ještě si bude maminka myslet, že se jí snažíme zbavit."
"Jen si těch našich pokladů užij, budu ráda, když budu mít taky jeden víkend klid jen sama pro sebe." Mávla matka rukou, aby dala najevo, jak srdečně je jí tohle jedno. Kdyby věděla jen polovinu toho, co neví, asi by jí to tak jedno nebylo. Ale pánové měli mezi sebou svá tajemství, která se k matčiným uším prostě nesměla v jejím vlastním zájmu donést. No znáte to, ne?
"Jo, jasně, táta nám taky koupí nové boty." Ušklíbl se Adrien, vzal z poličky svůj digitální fotoaparát, vyfotil nejprve svého tátu sedícího pohodlně na gauči a pak odešel vyfotit i jeho nové polobotky.
"Doufám, že mě nehodláš kreslit…?" zeptal se podezíravě táta, protože Adrienovu zálibu znali všichni více než dobře.
"Nevím… Možná…" vrátil se Adrien s novým úlovkem a pečlivě si pořízené snímky prohlížel, "Mám momentálně rozdělanýho něco jinýho, ale tak můžu si snad udělat snímky do zásoby, ne?" usmál se nevinně.
"Co máš rozdělaného?" zajímala se matka.
"Jo, a zase budete mít kecy." Ušklíbl se Adrien, ale zalovil ve svých deskách a vytáhl rozpracované dílo, "Prosím." Řekl a položil papír na stůl.
Na bílém papíře se v několika hrubých črtech rýsovalo cosi, co pravděpodobně v budoucnu měla být malá dívenka v objetí staršího muže. Možná v až příliš těsném…
"Ty tvoje úchylačinky, nemohl bys jednou nakreslit něco normálního, něco, co by bylo prostě hezké?" podívala se na něj zpytavě matka.
"Netoužím vytvářet něco jenom proto, aby to bylo hezký. Chci, aby v tom bylo nějaké sdělení. A myslím, že zneužívání v rodině je dost časté a závažné téma a může se skrývat i ve zdánlivých maličkostech." Začal Adrien okamžitě obhajovat svojí práci.
"Stejně si myslím, že by ses měl pokusit o tu výtvarnou školu. Technicky je to podle mě na velice zdařilé úrovni. Teda zatím." Dodal táta a se zájmem si vznikající obrázek prohlížel.
"To je sice pravda, ale nemyslím, že by přijímací komisi nějak omráčila kolekce "studie perverznosti homo sapiens sapiens"." Rýpl si Rain.
"Ty drž pec a nezáviď." Usadil ho Adrien a roztáhl ruce tak, aby dal svému bratrovi najevo, že jeho kresbičky se ze všeho nejvíc podobají stylu "hrabičky", co kreslí malé děti ve školce.
"No tak, kluci, nechte toho." Snažila se je matka jako vždy uklidnit.
"Můžu snad za to, že mám bráchu úchyla? Jauuuu…!" zavyl Rain, jak mu Adrien pod stolem vší silou šlápl na nohu.
"Tak a dost! Sbalíte si a do dvou hodin opustíte tento dům, jasné? Nechci už s vámi ztrácet nervi ani minutu!" došla matce trpělivost.
"Můžeme klidně jet hned." Navrhl táta.
"Tak fajn, jdu si jen vzít pár věcí." Řekli kluci unisono, což jim přišlo hrozně vtipné.
"Kdy se už přestaneš opičit." Plácl Rain provokativně Adriena přes rameno.
"A kdo říká, že se opičím já?" odvětil Adrien a plácl Raina přes zadek.
"Úchyle!" nakopl ho Rain.

Lambretta

16. září 2007 v 11:50 Poslouchám, zaujalo mě
"Své Švédy" jsem měla ráda už dřív, ale teď jsem se k nim vrátila a dost mě vzala jejich písnička Wake Up Girl... Za vše budu jmenovat refrén, který celou písničku přesně vystihuje: "Prober se, holka, všichni krásní se ti jen smějí, prober se, holka, všichni ti nádherní kluci si budou vždycky jen brát..."
Jinak ještě musím poznamenat, že klip k jejich singlu Bimbo se natáčel na pražském Žižkově.:) A Bimbo jsem dřív taky měla nejradši, ale prostě tentokrát na plná čáře vyhrává Wake Up Girl... Je škoda, že od nich jejich zpěvačka Linda v roce 2005 odešla, bez ní už to není ono...
Bohužel k Wake Up Girl není video, ovšem pokud ze zvědavosti chcete, můžu poslat.;)

úvod (proč a co to)

12. září 2007 v 20:45 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
Takže... K napsání týhle povídky mě inspirovalo víc věcí, ale jedna je asi nejviditelnější a nejvýmluvnější - asi už jste zaregistrovali tu záplavu twincestů a waycestů na netu (teď mi jde skutečně jen o ty povídky se skutečným incestem...). Zdůrazňuju, že ve svý podstatě proti nim nemám vůbec nic. Jen mě napadlo zkusit napsat povídku, jak by to vypadalo, kdyby se něco takového stalo ve skutečnosti... Inspiraci jsem hledala ve skutečných případech incestu mezi sourozenci a věřte mi, že realita je skutečně mnohem krutější, ale bohužel to JE realita.
Takže, nyní bych vám trochu představila postavy, aby jste měli trochu přehled, o co go...
Adrien Gabel
Adrien je první ze sourozenců. Je docela podivín a má zvláštní zálibu - často ho zaujme třeba nějaká situace mezi lidmi třeba na ulici, doma, ve škole atd., vyfotí si jí, a pak jí namaluje, ale podle sebe a svého vnímání a momentální nálady. Většinou z toho vzniknou díla, která jeho okolí označí za "perverzní, dekadentní a nevkusná", a moc si lidí si tak ani nevšimne, že jsou to skutečně dobré kousky... Tato Adrienova záliba a způsob jejího provedení napovídá, že je poněkud "jiný" než většina jeho vrstevníků. Má svůj vlastní svět, v němž si žije svůj alternativní život a do tohoto světa smějí vstoupit jen členové jeho rodiny.
Rain Gabel
Druhý sourozenec. Je podstatně normálnější než Adrien a proto i všeobecně oblíbenější. I když mívá občas takové zvláštní stavy, kdy dělá věci, které obvykle nedělá, a říká slova, která by obvykle neřekl... Zkrátka občas taky působí dojmem, že spadl z Marsu. Jeho špatnou vlastností je nesoustředěnost a trochu i lehkovážnost, většinou rychleji jedná než myslí. Ale lidi to většinou oceňují, aspoň je s ním sranda...
Robert Kelly Thomas
Biologický otec obou kluků. Nedivte se, že vypadá tak mladě, vždyť je mu "pouhých" 32 let - své syny měl už v šestnácti letech se svojí tehdy patnáctiletou přítelkyní. V 16ti se samozřejmě ještě necítil na roli otce dostatečně připraven a nechal svou přítelkyni, ať si s dětmi poradí sama. O pár let později se v něm ale hnulo svědomí, začal platit alimenty a když si najde čas, vezme si kluky k sobě. Rain a Adrien ho vnímají jako "akčního tátu", tedy spíš kámoše než autoritu, víceméně v našem příběhu nakonec Rob sehraje důležitější a vážnější (v kladném slova smyslu) roli, než byste to do něj ze začátku řekli...

...Protože tu jsou 4.část

9. září 2007 v 20:46 ...Protože tu jsou
Na kraji silnice zastavilo auto.
"Tak mladej, dál to musíš dojít pěšky." Otočil se řidič na Chaze, který seděl na korbě auta.
"Jasně, díky za svezení." Poděkoval Chaz a zůstal stát na ulici.
Chvíli se rozhlížel po okolí. V téhle části města ještě nikdy nebyl. Sám se divil, jak takovej zaplivanej kout, ze kterého pocházel, mohl patřit do stejného města jako tahle na první pohled normální čtvrť.
Nakonec zapadl do jednoho fast foodu.
Roztřeseně si sedl na volnou lavičku u okna, tašku si položil vedle sebe.
"Co si dáte?" zastavila se u něj mladá servírka.
"Pořádně silný kafe." Odpověděl Chaz.
Bylo to "pořádně silný kafe", to co se stalo během posledních pěti hodin. Radši na to snad nemyslet.
Chaz cítil, jak se mu dělá husí kůže. Pár minut stačilo k tomu, aby se ocitl v ještě horší pozici než byl. Tak aspoň spočítal ty peníze, které v rychlosti shrábl.
Dvě stovky. Kdyby šlo jen o ně, má šťastný den.
S tím, kde bude spát, si hlavu nelámal. Hotel si sice nehodlal platit žádnej, ale moc dobře věděl, jak se dá přečkat noc třeba na nádraží. Ještě si koupil nějaké zásoby, aby neumřel hlady, a vyrazil na obhlídku.
Nakonec skončil v hale konečné zastávky vlaku. Jelikož bylo něco okolo jedenácté v noci, nebyl tu sám. Bylo tu pár bezdomovců, i pár mladých lidí, jako byl on sám.
"Promiň, máš tu volno?" ozval se nad ním nejistý hlas.
"Ale jo, jasně." Kývl Chaz hlavou, když zjistil, že nad ním stojí kluk přibližně v jeho věku a je ještě vyjukanější než on sám.
"Ty asi nejseš poporvý na ulici, co?" ptal se ten kluk dál, "Jo a mimochodem - já jsem Mark."
"Chaz. A máš pravdu, nejsem." Odpověděl stroze Chaz.
"Tak to se máš." Pokýval Mark hlavou.
"Vypadáš jako čerstvě vykopnutej." Poznamenal Chaz.
"Taky jsem." Přikývl Mark, "Oba rodiče jsou v base a já na sociálku už nechci."
"Jo, to znám." Řekl Chaz a vzpomněl si na Mikea, "Za co je zavřeli?"
"Tátu vyhodili z práce, tak udělali pár obchodů. Ale při čtvrtým je chytli."
"Dopadl jsi ještě dobře." Zhodnotil to Chaz.
"Ale já se cítím dost mizerně." Zašklebil se Mark, "Myslíš, že to vydržím, rok se někde courat?"
"Jeden můj kámoš prakticky na ulici vyrostl." Začal Chaz, "Když mu bylo sedm, jeho rodiče se rozvedli a on zůstal s mámou. Jeho táta je z Japonska, takže neměl žádnou šanci se s ním vidět. A jeho máma začala fetovat a šlapat. Chytli jí za to dvakrát. Věř mi, neměl to moc růžový."
"A co je s ním teď?" chtěl vědět Mark.
"On je taky pořád jednou nohou v kriminále." Vydechl Chaz, "Poprvý ho chytli v osmnácti za prodej drog. Od tý doby už ho chytli za žhářství a krádeže, momentálně má podmínku za vandalismus."
Mark jen kývl hlavou.
"A proč si utekl ty?"
Chaz se na chvíli zamyslel.
"To je osobní. Nezlob se, ale tohle ti říct nemůžu."
Chvíli vedle sebe seděli a mlčeli.
"Tebe za nic nehledaj?" zeptal se po chvíli Mark.
"Teď už asi ano." Odpověděl Chaz a lehl si, "Tak dobrou."
"Dobrou."
Spánek ale nepřicházel. Chaz pořád myslel na to, co se stalo. Stačilo pár okamžiků a celý jeho život se obrátil naruby. Kdyby někomu řekl, co se skutečně stalo, nevěřili by mu. I když by teď měl důkaz. Krvavý šrám na pravém předloktí.
Chaz si ránu mírně stiskl. Zabolelo to. Ta bolest byla docela uklidňující. Vždyť kolikrát si ryl nehty do kůže, třeba i do krve. To bylo obzvláště bolestivé, ale jeho to nezajímalo. Jeho ruce už přece nemůže nic bolet.
Když se ráno probudil, bolelo ho za krkem. Ono taky spát na betonové lavičce není nic příjemného. Mark ještě spal. Chaz se opatrně zvedl, aby ho nevzbudil, a odešel.
Ani nevěděl, kam jde, šel prostě tam, kam zrovna chtěl. Zůstal stát až u krámku s elektronikou. Za výlohou byly vystavené televizory, tři z nich byly zapnuté. Chaz věděl, že na tom kanále, který běžel, vysílají vždycky dopoledne po zprávách pátrací relaci. Jelikož zprávy zrovna končili, byl zvědavý, jestli se náhodou neobjeví v jedné z reportáží.
Byl třetí v pořadí. Fotka byla z doby asi před čtyřmi lety, protože to ještě nebyl vydranej na ježka.
Chester Charles Bennington, 20 let, výška 176 cm.
Krátké, odbarvené blond vlasy, hnědé oči.
Zvláštní znamení: Piercing ve spodním rtu, tetování na obou předloktích.
Může být ozbrojen.
Chaz se tomu usmál. Ozbrojen? A čím? Jediné, co by se dalo považovat za zbraň, byl malý kapesní nůž, který nosil pro všechny případy u sebe.
Pochopitelně neslyšel, co reportér říká, každopádně to asi nebylo moc povzbudivý. Pak ho ale zaujal další obrázek.
Michael Kenji Shinoda, 25 let, výška 178 cm.
Černé vlasy, černé oči.
Že by Mike porušil podmínku? Jo, kdo je vůl, volem zůstane. Teď je hledaj oba.
Když se nad tím Chaz zamyslel, bylo to už celkem dlouho, co Mikea viděl naposledy. Stejně v jednom kuse seděl. V tomhle byl nepoučitelnej. Třeba půjdou do stejný basy…?
"Díváš se na sebe?" ozvalo se za ním. Chaz se lekl. Za ním stál chlap jako hora a bolestivě ho chytil za ruku.
"Co myslíš, kolik mi za tebe daj?"
Chaz rychle přemýšlel, jak se z téhle šlamastiky dostat. Udělal to, co ho první napadlo: Začal křičet.
I když obyvatelé měst jsou na ledacos zvyklí, spousta se jich otočila.
Chlap mírně zrudl a Chaze pustil. Ten toho bleskově využil a vzal nohy na ramena. Zastavil se až o dvě ulice dál.
"Vůl, vůl, vůl a ještě jednou vůl." Řekl si Chaz udýchaně. Aby měl aspoň trochu pojistku proti podobným překvapením, nasadil si na oči černé sluneční brýle.
Vlastně vůbec netušil, kam teď půjde, a i když mu to momentálně bylo jedno, věděl, že to jedno není. Domů nechtěl, to rozhodně ne. Ale tady ve městě vůbec nikoho neznal. Napadlo ho, že by si mohl obstarat falešný doklady a odjet třeba do New Yorku nebo do Los Angeles, prostě pryč odsud z tohohle státu. Noc ale přinesla další události, které celou situaci obrátily o sto osmdesát stupňů.
Kvůli té reportáži ve zprávách nemohl riskovat noc na tak zalidněném místě jako nástupní hala nebo nádraží. Takže ještě v devět hodin bloumal ulicemi a snažil se něco najít.
"To je on!"
I když se mohl klidně mýlit, štiplavé zamrazení v zádech ho ujistilo, že se nemýlí. V ten moment měl v patách dva policajty, kteří právě vyskákali ze zaparkovaného auta.
Ani nevěděl, jak se mu to povedlo, ale prostě oběhl blok budov dokola, policajty daleko vzadu a jejich nezamčené auto na silnici.
Ale zase nebyli tak daleko, aby si mohl dovolit stát na chodníku a jen tak koukat.
Dveře od auta byly sice otevřené, ale klíčky v zapalování nebyly. Žádný problém. Chaz moc dobře věděl, jak si s tímhle poradit.
Už to skoro měl, když se otevřeli dveře u spolujezdce a dovnitř skočil… Mike. Nebyla to až moc podezřelá náhoda?
"Na co kurva čučíš?! Dělej!" pobídl Chaze ostřejším výrazem k tomu, aby si pospíšil. Zmizeli policajtům přímo před nosem.
"Ještě žes tu byl." Oddechl si Mike.
"Já snad začnu věřit na zázraky." Kroutil Chaz hlavou, "Protože tohle už nemůže být jen obyčejná náhoda."
"Taky kdybychom se neznali, tak se to určitě nestalo." Usmál se Mike, "Co vůbec děláš na ulici?"
"Tys neviděl ranní zprávy?" zeptal se Chaz.
"Když dávali ranní zprávy, zdrhal jsem ze záchytky." Zašklebil se Mike.
"Tak to máš blbý." Pokrčil Chaz rameny. Pak si prohrábl vlasy a řekl: "Já jen doufám, že sem ho nezabil."
Mike okamžitě pochopil, o čem Chaz mluví.
"Ty seš takovej vůl, že ti není rovno!" kroutil hlavou Mike, "Takhle zbytečně zahodit šanci!"
"Jestli mě chceš poučovat, mohl jsi zůstat venku." Odsekl Chaz.
"Já už tě mám někdy opravdu plný zuby!" zasyčel Mike.
"Víš co, já tebe taky!" vyjel Chaz.
Chvíli se naštvaně měřili pohledy, pak se jeden od druhého odvrátili a koukali z okna na deštěm smáčenou cestu.
Silnice byla rovná, jakoby bez konce. Provazy vody bičovaly vše, co jim přišlo do cesty. Mike a Chaz seděli vedle sebe a byli zticha. To napětí by se dalo krájet.
Chaze napadlo, čím to je, že se z nich staly tyhle stíny. Seděli vedle sebe a přece si byli tolik vzdálení. Ale nebylo to přesně to, o co si koledoval, co předpokládal? Možná. Ale proč se zabývat zrovna tímhle.
Mike myslel na něco podobného. Vůči Chazovi se v něm motala spousta pocitů a ani jeden z nich si nedokázal plnohodnotně vysvětlit.
"No to snad ne!" prolomil Chaz po půl hodině mlčení. Mike už to ale viděl taky. Jsou ti největší smolaři na světě! Před nimi stála přes silnici dvě policejní auta.
"Kurva, to je zlej sen! Ani se to nedá objet!" nadával Chaz.
"Vždyť si to určitě schválně vytipovali." Povzdychl si Mike. Chaz ztěžka zabrzdil.
"Vystupte si!"
Z každé strany stál jeden policista, oba měli v ruce zbraň. Chaz a Mike se na sebe podívali. Mike se mírně zašklebil, Chaz mu úšklebek oplatil.
Mike si ale všiml, že policista na jeho straně stojí u dveří dost blbě. Proto je nejdřív rukou pomalu pootevřel, jako by chtěl normálně vystoupit, ale pak dveře prudce vykopl. Policista se chytil za zraněnou ruku. Jeho kolega se chtěl za Mikem rozběhnout, ale Chaz automaticky udělal to samé co Mike, takže tím druhého policistu dostatečně zaměstnal.
Chaz už se nevyznal sám ve vlastní hlavě. Sice bránil Mikea, aby ho nechytli, ale věděl, že tím pádem už se jemu utéct nepodaří. Třeba se pro něj Mike vrátí, všiml si, že měl za opaskem zbraň!
Jenže to už se napadený policista probral z šoku. Mike už byl nenávratně pryč, tak si oba vylili zlost na Chazovi. Naštěstí mu nic vážnějšího neudělali.
Všechna naděje Chaze opustila, když ho s želízky naložili do auta. Teď už by se musel opravdu stát zázrak.
Proč se nevrátil? Proč ho v tom nechal? To pro něj nic neznamená? Ale vždyť je jeho nejlepší kámoš. Tak proč sakra?!
"Už chytli toho druhýho?" slyšel Chaz, jak se jeden z policistů ptá svého kolegy. To už byli na stanici.
"Ne, ale stále po něm pátrají." Zněla odpověď.
Proč mu to udělal…
"Tak pojď mladej." Popadl Chaze jeden policista za ruku.
"Nehrabej na mě, já umím jít sám!" vyštěkl Chaz. Dovedli ho do cely předběžného zadržení. Proč by se ho někdo na cokoliv ptal, že.
Zloduch byl dopaden.
Bral drogy, kamarádil se s největším delikventem z širokýho dalekýho okolí. Co chtít víc. Byl stroj, který se vymkl kontrole. Tak byl vyřazen z provozu a uložen na skládku.
Tak proč má šrám na ruce? A jeden na duši… Ty střepy už ho zase pořezaly. Tak proč se bránit. Proč ještě říkat, že je špinavej, že když se sprchuje, tak zbytečně plýtvá vodou. Ovládla ho pasivita. Neměl sílu a ani se nechtěl bránit.
"Proč si to udělal?" slyšel hlas své matky. Ale byl vzdálený, tolik vzdálený…
"Protože jsem chtěl žít." Řekl Chaz a otočil hlavu, aby jí viděl do očí, "A pořád chci."
Za ním už stálo policejní auto pro přesun vězňů.
"Takhle si představuješ život?"
"Ne. Jenže já nežiju. Já už jen přežívám."
Jak tak Chaz mluvil, ozval se v něm ten starý vztek.
"Žít v tom světě duchů ani není život!" vykřikl.
Z auta vystoupil druhý policista a pomohl svému kolegovi dostat Chaze do vozu.
Myslíte, že je snem matky vidět zrovna tohle?
Chaz zamyšleně koukal z okna. Vztek se ustálil na bodě 2, to je těsně pod bodem chuti zabíjet.
Mike je svině a zrádce. Sám si zdrhne, co by se staral o něho. Tak nějak to přece funguje, ne?!
"Dejte mi všichni pokoj!"
konec 1. části

...Protože tu jsou 3.část

9. září 2007 v 20:44 ...Protože tu jsou
Když se po dvou a půl letech vrátil domů, našel byt v dezolátním stavu. Možná to byl taky ten důvod, proč ho nikdo nekoupil.
"Tvá matka se před měsícem předávkovala drogami. Už ji našli mrtvou." Oznámil mu policista, který tam byl s ním a neodpustil si dovětek: "Snad tě to odnaučí se příště plést do podobných obchodů."
"Ale já jí přece fetovat nenaučil." Zašeptal tiše Mike. Ale nebrečel. Neměl slzy. Když to slyšel poprvé, ano, brečel, ale i když se za to nenáviděl, nedokázal prostě tolik truchlit. Byla to jeho máma. Ale… Máma v jakém slova smyslu? Dala mu život, ale jak dlouho bude ještě trvat, než ten život nabere nějaký smysluplný směr?
Byt uklidil aspoň tam, kde to bylo nejvíc nutné, ale víc ho to táhlo ven. Tak se po poledni sebral a vydal se na stará známá místa.
První, s kým se potkal, byl Fran.
"Nazdar člověče!" vítal ho bouřlivě Fran, "No konečně!"
"Taky jsem rád, že už to mám za sebou." Odpověděl Mike.
"Ale jestli hledáš Chaze, tak ten je teď ve škole."
"On chodí do školy?" divil se Mike, ale na tváři mu hrál úsměv. Byl rád, že je doma. Byl to takový zvláštní, těžko popsatelný pocit.
Před školou čekal skoro hodinu. Pak zazvonilo na poslední hodinu a rozběhla se doslova řetězová reakce: Asi čtyřicet lidí se najednou vyhrnulo ven. Uprostřed té vřavy si Mike všiml kluka s brýlemi a blonďatým ježkem. On si ho všiml rovněž.
"Ahoj." Pozdravil ho Mike.
"My se známe?" odpověděl Chaz. Vzápětí se ale usmál a padl si s Mikem do náruče.
"Panebože, to snad není možný!" kroutil Mike hlavou, "Strašně jsi vyrostl, skoro bych tě nepoznal!"
"Za to ty seš pořád stejnej. A nemluv na mě jak moje máma." Usmál se Chaz.
Mike jen pokýval hlavou.
"No a co ty?" vyzvídal Chaz, "To s tvojí mámou mě fakt mrzí."
"Už je to v pohodě." Pokýval Mike hlavou, "Víš, první dva tejdny jsem z toho docela špatnej. Pak jsem prohlídl svůj citový prádelník. Zásuvky jsou prázdné. Už není pro co brečet."
"Bylo to v lochu hodně zlý?" chtěl vědět Chaz.
"Celkem to šlo. Jo, párkrát jsem měl rozbitej nos, ale když si člověk dával pozor, nebylo to tak zlý. My jsme se tam jeden o druhýho moc nestarali. Byli jsme rozdělený na dva tábory. Každej jsme se stýkali se svejma a nelezli jsme si do zelí. Bylo to celkem v pohodě. A hlavně se chci zeptat, co u vás doma?"
"Světe div se, klid." Pohodil Chaz rukama.
"Fakt?" podivil se Mike.
"Fakt že jo." Přikývl Chaz, "Akorát - teta před rokem umřela na infarkt. Ale taky už je to v pohodě."
"Jsme my to dva nešťastníci, viď?" chytil ho Mike okolo ramen a oba se rozesmáli.
Povídali si o svých zážitcích a smáli se novým vtipům, jako dva malí kluci. Pomalu došli až před dům, kde Chaz bydlel.
"Počkej." Zastavil Chaz Mika, který se za ním chystal jít klidně i do bytu, "Víš… Nebylo by to zrovna to nejlepší."
"Proč?" nechápal Mike, "Snad se mě teď nebudou štítit jenom proto, že jsem byl sedět?"
"Ne, to ne." Zavrtěl Chaz hlavou, "Ale víš… To máma tě práskla poldům."
Mike zůstal stát jako opařený.
"Nevím, jak se to dohmátla, že jsem ty drogy bral od tebe. Každopádně to bylo v době, kdy už tě hledali. Mě dala pár facek a řekla mi, že jestli mě s tebou ještě někdy uvidí, tak budu litovat, že jsem se narodil. Takže já tě neznám, ano?"
"A mě vrtalo hlavou, proč mi o tobě nechtěj nic říct." Pokýval Mike hlavou.
"Jako Mikeu, já za to nemůžu, opravdu nevím, jak se do dozvěděla, ale stalo se, no."
"Vždyť já vůbec neříkám, že za to můžeš." Pokrčil Mike rameny, "Jen mi to přijde nefér."
"Já z toho taky nejsem dvakrát odvázanej, věř mi. Hele, já teď půjdu domů a pak za tebou zajdu. Pochopitelně budu ohlášenej někde úplně jinde." Navrhl Chaz.
"Ale já budu muset ještě uklízet. V chlívě žít nechci." Namítl Mike.
"A kdo říká, že na práci nemůžou být dva?" usmál se Chaz.
"Jo na práci jo? Spíš na zaclánění, ne?"zasmál se Mike a schytal za to výchovný pohlavek.
"Dej si bacha, aby to příště nebyly zuby!" pohrozil mu Chaz, ale smál se.
"Chazzy! Přestaň se vykecávat a pojď sem!" uslyšel od domu hlas své matky.
"Hele, padej vocaď, já se teda zastavím." šťouchl Chaz do Mikea.
"Fajn." Kývl Mike a koukal zmizet.
"Kdo to byl?" byla první otázka, která Chaze uvítala hned na prahu bytu.
"Jeden kámoš ze školy." Řekl stroze Chaz.
"Byl mi dost povědomej. Nebyl to Mike?" zaútočila jeho matka s další otázkou.
"Začínáš bejt paranoidní." Zhodnotil to Chaz.
"Pamatuješ na moje varování?" zeptala se ho příkře matka.
"Jo. A nech mě už laskavě projít." Řekl Chaz a tak trochu si cestu prorazil sám.
"Chováš se úplně příšerně!" vytkla mu matka.
"Co podle tebe znamená úplně příšerně?" vypěnil Chaz, "Že jsi mě chytla za ruku a odvezla rovnou na odvykačku, prosím, to je mi jedno, za to jsem ti i celkem vděčnej. Ale do života bys mi takhle kecat nemusela. Jestli ti to ještě nedošlo, právě mi zakazuješ nejlepšího kámoše!"
"Pěknej kamarád." Ušklíbla se matka.
"Ví a chápe toho mnohem víc než ty mami! Mnohem víc!" zaječel Chaz skoro hystericky.
"Přestaň na mě řvát!" zvýšila matka výhružně hlas.
"Ale já řvu pořád, v jednom kuse, jenom to nikdo kromě Mikea neslyší!" přidal Chaz ještě víc na síle hlasu a zavřel se ve svém pokoji.
"Zasranej svět."
+++
Chaz seděl u sebe v pokoji na podlaze a podpíral si hlavu. Jo, na tohle ho ten doktor taky upozorňoval, už se mu to dokonce i jednou stalo. Ale stejně to bylo k nevydržení. Zatracená věc, ten flashback.
Najednou se otevřely dveře. Chaz zbystřil, ale když zjistil, že je to jen Brenda, zase se uklidnil. To tak, aby ho máma nachytala v takovým stavu. Byla by ochotná v mžiku uvěřit, že si zase něco vzal a on by jí to vlastními silami nevymluvil.
"Kdy se konečně naučíš klepat? Po tomhle se mi fakt nestejskalo." Řekl suše Chaz a odolával pokušení začít se smát.
"Ty v sobě zase něco máš?" prohlídla si ho nedůvěřivě Brenda.
"Ne, nemám, a to je ten problém. Ale předpokládám, že kvůli tomu jsi za mnou nepřišla." Odpověděl Chaz.
"Já jen, jestli u sebe nemáš Jacka." Řekla rychle Brenda.
"Co bych s tou krysou dělal?" nechápal Chaz.
"Ježiš brácha, ty seš úplně natvrdlej! On se zase někam zaběh a já ho už hodinu všude hledám. Jestli se dostal ven, tak je to konec!"
Chaz se pomalu zvedl.
"Tak pojď, zkusíme to spolu ještě jednou."
"Strejdo, ty jsi mýho myšáka taky neviděl?" zeptala se Brenda další osoby, která se nacházela v domě.
"Ne, neviděl." Odpověděl tázaný. Když okolo něj Brenda prošla, sjel jí takovým zvláštním pohledem. Chaz si toho pohledu moc dobře všiml.
Já myslel, že seš na chlapečky, ty perverzáku.
Využil toho, že Brenda odešla hledat do kuchyně a přitiskl svého strýce ke zdi.
"Se mnou si dělej co chceš, ale mojí ségru necháš na pokoji, jasný?" zasyčel.
"Jasný."
Lhal by, kdyby tvrdil, že ho ruka na pásku jeho kalhot nevyděsila..
Ale věci už byly mnohem dál, než tušil.
+++

Vodopády 6.část

8. září 2007 v 19:31 Vodopády
Poznámka: Vzhledem k tomu, že se teď děj bude dělit, tak budu pravděpodobně podle něj na střídačku dělit i jednotlivé díly. Takže to teď bude asi tak, že jeden díl bude Izzy, druhej díl bude Nicky atd...
Izzy pevně svíral před tělem svůj batoh jako ochrannou zeď a tvářil se jako nelítostný vrah.
"Tak, jsme tady." Oznámila mu jeho paní ze sociálky, Dana se jmenovala.
"Super." Odsekl Izzy a letmo se z okna podíval na malý rodinný domek se zahradou, který se od těch ostatních zde na předměstí až tolik nelišil, byl to prostě jeden z mnoha. Ale pro něj to neměl být jeden z mnoha. Pro něj to měl ode dneška být jeho nový domov.
Nepochyboval o tom, že jeho noví rodiče musejí být pošahaní cvoci.
"Ahoj Ryane, ahoj Tino!" pozdravila se Dana se svými známými, kteří už je vyhlíželi, a zaklepala na zadní okno, "No tak, Izzy, vylez."
Izzy se zamračil o něco víc a neochotně vylezl z auta.
"Takže, ráda bych vám představila Izzyho. Izzy, to jsou Ryan a Tina Greenwoodovi." Usmála se na něj Dana a postrčila ho před sebe.
"Ahoj, Izzy." Usmála se na něj přívětivě Tina, Ryan mu podal ruku. Izzy se chvíli zdráhal, ale nakonec ruku přijal.
"Tak, půjdeme dovnitř, ať si můžeš odložit věci, ne?" vzala ho Tina zlehka kolem ramen. Izzy neřekl ani ano, ani ne, jen Tinu tiše následoval do domu.
"Ryane, kdybys byl tak laskav a podepsal mi tohle…" podala mezitím Dana Ryanovi nějaké papíry, "Užijete si s ním, Izzy je pěkný číslo."
"Vypadá, že má tuhej kořínek. Ale neboj, nějak si s ním poradíme." Ujišťoval jí Ryan.
"Stejně nechápu, proč jste si vzali zrovna jeho. Je už moc velký na to, aby si zvykal v rodině, a upřímně řečeno, on si asi ani zvykat chtít nebude." Pokrčila Dana nejistě rameny.
"A neříkala jsi snad sama, že je to pro něj jediné řešení, pokud má jeho život nabrat nějaký smysluplnější směr?" podíval se na ní s letmým úsměvem Ryan.
"To říkala, a stojím si za tím… Jen z něj asi brzo zešedivíte, protože jsem za těch pár dní získala dojem, že je schopnej opravdu všeho." Pokývala Dana hlavou, "Už musím jít, tak zatím ahoj a dávejte mi průběžně vědět, jak jste na tom."
"Tak, tohle bude ode dneška tvůj pokoj." Ukazovala zrovna Tina Izzymu menší podkrovní místnost s velkým oknem za postelí, "Máš tu dvě skříně, tady je rádio… Víš co, prohlédni si to tu, vybal se a pak přijď dolů na večeři, ano?" mrkla na něj a nechala ho samotného.
Izzy se chvíli po svém novém pokoji rozhlížel a pak ztěžka dosedl na postel. Pokoj byl skutečně krásný, ač malý. Dřevěný nábytek, čistě povlečená postel, kostkovaný koberec… o tom všem se mu mohlo nechat doma zdát. Ale k čemu mu celý ten luxus byl, když v něm byl sám.
S povzdechem vyházel věci z báglu na postel. Měl vybaleno. A na nějaké převlékání se zvysoka vykašlal.
"Ahoj, to byl fofr." Uvítala ho s překvapeným úsměvem Tina. Izzy jen trhl rameny.
"No, tak se pojď posadit." Vyzvala ho Tina, která zrovna prostírala.
Izzy se beze slova posadil za stůl. Přímo naproti němu seděl Ryan a četl si noviny.
"Doufám, že jíš ryby?" zeptala se ho Tina.
"Může bejt." Trhl Izzy znovu rameny. Cítil se tu absolutně nepatřičně a nejradši by byl co nejdál odtud.
"Jak se ti líbí tvůj pokoj, Izzy?" pokusil se s ním Ryan zapříst rozhovor.
"Ujde." Odpověděl opět krátce Izzy. Pak už před něj Tina postavila jeho talíř. Nebylo to žádné nóbl jídlo, rybí prsty v bramborovou kaší, ale přesto Izzymu stačilo jediné sousto, aby si uvědomil, že takovouhle baštu nejedl už hodně dlouho.
"Máte tatarku?" zeptal se a vůbec ho netrápilo, že má plnou pusu. Vůbec jeho styl stolování byl poněkud… Nezdvořilý. Ale Ryan a Tina ho protentokrát nenapomínali. Jen si dali předsevzetí, že musí Izzyho co nejdříve naučit základním pravidlům slušného chování.
"Díky, tohle bylo to nejlepší jídlo za poslední rok." Pokýval Izzy hlavou a dokonce se mírně pousmál, když dojedl. Spráskal toho víc než Ryan a Tina dohromady a poprvý za hodně dlouhou dobu měl pocit, že se přejedl. Zvedl se, že půjde do svého pokoje.
"Nechceš tu ještě chvíli zůstat?" zastavila ho Tina.
Izzy se zarazil.
"Upřímně, nechci. Mám toho za dnešek dost." Řekl, dal si ruce do kapes a bojovně se napřímil.
"Dobře, tak si klidně jdi odpočinout. Jen jsem myslela, že bysme si třeba mohli trochu popovídat, trochu se poznat…"
Izzy protočil oči v sloup a začal ze sebe pálit věty jako z kulometu: "Takže dobrý večer vespolek, já se jmenuju Izzy Gallegos a je mi šestnáct let. Vím, že v papírech máte sice napsáno něco o nějakým Chrisovi, ale s tím hnusným jménem nechci mít nic společnýho. Mám staršího bratra Nickyho, kterej se teď pravděpodobně placatí někde v Evropě. Jo a taky jsem byl nedávno ve vazbě kvůli rvačce a jsem z totálně sociální rodiny. Můžu už teď jít?"
"Běž." Propustil ho Ryan bez úsměvu. Izzy se otočil na podpatku a poněkud hlučně vydupal po schodech nahoru do svého pokoje.
"No, vypadá dost tvrdě." Poznamenala Tina, která pracovala jako učitelka psychologie.
"A ty se mu divíš?" odvětil Ryan, "Dana měla pravdu, s ním si ještě užijeme."
"Nemusíš to hned vidět všechno černě." Uklidňovala ho Tina, "Jen musíme něco udělat s tím jeho vychováním, myslím, že pojem slušné chování považuje za nadávku."
"Spíš přemýšlej, jak to uděláme s tou školou." Řekl pragmaticky Ryan.
"Tak jak jsme to plánovali. Už jsem tam volala, všechno je vyřízené. Příští týden může nastoupit." Odpověděla Tina.
"To bude zajímavý ho tam dostat." Vydechl rezignovaně Ryan a zahleděl se opět do novin.

Chuck je prostě nejXD

6. září 2007 v 17:17 My World
Chuck Norris napočítal do nekonečna. Dvakrát
Chuck Norris zemřel před 10 lety ale Smrtka neměla odvahu mu to říct
Chuck Norris umí dělit nulou
Chuck Norris musí třídit prádlo na tři hromady - bílé, barevné a krvavé
Kdyz jde Bubák spát, každou noc se podívá pod postel jestli tam není Chuck Norris
Chuck Norris je častým dárcem krve pro Červený Kříž. Jen ne svojí vlastní
Chuck Norris hrál ruskou ruletu s plně nabitou zbraní a vyhrál
Když Chuck Norris spadne do vody, nebude mokrý, ale voda bude Chuck Norris
Teorie evoluce neexistuje, existuje pouze seznam živočišných druhů, které nechal Chuck Norris přežít
Pokud má Chuck Norris zpoždění, čas by měl radši sakra zpomalit
Chuck Norris dokáže pálit mravence lupou. V noci
Chuck Norris je první človek, který porazil betonovou zeď v tenise.
Slzy Chucka Norrise léčí rakovinu. Škoda, že nikdy neplakal.
Na poslední stránce Guinnessovy knihy světových rekordů je malým písmem uvedeno že všechny rekordy drží Chuck Norris, zde uvedení lidé jsou ti co jsou mu nejblíž
Nekteří lidé nosí pyjamo se Supermanem. Superman nosí pyjamo s Chuckem Norrisem
Nejsou žádné odlišné rasy, jenom země plné lidí, které Chuck Norris zbil do různých odstínů černé, modré a žluté
Chuck Norris si v KFC objednal BigMac a dostal ho
V Iráku nebyly žadné zbraně hromadného ničení. Chuck Norris žije v Oklahomě
Chuck Norris zničil periodickou tabulku prvků protože uznává pouze prvek překvapení
Na Nagasaki nikdy žádná bomba nespadla, to jen Chuck Norris vyskočil z letadla a udeřil do země
Značka "parkování pro handicapované" neznamená, že zde mohou parkovat postižení, znamená to, že tam parkuje Chuck Norris a pokud tam zastavíte udělá z Vás handicapovaného.
V průměrném obývacím pokoji je 1242 věcí, pomocí nichž by Vás Chuck Norris dokázal zabít. Včetně samotného pokoje
Chuck Norris nespí, jen čeká
Zbraně nezabíjejí, to Chuck Norris
Hlavní příčiny smrti v USA jsou: 1.Onemocnění srdce, 2.Chuck Norris, 3.Rakovina
Okolní vesmír existuje, protože se bojí být na stejné planetě jako Chuck Norris
Chuck Norris nečte knihy, jen je pořádně zmáčkne a dostane informace, co potřebuje
Chuck Norris je tak rychlý, že může oběhnout Zemi a udeřit se do zad
Chuck Norris nenosí hodinky, on prostě určí kolik je hodin
Většina lidí má 23 párů chromozómů? Chuck jich má 72 a všechny jsou smrtelné
Chuck Norris zná poslední číslo čísla Pí
Někteří lidé mají jednu mozkovou hemisféru větší než druhou. Chuck Norris má větší obě
Chuck Norris vynalezl celé spektrum barev kromě růžové. Tu vynalezl Tom Cruise
Chuck Norris umí roztáhnout diamant a proměnit ho tak v uhlí
Žádné globální oteplování neexistuje, to jen Chuck Norris přiblížil Slunce, když mu bylo chladno
Za každým úspěšným mužem je žena, za každým mrtvým mužem je Chuck Norris
Když bůh řekl "budiž světlo", Chuck Norris čekal až poprosí
Chuck Norris jednou kopl koně do brady. Jeho potomci jsou dnes známí jako žirafy
Ozzy Osbourne ukusuje hlavy netopýrům, Chuck Norris to dělá tygrům usurijským
Chuck Norris umí dělat bubliny z hovězích steaků
Když se říká "nikdo není dokonalý" Chuck Norris to považuje za osobní urážku
Chuck Norris spí s polštářem pod pistolí
Chuck Norris nema bankovní ucet. Vždycky jenom oznámí bance kolik potřebuje
Čas na nikoho nečeká... pokud to není Chuck Norris
Chuck Norris dokáže vyhrát hru Dostihy a sázky aniž by vlastnil jediného koně.
Chuck Norris dokázal že jsme ve vesmíru sami. Před jeho první vesmírnou expedicí jsme nebyli
Chuck Norris jednou navštívil Panenské ostrovy. Teď se jmenují Ostrovy
Chuck Norris neměl nikdy problém s alkoholem. Avšak alkohol má problém s Chuckem Norrisem
Na konci dílu Walker : Texas Ranger nejede seznam herců ale seznam umrtí během natáčení
Scéna ve které Chuck Norris prohraje souboj s Bruce Leem, byla scéna s nejdražšímy speciálnímy efekty v historii kinematografie všech dob
Chuck Norris vymyslel rakovinu protože byl unavený ze zabíjení lidí
Chuck Norris nenechává zprávy, nechává varování
Chuck Norris spí v noci se světlem. Ne že by se Chuck Norris bál tmy, ale tma se bojí Chucka Norrise
Když Arnold v druhém Terminátorovi říká "Já se vrátím" myslí tím že jde požádat Chucka Norrise o pomoc
Chuck Norris jednou přežil sebevražedný atentát. On byl atentátník
Pokud ti Chuck Norris ukáže prostředníček, ukazuje ti kolik sekund života ti zbývá
Velká Čínská zeď byla původně postavena aby zabránila Chuckovi Norrisovi vstoupit do Číny. Žalostně selhala

Paris Hilton

6. září 2007 v 16:49 Obludárium
Myslím, že normálně myslícím lidem nemusím vysvětlovat, proč sem dávám i Parazitku...
Odešla bych se vyzvracet, ale obsah mýho žaludku je mi dražší...:)

Vodopády, 5.část

3. září 2007 v 19:06 Vodopády
Byl z toho víceméně zděšený a byl neskutečně rád, že má pokoj sám pro sebe. Všude v domě panoval takový chaos… Chaos, který on nedokázal pochopit, ale ostatní se v něm pohybovali s naprostou dokonalostí a dokonce jim snad i vyhovoval. Proto vzal radši zpátečku do svého nového pokoje a zbývající čas do večeře strávil zabydlováním se. Na poličkách našel pár zarámovaných fotek, na nichž byl Vale se svými kámoši. To jen potvrdilo Nickyho domněnku, proč je na něj Vale tak vysazený - právě byl kvůli němu nucen vystěhovat se z pokoje.
Nicky ztěžka vzdychl.
Pro mě za mě, klidně jsem se mohl vychrápat ve spacáku na podlaze, zavrčel v duchu.
"Nicky, pojď k večeři." Vytrhla ho z přemýšlení okolo půl sedmé Julia a příjemně se na něj usmála.
"Už jdu." Odpověděl Nicky a letmo jí úsměv oplatil. Julia ho dovedla až k velkému dřevěnému jídelnímu stolu, u něhož již seděli všichni členové rodiny.
"Takže, Nicky, dovol, abych ti představila zbytek rodiny - Valeho a Joshe už znáš, tohle je Tiffany," ukázala na tu blonďatou bláznivku, "Linda," ukázala na druhou, hnědovlasou dívku, "no a svého tátu si snad pamatuješ."
"Ahoj." Usmáli se na něj ti tři představovaní, jeho táta dokonce neváhal vstát a potřást si s ním rukou.
"Tak ať se ti u nás líbí." Řekl a poplácal mu po rameni.
"Díky." Odpověděl tiše Nicky. Překvapoval sám sebe. Nebyl naštvaný. Byl netečný. Cítil se nesvůj jako snad ještě nikdy. Tak nějak nepatřičně. Navíc jídlo, které před ním leželo, absolutně nepoznával.
"Co v tom je?" zeptal se a tvářil se, že Valeho ne zrovna přívětivý pohled nevidí. Chápal, co si asi myslí - nafoukanej Amerikánec, nic mu není dobrý.
"Neboj, snažila jsem se to udělat dietně." Ujistila ho Julia. Zdálo se mu to, nebo na něj mrkla?
Nicky vzal do úst sousto a zarazil se. Byl v pokušení to velkým obloukem vyplivnout zpátky, ale až takový buran zase nebyl.
No tak, nebuď balík a sněz aspoň kousek…
Večeři nakonec nějak překlepal, překlepal i zvídavé otázky, které se daly čekat. Do postele zalezl na své poměry docela brzo, protože se po tom náročném dni cítil docela unavený a navíc se mu někdy okolo deváté udělalo špatně. Zatím to byla jen slabost, tak doufal, že to zaspí. Okolo půl dvanácté ho ale něco vzbudilo.
Vztekle se zvedl z postele a šel se podívat, co se děje.
V obýváku hrála televize a před ní sladce chrupal Vale. Nicky nechápal, jak mohl v takovém rámusu usnout. Potichu se protáhl okolo gauče, televizi vypnul a stejně neslyšeně odešel zpátky do svého pokoje. Ještě než si lehl ale uslyšel televizi znovu.
Vztekle se vrátil zpátky do obýváku a uviděl, že Vale je už úplně vzhůru.
"Mohl bys to dát alespoň míň?" zasyčel Nicky.
"A co ty my máš co vypínat televizi?" opáčil Vale.
"Když před ní usneš tak co asi." Ušklíbl se Nicky, "Tak dáš to míň nebo ne?"
"Já to za chvíli stejně vypnu." Řekl Vale a otočil se zpět k obrazovce. Nicky vzteky zúžil oči do tenkých škvírek, naštvaně došel k televizi a vypnul jí. Vale se však naklonil z gauče a znovu jí zapnul.
"Sakra, je ti jasný, že já bych se rád vyspal?!" naštval se Nicky.
"Sakra, a je ti jasný, že já bych to rád dokoukal?" parafrázoval ho Vale.
"Jak chceš." Zasyčel Nicky a pak vzaly věci rychlý spád. Vytáhnout z bedny, vytáhnout ze zásuvky a šup!, kabel letí z otevřeného okna přímo na ulici.
"Seš blbej nebo co?!" dopálil se i Vale a tentokrát neváhal z toho gauče vstát.
O chvíli později se barákem roznesl zvuk tříštícího se skla.
"Co se to tu děje??" vběhla do obýváku vyděšená Julie s Joshem za zády. Uviděla Nickyho a Valeho, jak sedí na zemi ve střepech z roztříštěného skleněného stolku. Valemu jeden ze střepů rozřízl loket.
"To tenhle idiot!" nadával Vale, "Nejdřív vyhodí kabel od televize z okna a pak mě ještě strhne na tu pitomou skleněnou tabuli!"
"Měl jsi tu zasranou bednu vypnout, když sem ti o to řekl, ty kreténe!!" nadával Nicky.
"Nicky, ten slovník." Napomenula ho jemně Julia, "Běž ven pro ten kabel, já to tu zatím uklidím."
Nicky bezhlesně přikývl, pomalu a ztěžka se zvedl a ztratil se.
"Ukaž, bolí to hodně?" rozhodla se Julia nejprve ošetřit Valemu rozříznutý loket.
"Ani ne." Trhl Vale rameny.
"Co se tu dělo? Pravdu, prosím." Řekla Julia, zatímco v domácí lékárničce hledala dezinfekci a obinadlo.
"Co by, vypínal mi televizi, že prej ho to ruší, i když jsem to měl daný na minimum, a nakonec vyhodil ten kabel z okna. Tak jsem po něm samozřejmě vystartoval a on mě strčil na ten stůl, jau!" zasyčel, jak ho dezinfekce zaštípala.
"Vale, musíš mít s Nickym trochu trpělivosti. Nediv se, že je z toho trochu vykolejený, musí to pro něj být, jako kdyby se ocitl na jiné planetě. A navíc, jeho matka ho zanedbávala a není na tom zdravotně moc dobře, tak se ho pokus nerozčilovat, ano?" poučovala ho Julia.
"Hm." Trhl Vale znovu rameny. To už se vracel Nicky s tím proklatým kabelem.
"Tak, teď ho pěkně zapoj zpátky a běž si lehnout." Pousmála se na něj Julia. Nicky jí úsměv nevrátil, bez jediného slova zapojil televizi zpátky do elektřiny a zmizel ve svém pokoji.

...Protože tu jsou 2.část

2. září 2007 v 18:48 ...Protože tu jsou
Druhý den šli rovnou k Mikovi domů, vynechali obvyklé setkání s partou.
"Co říkali doma?" chtěl vědět Mike, "Neměli nějaký pindy?"
"Nic, co by měli? Dokonce bych řekl, že ségra měla radost." Ušklíbl se Chaz.
"Je malá, tak jí to přej." Pokrčil Mike rameny a odemkl vstupní dveře.
"Tady někdo opravoval, co?" pousmál se Chaz, když dveře nezapraštěly.
"Jasně, byla to makačka, ale aspoň už to teď nevrže. A druhý dveře jsem předělal komplet celý." Řekl Mike a bylo vidět, že je na sebe pyšný.
"A byla to na dlouhou dobu poslední oprava, co jsi tady dělal, co?"
"To víš, nejsou prachy." Pokrčil Mike rameny, "Účty za telefon jsou příšerný a elektrika taky není zadarmo, stejný je to s vodou, topením a já nevím s čím vším ještě. A až mi zbude trochu peněz, pustím se do oken na chodbě, v zimě je tam příšerná kláda."
"Jo, já vím." Přikývl Chaz. Jednou u nich v tu dobu byl a v obýváku a Mikově pokoji se opravdu muselo pořádně topit, protože tam šel z chodby strašný chlad.
Kluci se pohodlně uvelebili u Mika v pokoji. Chaz nechtěl Mika vyžírat, a tak přinesl nějaké svoje zásoby. Seděli jeden na posteli, druhý na židli, a zpracovávali jedny chipsy za druhými.
"Ale víš, kdy se cejtim nejdivnějc?" začal Mike.
"Ne." Zakroutil Chaz hlavou a byl zvědavý, na co Mike přišel tentokrát.
"Většina lidí se těší, až jim bude dvacet jedna, až vypadnou, poznaj svět a podobný hovadiny. Mě bude dvacet jedna za půl roku a upřímně řečeno, jediný, co z toho budu mít je, že nebudu muset k pěstounům, když mámu zavřou. A bojím se, co bude dál."
"Tak tohle já ještě neřeším." Řekl Chaz, "Ale rozhodně vím, co udělám, až budu plnoletej."
"Nemůžeš utýct." Řekl Mike, který poznal, kam tím Chaz míří.
"Přestaň mě poučovat, jo?" řekl Chaz prudce.
"Já myslel, žes mi to řekl, aby se to k něčemu pohnulo! Ale jak vidím, ty nemáš odvahu vůbec k ničemu! Nakonec budu muset jít a udat ho sám!"
"Opovaž se!" zvýšil Chaz výhružně hlas a v očích mu byla vidět zlost i bolest zároveň.
"Sorry." Řekl krátce Mike.
Nastala chvíle mlčení. Až to Chaz nevydržel a plácl nějakou hovadinu, jen aby proti sobě neseděli jak dvě sochy. Za další chvíli už si zase normálně povídali.
Bylo sedm, když zazvonil telefon.
"Kdo to zase otravuje…" zvedl se Mike otráveně. Jednou má doma kámoše a už se musí někdo po někom shánět. To by tak chybělo, aby to byl šéf…
"Shinoda." Představil se Mike mírně otráveně.
"Ahoj Miku, je u tebe Chazzy?" ozval se na druhé straně rozčilený ženský hlas. Mike poznal Chazovu mámu. Co se asi děje?
"Jasně že je tady. Chcete ho k telefonu?"
"Ne, řekni mu, ať jde okamžitě domů." Řekla Chazova matka příkře a Mike poznal, že není něco v pořádku.
"Opravdu mu to nechcete říct sama?"
"Ne, jen mu řekni, ať jde OKAMŽITĚ domů!"
"Tak dobře." Řekl trochu zaraženě Mike, "Nashledanou."
Chazova matka ani neodpověděla.
"Vypadá to kámo, že máš parádní průser." Vešel Mike do svého pokoje.
"Proč, co se stalo, kdo volal?" ptal se Chaz.
"Volala tvoje máma. Byla dost vynervovaná a chce, abys šel okamžitě domů. Radši si vem i svoje věci, vypadá to, že z dnešní společné noci sešlo."
Chaz si zaraženě posbíral svoje věci a odešel.
Přemýšlel, co se mohlo stát tak příšerného. Máma sice měla tu roztomilou vlastnost, že někdy vyletěla i při úplný prkotině, ale nebyl si vědom ničeho, co by jí mohlo tak rozlítit.
"Konečně jdeš!" vyrazila proti němu, sotva vešel do domu, málem ho ani nenechala se zout.
"Co se krucinál děje?" nadával Chaz, když byl nemilosrdně zatažen do obýváku a posazen do křesla jako u výslechu. Jediný, kdo se toho divadla neúčastnil, byla Brenda, která buďto spala, nebo měla zakázáno se do toho motat.
"Co se děje? To se hned dozvíš, ty klacku jeden!" zavrčela máma a vzápětí bylo Chazovi jasné, proč ten povyk. Nenapadlo ho, že mu půjde máma uklízet pokoj. Jenže šla. A našla…
"No a co? To že mám u sebe stříkačky ještě neznamená, že beru drogy!" zkusil Chaz zatloukat, protože jeho máma našla akorát dvě čisté injekční stříkačky.
"Jo? A co je tohle?!" vykřikla znovu matka a jelikož zrovna Chazovi prohrabovala batoh, hodila mu pod nohy všechno, co bohatě stačilo na usvědčení. Svíčku, lžíci, vatu…
"Tak když teda nic nebereš, tak ukaž ruce!"
Chaz se chvíli zdráhal, ale nakonec se podvolil, stejně to nemělo cenu a máma by hned tak nesklapla. Pravá ruka ještě ušla, ale levou měl plnou modřin a hnisajících abscesů.
"Panebože!" slyšel, jak vydechla jeho teta a odhadl, že odvrátila obličej.
Matka vypadala zoufale.
"Proboha Chazzy." Řekla potichu a bylo vidět, že zadržuje slzy, "Proč jsi to udělal?"
V Chazovi se najednou ozval ten starý vztek. Vřel a dral se na povrch.
"Proč jsem to udělal?" řekl prudce a zvedl se, "Chceš vědět, proč jsem to udělal?"
Byl v tu chvíli v pokušení opravdu všechno vyklopit, ale setkal se s pohledem svého strýce. Jen to řekni, vysmíval se mu. Jen to řekni, stejně ti neuvěří.
Chazovi najednou došel dech i slova.
"Ty zjevně nemáš ani důvod." Pokývala jeho matka hlavou.
Přece ten vztek zase nevztáhne na sebe!
"Nenávidím tě!" zařval Chaz svému strýci přímo do očí, aby všichni věděli, aby on věděl, že to myslí vážně. Pak vyběhl jako štvaná zvěř k sobě do pokoje a dveře zapřel židlí.
Ráno k němu přišla matka. Nevěděl, jak se dostala dovnitř, bylo zavřeno. Ale kdoví, jestli tu židli včera sám nakonec neodendal.
"Chazzy?" zatřásla s ním mírně.
"Co je?" protáhl Chaz unaveně.
"Slib mi, že s tím přestaneš. Prosím, slib mi to."
"No jo." Zabručel Chaz.
"Stejně to neuděláš." Řekla po chvíli matka.
"Když to víš, tak proč se ptáš?" řekl Chaz.
"Můžeš se otočit?" poprosila ho matka. Chaz se tedy obrátil, aby se jí mohl podívat do očí.
"Jen jsem ti chtěla říct, že se mnou můžeš kdykoliv počítat. Kdykoliv, rozumíš?"
"Hm." Protáhl Chaz.
"Ale musíš pochopit, že se o tebe bojím."
"Tak se neboj. Mike a Fran nás hlídaj. Kdyby se něco stalo, hned jednaj."
"Mike nic nebere?" chtěla vědět matka.
"Ne." Řekl krátce Chaz, "Ten žije s odstrašujícím příkladem." Oddeklamoval s kapkou cynismu v hlase známou větu.
"Kéž bys byl tak rozumný jako on."
"Kdybych mohl žít normálně, nic by se nestalo." Řekl Chaz a zahleděl se do stropu. Myslel to ale jinak, než to pochopila jeho matka.
"Já vím, že bys byl radši, kdybychom žili s tátou. Ale s tím já nic neudělám."
Nic neuděláš s víc věcma, mami…
Mike slyšel zvonit telefon. Poslední dobou řinčel skoro neustále.
"No jo, už letim." Houkl otráveně, protože zrovna myl nádobí a telefon se ne a ne utišit.
"Prosim."
"Miku, to jsem já. Kde´s byl člověče?"
"Chestere!" vydechl překvapeně Mike, "Ale, myl jsem nádobí. Tak co se včera dělo?"
"Ani se neptej. Máma na to přišla." Vydechl rezignovaně Chaz a bylo slyšet, že si sedá, "Navíc mám domácí vězení."
"To pro tebe přece není problém." Řekl Mike hořce.
"Nejde ti to přes jazyk, co?" všiml si Chaz toho nahořklého tónu.
"Když mám být upřímnej, tak ne."
"Já nevím Mikeu," řekl Chaz zoufale, "já sám nevím, co chci. Máma mě přemlouvala, ať se jdu léčit. Kvůli ní bych šel, ale kvůli sobě? Tady jsem dost na pochybách."
"Moc dobře víš, že tyhle řeči slýchám od mala." Vydechl Mike rezignovaně, "A opravdu ti nemůžu poradit. V tomhle oboru už jsem všechno dávno vzdal."
Nevykládal mu, že kdyby mohl, tak už dávno by si urazil ruku. Protože to on mu prodal jeho první dávku…
Mluvili spolu ještě dlouho, ale v podstatě to byla jen teorie a otázky.
Mike se večer taky neměl růžově. Ze srazu s partou přišel domů dost pozdě, a když uviděl válet se před televizí na gauči cizího chlapa, pomalu si myslel, jestli se mu to nezdá.
"Co tu chceš?" vyjel na něj Mike.
"Čekám tu na tvojí mámu." Hodil po něm ten chlap, "Hele mladej, ty máš prej nějakej matroš."
"Teď už ne, a i kdyby, tak ty seš ten poslední, komu bych ho dal." Odsekl Mike a chtěl odejít do svého pokoje. Najednou ucítil silný stisk.
"Tak takhle by to nešlo mladej!"
"Zatraceně!" zařval Mike, "Koukej mě pustit ty zmrde!"
Mike rozhodně sílu měl, snadno dokázal toho opovážlivce přeprat. Najednou se do obýváku vřítila i jeho máma.
"Co se tu sakra děje?"
"To se zeptej tohohle kreténa!" ulevil se Mike.
"Ovládej se Mikeu!" napomenula ho máma ostře, "To je můj nový přítel Larry."
"I kdyby to byl papež, mě je to jedno! Přece si od něj nenechám rozbít držku!" bránil se Mike. Pak si všiml Larryho tašky.
"Copak sis to sem přinesl?" chňapl po ní a v mžiku vysypal její obsah na podlahu. Kromě jiných věcí v ní bylo asi šest balíčků s bílým práškem.
"A helemese! Nebereme vlastní zboží, co?" pohrával si s nimi Mike, "Asi proto, že jsou v tom pěkný sajrajty, co, ty malej ptáku?"
Pak jeden z nich otevřel a opatrně ochutnal.
"No fuj!" prskl, "Teda nevím, jestli ses dostal do osmý třídy, ale jestli jo, tak jsi musel mít pětku z chemie!" řekl Mike, vstal a dodal: "Doufám mami, že sis to nevzala." A pak je zanechal samotné.
+++
Chaz by se rád dostal z baráku, ale v jednom kuse byl někdo doma. Proto zase zablokoval dveře, pustil CD přehrávač a už tak nějak tradičně vylezl oknem. Nenapadlo ho ale, že když nechá kdoví jak dlouho hrát pořád jedno a to samé CD, bude to přinejmenším podezřelé.
Bylo něco krátce po desáté večer. Mike si četl časopis a uvažoval o tom, že udělá výjimku a půjde už spát, když vtom někdo zaklepal na dveře.
"Co je?" řekl mírně otráveně.
Dovnitř vběhl úplně udýchaný Fran. Vypadal vyděšeně.
"Co se stalo?" zbystřil okamžitě Mike.
"Problém. A dost velkej." Řekl Fran a pobídl ho, ať jde ven.
"Tak co se děje?" ptal se Mike, zatímco někam běželi.
"Opovaž se ještě někdy vzít nějaký zboží od cizího! Dělal jsem rozbor a je to teda pěknej mišmaš! Horší je, že mě nenapadlo, že Method už má tak vymytej mozek, že si klidně část vezme a hodí to do placu."
"A už jsi volal záchranku?" ptal se Mike.
"Jasně že jo, nejsem blbej." Přikývl Fran.
"No to teda blbej seš! Jestli mě kvůli tobě básnou…" začal vyšilovat Mike, ale Fran ho přerušil.
"Volal jsem záchranku, ne poldy, jasný? Tak se uklidni."
"A kdo tam všechno byl?" ptal se Mike dál.
"Naštěstí jen pět lidí. Kromě Methoda ještě Tara, Antenisko, Chazzy a Motejl."
"Tomu ty říkáš dobrý?! Jestli já toho vola nezabiju, měli by mě blahořečit!" ulevil si Mike.
Když doběhli na místo činu, už tam byla záchranka.
"Běžte pryč, tady není nic ke koukání!" vyjel na ně jeden ze záchranářů.
"Já jsem ten, kdo vám volal!" ohradil se Fran.
Záchranář v tu chvíli úplně změnil tón.
"Tak to by sis zasloužil metál za zásluhy. Jedna holka už byla mrtvá, ale ostatní ještě žijou."
"Jaká holka?" ptal se Mike.
"Taková černovlasá, nakrátko ostříhaná. Znáš jí?"
"Ano, znám. To je Tara. Její příjmení neznám, ale zeptejte se policajtů, už u nich má pár zápisů."
"A znáš i ty ostatní?" ptal se záchranář.
"Ano, všechny." Přikývl Mike.
"Tak pojeď s náma, ať si je můžeme zjistit." Řekl záchranář a pobídl Mika, ať nastoupí do sanitky. Ten hodně, hodně okolkoval. Ale pak došel k závěru, že pokud se teď otočí na podpatku a zmizí, bude to dost podezřelé, a pro ně nebude problém to říct policajtům a zjistit si i jeho.
"Máš číslo k Chesterovi domů?" otočil se Mike po Franovi.
"Jasně že jo." Přikývl Fran.
"Fajn. Tak jim zavolej a řekni jim, co se stalo, že ještě zavolám."
V nemocnici si Mike strávil příjemnou hodinku. Ty zbylé čtyři dali na JIPku a chodili s ním od pokoje k pokoji.
"Tak a teď ještě ty. Jméno?" zeptala se Mikea sestřička.
"Nešlo by to bez toho?" podíval se na ní úpěnlivě Mike.
Sestřička si ho začala prohlížet zkoumavým obličejem.
"Tak nám na sebe dej alespoň kontakt." Řekla nakonec.
Od telefonátu s Chazovou rodinou neměl Mike možnost se s Chazem vidět. Nejdřív ho dali na detox a poté ho jeho matka odvezla do léčebny, kde měl strávit aspoň šest měsíců.
Mike byl jako obvykle u sebe v pokoji a kreslil si, když se najednou rozřinčel zvonek u dveří. Nic ho v tu chvíli nemohlo vyděsit víc než policajti.
Nejdřív si myslel, že zatkli jeho mámu, ale pak ho jeden policista zatlačil zpátky do bytu a ostatní dva vběhli za ním.
"Ty jsi Mike Shinoda?" zeptal se ho ten, co ho zatlačil dovnitř.
"Jo, co je?" přikývl Mike. Když policista vytáhl želízka, Mike si z hrůzou uvědomil, že už je trestně odpovědný.
"Takže půjdeš pěkně s námi." Řekl policista a bleskově mu želízka připnul. Mike se urputně bránil.
"Našel jsem zbraň!" hlásil nález jeden ze dvou zbývajících policistů.
"Kurva, polovina celýho zasranýho světa má zbraň a vy mě kvůli tomu chcete zavřít?!" bránil se Mike.
Ale policista si ho nevšímal.
"A jakpak nám vysvětlíš tohle?" pohrával si druhý policista s dvěma balíčky bílého prášku.
"O máminy fety se nestarám!" štěkl Mike, ale v zápětí by se nejradši zabil.
"Takže v tom jede celá rodinka." Zasmál se jeden z policistů.
"Jdi do prdele ty kreténe, ty ani zdaleka nevíš, co to znamená!" vyjel Mike a nebyl dalek toho, aby mu skočil po krku.
"Ne, to opravdu nevím." Zazubil se policista, "Ale tuším, že kriminál."
Mike se ze všech sil vzepřel, ale schytal za to akorát jeden parádní kopanec.
U výslechu se Mike dozvěděl, že našli jeho bosse, takže jeho už našli celkem snadno, společně s dalšími třemi dealery. U soudu se s ním taky moc nebavili, odseděl si dva a půl roku. Z šesti měsíců se staly tři roky.

...Protože tu jsou 1.část

1. září 2007 v 23:27 ...Protože tu jsou
V odlehlé, zaplivané uličce to vřelo životem. Nikdo se tu o ty druhé moc nestaral, a přece musel být člověk neustále na pozoru. Skejťáci se proháněli na provizorně vyrobené U- rampě a různých zídkách, vystavěných okolo.
"A pánové Chaz a Mike jako vždy pěšky." Uvítal dva příchozí kluk s kšiltovkou na umaštěných vlasech, říkající si Method.
"Máme snad přiletět?" zeptal se Chaz ironicky.
Method se tomu na půl pusy zasmál.
"Tak co se bude dít?" šel Mike rovnou k věci. Vždy byl přímočarý a nebylo radno ho dráždit. Nebyl žádná hora svalů, ale ve svém okolí měl respekt. Jeho nepřátelé mu přezdívali Asiat, což nebylo bráno jako zrovna lichotivé oslovení. Jeho otec byl z Japonska, ale jeho matka s ním žila jen devět let. Byli mu čtyři, když ho matka odvezla od otce i tehdy sedmileté sestry zpět do Ameriky. Od té doby ani nevěděl, jestli jeho otec a sestra žijí.
Nikdo už si ho nedokázal představit bez Chaze, který byl o rok mladší a o to víc nevyrovnaný. Nálady se u něj střídaly jako na houpačce. Jeho rodina byla na první pohled spořádaná, ale on a Mike věděli své.
Method na Mikovu otázku jen pokrčil rameny.
"To jste mě vytáhli z baráku jen kvůli jednomu blbýmu večeru?" zaprotestoval Mike.
"Nekecej, že bys radši seděl doma na zadku." Šťouchl do něj Chaz loktem. On na ulici prakticky vyrůstal, i když prvních pár let tomu tak nebylo. Jenže pak se od nich táta odstěhoval, přestal platit alimenty a peněz bylo najednou málo. Jednu noc přespal přímo na ulici, to tehdy, když jim vymahači dluhů zabrali celý byt, ale druhý den se on a zbytek jeho rodiny, sestávající z matky a o čtyři roky mladší sestry, přestěhoval k příbuzným.
"Jo, seděl. Na rozdíl od tebe bych rád dodělal školu." Ohradil se Mike.
"Jasně, ať máš aspoň základku, co?" rýpl do něj Chazzy. On sám už ve škole nebyl skoro rok, stejně to byla taková škola- neškola. Učitelé byli buď bývalí bachaři nebo zbloudilí vychovatelé mládeže a pravidelná školní docházka se stejně většinou nedodržovala.
"Jasně že jo. Už jenom tenhle ročník, kterej za měsíc- díkybohu- skončí, takže by bylo pro mě dost blbý, kdybych u závěrečnejch zkoušek vylít. Na rozdíl od tebe jsem na to dost dřel."
"Tak se klidně běž drtit." Řekl Chaz, ale opovržlivé to nebylo, "Stejně tu je Fran." Procedil mezi zuby. Mike a Fran byli něco jako záchranná služba. Kdyby se v okruhu jejich známých něco stalo, byli by to oni, kdo by jednali. Oni jediní totiž nic nebrali. Mike se navíc nějakým zázrakem dostal k velké dodavatelské větvi, takže sehnal prakticky cokoliv v ucházející kvalitě.
Mike se chystal odejít, ale Chaz se za ním otočil: "Na něco jsi snad zapomněl!"
"To máte blbý." Pokrčil Mike rameny, ani se neotočil.
"Hele, nech si ty manýry, víš, že já se mstít umím!" vyběhl za ním Chaz.
"Opravdu?" zašeptal Mike, když ho Chaz doběhl.
"Di do prdele." Reagoval Chaz podrážděně.
"Takže panstvo!" zahulákal Mike. Okolo nich se seběhl hlouček lidí.
"Zase jste mě ukecali, takže jo. Ale teď všechno záleží na jedné osobě. Takže Antenisko," řekl a obrátil se po holce s dvoubarevným ježkem, "Buď navalíš těch padesát babek, co mi dlužíš od minula plus dnešek, nebo si to shánějte kde chcete."
"Čtyřicet, těch deset donesu zítra, přísahám!" snažila se ho Antenisko přemluvit.
"Padesát nebo nic." Trval na svém Mike, "To bych to daleko nedotáh."
"Já to za ní cvaknu." Ozval se Method a vytáhl z kapsy deset dolarů. Co by pro svou dívku neudělal
"Fajn." Přikývl Mike, "Tak si to rozdělte, neperte se."
Bylo deset hodin, když Mike s hlubokým povzdechnutím zaklapl učebnici. Víc už se mu do hlavy prostě nevešlo. Kdyby měl všechno to místo jen na vzorce a čísla, byl by premiant, ale dneska jednoznačně převládl Chaz.
Došel do předsíně k telefonu a vytočil číslo.
"Haló?" ozval se na druhém konci holčičí hlas. Mike poznal Chazovu sestru.
"Ahoj Brendo, je už Chester doma?"
"Ne, není." řekla Brenda a její hlas zněl udiveně, "Říkal, že bude u tebe."
Tyhle výmluvy Mike znal.
"Jasně že tu byl, ale už odešel. Chtěl jsem mu jen ještě něco říct."
"Já mu to klidně vyřídím."
"Ne, to je dobrý, to počká. Čau."
"Ahoj."
Sluchátko klaplo.
Mike chvíli seděl a koukal do prázdna.
"Kam jsi zase volal?" objevila se nad ním mátožná postava.
"Aspoň o někoho mám strach." Odpověděl Mike kousavě a dodal: "Mami."
"Hele, já jsem moc unavená na to, abych se tu s tebou dohadovala!" řekla ta postava nad ním, o které Mike mluvil jako o "ženě, která si nechává říkat mami".
"Jasně že seš unavená. Po několika tabletách Rohypnolu to ani jinak nejde, co?" štěkl Mike naposledy a chtěl odejít do svého pokoje.
"Ty vůbec nic nechápeš, kruci!" zařvala matka hystericky.
"Neboj mami, chápu. Až moc dobře. Jen jedno ne. Jak s tebou mohl táta vydržet devět let. To by mě fakt zajímalo."
"Šel bys za ním, jen co bys mohl, co? Jen si jdi, za svým povedeným tatíčkem! Možná tam potkáš i Lindu, tu couru jednu!"
"Udivuje mě, že to coura slyším zrovna od tebe, mami! Zrovna od tebe to sedí!"
"Jsem unavená." Zívla akorát matka. Pak dveře na chodbu zaklaply a dvoje zapráskání pantů tuto scénu uzavřelo.
Mike ještě slyšel zavrzání gauče. Na ten si opravdu mohl lehnout jen někdo, kdo byl v rauši. Mike nenáviděl celý tenhle barák. Teplou vodu neměli vůbec, ohřívali jí, kde to šlo, dveře na chodbu málem vypadávaly z pantů. I když to bývávalo, Mike je nedávno opravil. Ale jeho máma si toho ani nevšimla. Už se to ale naučil nevnímat. Plíseň nikde nebyla, kamna fungovala a okna už byla taky všechna. Mike si chtěl taky nedávno opravit pokoj, ale do kapsy měl hluboko. Skoro všechno, co utržil, bylo pro jeho šéfa a z odměn se dalo nakoupit opravdu leda jídlo, zaplatit účty a při troše štěstí i nějaká ta pomůcka. Na matčiny výdělky už se přestal dávno spoléhat, i když nebyly malé. Většinou z nich ale zaplatili akorát elektriku a telefon. Jinak to všechno ulétlo tudy, kudy to Mike zase vydělal zpátky.
Mike se rozhlédl po pokoji. Malá, na zeleno nalakovaná židle mu zbyla ještě z doby, kdy měl rodinu. Kde jsou ty časy! Stůl byl jednoduchý, bez zásuvek, malé chrčící rádio stálo na kýblu postaveném dnem vzhůru. Pak už jeho majetek sestával akorát z pár tužek a papírů. Jeho snem bylo dostat se na grafickou školu, ale zůstávalo jen u snění.
Místností se rozezněli dunivé zvuky hip-hopu, tlumené chraplající ozvěnou reproduktorů. Mike si položil na kolena blok a začal kreslit. Za jediný luxus jeho pokoje se dala považovat postel, na které seděl. Ta neměla roztrženou ani jednu matračku, dokonce i povlečení bylo čisté, to si Mike hlídal.
Na hodinkách, které měl Mike na ruce, se objevila půlnoc a pět minut. Mike na sebe v rychlosti hodil mikinu a vyběhl ze dveří. Nemusel se vůbec bát, že ho někdo bude hledat. Jeho máma byla teď pravděpodobně někde na ulici, v lepším případě někde v hotelovém pokoji.
Doběhl až před dům, ve kterém bydlel Chaz se svojí mámou a sestrou. Plus samozřejmě s jeho strýcem a tetou, jimž dům patřil.
Mike vzal ze země kamínek a hodil ho na horní okno, za kterým měl Chaz pokoj. Trefil se hned napoprvé. Za pár vteřin se rozsvítilo a v okně se objevil Chazův bledý obličej. Mike mu dal pohybem ruky najevo, aby šel ven. Chaz mu na chvíli zmizel ve tmě, kdy zhasl světlo a potmě hledal tepláky a bundu. Za chvíli už se potemnělé okno otevřelo a Chaz slezl po okapu obratně dolů.
"Co chceš?" zeptal se hned Mikea, ani nepozdravil.
"Nějak jsme to odpoledne nedopovídali." Dal mu Mike jasně najevo, proč přišel.
"Nemáme o čem." Řekl rázně Chaz. Pak se trpce usmál, "Ale vlastně bych ti měl poděkovat."
"Za co? Že jsem tě ještě nezabil?" zeptal se Mike.
"Ne, za to ne." Odpověděl Chaz, "Ale… Přišel jsi v pravej čas, díky."
"Cože? Už zase?" odhadl přesně Mike, co se asi dělo.
"A cos čekal? Vždyť jsem ti to říkal." Zasyčel Chaz.
"Já nevím Chestere, nezdá se ti, že je to poslední dobou už nějak moc často?"
Chaz se zadíval do země a pokrčil rameny.
"Vždyť já už skoro sám od sebe neusnu, pokud v sobě něco nemám. U mě se noc rovná strach." Špitl.
"Já už jsem ti to několikrát říkal: Tohle drogama nevyřešíš."
"A co mám podle tebe dělat?" zasyčel Chaz, "Ty by si taky šel na policajty a udal tam svojí mámu za přechovávání omamných látek a prostituci? A vůbec. Cajtům nevěřím. Zabásli by mě taky!"
Mike si jenom povzdychl. Oba sváděli vnitřní souboj.
"Měl bys něco proti tomu, kdybych u tebe zejtra přespal?" zeptal se Chaz.
"Já bych proti tomu nic neměl, ale u mámy to bude horší. Mám takovej dojem, že si zase nabalila nějakýho chlapa. Já jen doufám, že to nebude další stoletej milionářskej dědula, těch už mám fakt po krk. A víš, jak to chodí s mámou, když si někoho přivede domů. To i já okolo nich musím chodit po špičkách, nevím, jak by se tvářila na tebe, i když tě zná a chválí mi tě."
"Že děkuju za poklonu." Usmál se Chaz.
"Hm." Zabručel Mike, "Jako, jedna možnost by tu byla, ale dělá se mi z toho špatně a chce se mi brečet, když to říkám."
"Myslíš, že bys jim něco podstrčil, aby se trochu sjeli?" odhadl Chaz.
"Jo, přesně to." Přikývl Mike.
"To fakt radši nedělej." Zavrtěl Chaz rázně hlavou.
"Ale stejně zkus přijít, třeba to nakonec vyjde." Pozval ho Mike.
"A když ne?"
"Nebyla by to první ani poslední scéna, kterou by mi máma ztropila."
"Tak jo. Měj se."
"Ty taky. A Chestere…?" otočil se Mike ještě naposledy.
"Co?" podíval se po něm Chaz dolů, jelikož už stál na parapetu.
Mike se chvíli odmlčel, "Klidnou noc."
Chaz mu věnoval mírně uštěpačný úsměv.
Mike došel až před dům. Hned poznal, že se něco děje, protože se v obýváku svítilo.
"Kde jsi byl?" byla první otázka, kterou ho matka uvítala.
"Je to zvláštní. Ty se mě ptáš, co dělám venku, já se tě chci zase zeptat, co děláš doma." Dal si Mike ruce v bok.
"Objevili se tam poldové. A já bych teď nerada šla do basy, víš?" odpověděla máma a vstala z prosezeného gauče.
"Neříkej, že kvůli mně?" ušklíbl se Mike. Už jednou se stalo, že jeho mámu zavřeli a on musel k pěstounům. A to opravdu nebyl med.
"Samozřejmě kvůli tobě." Usmála se máma a zezadu ho objala. Mike si ani nepamatoval, kdy tohle udělala naposledy.
"Je mi to moc líto Kenji. Ale já už jinak snad ani žít nedokážu."
Mike se zarazil. Kenji? Proboha, proč mu tak řekla?
"Počkej moment." Řekl a vymanil se z matčina obětí, "Proč mi říkáš Kenji?"
"Ani nevím." Odpověděla máma a šla si zase sednout. Bylo vidět, že ji to rozhodilo.
"Nevíš? Proboha mami, co je s tebou?" divil se Mike.
"Nebudeme se o tom bavit, ano? A jdi si už lehnout. Zítra musíš brzo vstávat." Řekla stroze matka, ani se po něm nepodívala.
Mike udiveně udešel.
Kenji… To bylo jeho druhý jméno, tak mu říkal táta. Občas to bylo na zešílení, když z jedné strany slyšel "Mikeu" a z druhé "Kenji". Ale teď se mu po tom tak trochu stýskalo. Víc ho ale zajímalo, proč mu tak máma řekla.
Chaz prožil podstatně bouřlivější noc. Poté, co se vrátil zpátky, se už nic nedělo, ale nemohl usnout. Když ještě v jednu zíral do stropu a ani nemohl zavřít oči, vylezl z postele a šel se dolů do kuchyně napít.
Byla krásná a klidná noc. Chaz zůstal stát se skleničkou v ruce u okna a už tak nějak podvědomě šáhl do jednoho ze stojánků pro cigaretu a zapalovač.
"Co tu strašíš?" ozval se za ním hlas. Chaz se polekaně otočil.
"Mami… Já jsem tě vzbudil?" řekl mírně vylekaně a nepatrně si popotáhl vytahané rukávy od pyžama.
Jeho matka mu ani neodpověděla na otázku: "Kolikrát ti mám říkat, že tady kouřit nebudeš?"
Pro mě za mě třeba stokrát, pomyslel si Chaz a natruc znova natáhl.
"Já tě varuju- ještě jednou tě tu chytím a postarám se o to, abys už nic podobnýho v životě nevzal do ruky!" pohrozila mu matka.
"To si říkala už minule." Řekl Chaz a popel klepnul do umyvadla.
"A mám na to snad právo, ne?!" rozčílila se matka, "Nejdřív se vykašleš na školu, pak začneš kouřit a pít. Chybí jen, abys bral drogy!"
"Nepiju, ani nic neberu." Ohradil se Chaz.
"Ale nedělej ze sebe svatýho, neříkej, že když tvoji kamarádi pili, tak ty sis taky nedal! Moc dobře si pamatuju na tu vaší narozeninovou párty u sousedů, přišel jsi úplně sťatej! A pochybuju, že ta tvoje byla nealkoholická, když jsem u tebe pod postelí našla tři flašky od sektu! A úplně poslední kapka byla, když tě musela odvíst policie, protože jsi úplně opilej zůstal stát uprostřed křižovatky! Mě by moc zajímalo, co chceš dělat dál. Takhle skončíš leda někde s lopatou v příkopu!" rozčilovala se matka.
"Hlavně když odtud vypadnu!" zavrčel Chaz.
"A kdo ti brání? Klidně si jdi! Jdi si třeba pod most! Ale pak už za mnou nelez, rozumíš?!"
Chaz vztekle típl cigaretu.
"A já za tebou někdy lez, co? To už radši půjdu na ulici, než abych žil v tomhle zasraným domě! No dobře, tak jsem se párkrát opil. To je ale moje věc, je to můj život, a zkurvenej je i tak dost, tak si dej pohov!"
Pak co nejrychleji zmizel ve svém pokoji a vrhl se na postel. Zamknout se nemohl, protože dveře neměly ani zámek. Kdyby měli, a on měl klíč, zamknul by se tady a nikoho by sem nepustil. Vůbec nikoho…
Chaz zabořil hlavu do polštáře a vší silou se snažil zadržet první dávku slz, která se mu hnala do očí…