Listopad 2007

Trpaslík, trpaslík, trpaslík...

30. listopadu 2007 v 13:54 My World
Ale néé ten červený, proboha!
To spíš ten jedovatý (Poison Dwarf, formulisti, chytněte se za nos), protože asi taky budu už brzy jedovatější než muchomůrka zelená.
Je toho dost, od klasiky jako jsou rodiče, škola, kamarádi, nově Vánoce a tak dále a tak podobně, až po fakt, že nové vedení blog.cz je jeden jarin vedle druhého, každý, kdo má blog, mi dá určitě zapravdu...
Tak se prostě jen nezlobte, že nepřibývají povídky... Kdyby byl čas a nálada, už by jich tu bylo několik, I swear...
NickyHayden

David Desrosiers

27. listopadu 2007 v 21:06 Beauty Boys
Dávám ho radši sem, protože mám strach dát ho na druhej blog...XD
Já si to jméno pamatuju! Já sem dobrá!XD
<333 tuhle fotku bych mohla...XD
on umí přemýšlet?XD (sem hnusná, já vím...:-P )
člověk neznalý faktu by ho zde mohl i zaměnit s Alvarem Bautistou...XD
umím počítat! jsem chytrá holka! protože dvě struny plus dvě struny jsou dohromady čtyři struny... co z toho plyne, moji drazí?
Neřešte, hrabe mi...XD

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 8.díl

20. listopadu 2007 v 23:59 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
"Tak, kam zamíříme?" položil táta dost zásadní otázku, když vyšli před dům.
"Na bus." Hodil Adrien hlavou směrem k zastávce, "A mrskni sebou, právě nám to jede."
Bez jediného slova dojeli až k rozlehlému parku před Adrienovou školou. Bylo to skutečně senzační místo, dalo se tam dělat cokoliv. Rozjímat, pařit, procházet se, randit… Cokoliv.
"Obvyklá trasa?" pousmál se táta.
"Obvyklá." Přikývl Adrien. Vykročili tedy.
"Tak co se děje?" začal táta rozhovor.
"Hrozně moc věcí… A zároveň nic." Zamumlal Adrien a pohledem hypnotizoval špičky svých bot.
"Nějaký problémy ve škole?" zkusil to táta.
"Ne." Zakroutil Adrien hlavou. Tak strašně rád by se svěřil se svými pocity, a věděl, že táta je jeden z nejlepších posluchačů, jaké může mít, ale… Řekne kousek, a řekne všechno. Zná se. Nejradši by tenhle rozhovor vůbec nevedl. Ale musí to nějak urovnat. Aspoň částečně.
"Tak co tedy? Nebo se o tom bavit nechceš?"
"Víš… Ono je těžký bavit se o něčem, o čem ani nevíš, proč se to děje." Zalhal bez zaváhání Adrien. Přesto nenabral sílu podívat se tátovi do očí.
"Aha… Takže říkáš něco ve stylu ponorka?" zeptal se táta.
"No, něco na ten způsob." Trhl Adrien rameny a mírně se přikrčil, protože si všiml, že je zdálky pozorují tři jeho spolužáci. Dokázal si snadno domyslet, že teď nebudou deset minut dělat nic jiného než ho pomlouvat.
"Tak to vám nezávidím." Pokýval táta hlavou, "Je to kvůli tý hádce s Rainem?"
Netušil proč. Byla to jen otázka. JEN otázka, mělo jich přijít tisíce a ještě horších, a nikdy při nich nebrečel. Ale tentokrát… Tentokrát mu z očí vytryskly slzy.
"Ššš, no tak, to jsem nechtěl." Začal ho táta utěšovat.
"To nic, to je… dobrý." Vzlykl Adrien. Samozřejmě že to dobré nebylo. Ale věřil, že to chce čas. Chce to čas, překoná to, ostré hrany vzpomínek se otupí a snad se mu podaří alespoň začít zase normálně žít, protože zapomenout se mu rozhodně nepodaří.
"Vážně?" vzal ho táta konejšivě kolem ramen.
Adrien chtěl přestat plakat, ale slzy se mu vyhrnuly s ještě větší razancí a rychlostí.
"Pojď sem." Objal ho táta.
Adrien nevěděl, čí je. Chtěl se k němu přitisknout ze všech sil, zůstat v jeho uklidňující náruči, a na druhou stranu se od něj chtěl odrazit co nejdál, chtěl, aby ho neobjímal, protože to v něm vyvolávalo zpátky ten pocit zvrácenosti, že jiný člen rodiny mu byl jednu chvíli málem blíž než jeho přítelkyně.
Nakonec v něm naštěstí převládlo jeho rozumnější já. Zůstal stát na místě, přestal plakat a postupně se uklidnil.
"Tak, a teď se budem bavit třeba o počasí." Usmál se na něj táta. Adriena to rozesmálo. Má toho nejskvělejšího tátu pod sluncem, co na tom, že je jen o šestnáct let starší a chová se občas jako magor.
"Třeba." Usmál se na něj nazpátek, "Prostě máme takový temnější období… Ale to bude dobrý." Řekl s takovou jistotou, že tomu v tu chvíli i sám věřil.
"Tak na to si musím dát cigáro." Zalovil táta v kapse kalhot a vytáhl krabičku svých milovaných cigaret značky Camel.
"Dej mi taky jedno." Zaprosil Adrien, ale táta ho praštil přes prsty.
"Opovaž se! Jestli tě někdy uvidím s cigaretou, vydědím tě." Pohrozil mu, zatímco požitkářsky natáhl první obláček dýmu.
"To vyznělo, od tebe." Zašklebil se na něj Adrien.
"Hele, mluvím vážně, za život jsem zvládl hodně věcí a dokázal jsem se hodně věcí vzdát, ale tohle je svinstvo, kterýho se asi vzdám jedině až budu umírat na rakovinu plic." Začal mu táta hned dělat obvyklé kázání. Tohle byla jediná věc, na kterou byl u svých synů alergický, když je viděl s cigaretou. Oba měli své období, kdy to zkoušeli, a nikdy neváhal je praštit přes ruku nebo jim vynadat, i na veřejnosti.
Adrien to poslouchal s potutelným úsměvem na tváři, samozřejmě že tyhle řeči znal a že když si řekl o cigaretu, nemyslel to ani moc vážně. Prostě jen už zase provokoval.
Druhý den šel do školy už s o něco lepší náladou, vytrvale se mu jí ovšem pokoušel zkazit Rain, který výjimečně vstal dřív a tak jel do školy stejnou linkou jako on. A vzhledem k přecpanému autobusu nebylo možné, aby se od sebe dostatečně vzdálili.
"Co sem tak čuměj?" otočil se Rain bázlivě kamsi dozadu. Adrien zašvidral pohledem jeho směrem.
"Nevšímej si toho, pomlouvaj mě. Nebuď paranoidní."
"Jdi do prdele." Ulevil si Rain. Ty pohledy mu byly skutečně nepříjemné. Netušil, jestli je to jeho nenadálou přecitlivělostí, nebo jestli má skutečně pravdu a je to kvůli tomu, že mají nejvíce na pilno drbat je oba dva.
"Hele, řekni mámě, že dneska asi přijdu domů o něco dýl, tak ať nejančí, jo? Čau." Rozloučil se s Adrienem Rain jak nejrychleji to šlo a zmizel do budovy gymnázia, která stála hned přes ulici.
"Rozkaz." Řekl si víceméně pro sebe Adrien.
"Novej úlovek?" uvítal ho už v šatnách posměšně Pol.
"Co?" nechápal Adrien.
"Nedělej že nevíš, ten včera v tom parku. Líbá dobře?" šil do něj dál Pol.
"Hele, dej si vodchod, jo." Strčil do něj Adrien, aby si prorazil cestu skrz.
"Nehrab na mě, buzíku jeden!" zavolal za ním pobouřeně Pol. Adrien tomu nevěnoval pozornost. Byla to jen taková ranní rozcvička, na podobné hlášky už byl zvyklý.
Rozcvička pokračovala i po vstupu do třídy. Bylo mu divné, že jsou všichni nahrnutí vzadu u okna u nástěnky, a že když si všimli, že vešel do třídy, začali se potutelně usmívat. Zpupně pohodil hlavou. Nestojí mu to za to, aby se teď šel hezky podívat, co tam mají. Neudělá jim tu radost. Koukne na to hezky, až bude mít příležitost.
Co je horší? Otevřené nadávky nebo pohledy ustavičně ve vašich zádech? Cítil se z toho hodně nesvůj. Tohle nebylo normální. Poznal, že se něco děje. Ale jeho hrdost mu zkrátka zabraňovala, aby se podíval. O velké přestávce se konečně dočkal.
"Hele, Adriene, nerada ti to říkám, ale…" přišla za ním Gladys, které se ho zželelo, "Hele, prostě si z toho nic nedělej, sou to idioti."
"Co se děje?" šel Adrien rovnou k věci.
Gladys se rozhlédla po třídě. Všichni vyběhli ven na čerstvý vzduch, ve třídě zůstali kromě jich dvou akorát další tři lidi, jeden ležel na lavici se sluchátky na uších a zjevně měl půlnoc a další dva, kluk a holka, měli zrovna nejvíce napilno starat se o sebe navzájem než o své okolí.
"Pojď." Pohodila Gladys hlavou. Adrien jí poslušně následoval.
"Nevím, kde se k tomu dostali." Řekla omluvně Gladys, jako kdyby to snad byla její vina. Ale i kdyby byla, Adrien byl v takovém šoku, že by mu to snad ani nedoklaplo. Na nástěnce se skvěle vyjímala "jeho" fotka, ještě v barevném provedení, aby to všichni měli in natura.
Blesková reakce. Jedním rychlým pohybem jí strhl dolů a zmačkal do kuličky. Proboha…!
"Nic jim do toho není…" snažila se ho uklidnit Gladys.
"Ne, to není." Zakroutil Adrien křečovitě hlavou a jako v mdlobách si šel sednout zpátky do své lavice. Nevěnoval nikomu pozornost.
Proboha, oni mají tu fotku!!!
Tenhle fakt mu v hlavě rozehrál dokonalý poplach. Přemýšlel, co má dělat. Kdyby alespoň věděl, kdo to byl… Ale nevěděl nic, nic, nic!
"Tobě se fotka nelíbila? Nám docela jo." Nenechal ho další hodinu Pol na pochybách, že v tom má prsty.
"Hm, to sem rád." Odsekl Adrien. Zelené oči mu ledově žhnuly.
"Hele, za to se stydět nemusíš. My jsme to stejně věděli." Ryl do něj vesele Pol.
"Tak hele! V tom foťáku mám fotky, který potřebuju na kroužek, všechno je to filmovaný, to za á, a za bé bych pro příště ocenil, kdybyste se mi nehrabali v mých věcech!!!"
"Adriene?!"
V tom vzteku si ani neuvědomil, že je hodina a že si i tak vesele řve na celou třídu.
"Omlouvám se." Zamumlal.
"Když ty nic neřekneš, nepodělíš se o nové zážitky… Co, je to s chlapama lepší než s holkama?"
Snažil se už jeho další otázky ignorovat. Ať mu políbí šos, už stokrát měli podobné narážky a pokaždé je to přešlo, nezbývá než doufat, že si časem najdou lepší zábavu.
Ale…
Jen silou vůle se musel přemáhat, aby nezahákoval i tentokrát.
Jestli se ta fotka dostane do ruky někomu, kdo zná Raina líp než banda jeho imbecilních spolužáků, bude to všechno totálně v háji!!

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 7.část

18. listopadu 2007 v 23:58 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
Omlouvám se, že je to tak trochu... no divný, ale dostala jsem se do slepý uličky a nevěděla jsem, jak se přes to dostat... tak sorry, že ta druhá půlka je mírně nesrozumitelná, příští díl už by měl bejt zase oki.;)
Pravda, když už to sakra nechali zajít tak daleko, mohli si aspoň dát pozor, vždyť moc dobře věděli, že když si někdo v prvním patře pustí televizi, je to slyšet ještě o dvě patra výš…
Doteky. Něžné i nedočkavé a trochu roztřesené, místy nejisté. Ale drzé a chtivé. Z konečků prstů pronikaly záchvěvy kůží do nervových zakončení a synapsemi do celého těla, zrychlovaly krev, která se divoce bouřila v žilách a odplavovala poslední zbytky čehosi, co kdysi mohly být zábrany. Zachvacovalo to celé tělo a nebylo před tím úniku…
Nečervenej se.
Vezmi si.
Pokračuj… Prosím… Nepřestávej… Ano…
Kdy už sakra dostane ty zatracené myšlenky pryč ze své hlavy. Bylo mu z toho na nic, cítil se jako ten nejmizernější tvor ze všech, bylo mu zle ze sebe samého. Ale byl bezmocný. Stačil malinký stimul a všechno to bylo zpátky. Jeho svědomí na něj vytrvale řvalo: "Jen se podívej, co jsi udělal! Jsi skutečně odporný! Jak se jim jenom můžeš dívat do očí?"
Opět si lehl na svou postel a pozoroval oblohu. Neměl chuť na nic jiného, zároveň ale věděl, že takhle dává svým myšlenkám volné pole působnosti.
Nakonec se rozhodl přenést všechnu svou frustraci na papír. To mu přece jde skvěle. Je to to jediné, co může pro sebe v tuto chvíli udělat.
Šáhl po foťáku. Podvědomě cítil, u čeho se nejlépe odreaguje ze svých pocitů. U těch fotek, kterými to všechno začalo… Jedna však ale přebývala.
Adrien nevěřícně vytřeštil oči. Proboha, jak se tam TOHLE dostalo??
První nesmělý polibek. Druhý o něco odvážnější. Třetí nenasytný. Čtvrtý…
Svět se zatočil. Ztratily rovnováhu.
Peří zděšeně zavířilo ve vzduchu.
Ozvalo se tiché cvaknutí, které už ale nikdo nevnímal…
"No jasně…" zašeptal si pro sebe Adrien. Rain přece ten fotoaparát držel v ruce… Chvilkový šok a blesková reakce. Prokletá fotka zmizela v propadlišti dějin.
Kéž by stejně jako ona mohlo zmizet celé to svinstvo.
-.-.-
Rain na tom byl s výčitkami a myšlenkami ještě o něco hůře. Ve škole prakticky nebyl schopný se soustředit, doma se zavřel do pokoje a vylezl pouze, aby se najedl, večer zase brečel do polštáře. Ještě teď si uvědomoval, kde všude se ho Adrien dotýkal. Ještě teď si jasně pamatoval, jak se mu to líbilo a jak ho povzbuzoval, aby nepřestával…
Bylo mu tak zle, že se málem znovu pozvracel. Nevěděl, co má dělat. Byl bezradný. Sám si s tím neuměl poradit. Ale nemohl to nikomu říct.
Bože, jak dlouho bude ještě tahle noční můra trvat? Proč to proboha už konečně prostě nepřestane, proč to nezmizí?!
-.-.-
"Ježiši, děcka, vždyť tady je to jak na umření!" nechápal táta, když se ve středu dostavil - opět neplánovaně. Vypadalo to, že si vypěstoval nový zlozvyk. A nestačil zírat, jak nálada klesla na bod mrazu.
"Rain je zalezlej u sebe, Adrien se tu nikde nepotuluje s foťákem, ty nenadáváš ani neuklízíš, co je proboha tohle za rodinu!"
Stál schválně uprostřed chodby, aby ho hezky všichni jmenovaní slyšeli.
"Ty seš horší než hlásná trouba." Splnil mu Adrien jeho přání o foťáku a vyblejskl si ho. Mohl by z toho být pěkný obrázek, jeho mladý, napůl zoufalý otec mezi čtyřmi zdmi, jak rozhazuje rukama…
"Aspoň že to zabírá." Vydechl táta.
"Jo, konečně jsi zmlknul." Ozvala se z obýváku máma.
"Adriene, co to tu s váma je?" ztišil táta hlas.
"Ale nic." Trhl Adrien rameny.
"Chceš vědět, co tu s náma je?!" vletěl najednou do chodby rozzuřený Rain.
"Ne, Raine, klid! Nech toho!" vystartoval proti němu okamžitě Adrien. Nebál se, že by je Rain prozradil, to rozhodně ne. Spíš se bál jeho reakce jako takové. Aby nebyla až příliš bouřlivá.
"Nehrab na mě!" zaječel Rain. Naštěstí ale Adrien dosáhl svého. Na chvíli se probral z té agresivity, která s ním lomcovala v důsledku vzteku, rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že už chodbě stojí i máma. A kouká nejen dost nechápavě, ale také dost naštvaně.
"O… Omlouvám se." Vykoktal ze sebe Rain omluvu, "Jsem… Jen trochu podrážděnej, škola a tak…"
"No ale to tě snad neopravňuje k tomu, abys tady ječel na celý dům, ne?! Už tak mě kvůli vám seřvala sousedka." Sprdla ho matka, "A taky se koukej omluvit."
"To je dobrý." Mávl nad tím táta rukou. Měl pro Raina zvláštní pochopení. Vlastně pro ně a jejich nálady měl vždycky pochopení, akorát si toho nikdo nevšiml. A ostatně, čeho by si taky měli všímat? Že jeden puberťák chápe další dva?
"Tak když myslíš…" rozhodila matka rukama, "Ale Raine, co jsem řekla, to platí, jasný?"
"Jasný, už jsem se omluvil." Řekl Rain krotce. Byl to chvilkový výkyv bezmocného vzteku, nechal se unést.
"No, já asi radši pojedu, i když mám spíš pocit, že bych tu měl zůstat, ale… Je tu docela dost dusno, tak bych nerad, aby se to zvrtlo v bůhví co." Rozhlédl se po nich zkoumavým pohledem táta.
"Jen přechodný stav." Ujistil ho Adrien, "Čas od času se to stane všude. Stačí aby měli všichni ve stejnou chvíli blbou náladu a je průser, ani nevíš jak."
Bylo to zvláštní, jak ho tátova přítomnost uklidňovala. Vlastně ho nikdy z téhle stránky nevnímal. Když přijel, bylo to super. Jinak… Ale teď v něm cítil zvláštní oporu.
Vadilo mu, co se stalo s jejich rodinou. Vadila mu ta atmosféra, která mezi nimi zavládla. Nejhorší bylo, že na tom měl svůj lví podíl. Ale jak to dát do pořádku, to nevěděl.
"Kluci, a nechcete si třeba jen tak vyrazit někam ven?" navrhla jim matka.
"Mě se nikam nechce." Zavrhl to Rain.
"Já bych docela šel." Chytil se toho Adrien.
"Fajn. Tak na sebe něco hoď, ať nezmrzneš, fouká docela studenej vítr." Přikývl táta a usmál se. Adrien zíral. Jak je možné, že se už zase usmívá? A ještě ke všemu ten úsměv vypadá zcela nenuceně?
Za tohle ho obdivoval i nenáviděl zároveň.

Seth Gabel

18. listopadu 2007 v 13:48 Beauty Boys
Setha budete znát asi těžko... Myslím jako z televize, pokud máte tento blog prolezlý, určitě jste tu čest již měli.XD Setha jste na českých televizích mohli zaregistrovat jako Adriena Moorea v druhé řadě seriálu Plastická Chirurgie s.r.o., pokud jste viděli Šifru Mistra Leonarda, pak jste si možná všimli i takovýho toho novináře mladýho novináře se zvláštně pichlavým pohledem, co položí čtyři otázky a pak konec, role ve stylu "paní nesu vám psaní".X) Jinak už není moc počinů, kde byste si ho mohli všimnout... V ČR ještě vyšel film Cucák, kde hraje i <3 Aaron Stanford <3, ale bohužel jsem se k němu zatím nedostala, takže nemůžu říct, jak na tom Seth je tam... Ale určitě opět nijak slavně.XD Ale dost řečí, přišel čas na nějaké ty fotečky.:)
Seth v seriálu Dirty Sexy Money... Má zde nádherné jméno Jeremy Darling:)
kdyby vám ten druhej byl nějakej povědomej... vězte, že je to Donald Sutherland:))
to nejlepší na závěr :-*

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 6.část

9. listopadu 2007 v 11:08 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
Naštěstí ještě stihl doběhnout na záchod. Ale i kdyby se poblil přímo v kuchyni, bylo mu to jedno. Všechno mu bylo jedno.
"Už je to lepší?" naklonila se nad ním starostlivě máma.
Přikývl automaticky, i když to lepší rozhodně nebylo. Cítil se snad ještě hůř. A nevěděl, jak to dát do pořádku.
Věděl, jak mohl celé té noční můře předejít. Kdyby se mohl znovu rozhodnout, za nic na světě by to nenechal dojít tak daleko. Kdyby, kdyby… Sakra, proč? Proč neměl tak jasnou hlavu včera? Co si vůbec myslel, že dělá?
"Pojď, udělám ti mátový čaj, lehneš si, uvidíš, že to bude dobré." Položila mu matka něžně ruku kolem ramen.
Jak to, že se ho neštítí? Měla by. Vůbec by se ho neměla dotýkat, ba ani podívat by se na něj neměla!
Adrien vnímal hluk z chodby, ale nereagoval na něj. Ležel na posteli, nohu přes nohu, a zíral do pošmourné oblohy, na níž se sem a tam objevilo sluníčko. Nedocházelo mu to. Tušil, proč je venku takový šrumec. Ale jako kdyby se ho to netýkalo, jako kdyby to nebyla jeho věc. Přemýšlel a divil se sám sobě. Neměl by na tom být úplně stejně? Neměl by teď mít hrozné výčitky, mít nervy úplně nadranc?
Výčitky měl. Nervy…? Ty měl nadranc vytrvale. Jako kdyby už byl vůči stresu imunní. Nebyl. Klidný rozhodně nebyl. Ale… Cítil se tak hrozně, tak hrozně divně. Poprvé v životě si začal říkat, že na těch kecech, že není v pořádku, snad něco bude. Proč se tady jen tak povaluje a civí do blba, zatímco Rain vyvádí jak pominutý?
Protože Rain je stará hysterka, ušklíbl se v duchu. Byl to ale hodně hořký úšklebek.
Celý den se vlekl jako žvýkačka na botě. Chodili od ničeho k ničemu… A obcházeli se velkým obloukem. Jako stín, který za vámi pořád jde, a vy před ním pořád utíkáte… Ze strachu?
Potkali se druhý den u snídaně. Rain vešel rozespalý - opět toho moc nenaspal - do kuchyně zrovna ve chvíli, kdy po sobě Adrien uklízel nádobí.
"Ah…Ahoj." Zakoktal Rain a rozpačitě uhnul pohledem.
"Ahoj." Odpověděl mu Adrien stejně rozpačitě, "Hele, já… Jenom chci, že vím, že jsme z toho teď oba v prdeli, ale…"
"Drž hubu, uslyší nás máma!" vypěnil okamžitě Rain a ztišil hlas do syčivého šepotu.
"Právě to ti chci říct, že se to NESMÍ provalit. Za žádnou cenu. Proto se musíme snažit chovat, jako že se nic nestalo, ne jako včera. Já moc dobře vím, jak se cítíš, věř, že mě samotnýmu není o nic líp. Ale průser už se stal, teď jenom musíme zařídit, aby se z toho nestal průser ještě větší."
Rain přikývl.
"Tak jo. Jen… Nevím, jak mi půjde dělat, že se prostě nic…"
"Já ti to vyčítat nebudu." Ujistil ho Adrien. Rain se mu podíval do očí a našel v nich stejnou bolest, jakou cítil on sám. Věděl, že ho Adrien chápe, že na tom není o moc lépe. Zvláštním způsobem ho to uklidňovalo.
"Díky. Můžu se teď jít nasnídat?" zeptal se Rain.
"Samozřejmě, vždyť ti to nezakazuju." Zasmál se Adrien takovým zvláštním smíchem, protože mu to přišlo hrozně absurdní, "Ale mákni, docela ses prospal, ať ti neujede bus."
"Jo." Trhl Rain hlavou. Jemu se teď v hlavě motaly tisíce jiných myšlenek, nějaká škola ho absolutně netankovala. Ale řeklo se "chovej se normálně"… Snad to nějak zvládne. I když o tom dost pochyboval. Hrozně ho to vzalo. Sice to bylo o něco málo lepší než den předtím… Ale o nějakém super zlepšení nemohla být ani řeč.
V autobuse se k sobě nehlásili, což bylo obvyklé. I když už x let jezdili stejným směrem, nikdy se k sobě nijak neměli. Vždycky seděli každý sám, jen ve skutečně výjimečných případech seděli pohromadě. Tady tedy problém nebyl. Ani se školou až tak problém nebyl. Chodili sice oba na obchodní akademii, ale každý do jiného oboru.
Adrien si nezúčastněně čmáral do sešitu všelijaké křivky a spirálky, když tu ho najednou vytrhla z přemýšlení věta: "A k tabuli půjde… Třeba Adrien."
"Co?" zvedl Adrien hlavu.
"Co asi, seš zkoušenej, vole." Houkl po něm spolužák, který seděl před ním.
Adrien s povzdechem vstal. Tohle bude zlý. Ani na to nekoukl. Zatracený účetnictví, brrr. Bude šťastný, když vyvázne s jinou známkou než s pětkou.
"Ten zase válí… Co děláš?" nechápal Pol, proč se jeho kámoš začal hrabat Adrienovi v lavici.
"Zatímco se moří před tabulí… Si uděláme trochu exkurzi, ne?" pousmál se ďábelsky Noah a ukázal Polovi malý digitální foťák, který právě vylovil z Adrienovy lavice.
"Bomba! Tak ale dělej." Podíval se Pol bázlivě směrem k tabuli.
"Prosimtě, ta ho bude dusit dlouho." Ušklíbl se suverénně Noah.
"Stejně radši dělej." Nedal se Pol.
Už na první fotku ale zůstali zírat jako dva cvoci.
"Ohoho, tak tomu říkám bomba." Vykulil Noah překvapeně oči.
"Šokující odhalení, náš Da Vinci je teplej." Smál se Pol, "Nevíš, kdo je ten druhej?"
"Netuším, moc z toho není vidět." Brejlil Noah na značně rozmazanou, ale přesto usvědčující fotku, "Ale tohle je silný kafe, to se musí využít." Řekl a už lovil v báglu.
"Co chceš dělat?" nechápal Pol.
"Jen si to od něj vypůjčím." Vylovil konečně Noah z tašky to, co potřeboval, připojil svůj mobil na foťák a inkriminovanou fotku si stáhl.
"Hele, dělej, dej mu to zpátky, ať na nic nepřijde!" strčil do něj Pol. Viděl, že učitelka už otevírá notes a zapisuje si známku. Noah jen tak tak stihl foťák zase vypnout a dát na původní místo.
Adrien se úlevně sesul do lavice. Trojka, to snad ani není možné, takový super výkon nečekal od sebe ani on sám. Taky byl po něm náležitě vyčerpaný, byl tak akorát zralý na to jít domů a na učení se vybodnout. Kouknul na rozvrh. Chvíli váhal a pak uznal, že zaháknout poslední hodinu si může dovolit.
"Co tu děláš tak brzo?" uvítala ho odpoledne doma překvapeně matka.
"Odpadla nám poslední hodina, spíš co ty tu děláš tak brzo?" zalhal Adrien bez mrknutí oka.
"Vzala jsem si práci domů. Poslyš…" zavolala si ho matka blíž k sobě, "Vy jste tu v sobotu někoho měli?"
Adrien na ní vytřeštil oči hned ze dvou důvodů. První byl, že nechápal, jak na to vůbec přišla. Druhý byl, proč se ptá proboha zrovna na sobotu??
"No… Jestli jo, tak o tom nic nevím, proč?" zeptal se.
"Ale… Seřvala mě ta baba odvedle." Mávla nad tím matka rukou, "Ta si prostě nedá pokoj, pořád musí vymýšlet a roznášet nějaký klepy."
"Co ti řekla???" málem vykřikl Adrien, ale včas se uklidnil. Tohle byla doslova infarktová situace.
"Že jste tu snad měli nějaký holky nebo co… Stěžovala si, že prý vás tu nechávám bez dozoru a vy pak vyvádíte. Já jí jednou řeknu něco, co si za rámeček nedá." Zakroutila matka mírně navztekaně hlavou.
"To neřeš. Znáš to, takový lidi sou prostě všude." Uklidňoval jí Adrien, ve skutečnosti by ale býval potřeboval uklidnit sám. Fuj, takové šoky. Snad už další podobné překvápko nebude.

fotografická vložka:)

9. listopadu 2007 v 0:16 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
Já prostě musela, on je tady tak sexnej...:-*
a tady takovej ten "nevinnej" úsměv...:)
a abyste věděli... tak i na líbačku došlo.XD

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 5.část

4. listopadu 2007 v 20:35 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
"Tak se sakra zařiď dle svýho." Vyjel na něj Rain v rozčilení.
"Však taky jo." Odpověděl naprosto nezúčastněně Adrien a jedním šmahem se zbavil trička a kalhot. S nožem v ruce si lehl mezi peří. Pohyboval se pomalu, jako kočka, každý jeho pohyb byl přesně propočítaný.
Rain se za hledáčkem fotoaparátu trochu zarazil. Kde vzal Adrien tak super postavu? Slovo sport pro něj přece znamenalo téměř nadávku.
Adrien se konečně uvelebil v poloze na zádech do rozsypaného peří. Nůž lehce přidržoval v levé ruce u svého ramene, pravou ruku měl volně položenou a oči zavřené.
Raina z toho z neznámých důvodů obcházel mráz. Venku se postupně začínalo stmívat a prodlužující se stíny v kombinaci s ustupujícím sluncem celému tomu výjevu dávaly určitý ráz neskutečnosti.
Když Adrien uslyšel potřetí cvaknout foťák, pomalu se zvedl, aby peří moc nerozvířil, sotva se usadilo. Naklonil se Rainovi přes rameno, aby si prohlédl pořízené snímky.
"Jsou vážně skvělé." Řekl, "Ani bych je od tebe takovéhle nečekal."
Nemá cenu řešit, co se jim v té chvíli mohlo honit hlavou. Protože, jak měli později zjistit, netušil to pořádně ani jeden z nich.
"Vidíš? Kdyby sis to nejdřív pořádně zaostřil, bylo by to ještě lepší…" začal Adrien Raina zezadu instruovat. Ruce měl položené na jeho ramenech a prsty kouzlil po čudlících na fotoaparátu.
Rain jeho slova ani pořádně nevnímal. Jen si uvědomoval, že je na něj Adrien nalepený ještě víc než před chvílí a že ho to znervózňuje.
Adrien přestal s vysvětlováním, ale od svého bratra neustoupil. Zlehka ho chytil okolo ramen a vzpomněl si na včerejšek.
"Raine… Už jsi to někdy zkoušel s chlapem?"
-.-.-
Jim Earl byl postarší muž s pivním bříškem, který už ve svém životě chtěl mít především klid. Ten mu však neumožňovala jeho žena, která naopak s přibývajícím věkem jako kdyby po rozrušeních jen toužila.
"Já jsem z toho pořád ještě hrozně nesvá, proč nám to nezavolala hned?" šveholila, zatímco si na obličej nanášela noční krém. Vůbec nebrala ohledy na to, že si její muž chce právě číst noviny.
"Vždyť už ti to vysvětlila." Zakroutil nad tím nechápavě hlavou. Jejich dcera už je přece dospělá a umí se o sebe postarat sama, nepotřebuje mít věčně na drátě své rodiče.
"No jo, ale…" začala žena, ale najednou se zarazila, "Slyšel jsi to?"
"Co zas?" vydechl otráveně.
"Pšš, tiše!" okřikla ho žena a zaposlouchala se do ticha panelákového bytu. Za chvíli ten zvuk uslyšela znovu. Znělo to jako…
"No, tyhle nám byl taky čert dlužen." Zavrčela a rozetřela si poslední zbytky krému, "To by mě zajímalo, co je to za rodinu. Ženská je mladá, bůhví, kdy ty kluky měla, ten amant, co za ní furt jezdí, by těm dvoum mohl dělat spíš bratra než otce… A sotva se starý vypakujou z bytu, tak už pořádaj bůhvíjaký orgie! No řekni, dovolili tobě v šestnácti rodiče tahat si domů bůhvíjaký rajdy a takhle s nima vyvádět? V sedm večer??"
-.-.-
Rain se ráno probral s bolestí hlavy a nepříjemným pocitem v okolí žaludku. Když se rodiče vrátili, předstíral, že spí, byť bylo deset večer, ale ve skutečnosti oka nezamhouřil ještě hodně, hodně dlouho… Bylo mu tak zle jako ještě nikdy. Jak se to proboha mohlo stát? Zbláznil se? Přišel nadobro o rozum?
Neměl odvahu vylézt ze svého pokoje. Seděl na posteli, kolena přitažená k sobě, pozoroval slunce, které bylo již vysoko nad obzorem, aby ne, bylo deset pryč, a třásl se. Bylo mu jasné, že bude muset vylézt… A jen z té myšlenky mu naskakovala husí kůže.
Zhluboka se nadechl. Jen tam jdi. Jen na pár minut. Hraj, že se nic nestalo. Za pět minut už zase můžeš být zpátky tady a až do večera nemusíš vystrčit nos. Jen to teď překonej.
Nakonec se nejistými kroky vydal do kuchyně.
"No maucta, mladej, tys taky ráčil vstát?" uvítal ho táta svým klasickým stylem. Matka zrovna připravovala oběd, na stole měla rozloženou mouku, vejce, mléko a další věci a rámusila s kastroly.
"Hm." Hodil Rain po tátovi a sedl si za stůl. Rozhodl se vzít si aspoň jednu sušenku a sklenici džusu, aby nebylo podezřelé, že nejí vůbec. Hlad skutečně, ale skutečně neměl.
"No, vidíš, konečně jsi vstal." Dostala se konečně matka ke slovu, "Co… Neužírej sakra, je toho tak akorát." Plácla přes prsty tátu, který si odlil sklenici mléka, "Co ste tu vyváděli, Adrien vstal před půlhodinou, sotva píchl do snídaně a ztratil se u sebe v pokoji."
Nejhorší otázka, jakou mu mohla položit. Bylo to tady zase. Neuvěřitelný třes. Bolest žaludku. Stačil mu jediný pohled na mléko, které jeho táta právě pil. Žaludek mu kapituloval definitivně.

Alonsinka si hrála

2. listopadu 2007 v 20:54 | NickyHayden |  Blbinky, články, fantvorba...:)
wow, to je vlastně první fan materiál, který mi přišel! respektive jsem ho našla...

Měl být moderátorem

2. listopadu 2007 v 19:37 Meiko Reissmann
Akorát takovejhle moderátor mi vlízt na pódium, tak ho z toho pódia sundám.XD

Ooooo!

2. listopadu 2007 v 19:31 Meiko Reissmann
Sehr sexy... A vypadá to, že se hoch konečně naučil tancovat.XD (holt má na něj Mikko docela velkej vliv...xD)


Just for you aneb Schreklich!!!

2. listopadu 2007 v 19:24 Meiko Reissmann
Meiko v Trinity... Jen silou vůle jsem to přetrpěla až do konce... Aspoň na tom úplně posledním záběru konečně vypadá jako člověk.XD


Put your hands together...:)

2. listopadu 2007 v 19:12 Meiko Reissmann
On mě snad ještě přesvědčí o tom, že umí zpívat.XD