Únor 2008

I Love You To The Blood, 1.část

29. února 2008 v 17:18
"Houstone, máme problém." řekl otráveně Draven a praštil nějakými dokumenty na stůl před svého parťáka Giorgia.
"Táhni s tím jinam, já mám svejch problémů dost!" odvětil Giorgio a dál listoval v knížce.
"Zapomněl jsi, jak vypadá L?" zeptal se Draven a posadil se na stůl. Giorgio se na něj nejdřív podíval, pak se zašklebil a s konečnou platností knížku zaklapl.
"Už Ani Slovo, edice krimi." Přečetl si Draven s úšklebkem na tváři, co to jeho kolega čte.
"Přece nebudu číst Frankensteina, musel bych zešílet." odvětil Giorgio.
"A ty si myslíš, že normální člověk se dá najmout Vatikánem na dodržování lidských práv tam, kde stejně nějaký práva neplatěj?" rozesmál se Draven.
"Spíš na krocení divé zvěře." oplatil mu úsměv Giorgio, "Tak co teda máš?"
"Problém, Houstone." neodpustil si Draven, ale pak už mluvil vážně: "Máme několik mrtvol, různí lidé z různých společenských vrstev. Je jich pět a policie je v prdeli."
"To už se do toho zamíchala policie? No tak to je bomba! Musíme se spoléhat na to, že to dostane nějakej ignorant, případně blbec." Zadoufal Giorgio a zadíval se na fotky, "Vypadá to na nováčka."
"Ale jak to?" divil se Draven.
"Někdo myslel že zabil… Ale nezabil. Ten dotyčnej to zázrakem přežil. A měl smůlu na krevní skupinu."
"Nebo to někdo udělal schválně." Pokrčil Draven rameny.
"To těžko." Zazubil se Giorgio.
"Jak myslíš…" vzdal se Draven, "Co navrhuje můj chytrý šéf?"
"Trhni si nohou." Ulevil si Giorgio.
"Já myslel něco, co souvisí s tím případem." Poznamenal Draven.
"No tak nejdřív splň rozkaz, když jsem teda šéf, a pak ti řeknu co dál."
"Já ti můžu tak leda víš co." Odvětil Draven, ale víceméně nohou kopl.
"Nevím." Usmál se Giorgio sladce. Než ho Draven stačil praštit, řekl: "Ne, kecám. Nejdřív musíme vyžehlit to s policií, teprve pak se tím budeme zabývat dál."
"Hele, a ty si myslíš, že nám to cajti jen tak předaj? Podle mě se budou pěkně kroutit. Ovšem pokud bys chtěl, můžu zavolat našemu starému známému do Bílého Domu a dostat to povolení přímo od něj."
"Dělej, jak myslíš." Pokrčil Giorgio rameny, "Já bych se na to nejdřív podíval osobně, ale je to tvůj nápad."
Draven ho počastoval nejroztomilejším pohledem, jakého byl schopen.
"Tak vidíš." Řekl triumfálně Giorgio.
"Jo a taky… Pár jistých má mít schůzku, nepůjdeme to zkontrolovat?" vzpomněl si Draven na telefonát od nadřízeného. Ten telefonát ho obecně velmi potěšil…
"A jaká trojice?" ptal se Giorgio.
"To právě nevíme. Ale zbuntoval to Aaron, takže bych si na to radši posvítil. Okolo jedenácté, Walker Street 162/10. Je to stará zřícenina." Řekl Draven a pousmál se.
"Jak jsi věděl, že se budu ptát zrovna na tohle…?"divil se na oko Giorgio.
"Znám tě." Odpověděl Draven a usmál se.
"Už to tak bude." Oplatil mu Giorgio úsměv, "A co o těch testech, neřekli ti, jestli to teda bude nebo ne?"
"Budou určitě. Ale datum se samozřejmě ještě neví." Odpověděl otráveně Draven. Jednalo se o krevní testy. Vedení už ztratilo příliš mnoho lidí tím, že měli jednoduše smůlu na krevní skupinu a nakazili se. Proto se rozhodlo udělat testy a každý, kdo bude mít krevní skupinu B, bude bez milosti vyloučen. Místo toho, co by se snažili zdokonalit léky, se zabývali věcmi, které jim tak akorát zkomplikují situaci.
V tu chvíli zazvonil telefon. Draven ho zvedl.
Giorgio ho se zájmem pozoroval, protože Draven dělal přímo příšerné škleby a mlčel, což bylo u něj při telefonování a při hovoru vůbec něco zcela neobvyklého.
"Jo. Rozumím. Nashledanou." Řekl nakonec a trochu prudčeji položil sluchátko.
"Kdo to byl?" ptal se Giorgio.
"Někdo, kdo si myslí, že je strašně chytrej, a viděl zprávy." Zašklebil se Draven.
Najednou se telefon rozřinčel znovu. Draven po něm chňapl a napruzeně štěkl do sluchátka: "Halo."
"Provedl jsem něco?" ozval se hlas na druhém konci aparátu. Draven zbystřil a podíval se na displej telefonu, Giorgio rovněž a musel se zasmát, když uviděl jmenovku "Val Kilmer".
Draven se potutelně zašklebil a zmáčkl tlačítko, aby si mohl jejich rozhovor poslechnout i Giorgio. Telefonáty s jejich "člověkem" mezi společenskou smetánkou stály vždycky za to. Ale co se dalo dělat. Slavní upíři se přeci jenom bez insidera monitorovali těžko.
"Ne, ty ne, aspoň teda ne něco, o čem bych věděl. Co chceš?"
"Vidíš, já se zase divil, že nezavoláš ty mě." řekl Val klidným hlasem, "Protože pokaždé, když si s něčím nevíte rady, jsem první, kdo to ví."
"A kde´s vzal, že si s něčím nevíme rady?"
"Nejsem blbej."
"A to je to blbý." Pousmál se Draven, "Hele, za půl hoďky jsme u tebe, jo?"
"Proč to nevyřídit rovnou?"
"Protože začínám bejt alergickej na telefony."
"Jo tak. No tak se zatím měj hezky."
"Zato ty hnusně." Oplatil mu Draven a položil sluchátko.
"Vás dva poslouchat, to je síla." Uculoval se Giorgio.
"Srandičky, srandičky, na to tě užije." Pokýval Draven rezignovaně hlavou.
"Vždyť by ses nudil." Usmál se Giorgio.
"Ne. Měl bych svatej klid." Opravil ho Draven. Pak se zamyslel: "Ale víš, co mě teď tak napadá? Že kdyby se o týhle naší spolupráci dozvěděli nadřízení, dlouho by jsme asi žádnej případ nedostali. A když už teď plašej i kvůli těm blbejm testům, měli bychom si možná začít dávat majzla i na tohle."
"Tak to hlavně nepřivolávej." Zarazil ho Giorgio, "I když… Menší dovolenou bych neodmítl."
"Beze mě bys nejel nikam, to tě upozorňuju!" pohrozil mu Draven.
"Fajn, tak zvedni ten svůj línej zadek a jedem, Val na nás věčně čekat nebude." Strčil do něj Giorgio.
"Ne? Já myslím, že zrovna on na to má času dost." Ohnal se po něm Draven, ale nakonec se neochotně zvedl.
Val je ve své vile v Bel Air přivítal ve svém typickém stylu - nechal je akademickou půlhodinku čekat. Až pak se teda uráčil přijít.
"Vítejte pánové, omlouvám se za zdržení." Uvítal je s potutelným úsměvem.
"Absolutně nic se nestalo." Řekl až přehnaně slušně Draven, "Tak co pro nás máš?"
"Vy někam chvátáte?" opáčil místo odpovědi Val.
"Ano." Odpověděl krátce Giorgio, "Ostatně to bys mohl sám vědět, když seš něco jako místní agentura JPP."
"Ještě že tu agenturu máte, co." Zatvářil se Val jako neviňátko, "Máte v revíru nováčka, totožnost vám bohužel neprozradím. Ale řeknu vám osobu, která by o tom měla být informovanější."
"Víš, kdo ho nakazil?" zeptal se Giorgio.
"Samozřejmě. Zeptejte se Christiny, mohla by o tom něco vědět." Zatvářil se Val tajemně.
"A není to ten její manžílek…?" zauvažoval nahlas Giorgio.
"Kdepak, Jordy už je s náma poměrně dlouho." Vyvedl ho Val z omylu.
"A že se pán nenahlásil." Poznamenal si okamžitě Draven, že si musí zaznamenat další přírůstek, "Když už jsme u toho, jak seš na tom ty? A nevykládej mi, že držíš dietu."
"Já se mám poměrně dobře, děkuji za optání." Usmál se Val ďábelsky. Jeho úsměv díky tomu, že byl den, ještě nehyzdily nepřirozeně velké špičáky.
"Vtipný jako vždycky." Poznamenal Giorgio.
"Zatím jsem hlady neumřel, stačí vám to?" odpověděl tedy Val.
"Ono je poměrně zbytečný tě kontrolovat, ty už snad žádný blbosti provádět nebudeš, ale něco do toho hlášení napsat musím." Trhl Draven rameny a ve svém zápisníku zaškrtl kolonku "O.K.".
"Ještě něco." Vzpomněl si Giorgio, než odešli, "Na Walker Street má být nějaká menší akce, o tom náhodou nevíš?"
"A odkud o tom víte vy?" opáčil Val. Najednou už nevypadal tak sebejistě.
"Máme svoje zdroje. Tak co o tom víš?" ptal se Giorgio.
"Bejt váma, moc bych se tam nemotal." Upozornil ho Val.
"Copak, snad tam nebudou mít sraz naši radikálnější kamarádi?" ušklíbl se Giorgio.
"Myslíš, že je to sranda? Pokud jim tam vlezete, nebudou z vás mít radost." Odvětil skepticky Val.
"My z nich taky nemáme radost, přidělávají nám práci." Nedal se Giorgio, "Už si to zařídíme. Tak zatím."
"Co by tu chtěli radikálové, pokud vím, tak ty se tu ještě neobjevili." Přemítal cestou Draven.
"Přišli nás přivítat." Ušklíbl se Giorgio, "Pokud se o nás dozvěděli, jako že asi dozvěděli, dají nám křest ohněm."
"Kdyby jen ohněm." Pokýval Draven hlavou. Evidentně se tím na rozdíl od svého kolegy nebavil.
"No tak, nebuď takovej." Drbl do něj Giorgio.
"Jakej?" opáčil Draven.
"Zamračenej."
Ale Draven měl důvod ke starostem…
"Pojď z toho zatracenýho sluníčka." Pobídl Giorgia, který se snad odhodlal se na prosluněné ulici opalovat.
"No tak, co je s tebou? Profesní deformace?" dobíral si ho.
"Prosimtě, v tomhle si může libovat jen cvok. Čtyřicet nad nulou, hrůza." Zalezl Draven s mručením do auta na své místo spolujezdce.
"Jo, je fakt, že už by se taky mohlo trochu ochladit." Souhlasil Giorgio, "Hele, vydrž tu ještě chvíli, támhle je stánek, skočím si pro oběd, budeš chtít taky něco?"
"Ani ne." Zakroutil Draven hlavou.
"Jak myslíš." Trhl Giorgio rameny a za chvíli se vrátil i s pořádnou porcí nejrůznějších jídel.
"Tos jim to tam vybral všechno, ne?" okomentoval to Draven s ironickým úšklebkem.
"No co by, mám hlad." Odvětil bezelstně Giorgio, "A hlavně mrkej na ten skvělej, děsně nezdravej langoš!"
"No to teda." Pokýval Draven hlavou. Pak ale najednou ucítil to známé nepříjemné sevření žaludku, které pocházelo od nelibé vůně.
"Ježiši!" vyhekl a vypálil z auta rychlostí světla.
"Co je?" nechápal Giorgio.
"To to nějak přehnali s tím česnekem, ne?" kašlal Draven, oči rudé jako králík.
"Je to trochu ostřejší." Konstatoval Giorgio, když kousek ochutnal, "Copak, nerad česnek?"
"Ty vole, já na něj mám alergii! Dělá se mi blbě jen když ho cejtím." Odpověděl z venku naštvaně Draven, "Jak mám s tebou teď vydržet celou šichtu!"
"Hele, tak před chvílí ti vadilo sluníčko, teď ti zase vadí česnek, kdyby to na ty potvory zabíralo, začal bych uvažovat, jestli tě nemám na místě zastřelit, netajíš mi něco náhodou?" dobíral si ho Giorgio.
"To víš že jo, to je to poslední, co by mi chybělo." Ušklíbl se Draven. Zabrejlil do toho proklatého sluníčka. To je dneska zase den…
"Haló, pane, přestaňte snít a nastupte si." Vyrušil ho z rozjímání Giorgio.
"A vyvětral si?" zeptal se skepticky Draven.
"Neboj. Dokonce jsem si vzal i žvejkačku." Ujistil ho Giorgio. Draven si od něj stejně radši demonstrativně odsedl co nejdál to bylo možné.

úvod

29. února 2008 v 16:55
Tuhle povídku jsem sem dávala už jednou (pod názvem Nightcrawlers), ale zase jsem jí smazala, protože jsem došla k závěru, že bych jí stejně nedopsala... Ne že by ty ostatní vypadaly, že je kdy dopíšu, ale aspoň nějaká šance tam je.:)) Tohle bylo beznadějné... Po čase jsem se k ní vrátila a řekla si, že by stálo za to překopat děj, že je škoda kvůli špatnému směru zahodit námět na celou povídku. A voilá, najednou to psaní jde, sice začátek je trochu slabší, protože jsem ho nechala v původním znění (jsem děsně líná to předělávat celý), ale doufám, že to trochu vyvážím koncem.:) A proč takový název? Protože se to motá kolem upírů (a je to poprvé a naposled, co se do podobného tématu pouštím!). Je to vlastně na tisíckrát omleté téma souboje upírů a lovců, s tím, že ti druzí jsou samozřejmě ve větší početní nevýhodě. Nám jde konkrétně o dva, kteří byli ve svém oboru nejlepší a proto když se zakládala nová odnož jejich organizace v Americe, byli vybráni právě oni (myslím, že podle jmen dobře poznáte, který je Ital a který Kanaďan:)). Jenže jeden z nich si sebou z minulosti nese velké tajemství... A dobrá zpráva pro všechny úchyláky - povídka nese lehké známky slashe.XD Ale jenom lehké, takže pokud čekáte nějaké úchylačinky, nedělejte si iluze...:-P

I´m your drug, you´re my sun/Lásku všem a hlupákům utrpení

27. února 2008 v 21:44 Co se do GBT nevešlo...
Meika ta zpráva o Mikkově kolapsu skutečně vyděsila. Když říkal, že si o něj dělá starosti, nelhal. Tušil, že tím, že ho odmítne, ho zraní, ale tolik? A navíc, co mu měl říct? Jasně, sice jsi se minule zachoval jako idiot a málem mě dostal do pěknýho průseru, a teď tady porušuješ naší dohodu, ale koho to zajímá, nic není potřeba řešit, pojďme to dát znovu dohromady? To by bylo směšné. Ale starosti si o něj dělal veliké. Pečlivě sledoval každou zprávu, která se o něm objevila, a že to většinou moc dobré zprávy nebyly. Teď se ukázalo, že se bál oprávněně, a to ho vyděsilo nejvíc. Nechtěl, aby se mu něco stalo. To ne… Proč to proboha udělal, proč se tak vehementně ničil? To si neuvědomuje, že má kolem sebe lidi, kterým na něm záleží? To se vážně doteď nepřestal podceňovat? Nenaučil se, že musí být silný a připravený i na horší časy?
Rozhodl se, že za ním do té nemocnice aspoň zajde. Pokusí se věci uvést na pravou míru.
Juliet byla z jeho nápadu všechno možné, jen ne nadšená.
"A jak dlouho tam zůstaneš?"
"Slibuju, že jsem do dvou dnů zpátky. Jeden den tam, druhej zpátky, kdyby mi to hodně nevycházelo, tak třetí." Ujišťoval jí Meiko, zatímco se snažil sbalit si to nejnutnější.
"Já jen, že jsi tam byl nedávno…"
"Jo, jenže to nebyl Mikko v nemocnici." Zaklapl Meiko s konečnou platností cestovní kufr. Sice měl odlétat až za nějakých šest hodin, ale štěstí přeje připraveným.
"Stejně, to by nestačilo mu třeba jenom napsat?" zrazovala ho dál Juliet.
"Poslyš, lásko, nedělej si starosti, ano?" přešel k ní Meiko a dal jí pusu na tvář, "Já prostě jenom nechci, aby se mu něco stalo, a když vím, že mu můžu pomoct… To snad není nepochopitelný, ne?"
"Samozřejmě. Ale myslím, že i moje obavy se dají pochopit." Odvětila Juliet.
"Hele, já jsem myslel, že to jsme si už vyříkali, ne? Opravdu si nemusíš dělat starosti." Řekl klidně Meiko. Neměl náladu se rozčilovat.
"Já prostě nebudu v klidu, dokud se okolo tebe bude motat on."
Meiko jí klidně mohl udělat sáhodlouhou přednášku o tom, jak je úžasné, nakolik mu věří, ale nakonec jenom konstatoval: "Tak si to říkej obráceně - že se já motám kolem něho."
Na to Juliet jen zalapala po dechu.
Nakonec to ale všechno dopadlo úplně jinak, než Meiko očekával. Sestřička i lékař mu samozřejmě návštěvu povolili, ale byl tu jeden háček.
"Musíme se hlavně nejdřív zeptat jeho, jestli dnes chce přijímat návštěvy. Pochopte, není na tom dobře, osobně bych vám návštěvu doporučovala odložit, ale samozřejmě se ho dojdu zeptat." Řekla úslužně sestřička.
"Určitě." Přikývl Meiko. Sestřička zmizela hned v prvních dveřích, Meiko neodolal a okýnkem nahlédl dovnitř. Mikko seděl na posteli, na sobě měl džíny, tenisky a modrou mikinu na zip, na hlavě kapucu, a vypadal tak nějak… Zvláštně. Meika z toho pohledu trochu mrazilo. Nevěděl proč, nebo co ho tak znervózňovalo. Ale něco se mu skutečně nezdálo.
Sestřička vyšla ven a netvářila se o moc lépe než předtím.
"Můžete jít. Ale prosím, musím vás požádat, opatrně, ano?"
Meiko se málem začal smát.
"Ano." Řekl nakonec jen s lehkým úsměvem.
"Ahoj." Pozdravil tedy opatrně, když vešel do prosluněného pokoje. Teda, byl by prosluněný, kdyby nebylo polojasno.
Mikko si přitáhl kolena pod bradu a objal je rukama. Natočil k němu hlavu a pokusil se usmát.
"Ahoj."
Meiko si dodal odvahy a sedl si vedle něj.
"Tak jak ti je?" pokusil se začít konverzaci.
"Blbě." Odvětil krátce Mikko a na chvilku se odmlčel, "Proč jsi přišel?"
"Tak… Chtěl jsem tě vidět. Vědět, jak ti je. Dělal jsem si o tebe starosti, říkal jsem ti to přece." Odpověděl Meiko.
Mikko zavřel oči, jako kdyby se pokoušel zadržet slzy. Vlasy měl teď o něco delší než je nosil dřív, zpod kapuce mu padaly do očí, ale jemu to tak asi vyhovovalo. Nebuď smutné, emo, napadlo Meika.
"To… Nevím, co ti na to mám říct." Špitl Mikko a odvrátil pohled.
Meikovi z toho bylo smutno a chtěl Mikka obejmout nebo ho alespoň pohladit. Znal jeho lítostivé nálady, ale ještě nikdy mu nepřišel tak křehký jako teď. Jako z tenkého skla, které se při sebelehčím dotyku rozsype.
Vzal ho tedy alespoň za ruku, ale Mikko mu jí okamžitě vyškubl.
"Ne, nesahej na mě." Ošil se, "Neber si to osobně, ale… Já jsem teď v takovým rozpoložení, že… Nesnesu dotyk."
Skutečně jako to sklo, pomyslel si Meiko.
"Promiň." Omluvil se.
"To nic. Já… Nevím, co ti mám vykládat." Řekl tiše Mikko a oči se mu zaleskly, "Není mi dobře, co víc, je mi naprosto mizerně, nejhůř za hodně dlouhou dobu, a teď… Vážně, nejsem schopnej nějaký myšlenky."
Trochu se naklonil ke straně, jako kdyby se odtahoval. Zavládlo ticho, které přerušil až Mikko svým pláčem.
"Nikdy jsem nechtěl, abys mě takhle viděl." Vzlykl a lehl si, zády k Meikovi.
"To je dobrý Mikko, nevyčítej si to." Položil mu Meiko ruku na rameno, ale setkal se se stejnou reakcí jako před chvílí.
"Ne!" sklepl jeho ruku okamžitě Mikko, "Já jsem… si chtěl taky něco nechat pro sebe. Něco o tom, jaký taky můžu být. Ale je to silnější než já. Nemůžu. Prostě nemůžu…" šeptal a plakal dál.
Meiko seděl vedle něj a cítil se tak bezmocně jako už dlouho ne. Zjistil, jak hluboce se v Mikkovi mýlil. On nebyl přecitlivělý, naopak. Na to, jaké byl nátury, snášel všechny rány více než dobře. Jenže jich nedokázal snášet víc najednou a dlouhodobě. Proto když už to došlo až k depresím, tak k nim měl důvod. Nejhorší, co mu mohli udělat, bylo nechat ho s jeho bolestí samotného. A bohužel přesně to se stalo. Zůstal sám. A tohle byl výsledek. Vlastně všechno, co v posledních dnech a týdnech udělal, bylo jen zoufalé volání po troše pozornosti.
"Mrzí mě to." Řekl Meiko sklíčeně.
"Nech už toho." Odsekl skrz slzy podrážděně Mikko.
"Nevěříš mi?" zeptal se Meiko.
Mikko se kousl do rtu a zakroutil hlavou.
"Máš důvod." Vydechl Meiko, "ale tentokrát to vážně myslím upřímně, věř mi."
Tím ale u Mikka vyvolal jen další záchvat pláče.
"Nedokážu to, promiň. Bolí mě to." Zašeptal Mikko zdánlivě nesrozumitelně. Nedalo se dobře pochopit, co tím chtěl říct.
"Nechci slyšet omluvy. Nechci slyšet vůbec nic." Zakryl si uši.
"Chceš, abych šel?" odhadl Meiko.
"Prosím. Nezlob se. Mě je vážně mizerně." Řekl zlomeným hlasem Mikko.
"To je v pořádku." Neřekl o moc veseleji Meiko a zvedl se. U dveří ho ještě zastihl Mikkův hlas.
"Moc mě to všechno mrzí… Všechno jsem zkazil."
"Ne, nezkazil. Ty jsi dělal, co jsi mohl." Pokusil se mu Meiko dodat odvahy, "Měj se."
Tiché "Ahoj." málem přeslechl.
Do hotelu došel jako v mrákotách. Vypadalo to, jako kdyby se část Mikkových depresí přenesla na něj. Byl naprosto bez energie a celou dobu musel myslet jen na něj.
Nikdy jsem nechtěl, abys mě takhle viděl?
Měl před ním tajemství? I po těch letech se snažil vypadat před ním lepší než je? Proč to sakra pořád dělá?! Vypadalo to, že se zkrátka neumí mít rád. Meiko samozřejmě věděl, že Mikko neměl nijak radostné dospívání, ale že by ho to do země zadupalo až takhle?
Upřímně, nejvíc ze všeho ho děsila myšlenka, že tentokrát mu na to dno pomohl sám.
Ležel na pohovce a tupě civěl z okna na město, na něž se snášel soumrak. Možná by měl někomu zavolat. Ale komu? A co by jim navíc vykládal? Tohle jim nemohl jen tak popsat. Ani se nemohl vypovídat ze svých pocitů. Ne dokud byly takové, jaké byly.
A jaké vlastně byly?
Zmatené. Bolestivé. Smutné. Naštvané. Starostlivé. Všechno dohromady. Rozpoutalo to v něm hotovou bouři pocitů.
Nakonec přeci jen přišel ke slovu mobil. Rozhodl se zavolat Kimimu, protože jemu jedinému nebude muset nic vysvětlovat a zároveň si může být jistý, že k němu bude zcela upřímný. A taky že byl.
"Ahoj, tys byl za bráchou, co?" vypálil na něj hned na úvod.
"Ahoj, byl." Odpověděl Meiko, "Jak to víš?"
"Asi čtyřicet minut mi tu brečel do telefonu." Řekl Kimi zdánlivě nezúčastněně, "Ale neboj, povedlo se mi ho jakž takž uklidnit."
"Sakra." Zaklel tiše Meiko, "Asi jsem neměl jezdit, co?"
"Ne, naopak. Je to správně. Jen to bylo špatně načasované. Zkus to ještě jindy."
Rada za všechny prachy.
"Já nevím…" řekl nerozhodně Meiko.
"Hele, já chápu, že tě to asi rozhodilo, sám jsem to zažil." Začal Kimi a z tónu hlasu, jakým mluvil, bylo jasné, že se teď hodlá trochu rozkecat, což už samo o sobě bylo divné, "Ale jestli mu chceš pomoct, tak se nesmíš nechat odradit. Potřebuje, abys mu dokázal, že jsi na něj nezapomněl. Tím, že jsi za ním přišel, jsi mu vlastně pomohl, i když ti to tak nepřijde a on o tom taky ještě neví. Víš, největší problém je, že on v sobě živil naději, že se k sobě zase vrátíte. Snažil jsem se s ním o tom mluvit, ale nedal si říct. Prosím, pokud na to máš odvahu, a že zrovna u tebe si o tohle starosti nedělám, jdi za ním ještě jednou. A bude-li to nutné, jdi za ním i potřetí. Pomož mu, ať se s tím rozchodem vyrovná. Vím, že to zní šíleně, ale jak jinak chceš zacházet s někým, kdo je jako on."
Meiko se na chvíli zamyslel.
"Dobře. Nejpozději za tři dny ale musím odjet…"
"Jdi za ním, až mu bude líp, až se trochu sebere. A to nebude dřív jak za týden. Takže do té doby jeď klidně domů…"
"Dobře." Zopakoval Meiko.
"Tak fajn. A ještě něco. Nepředhazuj mu ten definitivní konec moc násilně. Nech ho, aby si zvykl postupně. Myslím, že pochopíš, že si to teď musí především urovnat v hlavě."
"Jistě."
"Tak ahoj."
"Ahoj."
Meiko odložil telefon a přetočil se na břicho. Rukama si podložil bradu a zíral kamsi do prázdna.
Definitivní konec?
Skutečně definitivní konec?
Zajel si prsty do vlasů.
Ne, ne!
Mikko je jeho, jenom jeho! Chce mu být na blízku, být vedle něj… Držet ho za ruku, až se bude zase cítit smutný… Bránit ho nejen před okolním světem, ale i před ním samým… Chce být s ním, až se zase znovu usměje a jeho oči se znovu zalesknou štěstím… Až se znovu zvedne a jako bájný Fénix se znovuzrodí a bude přesně takový, jako býval dřív… Veselý, přátelský, otevřený všemu a všem… Občas až moc ztřeštěný a někdy vztahovačný, ale stále tak svůj…
Mikko… Mikko…
Jméno tolik podobné tomu jemu. Osoba tolik blízká jeho srdci…
Proto byl tak odtažitý. Bál se přesně tohohle. Že to v něm probudí to, co v sobě musel před rokem bolestivě potlačit. Ano, byl to on, kdo se chtěl rozejít. Ale čas přebije všechno zlé a nakonec zůstane to dobré… Skutečně je to mystifikace? Nebo je to jen prosté uvědomění si skutečnosti, že jsme šlápli vedle?
A že jsme svým chybným rozhodnutím někomu ublížili?
Volal mu. Prosil ho. Omlouval se. Nenechal se přemluvit…
Všichni si mysleli, jak to nezvládá perfektně. Jen on ví, jak to doopravdy bylo. Že mu zavolal ve dvě ráno, na hlase mu byly slyšet slzy, a prosil ho, seč mu síly stačily.
Věřil, že se přes to časem přenese, začne nový život, a kdo ví, třeba si najde někoho jiného, a bude s ním šťastný…
"Jenomže moje štěstí jsi ty!!"
Co by teď jen dal za to, aby tady teď byl s ním. Aby seděl vedle něho, a třeba mluvil nebo mlčel, na tom nezáleželo. Aby se usmíval a plamínky ve svých očích prozářil ten smutný soumrak. Ale nebyl tu. A když si pomyslel, kde je a v jakém stavu se nachází, bylo mu samotnému do pláče.
Nemusí mu odpustit. Nemusí se k němu vracet. Naopak, pochopil by ho, kdyby po tom všem řekl, že toho má dost. Ale hlavně ať je v pořádku. Ať je proboha v pořádku…
Kdy vůbec plakal naposledy?
Bohužel, nějak se to všechno nešťastným způsobem zkomplikovalo. Právě tahle výbušnost a komplikovanost ho na jejich vztahu vytáčela nejvíc, ale takhle s odstupem musel uznat, že ani Mikkovi pořádně nedal příležitost to změnit. Teď mu ta živelnost najednou nějak chyběla.

Tak to je gól...

26. února 2008 v 18:29 My World
To je doslova Banikpičo...
Vy, co mě znáte trochu víc, asi dobře víte, že jsem chodila na twincest číst dvě povídky. Teda, spíš jenom jednu, protože ta jedna nějak přestala přibývat...:)) Dneska přijdu domů, řeknu si, půjdu kouknout, jestli nepřidali novej díl, a co to nevidím... Nejprve to po mě chtělo ujištění, že je mi 18. Tak jsem si pomyslela "Aha, holky asi konečně poslechly a radši si tam daly výstrahu, aby jim to admini neblokli." A ono hovno...
Nevím, co se přesně stalo, ale z toho, co jsem tak nějak vyčetla a pochytila, se nějaká kráva, která ani nebyla autorkou blogu, vsadila s kámošema o 1000 Kč, že celý blog zruší - což udělala... A pak se snažila vykecat, jak je jí to líto, a že v blogu bude pokračovat...
Dva roky práce. Jak po grafické tak obsahové stránce jeden z nejvymakanějších blogů. Jeden z nejnavštěvovanějších blogů. A tohle všechno je v háji.
Stále jsem antiTH, stále si o polovině fanynek twc myslím svý a stejně tak o jedné z autorek blogu, ale... Zároveň sem taky blogař a vím, jakou práci dá udržet v chodu jenom tenhle můj malilililinkatý kouteček netprostoru.
Pro tohle vážně nemám slov... Někomu to možná udělá radost, že ta podělaná stránka konečně zmizela, mě akorát mrzí, že nevím, jestli si tu rozečtenou povídku někdy dočtu, jinak mě to taky extra nepálí... Ale když se na to podívám z pohledu těch, kdo se s tím blogem dva roky piplali, tak bych snad brečela za ně. A narazit někde na tu krávu, co to všechno způsobila, tak jí tu tisícovku narvu do p*dele. A klidně s celou peněženkou.
NickyHayden

můj homemade plakát...

25. února 2008 v 20:02 | NickyHayden |  Blbinky, články, fantvorba...:)
Důkaz, že mi ani trochu nehrabe.XD
Text: Don´t give up on a dream, don´t give up on a wanting and everything that´s true... Because I want you too (pravověrní Placebáci jistě poznají...XD).

I´m your drug, you´re my sun/I will sacrifice all I have in life

24. února 2008 v 21:38 Co se do GBT nevešlo...
Ticho. Tíživé ticho.
"Rád bych… Už šel pryč, takže buď jdi taky nebo ti dám druhý klíče a ještě tu můžeš chvilku být." Promluvil nakonec Mikko. Hlas se mu trochu třásl a pohledem ryl v zemi.
"Ne. Půjdu." Řekl Meiko bez jediné emoce. Nedalo se říct, jestli to řekl naštvaně, zklamaně, nebo jak vlastně.
"Paráda. Tak prosím." Pokynul mu Mikko rukou. Ale do očí se mu ani teď nepodíval.
Meiko ale takhle odejít nechtěl.
"Můžeš se na mě aspoň podívat?"
Mikko tedy zvedl hlavu a Meikovi zatrnulo. Vždycky dokázal z výrazu Mikkovy tváře dešifrovat co si myslí nebo co cítí, a velmi často se mu tahle schopnost hodila. A když se teď podíval Mikkovi do očí, našel v nich tak velkou bolest, že větší v nich našel jedině když umřel Nick. Mikko se snažil zachovat si svou hrdost a poznal, že Meiko něco vycítil, ale nepovolil. Jako kdyby uzamkl sám sebe, působil dojmem někoho, kdo bude tvrdit, že nepotřebuje pomoc i když bude evidentně úplně na dně.
"Jsi už teď spokojený, můžeš jít?" zeptal se Mikko úsečně. Dýchal nepřirozeně rychle, další znak toho, jak musel být rozčilený.
"Dej na sebe pozor." Bylo vše, co mu tak teď mohl Meiko říci.
Mikko se opřel o dveře, které za ním zapadly, a přemýšlel. Nad mnoha věcmi. Motaly se mu jedna do druhé a tvořily jeden velký zmatek. Kromě toho, že přemýšlel nad Meikovým chováním, přemýšlel hlavně sám nad sebou. Co všichni mají? Proč do něj pořád hučí, proč ho nenechají na pokoji? Mají snad pravdu? Spěje to zase všechno do úplného háje? Ale on se nechce zničit! Nedělá nic úmyslně! Všechno, co udělal, udělal z vlastní vůle. A to bylo možná to nejhorší, že většinu těch zvěrstev na sobě spáchal sám. Proč se k němu všichni obrací zády, proč ho ignorují a nadávají mu? To nemá ani to nejmenší právo udělat chybu? To nesmí uhnout z té přesně vyšlapané cesty, kterou by měl jít? To nesmí nic cítit, nesmí se zamilovat? A co litovat, to se teď může?
Tu noc se opil jako už dlouho ne a ráno měl po dlouhé době pořádnou kocovinu. Na jednu stranu to pro něj bylo dobře, protože přes tělesnou nevolnost nevnímal pořádně tu druhou, uvnitř sebe.
Meiko se mu neozval a on mu taky nenapsal. Vypadalo to, že je skutečný konec. A on se cítil snad ještě hůř než když si tehdy před rokem Meiko po jedné z mnoha hádek sbalil věci a prostě někam odjel. Celé tři dny o sobě nedal vědět a nebral mu telefony, až se mu nakonec ozval s tím, že už dál nehodlá snášet ty věčné napjaté nálady, které mezi nimi panovaly čím dál častěji, a že se chce rozejít. Mikko ho prosil, aby mu dal ještě jednu šanci, ale dostalo se mu pouze odpovědi, že už mu jich dal více než dost. Možná se necítil tak zle, protože si to ani pořádně nestačil uvědomit. Pořád doufal, že se k sobě můžou vrátit, a teď věděl, že ta naděje tam skutečně byla… A on jí promrhal. Měl dvě možnosti a promrhal je obě.
Neustále přemýšlel nad tím, co mu Meiko řekl. Nejhorší bylo, že si uvědomoval, že má pravdu. Snažil se ignorovat všechny příznaky, ale když si to teď tak sumíroval, divil se, jak mohl být tak slepý. Ač se mu tolik let dařilo v podstatě abstinovat, najednou zase začal pít jako duha. Potřeboval čím dál více spánku a paradoxně nemohl pořádně usnout. Když už, zdály se mu špatné sny. Zhubl, protože postupně ztrácel chuť k jídlu. Z věčného nevyspání a stresu ho bolela hlava, a v závěrečné fázi se o své slovo ozvaly i rozharašené nervy. To už na něj bylo příliš. Ty pocity, že se zblázní. Byl zpátky tam, kde byl. Ani ne deset let poté, co se málem nechal dobrovolně pohřbít zaživa na psychiatrii, se vrátil zpátky tam, kde byl. Těsně na okraj. A jako tehdy, i teď ho provázela ta samá slova. Jen hlasy se trochu změnily.
Mikko, co je s tebou, proč ses tak změnil? Tohle přece nejsi ty…
Nenáviděl to. Mezi ním a lidmi v jeho okolí se začala tvořit propast, protože místo toho, co byl dal své trápení najevo, se choval čím dál víc křečovitě a tvrdil, že je všechno v naprostém pořádku, jenom proto, aby mohl sám sebe uklidnit, že není pro ostatní přítěží. Cítil se jako schizofrenik.
A do toho pokračující turné, nekonečný kolotoč rozhovorů, focení, rozhovorů, reportáží, focení, rozhovorů… Tohle vypětí nemohl dlouho vydržet.
Pohár přetekl po jednom focení. Mikko se necítil dobře, zase ho bolela hlava a bylo mu špatně od žaludku, tak si zkusil dát sprchu, třeba se uvolní a bude to lepší. Ale pomohlo to jenom na pár minut. Pak se ta nevolnost vrátila zpátky a přinesla sebou tu starou známou zoufalost, kdy si člověk nepřeje nic jiného než aby to všechno proboha skončilo.
Mikko si sedl do rohu místnosti a nezadržitelně se rozbrečel. Zoufalství se vystupňovalo až do pocitu naprosté paniky, kdy si byl téměř jistý, že se zblázní. Vážně. Člověk na sobě pozná, kdy není doma ve vlastní hlavě. A on ten pocit navíc znal moc dobře. Zblázní se. Určitě. Vlastně, nezbláznil se už? Musel se smát, jak byl sám ze sebe zmatený.
V takovém stavu ho našli Jared a Wayne.
"Proboha, Mikko, co je s tebou??" vrhli se okamžitě k němu.
"Já… Já jsem se asi zbláznil." Zasmál se Mikko a z očí se mu vyřinula další várka slz.
"Ne, to určitě ne." Chytil ho Jared za ruku, zrovna tak Wayne, "To bude dobrý, uvidíš. Prostě jsi jen pod tlakem a ve stresu a panikaříš z toho, ale to se čas od času stane každýmu."
"Já vím sám nejlíp, co mi je!" vypěnil Mikko, "Není mi dobře, rozumíš?"
"Rozumím, naprosto to chápu." Přikyvoval Jared, "Jen se ti snažím říct, že nesmíš propadat panice. Dáš si dva dny voraz a bude to."
"Přesně tak." Snažil se ho podpořit Wayne, "Jestli ti skutečně není dobře a nezvládáš to, pak nemá cenu aby ses přepínal."
"Jenže to už se stalo!" rozkřikl se na ně znova Mikko, pak uvolnil svoje ruce a zakryl si s nimi obličej, "Omlouvám se, kluci, promiňte…"
"To nic, nic se neděje." Ujišťoval ho Jared.
Mikko cítil, jak mu z očí nepřestávají týct další a další slzy a jak jeho strach ani v nejmenším neustupuje. Kluci se sice snažili, ale on to sám nezvládne. Nemá na to.
"Potřebuju k doktorovi." Řekl rozhodně.
"Dobře." Přikývl Wayne a špitl směrem k Jaredovi, "Odvezem ho?"
Jared jen tiše pokýval hlavou.
-.-.-
Když Kimimu zavolali, že se Mikko nervově zhroutil, málem vzteky rozdrtil telefon. Jako kdyby si to nemyslel. Jako kdyby se mu nesnažil naznačit, ať si dává pozor!
Moc dobře poznal, že se Mikko upnul na myšlenku, že se vrátí k Meikovi, ostatně byli přece bratři. Chtěl ho upozornit, že to nemusí dopadnout dobře a že je tahle varianta dokonce pravděpodobná, ale Mikko jako kdyby neslyšel. Už předtím na tom nebyl psychicky nejlépe a tohle pro něj byla poslední kapka.
"Všichni jsou cvoci, jenom já jsem letadlo." Zasyčel si pro sebe Kimi. Nikomu za tohle vinu nedával, ale potřeboval si nějak ulevit.
Po krátkém zaváhání vytočil na svém mobilu Meikovo číslo. Nikdy si ho pro jistotu nevymazal. Teď aspoň věděl proč. Kvůli situacím jako je tahle.
"Prosím?"
Měl štěstí, zvedl to.
"Ahoj, tady Kimi. Nevím, jestli to víš, ale Mikko je v nemocnici."
"Cože?? Proč?"
Meika ta zpráva evidentně vyděsila.
"Nervový zhroucení."
"Sakra. Přesně toho jsem se bál."
"No, to je hezký. Chtěl jsem ti to jenom dát vědět."
"V jaký je nemocnici?"
Kimi mu tedy řekl název nemocnice a v jakém městě se nachází.
"Díky."
"Nemáš zač, ahoj."
Bleskový rozhovor. Ale následky mohl mít veliké. Kimi jenom doufal, že budou dobré.

Hass Mich text + překlad

24. února 2008 v 17:24 Meiko Reissmann
Ta je tak dokonale M+M, wraau! (nevšímejte si tohoXD)
Ich schreibe deine Namen
Mit einer Feder aus Gold
Lass mich nie wieder sagen
Ich hab das alles so nie gewollt
Mir fehlen die Beweise
Für einen Unterschied
Zwischen dem was ich in mir fühl
Und dem was immer geschieht

Hass mich ich bin nicht gut für dich
Bitte verlass mich du weißt ich liebe dich
Lass mich nie mehr diesen Blick in deinen Augen sehn
Doch wenn ich bleibe
Weiß ich wird es jedesmal geschehn
Also Hass mich dann kann ich gehen

Ich Zeichne deine Wunden
Mit jeder Lüge von mir
Die Worte fallen nieder
Wie meine Tränen auf dieses Papier
Ich kann dich nicht verlassen
Und du mich nicht verstehn
Ich lasse dich nicht leben
Und du lässt mich nicht gehn (komm sags mir)

Hass mich ich bin nicht gut für dich
Bitte verlass mich du weißt ich liebe dich
Lass mich nie mehr diesen Blick in deinen Augen sehn
Doch wenn ich bleibe
Weiß ich wird es jedesmal geschehn
Also Hass mich dann kann ich gehen

Deine Tränen sind so schön (so schön)
Doch ich darf sie nicht mehr sehn
Es geht mir gut und schlecht zugleich
Und es wird Zeit für mich zu gehn

Bitte
Hass mich ich bin nicht gut für dich
Bitte verlass mich du weißt ich liebe dich
Lass mich nie mehr diesen Blick in deinen Augen sehn
Doch wenn ich bleibe
Weiß ich wird es jedesmal geschehn
Also Hass mich dann kann ich gehen

Hass mich ich bin nicht gut für dich
Bitte verlass mich du weißt ich liebe dich
Lass mich nie mehr diesen Blick in deinen Augen sehn
Doch wenn ich bleibe
Weiß ich wird es jedesmal geschehn
Also Hass mich dann kann ich gehen
Překlad:
Píšu tvé jméno
Zlatým perem
Už mě to nikdy nenech říct
Já jsem to takhle nechtěl
Chybí mi důkazy
Jestli je jiné
To co v sobě cítím
A co se stále děje
Nenávidíš mě, nejsem pro tebe dost dobrý
Prosím, jdi pryč, víš, že tě miluju
Nedopusť, abych ještě někdy viděl ten záblesk v tvých očích
Přece když zůstanu
Vím, že se to stane znovu
Tak si mě nenáviď, pak můžu jít
Kreslím tvé rány
Kdykoliv ti zalžu
Slova padají
Stejně jako mé slzy na tenhle papír
Nemohu tě opustit
A ty mi nerozumíš
Nedal jsem ti život
A tys mě nenechala odejít
Refrén
Tvé slzy jsou tak krásné
A přece je už nikdy nesmím vidět
Daří se mi dobře i zle zároveň
A je čas, abych odešel

Hass Mich LIVE

23. února 2008 v 22:49 Meiko Reissmann
Ta písnička je prostě dokonalá... Jednoznačně nejlepší od nich.
A i když jsem se původně lekla, co to má Meiko na hlavě, tak jsem si nakonec málem poslintala tričko, jak mu to tam sluší...XD :-*

Jesse, 5.díl

22. února 2008 v 23:29 "Děti GBT"
"Hodně štěstí, zdraavíí…" zanotoval kdosi, zatímco Jesse nejistě postával nad dortem a nebyl si jistý, jestli opravdu zvládne sfouknout jedním dechem všech patnáct svíček. Kapacitě svých plic zkrátka nedůvěřoval.
"No tak, do toho!" plácla ho Barbara po zádech, "Já to taky zvládla."
Jo, jenže ty nevykouříš krabičku cigaret za dva dny, pomyslel si Jesse, ale nahlas nic neřekl, nechtěl na svoje narozeniny poslouchat kázaní o zdravém životním stylu, kterého by se mu určitě okamžitě dostalo. Nakonec se tedy odhodlaně nadechl, a i když dvě svíčky odolaly i po druhém pokusu, až na třetí konečně zhasly, cítil se jako vítěz.
"A tady jeden symbolický dárek, protože ten hlavní jsi už dostal." Podal mu Christian středně velkou krabici a letmo ho políbil na tvář. Jesse se spokojeně usmál při vzpomínce na své překvapení, když ráno přivezli jeho největší dárek - nádhernou soupravu bicích, jen a jen jeho vlastní! Hru na bicí si doslova zamiloval, u ničeho se tolik nevyřádil. Když měl dobrou náladu, hrál si pro radost, když měl vztek, skvěle se odreagoval.
"Vypadá, že by mu stačila i ta samotná oslava, nepotřeboval by žádný dárky." Řekl Annie s úsměvem Christianovi.
"U něj bych tomu i věřil. Jestli se opije, tak ho zmaluju." Vyhrožoval Christian, ale zároveň se pousmál. To, že Jesse září radostí, ho těšilo ze všeho nejvíc. Po půl roce hádek a usmiřování to dokázali - byli zase rodina.
A on sám byl teď rovněž o něco šťastnější než dřív. Paradoxně kvůli tomu, že porušil své předsevzetí. Ale Annie s návrhem, aby to spolu zkusili znovu, přišla sama. Tak co. Jesse ani Barbara to ještě nevěděli. Musí s tím počkat na vhodnější okamžik. Tenhle večer patří Jessemu.
Najednou se odkudsi vyloupli dva neznámí muži v úřednickém oblečení a ptali se po Christianovi. Jeden z návštěvníků je navigoval, kde zhruba ho najdou.
Když se jim konečně podařilo prokličkovat až ke Christianovi, jeden z nich se k němu naklonil, aby ho přes dunící hudbu bylo slyšet.
"Christian Klien?"
"Ano."
"Pojďte s námi!"
"Co si přejete?" zeptal se Christian, když se vzdálili do jiné místnosti, mimo doslech hlučných oslav. Trochu se divil, co mu můžou tak neodkladně chtít.
"Jsme zde ve věci soudního nařízení, jelikož jste se nedostavil k přelíčení." Podal mu jeden z mužů potištěný papír. Christian si ho nedůvěřivě prohlédl. Muže i papír. Usnesení soudu… Bla bla bla… Paragraf ten a ten… Bla, bla, bla… nabývá platnosti… COŽE?!? … odvolací lhůta…
"Co… To má znamenat?" zeptal se užasle Christian, protože zkrátka nemohl uvěřit tomu, co si právě přečetl.
"Z nařízení soudu vám bude váš syn odebrán a svěřen do péče matky. Vše to tam máte sepsané a o dalších podrobnostech se poraďte se svým právníkem. Očekáváme, že Jesseho dopravíte domů do tří dnů." Řekl druhý z dvojice, "Vašemu právníkovi jsme zaslali kopii dokumentu a všechny potřebné podrobnosti, doporučujeme vám tedy ještě jednou konzultovat celou věc s ním."
-.-.-
"Tati, proboha, co se děje??" vyděsil se Jesse, když se vrátil na pokoj a uviděl Christiana, jak sedí na zemi, vedle sebe postavenou poloprázdnou láhev nějakého pití a zrovna likviduje nějaký kus papíru, "No tak, co se děje? Mluv se mnou!" přisedl si k němu Jesse. Christian ho probodl prázdným pohledem. Jak proboha mohli takhle rozhodnout? Proč se musí řídit nějakými podělanými paragrafy a ne tím, co chce sám Jesse a co je pro něj dobré? Copak jsou úplně slepí a blbí? Nechápal.
"Víš, co je tohle, Jesse?" zamával mu před očima těmi roztrhanými cáry, "Víš, co to je? Rozhodnutí naprosto zaslepených a ignorantských kreténů!"
"Uklidni se." Řekl jemně Jesse, "Uklidni se a řekni mi, co to je."
Christian se tedy uklidnil, jen ten ztrhaný pohled mu zůstal.
"Ten soud se obrátil. Podle tohohle nařízení si máš teď už do dvou dní spakovat věci a jet za mámou."
Jesse zůstal zírat jako přimražený. Na okamžik měl pocit, že omdlí, jak se mu zatočila hlava. Čekal cokoliv, ale tohle ne.
"Proč…?" vypravil ze sebe nakonec.
"Protože ti nejsem údajně schopný vytvořit zázemí a taky se jim nelíbí, že se mnou všude cestuješ a nechodíš do školy. Jako kdyby to nebylo v tvým věku a při americkejch zákonech jedno." Vydechl rezignovaně Christian, "Navíc kvůli… Mý minulosti sem branej jako nespolehlivá osoba, že na tebe můžu mít špatnej vliv… Sakra!!!"
Jesse se o něj unaveně opřel.
"Je ti něco?" lekl se Christian, protože mu Jesse přišel najednou bledý.
"Krevní tlak. Vždyť víš." Ušklíbl se Jesse. Jedna z roztomilých památek na jeho závislost.
"Co kdybych tam prostě nepřijel?" zeptal se.
"Ne, Jesse, to není chytrej nápad. Akorát by z toho byly problémy, JÁ bych měl problémy. Radši nad tím ani nepřemýšlej." Zavrtěl Christian zamítavě hlavou.
"Byl to jen nápad." Trhl Jesse rameny, "Jak dlouho bude trvat, než mě odtud vysekáte?"
"To já nemůžu vědět. Záleží na soudu. Může to být hned, může to být za rok…"
"Tati, ale vždyť víš, že já tam takovou dobu nevydržím." Zaskučel Jesse.
"Ale prd. Budu ti pravidelně volat a pokud mi vyjde čas, tak za tebou přijedu, mám jednou za měsíc povolený návštěvy…" začal ho Christian utěšovat. Pak si všiml, že Jesse pláče.
"Ale no tak, andílku." Přitáhl si ho k sobě a objal, "Vždyť víš, že já bych tě v tom nenechal. Teď už ne. Slibuju ti, že to bude zase v pořádku."
Jesse ještě chvíli tiše vzlykal, pak se postupně uklidnil.
"To sou teda narozeniny." Zamračil se a otřel si slzy. Christian ho místo odpovědi něžně pohladil po tváři. Neměl už co jiného mu říct.
-.-.-
Jesse se za celou noc pořádně nevyspal. Okolo čtyř ráno na něj sedla panika a deprese a brečel a brečel, dokud doslova neodpadl vyčerpáním. Snažil se utěšit, že bude všechno dobré a rychle se to vyřeší, ale vnitřní hlas mu říkal, že žádné zázraky se nekonají.
Tušil to. Tušil…
-.-.-
Už se smířil s tím, že se sem nevrátí. A najednou stál znovu tady. Vstupní hala. Obývák. Jeho pokoj.
"Netvař se tak kysele, vždyť jsi doma." Uvítala ho máma s úsměvem. Jesse si pomyslel, že ta ženská snad musí být cvok. Protože určitě ví, že on chce být s tátou, ale stejně o něj pořád bojuje, aby ho mohla mít u sebe. Není to divné?
Jesse seděl na posteli a s hrůzou v očích pozoroval, jak se kolem něj stahují stěny. Dny, týdny, měsíce běžely kolem něho, nic nového se nedělo a on začínal šílet. Nemohl to vydržet doma, nemohl to vydržet ve škole. A tak se začal znovu toulat. Křižoval staré známé ulice a čekal, jestli třeba nenarazí na někoho ze svých bývalých přátel. A někoho skutečně potkal.
"Jesse? Seš to vážně ty??" oslovil ho jednou kdosi nevěřícně. Jesse se překvapeně otočil.
"Giorgio! Sakra, ty zmetku, ty ještě existuješ?" skočil svému kdysi nejlepšímu kámošovi kolem krku.
"Co, to bych měl spíš říct já!" praštil ho Giorgio do ramene, "Kde se tu bereš?"
"Tak o tom bych se momentálně nešířil." Ošil se Jesse a úsměv mu zmrzl na rtech. Giorgio chápavě pokýval hlavou. Vždycky dokázal Jessemu perfektně rozumět, nemuseli si nic vysvětlovat.
"Chystáme se zrovna s klukama někam zajít, nechceš jít s náma?" navrhl Giorgio. Jesse zašilhal pohledem za jeho záda. Kousek od nich postávali další dva, které neznal. Ale to neřešil.
"Tak fajn." Přikývl.
"Super. Ještě se cestou stavím u obecný." Dodal Giorgio jakoby mimochodem. Jesse se ale zarazil. Moc dobře věděl, co to znamená, dřív tam chodil pravidelně.
"No tak, Jesse, pojď, nehroť to." Podíval se na něj Giorgio prosebně.
Že to nemá hrotit? To má vážně zahodit, o co se snažil celý rok? Právě ho tady svádí k něčemu, o čem ví, že je to špatně, a on to nemá hrotit.
"Tak fajn. Ale mě nekupujte. Já si nic nedám." Řekl a snažil se svému hlasu dodat na rozhodnosti.
"Samozřejmě." Přikývl Giorgio. Zdálo se, že na něj Jesse aspoň trochu udělal dojem.
Jesse nechtěl myslet na to, jak perfektně se mu zase daří lhát. Byl přesvědčený o něčem, o čem přesně věděl, že to není pravda. Ale co. Vždyť se skutečně nic neděje.
Tohle si myslel celou cestu, myslel si to, když ostatní pozoroval, jak převařují fet a postupně si podávají jehly, jednu pro dva. Přesně rozdělené. Jaképak ulejvání, počítalo se s ním. Když jedna doputovala až k němu, na chvíli se zarazil. Pak jí ale vzal do ruky, a už se vezl. Najít žílu byla otázka chvilky. Vpich ani neucítil, tak rychlý byl nástup. A pak už mu bylo všechno úplně, ale úplně jedno…

I´m your drug, you´re my sun/Are you friend or foe?

21. února 2008 v 23:21 Co se do GBT nevešlo...
"Tak co??" napsal rychlostí blesku, sotva se Meiko hodil online.
"No za tu buzeraci nevim nevim…" přišla mu odpověď.
Mikko se ďábelsky pousmál. Meiko zřejmě myslel jeho nový singl.
"Nebuď sebestřednej, nehledej se ve všem." Odepsal mu Mikko provokativně. Ale jinak musel uznat, že Meiko má dobrý postřeh. Ještě aby neměl. Vždyť v té písničce naznačuje více než jasně. Ale zkrátka si nemohl pomoct. Měl hroznou chuť někoho namíchnout. A Meiko se přímo nabízel, no ne?
"Jasně."
Z Meikovy odpovědi sarkasmus jenom čišel.
"No dobře, dobře, tak já navrhuju, že se ti hezky z očí do očí omluvím." Napsal Mikko. Měl vyloženě rozvernou náladu. A hlavně neodolatelnou chuť provokovat Meika dál.
"Hlavně aby to bylo z očí do očí."
Meiko přesně odhadl, v jakém rozpoložení se teď zrovna Mikko nachází.
"Hej! Nic takovýho jsem neřekl!" ohradil se Mikko. Nesměl se přece prozradit.
"Ty ani nemusíš nic říkat.:-P"
"Jo, a taky je vidět, na co myslíš."
V podobném tónu se pak nesl celý rozhovor. A nakonec se dokonce i domluvili. Byla docela fuška najít v Mikkově nabitém programu aspoň chvilku volna, ale když se chce, všechno jde. Po dlouhém rozhovoru Mikko konečně počítač vypnul a vydal se hledat do hotelového baru své parťáky. Trochu ho sice bolela hlava, ale doufal, že to přejde. Byl poslední dny dost přetažený, ale ještě aby nebyl, když s novým singlem přišlo i tolik rozhovorů a vystoupení na nejrůznějších akcích. Tak to bylo vždycky, ale tentokrát ho to nějak moc vyčerpávalo.
Ostatní seděli, jak jinak, u baru a vypadali podezřele střízlivě.
"Nazdar, co ty tady? Mysleli jsme, že jsi šel spát." Uvítal ho Wayne.
"To jste si mysleli blbě." Odtušil Mikko a přisedl si, "Co se děje, zdá se mi to, nebo vám to dneska docela vázne?"
"Vázne, protože dneska je střízlivej den." Oznámil mu Jared s tak širokým úsměvem, že by mohl pozřít banán na šíř. Evidentně se tímhle hecem dobře bavili.
"Tak ten tímto ruším. Pět velkých vodek." Objednal Mikko.
"Budeš je pít sám, my je pít nebudeme." Dobíral si ho Wayne.
"Jen si je hezky necháte před sebou demonstrativně postavený. Schválně, jak dlouho vydržíte se na ně jenom tak nečinně koukat." Usmál se Mikko vědoucně.
"Ty seš pěkně hnusná zmije." Protestoval bubeník.
"Stará a pruhovaná." Přisadil si Wayne.
"Klídek, hoši. Na zdraví!" provokoval je Mikko. Předpokládal zcela správně, nikdo se nedokázal ovládnout na delší dobu než deset minut. A pak už to šlo jednoduše…
-.-.-
Mikko měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Už třetí noc za sebou se pořádně nevyspal a začínal mít hodně velký spánkový deficit. Paradoxně měl čím dál větší potřebu spát, ale když už se pokoušel usnout, nepodařilo se mu to. Poslední probdělá noc by se sice dala svádět na nervozitu, ale ty ostatní už se tak omluvit nedaly. Mohl jedině doufat, že se to dá brzy do pořádku, tímhle tempem skončí za chvíli kolapsem.
Ale dnes večer si nemohl dovolit být mimo, natož snad vypadat unaveně…
Byli domluvení, že se sejdou u Mikka v hotelu. Meiko mohl snáze proklouznout, kdyby se někam vydal Mikko, okamžitě by měl v patách novináře. I když měl Meiko přijít až v osm - dřív to z různých důvodů nešlo - byl Mikko už v sedm jako na trní. Smál se v duchu sám sobě, že se chová, jako kdyby šel na první rande. Ale to snad nebyl žádný hřích, že mu na téhle schůzce záleželo, ne?
Asi bylo poznat, že si dal záležet i se svým vzhledem, protože první věta, kterou mu Meiko po letmém pozdravu "ahoj" řekl, zněla: "Ty se někam chystáš, že ses tak vyfik?"
"No, pár lidí z naší doprovodný skupiny šlo na nějakej večírek a lákali mě taky, tak se plánuju připojit." Vymluvil se okamžitě Mikko. Nebude mu přece vykládat, že i když se skutečně jeden večírek koná, tak se ve skutečnosti hodil do gala kvůli něčemu úplně jinému.
"Co, nelíbí se ti to?" nadhodil řečnickou otázku a s lehkým úsměvem na rtech očekával nějaký kompliment.
"Ne…" zakroutil Meiko hlavou, "Jen je to docela změna, vůbec si tě takového nepamatuju. Jako myslím v takovém stylu…"
"Rok je dlouhá doba." Trhl Mikko rameny a snažil se zamaskovat svoje rozhořčení nad tím, jaký je Meiko buran. Aspoň trochu ho pochválit mohl. Ale tak třeba později, nemusí si všechno vybrat hned… I když to by on samozřejmě nejradši.
"To teda." Přitakal Meiko, "To je celkem dobrý odrazový můstek pro náš rozhovor, řekl bych." Řekl, a když usoudil, že Mikko mu sám od sebe asi místo nenabídne, posadil se kam buď. Tedy do nejbližšího křesla. Mikko si teprve v tom okamžiku uvědomil, že ho nechal docela dobu stát a trochu se zastyděl.
"Tak prosím, jestli máš nápad, tak začni." Posadil se naproti němu, ale zase tak, aby mezi nimi nebyla žádná překážka. Eventuelně…
"Možná by bylo dobré navázat tam, kde jsme minule skončili." Šel tedy Meiko přímo k věci.
Mikko se překvapeně zamračil. Cože, co tím chce říct? Co chce řešit? Na rozdíl od něj, Meiko se poměrně bavil. Jako vždycky, když se jedná o cizí problémy, to chce všechno řešit hned. Ale když se jedná o něco, co provedl on, najednou se mu to nelíbí.
"Možná myslím to, že jsi nebyl schopný počkat jednu hodinu, zatímco já jsem se kvůli tobě tři hodiny hádal se svojí přítelkyní, abych nakonec zjistil, že to bylo zbytečný. A ty se pak divíš, že o tobě říkám to, co jsem řekl."
"Aha." Řekl krátce Mikko a opřel se ještě hlouběji do křesla. Zuby začal okamžitě zpracovávat jeden ze svých nehtů, a to si myslel, že se tohohle zlozvyku už před nějakými deseti lety zbavil.
"Nebo co sis představoval ty, že budeme řešit?" zeptal se ho tedy Meiko. Poznal, že Mikko si teď hodlá hrát na uraženého, a to bylo to poslední, na co by měl náladu.
Mikko nervózně zabubnoval prsty do opěradla, jak se znovu připomenula jeho třeštící hlava a řekl: "Dobře, tak povídej, já tě poslouchám."
"Ale já nechci, abys ty poslouchal mě. Já si chci poslechnout tebe." Opravil ho Meiko.
"Nejsem si jistý, jestli řeknu zrovna to, co bych měl říct." Řekl bez úsměvu Mikko.
"Řekni to tak, jak to cítíš." Pobídl ho Meiko.
Mikko se na chvíli odmlčel.
"Dobře. Přiznávám, že jsem se unáhlil a omlouvám se." Řekl a potřásl hlavou. Seber, takhle to nikam nedotáhneš, okřikl sám sebe. Docela ho děsilo, jak se pral sám se sebou, většinou to značilo, že něco není v pořádku a že protestuje sám proti sobě.
"Víš, kdyby sis tohle uvědomil už tenkrát, nemuseli jsme to teď řešit." řekl lakonicky Meiko.
"Hele, to by bylo strašně jednoduchý se navzájem obviňovat, ale nenapadá mě nic, co by se mi teď chtělo míň. Já se nechci hádat a kazit si večer."
"Já se nehádám." Ohradil se Meiko.
"Ne, ale vytáčíš mě a moc dobře to víš." Odvětil Mikko. Tím Meika docela zaskočil, s takhle ráznou reakcí se u něj moc nesetkával. Vůbec celkově začínal mít pocit, že Mikka snad museli vyměnit.
"Tak dobře, za to se omlouvám zase pro změnu já." Vydechl rezignovaně.
"No, tak jsme se pro začátek jeden druhýmu hezky omluvili…" dovolil si Mikko menší vtípek.
"A taky si hezky vynadali…" chytil se toho Meiko.
"Tak to už chybí jen jedno." Pousmál se Mikko.
"Zapomeň!" řekl rázně Meiko a na důkaz svých slov zvedl varovně prst.
"Vždyť jsem nic neřekl, to ty hned myslíš bůhví na co!" bránil se Mikko s tichým smíchem.
"Jen se nedělej, já ti vidím až do žaludku." Dal mu Meiko najevo, že se nenechá oblbovat.
"Jo?" naklonil se k němu provokativně Mikko. Meiko se k němu rovněž naklonil.
"Jo." Odvětil s ironickým úsměvem a zase se narovnal.
Mikko si pomyslel něco o hnusný potvoře.
"Víš, že já jsem děsně špatnej hostitel? Ani jsem se nezeptal, jestli něco nechceš." Pousmál se přesto.
"Nic se nestalo." Mávl nad tím Meiko rukou.
"Snad nedržíš dietu?" rýpl do něj Mikko.
"Já? To je dobrej vtip." Zasmál se Meiko, "To bych se měl spíš ptát já tebe, ne? Vypadáš hubenější."
"To bude tím, že jsem doopravdy zhubl." Řekl Mikko a jeho potěšený úsměv prozrazoval, že je za to rád.
"Úmyslně?"
"Ne. Jen tak."
"To máš určitě z toho, jak teď vyvádíš."
"Vyvádím?" byl Mikko už podruhé překvapený.
"Neřeš." Mávl nad tím Meiko rukou, "Bujarý noční život, jsem chtěl říct."
"Prosimtě, tohle je nic. Na střední, to bylo teprve něco."
"A nebyl jsi taky náhodou v tý době v pěkným svrabu?" zeptal se Meiko zdánlivě nevinně, ale mířil tím přesně na cíl. Mikka to tak rozčílilo, že se zvedl a udělal pár rozčilených kroků tam a zpátky.
"Počkej, nevztekej se hned." Zvedl se i Meiko a chytil Mikka za rameno, "Jen si prostě o tebe dělám trochu starosti."
Mikkovi udělalo srdce radostí kotrmelec.
"Ale já jsem vážně v pohodě." Odpověděl.
"Když to tvrdíš ty." Trhl Meiko rameny, ruku stále položenou na Mikkově rameni. Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho a Mikko měl pocit, že se mu srdce otříská o žebra. Má, nemá, strašná nejistota… Nechtěl nic uspěchat, ale co když je tohle první a poslední příležitost?
Nakonec se přeci jen překonal a pokusil se Meika políbit. Byl to takový trochu nesmělý polibek… Jenže když už se Mikko začínal radovat, že to snad i vyjde, se od něj Meiko odtáhl.
"Ne." Řekl rázně, "Jasně jsme se domluvili, že nebudou žádné důvěrnosti. Já si nehodlám znovu naběhnout."
To pro Mikka bylo, jako kdyby mu dal facku. Ničím ho nemohl ranit víc, než když odmítl jeho city. Samozřejmě, Meiko nemohl vědět, že tentokrát to myslí vážně, ale to si on neuvědomoval… O krok od něj ustoupil a z jeho očí šly zároveň blesky i otazníky.
To už bylo moc i na Meika.
"Sakra, Mikko, co vlastně chceš?!" vybuchl, "Před pár měsícema mě pošleš do háje zelenýho, a teď se mě tu snažíš svádět? Podívej se na sebe! Dochází ti vůbec, jak se chováš? Já tě vůbec nepoznávám! Mám pocit, že ty nejsi ten, koho jsem znal, kam jsi zahrabal svoje pravé já?"
Jedna Mikkova část stála nehnutě na svém místě. Ta druhá začala křičet. A křičela jako šílená.
Tohle nejsi ty, Mikko. Kam jsi zmizel? Vrať se…
Neslyšel tohle už někdy? Kolik lidí mu jen tohle řeklo? A uvědomovali si tehdy, jak moc mu tím ubližují, protože není schopný s tím cokoliv udělat? Uvědomuje si to teď Meiko? Jeho druhé, citlivější já, se mohlo zbláznit. Jako kdyby byl znovu ten devatenáctiletý, tápající kluk, který neví, co udělat sám se sebou. Netušil, že se do toho období kdy vrátí. A hlavně netušil, že to bude tolik bolet.
Bez jediného slova se otočil a několika ráznými kroky byl u dveří.
"Počkej!" zadržel ho na poslední chvíli Meiko, "Neber si to tak, nemyslel jsem to zle."
"Ne?! A jak jsi to teda myslel?!" otočil se po něm Mikko, v očích mu hořel vztek a trochu ho pálily slzy, "Příště si rozmysli, jak a o čem se mnou budeš mluvit!!"
"Jak to myslíš, jak a o čem?" zeptal se nechápavě Meiko. Odkud měl asi tak vědět, že řekl něco, co říct neměl? Neznal Mikkovu minulost tak dokonale, některá tajemství si Mikko nechal pro sebe.
"Víš co? Táhni!" poslal ho Mikko otevřeně do háje.

Sethománie č.2

19. února 2008 v 18:23 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
A jak jsem slibovala, tentokrát na téma "Adrien", aneb měli byste vědět, podle koho to píšu.X)

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 15.část

18. února 2008 v 21:47 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
"Adriene… Musíme s tím něco dělat. Takhle to dál nejde."
To věděl i bez ní.
"Ale co máme dělat, mami? Tohle nemůžeme nikomu říct… A co chceš dělat jiného?"
"Třeba byste mohli za tátou…" pokrčila matka nerozhodně rameny.
"A co by se tím změnilo?" zeptal se tiše Adrien.
"Tak… Změnili byste prostředí… A u táty vám přece vždycky bylo dobře. Klidně byste u něj mohli zůstat, přestoupili byste na jinou školu… Já bohužel s vámi nemůžu, mám tady práci a nemůžu dát výpověď…"
"Kdepak, mami." Zarazil jí, "Nevím, jak Rain, ale já zůstanu tady."
Nechtěl si zničit ještě to poslední místo, kde se cítil za všech okolností skutečně šťastný.
Rain ale nad návrhem matky vážně uvažoval. Tedy, ne že by se cítil v místě současného bydliště nějak strašně, naopak, když si představil, že by měl opustit všechny svoje kamarády, školu, na kterou se musel tak sakra snažit, aby se na ní vůbec dostal, že by se musel rozloučit s místy tak důvěrně známými, s prostředím, ve kterém vyrůstal, nahánělo mu to trochu husí kůži… Ale zase by se dostal pryč z Adrienovy blízkosti. Bylo to jako na houpačce. Chvíli mu připadalo, že to snad mezi nimi zas tak strašné nebude, a v dalším okamžiku chtěl být od něj co nejdál. Možná by jim skutečně pomohlo, kdyby si od sebe dali oddych.
Adrien byl ale jiného názoru. Podle něj by se to ještě zhoršilo. Sice by měli dostatek času a prostoru vyřešit si to každý sám v sobě, ale když by se pak jednou znovu setkali… Asi by to zrovna šťastné shledání nebylo.
Nakonec ale stejně nedostali na vybranou…
-.-.-
"Hej, seš normální?!" ozval se podrážděně Adrien, když do něj někdo dost nevybíravým způsobem strčil.
"A co ty, úchyle jeden, jak se vůbec můžeš na něco takovýho ptát?" obešel ho útočník a díval se mu teď zlým pohledem přímo do očí. Byl to jeden z Adrienových spolužáků. Za něj si ještě stoupli další dva, aby to jistili.
"Hele, dej mi pokoj jo, já ti o tyhle blbý fóry nestojím." Pokusil se Adrien přesto projít. Samozřejmě že se mu to nepovedlo.
"Víš, vždycky jsem si o tobě myslel jen to nejhorší. Ale chceš vědět, co se teď o tobě vykládá? Hm, chceš to vědět?"
"Určitě nějaká roztomilost." Zvedl Adrien bojovně bradu. Jeho zásadní heslo bylo nenechat si nic líbit.
"Jestli incest považuješ za roztomilost…" vrátil mu ironický úsměv jeho spolužák, ale vzápětí se tvářil stejně znechuceně jako předtím, možná ještě hůř.
Adrien naopak v tu chvíli ztratil půdu pod nohama.
"Cos to řekl? Řekni to ještě jednou." Zasyčel.
"Že seš normální prasáckej úchyl, jestli si opravdu myslíš, že šoustat svýho vlastního bráchu je v pohodě. Jste normální zvířata, co se doma navzájem vobdělávaj."
Víc už říct nestihl. Adrien mu dal takovou pěstí, až mu zlomil nos. A i když jeho spolužák ležel na zemi a nemohl se kvůli palčivé bolesti ve tváři prakticky bránit, mlátil ho dál a dál, i když se ho ti další dva snažili sundat z něj dolů, bil a bil ho dál, jako kdyby z něj chtěl vytlouct duši. Duši z něj sice nevytloukl, ale dva zuby ano. Byl by ho možná zmlátil ještě víc, ale najednou ho někdo zvedl ze země takovou silou, až ho málem uškrtil, jak silně ho zatáhl za límec.
"Tak a to by stačilo! Do ředitelny, a hned!" přikázal mu velmi ostře jeden z profesorů.
-.-.-
"Je mi líto, ale tak hrubé násilí nehodlám na své škole tolerovat a ve vší vážnosti navrhuji okamžité vyloučení." Řekl ředitel rázně a rozhodně. Rob se neovládl a zoufale zaskučel do dlaní. Bože, tohle je den… Nejdřív problémy v práci, pak mu volají ze školy, že má Adrien průšvih a jeho matka nemůže přijít, aby přijel on, a když se konečně uvolní, dozví se tohle.
"A zjistili jste alespoň, proč ho tak zmlátil? Nevěřím tomu, že by můj syn něco takového udělal, aniž by k tomu měl pádný důvod."
Adrien jen tiše seděl vedle svého táty a snažil se být menším a ještě menším, až bude nejmenším na celém světě.
"Jen se svému otci pochlub sám, Adriene." Vyzval ho ředitel.
"Nadával mi." Špitl Adrien tak potichu, že ho bylo sotva slyšet.
"A jak přesně ti nadával?" zeptal se ho táta.
"Že… Jsme úchylové, co spolu doma navzájem souložej." Vydechl Adrien s takovou bolestí na plících, že pochyboval, že ho kdy něco bolelo víc. Jak si na bolest za poslední měsíc zvykl, tak tohle bylo, jako kdyby ho někdo bičoval a pálil ohněm zároveň.
Rob jenom pobouřeně zalapal po dechu a zvedl se z křesla, v němž až doteď seděl.
"Tak a dost! Zajisté pochopíte, že tohle já si zcela vyprošuju, a jestli chcete znát můj názor, tak já bych na místě svého syna udělal to samé. A pamatujte si, že jestli ho vyhodíte, tak se osobně postarám o to, aby z toho ani ten druhý nevyvázl jen tak a vy budete mít setsakra problém!"
"Já vás důrazně žádám, abyste se uklidnil a přestal mi vyhrožovat!" stoupl si i ředitel, v obličeji rudý vzteky.
"Já vám nevyhrožuju. Já vás jenom upozorňuju, a to doufám, že dostatečně důrazně a jasně. Pojď, Adriene, jdeme." Popadl vykuleného Adriena za rameno a doslova ho vyvlekl z ředitelny ven, "To snad není možný…" syčel si pro sebe.
"Tati, tati, počkej, zpomal!" vlál za ním Adrien jako prapor, "Pusť mě!"
Jeho druhé přání bylo rázem splněno.
"Tati, ale on měl pravdu…" řekl nesměle.
"Tak a teď mě dobře poslouchej i ty." Otočil se po něm táta tak prudce, až do něj Adrien málem vrazil, "On pravdu neměl, je ti to jasný? Tyhle řeči by si mohl dovolit jedině pokud byste to udělali schválně, a i tak bych mu asi spočítal zuby šroubovákem, a ty si koukej dát majzla, ať těmhle řečím neuvěříš a nenecháš se od nich stáhnout, protože jakmile to jednou uděláš, už se z toho nevyhrabeš, je ti to jasný?"
"Jasný, jasný víc než cokoliv jinýho!" odpověděl mu Adrien stejným tónem.
"To jsem rád, že si rozumíme." Odsekl táta, jako kdyby jeho poznámku prakticky přeslechl, "A teď pojď domů. Oba se potřebujeme uklidnit, aspoň teda já rozhodně, protože jsem zralej na infarkt."
Adrien byl naštvaný a totálně zmatený zároveň. Tohle že je jeho vždycky nad věcí a bezstarostný táta? V životě ho takového nezažil. Věděl, že je od rány a když se naštve, nejsou s ním žerty, ale že je schopný se až takhle rozparádit…
"Pojď, nastup si." Dovedl ho táta konečně k autu a povzbudivě ho poplácal po zádech.
"Na kolik stran to hraješ, co, Gabele?" zavolal kdosi na Adriena. Jak Adrien, tak Rob se oba otočili směrem, odkud ta hláška přiletěla. Zase nějaký imbecilní posměváček ze školy.
"Běž do toho auta." Postrčil před sebou Rob Adriena. Adrien tedy nasedl a očekával, že táta udělá to samé, ale když vykoukl z okýnka, zjistil, že si to zrovna rázuje směrem k tomu idiotovi.
"Ne!" zavolal na něj, ale nedoufal, že ho uslyší. Rychle zase vyskočil z auta ven, ale bylo stejně pozdě.
"Problémy, mladej?" zeptal se Rob frajersky.
"Já ne. A ty?" nasadil ten naproti němu ještě tvrdší výraz. Nebo si alespoň myslel, že takový je. Ve skutečnosti nevypadal jinak než každý druhý náctiletý frajírek, který si chce honit tričko, zatímco Rob působil dojmem lva, kterému někdo sáhl na jeho majetek.
"Já taky ne. Ale ty si dej pozor, abys neměl." Řekl pomalu, ale tvrdě Rob.
"Ohoho, už se tě bojím." Smál se mu ten druhý do očí. Tak mezi ně dostal. Letěl na zem přesně ve stylu Adrienova spolužáka, až na ten drobný detail, že Rob si dal s ranou víc záležet a tak mu ani nezlomil nos, ani nevyrazil zuby. Jen ho jedním dobře mířeným úderem poslal k zemi.
"Tak, to by bylo." Oprášil si táta ruce, když nasedl do auta.
"Proboha, tati, jsi normální?" zamrkal Adrien šokovaně.
"Nejsem. Aspoň máš být po kom." Odvětil bohorovně táta a konečně nastartoval.

Sethománie

18. února 2008 v 19:19 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
Dobře, dobře, pro Vás asi ani ne, ale pro mě jo.:-P Tyo, taky bych po něm hned skočila, ani bych nemusela bejt chlap.XD Btw, těch titulků si nevšímejte, je to focený z jednoho dílu Dirty Sexy Money.
a moje nejmilovanější na konec:-*

Jedna Noc, Tisíce Výčitek 14.část

17. února 2008 v 22:06 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
Adrien tu noc prakticky nebyl doma. Jakmile všichni usnuli, oblékl se a rychle opustil byt. Sedl si na lavičku u autobusové zastávky, koukal na hvězdami posetou oblohu a přemýšlel. Co teď. Jak dál. Co by měl udělat, aby to zase bylo v pořádku.
Předně mu šlo o to, aby se zase urovnaly jejich rodinné vztahy. Aby se z toho rodiče nezbláznili a aby se Rain zase začal ovládat. Snažil se řídit heslem "Cos zavinil, dej zase do pořádku". No, ač se doteď cítil stále stejně mizerně jako před pár hodinami, musel uznat, že první krok učinil. Samozřejmě, byl by nejradši, kdyby se na to nikdy nepřišlo. Nejrůznější urážky od svého okolí s klidem přijme, ale pomyšlení, co provedl svým rodičům a že se jim teď nebude moct ani podívat do očí, ho trápilo ze všeho nejvíc. Vždy, když se s rodiči pohádal, mu sice nebylo nijak dobře, ale věděl, že nejpozději do dvou dnů bouřka odezní a bude zase dobře. Tady se tímhle utěšovat nemohl. Tohle jen tak neodezní.
A už vůbec nemyslel na to, jak moc si tímhle zničil jinak normální sourozenecké vztahy s Rainem… Paradoxně měl ale teď tak nějak pocit, že s ním to urovná spíš než s rodiči. Rain ho pochopí. Navíc si navzájem nemají co odpouštět, bohužel, pravda se umlčet nedá, byli na to dva. Ale jak se má proboha za tohle omluvit svým rodičům…
Domů se vrátil, až když ho rozklepala zima.
Už ve dveřích ho zarazilo, že se v kuchyni svítí. Tušil, kdo bude asi v tuhle šílenou hodinu ponocovat. Víceméně se šel radši ujistit.
"Ahoj, kdes byl?" otočil se po něm udiveně Rain.
"Ahoj, a co ty tu děláš?" opáčil Adrien. Rain se tak na půl pusy pousmál.
"Co bych tu asi mohl dělat." Vydechl, "Nejsem takovej cvok, abych kvůli rozjímání chodil ven do tý zimy."
"Mě se tam přemýšlí dobře." Trhl Adrien rameny, "Můžu si přisednout?"
"Klidně." Napodobil Rain jeho gesto. Adrien se tedy posadil. Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho.
"Omlouvám se, že jsem na tebe tak vyjel." Prolomil Rain to mlčení.
"To je v pořádku. Já to chápu." Přikývl Adrien bez úsměvu.
"Ne, ale… Že to kvůli tomu vyšlo na tebe." Řekl Rain a pohled zabodl kamsi do stolu. Nedokázal se Adrienovi podívat do očí.
"To už máš jedno." Mávl Adrien rukou. Nechtěl to řešit, ani se o tom bavit.
"Kdybych nebyl taková hysterka…" začal Rain, ale Adrien mu skočil do řeči.
"Stejně by se to jednou dozvěděli. Dřív nebo později, na tom už nezáleží. Nedávej si za to vinu. Spíš přemýšlej, co s tím teď uděláme."
"Nad tím přemýšlím celou dobu, co tady sedím." Ušklíbl se Rain.
"A nechceš jít radši spát?"
Rain se po svém bratrovi podíval, jako jestli to má v hlavě v pořádku.
"Ty snad ano?"
"Budu muset. I když asi stejně nezaberu…" zvedl se Adrien k odchodu.
"Tak máš čučet do stropu nebo do zdi?" zašklebil se Rain.
"Ano, ale co když se mi taky náhodou podaří usnout?" vrátil mu Adrien úšklebek. Pak už zamířil rovnou do své postele. Ani se nenamáhal s převlíkáním, prostě ze sebe jenom shodil oblečení a jen tak ve spodním prádle se až po bradu schoval pod teplou peřinou. Oči se ani nepokoušel udržet zavřené. Skutečně radši zíral do stropu, přesně jak řekl Rain. Jak dlouho tohle ještě může vydržet?
-.-.-
Zase ležel ve své posteli. Zase schovaný před celým světem. Akorát tentokrát zíral do zdi, ne do stropu. A taky venku nebyla noc, nýbrž se teprve stmívalo. Zapadající slunce kreslilo v jeho pokoji zajímavé, zlatavé obrazce, křižované prodlužujícími se stíny. Ještě než se zahrabal do svých myšlenek a depresí, vzal foťák a vyfotil si to. Třeba to časem využije. Vlastně své fotky a nápady využíval více než kdy jindy. Kreslil jako o život. A pokud mu dřív někdo tvrdil, že kreslí samé dekadentní perverznosti, tak teď už to bylo tuplem nepublikovatelné. Jako by do těch obrazů zmrazil všechen svůj vztek, hořkost, lítost, všechny své deprese a obavy… Jen jeden měl stále rozpracovaný. Dělal na něm už dlouho. Nechtěl ho zkazit. Nechtěl ho poznamenat vztekem. Ten obraz měl být něco jako jeho výpověď o tom, že ne všechno, co se děje, je špatné. Že ve všem zlém se dá najít něco hezkého, něco, co vás chytí za srdce.
Před chvílí se pohádal s mámou. Už ani nepočítal, pokolikáté. Ten týden byl očistec. Jestli by ho i po smrti mělo čekat tohle, chce radši rovnou do pekla.
"Adriene, promiň…" protnul jeho samotu proužek světla.
"To nic. Stane se." Odpověděl tiše. Ucítil, jak si jeho máma sedla na kraj postele, těsně za jeho záda, a chytila ho za rameno.
"Neber si to tak, že se na tebe zlobím…"
"Neberu to tak." Chytil jí Adrien za ruku. Tohle bylo přesně to, co teď potřeboval. Blízký kontakt s někým, kdo ho má rád, aby věděl, že není tak sám…
"Kdybych ti mohla nějak pomoct…"
"To je dobrý, mami, vážně. Spíš kdybych mohl nějak pomoct já tobě." Vydechl Adrien a převalil se na záda.
Tohle bylo taky dost zlé. Oba se báli, aby jeden druhému nějak neublížili, oba k sobě byli ohleduplní, oba měli tendence pořád se za něco omlouvat. On to měl aspoň jednodušší v tom, že ten pocit cítil jen vůči jednomu člověku. Ona se tak cítila i vůči svému druhému synovi. Ten byl ale rozhodně ve svých citech přístupnější než Adrien. Adrien byl jako tvrzený beton. Škrábali zeď, aby se dostali k němu, a nakonec stejně zjistili, že za jednou zdí je jen další zeď. Vždyť přece taky musel mít nějaký názor, musel se po celé té situaci nějak cítit…! Ale on vypadal, jako když cítí jenom to nejnutnější. A kam se poděl zbytek?

Prosím, zahlasujte a pomozte

17. února 2008 v 18:50 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
Pomalu začínám přemýšlet nad koncem... Původně jsem to měla vymyšlené a myslela jsem, že to tak zůstane, ale teď nad tím tak dumám, že vlastně ani nevím, kterou z těch verzí to ukončit. Proto se obracím dle hesla "Náš zákazník, náš pán" na vás.;) Tak prosím hlasujte, třeba právě ten váš hlas rozhodne, jak to s Adrienem a Rainem dopadne.;)

kreslila jsem...:)

16. února 2008 v 16:39 "Děti GBT"
A schválně, jestli uhodnete koho.:-P Dávám to sem ve víc verzích, abyste si mohli udělat "celkový" obrázek.X)
tohle jsem trochu zaostřila, takže to vypadá lehce nepřirozeně...
...takhle to vypadá nezaostřený.


"Holka na roztrhání"

10. února 2008 v 20:01 My World
Přijede kámoš... Do kterýho jsem byla před rokem děsně zamilovaná... Jemu jsem taky nebyla lhostejná... Ale nejsem si jistá, jestli by to šlo vrátit.
Pozval mě na ples druhej kámoš. Na kterým je rovněž vidět, že časem, možná, by si sliboval něco víc... A já bych možná nebyla proti...
Ale vždycky si uvědomím, že úplně nejlépe by mi bylo s tím třetím. Jenže tady je ALE největší. Ach jo. Proč zrovna já to musím mít tak děsně složitý...:(
Love You:-*
NickyHayden

I´m your drug, you´re my sun/You play games, I play tricks (4.část)

8. února 2008 v 20:01 Co se do GBT nevešlo...
Strávili tím rozhovorem dvě hodiny a ke konci už měli oba hlavy na prasknutí.
"Hele, Mikko, já to vidím jednoduše… Takhle se stoprocentně k ničemu nedobereme, vždycky začneme jedno, stočí se to ke druhýmu a skončíme u třetího. Tohle by možná chtělo vyřešit osobně, co ty na to? Za měsíc plánuju cestu do Ameriky, budeš se tam někde pohybovat?"
Mikkovi v první chvíli ani nedošlo, co mu vlastně Meiko píše, jak byl rozčilený. Zamyslel se. Za měsíc…
"Jo, to bych tu měl někde být, ale teď ti skutečně neřeknu, kde konkrétně. Zeptej se mě tak za dva týdny. Víc dopředu vážně neuvažuju, to bych potřeboval ty hlavy přinejmenším dvě."
"Chápu. Super, tak mi pak dej vědět. No… Chceš pokračovat v rozhovoru?"
"Bolí mě hlava, takže ani moc ne… Jen to nechci ukončit jako že se spolu zase nebudeme bavit."
"Jaký nebudeme bavit? Vždyť máš jistý, že nejpozději za dva týdny si zase určitě napíšeme.;) Tak se měj!"
Teprve teď v Mikkovi hrklo. Sakra, on si s ním vlastně chce dát sraz!
Srdce mu vyskočilo až do krku, jako kdyby ta schůzka měla být už za hodinu a ne až za měsíc. Ale i tak…! Lehce roztřesenými prsty mu odepsal na pozdrav na rozloučenou a celou noc pak strávil přemýšlením nad tím, co mu řekne, kde se setkají, jak to bude celé vypadat, co si vezme na sebe… Vymyslel nespočet variant, všechny však měly společný konec - a ten byl nepublikovatelný.
-.-.-
"Sice bych tě teď před koncertem neměl rozptylovat…" vešel do dveří bubeník s úsměvem, že by mohl pozřít banán na šíř.
"Ale?" otočil se po něm Mikko v neblahé předtuše.
"Ale zahlédl jsem podezřelé individuum, jak se tu potlouká kolem." Dokončil bubeník svou větu a konečně pustil dovnitř příchozího.
"Ježiš, brácha, nazdaaar!" skočil mu okamžitě Mikko kolem krku.
"No, taky tě děsně rád vidím, ale nemusíš mě uškrtit." Snažil se ho Kimi setřást dolů.
"Kdybych se tě snažil uškrtit, vypadalo by to jinak." Ušklíbl se Mikko, "Kde se tu bereš?"
"Návštěva drahé rodiny ve volném čase, to snad nesmím?" otázal se Kimi.
"To přímo musíš!" zasmál se Mikko a popadl ho za ruku, aby si mohli jít někam nerušeně popovídat, "Tak povídej, přeháněj, co je nového?"
"Vlastně nic. A co u tebe?" vrátil mu Kimi otázku.
"Ježiš, jak můžeš za mnou jezdit, aniž bys měl povídavou, to si nezvykej, koukej se pěkně rozkecat, já mám novinek dostatek, ale od tebe je chci slyšet nejdřív!" vyhnul se Mikko odpovědi.
"Jenže já žádný nemám." Zašklebil se Kimi, "Maximálně bych ti mohl vykládat, jak dopadly poslední testy, ale vzhledem k tomu, že dopadly úplně stejně jako ty minulý, tak pochybuju, že by tě to zajímalo."
"Měl jsi to shrnout do jediné věty - Nevím." Rýpl do něj Mikko.
"Když ti to udělá radost, tak nevím." Nenechal se Kimi vyvést z míry, "A teď je řada na tobě."
Procházeli se chodbami sem a tam - tak se jim povídalo nejlépe - a Mikko mu postupně vylíčil celý svůj Meiko-problém. Jen se mu nezmínil o svém záměru. Stejně by ho měl Kimi za cvoka a neschválil by mu to, tím si byl naprosto jistý.
"Proboha, tohle je vážně Nekonečný příběh." Zakroutil Kimi nevěřícně hlavou, "Poslyš, Mikko… A co si ty od toho slibuješ?"
"Co bych si od toho měl slibovat?" snažil se na sobě Mikko nedat nic znát, "Já bych chtěl alespoň, abysme se přestali hádat. Už mě to dost vyčerpává."
"No ale v tom případě jsi mu neměl psát." Zasmál se úsečně Kimi, "Dej si na to pozor. Ať to jenom nezhoršíš."
"Co já? Proč zase já? Co s tím všichni pořád máte?" rozohnil se Mikko, ale Kimi jeho plamenný projev včas zarazil.
"Nic takovýho jsem neřekl. Nemyslel jsem to zle."
Mikko se jen nešťastně podíval do těch jeho klidných očí a musel uznat, že má asi pravdu. Začíná být lehce paranoidní.
"Omlouvám se."
"To je v pořádku. Právě proto jsem to řekl, Mikko, nenech se tím moc strhnout."
V některých chvílích, a tohle byla jedna z nich, Mikkovi přišlo, že by jim dvoum bohatě stačilo, kdyby akorát řekli první dvě slova z věty, kterou se chystají říct, a zbytek už by uhodli. Nikdy si nic nemuseli vysvětlovat, vždycky věděli naprosto přesně, jak to ten druhý myslel. Bylo to zvláštní, a zároveň praktické.
"Slibuju, že nenechám." Odpřísáhl Kimimu se smíchem, který byl kupodivu opravdový. Kimi to samozřejmě poznal.
"To jsem rád." Usmál se na něj nazpátek. Občas si říkal, že by měl možná na Mikka dát trochu pozor. Aby nevyvedl nějakou blbost. On ostatně blbosti vyváděl rád, doslova přitahoval průšvihy. A žehlit je pak byl stres pro všechny v jeho okolí. Jaké to pak muselo být pro něj samého…

A pak že GBT neexistujou!XD

8. února 2008 v 14:18 | NickyHayden |  Blbinky, články, fantvorba...:)
http://efjedna.blog.cz/0711/dalsi-prizivnice - stačí se pročíst k 4-5 řádku...:)