Říjen 2007

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 4.část

29. října 2007 v 20:04 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
Celý následující den se pak pokoušel uklidnit, a celkově se mu to i dařilo. Svůj podíl na tom měly matčiny výslechy, kterými ho týrala celý den, protože si pokaždé ještě vzpomněla na nějakou otázkou, kterou mu prostě musela položit. Rain a táta dorazili zhruba v pět odpoledne.
"Já tě zabiju, Adriene, hned jak mi přijdeš do pracek." Vydechl trochu uštvaně táta, zatímco se pokoušel vyzout jednou rukou. Druhou totiž právě hrozil svému nezvedenému synovi.
"Nerozčiluj se, nebo si nameleš." Doporučil mu pragmaticky Adrien.
"Namleto dostaneš tak akorát ty." Řekl rezignovaně táta, "Co jste si provedli sakra tak strašnýho, že jsi odtud vylít jak naprcaná fretka?"
Rain na poslední chvíli zdusil výbuch smíchu do rukávu. Když však uviděl Adrienův ledový výraz, jímž ho proklál jako mečem, humor ho brzy přešel.
"Tak to bych dál nerozváděl, nebo se naseru znovu." Odvětil Adrien.
"Ale už toho mám dost!" vlítla mezi ně matka, "Že ty nemáš rozum ani vychování, na to jsem si už zvykla." Mávla rukou nad svým bývalým partnerem, "Ale vy se koukejte chovat slušně."
"Co já, já jsem neřekl půl slova!" bránil se okamžitě Rain, "A vůbec, mám hlad, od rána sem nežral, je tu někde něco k snědku?" řekl a během chvilky už se hrabal v ledničce.
"Ty seš taky dobrák, to jsi nebyl nakoupit?" zakroutila nad tím matka hlavou.
Táta jen bezradně pokrčil rameny. Přece jí neřekne, že měl Rain takovou kocovinu, že problil celý ráno.
Zatímco se Rain usalašil u jídelního stolu, odešli si rodiče povídat do obýváku. Raina z debužírování vyrušil až Adrien. Ve svém naprosto klasickém stylu. Do jedné ruky vzal foťák, do druhé nůž. Potichu se přikradl do kuchyně a pak rychle a prudce zarazil nůž do desky stolu. Rain neměl daleko k tomu, aby začal ječet, jak se lekl. Adrien si se spokojeným úsměvem na tváři jeho vyděšenou grimasu vyfotil.
"Já ti ten zkurvenej foťák narvu někam!!!" ječel Rain, "Ty seš normální magor, pošahanej kretén!"
"A co seš v tom případě ty?" opřel se Adrien provokativně o desku stolu.
"Ježiš, byl jsem na mraky, prostě mi to ulítlo!" ohradil se Rain.
"To je taky tvoje jediný štěstí, žes byl nalitej jak dělo, jinak bych ti tu držku urazil!" vytáhl Adrien nůž ze dřeva a ukázal jím na svého bratra.
"Běž se bodnout, kreténe." Poslal ho Rain do háje.
"Já tě varuju. Z tohohle bez omluvy nevyklouzneš." Řekl ledově Adrien.
"Když ti to pomůže, tak promiň! Jo, promiň, přehnal jsem to a už se to nestane, seš spokojenej? A jestli jo, nechal bys mě teď v klidu najíst?"
Adrien se zhnuseně otočil a vyrázoval z kuchyně ven. Kdyby ho Rain poslal rovnou do prdele, nemohla ta jeho omluva vyznět hůř.
"Zase se hádají." Povzdechla si mezitím smutně matka.
"Jsou to puberťáci. Všichni sourozenci se čas od času hádají." Neřešil to táta.
"Ano, ale oni až nějak moc často." Vedla si matka přesto dál svou, "Rain Adriena neustále provokuje a Adrien na to neadekvátně reaguje."
"Přestaň si dělat starosti. Kluci jsou holt trochu ráznější, ale to není nic strašného." Smál se dál táta.
"Já bych chtěla mít tvou bezstarostnost." Zakroutila matka hlavou, "Tobě holt na krku jejich výchova nezůstala."
"No ještě mi řekni, že je akorát kazím." Chytil jí táta za slovo.
"Bůhví, o čem všem nevím." Pokrčila matka rameny, "A možná je jen dobře, že o tom nevím."
"Ale no tak, přestaň už se věčně stresovat. Víš co? Času je ještě dost, co kdybych tě pozval do restaurace?"
Matce se sice zpočátku nechtělo, ale nakonec se nechala přemluvit. Už nebyla ve společnosti, ani nepamatuje. A možná má Rob pravdu a jediné, co potřebuje, je menší rozptýlení.
"A vezmi si na sebe ty nádherný šaty, cos měla, když se tvůj brácha podruhý ženil." Pousmál se táta.
"Neblbni, nezapomínej, že je zima, a ty šaty jsou dost krátké!" bránila se se smíchem máma.
"Co se děje?" strčil Rain zvědavě hlavu do matčina pokoje, kde se právě jeho rodiče dohadovali nad krátkými červenými šatičkami.
"Raine, pojď mě podpořit, že by si máma měla na sebe vzít tyhle šaty? Bude v nich vypadat jako super kost." Zlanařil ho hned táta k posuzování.
"Vy někam jdete?" přešel Rain jeho otázku mlčením.
"Jen si zajdeme do restaurace. Nic tu nevyvedete, Raine, slibuješ?" vklouzla matka okamžitě do role nesmlouvavého rodiče.
"Přísahám na holej pupek." Ušklíbl se Rain, "Já rozhodně nic vyvádět nebudu, ale za Adriena neručím."
Matka tedy zaklepala na dveře Adrienova pokoje.
"Adriene! Já a táta si jenom jdeme někam vyjít, tak se tu koukejte chovat slušně, ano? Ne že budou nějaký stížnosti!" upozorňovala ho.
"Jako kdyby někdy byly!" odpověděl jí Adrien. Dalo mu dost práce, aby i přes dveře na jeho hlase nepoznala, že ho opět naštvala. Jen co se mu podaří trochu se uklidnit po té roztržce s Rainem, musí ho zase namíchnout tímhle. Věčné připomínky, napomínání, zákazy! Jako kdyby byl malé dítě! Pořád na něj dohlíží, kontroluje ho, ke všemu má tisíc připomínek!
Netušil, jak dlouho tam stál a vztekle zíral do zdi. Přemýšlel nad vším, co ho kdy naštvalo, a že toho nebylo málo. Na jejich rodině ho toho štvalo mraky. Matčino domlouvání, Rainovo chování obecně… Vztek s ním cloumal. Zadíval se na nůž, který stále ještě třímal ve své ruce. Bylo mu jedno, co na to matka řekne. Pocítil neskutečnou potřebu si svůj vztek vylít. Hned teď. Okamžitě!
Rain ve svém pokoji zpozorněl. Co to bylo za zvuk? Znělo to, jako kdyby šel z Adrienova pokoje…
Nejdřív tomu nechtěl věnovat pozornost, ale když ten zvuk uslyšel podruhé, donutilo ho to vstát z postele a jít se podívat, co se děje. Adrien byl rapl a bůh ví, co mohl provést…
"Adriene?" zaklepal na jeho dveře. Žádná odpověď.
"Adriene, jdu dovnitř, ano?" zavolal podruhé a vzal za kliku.
"A… Sakra, co tu vyvádíš??" vyděsil se Rain. Celý pokoj tonul v peří. Byla ho plná podlaha, ještě stále se trochu vznášelo ve vzduchu. Uprostřed toho klečel Adrien s nožem v ruce a doslova zbožně na to zíral.
"Raine, můžu tě o něco poprosit? Vyfoť to." Vrazil mu do ruky foťák bez toho, aniž by se po něm podíval.
Rain byl sice stále zaražený a nevěděl, co si má myslet, ale nakonec se rozhodl Adrienovi vyhovět.
"Ne, počkej, ještě ne!!" zastavil ho Adrien, když se chystal stisknout spoušť, "Vyfoť v tom MĚ."

WTF? My Family??

23. října 2007 v 19:38 My World
Tohle je fotka už trochu staršího data, je z babiččiných sedmdesátin, takže nějakýho půl roku zpátky...
tak to vezmem odzadu zleva... Terka, moje sestřenice, pokud máte někdo za sestřenici větší puberťačku než je ona, tak to vás upřímně lituju;))... strejda Petr, vždycky, když nadávám na to, jakej je můj táta vůl, vzpomenu si na něj a děkuju všem svatým, že mám přese všechny naše neshody takového zlatého tátu... no a kdo nestojí vedle něj než můj táta... pak moje maličkost, bylo mi tenkrát dost zle a jela jsem tam tak trochu z donucení, proto ten tragickej výraz... pak moje mamina... Peťa, moje druhá sestřenice, tu mám i docela ráda, špunta jednoho:)... no a nakonec oslavenec, naše babí.:)

Derek, 6.díl

22. října 2007 v 20:16 "Děti GBT"
"Vážně?" ujišťovala se Hana.
"Jo." Přikývl Derek a dokonce se posadil, "Vážně, už mi vůbec nic není."
"Takže myslíš, že už to po svých zvládneš?" zeptal se ho i doktor.
"Jasně, proč ne?" trhl Derek rameny. Hlava se mu nemotala ani v nejmenším.
Přesto ho Hana celou cestu radši podpírala.
"Můžu už teda jít zase zpátky do skupiny?" chtěl Derek vědět.
"Já, abych byla upřímná, tak nevím." Odpověděla Hana.
"Proč, kvůli tomu, že se mi zamotala hlava?" ušklíbl se Derek.
"Ne, to spíš kvůli tomu, jak jsi vykřikl. Nevěřím, že to bylo kvůli nevolnosti. Byl jsi mimo, ale nějak úplně jinak."
Derek neodpověděl. Nemohl jí přece vykládat, že tam s ním byl, měla by ho za ještě většího cvoka. A už vůbec jí nemohl vykládat, že se začíná bát, protože si myslí, že je nemocný nejen psychicky, ale i fyzicky.
"Jestli ti jde o tohle, tak jsem si tenkrát s Jonem fakt nedal." Pokusil se o lehký tón.
"Vážně ne?" zeptala se Hana beze srandy. Páááni, ona si snad fakt myslí, že já… zamyslel se Derek.
"Jestli máš pocit, že v mým chorobopisu něco chybí…" trhl rameny a bojoval s pokušením se urazit, "No jasně, ve skutečnosti sem si fikl žíly proto, že jsem obyčejná smažka a už sem prostě…"
"Dereku, přestaň jančit." Přerušila ho Hana, "Nic takového jsem neřekla."
Derek tedy uraženě zmlkl.
"Chci jen, abys ke mně byl upřímný."
Jo, jak má být upřímný, když by mu to stejně nikdo nevěřil.
"Možná upřímnej bejt nemůžu." Řekl tedy.
"A proč bys nemohl?"
"Protože jsem jen ujetej blázen, a kdybych ti to řekl, tak bys mi to nevěřila, ani kdybych v papírech razítko "bacha, cvok" neměl." Rozhodil Derek rukama. Pak ho napadla spásná myšlenka.
"Já bych to radši pořešil, až budou výsledky toho vyšetření."
"Jak chceš." Přikývla Hana.
Výsledky testu měli za tři dny. A Derek poznal, že něco nehraje už podle toho, že ten doktor za ním přišel do léčebny. A nejen on
"Dobrý den." Pozdravil, když vešel do Haniny kanceláře.
"Dobrý den." Odpověděl doktor, ale Dereka spíš k zemi přimrazilo tiché "Ahoj", kterým ho pozdravil Sven.
"Co se děje?" vyděsil se Derek hned na úvod.
"Neboj se a sedni si." Vyzvala ho Hana. Derek se po nich rozhlédl, jako kdyby tam s ním seděla návštěva z vesmíru, a pomalu si sedl na poslední volnou židli.
"Jde o to, Dereku, že tvé testy dopadly znepokojivě. I když podle toho, jak se to vezme. Oproti minulým testům tam bylo znatelné poměrně velké zlepšení, ale přesto jsme našli něco, co nás velmi znepokojilo. Proto jsem zavolal tvým rodičům, abychom se o tom trochu pobavili." Začal doktor.
"Konkrétně šlo o to, jestli jsi nemohl po svých rodičích "zdědit" nějakou nemoc. Což, jak zajisté sám víš, jsi mohl z obou stran." Pokračoval Sven.
"Z obou?" zamračil se Derek.
"Ano, z obou." Přikývl Sven a vypadal překvapený, že to Derek neví, "Ty skutečně nevíš, že Nick byl taky nemocný?"
"A jo…" přikývl Derek a v ten moment jak když někdo blikne žárovkou. Všechno mu bylo jasné a byl si stoprocentně jistý.
"Je sice pravda, že v době, kdy jsi se narodil, byl už zdravý, ale to jaksi není směrodatné, že." Mírně se ušklíbl Sven.
"A… co po mě chcete?" zostražitěl Derek, protože kdyby jim řekl, že lékařskou diagnózu už jim Nick dávno vzkázal ze záhrobí, následovala by asi otázka, jestli nemá horečku.
"Provést jednoduchý test. Něco jako když se očkuje proti tuberkulóze, napíchneme ti pokusný preparát, abychom věděli, jestli je naše domněnka správná. A neboj, kdyby se cokoliv dělo, máme tu i protilék." Řekl doktor a přitáhl si k sobě svůj kufřík.
Derek jen němě pozoroval, jak si doktor připravuje své náčiní, a chtělo se mu křičet. Nedělejte to, máte pravdu, takhle to skutečně je, nechci, aby se mi něco stalo!! Ale jak by jim to mohl říct, jak??
"Neboj, bude to dobrý." Přisedl si k Derekovi Sven a chytil ho povzbudivě za ruku. Derek se po něm otočil a Svena obešel mráz. Tenhle pohled znal z… Jako kdyby už to bylo sto let. Jako kdyby se opět po něm takhle prosebně díval jeho mladší bráška, když chtěl, aby ho Sven jako ten starší a silnější ochránil. Ať už před čímkoliv.
"Neboj…" zopakoval, s gramem nejistoty v hlase.
"No tak, seš přece chlap." Mrkl na Dereka povzbudivě doktor. Už ho držel za ruku…
Derek se zhluboka nadechl, ale nemělo to cenu. Byl moc vyděšený. Nevěděl, jestli za to mohlo to, že byl tak vyděšený už dopředu, ale jakmile uviděl, že obsah injekční stříkačky zmizel pod jeho kůží, zmocnila se ho taková panika jako nikdy. Strach z toho, že se mu něco stane. Strach o život. Strach ze smrti. Co když umře? Co když se mu něco stane, co když bude reakce jeho organismu tak masivní, že…?
Teď zemřeš, teď zemřeš!
Vykřikl.
"Dejte mu tu protilátku, hned!" přikázal ostře Sven, zatímco chytil Dereka do náručí.
"Třeba je jen hysterický." Namítla Hana.
"To vykládejte někomu jinýmu, bratr touhle nemocí trpěl deset let, vím moc dobře, jaký má symptomy! Píchněte mu tu protilátku, nebo to udělám sám!" vypěnil Sven, tím spíš, že se k němu Derek ještě více přitiskl a začal se nekontrolovatelně třást.
Konečně se uklidnil. Konečně se mohl normálně nadechnout. Konečně… Má to za sebou.
"Už je ti líp?" zeptal se ho starostlivě Sven.
"Jo, už je to mnohem lepší." Přikývl Derek, šťastný, že už to skončilo. Chudák Nick, jemu to stačilo jednou a on tohle míval i několikrát týdně. Brrr.
"Myslím, že je to jasné. Pokud možno co nejdřív přijď za mnou a musíme se domluvit na léčbě. Nemoc zatím nepropukla, ale nevíme, jak to může být dál." Pokýval doktor hlavou. Derek mu všechno odkýval. Jen už aby tohle nemusel zažít znovu.
"Tati?" zašeptal směrem ke Svenovi, aby ho nikdo neslyšel.
"Copak?" sklonil se nad ním Sven.
"Já jsem to věděl, že to takhle dopadne." Přiznal Derek.
"A jak? Od něj?" vzpomněl si Sven na to, co mu Derek poměrně nedávno řekl.
"Jo. Jednou se mi o něm zdálo a podruhý za mnou přišel dokonce do ordinace. Nemohl jsem to pochopit, ale jak jste mi řekli to o těch testech, bylo mi všechno jasné. On mi to chtěl říct, ale pokaždý to z nějakýho důvodu nevyšlo." Řekl tichým hlasem Derek, "A já to nikomu neřekl, protože jsem se bál, že by mi nevěřili."
"Už na to nemysli." Pohladil ho Sven po vlasech, "Tímhle se toho dost vysvětluje, Dereku."
Derek přikývl. Tohle mu bylo jasné. Jeho psychické potíže měly prapůvod někde úplně jinde.
"Hrozně jsem se bál." Vzlykl a najednou mu po tváři tekly slzy, ani nevěděl jak. Zlobil se pro to sám na sebe, snažil se je zadržet, ale tekly dál a tvořily mu na tvářích slané potůčky.
"Ššš, uklidni se, už je to dobrý. Už je to v pořádku." Konejšil ho Sven a sám měl co dělat, aby ho to také nedojalo.
"Nááááázdar bando!!" vletěl Derek do dveří svého staronového pokoje a vyskočil na svou postel.
"Fuj, já se tě lekl!" odplivl zlostně Jon.
"Protože nemáš čistý svědomí." Zamračil se na něj zkoumavým pohledem Derek, ale vzápětí už se zase smál, "Co vy, lazarové, zvykli ste si na klid, co? To ode dneška končí, se mnou opět přichází chaos!"
"Kdybych za dva týdny neodcházel, zažádám si o samotku." Ušklíbl se Ewan.
"Cože??" vytřeštil Derek oči a přestal se pohupovat na matraci.
"Chce zdrhnout, zrádce jeden." Řekl Jon posměšně.
"A už se na to moc těším." Zaksichtil se na něj Ewan, "Jo, Dereku, už je to tak, zůstaneš tu na něj sám."
Derek se zatvářil smutně jako šafářův dvoreček, ale v příštím okamžiku už zase začal poskakovat na posteli a ďábelsky se šklebil: "Však já ti ještě ty poslední dva tejdny osladím, těš se…"
"Já tě varuju…" vztyčil Ewan varovně ukazováček.
"Před čím? No, před čím?" zeptal se bojovně Derek.
"Přede mnou!!" poklepal Ewan tím samým prstem na svou hruď.
"Chacha!" zasmál se tomu od srdce Derek, "Tak to je vidět, že ti ještě nedošlo, s kým máš tu čest."

trocha statistik k sezóně 2007

22. října 2007 v 17:16 Funny F1
Nejvíce vítězství: Kimi Räikkönen (6)
Nejvíce druhých míst: Lewis Hamilton (5)
Nejvíce třetích míst: Fernando Alonso, Kimi Räikkönen (4)
Nejvíce odstoupení (jezdci): Vitantonio Liuzzi (9)
Nejvíce odstoupení (týmy): Torro Rosso (19 - Liuzzi 9, Speed 7, Vettel 3)
Nejméně odstoupení (jezdci): Heikki Kovalainen (1)
Nejméně odstoupení (týmy): Ferrari (2 - Räikkönen 1, Massa 1)
Ferrari vs. McLaren na double: 3:4
Počet zaskakujících jezdců: 4 (Vettel - Kubica, Speed; Winkelhock - Albers; Yamamoto - Albers; Nakadžima - Wurz)
Nováčci v bodovém hodnocení: Hamilton 109, Kovalainen 30, Sutil 1 (zajímavost: všichni porazili své týmové kolegy)

Přivítejte nového mistra světa!

22. října 2007 v 17:01 Funny F1
kdyby trénoval celý den, usmál by se možná i na druhou půlkuXD

Nový bubeník

20. října 2007 v 0:17 Co se do GBT nevešlo...
Mark se nervózně drbal na bradě a zkoumavým, otcovským pohledem pozoroval na druhém konci stolu sedícího Mikka. Že ho jeho bývalý svěřenec požádal o obnovení spolupráce, budiž. To by pochopil, a dokonce by to pochopil i rád. Ale když viděl ten jeho nevinný výraz a dal si dohromady jedna plus jedna, došlo mu, že Mikko má v pácu něco hodně velikého. A nebyl si moc jistý, jestli on sám touží se toho všeho účastnit, ať už to bylo cokoliv.
"Hele, nebuď hned vyplašenej." Pousmál se Mikko, protože naprosto přesně poznal, co se Markovi honí hlavou, "Já vím, že mě znáš, já tě ostatně znám taky… Říkám ti, pojď do toho. A to nemyslím jenom na teď, na nějakou jednorázovou záležitost, ale na delší spolupráci. Potřebuju ale aby ses vyžvejkl rychle, protože potřebuju vědět, s kým můžu počítat a s kým ne a potřebuju to vědět rychle."
"A na co?" rozhodl se Mark využít situace a vysondovat něco blíž.
"To ti řeknu jedině pokud si plácneme." Odvětil Mikko.
"Ty si to stejně zrežíruješ sám." Ušklíbl se Mark. S Mikkem nespolupracoval už nějakých pět let, možná víc, a musel uznat, že se za tu dobu hodně změnil. Už se nenechal vláčet ostatními, naopak, teď to byl on, kdo diktoval podmínky a požadavky a uměl se v branži báječně orientovat.
"Samozřejmě, že si to zrežíruju sám." Přitakal Mikko, "Ale tohle bude hodně velký experiment. A pokud s ním chci mít úspěch, potřebuji pokud možno toho nejschopnějšího manažera, který je k mání. A nevím o lepším, než jsi ty." Vysekl mu poklonu.
"Řeknu ti to takhle, Mikko." Vydechl Mark, "Já budu jedině rád, když si plácneme, bude z toho další kšeft, a nepochybuju o tom, že skvělej, i když ty to v konečným výsledku možná budeš vidět jinak. Ale jak zajisté víš, obvykle nedělám manažeru hudebním stars, že jsem měl pod palcem zrovna Good Boys, to byla víceméně náhoda, jinak jde moje zaměření poněkud jiným směrem. Proto nejsem stavěnej na žádný skandály, svůj skoro vyhazov si zajisté velmi dobře pamatuješ. Takže do toho půjdu, a klidně s tebou půjdu do více projektů, jak jsem řekl, já budu jedině rád. Ale musíš mi teď a tady zaručit, že nebudu žehlit žádný giga průsery. Za á si je už umíš vyžehlit sám a za bé ti mám zařizovat úplně jiný věci než sex na jednu noc."
Mikko jen šokovaně zalapal po dechu.
"To jsem tě hezky dostal, co?" usmál se potutelně Mark. Mikko se nahnul přes stůl a Marka vší silou praštil.
"Ty seš normální hovado!"
"To mě těší." Smál se Mark dál, "Takže abychom si to shrnuli - já na tvoje podmínky přistupuju. Ale musíš přistoupit i ty na moje. Bereš nebo ne?"
"Samozřejmě že beru!" přikývl prudce Mikko a Markovu předchozí hlášku již přešel mlčením.
"To je skvělé. A teď mi řekni, co máš v plánu. Tváříš se jako tajemnej hrad v Karpatech, určitě to bude něco velkolepýho."
"Ono to nebude ani tak velkolepý jako spíš pokusný. Teda, velkolepý, no jak se to vezme… V jistým směru ano. Hlavně to bude jeden velkej experiment a bude se na něm podílet spousta lidí, tak bych byl rád, kdybys mi to pomohl ukočírovat." Trhl Mikko rameny.
"Fajn, řekni si co potřebuješ a já se pokusím ti vyhovět. Předpokládám, že se to asi týká novýho singlu, že? A propos, novej singl, ty si už sehnal novýho kytaristu a bubeníka, že už máš takový plány?"
"Kytaristu nastálo nemám, bubeníka prakticky taky ne. Kytaristu mám půjčenýho na hostování, bubeník to má na dobu neurčitou než si sám rozmyslí, co chce vlastně dělat. Víceméně ano, skupinu mám dohromady poskládanou." Přikývl Mikko.
"Odkud máš půjčeného toho kytaristu?" chtěl vědět Mark.
"To ti všechno hezky pošlu až podepíšeme smlouvu. I co se týká ostatních hostů. Dočkej času, jako husa klasu, i když ho paradoxně už moc nemáme, musíme s tím hejbnout." Řekl Mikko.
-.-.-
Mikko přišel do ateliéru jako jeden z prvních, aby šel hezky příkladem. Ze skupiny tam byl stejně dlouho jediný, zbytek se slízal jako šváby na pivo. Ale to ho momentálně nestresovalo. Aspoň měl čas si všechno v klidu projít a připravit. Půl hodiny po něm dorazili Mark a Jeanny.
"Rodinnej projekt, to by mě vážně ani ve snu nenapadlo. Kde jste nechali Kimiho, nepobíhá tu náhodou někde kolem?" vtipkoval Mark.
"Ten teď pobíhá maximálně v posilovně." Ušklíbl se Mikko, "Kde se fláká zbytek?"
"Neboj, už jsou prakticky všichni na cestě." Uklidňoval ho Mark.
"Tak to je super, hlavně se mi nikam nezatoulejte, ta uvítačka bude s nejvyšší pravděpodobností tady, aby to bylo rovnou z krku a přivítání se vším všudy." Obeznámil je Mikko s plánem na příští minuty. Ještě před začátkem natáčecích prací se totiž rozhodl uspořádat menší seznámení nových členů skupiny s těmi starými. Nahrávku jako takovou totiž připravovali už dlouho dopředu a nahrávali jí ještě v původním složení, takže staří členové ještě neměli možnost se s posilou patřičně poznat. Jedinou výjimkou, která už měla tu čest, byl Mark.
"Nemám ti zatím s něčím pomoct?" navrhla aktivně Jeanny.
"Jo, mohla bys, pojď přitáhneme sem ty bedny s tím chlastem a ty další blbosti…" chytil se toho okamžitě Mikko a za chvíli se vstupní hala natáčecího ateliéru změnila v bar před narozeninovým večírkem. Hned za dveřmi čekal na příchozí důmyslný fukar s konfetami, který je měl zasypat barevnými vločkami, na zemi se válelo pár balónků - dětinské, ale nezbytné, jak Mikko i Jeanny usoudili - a na stole se v ledu chladil šampus. Hned vedle něj stál tác se skleničkami, aby bylo hned do čeho nalévat a zbytečně se nesušila huba.
"No sláva, že ste tady! Už jsem se bál, že to nestihnete, vy hlemejždi, byl by docela trapas, kdybysme tu ty dva chudáky vítali jako jediný blbci." Sprdl Mikko Jareda a Tonyho, když dorazili se značným zpožděním.
"Sorry, ale kdybych měl teleport, možná bych tu byl rychleji." Vrátil mu to Jared.
"To už je jedno, hlavně zůstaňte tady, nikam se moc nevzdalujte, měli by dorazit co nevidět, tak ať maj uvítání se vší parádou. Co to sem neseš??" vytřeštil Mikko oči na příchozího kamerama, nesoucího v ruce tác s chlebem a solí.
"No co, chléb a sůl, na uvítanou." Smál se kameraman.
"K šampusu, jo? No ty seš taky dobrej cvok…" pokýval Mikko hlavou.
Během deseti minut už u dveří stála delegace o zhruba dvaceti lidech. Konečně se železné vstupní dveře otevřely… V ten moment zvukař dle úmluvy zapnul fanfáru, jeden z techniků spustil lavinu konfet a všichni unisono spustili: "Překvapeníííí!"
"Jééé…" udělal překvapeně příchozí. Ale počkat… Byl jenom jeden!
"Takže, panstvo, dovolte mi představit vám Pauliho Koivunena, našeho nového kytaristu!" nenechal se přesto Mikko vyvést z míry, protože jeho nemohlo dneska naštvat už asi nic, a vzal příchozího familiérně kolem ramen.
"Ježíš, další Fin…" ozvalo se odkudsi, což vyvolalo výbuch smíchu.
"Předpokládám, že ten druhej bude taky Fin, ne?" doplnil neznámého autora Tony.
"Kde se vůbec courá?" zeptal se Mikko Pauliho.
"On se nikde necourá, on se jen musel vrátit do auta…" otočil se Pauli a ukázal směrem ke dveřím. Jako na zavolanou se otevřely a dovnitř vlezla postava v černém oblečení se slovy: "Zdar, o něco jsem přišel?"
"No ty vole!!" vypískl Tony, stejně jako drtivá většina ostatních, "Kdes ho vyhrabal??"
"To je myslím úplně jasný, kde ho vyhrabal, ne?" smál se Jared, "Brachu, pojď mezi nás, tobě se tu bude líbit!"
"Myslíš? Já bych si tak jistej nebyl. Chudák si chtěl dát voraz a místo toho podlehl mému nátlaku." Pousmál se Mikko a vzal kolem ramen i nového bubeníka, "Takže panstvo, dovoluji si vám představit i druhého novopečeného člena naší skvělé a přenádherné skupiny,…"
Tak co, šušlenky, chcete vědět, koho to Mikko vlastně přitáhl? Nebo vám to došlo?XD
Mikko vlastně plánoval nový klip, jak jste se dozvěděli - písničku, která už od prvního okamžiku neměla hitové ambice a napsal si jí víceméně sobě pro radost, přesto v skrytu duše doufal, že nějaký úspěch z toho bude. Proto si přizval na spolupráci Marka, již byl řečen důvod, Jeanny, které kdysi dávno slíbil, že až se proslaví, tak si s ní zazpívá duet:), Pauliho, který s ním kdysi hrával v jedné z jeho dvou skupin, no a konečně našeho slavného neznámého... Nebo vám známého?X) Dobře, nepochybuji o tom, že Meckki už dávno přišla na to, kdo to je, možná jí přeceňuju, ale lepší, než jí podceňovat.XD Pro zbytek světa tedy dodávám, že mezi dveřmi se v černých hadrech zjevil... Steve Hewitt.:)

Blog.cz mě zcela navážno SERE

17. října 2007 v 19:09 My World
Takže, sotva se vyřešili problémy s administrací, tak teď se pro změnu na všech blozích zablokovalo přidávání komentářů. Hm, super.
Ten novej admin, to je takovej jarin, to svět neviděl...!!!
Pomalu ale jistě mě to začíná srát (nebojím se použít to slovo, protože fakt vidím rudě), a i když jsem nejdřív k tak razantnímu řešení nechtěla přistupovat, s další závadou ho asi vážně uskutečním - ještě jedna takováhle bota a PŘESOUVÁM BLOG NA SBLOG.CZ a drazí admini, kteří zcela evidentně nezvládají, mi můžou políbit kejty!


Bed Of Lies 3.část

15. října 2007 v 21:02 Bed Of Lies
"To je dobrý, klidně se nejdřív vyspi." Nenechal ho Paul ani říci, co měl na srdci. A Rob se nenechal dvakrát pobízet, během chvíle byl v limbu. Co nenaspal v letadle, naspal teď. Probudil se o dvě hodiny později s naprostým šokem, protože si v první chvíli neuvědomil, kde to je a co tady dělá.
"Zdravíčko pane, taky jste se ráčil probudit?" uvítal ho Paul skutečně vlídně.
"Jo, přines snídani." Vrátil mu to Rob a s táhlým zívnutím se posadil.
"Přímo před tebou se válej nějaký sušenky." Hodil Paul rukou směrem ke stolu a sedl si do křesla.
"Och, děkuji mockrát." Natáhl se po nich Rob. Ještě si všiml, že na stole stojí i konvice s kafem a dva hrnky, pak už se pustil do jídla.
"Kdybys zatoužil ještě po něčem dalším…" řekl Paul.
"Ne, to je zatím dobrý." Zakroutil Rob s plnou pusou hlavou. Chvíli mlčel. Pak dodal: "Sorry, že jsem ti sem tak vpadl…"
Paul se navzdory pokusu o vážnou atmosféru rozchechtal.
"No, to teda… Haha… Vpadl jsi sem hezky, cheche." Smál se, až se za břicho popadal.
"Tys taky čuměl jak vyvoranej datel." Odsekl Rob.
"Myš, ty datle." Opravil ho Paul.
"To je jedno." Mávl Rob rukou.
"Takže… Kde ses tu teda vzal?" navázal Paul na moment, kdy Rob přestal.
"Je to na hrozně dlouho…" povzdechl si Rob, "A asi budu mlít pátý přes devátý, protože jsem ještě teď příšerně rozčilenej."
"Dobře, tak to vezmeme po kouskách. Tys utekl z domova?" začal Paul za něj.
"Jo." Přikývl Rob, ač odpověď byla jasná.
"A jak moc je to akutní?" ptal se dál Paul.
"Hodně akutní. Kdyby mě už nikdy nenašli, byl bych rád. Nebo kdyby mě aspoň našli v době, kdy už na ně budu moct hodit bobek."
Zavládlo ticho.
"Já… Nechci řešit, co bude. Chci dát trochu dohromady svoje blbý nervy a pak si to nějak zařídit. Život teď bude okolo mě holt jen tak proplouvat, já na něj kašlu, tak ať on kašle na mě taky." Řekl pak Rob.
"Začínám se děsit, co se stalo. Vždyť bylo všechno v pořádku…" zamračil se starostlivě Paul.
"Taky bylo… Já jsem si s nima rozuměl v pohodě, vždyť to víš… S obouma. Jenže… Nám to celý na hlavu postavil jeden… Ani pro něj nemám správný slovo." Zavrčel vztekle Rob.
"Tak začni hezky od začátku. Tvoje máma si našla novýho chlapa, vycházel jsi s ním pohodě, stejně tak jako tvoje ségra, stejně tak jste vycházeli s jeho dcerou z prvního manželství. Pěknej rozjezd. Teď k tomu, co se posralo." Popostrčil ho Paul.
"Co se posralo…" ušklíbl se Rob, ale pak se konečně rozhoupal k vyprávění, "Jess si našla kluka. Všichni jsme to brali v pohodě, jen ségra měla trochu kecy, že na ní moc dobře nepůsobí. Ale byli spolu chvilinku, pár dní, takže to zametla pod stůl s tím, že si počká, až o něm bude vědět víc. Bylo to asi dva týdny, co spolu chodili, když jsem přišel domů o něco dřív, než jsem měl. V domě neměl být nikdo, byl to tenkrát takovej trochu rozlítanej večer. Ale podle bot jsem si všiml, že někdo doma je. Vzápětí jsem uslyšel křik z Jessina pokoje. Vletěl jsem tam. Ta blbka si toho kreténa pozvala domů… A bohužel se ukázalo, že ségřina intuice nelhala…"
"Co se stalo?" zeptal se Paul, když se Rob trochu dýl odmlčel.
"Zrovna jí tam znásilňoval." Vydechl zničeně Rob.
"Ou…" protáhl tiše Paul.
Rob chvíli sklíčeně koukal kamsi do země, a pak pokračoval: "V první chvíli jsem zůstal jen zírat. Jako kdybych byl přirostlej do země, jako kdybych se nemohl hýbat… Ale pak jsem po tom zmrdovi vystartoval a sundal jsem ho z ní. Začali jsme se tam rvát, a… Mě to nějak splývá, nepamatuju si přesně, jak se to všechno semlelo, prostě jsme se rvali, a… Nějak se mu povedlo srazit mě na zem, spadl jsem přímo na Jess a ošklivě jí praštil loktem do hlavy. Nechtěně, samozřejmě. Ale stačilo to na to, aby ztratila vědomí. Začal jsem…"
Znovu přestal mluvit, tentokrát uprostřed věty. Člověk si může představit, co viděl, ale nikdy, nikdy si nedokáže představit, jak mu bylo. Jakou paniku, strach, znechucení, co všechno vlastně cítil. Nevěděl, co má dělat, logické myšlení nějak nefungovalo.
Trhl sebou, když ucítil Paulovu ruku na svém rameni.
"Sorry." Usmál se a pokračoval, jako kdyby se nic nestalo, "Nakonec jsem zavolal záchranku. Ten zmrd samozřejmě mezitím zdrhl. Jess si z toho odnesla otřes mozku, což v kombinaci se šokem způsobilo, že si prakticky nic nepamatovala. Což je její jediné štěstí… Samozřejmě že jsem řekl, co jsem viděl, nejsem blbej, abych o tomhle mlčel. Ale… Já…" odmlčel se, "No, a jsme u toho. Víš, to je ta spravedlnost. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Mě… Mě ti chytá takovej příšernej vztek, když na to pomyslím, že si říkám, jestli má vůbec cenu ti to říkat, jestli mi to za to stojí!"
"Jestli nechceš, nemusíš, nenutím tě, samozřejmě." Ujišťoval ho Paul, že jestli nechce, nemusí říkat vůbec nic.
"Ale jo, přece jen ti to řeknu, ať to hezky víš! Tak já jim ukážu na viníka, jsem ochotnej jim pomoct se vším, říct všechno, co vím, a víš, co se stane? Ten… Ten zkurvenej sráč se tváří jako neviňátko, s ledovým klidem všechno to svinstvo popře a ještě… A ještě řekne, že to bylo naopak! Že on šel normálně navštívit svojí přítelkyni, že byli domluvený, a přistihl nás! Chápeš to?? Sprostější lež jsem v životě neslyšel!! Ale to úplně nejhorší…" hlas se mu chvěl rozrušením, "Nejhorší z toho všeho je to, že můj drahej, milovanej otčím, Jessin táta, mi o den později oznámil, že tomu věří! Že já jsem ten úchyl, že on k tomu neměl důvod, zatímco já jsem na Jess dělal oči od tý doby, co jsem jí poznal! Lež, bohapustá lež, měl jsem jí rád, ano, ale jen jako nevlastní sestru! Nejsem takovej úchyl, abych šukal členy svý rodiny, byť ne pokrevní! Ale podle něj to tak bylo, podle něj jsem si chtěl zachránit kůži a všechno jsem si to vymyslel, dokonce jsem snad i Jess omráčil schválně nebo co, snad jsem jí chtěl i zabít! Byly z toho hrozný hádky, každej se hádal s každým, v domě nebyl ani kousek klidu, všude hluk, nepříjemná atmosféra, a všechno se to otáčelo proti mně, dusilo mě to, připadal jsem si tak nepopsatelně trapně, zhrzeně, podvedeně, a snad i trochu zvráceně, já už vážně nevím… Prostě toho bylo moc, a všechno to vyvrcholilo dneškem. Už s nima nechci nikdy mít nic společnýho. Mě bez nich bude líp. A ať si třeba tu žalobu klidně podaj, mě je to u prdele!"

Vodopády 7.část

15. října 2007 v 20:01 Vodopády
"Takovou menší oslavu." Povysvětlil Greg, co chtěl říct. Vale i Nicky se tvářili jako kdyby spolkli jeden citrón, druhý ježka, zbytek rodiny přijal vyhlídku na výlet do restaurace s povděkem.
"Čeho, narozeniny nemám." Odvětil nakonec Valentino.
"Netvař se jako pitomej." napomenul Greg Valentina. Nicky se smíchy prohnul v pase.
"A ty se neřehtej jako kůň." otočil se po něm Greg. Teď se zase smál Valentino.
"No tak pánové, nemůžete tu vážnost aspoň předstírat?" došla Gregovi trpělivost.
"Už jsem plně vážnej." ujistil ho Nicky a nasadil kamennou tvář.
"Úplně." opravil ho Greg.
"I´m serious." Ušklíbl se Nicky, nehodlal si lámat jazyk s italštinou, měl toho plný zuby.
"Nejde to, Ameriko, co?" využil toho okamžitě Vale.
"Jdi do prdele." Odbyl ho Nicky.
"Vy se prostě musíte pohádat." Pokýval Greg přísně hlavou.
"Ale ne. Tak já tam teda půjdu." Řekl odevzdaně Vale.
Nicky, když viděl, že se Valentino vzdává, se začal tvářit mnohem poddajněji. I cesta do restaurace proběhla v poklidu, pokud se teda nepočítá ten fakt, že Tiffani celou cestu nepřetržitě mlela bůhví o čem. Její kecání bylo ovšem mnohem snesitelnější, než kdyby se Valentino a Nicky rozhodli vyřešit své spory po chlapsku, ani jeden k tomu neměl daleko.
Dalším problémem bylo najít restauraci, která by za něco stála a kde by měli volný stůl pro sedm lidí. Nakonec se ale vyřešilo i tohle.
"Hele, objednejte mi tohle!" ukazoval Josh na šíleně drahé jídlo v jídelním lístku a nemohl pochopit, že si prostě musí vybrat něco levnějšího. Tiffani měla problémy úplně opačného rázu. Každých pět vteřin měnila svůj názor na jednotlivá jídla, a než si vybrala, začali se po nich ostatní hosti nevraživě otáčet. Pravděpodobně jim vadila i Nickyho čepice, kterou si nesundal, ale ten na to - lidově řečeno - dlabal.
"Mě stačí ten salát s mandlema, nemám moc hlad." řekl klidně Valentino, stejně jako Linda. To už u nich stál pingl a zapisoval si objednávku.
"A co si dáš ty?" zeptala se Julie Nickyho.
Nicky se už hodnou dobu na jídelní lístek mračil jako na nějakou odpudivou věc. Až teď zvedl hlavu a nejistě se zeptal: "Můžete mi to někdo přeložit? Kromě nápojů nepřečtu vůbec nic."
Greg mu tedy přeložil komplet celou nabídku, načež si Nicky vybral klasické boloňské špagety. Pingl, za tu dobu už značně nevraživý, si s úlevou zapsal i poslední objednávku a odešel.
"Proč sis nevzal něco lepšího?" zeptala se ho Julie, "A sundej tu čepici."
Nicky splnil rozkaz a řekl: "To bylo jediný jídlo, který sem znal. Nevycuchám vás přece z peněz jenom proto, abych to pak nesnědl." usmál se a pak si povzdychl: "Jen doufám, že do toho nedaj moc oleje."
"Rozhodně ne." ujistil ho Greg.
Aby ti to neprovrtalo žaludek, pomyslel si Valentino, ale byl zticha.
Jen se nestarej, pomyslel si Nicky.
Další šok Nicky zažil, když jim přinesli příbory. Zatímco je pingl rozdával, Nicky si nedůvěřivě prohlédl jednu z vidliček a pak se ho zeptal: "A vidle nemáte?"
"Ne, pane." odpověděl pingl schválně co nejvíc škrobeně. Tiffani se rozesmála, přišlo jí to ohromně srandovní, Josh jí po chvíli napodobil, Linda se nenápadně smála do rukávu a Valentino jen němě zíral. Greg a Julie se na sobě snažili nedat žádné emoce znát.
"Co to mělo být?" zeptal se Nickyho poněkud vykolejeně Greg, když pingl zmizel v kuchyni.
"Vždyť s tímhle by se dal kydat hnůj! Na co je dělaj tak obrovský? Vždyť to ani nenarvu do držky!" divil se Nicky upřímně. Pravděpodobně netušil, že tohle je zcela normální a že takhle by se na veřejnosti chovat neměl. Přece jim nebude vykládat, že je v restauraci prvně v životě.
To už Julie nevydržela a začala se smát taky.
"To seš vážně tak blbej nebo to jenom hraješ?" zeptal se Valentino štiplavě, "Tady nejseš v nějakým blbým ghettu, tak si snad nemyslíš, že tu bude všechno stejný!"
"A byl bys ty tak strašně laskavej a přestal do mě aspoň na pět minut jebat?" otočil se po něm Nicky.
"Aspoň se pokus mluvit slušně!" napomenul ho Greg.
"Pardon." omluvil se Nicky a zabodl pohled do stolu.
Linda, která seděla hned vedle něj, se po svém sousedovi zkoumavě podívala. Zdálo se jí to, nebo v tu chvíli vypadal vážně nešťastně...?
Z tíživého ticha je vysvobodila Tiffani, když si vzpomněla na několik zážitků ze školy. Jeden se týkal jejího příšerného výkonu při anglické konverzaci.
"Teď mě napadá..." otočila se po Nickym, "že bys mi mohl dát školení!"
"Jenže vy se asi učíte britskou angličtinu, ne?" zeptal se Nicky.
"Já nevím." zakroutila Tiffani hlavou, "V tom je nějakej rozdíl?"
"Dost podstatnej." rozesmál se Nicky, "Třeba kdybych ti v obchodě řekl: Here's your nickel back. Věděla bys, o co go? Ono by ti to z tý situace pravděpodobně došlo, ale stejně, štěstí přeje připraveným."
Tiffani jen rezignovaně vydechla a zakroutila hlavou.
"To samý, co v britský Here you are. To snad víš, co znamená, ne?"
"Otázku, jestli seš tady?" tipla si Tiffani.
Valentino šel smíchy do kolen, Nicky se přemáhal.
"Ne, ale vracím ti drobný. Kapíruješ?"
"Teď už jo." usmála se Tiffani.
"No." kývl Nicky. V ten moment mu začalo cukat v koutcích a za chvíli napodobil Valentina, kterého záchvat smíchu stále ještě nepustil.
"Se tlemte, no." sekla po nich Tiffani mírně uraženě.
"Nezlob se, ale..." chtěl se omluvit Valentino, ale v ten moment ho v krku zašimrala další várka smíchu.
"Asi ty džusy nebyly nealkoholický." poznamenala věcně Linda a pobaveně pozorovala jak ty dva, svíjející se v křečích málem na podlaze, tak uraženou Tiffani.
"Teda, díky za pobavení, takhle jsem se už dlouho nezasmál." řekl Nicky slabým hlasem, když ho záchvat smíchu konečně pustil, "Až mě bolí břicho a pusa."
Jenomže jakmile to dořekl, Valentino si jako na povel škytl. Pravděpodobně to byl důsledek toho smíchu. Nicky se každopádně začal znovu smát na celé kolo. Jak rychle se smát začal, tak rychle ale zase přestal. V obličeji zbělel jako křída, ale toho si díky tomu šrumci málokdo všiml.
"Jen si dojdu na záchod, hned jsem zpátky." řekl a zvedl se od stolu. Greg ho mávnutím ruky propustil. Zcela evidentně si Nickyho představoval úplně jinak a teď se nestačil divit, co mu to přijelo domů za poklad.
Nicky se na WC musel opřít o umyvadlo, hrozně se zadýchával. Ve skutečnosti si totiž potřeboval vzít prášek, protože se smál víc, než bylo jeho nemocnému tělu milé. Prášek zapil vodou z vodovodu a trochu si jí chrstl do obličeje, aby se osvěžil. Pak si sedl do podřepu a opřel se o vykachlíkovanou zeď. Začalo se mu dělat mdlo a bolelo ho srdce, jako kdyby nenaráželo do hrudního koše, ale do nože, který mu s každým úderem zasazuje další a další ránu... Snažil se na to nemyslet. Prostě seděl a doufal, že to rychle přejde.
Měl štěstí. Po pár minutách už se cítil podstatně lépe. Ještě se štípl do tváří, aby trochu zamaskoval tu bledost, teď ještě výraznější než jindy, a vydal se zpátky ke stolu. Přišel akorát ve chvíli, kdy od jejich stolu odcházel pingl, který jim přinesl jídlo.
"Koukám, že jsem přišel akorát včas." řekl pro začátek, když si sedal.
"Tak si nech chutnat." popřála mu Julie.
Těžko mohli posoudit, jestli mu chutnalo nebo ne. Nicky prostě jedl. Netvářil se ani tak, ani tak. Lindu napadlo, že jí možná až moc mechanicky. Bylo docela zvláštní, kolik toho na něm dokázala vypozorovat. Lindě totiž připadal Nicky hrozně zajímavý. Takový tajemný. A jí tajemství vždycky lákala.
Nicky dojedl svou porci mnohem rychleji než ostatní.
"Jak může někdo s tvým apetitem být tak hubenej, to nechápu, já už bych byla dvojitá." Promluvila poprvé od té menší roztržky Tiffani.
"Mám dobrej metabolismus." řekl rychle Nicky. Pak se podíval na Grega a Julii: "Budete tu ještě sedět, nebo půjdete hned po jídle domů?"
"No, rádi bychom tu ještě chvíli poseděli, proč?" divil se Greg.
"Že bych šel docela domů. Jsem dost utahanej." řekl Nicky.
"Z toho nicnedělání?" rýpl si Valentino.
"Vale, nech toho." okřikl ho Greg, "A ty si jdi, kam chceš. Jestli seš unavenej, tak klidně. Trefíš domů?"
"Já ho tam klidně zavedu." nabídla se Linda.
"Tak fajn. Tady máte klíče. My přijdeme nejpozději za hodinu." podala jí Julie klíče. Linda a Nicky se tedy zvedli a odešli.
Jakmile vyšli před restauraci, chytil Nicky Lindu za zápěstí.
"Počkej moment." řekl nesměle a toužebně se zahleděl na druhou stranu silnice, kde žlutě zářil lokál s logem McDonald.
"Co je?" nechápala Linda.
"Víš…" začal opatrně Nicky, "Doma nic k jídlu nebude, a tahle večeře mi vážně nesedla..."
Linda pochopila, co tím myslí.
"A máš prachy?" zeptala se.
"Jasně. Počkáš tu teda chvíli?" zeptal se Nicky.
"Jo." přikývla Linda, "Ale trochu sebou hoď."
Nicky byl zpátky do deseti minut. V ruce nesl malou misku salátu a malinovou kapsičku.
"Ušlo mi něco, ty držíš dietu?" podivila se Linda, která čekala, že když už jde k McDonaldovi, tak si dá alespoň hamburger nebo hranolky.
"V tomhle případě jo, protože kdybych si na ty špagety dal hambáče, tak by mě můj žaludek asi proklel." pousmál se Nicky. Pravda byla samozřejmě úplně jiná, ale to jí nehodlal vykládat. Nechtěl, aby o něm kdokoliv cokoliv věděl. Litovali by ho, a to by nesnesl.
"Máš problémy se zažíváním?" ptala se Linda.
"Někdy jo. Ale hlavně nemůžu víc mastných jídel najednou." Odpověděl Nicky.
"Jaks to vůbec myslel, že ti ta večeře nesedla?" vyptávala se Linda dál.
"Chutnalo to úplně jinak, než jsem zvyklej." řekl po menší odmlce Nicky, "Vůbec mi přijde, že tu maj všechny jídla úplně jinou chuť než v Americe."
"Když už jsme u toho… Jednou bych se ráda podívala do Kanady." zasnila se Linda.
"Jednou jsem tam byl." zavzpomínal Nicky, "Jen tak s kámošema, menší prázdninová jízda… Moc hezká země. A skvělí lidi."
"Skvělé lidi můžeš potkat všude na světě. Jen se musíš umět dívat." filozofovala Linda.
"Záleží na tom." nadechl se Nicky, "Je to hlavně o improvizaci. Pokaždý musíš slevit ze svejch nároků. Nevěřím, že by někde po světě běhal člověk, kterej by stoprocentně odpovídal tvejm představám.."
"Tohle záleží na víře." zakroutila Linda hlavou, "Musíš věřit."
Nicky se zašklebil: "Kdybych neměl žádnou víru, tak už jsem dávno mrtvej."
Linda se zastavila uprostřed pohybu.
"Jak to myslíš?"
"Ale nijak. Zas tak vážně jsem to nemyslel." vybruslil Nicky z nepříjemné situace. Místo vysvětlování nabídl Lindě kus svého dlabance: "Chceš hloda?"
"Jasně, díky." zasmála se Linda.
"Opatrně, ta náplň je dost horká." upozornil jí Nicky.
"Já vím, nejím to poprvý." odpověděla Linda s plnou pusou, "Kde ses vůbec naučil tak dobře italsky?"
"Pár let jsem plánoval, že sem zdrhnu i bez příkazu soudu, tak jsem pilně studoval. Nakonec jsem tady stejně a ani jsem se nemusel moc namáhat. Ach jo." řekl Nicky o stupínek chladnějším hlasem než předtím.
"A ty nejsi rád?" divila se Linda.
"Jak se to vezme." odpověděl Nicky krátce a téměř úsečně. Ze začátku rád byl. Teď? Teď by nejradši řval, řval a řval, až do úmoru. Jestliže se nemá rozčilovat, tak to moc dlouho nepřežije, protože byl vytočený permanentně.

já & Milda

14. října 2007 v 18:34 My World
skoro ideální pár, ne?XD

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 3.část

10. října 2007 v 21:36 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
"Co se stalo?" chytil táta vztekle Raina za rameno. Rain chvíli zíral, protože nechápal, proč se zlobí na něj, když nemůže mít ani páru o tom, co se dělo.
"Co by asi, je to idiot." Odsekl Rain a vyprostil svou ruku ze zajetí železného stisku tátovy ruky.
"Jo? A proč jsi teda facku dostal ty?"
Tátova logika skutečně neměla chybu.
"Prostě jsme se štěkli, no, to se prostě stane!" vypěnil Rain.
"A kam teď Adrien šel?" přešel jeho kousavou poznámku táta mlčením.
"Vím já?" trhl Rain vzpurně rameny. Táta jen rezignovaně zakroutil hlavou a vytočil na svém mobilu Adrienovo číslo. Vyzvánělo to neskutečně dlouho.
"Ahoj, kde sakra jsi??" vyštěkl do telefonu, jakmile uslyšel klapnutí.
"Na cestě na bus." Odpověděl stejně úsečně Adrien.
"Adriene neblbni! Jestli chceš mermomocí jet domů, tak zalez do nějakýho bufáče a já tě tam vyzvednu a klidně tě domů odvezu, ale přestaň dělat voloviny!" přemlouval ho táta, ač mu bylo jasné, že tímhle stylem se to asi jen tak nepodaří. Ale byl příliš horká hlava na to, aby teď byl na Adriena nějak milý.
"Jo? A mého na sračky vožralého drahého bratříčka tam necháš jen tak bez dozoru?" opáčil štiplavě Adrien.
Táta si uvědomil, že to opravdu není dobrý nápad. Na okamžik byl v pokušení odvézt je domů oba, protože tyhle jejich hádky vždycky stály za to.
"Tak dobře, jeď si autobusem, pokud ti nějaká noční linka jede. Ale pamatuj si, zavoláš mi, jestli ti to vůbec jede a v kolik, a až se dostaneš domů, tak mi zavoláš taky, jasný? Zbytek si vyřídíme, až zítra přivezu domů Raina." Vybruslil z toho nakonec táta jedinou jakž takž schůdnou cestou.
"Rozkaz. Zatím."
S těmito slovy Adrien zavěsil.
A to se ještě držel, aby nevyjel i na tátu. Tak moc byl naštvaný.
Není to růžové, když okolo někoho projdete a přímo cítíte, jak vaše záda propálil jeho prst. Není to o moc lepší, když ještě k vašim uším dolehnou první šeptavá slova, která vůbec nezní přívětivě. Necítíte se zrovna nejlépe, když někam vejdete a každý vás buď ignoruje, nebo vás na uvítanou místo vlídných slov propálí pohledem. Ale na vše se dá zvyknout, pokud člověk musí. Pokud je dostatečně odolný. Proti útokům zvenčí to chce sice trpělivost, ale ten štít se časem vytvoří. Ale když na vás nepřítel tolik ostře zaútočí i z vnitřku vašich tak přísně střežených hradeb, nějak začnete cítit, že už to nemá valnou cenu se snažit…
Autobus byl prakticky prázdný, vzhledem k tomu, že šlo o noční linku. Adrien seděl až úplně vzadu, sám, zbylých sedm lidí, kteří cestovali s ním, sedělo v přední části autobusu. Asi si malovali, jak co nejrychleji vyskočí z té pojízdné plechovky ven, což jim urychlí cestu k domovu. Ne že by si Adrien už nepřál být doma. Přál si to více než cokoliv jiného na světě. Ale vážně netoužil být ještě více naštvaný. A to by určitě byl, kdyby viděl, jak okolo něj lidé dělají opatrné obloučky a vrhají po něm ty prazvláštní pohledy…
Věděl o sobě, že nepůsobí zrovna sympaticky. Rain i táta nikdy neměli problém se dát s kýmkoliv do řeči, Rain měl na líci ten úsměv snad přikurtovaný a táta byl zase výřečný, až to někdy hezké nebylo. Oba byli společenští, rádi se účastnili jakékoliv zábavy, ač měli jako každý smrtelník své nepřátele, mohli je vyvážit dvojnásobným počtem přátel… Tak proč on jediný musí být taková černá vrána? Proč musí na lidi působit jako psychopat? Nezveličoval, věděl moc dobře, jak na lidi působí, tím víc, pokud byl naštvaný. On by vlastně ani nemusel být zvláštní svým chováním. Bohatě by stačil jeho vzhled. Jeho výraz ve tváři. A nálepku "úchyl" by dostal stejně…
"Adriene, usměj se, máš ledové oči." Říkávala mu babička, když byl ještě hodně malý. Tenkrát tu větu nechápal, ale nelíbila se mu, protože Rainovi jí nikdy nikdo neřekl. Jemu opakovali neustále, že se tváří jako kakabus. Jak mu záviděl jeho pomněnkově modré oči… Spousta lidí sice tvrdí, že se jim zelené oči líbí, protože jsou vzácné a vypadají zvláštně. Ano, zvláštně vypadají. Ale bohužel v tom negativním slova smyslu…
Když vám lidé pořád dokola opakují jedno a to samé, může se lehce stát, že tomu začnete věřit. Říkají to lidé, tak to tak asi bude… Ale není to tak, vy to víte moc dobře, ale vaše duševní rovnováha už je narušena.
Jak on Rainovi závidí… Chtěl by být alespoň z poloviny jako on. Ne úplně, na to se měl zase moc rád. Ale neuškodilo by, kdyby od něj převzal pár jeho vlastností a schopností… Například tu ustavičně dobrou náladu. Adriena neskutečně vytáčelo, že stačila trocha, a měl zkažený celý den. Rain když měl den blbec, tak se tomu pak u večeře smál jako blázen a hlavu si z toho nedělal absolutně žádnou. Měl problémy a uměl je řešit, ale jako kdyby se ho netýkaly. Jako kdyby si plul ve vzduchoprázdnu a připustil si jen to, co si připustit chtěl. Kéž by on tohle uměl taky…
Cesta mu utekla rychle, dokonce tak, že málem zapomněl vystoupit. Byl trochu nesvůj, když tak stál na tmavé ulici a představil si tu cestu domů přes město. Nakonec s lehkým nadechnutím nahmátl ve své kapse kapesní nůž a vykročil.
Nejen jeho tátovi se ulevilo, když mu přišla SMSka, že je doma a v pořádku.
Bytem se plížil jako zloděj, protože nechtěl probudit matku. Ale stejně se mu to nepovedlo. Měla lehký spánek a probudilo jí skutečně cokoliv. Zrovna stál v kuchyni a pil vodu, aby svlažil nepříjemnými pocity sešněrované hrdlo, když ho oslepilo světlo, které ještě schválně kvůli mámě nechal zhasnuté.
"Adriene?? Co tu děláš?" divila se matka a rozespale mžourala.
"Já ti to potom ráno vysvětlím, klidně si běž zase lehnout." Poslal jí Adrien zpátky do postele.
"Kde je Rain?" nedala si matka pokoj.
"Rain zůstal u táty, jo, a ten o tom ví, když už jsem u toho." Odpověděl jí Adrien a postavil vyprázdněnou skleničku do dřezu.
"Tak dobře. A ty si běž taky lehnout, je moc hodin. A příště žádné takovéhle cesty po nocích, máš štěstí, že se ti nic nestalo!" dala mu matka vskutku neotřelou dobrou noc.
"Máš štěstí, že se ti nic nestalo." Zasyčel si Adrien pro sebe, když v kuchyni osaměl. Ne, zatím se nestalo. Ani jemu, ani nikomu jinému. Ale už brzo se stane…
Uvědomil si, že se prsty dotýká svých rtů. To ho pobouřilo ještě víc. Zatím co ze sebe vztekle strhával oblečení, aby si mohl jít lehnout, přemýšlel nad tím, jak tohle Rainovi co nejlépe vrátit. Potíž byl v tom, že tohle bylo něco, co zkrátka vrátit nešlo. Ať by mu provedl cokoliv, nedocílil by tím toho, aby se Rain cítil hůř než on.

Bed Of Lies, 2.část

9. října 2007 v 20:53 Bed Of Lies
pozn.: Zaměřte se na dvě jména... A možná si uvědomíte, s čím to má souvislost.:)
Dlouhou chvíli si krátil pozorováním svého okolí, opět. Bylo to zjevně to jediné, čeho byl schopen, pokud se nechtěl zaobírat tím, čím se rozhodně zaobírat nechtěl. Letadlo bylo plné, jen asi pět, šest sedaček bylo volných. Vedle něj se usadila starší dáma v klobouku a s rukavicemi, na klíně měla položenou černou kabelku. Silná vůně jejího parfému musela být cítit až na druhém konci letadla.
Na sedačkách před nimi seděl mladý pár. Dívka po zhruba dvaceti minutách letu usnula svému příteli na rameni. Na tyhle dva se nevydržel dívat dlouho. To už bylo lepší zevlovat z okna na nekonečnou karavanu mraků.
Hudba v jeho sluchátkách ho postupně uspávala, ale pokaždé, když zavřel oči, je okamžitě zase otevřel. Jako kdyby byla na pérka. Klimbal, a přitom nemohl zabrat. Příšerný stav.
Konečně přistáli. Vystál další nekonečnou frontu na své zavazadlo a…
A co?
Orlando, vítej.
Kdepak. To ty, Roberte Kelly Thomasi, z jakéhosi divného státu na severu, vítej zde, na jihu. Přejeme ti příjemný a pokud možno ničím nerušený pobyt. Však jsi ve zcela jiném světě.
Bezradně se zadíval na adresu ve své ruce. Jak to má proboha živého najít? Vždyť ani nezná konkrétní část města, nic, nic!
Po chvilce urputného přemýšlení ho napadla jediná možnost - informační centrum. Nebo jiný veřejně přístupný internet. Jestli se nechytne ani tam, je, slušně řečeno, v háji zeleném.
Sedl si k jednomu z volných stolů a nechal si na internetu najít plán města. Super, takže se bude muset jít ztratit na jedno z nepřeberných sídlišť, ještě ke všemu v centru města. Díky, kámo!
S otráveným povzdechnutím stiskl tlačítko "Tisk".
Člověk by neřekl, jak může být cesta přes město a hledání toho správného baráku vyčerpávající. Myslel si, že na sídliště se už nějak dostane, a pusa mu neupadne, když se zeptá. Pusa mu sice neupadla, ale ruce a nohy k tomu neměly daleko. Měl toho lidově řečeno plné brýle. Znáte ten pocit, kdy něco chcete vyřešit, ale pořád se nemůžete dobrat konce, ale vyřešit to prostě musíte a vás to třeskutě nebaví? On teď zažíval něco ještě horšího…
Těch paneláků bylo tolik… A těch ochotných lidí ještě víc. Kufr byl čím dál těžší. A odhodlání se zase naopak kvapem blížilo nule.
Úlevně podklesl v kolenou. Konečně, konečně to našel!! Teď už jen najít to správné patro. Což znamenalo vzít to hezky pěšky, ale pocit, že už je tak blízko svému cíli, jako kdyby mu dal křídla. Prošel se až do šestého patra. Plnou vahou těla dolehl na zvonek. Až na chodbu proniklo jeho řinčení. Půl minuty. Minuta. Nic. Znovu. Crrrrr. Opět nic.
Položil kufr, svezl se na něj a unaveně se opřel o dveře. Holt počká, dokud se pán nevrátí…
Cvak… Břink!
Před očima se mu roztančily jasné hvězdičky, jak se praštil hlavou o studenou dlažbu. Jen mu mozek v lebce zachrastil. I přes jiskřivou clonu nad sebou uviděl chlupaté nohy, bílý ručník, mokré tělo a naprosto překvapený obličej.
"Já ti… to vysvětlím." Vykoktal za sebe a těžce se zvedl ze země.
"J… Jasně. Ne-není ti nic?" koktal ještě hůř majitel bytu.
"Tohle je to nejmenší." Natáhl se Rob pro kufr a nechal Paula, aby za ním zavřel dveře.
"Sakra, tak… Teď jsi mě vážně zaskočil… Sorry, že to tak trvalo, byl jsem zrovna ve sprše." Omlouval se Paul, byť z jeho vzezření bylo zcela jasné, co dělal.
"To nic…" mávl Rob rukou, "Kam můžu hodit tenhle zatracenej krám?" kopl do svého kufru.
"Třeba… Sem." Mávl Paul rukou směrem k obýváku. Rob hodil kufr vedle malého stolku a sám sebou flákl na gauč.
"Chceš se prospat?" zeptal se Paul.
"Asi bych neměl…"
"To je dobrý, klidně se nejdřív vyspi." Nenechal ho Paul ani říci, co měl na srdci.

Bed Of Lies 1.část

8. října 2007 v 21:31 Bed Of Lies
pozn.: Vysvětlím později...
img172/8228/robkukhe6.jpg
Lord, I would not sleep in this bed of lies...
Stál u okna, přecházel po pokoji, seděl na posteli. Zkrátka neměl stání. Po jeho tvářích stékaly slzy vzteku, bolesti i zoufalství a zklamání. Skutečně, spravedlnost, že by jeden brečel, doslova a do písmene.
Hřbetem ruky si setřel slzu, co mu stekla po tváří až téměř ke rtům. Dost bylo bulení. Je na čase začít jednat.
Na posteli stále ještě ležela obrovská hromada oblečení. Díval se ní a pevně se rozhodl. Zpod postele vytáhl obrovský cestovní kufr a začal do něj věci skládat. Nechvátal, času měl dost.
Když už měl sbalené oblečení, začal se porozhlížet po ostatních věcech. Mobil, peněženka s doklady, klíče, nabíječka, dostatek jídla, discman, cédéčka, tužka, papír… Nad zarámovanou fotkou se zarazil. Pomalu jí vzal do ruky. A pak, náhle a prudce, jí vší silou mrštil proti zdi.
Ale dál se nerozčiloval. Vyšel ze svého pokoje a vydal se do ložnice rodičů. Hledat tajné úspory. Věděl moc dobře, že je máma lepí do obálky na vnitřní stěnu odpadkového koše, což bylo důmyslné, protože do nich skutečně nehrábl nikdo, kdo vyloženě nemusel. On teď musel doopravdy. Srdce mu zaplesalo radostí nad celými 210 dolary. To bylo víc než čekal. Rychle, a trochu provinile, se ztratil zpět do svého pokoje, aby čerstvě nabité jmění pečlivě uložil. Až půjde kolem banky, nechá si je uložit na konto, aby neměl permanentní strach, že ho někdo okrade. Poprvé byl svojí mámě vděčný, že mu zařídila studentské konto, jinak mu bylo na dvě věci, stejně nebyl nijak movitý, a hlavně byl líný ho používat.
Super, takže ještě do koupelny pro kartáček na zuby, zubní pastu, šampon, sprcháč… Nehodlal tu nechat skutečně nic, co by mohl postrádat.
Teď ale před ním ležel úkol největší. Najít tu zpropadenou adresu, kam se to ten chlap vlastně odstěhoval. Obrátil kvůli tomu naruby celý svůj pracovní stůl, ale nakonec jí skutečně objevil. Orlando… Když se nad tím tak zamýšlel, možná by dal dohromady peníze na letenku.
Sbalil i adresu, oblékl si koženou bundu, na poslední chvíli chňapl po svojí sbírce piercingů, které se rovněž nehodlal vzdát, a spěšně opustil dům. Sice by ještě nejmíň hodinu neměl nikdo přijít domů, ale náhoda je blbec, že. I tak bude mít co dělat, aby všechno stihl. Takže, co nejdřív? Nejdřív do té banky.
Fronty, fronty, fronty… Vypadalo to, že zrovna dnes si všichni řekli: "Dneska je super den na návštěvu banky." Stál poctivě ve frontě, prohlížel si strop a nervózně poklepával nohou. V bance bylo vedro k zalknutí, kdyby mohl, svlékl by se do trenek, nechápal, proč tolik vytápějí, když je venku krásných dvacet stupňů.
Konečně na něj přišla řada. Za přepážkou seděla mladá dívka a on pro ní byl evidentně příjemným zpestřením dne, ale skutečně neměl náladu na jakékoliv flirtíky. Nechal si převést peníze na konto a mizel z banky rychlostí světla. Nepochyboval, že tam byl poprvé a na dlouhou dobu naposledy.
Teď se nějak proplést městem na letiště… Neměl zrovna moc pojem o tom, která linka tam směřuje. No, když zvládl tohle, zvládne všechno. Kdyby aspoň ten pitomej kufr nebyl tak velký a těžký…
Letištní hala ho uvítala další masou lidí, ale jeho už to netankovalo. Nádherně splýval s davem. A ještě ke všemu měl štěstí. Autobus našel poměrně rychle a i lístek byl levnější než očekával. Dvě a půl hodiny čekání. Super… Takže, co teď?
Došel si dát kafe do místního bufetu, jediného, ve kterém nebyl zákaz kouření. S požitkem upíjel kafe, přikusoval koblihu, pokuřoval a bylo mu téměř báječně. Když si k tomu ještě pustil do sluchátek Beatles, nemělo to chybu. Poklepával nohou do rytmu a snažil se na nic nemyslet. Docela se mu to dařilo…
Jenže takhle zabil pouze necelou hodinu. Koupil by si časopis, ale nechtěl zbytečně utrácet, kdo ví, jak to všechno nakonec dopadne… Nakonec se ovšem nuda vystupňovala natolik, že si koupil aspoň jedny noviny. Tak se stalo, že napodobil už tolik lidí před ním - usnul jako špalek s novinami na obličeji a vzbudil se jen tak tak, aby nezmeškal svůj let.
Letadlem letěl prvně v životě a vždycky si to maloval jinak. Že to bude super zážitek a tak podobně. Ale bylo to… Nijaké. Co ho na tom proboha mohlo tak ohromovat? Ohromující mohlo být cokoliv, kdyby letěli stejně rychle jako hejno kachen, kdyby jim na jednom křídle seděl pes, ale takhle to byl jen další obyčejný zážitek do sbírky. Nějaká fóbie z létání se ho rozhodně netýkala.
A možná to všechno bylo jenom kvůli tomu, že jeho mysl zaměstnávaly úplně jiné problémy…

Velmi Vřelé Vztahy 3.

7. října 2007 v 17:05 Funny F1
Já bych to spíš nazvala Good Boys v každé větě...:-P
Nick: Jensi, potřebuju s tebou mluvit, ale ne po telefonu.
Potom:
Nick: Prosím tě, poraď mi. Jak ho mám získat zpátky?
Jensie: No, co bys pro něj byl ochotnej udělat?
Nick: Úplně fšecko.
Jensie: Hm, tak si to rozdej se Španělem.
Nick: Ty si myslíš, že bitka to vyřeší, optimisto?
Jensie: Nemyslím bitku.
...
Nick: Dobře, ale jestli to nevyjde, budeš o hlavu kratší!
(Sám k sobě): Bože, k čemu mě to nutíš, no fuj.


Další ráno:
Nick: Taková vostuda.
Nando: Klídek, nejdřív nás sežerou a pak už je to bude nudit.
Nick: Ale co Robert?
Nando: To je pěkný, že si o mě děláš takovou starost.
Nick: NE o tebe, ale o něj a o mě.
Nando: Vy spolu pečete?
Nick: Už ne, nedělěj, žes to nevěděl!
Nando: Ale já to nevěděl, fakt.
Nick: No jasně.


Později:
Robert: Seš odpornej.
Nando: Já za to nemůžu, to Nick.
Robert: To mi udělal schválně.
Nando: Ne, to mě. Kdybych veděl, že spolu chodíte, tak se do toho nepletu.
Robert: My jsme spolu nechodili, Nick se ještě nevyjádřil. Jen jsme spol spali.
Nando: Tak proč ses nevyjádřil první?
Robert: Hm, bál jsem se, že se Nick nechce vázat, po tom, co mu byl Christian nevěrný.
A navíc mám ještě furt šok z Ralfa.
Byl úplně vlezlej, pěkně dlouho mu trvalo, že nemám zájem o teplý metroušky. Chudák Jarno.
Nando: Tak jdi za Nickem a řekni mu to. Beztak se to udělal jen kvůli tobě.
Robert: Myslíš, že mi odpustí?
Nando: Určitě, proč by to jinak dělal.
Robert: Dík. A já si dřiv myslel, že jsi suchar.
Nando: No, ohlídnu se po někom jiným, Kimi vypadá skvěle. Už dlouho ho obdivuju.
Robert: Ty si nedáš pokoj, co?
V paddocku:
Robert: Ehm, Nicku?
Nick: No.
Robert: Nechtěl bys se mnou chodit?
Nick: Co? A co Španěl Alfons?
Robert: To už je minulost, tak jo?
Nick: Na to vem jed.
Zatracený happyendy...

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 2.díl

4. října 2007 v 18:19 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
"Jednou z nich zešílím." Vydechla rezignovaně matka.
"Proto si je beru na víkend k sobě. Dám jim trochu do těla. Byla by tě škoda." Pousmál se táta.
Evidentně svůj slib myslel aspoň z části vážně, protože se rozhodl vzít kluky na jednu oslavu, kterou plánoval jeden z jeho nesčetných kámošů. Adrien a Rain měli radost, protože tyhle soukromé večírky patřily k nejlepším tahům.
"A co vlastně budem oslavovat?" zeptal se Rain, zatímco Adrien strčil do rádia poslední CD, které mu přišlo pod ruku.
"Narozeniny." Odpověděl krátce táta a začal si zpívat melodii linoucí se z rádia, "Can´t come back, how does it feel now? I´m only asking because I want to know…"
"Cos to tam prosimtě dal?" protočil Rain panenky, aby dal najevo, jak se mu tahle hudba líbí. Adrien jen pokrčil rameny.
"Hele, drž hubu a šoupej nohama." Okřikl ho táta.
"Až budu mít důvod tak třeba." Vyplázl na něj Rain jazyk.
"Ale no tak brácha, neprovokuj, on už je pán v letech, nemuselo by to dobře dopadnout." Zasmál se Adrien. Provokace byla zkrátka jeho hobby.
"Já ti dám pána v letech, mohl bych bejt tvůj starší brácha." Nabral ho táta loktem.
"Neboj, my už jsme si všimli, že ses minul povoláním." Smál se Adrien.
"Víceméně svého tatínka nade vše milujem." Přisadil si Rain s úsměvem od ucha k uchu.
"Parchanti malí, jen počkejte, příště budete sedět doma na prdeli." Pohrozil jim táta a na poslední chvíli vybral zatáčku.
"Ježiš! Dávej radši bacha na cestu!" zděsil se Adrien.
"Klídek, měl bys aspoň co fotit." Rýpl pro změnu táta do něj.
"Ale neměl bych to čím fotit." Opáčil Adrien.
"Tvoje mínus." Trhl táta rameny a pousmál se. Další zatáčku opět projel téměř smykem.
"Já tě zabiju." Zaskučel Adrien, protože mu právě žaludek málem vyplul z těla ven.
"Kdyby tě viděli dopraváci, měli by z tebe radost." Ušklíbl se Rain.
"Ale neuviděj, radary jsou o pět ulic dál a Paul má tu oslavu prakticky tady za rohem." Ukázal táta kamsi do tmy a sešlápl plyn skoro na podlahu. Poslední zatáčka, tak ať si parchanti užijou.
"Už s tebou v životě nikam nejedu!" nadával Rain, Adrien radši nic neříkal.
"Když jste si o to tak koledovali." Pokrčil táta nevinně rameny a zabouchl za sebou dveře svého BMW s o něco větší razancí.
"Ty seš strašná svině." Kroutil Rain hlavou.
"Ztichni smrade." Uštědřil mu táta mírný políček.
"Hned jsem poznal, že jste tu, je vás slyšet už z dálky." Vyšel jim v ústrety Paul, dnešní oslavenec, s kovbojským kloboukem na hlavě.
"Jo, a asi nás bude slyšet i nadále." Odpověděl Rain, který tím dal svému nade vše milovanému otci najevo, že tohle mu jen tak neprojde.
"To víš, děcka si zas vyskakovali." Řekl táta Paulovi, ale ve skutečnosti to byla spíše pomsta Rainovi.
"Chápu." Přikývl se smíchem Paul, "No, tak pojďte dovnitř, ať se můžeme zasmát všichni."
"Já nikomu pro smích být nehodlám." Poznamenal Adrien.
"Ty se ani snažit nemusíš." Rýpl Rain i do něho.
"Jestli budeš celej večer takhle milej, tak to otáčím a jedu domů." Odsekl Adrien.
"Tak to abys jel." Usmál se na něj nevinně Rain.
"Děcka, polezte, nebudete přece stát celej večer venku!" zavolal na ně od dveří táta a utnul tak jejich začínající hádku.
Adrien seděl u baru a pozoroval cvrkot kolem sebe. Líbilo se mu to. Miloval společnost, protože jí tak rád pozoroval. Nikdy se do ničeho nenechal zatáhnout, ale zbožňoval, když mohl na někoho zaměřit svou pozornost a hádat jeho příběh. Vznikaly z toho zajímavé postřehy a ještě zajímavější nápady… Třeba tamhleta dáma v černých úzkých džínách a lesklém tričku. Má nádherně hubenou postavu. Adrien zbožňoval takové typy. Úzký pas, tenké nohy a ruce, malá prsa, pevný zadeček. Určitě ji stojí spoustu námahy tohle udržovat. Její obličej byl rovněž už od pohledu opečovávaný, hladká kůže, zdravě narůžovělé tváře… U Adriena měla bonus za to, že nebyla zmalovaná jako indián na válečné stezce, naopak jen několika chytrými tahy podtrhla svou krásu. Zlaté vlasy měla vyčesané do culíku a ozdobené tenkou stříbrnou čelenkou, v každém uchu jednu dlouhou, rovněž stříbrnou náušnici. Už od pohledu bylo jasné, že o sebe pečuje a že si na sobě asi také velmi zakládá. Byla to panenka. Něžná, krásná, upovídaná… A určitě i pitomoučká.
Adrien přimhouřil oči. Jasně to viděl. Obraz. V jeho středu stříbřitá, blyštící se krása. Kolem ní šedočerný svět, který pro tu krásu musel něco vytrpět… Byl to její svět. A svět pokusných zvířat.
"Už zase pozoruješ?" padl mi najednou kolem krku Rain.
"Sakra, neruš mé kruhy." Strčil do něj Adrien. Rain se mírně zapotácel a Adrien nejen z lesku jeho očí poznal, že už má řádně nakoupeno.
"Kruhy, jo? Kruhy?" smál se Rain. Adrien jen obrátil oči v sloup.
"Hele, přestaň koukat po ženskejch, stejně seš teplej."
Adrien po něm švihl pohledem.
"No jasně, proč by ne." Mlel Rain dál, jako vždy si vypěstoval povídavou opici, "Každej to o tobě ví, že seš úchyl." Dostal menší záchvat smíchu, "Víš, co bych řekl? Že tobě by se dokonce líbilo i kdybych po tobě vyjel já!"
"Ty radši zajeď do pr…!" zasyčel Adrien.
"Pro pravdu se každej zlobí." Smál se Rain dál. Než se Adrien z toho šoku vzpamatoval, už se ho snažil líbat.
Plesk! Reakce byla více než blesková.
"Tak tímhle jsi u mě skončil, ty kreténe!!" zaječel nepříčetně Adrien a vyrázoval ven chytit když už ne autobus, tak aspoň auto. Vřelo to v něm víc než v papiňáku. Nevnímal překvapené hlasy, nevnímal nic okolo sebe. Pamatoval si jen ten příšerný, protivný, vlezlý smích, uvědomoval si, že Rainovi páchl dech po alkoholu.
Sakra, sakra, sakra!!! Být už co nejdál odtud! A Raina, toho zmetka, zprovodit ze světa!
Proč si o něm všichni sakra tohle myslí? Proč ho nenechají na pokoji? Proč ho, kurva, musí neustále provokovat?!

Vyhlašuji smutek...

3. října 2007 v 20:09
Všem fanouškům, fanynkám, známím i neznámím se dává na vědomost, že Placebo opustil některými možná nenáviděný, ale mnou nade vše milovaný
Steven "Steve" James Hewitt
Odešel náhle a bez varování po celkově 11tiletém působení ve skupině. Věnujte mu prosím tento týden aspoň jednu tichou vzpomínku.
Forget your running, I will find you...
Don´t go and leave me, and please don´t drive me blind...
And that´s the end and that´s the start of it, that´s the whole and that´s the part of it...
We were tight, but it falls apart, as silver turns to blue...
Any means in your horizon, heaven in a tourniquet, the after life to keep your eyes on, bitter pill you take today...
Hold your breath and count to ten and fall apart and start again...
All alone in space and time, there´s nothing here, but what here´s mine...
a památná hláška na závěr...
"A lot of plastic surgery... And therapy... And we got Steve!" - Brian
Poslední rozloučení s naším drahým bubeníkem nám bohužel nebylo umožněno...:'(