Prosinec 2007

46 + 69

25. prosince 2007 v 14:47 My World
Sice už jsem to dávala na jeden blog, ale protože se mi ty fotky líběj, dám to i sem.:)
Yo, bitch! 66 gonna rock the world!
We´re 66, we´re the best, we´re 66, so fuck the rest!
Všímáte si toho dokonalýho Hayden-xichtu? (potažmo Gallegos-xichtu, ale to už by nebylo 66 XD )

jak jsem si hrála na Adriena...XD

24. prosince 2007 v 22:19 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
sice z toho nakonec vzniklo něco jinýho, ale ten Rain v tom je ještě docela poznat...XD

Hamilton přišel o řidičák

18. prosince 2007 v 18:53 Funny F1
Je mi docela putna kde a jak k tomu došlo, ale dostal mě jeden komentář v diskuzi:
"Na trati ho porazil Räikkönen a na silnici zase Baroš. Ten kluk má fakt smůlu." XD
Zdatně mu sekundovala ještě hláška o tom, že "Vicemistr F1 je pomalejší než český fotbalový reprezentant..."
Tak kolik už jich máme bez řidičáku? Docela pěkný číslo...:))

Jesse 4.díl

17. prosince 2007 v 20:55 "Děti GBT"
"Pochop, tati, žil jsem s ní čtrnáct let. A i přese všechno, co se u nás dělo, na ní pár hezkejch vzpomínek mám. Neber to tak, že se u tebe nemám dobře, to rozhodně ne. Ale přece jenom je to moje máma. Taky máš rád svojí mámu, ne?"
"To mám." Přikývl Christian a otevřel dveře do pokoje, "Jen jsem kvůli svejm rodičům neskončil na drogách, teda původně."
"Ano, kvůli svejm rodičům, to zopakuj ještě jednou!" naštval se Jesse, "Neměl jsi od nás odcházet! Proč jsi za mnou ani jednou nepřišel, co?"
"Jesse, kdybych tenkrát od tvojí mámy neodešel, tak bych byl dneska pod kytičkama, protože bych měl místo jater kus šutru. Náš vztah byl založený jen na večírcích, to nemohlo vydržet." Odpověděl Christian klidně, "A nepřijel jsem za tebou, protože jsem buď neměl kdy nebo mi to zatrhli. Podle soudu jsem neměl nárok na návštěvy, a pokud, tak s dozorem."
"Před dvouma rokama ti to bylo nějak jedno." Řekl napůl vyčítavě, napůl smutně Jesse.
"Jo, protože jsem měl ve vašem městě koncert a už jsem to nedokázal vydržet. Asi to bylo něco jako tušení." Pokrčil Christian rameny.
"Aha, a proto jsi se potom ani neukázal celý dva roky. Mohl jsem si do tý doby dát hezky zlatou ránu, začal jsem s tím dvě měsíce poté, co jsi odjel. A to už by byla i tvoje vina, ne jen mojí mámy!"
"Jesse, už jsem se ti jednou snažil vysvětlit, že…" začal Christian, ale Jesse ho nenechal domluvit.
"Ale na Annie a Barbaru jsi čas měl! Víš, jak si teď vedle nich připadám? Sral si na mě jenom proto, že se nesneseš s mojí mámou! Skoro si vedle nich připadám jak méněcenném."
"Víš co, mladej?" naštval se i Christian, "Mysli si, co chceš, já ti to vyvracet nebudu, protože si stejně nenecháš nic vysvětlit. Ano, uznávám, že na tom mám svůj podíl, ale jestli sis toho nevšiml, tak se to snažím napravit. A jestli se ti to nelíbí, nikdo ti nebrání v tom, abys jel zase hezky za mámou!"
S těmito slovy ho zanechal samotného. Jesse nevěděl, jestli má začít křičet nebo co vlastně. Nakonec se urazil. Tentokrát se omlouvat nebude. Nemá za co. Řekl jen svůj názor. A basta!
Ještě druhý den okolo sebe chodili po špičkách a mluvili spolu jen o tom nejnutnějším. Christian měl ovšem večer vystoupení a Jesse tvrdě odmítl jet s ním. Vadila mu ta strašná spousta lidí, který se okolo vždycky motala. A dneska by je nevytrávil už vůbec.
"Vážně se mnou nepojedeš?" zkusil to ještě naposledy Christian. Měl psychické zábrany nechat teď Jesseho úplně bez dozoru.
"Už jsem řekl, že ne." Odvětil Jesse a típl cigaretu, kterou zrovna kouřil.
"Tak fajn, ale ne že by mi to nebylo trapný tě tu zamykat." Pokýval Christian hlavou a začal se shánět po věcech na převlečení.
"Tak mě nezamykej." Řekl naprosto klidně Jesse. Christian věděl, co tímhle sleduje - dají si menší psychickou bojovku. Na to ale neměl náladu.
"Hele, žádnou takovouhle šaškárnu z tebou hrát nebudu, nervy mám jen jedny a i tak dost chatrný. Ten včerejšek…"
"Pokud se mi nechceš omlouvat, tak si radši šetři hlasivky." Přerušil ho Jesse a odešel si do ledničky pro plechovku piva.
"Jo, teď jsi na to kápl." Šel za ním Christian a opřel se o rám dveří, "Tak já se ti teda omlouvám. Jo, měl jsi svojí pravdu a mě se docela dotklo, když jsi ze mě udělal zrůdu, která za všechno může. Mě taky není příjemný, když se ke mně chováš tak jako včera. Ty ani nevíš, jaký mám výčitky, že už ti těch devět let života nikdy nebudu moct vynahradit. Proto dělám, co můžu, aby ses cítil alespoň trochu šťastnej. Jestli mi i přesto ale nejsi schopnej odpustit a dát mi druhou šanci, tak bude asi opravdu nejlepší, když se vrátíš k mámě."
Uf, a bylo to. Christian si ztěžka oddychl. Řekl to, co říct musel. Ať se s tím Jesse popere sám. Otočil se, aby Jesse neviděl, jak ho to sebralo, protože když to vyslovil, bylo to mnohem horší než když si to jen myslel. Strašně ho to vyčerpalo. Odešel do obývací místnosti a sedl si do křesla. Najednou ucítil na svých ramenech ruce. Jesse ho trochu neohrabaně a ostýchavě objal.
"Promiň, tati." Špitl, "Každej máme pravdu. Stejně jako máme každej tu svojí křivdu."
"To jsem rád, že to uznáš." Odpověděl Christian a položil svojí teplou ruku na Jesseho studenou, "Seš ledovej jak smrt."
"Já vím. Já mám ruce ledový skoro furt. Krevní oběh." Trhl Jesse rameny.
"Vážně se mnou nepojedeš?" zeptal se Christian, protože už byl nejvyšší čas, aby odešel.
"Ne." Zavrtěl Jesse hlavou, "Neboj, nic tu neprovedu. A jestli chceš, tak mě klidně zamkni."
"Tak fajn." Přikývl Christian a konečně se začal oblékat.
"Nevíš, proč se vždycky převlíkám, když pak stejně budu vystupovat v něčem jiným?" zašklebil se do zrcadla na Jesseho.
"Síla zvyku?" tipl Jesse.
"Potvoro." Šťouchl do něj Christian, popadl bundu a už byl pryč. Mezi dveřmi se ještě otočil: "Tak si to tu užij, nedělej voloviny a nečekej na mě, vrátím se pozdě."
"Rozkaz." Zasalutoval Jesse.
"No to je dost, že jdeš! Už jsme chtěli vyhlásit pátrání." Vrhl se ke Christianovi Billy, sotva Christian vystoupil z auta.
"Hele, trochu pozdě přijít musím, kdybych přišel brzo, bylo by to dost divný, ne?" mírnil jeho nadšení Christian.
"Jo, ty si přijdeš pozdě a my dostanem sruba." Prskl Billy.
Christian se do hotelu vrátil až někdy okolo půl čtvrté ráno, to kvůli after-party, kterou si zorganizovalo vedení. On tomuhle moc neholdoval, ale kdyby se neukázal, zbytečně by se dostal do keců.
Opatrně nahlédl do Jesseho pokoje. Jesse spal jako nemluvňátko, na stole měl položenou rozečtenou knížku, u níž zřejmě usnul. Christian ho zlehka pohladil po vlasech a odebral se taky na kutě. Pro dnešek toho měl tak akorát.
"Tati, vstávej!" zacloumal s ním o několik hodin později Jesse.
"Co se děje, kolik je?" zavrčel rozespale Christian.
"Je půl devátý, musíš vstávat, popojedem zase o kus dál." Odpověděl Jesse.
"Cože, půj devátý?! Ať mi políběj prdel, šel jsem spát ve čtyři." Nadával Christian a otočil se na druhý bok.
"Jen vstávej, nebudu tě tahat z postele jak nějakýho malýho haranta." Plácl ho Jesse přes záda, "Máš na to pět minut."
"Úžasný." Vydechl rezignovaně Christian.
"Jak můžeš být tak úžasně čilej v tuhle příšernou dobu, to nepochopím." Řekl o chvíli později, když se konečně donutil vstát.
"Tak já jsem to včera zalomil poměrně brzo, takže no problemo." Pokrčil Jesse rameny, "Neboj, dochrápeš to v letadle."
"Abych to nedochrápal už dřív." Zívl si Christian, "Jak jsem šel spát pozdě, tak jsem dlouho nemohl zabrat, a teď je mi, jako kdyby mě někdo praštil pytlem."
"Mám tě probrat?" zašklebil se ďábelsky Jesse.
"Nemusíš být až tak starostlivej." Ušklíbl se Christian.
"Jak chceš. Mohl jsem ti pomoct, nechceš." Vyplázl na něj Jesse jazyk.
"Šetři si tu svojí energii na něco užitečnějšího." Řekl Christian a udělal si pořádně silnou kávu.
"Od tebe to sedlo." Pokýval Jesse hlavou.
"Přestaň držkovat." Usadil ho Christian. Vtípky byly opravdu to poslední, na co by teď měl náladu.
"Hele, a seš si jistej, že s tebou mám vážně jít?" zeptal se Jesse nejistě Christiana. Zrovna se chystali na pravidelnou půlroční návštěvu u Christianových rodičů. Akorát Jesse tam jel v podstatě poprvé. Úplně poprvé mu byl totiž rok.
"Hoď se do klidu." Doporučil mu Christian, "Garantuju ti, že se ti nic nestane."
"No o to strach nemám." Zašklebil se Jesse.
"Přežili mě, přežijou tebe." Vrátil mu úšklebek Christian.
"A já už se bál, že po mě budeš chtít, abych se sebou něco udělal." Vydechl Jesse.
Christian se uchechtl: "Jednou jsem si jen tak z prdele obarvil před tou návštěvou půlku hlavy na zeleno a půlku hlavy na červeno. Vypadalo to strašně a taky jsem to pak hned sundal, ale ty ksichty bych ti přál vidět."
"Hezký. Celej ty." Zasmál se Jesse.
"Takže ti z toho musí dojít, že to, co máš na sobě, je jim ukradený, a z těch tvejch tří dredů se nezjevěj."
Jesse se otočil a podíval se na sebe do zrcadla. Na vlasech si dával záležet, byla to jeho vizitka. Udržoval je po ramena dlouhé a náležitě rozdrbané. Dredy a hippie copánky byly samozřejmostí.
"Když to říkáš…" zaksichtil se na sebe Jesse.
"Odkdy ty seš nervózní?" strčil do něj Christian v žertu, "A dělej už!"
"No jo, no jo." Zahučel Jesse, "Říkal jsi, že je to jen hodinu cesty!"
"Jo, a já jsem děsnej kecal, tak makej." Popohnal ho Christian.
"Teda, ty máš zase dneska den." Zakroutil nad tím Jesse hlavou.
"No tak to sakra přestaň rozmazávat."
Jesse radši skutečně ztichl. Nezlobil se na něj, věděl, že za to tak úplně nemůže. Mohl jen čekat na další změnu nálady.
"Promiň." Omluvil se mu o pár minut později Christian sám od sebe.
"To nic, já to chápu." Přikývl Jesse. Už si zvykl na tuhle náladovost. Rozčilovalo ho to pořád, ale věděl, že sám není o moc jiný. S tím rozdílem, že on to tak měl od přírody.
Do Hohenemsu nakonec dorazili i s předstihem.
"Vidíš, a ty jsi mi nadával." Rýpl Jesse do Christiana, když vystupovali z auta.
Christian mu nestihl odpovědět, protože jim z domu vyšla naproti Rita.
"Já asi špatně vidím! Nazdar ségra, co ty tady?" vrhl se k ní Christian radostně. Už se neviděli tak dlouho…
"Čekám tu na vás." Odpověděla s úsměvem Rita. To už se k nim pomalu přiloudal Jesse.
"No, tak tohle je ten můj poklad." Chytil Christian svého synátora kolem ramen. Jesse pocítil obrovskou chuť ho nakopnout.
"Je to poznat. Ahoj Jesse." Zasmála se Rita a líbla Jessemu uvítací pusu na tvář. Podobně probíhalo seznámení i s prarodiči.
"Kafe, čaj?" nabízela svým hostům paní domu.
"Kafe, kafe, čaj, pokud se nepletu." Rozhlédl se Christian po Jessem a Ritě.
"Úplně správně." Přikývla Rita.
"Mě něco uniklo, já smím pít kafe?" divil se Jesse, jelikož měl povolené pouze kafe bez kofeinu.
"Sice se snažíš, ale na svých loupežných výpravách nenápadný nejsi." Odpověděl s úšklebkem Christian.
"Víceméně bez kofeinu. Zešílel bych, kdybych si dal kofein." Zašklebil se Jesse.
"A něco k tomu?"
Nakonec to dopadlo tak, že si každý bral podle chuti a toho, co bylo zrovna po ruce.
Jesse se ze začátku cítil dost nesvůj. Na návštěvy u příbuzných prakticky nejezdil, když měla máma někdy čas, tak se jí nechtělo, a když se jí náhodou chtělo, tak zase odmítl jet on. Tady se alespoň snažili. Nejvíc ho štvalo snad jedině to, že se mezi sebou bavili hlavně německy, jen čas od času anglicky, když si náhodou vzpomněli, že tam nejsou sami, a on jim nerozuměl.
"Jestli mě naštvete, začne mluvit italsky." Připomněl se nakonec kousavě, protože ho to vytáčelo čím dál víc.
"Promiň." Omluvila se mu Rita za všechny, "Víš co, pojď se mnou, trochu ti to tady ukážu."
Christian jí za tenhle manévr moc vděčný nebyl, ale chápal, proč to udělala.
Jesse na to kývnul rád. Rita mu postupně ukázala celý dům, zdržela se s ním v jednom z pokojů v horním patře.
"Tak a tohle byl pokoj tvýho táty. První samostatnej." Ukázala kolem sebe.
Jesse se rozhlédl. Byl to sice hezký pokoj, ale nebylo na něm nic zvláštního, nic specifického. Nepochyboval, že před těmi lety vypadal jinak. Jediné, co zde zůstalo z Christianova mládí byl plakát s ženou, která kouřila marihuanu. Jesse se ušklíbl. Byl prostě jasnej už odmala, napadlo ho ironicky. Sedl si na koberec a chvíli přemýšlel.
"Kdy to bylo?" zeptal se.
"Zhruba třicet let zpátky." Pokrčila Rita rameny, "Stěhovali jsme se tolikrát, že už o tom dávno nemám přehled."
"Já už taky nevím, kde všude jsme byli." Zašklebil se Jesse, "Ale je mi takhle fajn."
"Zatím. Jednou tě to taky omrzí." Řekla Rita vědátorsky.
"Nevydržím nikde dlouho. Jak jsem doma dýl jak na noc, jsem nesvůj. Potřebuju pořád měnit prostředí." Trhl Jesse rameny, "A hlavně volnost. Nechci být něčím svázanej."
"Teď určitě. Chápu, že jsi volnomyšlenkářský. Ale jednou určitě zatoužíš po domově, a tehdy to pochopíš."
"Já mám domov tam, kde je mi dobře. Na místě nezáleží, je to v lidech. Pro mě není důležitý kam patřím, pro mě je důležité, ke komu patřím."
"A jak jsi na tom teď?" přisedla si Rita k němu na zem.
"Konečně v klidu. Relativně." Zasmál se Jesse.
"Vidíš, a Christian z toho měl takovou hrůzu." Pousmála se Rita.
"Prosím?" vykulil Jesse oči.
"No, kdybys ho viděl, bál se, že to nebude zvládat. Museli jsme ho pořád uklidňovat, že to bude O.K., ať se nestresuje." Začala se smát Rita, jak si na to náhle vzpomněla.
"Je to cvok, no." Trhl Jesse rameny.
"Jen počkej, to se poví!" smála se Rita dál.
"Klidně můžeš. Už jsem mu řekl i horší věci." Ušklíbl se Jesse.
"Udržuješ italskou domácnost, jo?" rýpla si Rita.
"Ne úmyslně." Uzavřel jejich debatu Jesse.
"Co tu vy dva řešíte?" vyrušil je po zhruba deseti minutách mlčení Christian, "Jesse, pojď, pojedeme."
"Cože, už??" zaprotestoval Jesse.
"Jo, už." Odvětil krátce a rázně Christian, aby Jesseho nenapadlo odmlouvat. Byl i trochu podrážděný, protože měl jako vždy menší rozepři se svými rodiči, i když tentokrát to nebylo tak zlé. Týkalo se to Jesseho a výchovných metod.
"Možná bys ho měl držet zkrátka." Nadhodila Christianova matka.
"Jesseho? Proč, proboha? Jestli si myslíš, že ho nechávám jen tak růst, tak to zase ne!" bránil se Christian.
"Já vím, Jesse není žádnej podvratnej živel, ale jak říkáš, je celý ty, a tys taky býval takovej ďábel s tváří anděla. Být tebou, dávala bych si pozor, aby toho Jesse nezačal zneužívat, nechci tě urazit, ale u něj bych se tomu ani nedivila. Umí to s tebou dost dobře."
"Díky za radu." Odvětil pouze Christian. Nechtěl se hádat, neměl na to náladu. Na druhou stranu neměl náladu ani na tyhle kecy. Proč by nemohl Jesseho trochu rozmazlit, dokud si budou navzájem věřit a nedělat si podpásovky, je všechno v pořádku.
"Neurážej se, Christiane, nemyslím to zle, chci ti jen poradit, ne ti něco přikazovat. Jesse vypadá jako fajn kluk, ale nezapomínej, že je akorát v pubertě, může se stát všechno." Snažila se ho matka uklidnit.
"Díky." Odpověděl Christian znovu stejně krátce. Nechtěl nic dodávat, bylo to ožehavé a pro něj nepříjemné téma.
"Tati, co je s tebou?" všiml si Jesse, že s Christianem není všechno v pořádku.
"To nic není, andílku." Usmál se na něj Christian konejšivě a letmo ho pohladil po vlasech. Jesse na něj opatrně hleděl oříškově hnědýma očima a byla to jedna z těch chvílí, kdy věděl, proč ho tolik miluje. Musel si ho vybojovat přede všemi ještě dřív, než se narodil, tak se teď nenechá jen tak zviklat.

Vodopády, 8.část

17. prosince 2007 v 18:49 Vodopády
"Jak se to vezme." odpověděl Nicky krátce a téměř úsečně. Ze začátku rád byl. Teď? Teď by nejradši řval, řval a řval, až do úmoru. Jestliže se nemá rozčilovat, tak to moc dlouho nepřežije, protože byl vytočený permanentně.
Co teď asi Izzy dělá? Kolik je teď vůbec v Americe hodin?
-.-.-
"No mě vomejou." Vzdychl Izzy.
"Klid, je to jen normální škola." Houkl na něj od volantu Ryan. Docela se divil, že měl Izzy jen takovéhle mírně uštěpačné řeči, čekal, že se bude bránit podstatně divočeji.
"Stačí, že je to škola." Vydechl ne zrovna šťastně Izzy a otevřel dveře auta.
"Izzy? Vyzvednu tě tu v půl čtvrté, ano?" ujišťoval se ještě Ryan.
"Třeba." Odvětil Izzy a zabouchl za sebou. Bez rozloučení.
Na chodbě si ho zvědavě prohlíželi. Jak u blbejch. On prostě nemohl zůstat na svojí starý škole. On musel jít do nový. Už to vidí, jak tady na něj budou všichni koukat skrz prsty. Socna největší. Najednou ho napadlo, že tady vlastně nevědí nic z těch příšerností o jeho rodině. Zatím. Snad.
Narovnal se a zvedl hlavu. Trochu přidal do kroku. Lidé si ho stále prohlíželi, ale jako kdyby si ho najednou prohlíželi se zaujetím a ne s pohrdáním. Vida, jak málo udělá taková zdánlivě banální věc, jako je vzpřímená chůze a trochu drze nadzdvihnutá brada. Rozhodně vám to dodá na sebevědomí, což je vidět.
"Čau, prosimtě, nevíš, kde je ředitelna?" vybral si Izzy jednoho kluka, který stál o samotě u své skříňky a tudíž nehrozilo, že by si ho spolu se svými případnými kámoši podal.
"Jo jasně, tady za šatnama doleva a pak už to najdeš." Mávl kluk rukou kamsi dozadu.
"Dík." Poděkoval krátce Izzy a vydal se určeným směrem. Ředitelnu našel opravdu prakticky hned. Zaklepal a na vyzvání "dále" vešel dovnitř.
"Á, ty budeš ten nový, že?" uvítal ho ředitel a vědoucně ho sjel pohledem.
"Jo, to jsem já." Přikývl Izzy. Viděl, že si ho ředitel nijak zle neprohlíží, a na jednu chvíli byl Tině i vděčný, že mu vnutila ty nové, na jeho vkus moc usedlé hadry. Ale piercingů se nevzdal. Ani dobrovolně, ani nedobrovolně.
Ředitelova slova mu šla jedním uchem tam a druhým ven, moc ho neposlouchal, stejně mu neříkal nic, co by nevěděl. A ve spoustě věcí si věděl rady víc než všichni učitelé dohromady. Pozor začal dávat až když mu ředitel popsal, jak se dostane do své třídy a že už by tam na něj měla čekat jeho třídní učitelka.
"Můj bože, ať jsou nějaký normální." Přál si Izzy cestou. Do třídy vešel ve svém obvyklém stylu, jakápak tréma. Když někdo ukáže, že se bojí, pohřbí ho to hned dopředu. Od té doby už bude napořád otloukánek.
"Ahoj, Izzy, konečně jdeš!" uvítala ho učitelka, "Tak, děti, ráda bych vám představila vašeho nového spolužáka, Izzyho. Posaď se támhle do zadní lavice."
No tě pic, i lavici navíc sem kvůli mně museli dát, pomyslel si Izzy, když si šel sednout do volné lavice na konci řady u okna, která evidentně přečuhovala. Sakra, zrovna u okna, to ho bude zbytečně svádět koukat ven a nedávat pozor. Jako kdyby ho snad někdy dával… Bylo jedno, kde seděl, pozornost prostě dlouho neudržel, pokud ho to aspoň trochu nebavilo.
Všiml si, že se po něm jedna holka kouká a mírně se usmívá. Usmál se na ní nazpátek. Nemusí se přece nutně na každého mračit, nové známé potřebuje, a mimoto, není přece žádná primadona. V neposlední řadě ta holka byla taky vlastně docela hezká. A hned se otočila na svou kamarádku a musela se s ní o svůj zážitek podělit. Za chvíli už se na něj culily obě.
Izzy nikdy netrpěl mindráky, pokud se týkalo vzhledu, byť prohlašoval, že oproti svému bráchovi - "lamači dívčích srdcí" - je malá obludka. Ale myslel to spíše ze srandy. Proto nepochyboval o tom, proč se s ním ty dvě snaží flirtovat, a ochotně jim jejich flirtovací pokusy vracel. Nepřeháněl to ale, nechtěl si to polepit u zbytku třídy. Do druhého dne by z něj byl děvkař, proutník, frajírek a tak dále.
Neříkal si snad, že je mu úplně jedno, co si o něm lidi myslí a budou myslet?
"Ach jo." Povzdychl si tak, aby ho neslyšela učitelka, která tam u tabule mlela cosi o podnebí. To bude sranda vůbec se nějak chytit, natož se snad zapojovat, pomyslel si.

Wild Minds 3.část

16. prosince 2007 v 10:19 Wild Minds
Všichni ostatní z jeho pokoje už spali, nebo to alespoň skvěle předstírali. Posadil se. Má cenu se tady jen tak převalovat a civět do stropu?
Shodil ze sebe peřinu a vydal se na noční průzkum.
Na chodbách se svítilo pouze tlumeně, aby do pokojů nešlo zbytečně světlo, ale aby se taky případní noční chodci o nic nepřizabili. A oči si šeru snadno přivykly.
Tak tady má teď být jeho nový domov…
"To je prdeli." Odfrkl si. Z prohlídky nakonec nebylo nic, došel si akorát na záchod. Když se vracel zpátky do pokoje, uslyšel za rohem chodby kroky a tiché hlasy. Instinktivně uskočil k nejbližším dveřím a přitiskl se k nim tak, aby si ho pokud možno ti ostatní nevšimli, až budou procházet. Pokud ovšem zahnou směrem k němu, bude v háji.
Ani nevěděl, proč se tak vyděsil, vždyť to klidně mohli být jen další studenti, napadlo ho. Už chtěl málem bezpečí svého úkrytu opustit, když si uvědomil, že bude lepší pro sichr zůstat schovaný. Co kdyby to byl někdo z… Jak jim má vlastně říkat, učitelé? To znělo pěkně divně…
Víc času na rozmýšlení ale neměl, zrovna v tu chvíli se v ohbí chodby zastavily dva stíny. Velmi tiše se spolu o něčem dohadovali. Vypadalo to, jako když se chtějí rozloučit. David úlevně vydechl. Jsou to jen dva studenti, paráda. Nenápadně se odlepil od dveří, aby si ti dva snad nemysleli, že je špehoval, tady bylo možné všechno.
Samozřejmě se po něm otočili, jakmile udělal první krok. V tlumeném světle nemohl dobře rozeznat jejich obličeje, viděl akorát nějaké obrysy.
"Hej, co tu děláš?" promluvil na něj jeden z nich. To už byl David natolik blízko, aby poznal, že je to Jade. Toho, kdo stál vedle něj, si taky matně pamatoval, byl jediný, kdo tam měl tak dlouhé vlasy, ale jméno - jak jinak - úspěšně zapomněl.
"Co bych dělal, byl jsem na záchodě." Odvětil David frajersky a prošel kolem nich hezky se vztyčenou hlavou.
"Neslyšel nás?" zeptal se tiše Thomas, ten dlouhovlasý.
"Pochybuju." Řekl ležérně Jade, "Tak čau zítra. Určitě o tom budu přemýšlet."
Pak už se i oni rozešli každý svým směrem.
-.-.-
"Hej, tak sakra vstávej!" strčil do spícího Davida jeden z jeho spolubydlících.
"Říkal jsem pět minut!" zamručel David a obrátil se na druhý bok.
"Nechali jsme tě chrápat deset, tak koukej vstávat!" stáhl z něj ten někdo nesmlouvavě deku.
"Kreténe!" zavrčel David a kdyby měl po ruce něco jiného než polštář, ztrestal by toho opovážlivce jednou přesně mířenou ranou.
"Nechte toho, i tak jsme ve skluzu." Napomenul je od dveří vedoucí ložnice, jehož jméno si David nějakým zázrakem zapamatoval - Chris.
"Co se děje?" protřel si David unavené oči.
"Ranní rozcvička." Zašklebil se ne nijak nadšeně Seth.
"Uá." Padl David zpátky na postel, "Řekněte jim, že jsem nemocnej."
"No to teda, hned jim bude jasný, že stůněš na lenoru, zvedej se." Řekl ležérně Chris. Nerozčiloval se, věděl moc dobře, že David bude muset vstát, ať se mu to líbí nebo ne.
"Maminkooo, já chci domů…" zakvílel David.
"Stejně tě vykopla, tak jí nevolej." Zasyčel si pro sebe Seth.
"Cos to řek?!" byl David v ten moment na nohou.
"Nic!" ohradil se Seth a začal pomalu couvat.
"Já ti dám nic, ty šmejde!" rozkřikl se David a rozběhl se, aby si to s tím opovážlivcem vyřídil. Seth před ním utekl na chodbu.
"Vida, a pak že rozcvička nebude." Poznamenal s úšklebkem Chris.
"To se tu tohle praktikuje denně?" kňoural nešťastně David, když už všichni postávali venku na studeném ranním vzduchu a čekali akorát až konečně přijde někdo, kdo rozcvičku zahájí.
"Ne, jen dvakrát do týdne. Díkybohu." Ujistil ho Chris.
Jade jako vždy postával o kus dál než všichni ostatní a přemýšlel, jestli nemá odejít rovnou. Pro něj stejně nějaký rozcvičování nemělo smysl, a na tom si trval. Má jít, nemá jít? Když tu zůstane, zbytečně se rozčílí. Odhlasováno, schváleno. Jde se ještě na těch pár minut vyspat.
"A pro něj ta jako neplatí?" zastihl ho u vchodu nespokojený hlas, který se od včerejška nesl celou školou. Možná by měl chlapec konečně trochu ubrat na hlasitosti.
"Problém?" otočil se po něm Jade.
"No to teda!" nenechal se zastrašit David.
Jade už mu chtěl říct něco hodně sprostého, ale pak si všiml, jak se okolo nich utvořil hlouček zvědavců. Určitě už se všichni jen třesou na to, jak si vjedou do vlasů. Ale takovou radost jim neudělá. A především by opět dostal sám sebe do průseru.
"Je to tvůj problém, ne můj." Odvětil tedy ležérně a pokračoval dál svou cestou.
"No to si teda piš, že je to tvůj problém, když se to týká tebe!" zavolal za ním David a než ho stačil kdokoliv zadržet, zmizel ve dveřích rovněž. Kdo ale čekal, že si Jadea poddá ještě na chodbě, spletl se. Nasadil blažený úsměv, vítězoslavně si odhrnul černé vlasy z čela a vycházkovým krokem se vydal do pokoje. Snad cestou na nikoho nenarazí. A má krásnou výmluvu, co dělá vevnitř, kdyby ho přeci jen náhodou někdo chytil. Jediný, kdo mohl jeho plán zkazit, byl Jade, který šel samozřejmě před ním, když měli společnou cestu.
"Tak a mám toho dost." Došla Jadeovi trpělivost a přímo před schody do druhého patra zatarasil Davidovi cestu vlastním tělem.
"Co tě žere, vždyť jsi říkal, že to tvůj problém není." Ušklíbl se David.
Jade stáhl oči do úzkých štěrbinek. Sice má tvářičku anděla, ale drzý je jak opice, zmetek jeden.
"Hele, padej zpátky." Řekl mu tedy Jade narovinu, co mu vadí.
"Dej si voraz." Odsekl David a pokusil se okolo něj protáhnout. Jade ho však stačil chytit. David se začal vzpouzet a bylo mu úplně jedno, jestli Jadea praští pěstí, loktem nebo ho kopne. Jedno mu to přestalo být až když ho Jade stiskl natolik, až se ani nemohl pořádně nadechnout.
"Ty kreténe, udusíš mě, pusť mě!" zasyčel přidušeně David. Jade ho ale pustil tak rychle, že to ani sám nečekal a málem neudržel rovnováhu.
"Spokojenej dostatečně?" zasípal vztekle David. Až pak si všimnul, jak Jade nápadně zbledl.
"Promiň." Omluvil se.
"Stane se." Odsekl David a přiložil si ruku na místa, kde tušil žaludek, protože ho to pěkně zabolelo. Nepochyboval, že bude mít modřinu, Jade ho zmáčkl slušně. Byl šťastný, že snídaně byla až po rozcvičce. Jinak by se jí teď asi musel dobrovolně vzdát.
"Bolí to hodně?" staral se Jade.
"Snad to přejde." Odvětil David a zkusil se narovnat. Vypadalo to, že to snad bude v pohodě.
Jade byl teď mírně bezradný. Nejradši by poslal Davida na prohlídku, jestli mu skutečně nic není, ale zase kdyby se provalilo, jak k tomu přišel… No, radši ani nemyslet.
"Tak dík, že jsi mi dal alespoň důvod ulít se z rozcvičky." Ušklíbl se David. To Jadeovi vnuklo spásný nápad.
"Hele, dojdi si radši za někým, že ti není dobře, ať se ti na to mrknou. Ale neříkej jim, jak se ti to stalo…"
"To by se ti líbilo, co." Štěkl na něj David, "Uvidíme… A za kým mám jít?"
"Nejlíp za Isabellou, to je Jurgenova přítelkyně, dělá tu zdravotnici." Odpověděl Jade.
V Davidovi to zabublalo smíchy, ale nakonec se nahlas nezasmál.
"Co je na tom tak vtipnýho?" prohlídl si ho nedůvěřivě Jade.
"Jednou ti to možná řeknu." Mávl nad tím David rukou, "Hele, poslyš… Mohl bych bejt tak strašně hnusnej a napráskat tě, ale mám pro tebe nabídku - ty se mnou teď půjdeš na tu ošetřovnu jako dozor a oba se tak vyvlíkneme z tý podělaný rozcvičky. Na druhou stranu si zapamatuješ, že to je naposledy, co si na mě šáhnul, jinak už tak hodnej nebudu."
Jade se ušklíbl.
"Ještě časem zjistíš, že ty nejsi ten, kdo si diktuje podmínky, ale polez."
David se za Jadem vydal s odhodláním, že mu ještě ukáže, zač je toho loket.
-.-.-
"Kde ses flákal?" dal si Aaron ruce vbok, ale přísný výraz mu nevyšel ani náhodou, vzhledem k tomu, že funěl jako nosorožec. Fuj, takhle jim dát do těla, hrůza.
"Zato tys to neflákal." Poznamenal pobaveně Jade.
"Ještě se směj, blbe." Vydechl naštvaně Aaron, "Za tohle budu dneska sabotovat skupinovku ostošest. A kdes teda byl?"
"Hákovat." Trhl Jade rameny, jako by se nechumelilo.
"Já tě nenávidím." Odfrkl si Aaron a odstrčil Jadea na stranu, aby se mohl jít převléknout, byl propocený skrz naskrz. Jadeův smích radši dělal, že neslyší.
"Už se těším, až odsud vypadnu." Mumlal si Aaron pro sebe, zatímco se snažil zaujmout v umývárně taky kousek svého místa.
"No, to se ještě načekáš." Poznamenal jedovatě Chris.
Aaron neodpověděl, jen se tak pro sebe pousmál. On totiž na rozdíl od nich už věděl svoje… Však oni se to taky dozvědí. A už brzy. Teď však na to ještě nejsou připravení. Ještě není ta vhodná chvíle. Ale nepochyboval, že přijde již brzy.
"Vado, za tohle chci pořádnou snídani." Povzdechl si někdo. Aaron se ušklíbl. Malichernosti… A osobně po takovém zápřahu neměl na jídlo ani pomyšlení. Když potom skutečně seděl v jídelně a tác se snídaní před sebou, jen do toho tupě zíral.
"Teda, vám tam asi dali opravdu zabrat." Poznamenal Jade.
"Slabý slovo." Předběhl Aarona s odpovědí Thomas.
"Zdar panstvo, sorry, že ruším, ale nikde jinde už není volný místo, můžu si sednout sem?" zjevil se nad nimi najednou David.
"Jenomže tady volno není." Odvětil Jade, než se ostatní stihli vzpamatovat ze šoku, že se nováček opovažuje chtít si sednout k mazákům. Kecal, jedna židle volná byla. Jen se zkrátka ještě tak úplně nesmířil s tím, že už nepatří jemu…
"Takže ano." Zašklebil se na něj David a suverénně si sedl. Nevšiml si, jak se několik lidí pobaveně usmálo.
"Ono tě neubude." Řekl Jadeovi Daniel, který seděl u vedlejšího stolu.
Stejně jak kecal Jade kecal ale i tak trochu David. Místo ještě volný bylo, u toho samého stolu kde seděl včera. Prostě se jen vsadil s ostatními. A vyhrál.
Jade si podepřel hlavu a tiše pokračoval v jídle. Chtělo se mu udělat x věcí najednou… Ale neodhodlal se ani k jedné. Zlostně si odhrnul vlasy, které mu už zase padaly až do pusy.
Najednou zaregistroval, jak se Aaron a Thomas tiše smějí.
"Co je?" zeptal se. Instinktivně se otočil po tom přidrzlém cvokovi. Tušil, že je za tím zase on.
"Udělali jste ve stejnou chvíli úplně ten samej pohyb." Smál se Thomas, "Kluci, patky sou na hovno. Serte na to."
"Viď, taky si říkám." Pousmál se David.
"Vy jste stejně prostě dokonalá dvojka. Nebo byste byli, abych byl přesnej." Provokoval Thomas dál.
"Skoro dvojčátka, co?" rýpnul si i Aaron.
"Kdybych nesnídal to samý, co vy, tak řeknu, že snad snídáte vtipnou kaši." Odvětil Jade.

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 10.část

8. prosince 2007 v 17:02 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
"…takže já bych se tomu vůbec nedivila."
"No jo, to víte, co byste chtěla, vždyť to sama vidíte."
"A vedle takových lidí máme bydlet!"
"Já už jsem jí to říkala, že se mi nelíbí, jak nechává kluky pořád doma samotný, ale myslíte si, že se něco změnilo?"
Matka zpozorněla. Sice zaslechla jen útržek rozhovoru tří rozlícených obyvatelek domu, ale dovedla si snadno domyslet, že se baví o ní a její rodině. Ty tři klepny si jí ale zjevně nevšimly a vesele klevetily dál.
"To vám říkám, tohle za mých mladých let neexistovalo. A doopravdy s nějakým klukem, říkáte?"
"No však vám to povídám, ví to už polovina sídliště. Taková ostuda, já mít takovýho syna, tak se na místě hanbou propadnu!"
"Co se děje?" utnul jejich hovor až Rob, který se právě zjevil ve vchodových dveřích, obtěžkaný taškami s nákupem. Trochu se zdržel, když je vyndával z auta, proto svojí bývalou přítelkyni poslal, aby šla napřed a otevřela mu. Takhle jí našel stát na chodbě, a jak on už za ty roky snadno poznal, vytočenou na maximum.
"Nic. Pojď." Pohodila matka hlavou a ještě než nastoupila do výtahu, otočila se na hlouček drben, "A vám bych doporučovala, abyste se starali o svoje rodiny a tu naší nechali na pokoji. Takovéhle řeči si vyprošuju."
"Co říkali?" zeptal se táta ve výtahu.
"To nevím, ale údajně to ví polovina sídliště. Úžasný." Zasyčela vztekle matka, "Jestli zjistím, že ty dva skutečně něco provedli, když jsme byli pryč, tak je roztrhnu."
"Ale tak si to tak neber." Zasmál se táta, "I kdyby něco vyvedli, no a co. Klepny si za chvíli najdou něco jinýho."
"Tobě se to řekne, ty vedle nich žít nemusíš." Odvětila matka a odemkla dveře trochu razantněji, než zasluhovaly.
"Hele, omlouvám se. Kdybych to minulej tejden nechal plavat, tak se nic nestalo." Zkusil tedy táta další metodu, jak jí uklidnit.
"Ale za to ty nemůžeš. Tohle jsi předvídat nemohl." Otočila se po něm. Pak si všimla, že v obýváku sedí Rain.
"Kde je Adrien?" zeptala se ho.
"Nevím, proč?" odpověděl otázkou, "Jé, nazdar tati, Kali být silný, jo?" zasmál se, když uviděl svého tátu obtěžkaného taškami.
"No jasně!" zvedl je táta vítězoslavně nad hlavu.
"Hele, přestaň s nima tak máchat, jsou v tom vajíčka a podobný křehký věci, ať ještě něco neprovedeš. Běž je radši dát do kuchyně. A ty pojď s náma, Raine, pomůžeš nám vybalit."
Rain s tichým zaúpěním vypnul televizi. Máma se zase jednou vrátila domů s úžasnou náladou. Přitom by jeden řekl, že v pátek odpoledne snad ani nejde mít špatnou náladu.
"Budeš tu přes noc?" zeptal se Rain táty, "Nebo jsi jen přišel dělat nosiče?" rýpl si.
"Obojí." Usmál se táta. Byl rád, že už Rain zase vtipkuje, když si vzpomněl, jakou náladu měl v úterý, byla to úžasná změna.
"On tě ten humor už brzy přejde." Zpražila Raina matka.
"Proč?" zavětřil Rain. Před chvílí se ho ptala na Adriena, teď zase vyhrožuje… Tohle smrdí krchovem, pomyslel si.
"Však se dozvíš, jen co se vrátí Adrien." Odbyla ho matka. Rain pocítil neskutečnou chuť napsat Adrienovi SMS, aby dneska vůbec nechodil domů.
"Co je s mámou?" vyzvídal u táty, když se jim podařilo vzdálit se z matčina doslechu.
"Ale, naštvaly jí nějaký drbny, myslí si, že jste něco provedli, jak jsme byli minulej víkend pryč."
V Rainovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Znovu se v něm ozvala ta stará nevolnost, byť tentokrát neměl naštěstí chuť se pochlubit, co měl všechno dneska k jídlu. Ale příjemně po těle mu rozhodně nebylo.
Sakra, vždyť věděl, že přes ty zdi je slyšet úplně všechno, to nemohl…
Proč vůbec vlastně prostě neposlal Adriena do háje?!
Tátovi samozřejmě nemohlo uniknout, že Rain zbledl, jako kdyby na něj sáhla smrt.
"Hele, jestli jste fakt něco vyvedli, tak mi to řekni a já se to pak pokusím nějak nadlehčit." Navrhl Rainovi, protože mu bylo jasné, že se NĚCO stát muselo.
"Ne, to… Nic… Nic se nestalo, mělo by snad?" snažil se Rain silou vůle potlačit to vyděšené koktání.
"No tak." Podíval se na něj táta káravě, "Moc dobře poznám, kdy mi lžeš."
Na to neměl Rain co říct. Nemohl se teď jen tak otočit na podpatku a utéct do svého pokoje. Ale stejně tak nemohl nic odpovědět.
To už ale tátu zarazilo hodně. Moc dobře poznal, co se v Rainovi právě odehrává, protože Rain nikdy neuměl skrývat svoje pocity. Na rozdíl od Adriena, který dokázal chladnokrevně zapřít i nos mezi očima. A stejně mistrovsky si dokázal i vymýšlet. Rain neuměl lhát ani náhodou.
"Tati… Já vím, co si myslíš…" začal Rain a utřel si oči hřbetem ruky, protože se mu do nich hnaly slzy, "Ale já ti to stejně neřeknu. Promiň."
"No, mě to ostatně říkat nemusíš. Ale u mámy se tomu už nevyhneš. Nebo si aspoň vymysli nějakou věrohodnou výmluvu." Pokrčil táta rameny, "Ale, Raine, jednoho dne se to stejně dozvíme, tak si rozmysli, co je pro tebe lepší."
To už Rain nevydržel. Rozbrečel se jako malé dítě, do očí mu vhrkly slzy a tentokrát jich bylo skutečně hodně.
"Ježiš… Promiň, to jsem nechtěl." Vzal ho táta kolem ramen a chtěl ho obejmout, ale Rain se mu vycukl. S pocitem, že už nikdy v životě nedopustí, aby na něj někdo sahal.
"Měls mě nechat na pokoji." Zašeptal skrze slzy a konečně odlepil ztuhlé nohy od místa. Do pokoje víceméně doklopýtal, ale hlavně že byl pryč.
Adrien si skutečně nemohl vybrat lepší okamžik, kdy se vrátit domů.

Wild Minds, 2.část

7. prosince 2007 v 22:04 Wild Minds
"No, že jsi tu nový, udělám si na tebe ještě chvilku. Co konkrétně bys chtěl vědět?"
"Všechno!" rozhodil David rukama, "Prostě jste mě jen tak odvlekli, sotva mi kdo co vysvětlil, a najednou tu stojím a mám pocit, že sou všichni cvoci jenom já jsem letadlo!"
"Ale vždyť už jsme ti všechno vysvětlovali, Davide." Pousmál se Wes.
"To je možný, že jste mi to vysvětlovali. Ale já to prostě nepobírám. Pamatuju si něco o škole a výchově a pak ještě nějaký plky, ale prostě mám teď pocit, že se sakra zblázním, jestli tady budu ještě pět minut."
"No, to máš celkem blbý, odteď tu budeš tak dlouho, jak my uznáme za vhodné." Řekl bodře Wes.
"Ale proč??" zopakoval mu David dnes už poněkolikáté svou otázku.
"Myslíš si snad, že jsi na policii seděl jen tak pro nic za nic?" podíval se na něj mírně výsměšným pohledem Wes.
David jen rezignovaně otočil hlavu jiným směrem. Ne, prostě na něj asi mluví čínsky nebo co.
"Dobře, řeknu to tak, abyste to pochopil - není to tak dlouho, co jsem si žil jako každej druhej a mojí největší starostí bylo, jak zařídit, aby ze mě naši nezešíleli. A teď najednou během dvou dní se toho semlelo hrozně moc a já to prostě nestíhám pobrat."
"Všechno to časem pochopíš. Vždyť víš, co vědět musíš a co vědět potřebuješ. Zkus začít tím, že si prostě připustíš, že máš nějaké schopnosti." Snažil se ho Wes dál trpělivě uklidnit.
"Ale proč je mám?"
Kdyby Wes mohl, tak se snad začne smát. Kolikrát jen už tuhle otázku slyšel.
"Myslíš si snad, že jsem vševědoucí? Na tuhle otázku jsem pořád ještě neodpověděl ani sám sobě."
"Takže…" rozhlídl se David, jako kdyby snad nebyli v celé místnosti sami dva, "Vy všichni tady…?" zašklebil se, jak nevěděl, jak svou otázku položit.
"Každý z nás tu má nějaké schopnosti, s nimiž se učíme zacházet." Rozhodl se tedy Wes vysvětlit mu to ještě jednou a doufal, že naposledy, "Je nás velmi málo, ale to je možná jen dobře. A jak jsi slyšel o hodině, když jsme debatovali hned na začátku - někdo z nás nemá schopnosti tak silné, máme tu třeba kluka, který je schopný přečíst knihu za pět minut, což je spíš jen taková zvláštnost než nějaká moc, ale pak jsou tu lidi jako Aaron nebo Jade, kteří už mají skutečně velkou sílu, a proto se jí musí naučit ovládat, jinak by ona ovládla je."
"Jenže… Jaká je ta moje?" trhl David bezmocně rameny.
"To určitě brzy zjistíme. Vzhledem k tomu, že můžeš pohybovat věcmi, to možná bude telekineze." Položil mu Wes ruku na rameno.
"Ale já s nimi nepohybuju úmyslně." Ošil se David. Wes tedy ruku zase sundal.
"Nikdo z nás své schopnosti napoprvé nepoužije úmyslně. A věř mi, že kolikrát to jsou mnohem horší zkušenosti než byla ta tvoje." Pokýval Wes znalecky hlavou.
"Například?" zajímalo Davida.
"Správně bych ti to říkat neměl…" řekl Wes nesouhlasně.
"Vždyť já vás nenutím." Založil si David ruce před tělem. Pak ho napadlo: "A když už jste to nakousl, jaký schopnosti má Jade? Že Aaron ovládá oheň vím moc dobře." Ušklíbl se.
"Jade má velkou sílu. A to doslova. Zvednout nad hlavu auto je pro něj jako nic. Teda pokud chce, samozřejmě." Odpověděl Wes a v duchu si pomyslel, že nejlepší příklad by byl spíš ten o nespočetněkrát zkřížených dveřích.
"Aha." Řekl tupě David. Začínal tomu přicházet na kloub a ani trochu se mu to nelíbilo. On na zvedání věcí nepotřebuje ani ty ruce, jak se s obrovským šokem už několikrát přesvědčil.
"Ještě nějaké otázky?" dal mu Wes taktně najevo, že už by mohl odejít.
"Já si je rozmyslím." Řekl David a bez slůvka rozloučení vyšel z místnosti, hluboko ponořený ve svých myšlenkách.
-.-.-
"Tebe se dneska ta špatná nálada drží jako pijavice, co?" přisedl si Thomas s večeří vedle Jadea. Bylo to jedno z posledních volných míst, jídelna byla nacpaná k prasknutí, jako vždy, když měli smažený hermelín, jedno z mála stravitelných jídel.
"Ale ne." Trhl Jade rameny, "Není to tak zlý."
"Asi se zamiloval. Do toho novýho." Špitl někdo na druhém konci stolu. Jade po něm švihl hodně varovným pohledem.
"Vždyť byste se k sobě hodili." Pokračoval ten dotyčný vtipálek dál.
Jade se teď pro změnu podíval po Davidovi, který seděl u vedlejšího stolu a bez jediného slůvka poslušně dlabal. Posměšné pochichtávání radši neslyšel.
"Že vás to baví." Povzdychl si Jade nakonec. Trochu ho bolela hlava. Aby ne, když má tolik rozčilování. A ještě když se tak tvrdě setkal se zdí.
Začalo se mu chtít spát. A to tak moc, že by si snad ustlal i na tom stole. Co to s ním dneska sakra je?
"Hej, není ti nic?" zatřásl s ním mírně Aaron.
"Co?" nechápal Jade. Zároveň s tím pocítil neskutečnou potřebu si zívnout, ale nechtěl dávat všem na odiv, jak se mu v zubech chytily kousky večeře. Byl moc líný zvedat ruku.
"Úplně jsi zbledl, jsi v pořádku?" ptal se starostlivě Aaron.
"Bolí mě hlava a chce se mi spát, to je všechno." Mávl nad tím Jade rukou.
"Tak si běž pak lehnout, vážně nevypadáš dobře." Pokýval Aaron hlavou, "Nebo chceš, abych s tebou pak došel na ošetřovnu?"
"Seš praštěnej?" poklepal si Jade na hlavu tupým koncem nože a znovu se pustil do jídla. Býval by se snad i v klidu najedl, když tu se od vedlejšího stolu ozval hlasitý, pobavený hukot, doprovázený pronikavým smíchem. Do jeho bolavé hlavy zejména ten smích zajel jako hřebík do rakve.
V první chvíli pocítil strašnou chuť tam jít a někomu pořádně rozbít hubu, ale silou vůle se donutil si přiznat, že to by nebyl rozhodně dobrý nápad, takže se jenom zvedl, trochu prudčeji odnesl tác s jídlem a šel radši do svého pokoje. Už dva měsíce ho sdílel sám. Někdy za to byl rád, někdy ze své samoty šílel. Hlavně asi proto, že mu připomínala, že už mohl být dávno odtud pryč.
"Tak to jsem asi přehnal." Řekl kajícně David, když viděl tu bleskovou reakci, kterou jeho záchvat smíchu vyvolal.
"Toho si nevšímej, to je tu na denním pořádku." Ujistil ho jeden z jeho spolusousedících.
No to teda potěš koště, pomyslel si David.
Aaron se, když opouštěli jídelnu, nachomítl k Thomasovi.
"Přijď za mnou později do pokoje. Něco s tebou proberu." Řekl tiše.
"Tamto?" zeptal se krátce Thomas. Aaron přikývl. Nikdo si jejich bleskového rozhovoru ani nevšiml. A pak už se rozešli každý svou cestou.
-.-.-
David tu noc usínal se značně smíšenými pocity. Na pokoji byl hned se třemi lidmi, protože takové vymoženosti jako pokoje po dvou nebo dokonce samotka byly výsadou těch, kteří strávili ve škole nejméně rok.
Což ale značilo, že ho tady zavřou skutečně na hodně dlouho.
Nevěděl, jak to tady přežije týden, slovo "rok" ho skutečně děsilo. Nevydrží nikde zavřený tak dlouho, zblázní se z toho.

Jade Puget

4. prosince 2007 v 18:56 Beauty Boys
img116/5831/n1576811f762ks3.jpg

Je suis desolé...

4. prosince 2007 v 18:37 Wild Minds
Jelikož mě Meckki sprdla, jaktože jsem si dovolila nedát do úvodníku fotky hlavních postav, tak jsem to speciálně kvůli ní upravila.:-P

Wild Minds, 1.část

4. prosince 2007 v 16:35 Wild Minds
"Debile, vrať to! Kreténe! Idiote! Imbecile jeden, tak kurva slyšíš?"
Jade se ani nestačil zamyslet, kolik nadávek ještě chybí k dokonalosti, když ho někdo zažehlil do zdi takovou silou, až vyhekl a přistál na zemi přesně tou částí těla, na které se sedí a na kterou, když spadnete, tak to bolí jako ta kráva.
"Ah, sorry, omlouvám se." Řekli oba ztřeštěnci unisono, jelikož v zápalu boje zapomněli dávat bacha na cestu a najeli do něj oba. Proto to tak svinsky zabolelo.
"Ty seš magor a ty seš kokot, tyhle dvě nadávky vám vypadly." Naznačil jim, aby táhli do háje zeleného.
"Co se tu děje?" stál nad nimi najednou jako anděl pomsty Wes.
"My si rozšiřujeme slovní obzory." Oznámil mu bodře Jade, zatímco ti dva splašenci se jen ustrašeně přikrčili. Byli na škole poměrně noví, tak měli ještě učitele za největší autoritu.
"Slyšel jsem. Takže za mnou pánové." Pobídl je Wes. Jade se zamračil ještě víc. Ti dva se mu radši klidili z dosahu a celou cestu do kanceláře vedení školy udržovali nejméně dvoumetrový odstup.
"Hele, já bych jenom rád řek, že jsem se k tomuhle přichomítl náhodou, respektive jsem k tomu byl přichomítnut, takže bych teď zase rád odešel, pokud by to bylo možné." Začal se Jade okamžitě dožadovat očištění svého jména, jakmile za nimi zaklaply dveře.
"A co ten kokot a magor?" podíval se na něj vědoucně Wes.
"No to sou přesně tyhle dva." Ukázal Jade bezelstně za svá záda.
"Hele, víš co, s tebou hodím řeč potom, ale neboj se, nevyhneš se tomu úplně." Poslal ho Wes za dveře.
"Už se těším." Odsekl Jade a v návalu zlosti třískl s dveřmi, jen to zadunělo. V neblahém tušení vzal za kliku. Sakra. Zkřížil je. Zase. S rezignovaným výdechem se do nich opřel a zase je otevřel. Wes se po něm jen mírně nazlobeně podíval. Jade jen omluvně pokrčil rameny. Říkal jim to stokrát, nerozčilujte mě, nebo budou trpět všechny dveře. Neposlouchali. Tak měli dveře smůlu.
Ovšem jestli je tohle ten důvod, proč ho nepustili, tak pak ať si ho strčí za klobouk.
Radši se odklidil do svého pokoje. Sice šel původně do společenské místnosti, ale to neměl tak příšernou náladu. Zatím to odnesly jen dveře, kdyby to odnesl někdo živý, bylo by to horší. Stejně si pro něj s nejvyšší pravděpodobností za chvíli přijdou, tak aby ho nemuseli moc hledat.
-.-.-
Byla to nuda, jak očekával. Klasická metoda, přivedou vás, posadí vás do křesla, a vy dobu sledujete, jak se vedoucí přehrabuje v papírech. Abyste stihli vychladnout. Jade ale neměl z čeho vychládat.
"Tak jak se dnes máš, Jade?" položil Jurgen konečně poslední papír a usmál se.
"Ale jde to, děkuji za optání." Vydechl Jade.
"Neboj, nechci ti dělat nějaké proslovy, ty je stejně nepotřebuješ. Jen bych tě chtěl poprosit, ať nejsi sprostý na mladší studenty. A ať neničíš zařízení školy."
"Jaký studenty?" ušklíbl se Jade, "Copak tohle je nějaká škola? Když jsme tu jak ve vězení."
"Tohle je tvůj názor?" podíval se na něj tím svým zkoumavým pohledem Jurgen.
"Ale ne." Trhl Jade rameny a zahleděl se z okna do zahrady. Jeho pozornost upoutal černý Citroen, se kterým obvykle jejich "vychovatelé" vyráželi do terénu. Někoho přivezli, nováček. Bohužel ho pořádně nezahlédl. Vždy, když přišel někdo nový, to byla malá senzace, zatím osazenstvo školy, aspoň tak jejich ústav vystupoval navenek, čítalo jen něco přes padesát lidí, což bylo dost málo. Ještě dost jich běhalo po ulicích a ti se mohli stát okolnímu světu nebezpeční. Tak jako on sám.
"Už je to tak, budeme mít nového studenta." Všiml si Jurgen, kam Jade kouká.
"Ano, budeme mít nového studenta." Otočil se na něj Jade s ironickým úsměvem.
"Jade, je mi jasné, že jsi chtěl jít domů, ale tímhle si rozhodně propustku nevydupeš, naopak." Upozornil ho Jurgen.
"No tak mi aspoň dejte čas, když už mě nemůžete pochopit." Vyjel Jade.
"My tě chápeme. Ale sám musíš uznat, že výstupy, které jsi během dneška předvedl, nám dávají za pravdu, že ještě nejsi připravený na okolní svět." Řekl zcela klidným hlasem Jurgen.
Jade neodpovídal. Vysloužil by si jen další promlouvání do duše, o které nestál ani trochu.
Zavládlo mlčení.
"Tak běž. Ale trochu nad tím přemýšlej." Propustil ho s měkkým úsměvem Jurgen.
"Nashledanou." Vypadl Jade z jeho kanceláře. Nesnášel tyhle úsměvy, dokonale se mu zprotivily. Prý že je to pro jejich dobro. Kdyby to bylo pro jejich dobro, nechovali by se k nim jak ke svému majetku! Ten novej blbec neví do čeho leze.
"Á, tady byl někdo na koberečku." Zastavil ho na chodbě s úšklebkem Aaron, jeden z mála kamarádů, kteří mu zbyli.
"No jasně, ještě teď mám otlačený kolena." Oplatil mu Jade stejnou mincí, "Někoho přivezli."
"Fakt?" vykulil Aaron oči, "Hele, jdem se mrknout."
"Běž si sám." Zamračil se Jade.
"Nebuď labuť." Pobídl ho Aaron.
"Stejně nám ho budou představovat, tak co." Trhl Jade rameny.
Aaron po něm vrhl jeden ze svých psích pohledů, ale Jade se obměkčit nenechal.
"Hele, už ste to slyšeli? Je tu nějakej novej!" vtrhl mezi ně Thomas.
"Haúúú!" zakvílel Jade.
"Toho si nevšímej." Mávl Aaron rukou, když se Thomas zatvářil značně překvapeně, "Kde je?"
"Už ho odvedli, asi se ukáže až odpoledne na sezení. Nebo na večeři." Odpověděl Thomas.
"No vidíš, seš říčnej úplně zbytečně." Usadil Aarona Jade.
"No jo, ty kdybys nezůstal nad věcí, tak by se mohlo něco stát, co." Rýpl do něj Aaron.
"Hele, ty se radši starej o odpoledne, když seš tak natěšenej." Nedal si to líbit Jade a radši se vzdálil. Věděl, že je opět milý až na půdu, ale pomoct si nemohl.
-.-.-
"Jé, konečně nějaká baba." Ozvalo se tlumeně odkudsi, následoval tichý smích.
"Ticho." Řekl Wes, ani nemusel nijak zvyšovat hlas, "Takže, sice jsem vám včera nasliboval nějaká cvičení, ale k vaší určitě velké radosti toto trochu padá, protože, jak všichni vidíte, vedu vám nového člena party. Tohle je David, a pokud se nebude zlobit, trochu jeho přítomnosti využiju. Vy teď budete mít za úkol si během chvíle rozmyslet, jak byste se mu co nejtrefněji představili. Shrňte to skutečně do čehokoliv, ale ať je to krátké a trefné."
V řadách studentů to zašumělo, a že když najednou zašumí 50 lidí, je to jako menší vodopád. David přešlápl z nohy na nohu, pak se zase přehoupl zpátky a nervózně zatěkal očima. Sakriš, je neklidný i tak, natož když mu tu připravují takový očistec, nejradši by se viděl nejméně sto kilometrů daleko odtud.
"Tak, je už někdo hotový?" zeptal se Wes. V druhé řadě se zvedl Aaron se sebevědomým úsměvem.
"Ahoj, já jsem Aaron a občas jsem trochu vznětlivý." Řekl, v tom samém okamžiku škrtl zapalovačem a vykouzlil obrovskou ohnivou kouli. Ostatní se lekli, ale to bylo jediné, co se jim stalo. Aaron se se stejným úsměvem zase posadil zpátky.
"Nepředváděj se, ano?" napomenul ho Wes.
"No co, říkal jsi přece, aby nás to vystihovalo." Pokrčil Aaron bohorovně rameny a krátce se zasmál.
Po tomto prvním pokusu už to šlo samo. Studenti vstávali jeden za druhým a David se v tom stejně beznadějně ztrácel. Jednu chvíli neodolal a vrhl zoufalý pohled ke stropu. Božeee!
"Vám to spolu bude ladit." Drbl zezadu kdosi do Jadea.
"Sklapni." Ohnal se po něm zpátky Jade.
"Co je to tam?" vyhmátl je okamžitě Wes, "Pojď Jade, ještě ses nepředstavil a místo toho děláš kraviny. Tak šup do toho."
Jade se tedy otráveně zvedl.
"Jsem Jade a necítím potřebu se jinak představovat." Řekl a zase si sedl.
"Což ho myslím vystihuje naprosto dokonale." Ozval se Aaron. Odměnou mu byl pobavený smích.
"Debile." Strčil do něj Jade.
"A teď ať se taky představí on! Ať je to spravedlivý!" ozval se někdo ze zadních řad.
David rozčileně zamrkal. Bože, tohle se mu jen zdá, on tady vlastně vůbec nestojí, tohle všechno je jen něco naprosto šíleného a neskutečného.
"Nechte ho teď taky trochu vydechnout. Jindy, až si tu trochu zvykne." Řekl Wes a Davidovi se neskutečně ulevilo, "Běž si sednout mezi ostatní."
David si tedy sedl co nejvíce na kraj. Ze všech sil se snažil nesplývat s davem. Ostatně jako vždy.
"Tak, a vy jste dostali minulý týden úkol, pamatujete?" přešel Wes k normálnímu vyučování. Reakcí bylo nespokojené reptání.
"Já věděl, že budete rádi, tak kdo se hlásí první?"
"Ty vole, ono něco bylo?" zaslechl David a chtě nechtě se začal smát. Byla to jeho klasická reakce, když byl nejistý, smál se každé blbině.
"Chceš se snad zapojit do výuky?" zeptal se ho pragmaticky Wes.
David opět zatěkal očima ze strany na stranu a rozhodně zakroutil hlavou: "Ne."
"Ten bude dobrej." Pokýval Aaron znalecky hlavou, "A teď se koukejte, jak to tu rozštípnu." Řekl a zvedl ruku.
"Á, první dobrovolník?" řekl ležérně Wes, ale ve skutečnosti se spíš vyděsil, co se zase chystá. Aaron byl známá firma, ve škole byl déle než většina ostatních, ale choval se stále stejně nezvladatelně.
"Někdo začít musí." Trhl Aaron rameny. Měli za úkol napsat krátkou úvahu na téma 'Minulost' a přednést jí před ostatními. Výjimku měli pouze ti, kteří byli na škole teprve krátkou dobu.
"Tak prosím." Uvolnil mu Wes místo vepředu. Aaron se kupodivu neusmíval. Jen si připravil papír, hrdě si stoupl a začal.
"Takže… Já mám svojí minulost už urovnanou. Stalo se toho hodně a myslím, že ti, kteří mě tu znají - a myslím, že to jsou prakticky všichni - si dokáží domyslet nebo vědí, jaké jsem měl problémy a proč jsem skončil tady. Není to legrace, když někoho zmrzačíte, byť nechtěně a byť jste ho neznali. Nelíbí se mi, že je mi pořád dokola opakováno, že jsem pro své okolí nebezpečný, protože si myslím, že tohle už rovněž patří minulosti. Já svoje schopnosti ovládat umím, což je možná nyní ten hlavní problém. Takže se trochu divím, jaký je rozdíl mezi budoucností a současností, když se výsledek nijak nezměnil. A když se do té minulosti ohlédnu - ničeho nelituju." Dořekl Aaron, složil papír a pyšně se zadíval na Wese.
"To jsi zabrousil na trochu jiné téma, nezdá se ti?" řekl tlumeně Wes.
"Ani ne." Odvětil Aaron.
"Tak si běž sednout." Vyzval ho Wes, "Tohle je, myslím, velmi podnětné pro diskuzi. Chtěl by k tomu někdo něco říct?"
Přihlásil se Daniel, jeden z nejstarších studentů.
"Je jasné, že z toho hodně šly emoce a nebylo to úplně objektivní, zase ale na druhou stranu nikdo z nás nemůže být ve svém životě pořád objektivní a je pravda, že takhle to většina z nás cítí. Já osobně jsem se už uklidnil a spoustu věcí pochopil, ale co když někdo tenhle pocit získá, co má pak dělat?"
"Dobrá otázka, Danieli." Pochválil ho Wes, "Každý, kdo sem přijde nový, se ze začátku cítí zmatený, a tohle zmatení se projevuje velmi různě, ale na jeho konci si tuto otázku položí prakticky každý z vás. Ať nyní zvedne ruku ten, kdo už na to samé jako Aaron někdy pomyslel."
Zvedl se slušný les rukou.
"Tak to vidíte sami. Je to naprosto běžné. Ale tím jsem se ještě nedostal k odpovědi. Až budete někdy zase na tohle myslet, uvědomte si, že to není správně formulovaná otázka. Vaše ničivá síla není ve vašich schopnostech, ale ve vás. Mohli byste být úplně normálními lidmi, a přesto vám nic nebude bránit, abyste se jednoho dne nestali masovými vrahy. Tím vám chci říct, že mi se zde snažíme pracovat na tom, abyste se naučili ovládat nejen své schopnosti, ale i sami sebe, protože komu je dána moc, ten má také tendence ji zneužívat. Řekněte mi, kdy jste se cítili pro své okolí nejvíce nebezpeční, když jste nevěděli, co se děje, nebo když jste zjistili, čeho všeho jste schopní?"
Ztichlou třídou to rozpačitě zašumělo.
"Ono se to nedá tak přesně říct." Řekl Daniel, "Když budu mluvit sám za sebe, tak mě ze začátku nic takového, jako že bych mohl lidem okolo sebe ublížit, nenapadlo, to jsem si uvědomil právě až později, kdy jsem se trochu zorientoval sám v sobě. Naštěstí nemám nějak extra na životě ohrožující schopnosti, ale jsou tací, kteří jsou na tom mnohem hůř, proto Aarona chápu, jak to myslel, protože myslím, že zrovna on toho na sobě vleče mnohem více než já. A stejně tak, když je někdo třeba… Dejme tomu telekinetik. Pak je to celé trochu o něčem jiném, nemyslíte?"
"Samozřejmě, máš pravdu. Pak si ale musíte položit otázku, co vám to přinese, když budete vaši sílu zneužívat." Začal Wes, ale Aaron ho přerušil.
"A co nám to přinese, když se jí budeme snažit používat pro dobro? Protože, upřímně, mě moc věcí, ke kterým by mi moje schopnosti byly, nenapadá. Kromě klasické dvojice na nic a na hovno."
"Taky jí nemusíš používat vůbec." Řekl prostě Wes.
Jade to poslouchal na oko nezaujatě, ač ve skutečnosti by pár poznámek k tématu měl taky. Ale nechtěl to vytahovat, těžko se mu o tom mluvilo. Věděl, že jeho schopnosti můžou být i k užitku… Bohužel ale nejprve poznal jejich ničivou stránku.
"…ale ostatně určitě ještě na toto téma bude více postřehů, kdo chce jít další?"
Do prdele, tohle nepřežiju, pomyslel si David. Kde se to proboha ocitl? Čím dýl tu seděl, tím více toužil být pryč. Na druhou stranu ho ale zaujalo to, co místy zaslechl. Napadla ho taková šílená myšlenka, že by mu tady mohli pomoct. Ale když to tak poslouchal, připadal si jak na nějakým sezení pro alkoholiky. A to nebyl moc povzbudivý pocit.
Radši nenápadně zevloval ven z okna. Když ho to přestalo bavit, což bylo velmi záhy, začal si prohlížet své spolutrpitele. Jeden jako druhý, musel by si všímat maličkostí, aby je od sebe dokázal nějak odlišit. I když samozřejmě jich bylo pár, kteří vybočovali… Aarona si zapamatoval okamžitě, a tamten s tou žlutou patkou taky trčel z davu jak bolavý prst. Jméno samozřejmě úspěšně zapomněl… Zajímalo by ho, kdo byl autor té hlášky o "konečně nějaké ženské". Byl smířený s tím, že na něj lidi koukají jako na cvoka, ostatně to sám chtěl, vzhled dokázal být skvělý maskovací manévr, pokud jste věděli, jak ho využít, ale to ještě neznamená, že si nechá srát na hlavu.
Ke konci hodiny ho z přemítání opět vyrušil Wes.
"Tak co, Davide, pořád ještě se nechceš nijak zapojit?"
"A… Co bych jako měl dělat?" zeptal se nedůvěřivě David.
"Třeba se aspoň zkusit ostatním představit. To by jsi mohl zvládnout, nemyslíš?" snažil se mu Wes dodat odvahy.
Davidovi jí ale dodávat nemusel. S rezignovaným výdechem se zvedl, obrátil se na ostatní a řekl: "Zdar vespolek, já jsem David a žádnou ženskou vám tu dělat nebudu."
Podle předpokladů tím vyvolal salvu smíchu.
"Moc pěkné." Pokýval Wes hlavou a v koutcích mu rovněž cukalo, "Tak pro dnešek končíme, odchod!" zatleskal do dlaní.
Lavina lidí se kolem něj prohnala ke dveřím.
"Jade, na slovíčko." Mávl na jednoho ze svých svěřenců. Jade udělal co nejnaštvanější obličej a otočil se na patě. David, který už stál u dveří, se rovněž zastavil a nenápadně celou scénu pozoroval. Nebyl ve třídě ještě zdaleka poslední, tak doufal, že působí nenápadně.
Takže Jade…
"Jade, jen jsem ti chtěl navrhnout, že kdybys to chtěl celý nějak pořešit, tak…" řekl Wes.
"Ale vždyť není co řešit." Zasmál se ironicky Jade, "Byla to úplná blbost, začalo to tím, že mě ty dva blbci sejmuli, tak jsem jim vynadal, to by udělal každej normální člověk, no a pak už to sám víte… Hele, co posloucháš?" vyhmátl Jade Davida s naprostou přesností.
David sebou trhl, "Já…"
"Pojď sem." Ukázal mu Wes, aby šel za nimi. David se tedy nejistým krokem přesunul k nim.
"Co kdyby sis ho vzal na paškál a trochu ho tady zabydlel?" navrhl Wes Jadeovi a kývl hlavou směrem k Davidovi.
"Na paškál si ho klidně vemu, ale nejsem tu žádnej domácí, abych ho zabydloval." Odsekl Jade. Měl toho pro dnešek tak akorát. Bez slůvka rozloučení opustil místnost.
"A ty příště neposlouchej cizí rozhovory." Přešel to Wes mlčením.
"Já jsem nechtěl poslouchat." Ohradil se David.
"Tak běž. Nezapomeň v sedm na večeři. A jinak všechno jasné?" ujistil se ještě Wes.
"V mezích možností." Řekl rezignovaně David. Byl parádně zblblý. Ještě před dvěma dny seděl na policii. No a teď to nebylo o moc lepší. Připadal si jako v nějakém hodně divném snu. Rovnýma nohama skočil zničehonic do světa, o jehož existenci neměl ještě před čtyřiadvaceti hodinami nejmenší tušení a teď najednou tohle.
"Něco ti snad není jasné?" zeptal se Wes.
"Vůbec nic." Přiznal David barvu.
Wes zoufale vydechl. Tohle vypadalo na dlouhý den.

0.část (čili takový menší úvod) + tentokrát malé varování

3. prosince 2007 v 23:40 Wild Minds
Váhala jsem, jestli to sem dávat, protože jsem to psala mírně ovlivněná povídkou Vyvolené Děti a pak to vlivem jednoho jistého:-P sklouzlo až k X-Menům... A Jane zase pravila, že jí to připomíná Místo Nahoře.XD Takže bacha, tohle je moje asi nejmíň originální povídka...XD
--------
V životě vás může znenáhla zasáhnout spousta věcí. Láska i nenávist, narození i smrt, usmíření i rozchod… Může vás ohrozit spousta věcí, na každém kroku podstupujete nebezpečí, aniž byste tušili. A někdy nejste v bezpečí ani ve vlastním domě či bytě. Protože jste nebezpeční sami sobě.
Již od pradávna se o některých lidech říká, že jsou obdaření, že mají velké, až nadpřirozené schopnosti. Někdo tomu věří, někdo tomu nevěří. Ale i ti, kteří věří, zůstanou jen bezmocně zírat, když nějaké schopnosti objeví u sebe samých.
Co teď?
Většina z nich ještě ani nebyla plnoletá, když museli čelit pravdě. A někteří museli čelit i jiným věcem… Lidé okolo nich se jich začali bát, a co víc, oni se začali bát sami sebe. Jedinou možností bylo začít čelit své situaci a naučit se své prokletí brát jako dar a předat tuto zkušenost druhým.
Další štvané zvěři společnosti. Dalším mladým lidem, kteří chtěli zničit krutý okolní svět dříve, než zničí on je.

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 9.část

1. prosince 2007 v 17:27 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
Nějak intuitivně koukl očkem po Gladys, která ho o přestávce držela nad vodou. Mrkla na něj nazpátek a usmála se. Je to zvláštní, když si o vás myslí, že jste teplouš jenom proto, že se víc bavíte s holkami než s kluky, docela paradox. Už se těšil, až bude doma a ze všech frustrací se hezky vyřádí.
Rain mu ale udělal čáru přes rozpočet.
"Co má tohle sakra znamenat?!" udeřil na něj, jakmile uslyšel, že Adrien otevírá dveře, ani ho nenechal se zout nebo snad vejít do bytu.
"Co?" nechápal Adrien, byť někde vzadu v hlavě mu svitlo.
"Co? Tohle!!" nalepil mu Rain málem na čelo tu samou fotku, kterou Adrien předtím ve škole roztrhal, "Visí to po celým parku a ty se ptej co!! Co je tohle sakra za buzeraci?!" řval Rain nepříčetně.
"Uklidni se!" zasyčel Adrien. Matka je sice slyšet nemohla, vracela se domů později než oni a navíc, kdyby náhodou doma byla, nechal by si Rain tenhle výstup na jindy, víceméně sousedi je museli slyšet snad všichni.
"Řeknu ti to, ale slib mi, že mi nebudeš skákat do řeči a necháš si to vysvětlit. A hlavně, že mě pustíš dovnitř."
"No na to vysvětlení jsem vážně zvědavej!" odsekl Rain napruženě a uvolnil Adrienovi dveře zrovna ve chvíli, kdy se na chodbě zjevila i rozezlená sousedka.
"Kluci, jak si to představujete, dělat tady takový bordel? Nejste tu sami!" nadávala.
"Omlouváme se." Řekl na půl pusy Adrien a zavřel za sebou dveře.
"Tak povídej, já poslouchám." Udeřil na něj Rain podruhé. Adrienovi bylo jasné, že ho do bytu nepustí, dokud mu to nevysvětlí.
"Zkrátka…" začal Adrien, ale zarazil se, protože si uvědomil, čím bude muset začít, aby se dostal k jádru pudla.
"No?" pobídl ho netrpělivě Rain.
"Prostě, ta fotka je z mýho foťáku. Musel jsi jí vyfotit ty, nechtěně…"
"A jak bych to asi udělal?! To sem podle tebe nějakej akrobat nebo co?" přerušil ho Rain, ač ho Adrien žádal, aby to nedělal.
"Ne, ale napadlo mě, že jak jsi padal, tak… jsi to mohl nechtěně zmáčknout, já nevím, jak dlouho jsi ten foťák držel v ruce." Řekl překotně Adrien, protože se cítil, jako kdyby měl v krku dikobraze, když o tom měl mluvit, byť jen v náznacích.
"Vlastně… Máš pravdu." Zamyslel se Rain. Taky si přesně nepamatoval, kdy ten foťák pustil z ruky, ale když ho Adrien povalil na zem, měl ho v ruce stále. A měl takové neblahé tušení, že omylem skutečně to proklaté tlačítko stiskl.
"No, to by bylo tohle. Jak se to dostalo ven, to by mě samotnýho zajímalo, to mi věř, ale mám takovej tip, kdo to mohl být." Pokračoval Adrien.
"Kdo?" zeptal se automaticky Rain.
"Jeden debil od nás ze třídy, co sedí přede mnou. Protože tu… fotku jsme měli dneska ve třídě vystavenou taky, a on měl kecy jako první." Dopověděl Adrien svou myšlenku, "Navíc se k tomu foťáku mohl bez problémů dostat, kdykoliv jsem se vzdálil od lavice."
"No, tak to je bomba." Vydechl zlostně Rain.
"Tak se uklidni, stejně tam nejsi poznat." Řekl Adrien odevzdaně. Zmocnila se ho zvláštní únava, až apatie. Měl najednou pocit, že to dál neutáhne.
"Já jsem se poznal bez problémů." Odvětil tvrdě Rain, šel do kuchyně, vzal sirky a proklatou fotografii podpálil, "Ty ostatní v parku už jsem taky zlikvidoval." Řekl směrem k Adrienovi, který ho při jeho činnosti pozoroval.
"Super."
Adrien se opíral o rám dveří a tupě zíral, jak barevný papír pohlcují plameny, až začali Raina pálit na prstech a on pustil ubohé spálené zbytky do umyvadla.
Rain se lokty opřel o hranu dřezu a obličej schoval do dlaní.
"Přestaň se na mě tak koukat."
Adrien sklopil pohled k zemi a potichu odešel do svého pokoje.
-.-.-
Proč?
Proč ať uděláte cokoliv, se vaše skutky obrátí proti vám? Proč to, co bylo myšleno dobře, vždy ostatní použijí k tomu, aby vás nelítostně zasáhli a těžce zranili? Proč, i když se můžete přetrhnout, se vám stejně nedaří pohnout se směrem k něčemu lepšímu a naopak to ohrožuje nejen vás, ale i člověka, pro kterého to všechno vlastně děláte?
A proč se po tom všem lidé diví, že pláčete?