Jesse, 5.díl

22. února 2008 v 23:29 |  "Děti GBT"
"Hodně štěstí, zdraavíí…" zanotoval kdosi, zatímco Jesse nejistě postával nad dortem a nebyl si jistý, jestli opravdu zvládne sfouknout jedním dechem všech patnáct svíček. Kapacitě svých plic zkrátka nedůvěřoval.
"No tak, do toho!" plácla ho Barbara po zádech, "Já to taky zvládla."
Jo, jenže ty nevykouříš krabičku cigaret za dva dny, pomyslel si Jesse, ale nahlas nic neřekl, nechtěl na svoje narozeniny poslouchat kázaní o zdravém životním stylu, kterého by se mu určitě okamžitě dostalo. Nakonec se tedy odhodlaně nadechl, a i když dvě svíčky odolaly i po druhém pokusu, až na třetí konečně zhasly, cítil se jako vítěz.
"A tady jeden symbolický dárek, protože ten hlavní jsi už dostal." Podal mu Christian středně velkou krabici a letmo ho políbil na tvář. Jesse se spokojeně usmál při vzpomínce na své překvapení, když ráno přivezli jeho největší dárek - nádhernou soupravu bicích, jen a jen jeho vlastní! Hru na bicí si doslova zamiloval, u ničeho se tolik nevyřádil. Když měl dobrou náladu, hrál si pro radost, když měl vztek, skvěle se odreagoval.
"Vypadá, že by mu stačila i ta samotná oslava, nepotřeboval by žádný dárky." Řekl Annie s úsměvem Christianovi.
"U něj bych tomu i věřil. Jestli se opije, tak ho zmaluju." Vyhrožoval Christian, ale zároveň se pousmál. To, že Jesse září radostí, ho těšilo ze všeho nejvíc. Po půl roce hádek a usmiřování to dokázali - byli zase rodina.
A on sám byl teď rovněž o něco šťastnější než dřív. Paradoxně kvůli tomu, že porušil své předsevzetí. Ale Annie s návrhem, aby to spolu zkusili znovu, přišla sama. Tak co. Jesse ani Barbara to ještě nevěděli. Musí s tím počkat na vhodnější okamžik. Tenhle večer patří Jessemu.
Najednou se odkudsi vyloupli dva neznámí muži v úřednickém oblečení a ptali se po Christianovi. Jeden z návštěvníků je navigoval, kde zhruba ho najdou.
Když se jim konečně podařilo prokličkovat až ke Christianovi, jeden z nich se k němu naklonil, aby ho přes dunící hudbu bylo slyšet.
"Christian Klien?"
"Ano."
"Pojďte s námi!"
"Co si přejete?" zeptal se Christian, když se vzdálili do jiné místnosti, mimo doslech hlučných oslav. Trochu se divil, co mu můžou tak neodkladně chtít.
"Jsme zde ve věci soudního nařízení, jelikož jste se nedostavil k přelíčení." Podal mu jeden z mužů potištěný papír. Christian si ho nedůvěřivě prohlédl. Muže i papír. Usnesení soudu… Bla bla bla… Paragraf ten a ten… Bla, bla, bla… nabývá platnosti… COŽE?!? … odvolací lhůta…
"Co… To má znamenat?" zeptal se užasle Christian, protože zkrátka nemohl uvěřit tomu, co si právě přečetl.
"Z nařízení soudu vám bude váš syn odebrán a svěřen do péče matky. Vše to tam máte sepsané a o dalších podrobnostech se poraďte se svým právníkem. Očekáváme, že Jesseho dopravíte domů do tří dnů." Řekl druhý z dvojice, "Vašemu právníkovi jsme zaslali kopii dokumentu a všechny potřebné podrobnosti, doporučujeme vám tedy ještě jednou konzultovat celou věc s ním."
-.-.-
"Tati, proboha, co se děje??" vyděsil se Jesse, když se vrátil na pokoj a uviděl Christiana, jak sedí na zemi, vedle sebe postavenou poloprázdnou láhev nějakého pití a zrovna likviduje nějaký kus papíru, "No tak, co se děje? Mluv se mnou!" přisedl si k němu Jesse. Christian ho probodl prázdným pohledem. Jak proboha mohli takhle rozhodnout? Proč se musí řídit nějakými podělanými paragrafy a ne tím, co chce sám Jesse a co je pro něj dobré? Copak jsou úplně slepí a blbí? Nechápal.
"Víš, co je tohle, Jesse?" zamával mu před očima těmi roztrhanými cáry, "Víš, co to je? Rozhodnutí naprosto zaslepených a ignorantských kreténů!"
"Uklidni se." Řekl jemně Jesse, "Uklidni se a řekni mi, co to je."
Christian se tedy uklidnil, jen ten ztrhaný pohled mu zůstal.
"Ten soud se obrátil. Podle tohohle nařízení si máš teď už do dvou dní spakovat věci a jet za mámou."
Jesse zůstal zírat jako přimražený. Na okamžik měl pocit, že omdlí, jak se mu zatočila hlava. Čekal cokoliv, ale tohle ne.
"Proč…?" vypravil ze sebe nakonec.
"Protože ti nejsem údajně schopný vytvořit zázemí a taky se jim nelíbí, že se mnou všude cestuješ a nechodíš do školy. Jako kdyby to nebylo v tvým věku a při americkejch zákonech jedno." Vydechl rezignovaně Christian, "Navíc kvůli… Mý minulosti sem branej jako nespolehlivá osoba, že na tebe můžu mít špatnej vliv… Sakra!!!"
Jesse se o něj unaveně opřel.
"Je ti něco?" lekl se Christian, protože mu Jesse přišel najednou bledý.
"Krevní tlak. Vždyť víš." Ušklíbl se Jesse. Jedna z roztomilých památek na jeho závislost.
"Co kdybych tam prostě nepřijel?" zeptal se.
"Ne, Jesse, to není chytrej nápad. Akorát by z toho byly problémy, JÁ bych měl problémy. Radši nad tím ani nepřemýšlej." Zavrtěl Christian zamítavě hlavou.
"Byl to jen nápad." Trhl Jesse rameny, "Jak dlouho bude trvat, než mě odtud vysekáte?"
"To já nemůžu vědět. Záleží na soudu. Může to být hned, může to být za rok…"
"Tati, ale vždyť víš, že já tam takovou dobu nevydržím." Zaskučel Jesse.
"Ale prd. Budu ti pravidelně volat a pokud mi vyjde čas, tak za tebou přijedu, mám jednou za měsíc povolený návštěvy…" začal ho Christian utěšovat. Pak si všiml, že Jesse pláče.
"Ale no tak, andílku." Přitáhl si ho k sobě a objal, "Vždyť víš, že já bych tě v tom nenechal. Teď už ne. Slibuju ti, že to bude zase v pořádku."
Jesse ještě chvíli tiše vzlykal, pak se postupně uklidnil.
"To sou teda narozeniny." Zamračil se a otřel si slzy. Christian ho místo odpovědi něžně pohladil po tváři. Neměl už co jiného mu říct.
-.-.-
Jesse se za celou noc pořádně nevyspal. Okolo čtyř ráno na něj sedla panika a deprese a brečel a brečel, dokud doslova neodpadl vyčerpáním. Snažil se utěšit, že bude všechno dobré a rychle se to vyřeší, ale vnitřní hlas mu říkal, že žádné zázraky se nekonají.
Tušil to. Tušil…
-.-.-
Už se smířil s tím, že se sem nevrátí. A najednou stál znovu tady. Vstupní hala. Obývák. Jeho pokoj.
"Netvař se tak kysele, vždyť jsi doma." Uvítala ho máma s úsměvem. Jesse si pomyslel, že ta ženská snad musí být cvok. Protože určitě ví, že on chce být s tátou, ale stejně o něj pořád bojuje, aby ho mohla mít u sebe. Není to divné?
Jesse seděl na posteli a s hrůzou v očích pozoroval, jak se kolem něj stahují stěny. Dny, týdny, měsíce běžely kolem něho, nic nového se nedělo a on začínal šílet. Nemohl to vydržet doma, nemohl to vydržet ve škole. A tak se začal znovu toulat. Křižoval staré známé ulice a čekal, jestli třeba nenarazí na někoho ze svých bývalých přátel. A někoho skutečně potkal.
"Jesse? Seš to vážně ty??" oslovil ho jednou kdosi nevěřícně. Jesse se překvapeně otočil.
"Giorgio! Sakra, ty zmetku, ty ještě existuješ?" skočil svému kdysi nejlepšímu kámošovi kolem krku.
"Co, to bych měl spíš říct já!" praštil ho Giorgio do ramene, "Kde se tu bereš?"
"Tak o tom bych se momentálně nešířil." Ošil se Jesse a úsměv mu zmrzl na rtech. Giorgio chápavě pokýval hlavou. Vždycky dokázal Jessemu perfektně rozumět, nemuseli si nic vysvětlovat.
"Chystáme se zrovna s klukama někam zajít, nechceš jít s náma?" navrhl Giorgio. Jesse zašilhal pohledem za jeho záda. Kousek od nich postávali další dva, které neznal. Ale to neřešil.
"Tak fajn." Přikývl.
"Super. Ještě se cestou stavím u obecný." Dodal Giorgio jakoby mimochodem. Jesse se ale zarazil. Moc dobře věděl, co to znamená, dřív tam chodil pravidelně.
"No tak, Jesse, pojď, nehroť to." Podíval se na něj Giorgio prosebně.
Že to nemá hrotit? To má vážně zahodit, o co se snažil celý rok? Právě ho tady svádí k něčemu, o čem ví, že je to špatně, a on to nemá hrotit.
"Tak fajn. Ale mě nekupujte. Já si nic nedám." Řekl a snažil se svému hlasu dodat na rozhodnosti.
"Samozřejmě." Přikývl Giorgio. Zdálo se, že na něj Jesse aspoň trochu udělal dojem.
Jesse nechtěl myslet na to, jak perfektně se mu zase daří lhát. Byl přesvědčený o něčem, o čem přesně věděl, že to není pravda. Ale co. Vždyť se skutečně nic neděje.
Tohle si myslel celou cestu, myslel si to, když ostatní pozoroval, jak převařují fet a postupně si podávají jehly, jednu pro dva. Přesně rozdělené. Jaképak ulejvání, počítalo se s ním. Když jedna doputovala až k němu, na chvíli se zarazil. Pak jí ale vzal do ruky, a už se vezl. Najít žílu byla otázka chvilky. Vpich ani neucítil, tak rychlý byl nástup. A pak už mu bylo všechno úplně, ale úplně jedno…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Meckki Meckki | E-mail | 22. února 2008 v 23:38 | Reagovat

Ty úřady jsou takový svině... :/ XDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama