Leden 2008

I´m your drug, you´re my sun/Je to tvoje noc (1.část)

27. ledna 2008 v 21:28 Co se do GBT nevešlo...
"To snad ne! Ne, na tohle já nemám!" začal Mikko vyšilovat a snažil se koukat, kde nechal tesař díru, a tou co nejrychleji zmizet.
"Klid, prosím tě, uklidni se!" přitáhl ho za tričko Wayne, který ho na tenhle večírek doprovázel. Bylo to sice předávání cen, ale oni nebyli nominovaní na nic, přišli prostě jen tak na čumendu, a Mikko toho teď hořce litoval.
"Jak se mám asi tak uklidnit?" odsekl Mikko.
"Vyvádíš jak hysterická ženská." Odpověděl stejně napruženě Wayne.
"Protože v tomhle ohledu jsem hysterická ženská! Bože…!" zaskučel Mikko a přitiskl si dlaň na čelo.
"Hele, víš co, tak půjdeme radši odtud, sednout si, ano?" pokusil se ho Wayne dostat pryč.
"Všiml si nás taky? Kouká sem?" nereagoval na jeho pobídku Mikko.
"Ne, nekouká sem, tak pojď." Málem zavyl Wayne. Mikko se tedy hnul z místa, ale ještě se otočil po tom nejkrásnějším člověku, kterého kdy potkal a který býval kdysi jeho… Kdysi. Teď se dal zase dohromady s nějakou holkou, určitě to byla zas nějaká hrozná slepice. Kde je vůbec? Je tady s ním? Nebo má až takovou kliku a on je tady SÁM?
I když si sedli na svá místa v sále, Mikko si stále mohl krk vykroutit, jak sledoval, jestli si Meiko nesedne někam blízko k nim. Wayne z něj začínal být pomalu, ale jistě na prášky.
"Proč tě to tak bere, prosím tě? Vždyť už spolu skoro rok nejste, ne?" řekl nakonec otráveně.
"Bere mě to, protože jsem si ani za ten rok nějak nestačil uvědomit, co se stalo." Odpověděl Mikko podle pravdy. Skutečně stále jako kdyby tomu nemohl uvěřit. Ale nějak to odsouval do pozadí a nevěnoval se tomu, jen občas po nocích, když to na něj všechno dolehlo, ale když ho dnes viděl stát u vchodu, v přesně padnoucích džínách a té úžasné černé košili, co mu tak šíleně slušela… Musel se asi zrovna vracet z venku, přes ramena měl přehozenou bundu s kožíškem na kapuci, tu si taky Mikko ještě pamatoval… Málem se mu z toho podlomila kolena touhou. Ještě že s ním v tu chvíli nebyla ona, to už by se asi skutečně neovládl a šel si vylít srdíčko, ať už by je u toho slyšel kdokoliv.
Ale momentálně měl smůlu, Meiko měl místo asi až někde na druhém konci sálu, protože ho mezi lidmi v davu nenašel. Zklamaný obličej se ani nepokoušel maskovat.
Proč mu vlastně tohle sakra dovolil? Proč mu dovolil, aby odešel, a vymazal ho ze svého života? Myslí na něj vůbec ještě někdy? A vzpomíná v dobrém nebo ve zlém?
Tolik otázek… Ale i kdyby tu byl, nemohl by se zeptat. Zkrátka by s ním nebyl schopný mluvit.
"Hele, když tě vidím, jak jsi mimo, co takhle jít k baru na panáka?" navrhl mu později Wayne. Mikko už se sice trochu uklidnil, ale nějaká sláva to nebyla.
"Rozhodně neodmítnu." Přikývl. S pitím se sice obvykle krotil, ale tentokrát si řekl, že se klidně rozšoupne. Panákoval jako o život, Wayne mu sotva stačil.
"A jéje…" zakvílel najednou Wayne tiše.
"Co??" zbystřil okamžitě Mikko.
"Hlavně se teď neotáčej, ale kouká sem… A kouká už docela dlouho." Řekl Wayne nenápadně. Mikko se lehce schoulil.
"Vážně? A je tam s ním někdo?" zeptal se.
"Ne. Je tam sám." Zakroutil Wayne hlavou.
Mikkovi poskočilo srdce až do krku. Ztěžka polkl. Sakra, takže už o něm ví taky.
Jestli mě teď budeš přehlížet, tak tě nakopu!!! nadával v duchu. Má se otočit? Nemá? Má jít za ním?
Nakonec neodolal. Otočil se a nachytal Meika "na švestkách". Ten radši pohledem rychle ucukl, ale pak, pomalu a nejistě, se znovu podíval jeho směrem. To zase uhnul pohledem Mikko. Zkontroloval špičky svým bot a pak znovu zvedl s bušícím srdcem pohled. Pořád koukal.
"Já… Jdu za ním." Prohodil směrem k Waynovi. Ten ho mávnutím ruky propustil. Aspoň bude konečně klid!
Než si Mikko ale proklestil cestu davem lidí, Meiko mu zmizel z dohledu. Rozmrzele se rozhlížel kolem sebe. Kam mohl jít? Byl z toho skutečně zoufalý. Konečně ho našel. Zrovna si bral svojí bundu a evidentně se chystal odejít. Mikko nasadil ostré lokty a razil si cestu skrz lidi jako ledoborec. Ven vyběhl zrovna ve chvíli, když se Meiko chystal nastoupit do svého auta.
Jejich pohledy se setkaly. Dvě jiskření modrých očí ve tmě. Mikko udělal ty poslední dva krůčky, které mu chyběly.
"Ahoj." Řekl tiše, nesměle, a pokusil se usmát. To před ním chtěl utéct? Nebo proč chce odjet?
"Ahoj." Odpověděl mu Meiko. Někde v jeho tváři našel Mikko lehký záchvěv úsměvu. Zkusil to tedy podruhé.
"Ne… Nevzal bys mě do hotelu? Nejsem zrovna nejstřízlivější a Wayne tu chce ještě zůstat…"
Meiko nebyl hloupý, aby tuhle lest neprokoukl, ale nic najevo nedal.
"Jasně. Nastup si."
Mikko plánoval, že cestou zapřede hovor, ale v autě panovalo hrobové ticho. Ani jeden z nich neřekl půl slova. A přitom zrovna Mikko toho měl tolik na srdci a tolik otázek ho trápilo, ale mlčel jako ryba. Stejně tak mlčel Meiko. Zavládlo mezi nimi takové zvláštní napětí.
Už nejsme spolu, nepatříme k sobě, opakoval si pořád Mikko. Přesto si momentálně nepřál nic jiného než aby tohle neplatilo. Meiko mu chyběl nejen jako člověk, ale taky jako fyzická osoba.
"Tady." Řekl Mikko s nervozitou sešněrovaným hrdlem.
"Máme na sebe zvláštní štěstí. Tady jsem ubytovanej i já." Odpověděl Meiko zcela bez výrazu.
Nebyla to pravda.
Šel s Mikkem až k výtahu.
"Počkej." Zarazil Mikko Meikovu ruku, když přivolal výtah, "Mám pokoj hned ve druhým patře, dojdu to pěšky."
"Dobrá." Přikývl Meiko.
"Tak… Ahoj." Rozloučil se s ním plaše Mikko a už upaloval nahoru, co mu síly stačily. Srdce mu tlouklo, jako kdyby mu chtělo vyletět ven z těla. Bože, kdyby v té hale nebylo tolik lidí, skočil by po něm a… Udělal by všechno, cokoliv… Byli spolu přece skoro pět let!
Při téhle myšlence ho zaštípaly oči.
Meiko si mezitím počkal, až přijede ten výtah a nastoupil dovnitř. S pevným odhodláním zmáčkl druhé patro…
Když ho Mikko uviděl, jak lehce nejistě, ale zároveň s tou svojí neochvějnou sebedůvěrou, postává na chodbě a čeká na něj, bylo mu vše jasné. A zároveň mu v tu chvíli zcela vypnulo myšlení. Jen ještě stihl odemknout dveře a pak se dočista zbláznil. Byl vzrušený ještě dříve než se ho Meiko vůbec dotkl. A než se vůbec stihli dostat k nějakému kusu nábytku, na který by si mohli lehnout, byli nazí… Jejich oblečení bylo rozházené po celém pokoji.
Nakonec narazili na postel. Přistáli v měkkých peřinách, Meiko si Mikka akorát obrátil a… Mikko málem vykřikl slastí. Bože, tolik mu to chybělo! Vždycky věděl, že sex s ním je naprosto božský, ale po tom skoro roce byl jako feťák s absťákem. Musel se kousat do ruky, a i tak začal nakonec málem křičet. Ale ne jen nějaké prázdné citoslovce. Křičel jeho jméno… Později se za to trochu styděl, ale v tu chvíli si nemohl pomoct…
Zatím, co ho Meiko stále jednou rukou držel kolem těla, klesl vysíleně do peřin.
"Lásko…" zašeptal mu Meiko něžně do ucha a políbil ho na krk. Kdyby Mikko mohl, tak bude příst blahem jako kočka.
"Chyběl jsi mi." Vydechl.
"Ty mě taky." Odpověděl Meiko a lehl si vedle něj.
Mikko neodolal a prostě si musel rýpnout: "Já nebo můj zadek?"
"Debile!" strčil do něj Meiko. Mikko se musel smát.
"Seš nějakej moc svěží, asi jsem ti dal málo zabrat." Sekl po něm na oko naštvaně Meiko.
"Blázníš? Zítra se určitě zase neposadím…" vyvedl ho Mikko z omylu.
"Teda, takovýho tě neznám, kde se to v tobě bere?" divil se s úsměvem Meiko.
"To se ve mně bere kvůli tobě." Řekl vážně Mikko. Vzal jeho dlaň do své a začal si s ní hrát svými rty. Jemnými polibky jí zasypával ze všech stran, pak přes zápěstí po předloktí a pokračoval dál. Až těsně pod ramenem ho Meiko vzal zlehka za bradu a stejně jemně a lehce ochutnal jeho rty. Byly tak příjemné na dotek, stále stejné, jaké si je pamatoval. Dokonce i vůni používal Mikko pořád stejnou. V tu chvíli mu připadalo, jako kdyby žádný rok odloučení mezi nimi neexistoval. Jako kdyby byli stále spolu… Ani na chvíli neměl před očima svojí přítelkyni, obráceně už se to párkrát stalo.
"Připadám si, jako kdybych na tobě byl závislý jako na nějaké droze." Řekl bez úsměvu Meiko.
"A kvůli tomu se mračíš?" divil se Mikko, "Já jsem na tom úplně stejně…"
"Jsem závislý a moje droga je závislá na mě. Skoro jako v tý písničce od Mansona." Usmál se letmo Meiko.
"Hezká symbióza, ne?" smál se tomu Mikko.
"Přímo skvělá." Přikývl Meiko, "Tak abys neřekl… Doopravdy se mi stýskalo."
"Vždyť já přece vím." Vydechl šťastně Mikko a přitulil se k němu. Věděl, že je ráno čeká dlouhý rozhovor, který může skončit všelijak. Teď však ležel vedle něj, byla to jeho ruka, kterou ho držel kolem ramen, byla to jeho vůně, kterou cítil… Taky skoro jako v té písničce.
Je to tvoje země, je to tvoje láska, je to tvoje duše, je to tvůj měsíc, je to tvoje hvězda, je to tvoje noc, je to tvoje "všechno".
"Dám ti slunce, a pak se budu bránit slunečními brýlemi…" zanotoval si pro sebe skutečně jen velmi tiše, aby ho Meiko neslyšel.
Když se ráno probudil, byl v pokoji sám. To ho překvapilo. Čekal, že všechno konečně v klidu proberou, a místo toho našel na stole akorát vzkaz: "Jel jsem si pro věci, pokusím se vrátit do oběda. Promiň, že jsem odjel jen tak, ale nechtěl jsem tě budit. Určitě se ještě vrátím, tak mi nevolej. M."
Ono se mu to řekne, nevolej mi, když už by se měl tak nějak vracet, protože na rozdíl od něj Mikko volno neměl. Od dvou odpoledne už měl zase plno. Mají na sebe už jen dvě hodiny a půl, měl by si přichvátnout. A co si vůbec představuje pod pojmem "do oběda"? Potažmo byl čas oběda i teď.
Mikka píchlo u srdce, když ho napadlo, že to, že s NÍ včera Meiko nepřišel, neznamená, že tu s ní není vůbec… Třeba na něj čekala v hotelu a on má teď hodně co vysvětlovat. Ale co. To je ostatně jeho problém.
Osprchoval se a hodil se do gala, aby to pak nemusel dohánět odpoledne, kdyby se čirou náhodou skutečně něco dělo, vzal si trochu větší snídani, protože celý oběd by chvilku po probuzení stejně nesnědl, a pak už jen čekat a čekat… Byl z toho nervózní a nevěděl, čím by se zabavil. Buď chodil po pokoji nebo koukal do zdi, nakonec si přece jen začal pohrávat s mobilem a myšlenkou, že by mu skutečně zavolal. Je to od něj sice hezké, že se tak snaží, ale zase by tu snahu neměl přehánět. Nakonec mu alespoň poslal krátkou SMSku, to mu přece nezakázal, aby mu dal najevo, jak se věci mají a že by měl přichvátnout.
Když se mobil konečně rozehrál sám od sebe, skočil po něm jako kočka po myši. Zklamaně vydechl, když zjistil, že je to jen Wayne, který na pokyn ostatních členů skupiny měl zjistit, jak to včera proběhlo a jak to bude vypadat dnes. Evidentně mu ten včerejšek nestačil, protože podle hluku, který panoval v pozadí, Mikko odhadl, že někde chlastají. To začínají brzo.
V jednu už to Mikko nevydržel. Sice si Meikovo číslo z paměti mobilu vymazal, ale ze své paměti ne, a rozhodl se mu zavolat i přes zákaz. Vyzvánělo to nekonečně dlouho. Konečně to ten debil, jak ho Mikko stihl v duchu pokřtít, na druhé straně zvedl.
"Ahoj, Mikko, omlouvám se, protáhlo se to víc, než jsem čekal, nemůžu teď moc mluvit, dej mi ještě chvilku, ano?" vypálil na něj Meiko všechno jedním dechem.
"Hele, už jsem ti dal dvě hodiny, já taky potřebuju pracovat, za hodinu mám být v rádiu a večer máme koncert, takže pak už nebudu mít čas vůbec! Buď teď nebo nikdy."
"Přestaň mi dávat nůž na krk! Ty nemůžeš potom, ale já nemůžu teď."
Mikko se namíchnul ještě víc.
"No, tak to máš pak blbý. Příště na mě neber takový ohledy a radši mě vzbuď."
"Prosím tě, co se hned urážíš? Půl hodiny, jo? V půl druhý jsem u tebe."
"Vždyť nechvátej, ty máš vždycky času dost! A já už toho mám taky dost. Zařiď se jak umíš, já už na tebe čekat nebudu."
Bez rozloučení mu s tím jednoduše třísknul.
Prsty si prohrábl vlasy a promnul oči. Tak to by bylo. Ne, prostě mu taky jednou nemohlo něco vyjít. Prostě to muselo skončit další hádkou. Uznával, že na něj mohl být milejší, teď už se s ním asi nebude chtít bavit. Ale s tím už nemohl nic udělat.
"No, a je to." Řekl si sám pro sebe a radši se vypravil hledat zbytek své skupiny. Lepší být v jejich hlučné společnosti než sedět sám v hotelovém pokoji a zaobírat se tím, jak to jednou zase všechno zvoral.
A přitom to vypadalo tak nadějně…
Zakroutil hlavou, jako kdyby z ní chtěl ty myšlenky vyklepat. Teď nemá cenu tohle řešit. Nemůže přece přijít na rozhovor jako morous.
"Nazdar, tak co, bude o důvod víc, proč chlastat?" uvítal ho u baru Wayne, který se mezitím samozřejmě o své zážitky ze včerejška podělil s ostatními.
"Jo, bude, na žal a na Jacka, a příště si věci, který se týkají mýho soukromí, nech pro sebe, ano?" odsekl Mikko.
"A jé." Řekl si pro sebe Jared, klávesista. Teď zase nebude s Mikkem několik dní rozumná řeč.
"No, a jé." Zachytil jeho poznámku Mikko, "Takže mi sem pošlete jednoho velkýho panáka na uklidnění."
"Hele, a jak jsi to myslel s tím Jackem?" nedošlo v první chvíli Waynovi, co tím chtěl básník, nebo spíš Mikko, říci.
"Nikdo neví, kdy přesně se Jack narodil, proto pijem na další měsíc. Jack Daniels." Oddeklamoval to za něj Jared.
"Ahá! To je potom jiná, to musím někdy slavit taky." Zasmál se Wayne.
-.-.-
Meiko jen zůstal rezignovaně stát, když mu Mikko zničehonic položil telefon. Proč on se vlastně snaží? Tak on se tři hodiny hádá s Juliet, aby to nějak vyřešil, a Mikko ho nakonec takhle hodí přes palubu? Kdyby ho měl po ruce, tak ho snad přetrhne.
"Byl to on, že jo?" vytrhla ho z přemýšlení Juliet.
"Ano." Přiznal bez mučení Meiko a sedl si zpátky do křesla. Vyčerpaně si prohrábl vlasy.
"Děje se něco?" poznala Juliet, že něco není v pořádku. Byla sice naštvaná, ale ne slepá.
"A co by se vlastně mělo dít? On je urážlivej blbec a já kdybych tomu býval nechal čas, tak jsme se tu nemuseli tři hodiny hádat." Nadával Meiko.
"Tak to počkej, to je na mě moc." Zakroutila Juliet nevěřícně hlavou, "Nejdřív přijdeš s tím, že se k němu chceš vrátit a že už to mezi náma nemá cenu a teď najednou je zase všechno jinak?"
Meiko neodpovídal, jen si zamyšleně mnul bradu a koukal do země. Pro něj byla tohle tak bizardní a šílená situace, že by byl nejradši, kdyby mohl čas vrátit o jeden den zpátky.

I wanna sex you up!!!!!!!!!!!!!

27. ledna 2008 v 18:12 Meiko Reissmann
Uáááááááá!
Klid, dejchej, klid, uklidni se... Uááááááá!!! *skáče po pokoji jako blbá*
Oni uploadovali I wanna sex you up!! Naposledy jsem ho viděla před dvěma rokama a nedoufala jsem, že ho někdy uvidím znovu... Uááááá!
No, dost už bylo řevu. Klikejte na to!XD http://www.youtube.com/watch?v=Zn6hffpZWyU

Další ze série "po GBT" - překvapivě M+M:-P

27. ledna 2008 v 17:13 Co se do GBT nevešlo...
Původně to byla minipovídečka na tři stránky, ale já tak nějak dostala nápad trochu to rozvést a konečně napsat něco delšího než jednorázovku.:) Ještě sama nevím, co se tam všechno semele a jak se to nakonec rozplete, ale první čtyři stránky už mám.X) Takže, jak už jsem řekla v nadpisu, bude to M+M a název zní "I´m your drug - you are my sun" (sorry, nic lepšího, co by souviselo s dějem, mě nenapadloXD).

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 13.část

26. ledna 2008 v 18:03 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
"Já… Se omlouvám." Zakoktal vyděšeně. Nenašel odvahu se jim podívat do očí. Dřív než stačil kdokoliv zareagovat, rozběhl se do svého pokoje. Běžel co nejrychleji, aby ho nikdo nemohl dohonit.
Adrien chtěl jít za ním, ale matka ho popadla za rameno a prakticky ho donutila, aby si sedl. Táta stál o kousek dál, aby to jistil, kdyby se náhodou Adrien pokusil vzít do zaječích.
"Tak, a teď mi koukej nalít čistého vína aspoň ty. Co se tady děje?" řekla ledovým hlasem matka.
Adrien věděl, že je v pasti. Nemohl utéct. Mohl jedině mlčet. A to taky dělal. Mlčel. Mlčel minutu, dvě…
To už se do toho vložil táta, protože věděl, že jedinou šanci se něco dozvědět mají, když se těmhle odmlkám vyhnou.
"Hele, Adriene, já jsem ti něco řekl. A myslel jsem to smrtelně vážně. Srandy skončili. Koukej se přiznat. Nebo mám jít a dostat to z Raina?"
Adrien se po něm podíval tak bolestným pohledem, že vypadal skoro jako týrané zvíře.
"Ne, Raina ne…" dostal nakonec ze sebe slabým hlasem.
"Tak teda ty. Je mi jasný, že ti to není příjemný, nám s maminkou taky není příjemný, když nám lžete do očí. Čím dřív nám řekneš, co se stalo, tím rychleji to budeš mít za sebou." Sklonil se nad ním táta.
Čím dřív nám řekneš, co se stalo… Není příjemný, když nám lžete do očí…
Ta slova mu vehnala slzy do očí. Cítil se jako ten nejmizernější tvor na celé planetě. Ano, lže jim do očí, ale když jim do očí řekne pravdu, bude to tisíckrát horší.
"Tak co se stalo?" pokusila se ho přimět k mluvení matka.
"My… My…" vzlykal Adrien, ale nemohl. Nemohl. Skutečně to nešlo. Srdce mu chtělo puknout a hlava plánovala uletět někam pryč. Nejradši by uletěl taky. Někam hodně daleko. Kde by z něj slunce a milosrdný déšť smyli všechnu ostudu.
Rodiče se po sobě zaraženě podívali. Adrien neměl ve zvyku brečet, a teď nebyl k utišení. Slzy mu samovolně stékaly dolů po tvářích, a neubývalo jich.
Pevně zavřel oči a dal si ruce před pusu, jako kdyby se modlil.
"Dobrý bože, odpusť mi to…" zašeptal do svých dlaní.
"Adriene, proboha… Co se děje?" vzala ho matka starostlivě za ruku.
"Mami, musíš mi to odpustit…" prosil Adrien úpěnlivě.
"A co, co ti mám odpouštět?" nechápala.
"My… My dva… Spolu…" snažil se ze sebe Adrien dostat alespoň souvislá slova, když ne věty, ale moc se mu to nedařilo.
"Co? Co vy dva?" ptala se dál matka, zatímco tátovi v neblahé předtuše jen podklesla čelist.
"Adriene, proboha…" vyhrkl.
"Mě to moc mrzí…" obrátil se jeho směrem Adrien.
"Ty víš, o co jde?" otočila se po něm i matka.
"Já… Bože… Adriene, vy jste spolu… Měli sex?" zeptal se nevěřícně a šokovaně táta. Adrien skoro až nelidsky zaskučel, dlaněmi si ucpal uši a úplně se schoulil do klubíčka. Bylo to venku. Nejstrašnější tajemství, které kdy mohl mít, bylo venku…
"Co…??!" podívala se matka po Robovi, jestli se nezbláznil, "Jak… To myslíš? Adriene, je to pravda??"
Ale Adrien se po ní ani nebyl schopný podívat, natož odpovědět. Ležel dál schoulený do klubíčka a přál si být pryč, daleko, daleko odtud, a možná i mrtvý.
"Tak Adriene, já s tebou mluvím!!" chytila ho matka za ruku a donutila ho, aby se na ní podíval, "Je to pravda?!"
"Nech mě na pokoji!" vytrhl se jí Adrien, "Nechte mě na pokoji všichni!"
Rain jejich křik slyšel až k sobě do pokoje a rovněž se rozbrečel. Potichu, neslyšně, bolestně. Takže už to vědí… Najednou, ani nevěděl, proč to dělá, se zvedl, pomalým krokem došel k oknu a třesoucí se rukou ho otevřel. Zahleděl se dolů. Přemýšlel, jestli by to bylo skutečně tak rychlé a bezbolestné… Stál tam, ale neskočil. Jen zkrátka přemýšlel o tom, jaké by to bylo. Protože to třeba jednoho dne skutečně udělá, jestli se těch příšerných výčitek svědomí nezbaví.
"Raine?" objevil se najednou v jeho pokoji táta. Rain se po něm přistiženě otočil.
"Máš chvilku?" zeptal se ho táta po menším zaváhání.
Rain jenom rychle zavrtěl hlavou a znovu se zahleděl ven z okna.
"Nastydneš se, venku je zima." Pokusil se ho táta od okna nějak dostat.
"Tak ať." Trhl Rain rameny.
"Raine, já ti nechci nadávat…" zkusil to tedy táta jinou taktikou.
"A já se v tom zase nechci pitvat!" zapištěl Rain bolestivě, přitiskl si prsty ke spánkům a svezl se podél zdi na zem.
"A kdy to teda chceš řešit?" sklonil se nad ním táta.
"A co mám asi tak řešit? Vždyť už to stejně nejde vzít zpátky! Tak čeho bych tím docílil?! Nechci se v tom hrabat! Myslíš, že je to nějaká slast vzpomínat na to, jak jsem šoustal vlastního bratra?!"
…A jak se jim to v tu chvíli líbilo? A jak ho Adrien svou poddajností a ochotou k čemukoliv vyprovokoval k tomu, aby si to s ním rozdal hezky natvrdo? Jak ho vzrušovalo jeho sténání a pobízení, aby pokračoval?
Rain se do sebe schoulil, jak nejvíc mohl. Chtěl před těmi myšlenkami utýct, nechtěl na to vzpomínat! Kéž by uměl svým vzpomínkám přikázat, aby se zkrátka přestaly vracet! Ale ony se vracely, pořád a pořád, pronásledovaly ho každý den, kdykoliv viděl Adriena, kdykoliv zaslechl v hovoru jen malou narážku na sex… Zvoral to. Zvoral to jak nejlépe mohl.
"Dobrá. A co teda navrhuješ, abych udělal?" zachoval si táta jakž takž chladnou hlavu.
Nejlíp vypadl z mýho pokoje, chtěl odseknout Rain, ale nešlo mu to přes jazyk.
"Nedělej nic." Řekl nakonec tiše.
Táta se konečně odvážil k němu přijít blíž a kleknout si před něj.
"No ale něco bysme udělat měli, nemyslíš?" řekl vlídně.
"Nemůžeme udělat nic." Rozbrečel se Rain nanovo.
"Raine, ale tohle sami nezvládneme."
"Ale budeme muset! Protože jestli se tohle dozví ještě někdo jinej, tak nás zavřou!!" rozkřikl se Rain.
Táta na to neřekl nic. Tohle mu bylo jasné, že kdyby šli za nějakým psychologem s tím, že se ti dva spolu vyspali, tak mají druhý den před bytem policii a sociálku. Ale sami se s tím nemůžou v životě vyrovnat… A on si zase nepřišel jako tak dobrý psycholog.
"Je mi to líto." Dostal ze sebe nakonec přiškrceně Rain.
"To je samozřejmé. Mě je tě taky líto." Pokýval táta hlavou. Záměrně použil jednotné číslo. Ne že by Adriena nelitoval. Ale věděl, že by nebylo úplně dobré ho teď Rainovi připomínat.
"Kdybys věděl, jak strašně se cítím…" schoval Rain zahanbeně obličej do dlaní.
"Já vím." Sundal mu táta zase ty ruce dolů, "Neboj se, něco vymyslíme. Nějak to dopadnout musí."
Rain tiše přikývl.
"Nechceš třeba nějakej prášek na uklidnění?"
Na to zase jen zavrtěl hlavou.
"Dobře." Přikývl tedy táta, zvedl se a zavřel to okno. Významně se podíval na Raina: "A takhle to okno taky zůstane, jasný?"

Jéé, i s bonusem!:)

25. ledna 2008 v 17:32

Jsem líná to kopírovat na sblog, kvůli těm pojabenajem copyrightům...:-/ Ale zase jsou to sexy chlapci, ne?XD

Ha, přiznání!XD

24. ledna 2008 v 15:41 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
Seth se prokecl!XD Ne, to je samozřejmě myšleno jako nadsázka, ale když si pustíte to video, tak se alespoň zasmějete.XD Konkrétně je to ten okamžik od 3:20, kdy mu ta moderátorka říká, že před Dirty Sexy Money hrál v Nip/Tuck, kde byl opět součástí totálně disfunkční rodiny a že to vypadá jako kdyby to bylo jeho oblíbené téma, a Seth se tak hezky usměje a řekne: "Yeah, I got some experience with disfunction..." Prostě každý má svého Raina...XD

Steps To The Future, 1.část

22. ledna 2008 v 22:10
"Tobě muselo přeskočit! Taková příležitost, konečně role, se kterou můžeš pořádně prorazit, a ty se zrovna teď rozhodneš, že máš děsně neodkladnou záležitost!" soptil manažer.
Jon nasadil zamyšlený výraz a vztekle hodil do cestovního kufru čistou košili.
"Hele, natáčení ještě nezačalo, takže času mám zatím ještě dost. Jakmile začne natáčení, už se těžko uvolním a nezlob se na mě, ale tohle JE neodkladný."
"A smím teda vědět, o co jde?" zeptal se manažer prudce.
"Hele, já jsem za dva dny zpátky. Když dneska večer odletím tam, zítra si to vyřídím a nejpozději pozítří ráno jsem zase tady, jde jen o jeden jedinej blbej den!" ohradil se Jon místo odpovědi. Schválně kličkoval, kdyby mu prozradil pravý důvod, naštval by ho ještě víc, protože by si myslel, že si z něj utahuje.
"Aspoň se ti do tý doby trochu zahojí to čelo." Procedil manažer mezi zuby, "Víš co, dělej si co chceš, já tě nijak omezovat nebudu. Ale jestli přijdeš o tu zakázku, tak si hledej novýho manažera."
"Ty to zvládneš." Ujistil ho Jon s ironickým úsměvem a podvědomě se zlehka dotkl svého čela, které mu zdobila slušivá náplast, ukrývající tři stehy. Důkaz toho, že se mu to snad nezdálo… Přece nemohl jen tak pro nic za nic za bílého dne omdlít. Pro všechny ostatní ale samozřejmě platila klasická verze o nešikovnosti na schodech. Přece jim nebude vykládat, že se říznul do hlavy o umyvadlo, když se zničehonic odporoučel na zem.
"Chceš zavolat taxík?"
Jeho manažer uměl skutečně zachovat tvář.
"Byl bys moc hodnej." Počastoval ho Jon dalším roztomilým úsměvem a s konečnou platností zaklapl kufr. Letí mu to za hodinu a půl, bude to mít jen tak tak.
V letadle měl dostatek času si ještě jednou všechno zopakovat. Jestli třeba nedělá chybu… Jestli by skutečně nebylo lepší se na to vykašlat. Nerad se honil pro druhé. Utěšoval se tím, že to dělá i kvůli sobě. Něco jako kdyby mu říkalo, že tohle se nedá vyřešit po telefonu, že tohle si musí vyřešit osobně. Nakonec si na uši narazil sluchátka a snažil se relaxovat. Zavřel oči a cestu víceméně proklimbal.
Chvíli před přistáním měl ale najednou divný sen. Pokud se to dá nazvat snem, vzhledem k tomu, že vlastně nespal, pouze dřímal. Ale tenhle stav mezi vědomím a spánkem je na tyhle radosti nejlepší, člověku na mysli najednou vyvstávají myšlenky a obrazy tak neskutečné, že se jim ani nechce věřit, ale přitom jsou tak skutečné, že se člověk kolikrát probere div že ne s infarktem myokardu. S ním to bylo něco podobného. Vnímal, že je v letadle, dokonce i jakoby z dálky vnímal hudbu, která mu hrála ve sluchátkách… Vůbec mu v tu chvíli nepřišlo divné, že je celé letadlo prázdné. A najednou po něm někdo natáhl ruku a pevně ho chytil za krk.
Jon na sedadle úplně nadskočil. Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. Ale cestující byli na svých místech a i všechno ostatní se zdálo být v naprostém pořádku.
Přesto mu po zádech běhal takový mráz, jako kdyby ho snad jen krůček za jeho zády sledovala sama smrt. Otáčel hlavou, div si krk nevykroutil, ale nikoho ani nic podezřelého neviděl. Ten nepříjemný pocit ho však neopouštěl. Ztěžka se zvedl ze sedadla a vpadl do kabinky WC, aby si u umyvadla studenou vodou opláchl obličej, byť zrovna v téhle situaci neměl k umyvadlům a umývárnám vůbec zrovna kladný vztah.
Studená voda ve tváři ho příjemně chladila a skutečně trochu odplavila tu nervozitu, která zaváněla až šíleností. Ta vlna úzkosti se však ještě na chvíli vrátila, když na svém krku v zrcadle spatřil otisky prstů. Bylo jedno, že byly sotva znatelné. Byly tam. Nasucho polkl. Takže se skutečně něco děje. Otázka je, jestli se to týká jen jeho, nebo jich obou, jak se už ze začátku bez jakýchkoliv důvodů domníval.
Z reproduktoru nad jeho hlavou zašveholil hlas letušky, že už budou přistávat, aby si sedli na svá místa a připoutali se. O něco jistějším krokem než před chvílí se vrátil na sedadlo.
-.-.-
Konečně usnul. Konečně to vypadalo, že bude mít klid. A najednou…
Z tvrdého spánku najednou doširoka otevřel oči. Něco ho k smrti vyděsilo, aniž by tušil co.
Posadil se na posteli a bázlivě se rozhlédl po hotelovém pokoji. Dřív by se jen převalil na druhý bok a spal by dál, ale po jistých zkušenost byl radši obezřetný. Už minulou noc usínal s takovým velice zvláštním pocitem. Teď s ním neusínal, teď se s ním probudil. Mrkl na budík. Bylo za deset minut dvanáct. Aspoň že není úplná půlnoc. Dneska to zalomil poměrně brzo.
Rozhodl se vstát. Bude tak hodinku vzhůru, bude třeba čučet na televizi, a až se mu začne znovu chtít spát, půjde si lehnout. Rozsvítil tedy nejprve lampičku a pak hlavní světlo, pro jistotu na sebe hodil první triko, které mu přišlo pod ruku, protože měl na sobě akorát spodní prádlo, vzal si džus a usídlil se u televize. Cítil se už docela v pohodě a nechápal, co tak jančil.
Najednou na dveře jeho pokoje někdo zaklepal. Koukl na hodiny, aby zjistil, že je pět minut po půlnoci. Kdo mu může v tuhle dobu něco chtít?
Otevřel a zůstal zírat.
"Jone! Co tady děláš?" vykoktal ze sebe, když se z toho šoku vzpamatoval.
"Ahoj, omlouvám se, že jsem ti sem tak vpadl v tuhle dobu, ale…" zarazil se, "Můžu dovnitř?"
"Jasně, pojď dál." Pustil ho Jared dovnitř, "Nemáš hlad nebo žízeň?"
"Ne, to je dobrý." Mávl Jon rukou a posadil se vyčerpaně do křesla.
"Co to máš na krku?" všiml si Jared červených otlaků.
Jon si podvědomě sáhl na místa, kde tušil ty proklaté otisky, ale nějak zapomněl odpovědět.
"Hele, vlezeš mi sem o půlnoci poté, co jsme se rok neviděli a vlastně to vypadalo, že se už neuvidíme nikdy, vypadáš, jako kdyby se tě někdo snažil uškrtit a hraješ si na tajemnýho, o co tady sakra jde?" dopálil se Jared.
"Vážně nic netušíš?" zeptal se ho Jon.
To Jareda zarazilo.
PRSK! Najednou, zničehonic, vypadla elektřina. Oba se lekli. Ale Jon méně. Celou dobu měl tak nepříjemný pocit, že jen čekal, kdy se tohle stane.
"Sakra!" zaklel Jared, protože mu srdce leknutím vyskočilo až do krku. Chtěl vyjít na chodbu, aby zjistil, co se vlastně stalo, ale Jon ho zadržel.
"Ani to nezkoušej. Stejně nepůjdou otevřít."
"Jak to myslíš?" otočil se po něm nechápavě Jared. Ale to už sám poznal, že jeho otázka byla zbytečná. Ten samý zlý pocit, jako když se probudil, byl zpátky, a tentokrát snad s ještě větší intenzitou. Cítil se hrozně neskutečně. Vlastně… Takhle se ještě nikdy necítil. Jednou vlastně ano, když se poprvé viděl s Jonem. Má snad na něj on takový vliv? Nebo čím to je…?
"Přestaň se klepat, to seš nějakej chlap?" sykl po něm Jon a blýskl po něm pohledem. Pak si ale všiml, že se Jared netřese ze strachu. Ne. Tohle bylo něco jiného.
"Co je s tebou?" chytil ho Jon starostlivě kolem ramen.
"Já… Nevím." Vydechl Jared a chytil se za hlavu. Chtěl odtud pryč, utíkat, až by se mu za patami prášilo, ale na druhou stranu stál pevně na svém místě a nemohl ani nadzvednout nohu, natož snad udělat jediný krok.
A najednou… Jako když v jeho hlavě někdo zhasne vypínač. Najednou neměl žádné myšlenky, žádné pocity… Jenom cítil energii, která přicházela jako by od okna. Natáhl proti té energii ruku. V tu samou chvíli učinil ten samý pohyb Jon. Udělal to ze stejného důvodu? Nevěděl. Nevěděl a neřešil to.
Ucítil lehký vánek a pak dotyk čehosi na své ruce. Náraz. Stáli pořád v hotelovém pokoji, ale jako kdyby se přenesli do jiné dimenze. Pár kroků před nimi stála postava, z níž viděli pouze temnou siluetu. Nemohl to být člověk. Takhle lidé nevypadají. Nevěděli, k čemu tu neznámou bytost přirovnat. Byla… Neskutečná.
Přesto na ně ta nelidská, záhadná bytost promluvila lidským jazykem: "Nebojte se, nemusíte se ničeho bát… Zatím."
To "zatím" zaznělo více než zlověstně.
"Kdo jsi? Co chceš?" vypálil ze sebe Jon, který byl přece jen více při smyslech než Jared. Ten vypadal, že ho celá situace úplně pohltila.
"Nesejde na tom, kdo jsem. Vy jste se provinili." Vztáhla k nim ta bytost hubenou ruku s dlouhými prsty, které vypadaly jako úzké, ostré drápy, "A za to vás stihne trest. Můžete to však ještě odčinit."
"A čím jsme se tak strašně provinili?" vyštěkl Jon.
"Je zakázané využívat možnosti posmrtného života k tak malicherným a jednostranným účelům jako je vyřizování rodinných sporů, ještě ke všemu touto cestou!" zaburácel hlas.
"Ale za to my nemůžeme!!" ohradil se Jon. Nevědomky si přitiskl Jareda blíž k sobě.
"Skutečně ne? Jste to vy a jen zase vy, pouze v jiné době a jiné situaci."
"To je blbost! Tohle je můj život, můj nový život, nechtěl jsem s tím minulým nic mít a ani teď nechci!"
Jon začínal být rozčilený.
"Ne?" zazněla posměšná odpověď, "Tak proč se ho tedy snažíš bránit? Snad čistě z přátelství, které mezi vámi ani není?"
"To je blbost." Zamumlal Jon, ale uvědomil si, že jeho pocity jsou skutečně nějak… Jiné než před chvílí.
"Prosím, tohle nemáme zapotřebí." Promluvil konečně i Jared.
"Ale jistě, že to máte zapotřebí." Ujistil ho hlas.
"A co teda máme udělat?" šel Jon k věci.
"Chcete-li se vyrovnat se svým minulým životem, prosím, udělejte to. Ale musíte to dokonat a dotáhnout do konce. Stejně jako vy, narodili se znovu i další lidé z vašeho okolí. Obracím se tedy proto zejména na tebe," ukázala bytost svým prstem-pařátem na Jareda, "Abys pomstil svou smrt. Zajisté si velmi dobře vzpomínáš na tu ženštinu."
Jon šokovaně pohlédl na Jareda, co on na to. A ten výraz, který spatřil v jeho tváři, ho vyděsil. Byl teď skutečně daleko, mimo tento svět. On sám byl taky, to si uvědomoval, ale… Ne takhle.
Jared si to musel po chvíli asi uvědomit, protože zaklepal hlavou jako pes, který se oklepává, a řekl možná až příliš nahlas: "Ne! To neudělám!"
"Pokud ne, postarám se o to, abyste se už do tohoto světa nikdy nevrátili, a aby vaše duše nikdy nenašli klidu." Oznámil mu hlas tak ledově, že by to stačilo na zmrazení celého pekla. Nebylo pochyb o tom, že by to nebylo nic příjemného.
"Počkat, my?" zarazil se Jon nad tím množným číslem.
"Byl to snad tvůj bratr, ne? Nepřísahal jsi nad jeho mrtvým tělem? Není tvou povinností pomstít jeho smrt též?"
Udělej to, to přece zvládneš…
Jon napodobil Jaredovu reakci a zatřepal hlavou. Co ho to sakra napadlo?!
"Ne." Řekl pevně.
Najednou tma…
-.-.-
"Jone, tak kurva prober se už!"
Studená voda v obličeji a cizí ruce na jeho ramenech ho vrátily zpět mezi živé.
"Co…?" vydechl nechápavě.
"Co by, seknul jsi sebou." Oznámil mu Jared, "A kdybys nevěděl, kde seš, tak v Americe, planeta Země."
Jon se rozhlédl kolem sebe. Ležel na posteli v hotelovém pokoji… Netrvalo dlouho a vzpomněl si.
"Ty vado, moje hlava." Zaskučel.
"Však ses do ní taky hezky majznul. Koukal jsem, že už podruhý." Poznamenal uštěpačně Jared.
"Úžasný. Nemáš led?" zeptal se Jon. Tímhle tempem z něj bude za chvíli retard.
S balíčkem ledu na svém zátylku se už cítil o něco lépe.
"A proč jsem sebou seknul, nevíš?"
"Vím." Přikývl Jared a zamyšleně se usadil do křesla, "Jen… Tomu trochu nerozumím."
"Tak to zkus, já se budu snažit stíhat." Pobídl ho Jon.
"Zkrátka… To něco, nevím, co to bylo… Řekl jsi ne a pak jsi hned omdlel, a ta… bytost zase spustila ty svoje litanie, který jsem nestíhal, ale pochytil jsem něco v tom smyslu, že místo, co bys poslechl svoje nitro, tak ses snažil uvažovat jako člověk… Nebo tak nějak."
Jared se celou dobu vyprávění mračil. Na čele se mu udělala nespokojená, zamyšlená vráska.
"No samozřejmě, že jsem uvažoval jako člověk, jak taky jinak!" ohradil se pohoršeně Jon. Pak ho ale napadlo: "Počkej… Vždyť ty jsi reagoval úplně stejně jako já. Jak to, že se ti nic nestalo?"
"Já jsem nereagoval stejně jako ty." Odvětil Jared a zakabonil se ještě o něco víc, "Zatímco jsi byl mimo, přemýšlel jsem o tom… A pokud mám mít klid, klidně do toho půjdu."
"Přeskočilo ti?" zaklepal si Jon na čelo, ale jen lehce, "To chceš radši shnít ve vězení?"
"Určitě z toho půjde vybruslit jinak."
"Jo, a jak, ty chytrej?"
Na to mu Jared neodpověděl, pouze se pořád tvářil stejně vražedně.
"Jak to vůbec myslíš, že jsi nereagoval stejně jako já?" napadlo najednou Jona.
"Protože jsem to neřekl já." Zamumlal Jared.
Jon si vzpomněl na ten pocit, kdy jako by mu zdravý rozum vypověděl službu. Kdy ho něco nutilo, aby souhlasil. To by jeho v životě nenapadlo. V tomhle životě by ho to nenapadlo…
Vyděšeně vytřeštil oči.
"Konečně ti to došlo?" ušklíbl se Jared.
"To je noční můra, tohleto…" vydechl zoufale Jon, "A my dva se prostě neshodneme nikdy."
"Já se momentálně hlavně nemůžu shodnout ani sám se sebou." Odsekl Jared.
"No… Ale konec konců tu jde o něj, ne o tebe, a on nechce…" pokusil se Jon.
"Jo, ale tohle je můj život! Já žiju tady a teď, a když mě to tady a teď ovlivňuje, tak je to především můj problém, a já se ho chci zbavit!" praštil Jared rukou vztekle do opěradla, "Ostatně, mohl bych říct to samý já tobě, že ty sice nechceš, ale on evidentně ano!"
"Jo, ale kdo je to "on"? Ty říkáš, že žiješ tady a teď, to já taky! A já nechci skončit v lochu, protože ti doufám musí být jasný, že to, ať to bylo cokoliv, chce, abysme jí zabili!"
Jared se ušklíbl: "A nemáš náhodou chuť zabít ještě někoho?"
Jon jenom šokovaně otevřel pusu a zapomněl jí zavřít.
"Mám chuť zabít tebe." Zavrčel.

Wild Minds, 5.část

22. ledna 2008 v 22:09 Wild Minds
"No to je dost, kde jste byli?" uvítal je nevrle Wes.
"Tak, a máš dvě možnosti." Otočil se Chris po Davidovi, "Buď se přiznáš sám, nebo tě nahlásím já. Vyber si."
"A nemohlo by se to prostě nechat být?" ušklíbl se David.
"To si piš, že nemohlo. Nejsem vedoucí pokoje jen tak pro nic za nic." Vrátil mu úšklebek Chris.
"Tak dozvím se, co se stalo?" začala Wesovi docházet trpělivost.
"Dovolil jsem si jednou zase krásně nezvládnout svoje takzvaný schopnosti, no!!" vypěnil David a rozmáchl se rukama tak, až málem praštil vedle něj stojícího Chrise.
"Uklidni se, to není nic, kvůli čemu by ses měl rozčilovat. Běž zaujmout nějaké místo mezi ostatními a po skupinovce za mnou přijď." Poslal ho Wes sednout. David odrázoval k co nejvzdálenější volné podložce a žuchnul na ní s tím nejotrávenějším výrazem ve tváři.
"Ten si prostě nedá pokoj." Poznamenal Aaron.
"Jako kdyby ty sis ho někdy dal." Ušklíbl se Jade.
"Ticho!" napomenul je Wes.
"Ty taky slyšíš všechno, co?" odpověděl mu drze Jade. Wes na to nereagoval, ale napadlo ho, že už by si o něm vážně měl promluvit s Jurgenem. Jade se choval čím dál hůř. Bylo mu samozřejmě jasné, proč to všechno - dělal si naděje, že ho na konci roku pustí, stejně jako jeho kamaráda. Ale udělali mu čáru přes rozpočet a to nemohl překousnout. Od té doby se vytrvale stavěl na zadní, a zdálo se, že už se jeho zpupnost začala blížit kritické hranici. Jestli se dá dohromady s Aaronem, jsou společně schopní čehokoliv.
Zatímco ostatní předstírali, že cvičí jógu, Aaron s Jadem se královsky bavili. Seděli, ani předstírat s ostatními se nesnažili, a jen se tiše pro sebe smáli, jak všichni opakují po Wesovi ty směšné cviky. Jako poslušné ovečky. Poslouchají vždycky a ve všem.
"Fuck off na kov." Vydechl nakonec otráveně Jade a lehl si na záda, ruce si složil pod hlavou. Zavřel oči a relaxoval. Vždyť koneckonců to mělo být cvičení určené k relaxaci, ne? A on se k tomu, aby si odpočinul, nepotřeboval kývat jako strom nebo se zakličkovat div že ne do mašle. Stačilo mu si jen hezky protáhnout záda. Trochu ho pobolívala hlava.
Ani nevěděl o další úsměvné náhodě - že ho David po chvíli napodobil.
"Hele." Drbnul Aaron do Thomase a schválně mluvil co nejvíc potichu, aby ho Jade neslyšel, "Naše sladká dvojička už se zase napodobuje."
"No jo." Začal se tiše smát Thomas, "Jsou prostě dokonalí, slaďoušci naši."
I když cvičení skončilo, Jade se pořád nějak neměl k tomu, aby se zvedl.
"Jade?" stoupl si nad něj Wes s rukama v bok, "Ráčil by ses probudit?"
Do Jadea vjela ohromná touha něco rozbít. Znal jí moc dobře, tu akutní potřebu ulevit si. Věděl, že by jí neměl podléhat. Ale praštil rukou tak silně do podlahy, že to zadunělo, jako kdyby na ní dopadlo padesátikilové závaží.
"Vždyť já už vstávám." Oznámil pak Wesovi zcela nevinně.
Wes to ještě neřekl nahlas, ale začínal si dělat starosti. Jade se choval čím dál víc nepřiměřeně. Už teď přišla celá roční práce prakticky vniveč, zase se přestává ovládat. A to rozhodně nebylo dobré znamení. Jenže Jade odmítal komunikovat a všem pokusům o to, aby ho nějak zpracovali, se jen smál. Chtěl jediné, být volný. Ale vynucoval si to nešťastným způsobem. Jako kdyby mu nebyl Aaron dostatečnou výstrahou. Horší by bylo, kdyby se mu stal vzorem. Ale Wes stále ještě doufal, že takhle daleko to nezašlo.
"A víte co? Já vás mám pro dnešek tak akorát dost." Rozhodl Wes, "Řekli jste si o to oba dost jasně. Služba v kuchyni, na příští tři dny. Máte nástup ode dneška."
"Jupí!" zaradoval se Daniel, který měl mít službu původně.
"Počkat, jak oba?" zavětřil Jade v nepříjemné předtuše.
"Jen se neboj, tamhle pan Desrosiers ti určitě rád pomůže." Ukázal Wes směrem k Davidovi.
"Počkat, to mám jako pykat za něco, za co nemůžu??" vyskočil okamžitě David jako čertík z krabičky.
"Pozdní příchod na skupinovku, odmlouvání a ještě sabotování výuky ti přijdou málo? Jestli chceš, prodloužím ti trest na týden." Odvětil tvrdě Wes, aby bylo jasné, že dál o ničem nehodlá diskutovat.
David viděl rudě. Co si o sobě sakra myslí?!
Jen se moc nevztekej, parádo, pomyslel si Jade.
"Nic si z toho nedělej. Mysli na to, jak jim to tady hezky všechno obrátíme naruby. Pak tomu debilovi můžeš to nádobí narvat třeba někam." Ušklíbl se Aaron povzbudivě na Jadea, když se po obědě otráveně zvedl a chystal se odejít do kuchyně.
"Už se na to neskutečně těším." Zavrčel Jade. David už v kuchyni čekal, stál tam opřený o sporák a vypadal bledý.
"To už se ti dělá špatně dopředu z toho nádobí?" rýpl do něj Jade.
"To víš že jo." Zašklebil se David a jal se třídit nádobí. Proč tu sakra nemůžou mít myčku… Navíc mu skutečně nebylo nejlépe, jak se najedl, tak ho ten žaludek znovu začal bolet, a to už si myslel, že je to dobré. Nejhorší to bylo, když si nedal pozor a hodně se naklonil přes pult pro utěrku, protože byl líný udělat ten jeden krok. V ten moment ho do žaludku chytla málem křeč, až se celý zkroutil.
"Jsi v pořádku?" položil mu Jade ruku starostlivě na rameno. David se opatrně narovnal.
"Jo, už je to lepší. To nic, to je ještě pozůstatek od rána." Mávl nad tím rukou.
Jade se jen smutně pousmál. To ráno mu bylo doopravdy líto. Jako kdyby nestačilo, že mu David něčím připomíná bráchu i tak, ještě mu musí připomínat, co provedl…
"Jestli chceš, tak si běž sednout, já to udělám za tebe." Navrhl.
"Ne, to už je vážně dobrý." Zamítl jeho pomoc David. Byl z něj zmatený. Chvíli na něj byl jedovatý a pak se zase choval tak starostlivě…
Jade se tedy znovu zabral do uklízení umytého nádobí, ale když si myslel, že si ho David nevšímá, zadíval se na chvíli na své ruce. Vzpomněl si i na to, jak o skupinovce praštil do podlahy. Povzdechl si. Ale co mohl dělat jiného. I kdyby si ty ruce uřízl, ta síla v něm bude dál. Navěky…
Zatřásl hlavou, nechtěl na to myslet.
"Co vzdycháš?" zeptal se ho David konverzačně.
"Ale nic." Odvětil rychle Jade. Z toho David poznal, že asi v moc komunikativní náladě není, ale to on ostatně nebyl skoro nikdy.
Jade byl momentálně ponořený do svých problémů a skutečně neměl náladu se vybavovat. Vzpomínal na svojí rodinu. Jak se asi mají, co vůbec dělají… A jak je asi bráchovi… Tahle otázka ho trápila nejvíc. Kéž by na ní znal odpověď. Doufal, že už mu nic není a že je v pořádku…
Musí to ještě nějak vydržet. Nejpozději do měsíce bude zase volný. A pak si bude moct jít, kam bude chtít, a za kým bude chtít.

Na týhle fotce vlastně není nic vtipného...

20. ledna 2008 v 23:59 Funny F1
...pokud teda nejste já a při psaní Good Boys jste si nepředstavovali, že takhle nějak vypadá Christianova dcera.XD (ve skutečnosti je to jeho sestra Carina)


Jedna Noc, Tisíce Výčitek 12.část

17. ledna 2008 v 21:24 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
Nevěděl, co ho tolik přitahuje na lidské tváři, ale fascinovala ho. Možná to bylo proto, že byla tak variabilní a stačil jediný nepatrný pohyb rukou a z potěšeného úsměvu mohl být úšklebek, ze smutných očí mohly být oči překvapené…
A tahle tvář navíc měla takový zvláštní výraz, který ještě nikdy nekreslil. Znal jí více než dobře, ale přesto… Nešlo mu to. Cpaly se mu tam zcela jiné rysy. K celému tomu výjevu mu zkrátka pasoval někdo úplně jiný. Někdo s jemnými liniemi obličeje, někdo s dlouhými vlasy… Jeho ruka si žila vlastním životem a mozek nebrala na vědomí. Chtěl jí zastavit, jenže… Výsledek byl tak perfektní, že neměl to srdce to nedokončit. Nepochyboval, že tohle bude jeden z jeho nejlepších obrazů. A taky nejosobitějších.
Někdo zaklepal.
Jak on tohle nenávidí!!
"Co?!" houkl otráveně a stoupl si před obraz tak, aby na něj nebylo vidět.
"Jedeme do města, nechceš jet s námi?" nakoukla dovnitř máma.
"A co tam?" odvětil nenadšeně Adrien.
"Jen tak, po nákupech… Chtěl jsi přece něco nového na sebe." Snažila se ho matka nalákat.
Adrien si dal otráveně ruce v bok, v tuhle chvíli mu byla nová košile úplně ukradená.
"Ale no tak jo." Vydechl nakonec rezignovaně a odložil tužku na stůl.
"Co to kreslíš?" zeptala se ho matka. Adrien si uvědomil, že tím pohybem kousek kresby odkryl. Rychle si před ní zase stoupl.
"Ale nic. Ještě to není dodělaný." Řekl ještě rychleji.
"No dobře. Tak na sebe něco hoď, pojedeme za chvíli."
-.-.-
"Padej!" vykázal táta Adriena z místa spolujezdce, kam si chtěl automaticky sednout.
"Proč? Vždyť vždycky sedím vedle tebe!" bránil se Adrien.
"Když jsme sami, ale jinak vedle mě vždycky sedí máma, tak švihej dozadu." Řekl nesmlouvavě táta. Adrien si tedy s ne zrovna přívětivým výrazem sedl za spolujezdce. Rain, který už byl v autě nakvartýrovaný dlouho, si od něj nepatrně poodsedl. Adrien si taky sedl co nejdál to šlo.
Celou cestu oba ostentativně mlčeli. Rodiče si toho snad ani nevšimli. Bavili se o svých záležitostech, co v práci, co bude s penězma a tak dále, klasické řeči dospělých. A vzadu za nimi seděli jejich dva téměř dospělí synové, kteří toužili být od sebe navzájem co nejdál, protože nesnesli sedět u sebe v tak těsné blízkosti.
Ale alespoň pro Adriena byl nakonec výlet do nákupního centra uspokojující. Za výlohou jednoho značkového obchodu totiž spatřil naprosto dokonalé kalhoty, bez kterých od té doby prostě nemohl existovat. A když se po tom obchodě rozhlédl pořádně, dal z toho nakonec dohromady celý model.
"Po kom ty seš takovej manekýn…?" kroutila nad ním matka hlavou, když se Adrien ze všech stran prohlížel v zrcadle. Byl nadmíru spokojený. Volnější kalhoty v barvě mokrého písku, k nim bílý pásek a stylovou černou košili s bílým nátělníkem, přesně v jeho stylu. Že to bude pěkně drahá záležitost, to už ho tolik nezajímalo.
"No, po kom asi? Po mě!" vzal ho táta hrdě kolem ramen.
"Jo, no to rozhodně!" smála se maminka, "Teď už je to sice lepší, ale dřív jsi chodil jako trhan!"
Rain se jejich veselí neúčastnil, pouze tam tak postával a pokoušel se být neviditelný. A hlavně být bez mozku a bez myšlenek. Nemohl si Adriena prohlížet bez toho, aniž by se mu nevybavilo, jak ho fascinovala jeho úžasná postava, jak se ho dotýkal a jak se on dotýkal jeho… Jak z něj sundával tričko a jak si potom on sám dobrovolně (!!!) sundal i ten zbytek…
Projel jím mráz, jako ostrý nůž. Radši předstíral, že má nejvíc napilno prohlížet si novou kolekci mikin.
"No, hurá, to jsem ráda, můžeme konečně jít. Ty nic nechceš, Raine?" probral ho konečně k životu hlas jeho matky.
"Eh… Ne." Odpověděl a přestal se přehrabovat v oblečení.
"Hurá, aspoň se trochu hneme." Zadoufala matka.
"Vzhůru!" zavelel táta, Adrien to doprovodil improvizovaným zatroubením na ruku.
Rain se lehce pousmál, ale bylo na něm poznat, že je nesvůj. Chtěl být taky tak bezstarostný jako oni. Ale když jemu prostě nestačil kus oblečení na to, aby se dal do pořádku.
Postupně obešli zbytek obchodů, ještě si došli do restaurace na trochu předčasnou večeři, komu by taky po odpoledni stráveném v nákupním centru nevyhládlo, a pak už se vydali rovnou čarou domů.
"Teda, a mám toho zase na měsíc dost!" vydechl zmoženě táta a zhroutil se do křesla. Kolem něj prošel Rain s máminou taškou, kterou musel celou cestu zpátky mít na klíně, těsně za ním se přihnal Adrien.
"Prosímtě, nekecej, to říkáš pokaždý." Rýpnul do něj, "Ty jo, já si jdu ještě jednou vzít ty hadry, musím si jich užít, uhneš, brácha?" naklonil se přes Raina, aby dosáhl na tašku se svými věcmi.
Rain měl v tu chvíli pocit, že explodoval. Adrien za jeho zády, jeho ruka přes jeho rameno…
"Jdi ode mě!!!" strčil do něj tak prudce, až Adrien málem neudržel rovnováhu.
"Ty mi to děláš schválně nebo co?!! Přestaň se okolo mě motat! Já už toho mám dost, už nechci, tímhle tempem ze mě bude za chvíli bulimik!!" křičel Rain dál. Bylo to, jako když někdo stiskne tlačítko start. Slova z něj začala tryskat jako láva z jícnu sopky a nebylo síly, která by je zadržela. Nemohl to zastavit ani on, ani ostatní členové jeho rodiny, a už vůbec ne Adrien, ač tiše pípnul: "Promiň…" Tím spíše přilil olej do ohně.
"To si strč za klobouk! Teď už je na nějaký zkurvený omluvy pozdě!"
Konečně mu došel dech. Stál tam, proti svému zaraženému bratrovi, a oddechoval, jako kdyby právě uběhl maratón. A konečně mu došlo, co provedl…

Prudiči...

17. ledna 2008 v 18:12 *-*-*-*-*-*Povídky*-*-*-*-*-*
Nechápu, co maj lidi z toho, když v anketách schválně naklepou negativní odpovědi... Protože ty tři hlasy na konto odpovědi o trapnejch povídkách, kterou jsem tam dala víceméně jenom proto, že je to demokracieXD, nemohly během tak krátký doby přibýt jen tak... No ale tak je jim přáno, že.
NickyHayden

nevím, kam to jinam dát...XD

14. ledna 2008 v 22:59 Co se mi povedlo taky najítXD
Ukradeno od www.lovex.blog.cz , protože mě totálně rozsekl jeden komentář v diskuzi: "Fotka je to pěkná, ale s tou černou to nějak nevychytali... Z Jukeho je vidět akorát půlka hlavy a hoperský boty." XDDD
Aspoň si teď budu konečně pamatovat, jak Juke vypadá...XD

úvod

11. ledna 2008 v 22:22
Jo, takhle to dopadá, když někdo poslouchá From Yesterday… Prostě jsem u toho chytla slinu napsat druhej díl. Ten už bude ovšem z podstatně větší části probíhat v současnosti, no i přesto do toho bude mít minulost hodně co mluvit…;) Takže pokud jste nečetli předchozí povídku Steps From The Past, doporučuji radši nejprve přečíst tu, než se pustíte do téhle...

Že bych málo uměla anglicky?

10. ledna 2008 v 19:46 My World
...Nebo proč se blog.cz rozhodl mě v ní pocvičit?o.O Teda, nejen mě, všechny uživatele...

"Kterej je Kasander?"

5. ledna 2008 v 22:16 Steps From The Past
Protože tu byli menší problémy s tím, jak vlastně Kasander vypadá, tak vám sem dávám fotku, kterou to všechno začalo...

Dream On, Shine On! 6.díl

4. ledna 2008 v 19:04 Dream on, shine on!
"S největší radostí." Opáčil Eric. Teď už ho nic nemohlo vytočit. Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Klid mu ale zjevně neměl být dopřán, protože mu v kapse kalhot zavibroval mobil. Což mu jen tak na okraj připomnělo, že se válí v posteli nepřevlečený, ale co. Ono se to jednou nepodělá.
"Prosím." Přijal hovor poté, co s úlevou zjistil, že je to Daniel. Ani nevěděl, koho čekal, že by mu mohl volat… Blbost, věděl to moc dobře, jen si na to zakázal myslet. Už se té paranoii musí jednou provždy zbavit. Kde by asi jeho nové číslo vzala?
"Tak co, je všechno v pořádku?" vyzvídal Daniel.
"Ale jo, tentokrát to ani nebyl kartáč, spíš kartáček." Trhl Eric rameny.
"Na zuby." Dodal Daniel a na hlase mu bylo poznat, že se usmívá.
"No, tak nějak." Usmál se i Eric, "Před chvílí jsem prohnal toho malýho Freddyho Krugera…" začal a chtěl pokračovat, ale Daniel se začal smát jako blázen.
"Co se děje?" nechápal Eric.
"Bráchové mi jeden čas říkali úplně stejně." Škytal Daniel. Přišlo mu zkrátka hrozně vtipné, že měli stejný nápad.
"Jo, protože všichni mladší sourozenci jsou taková Noční můra, ani nemusí být z Elm Street." Ušklíbl se Eric.
"Máš o nás hezký mínění." Pokýval Daniel hlavou, ale úsměv neztratil, "No, to je vlastně všechno co jsem chtěl, nemám moc čas se vykecávat, chtěj jsem vědět jen, jestli je všechno OK."
"Všechno je v nejlepším pořádku."
"To je super, tak se měj."
"Ať tě Síla provází." Vybafl na něj Eric místo pozdravu, aniž by si uvědomil, že Daniel tuhle jeho oblíbenou hlášku nemůže znát.
"Cože??" rozesmál se Daniel podruhé, "Teda, ty seš jedna legrace za druhou… Síla s tebou, můj padavane."
"Prostě nazdar a zítra." Zasmál se krátce Eric a konečně hovor ukončil. Zahleděl se kamsi do stropu. Daniela znal teprve chvíli ale už teď měl pocit, jako kdyby ho znal celý život. Ten snad musel přiletět z jiné planety, pomyslel si. Už jenom to, že je to inteligentní fotbalista svědčilo o tom, že asi nebude úplně normální. Ale on byl vlastně na jednu stranu úplně normální… Prostě normální mladý kluk, který okolo sebe umí rozdávat radost už jen svým úsměvem, ne jako ti zjevové ve škole, které když člověk ráno viděl, tak měl zkažený celý den.
Přesto mu radost a dobrou náladu trochu kazila vzpomínka na jeho dvojici s Janet před školou… Skutečně jí bere jen jako kámošku? Má ve zvyku svoje kámošky líbat, když se s nimi loučí? Culili se na sebe hezky… Jeho v tomhle neznal, ale jí moc dobře, možná proto to nemohl tak snadno dostat z hlavy…
Najednou se tiše, jakoby opatrně, otevřely dveře.
"Ericu?" oslovila ho jemně matka.
"Ano?" odlepil pohled od stropu a podíval se na ní. Matka mu v první chvíli neodpověděla, jenom dveře zase zavřela a přisedla si vedle něj na postel. Tyhle okamžiky znal. Přišla za ním jen tak… Popovídat si a jen tak ze zvyku ho za něco napomenout.
"Zlobíš se hodně?" začala jejich rozhovor.
"A kvůli čemu?" nechápal Eric.
"No kvůli té… hádce." Nevěděla v první chvíli, jak to říct, "Chodíte okolo sebe s tátou jako stíny."
"No a co." Trhl Eric rameny, "Až vychladne, tak s ním budu komunikovat."
V duchu si pomyslel, že jeho táta vychladne snad až v rakvi. Byla to hnusná myšlenka, ale nemohl si jí odpustit.
"Kdy mi vrátíš tu kytaru?" zeptal se.
"Dojdi si pro ní, až budeš potřebovat." Řekla matka měkce.
"Hm." Přikývl Eric a dál zíral do stropu.
"Čekala jsem, že vyskočíš a půjdeš si pro ní hned." Pokusila se matka o vtip.
"Mami…" podíval se na ní Eric vážně, "Mám snad nějakou sebeúctu, ne?"
Ač ho ani v nejmenším nenapadlo, že by tahle věta mohla způsobit takový obrat v jeho náladě - stalo se tak. Nežvaň, žádnou sebeúctu nemáš už hodně dlouho, sekl sám po sobě.
"Zlobíš se?"
Opět ta samá otázka jako před chvílí.
"Ale ne. Štve mě to. Ale nejsem kvůli tomu na tebe nějak… vysazenej." Odpověděl neochotně Eric.
"Stejně s tebou v poslední době není něco v pořádku." Pohladila ho matka lehce po vlasech. Eric zavřel oči, takže to vypadávalo, že si to vychutnává, ale jakmile promluvil, bylo jasné, že to bylo z trochu jiného důvodu… Prostě jen nechtěl vidět svět.
"A není to náhodou tím, že je se mnou naopak taky jednou všechno v pořádku?"
"Ty moje malý neštěstí…" řekla konejšivě matka a zlehka ho políbila na čelo. Eric se posadil a objal jí.
"Mám tě rád, mami."
"Já tebe taky, broučku. I když to s tím trikem bylo pěkně zákeřný."
Eric vyprskl.
"Zasloužil si to, zmetek jeden."
"Ericu!"
"Mlčim, mlčim."
Konečně byla prolomena ta bariéra, co jako kdyby mezi nimi stála, a mohli se bavit tak jako vždycky.
Já mám dneska asi doopravdy šťastnej den, pomyslel si Eric.

Wild Minds, 4.část

4. ledna 2008 v 18:25 Wild Minds
"Kdybych nesnídal to samý, co vy, tak řeknu, že snad snídáte vtipnou kaši." Odvětil Jade.
"Hele, za to se nestyď. Vždyť je to stejně přirozený jako bejt negr." Dobíral si ho Aaron. Zjevně mu nemohl pořád zapomenout tu rozcvičku.
"Buď rád, že tu není nikdo černej." Poznamenal bodře Jade.
Aaron sáhl po zapalovači, který měl položený před sebou: "To mě je celkem putna." Vydechl a zahleděl se do malého tančícího plamínku. Stačila by myšlenka a mohl z něj být velký oheň… Všechno by tu mohl nechat shořet… Proč to ještě neudělal?
Přece jen má nějaké zábrany? Vždyť mu tu tak vytrvale opakovali, že žádné nemá… Tušil, že tu zkejsne snad na věky. A nebyl do toho nijak říčný. Jako kdyby jim nebylo jasné, že tímhle přístupem nic nezmůžou. No co, tak ať mají, co chtějí. On už má tohohle zacházení plné zuby. Je přece stále lidská bytost, tak ať z něj nedělají monstrum.
"Kde tebe vůbec chytli?" změnil Thomas střed zájmu na Davida, "Ve škole?" řekl posměšně.
"Říkal jsem snad něco o tom, že mě chytli?" opáčil bohorovně David.
"Dobrovolně jsi určitě nešel." Ušklíbl se Thomas.
"Co ty víš." Trhl David rameny.
"Prosimtě, nedělej machra, chytli tě na ulici jako každýho." Řekl bodře Jade.
"Jako každýho nebo jako tebe?" nenechal si to David líbit. Nezabral na něj ani Jadeův výhrůžný pohled. Už dávno se naučil, že přežije jen ten, kdo dělá ramena. A pokud možno největší ramena ze všech.
Thomas se pobaveně usmíval. Tohle přidrzlý mrně se mu líbilo. Vypadalo to, že to tu ještě pěkně provětrá.
"Hele, radši jez a nedělej tu rozbroje. Jestli chceš provokovat, mohl ses najíst na schodech." Upozornil ho Jade, že jejich dohoda neznamená, že ho nemůže vynést ven v zubech.
"Hm, stejně už jsem dojedl. Ještě mi není úplně dobře." Zvedl se David a schválně se při tom významně podíval na Jadea, kdyby mu náhodou nedošlo, co mu tím připomíná, "Tak díky za posezení, myslím, že to bylo lepší než na schodech."
"Rozhodně." Zasalutoval mu Thomas na rozloučenou.
"To je takovej debil." Rozhlédl se Jade po svých kamarádech, když se David vzdálil z doslechu, a hledal pochopení.
"Klid, tříská s ním puberta." Mávl nad tím rukou Aaron.
"Co má vůbec za schopnosti? Mohl by se nám hodit." Napadlo Thomase.
"Ty ses asi zbláznil, ne?" poklepal si Jade na čelo.
"Měl ses ho zeptat, před chvílí jsi měl možnost." Řekl téměř současně s Jadem Aaron.
"Já si ho ještě proklepnu." Přikývl Thomas vážně, "Fakticky, dejte mi na mě, na tohle mám čuch."
"A na co máš čuch?" zeptal se skepticky Jade, "Vždyť nejsi schopnej ani poznat čertvý mlíko od zkaženýho." Připomněl mu poněkud netaktně asi nejhorší průtrž střev, kterou kdy v životě zažil.
"Ale, ty drž hubu, pesimisto urejpanej." Usadil ho Thomas.
David seděl v pokoji na posteli a nervózně bubnoval do svých stehen. Nevěděl, co by dělal, zoufale se nudil a zároveň s ním šili všichni čerti. Zvedl se a začal přecházet sem a tam, ode zdi ke zdi. Když to nepomohlo, začal skákat. Prostě jen tak, ze srandy. Nebo spíš z té strašné nudy, z níž myslel, že zešílí. Nakonec si z postelí, batohů, knih, sešitů a jiných věcí udělal docela prima opičí dráhu. Až pozdě ho napadlo, že si samozřejmě nezapamatoval, co odkud vzal.
"Co to je, ty vole?" řekl šokovaně Chris, když uviděl tu spoušť.
"Nic. Pojď si procvičit kondičku, támhle je start." Ukázal David k oknu.
"Já ti dám start, koukej padat, máme skupinovku a ty nám tady zatím ničíš věci!" začal ho Chris vyhánět z pokoje.
"Jaký ničím, vždyť je to všechno celý! Akorát ne na svým místě, no, tak se to vezme a na to místo se to donese!" hádal se s ním David.
"Jo, to tě chci pak vidět, a teď už polez!" popohnal ho Chris. David seskočil z postele a vzal to ke dveřím poklusem. V tom bordelu, co na zemi panoval se mu ale podařilo šlápnout na jeden blok, na němž mu samozřejmě podklouzla noha. V nenadálém zmatku se pokusil čehokoliv zachytit, ale jelikož nejblíž stál akorát Chris, který to nečekal, letěli k zemi oba. David akorát instinktivně zavřel oči, tohle bude kurva bolet. Na dopad ale čekal marně. Zmateně otevřel oči. Všechny věci v pokoji se vznášeli půl metru nad zemí, stejně jako oni dva.
Proboha, ne, už zase!
"Super, kámo, to je fajn, že jsi nám zachránil ksichty, teď nás zase postav na zem." Pobídl ho Chris.
"Já… Nevím jak." Zakoktal vyděšeně David.
"Jak, že nevíš jak? Nějak jsi nás dostal nad zem, tak nás zase dostaň dolů!" nadával Chris.
"Já to neudělal schválně!" ohradil se zoufale David. V tu chvíli se zvedli ještě o kus. Davidovi uklouzlo zoufalé zakvílení. Nevěděl, co má dělat. Věděl akorát, že začíná panikařit.
"Jestli nás zažehlíš do stropu, zabiju tě." Procedil Chris mezi zuby.
"Nedělám to schválně!!" vykřikl bezmocně David.
"Sakra, tak se soustřeď! Zase tak složitý to není." Vypěnil Chris.
"Ale pro mě jo!" odpověděl mu stejným tónem David, "Já se prostě v některých okamžicích soustředit neumím!"
"Tak se to budeš muset naučit!" otočil se k němu Chris a chytil ho za ruku, "Hele, šlo to nahoru, půjde to i dolů, OK? Zkus to. O život nejde, tak hezky v klídku."
"A tvoje schopnosti…?" zeptal se David s nadějí v hlase.
"Ty nám teď k moc věcem nebudou, leda bych nás chtěl utopit. Neboj se toho a zkus to, dokážeš to."
David přivřel oči. Začínal být vyčerpaný, jako kdyby to z něj vysávalo energii. A najednou… Okamžik, najednou byli skutečně zpátky na pevné zemi. A pěkně tvrdě. S nimi i všechny věci, akorát s podstatně větším žuchnutím.
"No, nemusels tak rychle, ale hlavně že vůbec." Zvedl se Chris opatrně ze země.
"Sorry, to bylo nechtěně." Omluvil se David. Sakra, vždyť se ani nestihl "soustředit", jak mu Chris řekl… Prostě to samo začalo a zase to samo přestalo. To snad není možný, za chvíli se z toho zblázní a začne ječet, dokud nepadne vyčerpáním. Někde četl, že kdyby nepřetržitě ječel 80 dní, stačila by vydaná energie na ohřátí hrnečku kávy. Možná si udělá druhou živnost jako kávovar. Pořád lepší než telekinetik, nebo co to s ním k čertu vlastně je.

Jedna Noc, Tisíce Výčitek, 11.část (ten druhej odkaz nefunguje)

4. ledna 2008 v 18:21 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
"Nazdar rodino!" zavolal automaticky, až pak si všiml táty, stojícího na chodbě, "Jé, ahoj, co ty tady?"
"Já? Já tu… Stojím." Trhl táta rameny, na tváři hořký úsměv.
"Super, tak jsi tady, kongo může začít." Uvítala Adriena vskutku neotřele matka.
"Co?" nechápal Adrien.
"Prosimtě, nech ho se aspoň usoustavnit, teď se vrátil." Zastal se ho táta.
"Co se děje, něco jsem provedl?" zeptal se absolutně nevinně Adrien.
"Vypadá to, že ano. Vsázím ovšem na tvůj charakter a na to, že se přiznáš dobrovolně. Kde je sakra Rain?"
"Ehm… Toho bych momentálně radši nechal na pokoji." Odkašlal si nervózně táta.
"Co se stalo, pohádali jste se?" divila se matka.
"To přímo ne…" řekl táta a najednou nevěděl, co říct dál.
"Tak dozvím se konečně, co se děje?" ozval se podrážděně Adrien.
"Běž si radši odložit věci a najíst se. A nech si ten tón." Neodpustila si matka aspoň malé napomenutí. Adrien to nechal bez povšimnutí. V duchu přemítal, kvůli čemu je tak napružená tentokrát. Možná jí někdo řekl o těch fotkách, pokud je ona sama rovnou neviděla, když Rain říkal, že to viselo po celém parku… No a co, na to má výmluvu už vymyšlenou. Už žádné další chyby nepřipustí.
Hlavně aby něco nepráskl Rain, ten začne panikařit při každé maličkosti…
"Tak, jsem zde, slavný soude." Vešel Adrien teatrálně do obýváku, kde už na něj čekal zbytek jeho rodiny. Na okamžik se zarazil. Zdá se mu to nebo skutečně Rain vypadá uplakaně? Nebo mu prostě jen něco spadlo do oka?
"Posaďte se obžalovaný." Vyzval ho hlubokým hlasem táta. Matka po něm švihla káravým pohledem, ale neřekla nic.
"Takže vy dva, doufám, že mi teď nalijete čistého vína, protože bych aspoň ráda věděla, na čem jsem. Nejenže jsem dostala co proto od sousedky, ale dneska jsem ještě zjistila tu krásnou věc, že už si o "něčem" povídá polovina sídliště. To mířím především na tebe, Adriene."
Adrien jí ani nenechal domluvit, opřel se v křesle a jako by se nechumelilo řekl: "Předpokládám, že myslíš ty fotky."
"Jestli mi to osvětlíš, budu jen ráda." Přikývla matka, zatímco Rain se po něm podíval, jestli se snad nezbláznil.
"Jednoduchý, byla z toho pěkná fotka." Trhl Adrien rameny, "Přišlo mi to jako zajímavej nápad… Tak jsem je prostě ještě za pomoci jednoho známýho, se kterým jsem tu fotku mimochodem fotil, ale neboj se, má holku, rozvěsil po parku a nějak jsme pak jednu jaksi… Zapomněli sundat."
Kdyby Adrien mohl, tak se začne smát nahlas, protože tolik šokovaných výrazů najednou v životě neviděl. A to to vlastně byli jen tři lidé… Ale o to zajímavěji se tvářili.
"Teda… Přemýšlím o tom, že zapomenu na to, že ti je šestnáct a tu facku ti fakt vrazím." Zakroutila matka šokovaně hlavou.
"Já myslím, že to není nutný." Řekl Adrien.
Tohle se Robovi už tuplem nezdálo. Adrien evidentně lže, on si to díky rozhovoru s Rainem mohl snadno domyslet. Začínal mít skutečné obavy. Protože kdyby to byla obyčejná klukovina, nesnažili by se to tak pečlivě ututlat, ale pod tíhou okolností by se přiznali, vzhledem k tomu, že přiznání pro ně vlastně bylo nejlepší východisko. Pak nad tím ale mávl rukou. Stoprocentně se dozví, o co tady jde. Je jen otázka času, kdy to jeden z nich nevydrží a prořekne se. Mohl si klidně vsadit, že to bude Rain, ale to, že teď Adrien jednal skutečně chladnokrevně ještě neznamená, že to tak bude napořád. Jednou určitě šlápne vedle. A pak to bude stát za to. Jen uvažoval, jestli mu k tomu nemá trochu dopomoct. Protože teď by se měl především chovat jako rodič, ne jako kamarád.
Rain jeho váhaní vycítil a začal ho prosit tak úpěnlivým pohledem, že by se nad ním i kámen ustrnul.
"Co se tváříš tak nešťastně?" všimla si toho i matka.
"No… Co by." Trhl Rain rameny a snažil se rychle sesumírovat nějakou blbost, "To nám ten víkend zase hezky začíná. Člověk je po tejdnu utahanej, chce mít klid a místo toho se pořádaj takovýhle výslechy. Ještě ke všemu zbytečně."
"Raine?" podíval se na něj táta zkoumavě. Mohl mlčet, ale lži mu nedovolí.
"Co?" ozval se místo osloveného Adrien. Táta poznal, že tady jde do tuhého. Adrien se snaží hájit nejen sebe, ale i Raina. Takže ať se stalo cokoliv, jsou v tom skutečně namočení oba.
"Tohle je dobrej blbákov. A když dovolíte, já bych šel, jsem ze školy docela utahanej, rád bych se zrelaxoval." Zvedl se Adrien k odchodu.
"Prosím." Propustila ho matka. Vrtalo jí to všechno hlavou, ale kluci se skutečně tvářili jako kdyby nic…
Zvedl se i táta, jako že si jde zakouřit na balkon, ale když Adriena na chodbě míjel, zašeptal mu vyčítavě: "Ty ses měl dát na herectví."
"Cože?" nechápal Adrien. Poznal, že mu tohle táta neřekl jen tak.
"Řekl bych ti, že s tebou potřebuju dát řeč. Ale je mi jasný, že na mě budeš hrát stejnou habaďúru jako před chvílí na mámu a stejně s tebou nehnu. Mrzí mě to od tebe, Adriene, ale co s tebou mám asi tak dělat. A Rain je úplně to samé. Nevím, co jste provedli, ale tohle mě od vás mrzí ještě víc, že nejste ani schopný se přiznat." Promluvil mu tedy táta ještě do duše, než skutečně odešel na tu cigaretu, protože v bytě měl přísný zákaz kouření.
Adrien zůstal stát jako opařený. Věděl, co by teď bylo nejlepší, jít za ním a omluvit se. Ale to by automaticky znamenalo, že by se měl přiznat, jinak stejně celá akce s omlouváním nemá šanci na úspěch. A přiznat se přece nemohl…
"Co tu tak stojíš, nechtěl jsi jít pryč?" vyrušil ho z přemýšlení Rain.
"Jo. Díky." Probral se Adrien.
"Za co?" divil se Rain.
"Za nic. Hele, co se tu dělo, když jsem tu nebyl? A pravdu." Rozhodl se zeptat Raina přímo.
"Trochu jsem… Měl rozhovor s tátou. Proč, něco po tobě vyzvídal?"
Adrien se nejdřív zhluboka nadechl. Pak se tady má člověk snažit. Jestli se jim tohle podaří ukočírovat, bude to zázrak.

Sorry...

4. ledna 2008 v 18:17
Sorry, že jsem sem naházela celou povídku Steps From The Past během pár minut, ale rozhodla jsem se maximálně využít toho, že blog.cz se taky jednou rozhodl mi milostivě dovolit něco uveřejnit... Stejně je krátká, jenom třídílná, ale nebojte, pracuje se na druhém dílu.;)
NickyHayden