Březen 2008

Kingdom Of Libria, 10.díl

31. března 2008 v 21:45 Kingdom Of Libria
Kvůli tomu, že John se nemohl v neděli hnout z práce - Ian i Casey si vzali volno a on byl tak jediný, kdo mohl zachránit čest podniku - se sešli právě tam. Měli štěstí, že v kavárně kromě dvou mladých tokajících hrdliček nebyla ani noha, takže mohli diskutovat poměrně nerušeně.
"Já si fakt nedovedu vysvětlit, co to má znamenat. Jak je možný, že ty svině přesně věděli, kde budu, co tam dělala ta blonďatá nádhera…"
Kdyby si v tu chvíli někdo všiml Darrenova výrazu, asi by se pobavil. Ten se víceméně rozhodl přeprat své emoce a naprosto klidně řekl:
"Tak oni nemusí vědět, kde jsi ty nebo někdo jinej. Jim stačí se prostě někdo objevit a vědí, že dřív nebo později přijdeme, to, že jste na sebe takhle narazili, bych považoval za náhodu."
"Jo, až na to, že těch náhod je čím dál víc." Odvětil za Johna Corey.
"Jo, taky je možný, že to náhody nejsou, ale s tím já momentálně nic nevykoumám." Pokrčil Darren rameny.
"Ty bys mi spíš měl osvětlit jednu věc - jak je možný, že o tom zase věděl ten čtvrtej?" obrátil John svou pozornost konkrétně na Darrena.
"To si myslíš, že jsem jasnovidec nebo co?" ohradil se Darren.
"Ne, jen mě tak napadá… Protože on musí odněkud brát informace, musel se o nás odněkud dozvědět, musel se nějak naučit ovládat svoje schopnosti… Mám dost vážný podezření, že o něm víš, ale z neznámýho důvodu nám nechceš nic říct." Řekl John na rovinu.
Malcolm a Corey se rovněž po Darrenovi zkoumavě otočili. Johnova slova je rozhodně zaujala a jeho myšlenky jim nijak scestné nepřišly, naopak, dávaly jim docela dobrý smysl.
"A proč bych to podle vás dělal?" poklepal si Darren na čelo a poposadil si brýle, kterého ho sice neskutečně štvaly, když věděl, že se bez nich konečně obejde, ale nehodlal bez nich udělat ani krok. Ne dokud bude mít v patách kluky.
"Já nevím. To může mít spoustu důvodů - třeba prostě jenom nechce, abysme znali jeho identitu, tak ho kryješ… Nebo já nevím, ale dalo by se těch teorií vymyslet skutečně několik." Trhl John rameny.
"Jo, je to hotová science fiction, a především blbost, proto se ti to tak dobře vymýšlí." Utřel ho Darren, "Vážně, kluci, přísahám, že o tom nic nevím!"
"Však se ještě uvidí." Pokýval Corey hlavou. Darrena to od něj zaskočilo. Znělo to, jako kdyby mu vyhrožoval.
"No, ať je to jak chce, faktem zůstává, že je vážně hodně silný. Málem tam Zoicita usmažil, což se mu bohužel nakonec nepovedlo, ale i tak…" řekl uznale John. Darren se sám pro sebe usmál. No aspoň něco.
"A co když ho třeba jenom poslali Libriané, aby nám pomáhal?" napadlo Malcolma.
"Prosim tebe, a proč by to dělali?" zaťukal si John na čelo, "A navíc takhle potajnu. A jak by se sem dostal?"
"A jak se sem dostávaj oni?" vrátil mu Malcolm otázku, "Byl to jen nápad…"
Postupně se tedy tématem číslo jedna stalo, kdo že je ten neznámý čtvrtý spolubojovník, a Darren si po tomhle rozhovoru připadal, že je ho na gymnázium škoda. Měl jít na nějakou divadelní školu. Jeho dvojaký život ho začínal unavovat, ale nehodlal polevit. Nechtěl se klukům prozradit. Důvody k tomu měl, byly jednoduché a zároveň pádné. Snad je ostatní jednoho dne, až jim svou identitu odhalí, pochopí.
John měl momentálně taky trochu hektické období, zařizovali si s Ianem ten nový byt a plánovali se co nevidět přestěhovat. Doma tedy panoval trochu zmatek.
"Tak co, bylo to dneska hodně náročný?" zeptal se ho Ian a dokonce se na něj usmál. To se od té jejich roztržky moc často nestávalo a Johna to příjemně překvapilo.
"Ale tak dalo se to. Lidí moc nebylo…" pokrčil rameny.
"Příští týden si můžeš vzít odpočinek." Řekl Ian.
"Co že jsi na mě najednou tak milej?" podíval se po něm zkoumavě John.
"Nejsem milej, jak si myslíš, akorát jsem nám zařídil další koncert, takže budu za dva týdny potřebovat pomocnou ruku." Vyplázl na něj Ian jazyk, aby si nemyslel.
"A koho jsi pozval?" zajímalo Johna.
"Pamatuješ si ještě, jak mi bráchanec posílal tu skupinu od nich?"
"Myslíš ty Rusáky? Jasně že jo, ty byli dobrý." Přikývl John. Bráchanec byl bratranec z blízkého města s početnou ruskou menšinou, a kdysi jim posílal pár písniček jedné místní skupiny, která ho, podle jeho slov, velmi zaujala.
"Tak se těš, konečně se mi na ně podařilo sehnat kontakt, za dva týdny je tu máme jako na koni. Ještě že nejsou slavný, nejsou tak vytížený." Poznamenal Ian.
"To jo. Možná bysme si taky měli založit skupinu, dneska je to děsně in." Zasmál se John při té představě.
"To víš, že jo, celej nakřivo. Teda, ty bys to zkusit mohl…" pokrčil Ian rameny.
"Ani nápad. Nejsem žádná stupidní rockstar." Odvětil John.
-.-.-
"Já se na to vykašlu!" nadával Corey jako rozvztekaný špaček, sotva dorazil do kavárny.
"Jen se u nás posaď." Uvolnil mu John pohodlné otáčecí křeslo, které bylo obvykle určeno zaměstnancům, a přesedl si na židli před počítačem. Malcolm postával u pultu a sám pro sebe se usmíval, když Corey kolem něj pajdal jako válečný hrdina od Vietnamu. Památka na poslední setkání s Kashem, vymknutý kotník. Ten chlápek byl naprosto nevypočitatelný. Zoicite byl prostě svině a člověk tak nějak věděl, co od něj může očekávat, ale Kash byl naprosto nepřístupný. Byl jako zeď, za kterou se skrývá jen další a další zeď. A hlavně se zdál, že je vůči jejich útokům téměř imunní. Jediní, kteří mu svým útokem byli schopní ublížit aspoň trochu, byli Malcolm a "ta blonďatá nádhera", jak se o stále neznámém spolubojovníkovi vyjádřil John. Zkrátka nebyl sice tolik mocný jako Zoicite, ale rozhodně vzbuzoval větší obavy.
"Takže noha se asi nezlepšila, co?" poznamenal Malcolm na Coreyho adresu.
"No, už to není tak strašný, ale úplně ideální to taky není." Zašklebil se Corey. John něco hledal na počítači.
"Co tam kutíš?" obrátil Malcolm svou pozornost jeho směrem.
"Chci vám něco pustit." Odvětil John, "Tady to je. Tyhle tady mají o víkendu hrát. Kvalita obrazu je sice strašná, není tam vidět víc než pět bílejch fleků, ale zvuk je překvapivě dobrej a to je hlavní."
Z repráků tiše zaduněly první tóny.
"To nezní marně." Přikývl Malcolm, který měl s Johnem podobný vkus, co se hudby týče.
"No jo, tak si vy dva zase notujte…" ušklíbl se Corey.
"Co, nelíbí?" otočil se po něm John.
"Můj šálek čaje to není." Pokrčil Corey omluvně rameny.
"Lákáš potenciální návštěvníky na koncert?" objevil se najednou u pultu i Ian.
"Oni to stejně budou mít povinný." Zašklebil se na kluky John.
"Teda, to je originální, uvítat nás naší vlastní hudbou, to se nám ještě nestalo!" zahlaholil najednou někdo ode dveří. Kluci se tím směrem otočili. Ianovu tvář rozjasnil úsměv a zvesela pozdravil: "Ahoj, nejste tu nějak brzo?" a zbytku spadla čelist tak nízko, až si málem vyhodili huby z pantů…
"Jo, trochu jo, dneska totiž řídil bubeník a ten jezdí vždycky jako prase. Já jsem Kash, telefonovali jsme spolu…" a už podával Ianovi ruku. John se naježil tak, až si toho Kash všiml. Okamžitě se začal usmívat jako malé dítě, které vidí vánoční stromeček a pod ním dárky.
"Nemáte tu někde něco na způsob garáže nebo skladu, máme v autě aparaturu a neradi bysme o ní přišli." Obrátil Kash svou pozornost zpátky na Iana, ale pobavený lesk mu z očí nezmizel.
"Jasně, sklad je hned vedle scény, můžete si to naházet tam. Johne, pojď, píchneš nám." Pohodil Ian hlavou a šel ven zjistit, kde se nachází zbytek skupiny a hlavně to auto.
"A píchneš rád." Poznamenal Johnovým směrem Kash.
"Drž hubu!" zasyčel John výhrůžně a dal si pozor, aby šel Kash hezky před ním. Ten ale nevypadal ani v nejmenším nervózně, naopak, vyšel ven stejně zeširoka jako předtím vlezl dovnitř.
"To je super, že nám to dovolíte, už jsme takhle přišli o dva repráky a několik mikrofonů, a to není zrovna levná zábava." Děkovala zrovna Ianovi drobnější černovláska s dlouhými rastacopánky.
"Není zač, když už si někoho pozveme, tak se o něj taky postaráme." Zazubil se na ní Ian a nechápal, proč ho John dloubl do boku.
"Fajn, takže chci spát v pětihvězdičkovém hotelu, chci seznam těch nejlepších klubů, co tady máte, a po každý zkoušce pořádnou zásobu žrádla a kafe." Diktoval si Kash, který zatím zmizel kdesi v útrobách auta, aby pomohl vykládat aparaturu. Až na Johna se všichni jeho vtípku zasmáli, John pouze se sveřepým výrazem popadl první věc, co mu přišla pod ruku - tedy stojany na mikrofony - a rázoval s nimi do skladu.
"Ty vole, byla to fata morgana, nebo jsem se zbláznil?" zeptal se ho Corey, když okolo nich nasupeně procházel.
"Bohužel za cé je správně, je to opravdu on, musíme si ho někde vyčíhnout, a pokud možno co nejdřív. Na náhody nevěřím ani normálně, natož když jsou takovýhle a v tak těsným sledu po sobě. A na každýho z tý skupiny bych si dal taky majzla, pro jistotu."
"Je z toho vynech." Zjevil se najednou vedle něj Kash tak náhle, až ho tím nemálo vyděsil. Efekt leknutí byl ještě umocněn tím, že s nemalou ránou postavil na zem jeden z reproduktorů.
"Co má tohle sakra znamenat?!" vyjel na něj John, Malcolm taky přistoupil ke Kashovi o něco blíž.
"Co by, takhle to dopadá, když si někdo neověří, koho si zve." Odvětil s pokrčením ramen Kash.
John se na něj podíval ještě vražedněji. Kash se ohlédl po Coreym a Malcolmovi a musel se pousmát.
"Co chcete dělat, borci, zabít mě?" zeptal se jich na rovinu. Evidentně je tím zaskočil.
"Hele, já jsem sem nepřijel dělat problémy, taky jsem nevěděl, že tu na vás narazím. Ovšem jestli problémy chtít budete, tak já vašemu přání milerád vyhovím. Tak si kryjte záda, budu vám na ně dýchat."
Načež zase popadl reprák a odešel.
"Abysme se z toho nepoblili." Poznamenal úsečně John, "Tak tohle já nepřežiju."
"Co se tu vykecáváš, koukej makat." Napomenul ho Ian. Ten aby se hned nezapojil do každý hovadiny, pomyslel si John.
Zatímco John nosil, co mu vrazili do ruky, a tvářil se čím dál otráveněji, Malcolm zavolal tu novinu Darrenovi. Ten z toho byl rovněž překvapený.
"To si děláš srandu!"
"Jasně, lakuju tě jedna báseň."
"John asi vyvádí, co?"
"Že se staráš zrovna o něj."
"A co chceš, abych udělal? Šel tam za váma na přátelský pokec?"
"Ne, jen ti to oznamuju, abys věděl, že tu bude dusno. Jestli chceš, můžeš přijít, my tu budeme stoprocentně."
"Fajn, tak já valím, snad mi to nebude trvat moc dlouho. Zatím!"
"Tak, paráda, máte to v suchu, až budete potřebovat, prostě dejte vědět. Nebo chcete klíče rovnou?" slyšel akorát Malcolm říkat Iana, když zavěšoval.
"No, kdybysme ty klíče mohli mít, bylo by to super, ať nemusíme otravovat…" odpověděl mu kdosi, koho kluci neznali.
"Fajn, tak já vám dám náhradní." Natáhl se Ian za pult.
"Zbláznil ses?!" praštil ho John přes ruku, "Ty jim chceš dát klíče jen tak?"
"No a co, vždyť v tom skladu je všechno akorát jejich, co by tam asi tak podle tebe měli krást?" nechápal Ian jeho prudkou reakci.
"My si ho necháme přidělat a přijedeme vás vykrást jindy, víš." Poznamenal lehce znuděně Kash.
"Tak to jo." Zasmál se Ian a podal mu náhradní klíče od skladu, "Nepředpokládám, že byste chtěli jít zkoušet zrovna v dobu, kdy my tady nebudeme, takže až budete chtít jít na scénu, prostě si někomu, kdo tu zrovna bude, řekněte a on vám odemkne." Rozdával Ian poslední instrukce.
"Jasně." Přikývla Nookie, ta černovláska a jediná dívka ve skupině.
"Tak, a teď jdu hledat nejbližší knajpu, kdo jde se mnou?"
K bubeníkovi se všichni přidali milerádi. Kash ještě ode dveří poslal klukům zcela soukromý úšklebek.
-.-.-
"Tos dorazil brzo." Poznamenal Corey, když si k nim přisedl Darren.
"Sorry, rychleji to nešlo." Omluvil se Darren, "Tak co, dělo se něco?"
"Nic, akorát John si trochu hejbnul žlučí." Pousmál se Malcolm.
"Už zase?" rýpnul si Darren. John naštěstí zrovna obsluhoval, takže je nemohl slyšet.
"Podle toho, co jsem stihl pochytit, tu budou tři dny. A asi budou dost divoký." Vrátil se Corey k původnímu tématu, protože Johnovy nálady byly to poslední, co by ho zajímalo.
"Proč, Kash vypadá, že by mohl dělat problémy? Myslíte, že si takhle na veřejnosti troufne?" ptal se Darren.
"No, upřímně řečeno od něj nevím co čekat, protože je švihlej dost na cokoliv, a předvádět se na veřejnosti pro něj není problém, víceméně nás upozornil, ať si hlídáme záda, že nám na ně bude dýchat." Odpověděl Corey a lehce při tom trhnul rameny.
"Dobrý den pane, co si dáte?" zastavil se u nich v tu chvíli John a se sladkým úsměvem se díval na Darrena.
"Nepotěším tě, tentokrát si nedám nic." Podíval se na něj omluvně Darren. John se přestal usmívat, protočil panenky a sedl si na poslední volné místo.
"Tak už ti kluci všechno povyprávěli?"
"V podstatě ano." Přikývl Darren, "Prý bude veselo."
"No to teda bude." Souhlasil možná až moc ostře John, "Připadám si jako idiot, už to vidím, jak se bude chodit ptát mě, abych jim odemykal. Měli jste slyšet, co na mě měl za kecy, když jsme nosili tu podělanou aparaturu. Asi si přijde hrozně vtipnej."
John trochu přeháněl, Kash do něj rýpnul přesně dvakrát a víc ani ťuk, ale Johnovi to zjevně stačilo.
"Upřímně, já bych na jeho místě asi udělal to samý." Přiznal s letmým úsměvem Malcolm.
"Ještě si z toho dělej srandu." Zafuněl John.
"Ale no tak, nebuď takovej cholerik." Ohradil se Malcolm.
"Kdybys třeba konečně zjistil, co je Kash vlastně zač, možná by nám to hodně věcí usnadnilo." Otočil se Corey na Darrena, nedbaje ty dva rozhádané kohouty.
"Co by byl zač, další blonďatej debil do sbírky." Poznamenal John. Corey by býval přísahal, že Darren v tu chvíli vypadal skutečně naštvaně.
"Ne, nic jsem nezjistil." Snažil se Darren mluvit klidně, ale slova mu skřípala mezi zuby, "Až na jednu věc - byl mi odněkud povědomý ten symbol, co nosí na krku, tak jsem se po něm podíval a zjistil jsem, že ten samý přívěsek značil zrádce, ale je zajímavé, že se jim dával až 24 hodin před popravou… Tudíž Kash měl být za něco popravený, ale nevím, proč nakonec nebyl…"
"Počkej, odkud ty víš o tom přívěsku?" zarazil ho John. V Darrenovi hrklo. A sakra… Dočista zapomněl na to, že oficiálně Kashe nikdy neviděl…
"Poslali mi jeho fotku." Zalhal to první, co ho napadlo. Nevěděl, jestli mu to kluci zbaštili, ale víceméně už se k tomu nevraceli, tak snad ano… Uf, to bylo o fous.

Kingdom Of Libria, 9.díl

30. března 2008 v 22:30 Kingdom Of Libria
Darren lítal po bytě jako fretka. Předpokládal, že se kluci objeví co nevidět, proto rychle hledal gumičku do vlasů a nové brýle bez dioptrických sklíček, které si nechal vyrobit. Chtěl se sám sobě podobat co nejméně, nechtěl, aby ho poznali podle vzhledu, i když je fakt, že radikální změna účesu kolikrát zafunguje sama o sobě. Ale nemůže fungovat do nekonečna, že.
Ve chvíli, kdy si konečně sedl za počítač a okolo sebe rozházel papíry, aby to vypadalo, že má zrovna něco důležitého na práci, zařinčel zvonek.
"No vida." Řekl si sám pro sebe.
"Ahoj, co vy tady?" podivil se tak opravdově, až se musel sám nad sebou pousmát.
"Ahoj, sorry za vyrušení, ale musíme hodit řeč." Řekl za všechny Corey a protáhl se kolem Darrena dovnitř.
"A čeho se to týká?" pustil Darren dovnitř i Johna a Malcolma a dveře zase zavřel. Následoval je do obýváku.
"Čeho se to týká? No, vlastně je tu víc věcí, ale jedna je důležitější než ty ostatní. Byli jsme se porozhlídnout po okolí tý křižovatky, a měli jsme tam hned několik návštěv, především ta jedna nás dost rozhodila, protože nám už od začátku tvrdíte, že máme být tři, ale jak to vypadá, tak jsme ve skutečnosti čtyři."
"Jako mušketýři." Dodal pobaveně John.
"Tak ale o tom já nic nevím." Dělal Darren nevinného.
"Vážně ne?" podíval se po něm Corey takovým pohledem, až Darrena málem uvedl do rozpaků.
"No… Vážně, nic nevím. Jak to myslíš? A jsi si jistý?" snažil se Darren působit překvapeně.
"Jo, to si piš, že jsem si jistý!" rozesmál se ironicky Corey.
"Tak ale…" podrbal se Darren naoko rozpačitě ve vlasech, "V tom případě… Ty vado, jak to, že o tom nevíme?"
"No my jsme doufali, že nám to řekneš ty." Řekl kysele John.
"Přiznávám, že jste mě tím dost zaskočili. A nevíte asi náhodou aspoň přibližně, kdo to byl, co?"
"To bohužel nevíme. Ale tak budeme mít ještě příležitost to zjistit." Trhl Malcolm rameny. Na rozdíl od Johna a Coreyho to tak nehrotil, i když byl samozřejmě taky zvědavý, co se vlastně děje.
"A ty další návštěvy byly co zač?" přehodil Darren řeč jiným směrem.
"To byli takový dva jistý…" pousmál se Malcolm a John se do něj okamžitě obul: "Ještě se směj, ty jsi málem v hlavě díru neměl!"
"Jeden se jmenoval Kash a ten druhej… Zoicite nebo tak nějak. A vsadil bych boty za to, že jeden z nich má prsty i v tý nehodě." Dořekl Corey to, co chtěl říct Malcolm.
"O Zoicitovi je v historii pár zmínek." Otočil se Darren intuitivně po papírech, "Je to docela známá osobnost, v podstatě císařova pravá ruka. A Kash… To mi taky matně něco říká, určitě už jsem to jméno slyšel, ale ani za boha si nevybavím spojitosti."
"To je stejně jedno. Povídali, že prej se nevidíme naposledy, tak se třeba časem pochluběj sami." Trhl John rameny.
"Ty máš všechno tak úžasně na háku…!" napomenul ho Corey.
"To víš, někdo musí být ten zlej." Ušklíbl se John a vstal, "Kdyby vám to nevadilo, vzdálil bych se. Mám rande."
Corey rukou naznačil, že ho co nevidět zastřelí.
-.-.-
"Ty by ses s tím vlastně vůbec nepáral a rovnou je oddělal, co." Řekl posměšně Zoicite. Kash se mírně polekal, protože ho za svými zády nečekal, ale leknutí na sobě nedal znát.
"Někdo to udělat musí, když ty se k tomu evidentně nemáš. Moc ti to nevyšlo, zbabral jsi to stejně jako minule." Odsekl.
"Tady nejde o to je zabít. Tady jde o to je porazit, a to je trochu rozdíl, pokud jsi schopný to pochopit, když všechno vidíš tak černobíle." Vrátil mu Zoicite výpad.
"Dej si pohov, já vím, co dělám." Odvětil Kash a vypadal, že dál nehodlá celou situaci rozmazávat.
"Já bych spíš řekl, že se bojíš." Ryl do něj dál Zoicite.
"Bojím? A čeho?" otočil se po něm Kash, na rtech posměšný úsměv.
"Ty je nechceš zabít všechny hned. Ty chceš zabít hned jenom jednoho. Protože máš strach, že později, až si začne vzpomínat, to nedokážeš. Ale neboj, udělám to milerád za tebe. A nejlépe v tvé přítomnosti. Co ty na to? Nemám pravdu?"
Poslední větu málem nestihl doříct, protože ho Kash jednou přesně mířenou ranou do obličeje srazil na zem a pevně ho chytil za krk.
"Ještě jednou se mnou budeš mluvit tímhle tónem a zabiju já tebe!" zasyčel zlostně.
"Tohle se bude císaři moc líbit." Zašklebil se na něj Zoicite. Kash ho pustil a narovnal se.
"Říkej si mu co chceš. Ty tvé teorie stejně nejsou založené na pravdě. Pro mě je můj předchozí život minulostí. A myslím, že jsem to už několikrát jasně dokázal."
-.-.-
"Nejseš ty zamilovaná?" rýpl Corey do své sestry, která už hodnou chvíli ležela na své posteli a usmívala se do zdi. A co víc, mlčela.
"Já ano, a ty?" vrátila mu otázku.
"No jasně, hrozně moc, a sám do sebe." Pousmál se Corey..
"Je to vidět." Přikývla Angie.
"Kde jste byli?" nadhodil Corey řečnickou otázku.
"V kině… A pak jsme si ještě šli na chvilku někam sednout. Škoda že jsem musela tak brzo domů." Zalitovala Angie.
"Jen neboj, dočkáš se, za chvíli je víkend…"
"Jo, to jsem tě chtěla poprosit, jestli mě budeš krýt před našima." Vzpomněla si Angie.
"A co mám jako krýt?" zamračil se Corey.
"Nic strašnýho, jen chci prostě být s ním, a znáš naše, budu jim muset říct, že jsem u kamarádky, tak kdyby se tě vyptávali, víš přece, jaký jsou, tak abys jim prostě něco nakecal, že jo, že jsem o tom mluvila a tak… Bráško, prosím." Udělala na něj Angie smutný kukuč.
"Co s tebou." Vydechl Corey. Tu hrůzu pouštěl před kluky jenom preventivně, jinak spoléhal na to, že Angie už není malá holka a má taky trochu rozum. Ve skutečnosti jí měl rád, jen si prostě pořád rádi jeden druhého dobírali. Starý zvyk. John sice vypadal jako potížista, ale opravdu tak jen vypadal. Sice byl typickým příkladem divokého dítěte, ale znal své meze. Kdy a jak je zjistil, to Corey radši zkoumat nehodlal. Víc ho tížilo to, že kdyby ten vztah byl vážnější a dlouhodobější a Angie zjistila, co je vlastně John ve skutečnosti zač… A co všechno by se s tím svezlo… Radši nedomyslet. Sakra, to si ten zmetek nemohl najít někoho jiného než jeho sestru?!
-.-.-
Když se Corey bál, aby se Angie přes Johna nedozvěděla o jejich tajemství, ani netušil, jak moc oprávněně se bál. Uprostřed noci mu zničehonic najednou zazvonil mobil. Volal mu Malcolm.
"Ahoj, omlouvám se, že tě ruším tak pozdě, ale máme poplach. Před chvílí mi volal John…"
"Ani mi to dál neříkej, vím úplně přesně, kam mám jít. Sejdeme se na místě." Utnul ho Corey uprostřed věty.
"Dobře." Odpověděl krátce Malcolm a zavěsil.
Corey se potichu prokradl bytem, samozřejmě nezapomněl u sebe v pokoji zhasnout a vycpat peřinu tak, aby to vypadalo, že spí, kdyby rodiče náhodou napadlo ho kontrolovat. V duchu nadával ostošest. Jestli se Angie něco stane…!
John zrovna v tu chvíli přemýšlel, jestli je tohle jenom náhoda nebo jestli o něm vědí. Co ale bylo horší, s youmy tentokrát přišel i Zoicite a na toho si sám přeci jen netroufl. Ještě že stihl aspoň rychle zavolat Malcolmovi, když zjistil, že se něco začíná dít. Snad si kluci trochu přichvátnou. V duchu taky začínal být poprvé vděčný tomu, že jsou youmové ke svým obětem vlastně ještě velmi šetrní - vezmou jim sice energii, ale ne život. Když se potom lidem vrátí energie zpátky, během pár chvilek se proberou a vše je zase v pořádku, pouze si nic nepamatují. A to je vlastně taky veliké štěstí.
Teď ležel mezi hromadou těl, podvědomě se snažil chránit Angie tím, že z půlky ležel na ní, a velmi opatrně a nenápadně pozoroval své okolí. Rozhodl se vyčkat příchodu ostatních, ale bylo jen otázkou času, kdy ho najdou. Zoicite přece intuitivně musí cítit sílu jeho krystalu, i když byl momentálně nečinný. Za tu dobu už věděl, že jejich nepřátelé půjdou hlavně po jejich krystalech, protože je v nich svázána všechna jejich síla, která se časem osvobodí, ale na to skutečně musí teprve přijít čas. S pomocí krystalů by je nepřítel nejen začal ovládat a udělal by si z nich své otroky, ale navíc by se mu bez problémů podařilo otevřít Bránu a osud Země by byl zpečetěn.
Najednou se Zoicite tak neomylně otočil jeho směrem, až v Johnovi hrklo. A je to v háji, pomyslel si, dostal mě. Neměl už co ztratit, proto se rychle zvedl a proměnil.
"Vida, máme na sebe zvláštní štěstí." Poznamenal Zoicite a pokynul youmům, aby se stáhli, "Tebe si vychutnám sám."
John ze svého krystalu vyvolal stříbrný paprsek, který obvykle zabíral na youmy, ale zdálo se, že Zoicite je proti němu imunní. Jenom jej absorboval do svého meče a pak poslal zpátky na Johna, ale s mnohem větší razancí a silou. John stačil na poslední chvíli uskočit. Poplašeně se ohlédl za svá záda, jestli paprsek někoho nezasáhl. Musí se dostat dál od Angie, nechtěl, aby se jí cokoliv stalo.
Rozběhl se na druhý konec místnosti, ale Zoicite ho v půlce cesty zarazil. Lepší něco než nic, o kousek dál se dostal.
"Kampak hodláš jít?" postavil se mu do cesty, meč připravený k boji.
"Co bys řekl." Odvětil John, odrazil se a jedním velkým skokem se dostal Zoicitovi do zad. Dřív si při těchto výkonech připadal komicky, jako nějaký artista nebo dokonce Spider-Man, ale časem si zvykl i na tohle. Vyslal proti Zoicitovi další paprsek, ale ten stačil uhnout, takže mu jen lehce ožehl rameno.
Pak John teprve zjistil, co to znamená mít plné ruce práce. Nestíhal uhýbat před Zoicitovými ranami a jen málokdy se vzmohl na protiútok. Proti tomuhle soupeři zkrátka nic nezmohl, ještě že se tu zatím nikde neobjevil Kash, měl by smrt jistou. Najednou zezadu do někoho vrazil. Youma! Chtěl se vytrhnout, ale nemohl. Sevřel ho příliš pevně.
Zoicite se tak na půl pusy pousmál a napřáhl ruku s mečem. John jenom křečovitě zavřel oči v očekávání věcí příštích. Cosi ho ale přinutilo je znovu otevřít. Uviděl tak, jak odkudsi vyšlehl silný paprsek jasného světla a vyrazil Zoicitovi meč z ruky. Zoicite zařval bolestí, protože mu přitom i spálil ruku.
Paráda, kluci jsou tady, napadlo úlevně Johna. Příští okamžik ho ale vyvedl z omylu. Život mu zachránil jejich čtvrtý neznámý parťák.
"Množíte se tu jak houby po dešti." Zasyčel Zoicite. Snažil se tak nabýt zpátky ztracenou sebejistotu.
"S váma to není jinačí." Odsekl ten druhý a dal Zoicitovi najevo, že se s ním nehodlá mazlit. Jeho paprsky byly skutečně silné, i John cítil jejich nebezpečný žár. Raději se schoval za bar, protože to vypadalo, že na něj nikdo ohledy brát nebude.
"Ještě se uvidíme." Zavrčel zlostně Zoicite, když poznal, že tuhle bitvu prohrál, a ztratil se jako pára nad hrncem.
"Už můžeš vylízt." Naklonil se ten druhý přes bar. Vypadal pobaveně.
"To jsem sám smrad. Co ty jsi sakra zač??" vyjel na něj John.
"Odpověz si sám. Myslím, že oba to víme dobře." Trhl ten naproti němu rameny.
"Ty moc dobře víš, jak jsem to myslel." Utrhl se na něj John, "Ale to už je jedno. Díky, žes mi zachránil zadek."
"Rádo se stalo."
"Kdo vůbec jsi? Jak se jmenuješ?" zeptal se John v náhlém pocitu sounáležitosti.
"Na jméně nesejde." Zakroutil ten druhý hlavou a protože si ho John začal prohlížet, otočil se k odchodu.
"Počkej, kam zase jdeš?" volal za ním John.
"Za chvíli tu budou ostatní. Postarejte se tu o to jak umíte, já jsem udělal, co jsem musel." Řekl mu přes rameno tajemný neznámý a rozběhl se pryč, kdyby Johna náhodou napadlo ho nepustit.
"To jste přišli brzo!" vynadal John Malcolmovi a Coreymu, kteří přišli o pět minut později takzvaně s křížkem po funuse.
"Letěli jsme jak nejrychleji jsme mohli." Pokrčil Malcolm omluvně rameny.
"Kde je Angie?" zajímalo Coreyho něco úplně jiného.
"Je v pořádku, sedí támhle u toho stolu, zrovna jsem jí byl u baru pro něco k pití." Ukázal jim John minerálku ve své ruce, "A zase se tu ukázal ten čtvrtej zmetek. Zítra vám mám hodně co vykládat."

můj článek ze školních novin

30. března 2008 v 14:25 My World
S*ala jsem se s ním dvě hodiny (proto sorry za ten slovník:D), tak se s ním musím pochlubit...:)
Dámská Jízda - Od Guano Apes po Slot
Krom nemalého svěžího hudebního přínosu se dnes již neexistující skupině Guano Apes podařila ještě jedna poměrně důležitá věc - připravili půdu všem evropským nu-metalovým skupinám, v jejichž čele nestojí klon Chestera Benningtona, ale "řvoucí mašina" (tak svého LP kolegu kdysi pojmenoval Mike Shinoda) ženského pohlaví.
Samotná Sandra Nasic, bývalá frontmanka Guano Apes, to svého času také neměla zrovna jednoduché, i když měla hudbu v krvi - její otec hrál v jedné chorvatské metalové skupině a pár úspěchů za sebou taky měl. Do Guano Apes přišla jako poslední, když jí skupině doporučil jejich společný známý. I tak ale byla reakce jejích budoucích spoluhráčů poněkud netaktní: "Cože, holku? Ses asi zbláznil, ne?" Sandra se víceméně ukázala jako to nejlepší, co mohlo skupinu potkat, a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. I tři roky po jejich rozpadu patří Guano Apes stále k nejoblíbenějším německým interpretům.
V roce 2005, tedy v roce rozpadu Guano Apes, se nenápadně začala na hudebních festivalech i v televizi objevovat jakási Exilia. Bez povšimnutí publika dokonce zavítali i k nám, a to jako předskokani Rammstein. Tehdy ještě neznámá formace ale většinu fanoušků nezaujala a mnoho lidí dokonce omylem považovalo frontmanku Mashu za muže. Není se čemu divit, Masha skutečně není žádná cukrová panenka, ale, jak jí trefně pojmenovali v tisku, "pořádná baba s hlasem jako vychlastaná cirkulárka". Další omyl, který skupinu trochu doprovází i dnes, je chybné domnění, že jejich domovskou zemí je Německo, jelikož už od jejich začátku je všichni považují za nástupce Guano Apes. Exilia však pochází z prosluněné Itálie, což byla další věc, která nemálo lidí šokovala. I když jejich hudba je poměrně jednoduchá a anglicky zpívané texty jsou spíš jak od začátečníků ze základní školy (viz poměrně velká chyba v jejich singlu Stop Playing God, kde se v jedné části zpívá "Have you no shame?", což je nepřeložitelná blbost a původně měla pravděpodobně znít "Do you have no shame?"), kombinace chytlavých melodií a především samotné existence Mashy však zafungovala jako magnet na lidi a Exilii se nakonec podařilo prorazit.
Jako další se tohoto trendu chytli v Anglii a tak spatřila světlo světa formace McQueen, která emancipaci nu-metalu dovedla k dokonalosti - v sestavě skupiny nenajdete jediného chlapa. Což může být do budoucna jejich největší bolístkou, protože se v hudební historii už několikrát ukázalo, že čistě ženské skupiny nemívají dlouhou životnost, ještě ke všemu když svou image staví z části také na vzhledu (ovšem na druhou stranu se musí nechat, že zpěvačka Leah Duors se má alespoň doopravdy čím chlubit). McQueen do toho víceméně šlapou jako o život a minulé léto o sobě začaly dávat vědět evropskému publiku objížděním všech možných festivalů v rozličných zemích, což zároveň pojaly i jako propagaci jejich debutového alba Break The Silence (z něj pilotní singl The Line Went Dead, ale u publika zabodovala spíše písnička Life Support ICU).
Největší líhní nu-metalových ženských talentů se ale nakonec překvapivě ukázalo Rusko. Rusko je vůbec jednou z mála evropských zemí, které se celkem úspěšně daří přejímat světové styly - ať už se jedná o hip hop (kdo někdy slyšel francouzský nebo polský hip hop jistě uzná, že některé pokusy o tento styl jsou spíše úsměvné) nebo zmiňovaný nu-metal. Největšími rivaly jsou pak skupiny Tracktor Bowling a Slot. Tracktor Bowling se snaží zaujmout širší publikum a jejich hudba není tolik "přeřvaná" jako je třeba hudba Exilie, je víc citová, a poměr rusky/anglicky zpívaných písniček mají zhruba půl na půl. Mezi jejich neznámější počiny patří singly The Edge a Naprolom, za pozornost stojí i kousek s názvem Umjeram. Člověk ale po pár posleších pojme podezření, že tohle všechno má především zakrývat to, že zpěvačka Lou je sice hezká, ale to je tak vše. Její hlas je tuctový a snadno se ztratí v davu, proto se ta "zajímavost" musí nahánět jinde, i když je zde samozřejmě nemalá naděje, že se časem vyzpívá. Ale ono to na druhou stranu poměrně funguje, ostatně na maskování pěveckých nedostatků svého frontmana si postavili kariéru už Red Hot Chili Peppers. To by ovšem nesměli konkurenti Tracktor Bowling, říkající si Slot, mít tak zatraceně velký potenciál - kombinují dravost Exilie s osvědčeným receptem Linkin Park, v jejich čele tedy stojí hned dva lidé. Zpěvačka Nookie, díky které si Slot vysloužili přezdívku "ruská Exilia", a její věrný přisluhovač Kash (nebo taky Cache), který má ve skupině podobnou pozici, jako v Linkin Park Mike Shinoda. Ani to, že jejich písničky jsou v ruštině, nikomu nevadí - po dobu šesti měsíců byl jejich klip 2 Vojny (na youtube ovšem kvůli lepší výslovnosti pojmenovaný 2 voiny) nasazený na evropském MTV, a jejich současný singl Mjortvyje Zvjozdy (na youtube jako Dead Stars) si také vede více než dobře. Slot se také hlásí k odkazu Guano Apes, píseň Doska (Prkno) z jejich aktuálního alba Triniti je ekvivalentem největšího hitu německých borců, Loards Of The Boards. Navíc ukázali i smysl pro humor a natočili singl pojatý jako lehce nadnesenou poctu seriálu South Park s názvem Oni Ubili Kenny!.
Jak je vidět, Evropou se žene smršť skvělých nu-metalových skupin, které dokazují, že "Si děláš srandu, holku?" už neplatí. Otázkou ale je, proč zůstávají v Čechách širší veřejností ignorovány a proč, když se v SuperStar objevila Bára Zemanová, která v článku zmiňovaným interpretkám nesahá ani po špičky glád, jí všichni okamžitě považovali za "tvrďačku"? Samozřejmě, jsou zde třeba mnohem vyšších kvalit dosahující Gaiah Mesiah, ale jejich zaměření je přece jen něco trochu jiného než nu-metal…

Slot - Ave Maria

29. března 2008 v 23:32 Poslouchám, zaujalo mě
Vzhledem k tomu obrázku, co tam celou dobu straší, by se to spíš mělo jmenovat Ave Nookie i Kash.XD

Kingdom Of Libria, 8.díl

29. března 2008 v 19:02 Kingdom Of Libria
"Nazdar, ani se dneska neptám, jestli si něco nedáte, protože bych byl asi vynesen v zubech." Přisedl si k nim John a pátravě se podíval Coreyho směrem.
"To budeš i bez toho!" upozornil ho hned Corey.
"Hele, radši brzdi. Je to sice blbý vtipkování, ale uznávám, že je to vtipkování, a jen tiše doufám, že to nemyslíš vážně. Protože pak bych to musel řešit asi jinak." Upozornil ho John ještě důrazněji.
"Jo, jen se pohádejte, to uděláte úplně nejlíp." Přerušil jejich začínající hádku Darren tak rázně, až to všechny zaskočilo.
"Vždyť se nehádáme." Trhl John rameny, "Nebo snad ano?"
Corey se odmlčel.
"Asi takhle. Odvázanej z toho nejsem, ale co mám s tebou dělat." řekl nakonec.
"Spíš s ní." Poznamenal si víceméně pro sebe Malcolm, něco podobného chtěl říct i John.
"Už to prostě nebudeme řešit, jo?" rozhodl Corey a otočil se na Darrena.
"Co koukáš na mě, já s tím nic společnýho nemám." Ohradil se Darren.
"Ještě toho trochu. Ne, nemyslel jsem to tak, jen jsem tím chtěl naznačit, že dneska jsi událost dne ty." Pousmál se Corey.
"No to rozhodně. Celej měsíc o tobě nevíme a teď se tu najednou zjevíš." Obrátil i John svou pozornost jeho směrem.
"Tak." Trhl Darren rameny, zrovna tohle jim vykládat nehodlal, "Jak jste se celej ten měsíc měli?"
"Bordel na druhou, jak jinak." Ušklíbl se Malcolm.
"Chápu, myslel jsem si to." Pokýval Darren hlavou, "Žádný komplikace nebo něco novýho?"
"V podstatě ne." Trhl Corey rameny, "Krom toho, že to vypadá, že nás ty potvory snad stopujou na každým kroku."
"Fajn, já jen…" začal Darren, ale na okamžik se zarazil, protože si nebyl jistý, jestli bude schopný říct to, co chtěl, aniž by se rozbrečel, "…když se stala ta nehoda…" oči se mu lehce zaleskly, ale věděl, že protentokrát slzy udrží za víčky, "…tak tam byl někdo, kdo youma rozhodně nebyl."
"Aha, nějakej vyšší level, jo?" řekl bodře John.
Darren se chtě nechtě musel zasmát.
"V podstatě." Přikývl.
"Tak s tím jsme zatím tu čest ještě neměli." Pokrčil Corey rameny, "Je možný, že šel třeba jen po tvých rodičích, že to bylo poprvý a naposledy, co tu byl…"
Darren se opřel o stůl a rukama si zakryl oči.
"Ježiš, promiň, to jsem nechtěl…!" omlouval se okamžitě Corey.
"To je dobrý." Pohodil Darren hlavou a promnul si oči. Corey mu nechtěně připomněl to nejhorší - že ten neznámý si přišel pro něj… Tudíž se s ním neviděli naposledy a tudíž jeho rodiče zemřeli zbytečně… Jenže to jim říct nemohl. Měl svoje důvody, proč zatím klukům zatajit, co se stalo.
Snažil se najít odpovědi na své otázky, ale většina jich zůstala nezodpovězená. Neměl pro to vysvětlení, ale samozřejmě ho napadlo, že jim těžko mohli "zapomenout" říct tak důležitou informaci, že jim to neřekli úmyslně, ale proč?
Byli jsme čtyři, vždycky jsme byli. Ale stali se věci, které to v očích lidí trochu změnily…
Bohužel, ani ty "věci" se nedozvěděl, což ho možná štvalo ještě víc. Nemohli přece jen tak samovolně vypustit kus historie! Pro ně to bylo životně důležité!
"Ale už si s ničím nemusíte dělat starosti. Budu vám zase pomáhat. Potřebujete prostředníka, a já už vím, co a jak…" řekl už naprosto vyrovnaně.
"A jsi si jistý, že to zvládneš?" zeptal se na rovinu Malcolm.
"Ano, pokud mi s tím trochu pomůžete." Přikývl Darren.
"Co tím myslíš?" zajímalo Johna.
"Nejste tady proto, abyste likvidovaly dávno ztracené duše, vaše poslání je mnohem důležitější, proto vás čeká studium i tvrdý trénink. Musíte si osvojit základní znalosti, naučit se ovládat a rozvíjet své schopnosti… A to bude docela práce. Ale musí to být, tohle já za vás neudělám, a nehodlám vás přemlouvat. Já doufám, že jste měli dost času si to hezky ve hlavách srovnat a teď už žádný cukání nebude."
"Super proslov." Odsekl John, zvedl se a vzdálil se radši za pult, stejně bude Ian zase nadávat, že se místo práce vykecává. Už se těšil na další týden, kdy bude místo Ianovi chodit pomáhat Caseymu, majiteli kavárny. Pravidelně se střídali, akorát John měl o něco volnější program a proto chodil pravidelně. Pokud mu to tedy čas dovolil, přeci jenom na rozdíl od Iana a Caseyho studoval.
"Nevšímej si toho. John je z toho pořád stejně nadšenej jako předtím." Vydechl trochu rezignovaně Malcolm.
"Já s ním pak hodím řeč." Rozhodl Darren.
"To si mákneš, hučeli jsme do něj horem dolem a stejně to nepomohlo." Zrazoval ho od jeho úmyslu Corey.
"To byla možná ta chyba." Ušklíbl se Darren, "Neboj, on časem pochopí, že na nějakej vzdor není místo. Zajímalo by mě, jestli byl někdy v životě s něčím spokojenej. Přijde mi, že pořád akorát proti něčemu bojuje, ale nikdy neumí vydechnout a říct si, že je to dobrý."
John samozřejmě věděl, že mluví o něm, ale nevěnoval tomu pozornost. Nebo to aspoň předstíral. Dneska to bylo čím dál lepší. Co kdyby ho taky nechali chvíli na pokoji?
"Hele, není proč bejt uraženej." Stál najednou u pultu Darren.
"Já nejsem uraženej." Ohradil se John, "Jen mě to prostě trochu namíchlo, říkal jsi to hrozně povýšeně, jako kdyby ti bylo úplně putna, co my na to."
"Chtěl jsi říct, co ty na to, ne?" opravil ho Darren, "Já jsem to tak rozhodně nemyslel… Jen jsem se snažil působit trochu autoritativně."
"Ty? Autoritativně?" podíval se po něm pobaveně John.
"A kdo jinej když ne já?" položil mu Darren záludnou otázku.
"Co třeba nikdo?" trhl John rameny.
"To nejde. Budeš se muset smířit s tím, že poprvý v životě budeš někoho poslouchat." Řekl Darren narovinu.
"Co ty o mě víš, třeba naopak chci poprvý v životě neskákat tak, jak někdo píská." Zamračil se John.
"Jenže ty se preventivně stavíš na zadní pokaždý, když po tobě někdo něco chce."
John zapíchl pohled kamsi šikmo do podlahy a vypadal, že přemýšlí.
"Já s tebou zrovna tohle a zrovna teď řešit nechci." Řekl nakonec.
"Vždyť já tě vážně do ničeho nenutím." Řekl Darren skoro zoufale.
John se mu konečně podíval do očí a trochu se zarazil. Nedokázal rozluštit, co se mu Darren snaží říct, ale té tiché prosbě se z nějakého zvláštního důvodu nedalo nevyhovět.
"A taky tě asi musel docela dožrat Corey, co…" přehodil Darren na jinou kolej.
John se na půl pusy zasmál: "Ten mě tak zrovna může…"
"Naštvat?" dořekl to za něj Darren.
"Hele, nedokončuj moje věty bez svolení." Napomenul ho John.
"A ty si pojď zase sednout zpátky. Jestli ti to pomůže, tak mi dones kafe."
-.-.-
"Nebyli tu náhodou. A Darren si zaslouží, abysme na to přišli." Utnul Corey rázně protesty zbylých dvou kluků. Jelikož moc dobře věděl, že on a Darren cítili na místě nehody už dříve negativní energii, rozhodl se přijít celé té záhadě na kloub.
"Třeba tu jen čekali na příležitost." Namítl Malcolm.
"Takovou dobu?" odvětil Corey.
John se najednou bez jediného slova dal do pohybu. Vedle křižovatky se mezi paneláky nacházel kousek zeleně - několik stromů, keře. Zamířil přímo mezi ně.
"Co je, něčeho sis všiml?" zavolal za ním Corey.
"Pojď sem." Naznačil mu John prstem. Malcolmovi sice jeho výzva nepatřila, ale šel se podívat taky.
"Měls pravdu, vážně tady něco je." Řekl soustředěně John, opíraje se o kmen jednoho stromu. Najednou mu kolem hlavy prosvištěla dýka takovou rychlostí, že kdyby ho trefila do hlavy, určitě by ještě stihla setrvačností vylétnout na druhé straně.
Všichni tři se okamžitě otočili směrem, odkud dýka přiletěla. Stál tam vysoký mladý muž s tmavě blond vlasy, v černém oblečení, s výrazným stříbrným řetězem kolem krku a netvářil se zrovna přívětivě. V ruce držel další dýku.
Než se ale stihl znova napřáhnout, aby dýku hodil, a než stihli kluci použít sílu svých krystalů jako protiútok, ozval se ostrý příkaz: "Dost!"
Kde se vzal, tu se vzal, najednou zde byl i druhý muž, o něco starší. Dlouhé, černé vlasy, plášť, u pasu meč…
"Oni zjevně hledají mě. A tobě jsem navíc nic neporučil!" řekl ostře tomu blonďákovi.
"Ještě aby tys mi poroučel." Řekl posměšně, ale pak obrátil svou pozornost zpátky na kluky. Neřekl nic, jen je temným pohledem tiše pozoroval. Otočil se po nich i druhý muž, ale tvářil se spíše pobaveně.
"Čekal jsem, kdy se tu objevíte." Řekl.
"Co jste zač?" zeptal se útočně Corey.
"Tolik sejde na jméně?" vychutnával si ho ten druhý. Najednou do jejich začínajícího rozhovoru vpadl blonďák. Udělal několik rychlých kroků směrem k nim.
"Nebaví mě to tu. Já jsem Kash, on je Zoicite. A spolehněte se, že nejen s námi budete mít ještě hodně co do činění."
Pak zmizel jako pára nad hrncem.
"Lépe bych to sám neřekl." Přikývl Zoicite, stále s tím svým posměšným úsměvem, "Kde jste vůbec nechali svého čtvrtého přítele?"
Kluci na něj koukali dost nechápavě, ale v tu chvíli se zdánlivě odnikud přihnal zářivý paprsek světla, před kterým stihl Zoicite jen tak tak uskočit.
Tady je teda dneska srocení lidu, pomyslel si John.
"Myslel jsi snad mě?" řekl pevným, jasným hlasem právě příchozí. Měl delší světlé vlasy v barvě podzimního slunce a na sobě prakticky stejnou "uniformu" jako kluci při proměně. Všem třem najednou připadlo, že ho odněkud znají, ale byla to jen momentálně nedůležitá mlhavá myšlenka.
Zoicite se otočil a poprvé mu z tváře zmizel úsměv. Moc dobře věděl, že před ním stojí někdo, z koho si před měsícem udělal nepřítele číslo jedna, který má moc a nebojí se jí proti němu použít.
"Jen nikam nechvátej. Bylo by to moc jednoduché. Zatím se mějte, ještě se uvidíme!" zasyčel a zmizel stejně jako před ním Kash. Ale s tím rozdílem, že po jeho zmizení se najednou ze země zvedlo několik stínů - youmové.
"Co čumíte, mám je za vás zničit všechny sám?"
Tahle věta probrala kluky z nečinnosti, i když je zároveň taky dost naštvala. Co si o sobě myslí? A co si vůbec myslí o nich, že jsou idioti?
Boj s youmy už pro ně začal být trochu rutinou, zlikvidovali je do jednoho během několika okamžiků. Na plánovaný rozhovor ale nedošlo, protože jejich neočekávaný spolubojovník se nenápadně někam vypařil.
"Co tohle mělo sakra znamenat?" zeptal se za všechny Corey.
"No, k Darrenovi to máme blízko, já bych se šel zeptat přímo ke zdroji." Navrhl Malcolm.

Slot

29. března 2008 v 11:25 Poslouchám, zaujalo mě
Už s nima prudím na dexterovi, tak budu i tady.:) Sem se to hodí víc, protože mi posloužili jako dobrá inspirace pro Kingdom Of Libria.
Mjortvyje Zvjozdy - tak to je ona.XD Skutečně krása... Nookie to tam moc sluší a Kash (oficiální anglická verze jeho přezdívky zní Cache, ale mě se ta ruská líbí víc) je tam taky moc moc k sežrání.:)
Jakýs takýs překlad, je to přeložený nejdřív do angličtiny a pak do češtiny:
--Chorus--
Poslouchej, prostě toho nech, prosím
Ještě není tak pozdě
Padám do propasti, za tebou
Na místo, kde tvé
Mrtvé hvězdy září a zakrývají slunce
Nicotou

--Verse 1--
Našel jsem svojí vlastní cestu
Vyslal jsem světlo
Stále jdu přes poušť
Přes davy lidí
A stále se snažím oklamat
Ten zlý proud řeky
A dokud je tu moje cesta
Nechoď za mnou...
Za tebou, za tebou, za tebou, za tebou...
--Chorus--

Dávno jsem ztratil své přátele
Ale mír plní můj zrak
Vlk samotář, svobodný
Daleko od zákonů
Měl bych jít do muzea
A zůstat tam jako exponát
Ať se stane cokoliv, nechoď za mnou
To jsem řekl...
Nookie a Kash... No není to krásný páreček?<3 :))

...and Venus was her name

29. března 2008 v 11:10 My World
Nařizuji veselou a bojovnou náladu! Zítra hrajeme na JID 2008 s hrou, se kterou bysme se nejradši na veřejnosti nechlubili vůbec (ovšem naší režisérce se to říct neodvažujeme), a já mám navíc v úterý v 9 hodin nástup do nemocnice, takže budu mít několik dalších dní opravdu veselých. Takže na mě myslete, jak v neděli, tak v úterý (některé z vás očekávám, že přijdou na návštěvu, ano, Babynko?).
NickyHayden
Tahle fotka Nookie se mi extrémně líbí, budu jí používat častěji.:)

Kingdom Of Libria, 7.díl

27. března 2008 v 23:05 Kingdom Of Libria
Všechny zpráva o smrti Darrenových rodičů zdrtila. Kluci se snažili s Darrenem zkontaktovat, ale ten snad zmizel z povrchu zemského. Ve škole si vyřídil volno s tím, že na konci roku bude dělat zkoušky, jestli může do dalšího ročníku, s vypětím všech sil absolvoval pohřeb a pak se po něm slehla zem. Potřeboval se dostat pryč od všeho, přerovnat si pár věcí v životě a uspořádat myšlenky. A nechtěl aby ho při tom vyrušoval kdokoliv z jeho okolí… Věděl, že tím dost zavařil klukům, protože je prakticky nechal nepříteli napospas, ale nic mu v tu chvíli nebylo víc jedno. Jen ať se taky trochu snažej. Měli by to moc jednoduchý, kdyby je pořád vodil za ručičku.
-.-.-
"Nějak se nám to poslední dobou všechno sere." Řekl lakonicky John a potáhl z cigarety.
"To mi povídej ještě chvíli." Pokýval Malcolm hlavou, "Ale zrovna u tebe bych takový řeči nečekal."
"Proč?" nechápal John.
"Když seš čerstvě zamilovanej…" řekl Malcolm, jako by se nechumelilo, "Potkal jsem vás ve městě, respektive jsem vás jenom zahlíd. Vy jste vypadali, že je vám okolí ukradený."
"Jasně." Zasmál se krátce John. O tom štěstí a čerstvý zamilovanosti by s ním sice mohl polemizovat, Angie ho víceméně uhnala, ale na tom přece není nic děsného, když je holka taky trochu emancipovanější, naopak, jemu se to na ní líbilo. Že byla taková přímočará a spontánní.
"Omlouvám se, chtěl jsem ti to říct později."
"Vždyť to máš jedno." Trhl Malcolm rameny, "Ale chci být u toho, až se to dozví Corey. Takovou show si nenechám ujít."
Oba se unisono rozesmáli.
"Ale myslím, že kdybych s ní začal chodit já, byl by větší kravál." Odtušil Malcolm.
"Tak na to bych se zase moc těšil já." Ujistil ho John, "Ten by ti urval hlavu."
"Aspoň víš, na co se připravit."
Pak zase nastala chvilka mlčení. John dokouřil jednu cigaretu a hned si zapálil druhou. Poslední dobou pálil jednu od druhé.
"Nevíš něco o Darrenovi?" nadhodil další téma.
"Jo, vidíš, to jsem ti chtěl říct!" málem Malcolm povyskočil, jak si najednou vzpomněl na důležitou novinku, "Konečně o sobě dal vědět!"
"Kecáš! A co?" byl John jedno ucho.
"Corey s ním mluvil, přes telefon, je to asi dva dny zpátky. Moc mu toho stejně neřekl, ale prý je na tom relativně dobře. V mezích možností."
"Jo. Sice se s našima zrovna nemusím a plánujem se s bráchou odstěhovat, ale… Asi by to pro mě bylo taky sakra těžký. Natož pro něj, když nemá ani sourozence."
"Počkej, zaslechl jsem dobře, vy se plánujete stěhovat?"
Malcolma evidentně zaujalo něco úplně jiného.
"Do jinýho bytu, ne do jinýho města." Upozornil ho John.
-.-.-
Darren potichu odemkl dveře. Krade se jako zloděj do vlastního bytu, to to dotáhl. Ale zatím nebyl ve stavu se nějak domluvit s policií, takže ač byl byt po právu jeho, jelikož už byl plnoletý, byl momentálně uzavřený.
V bytě to vypadalo stále stejně, jen vrstva prachu byla o něco větší. Všechno si to prohlížel - tělocvičnu, kuchyň, hlavní místnost s knihami, počítačem a horou papírů…
"Co mám dělat?" zeptal se. Jeho otázka patřila všem. Jemu samému, všem těm věcem, co se tu povalovaly…
"A ty mi to taky umíš úžasně usnadnit, viď…"
-.-.-
"Polez sakra, nebudu na tebe čekat věčně… Co je? Kam tak zíráš?" komandoval Malcolm Coreyho. Zrovna odcházeli ze školy, stáli na kamenných schodech, do nichž pražilo jarní slunce dost velkou silou. Corey ale evidentně Malcolmovy nadávky nevnímal, protože vytřeštěně zíral kamsi za něj. Pak se ale po jeho tváři rozlil úsměv a zavolal, že to muselo být slyšet až na druhém konci města: "Nazdááááár!"
Malcolma konečně napadlo se otočit a hned zjistil, proč Corey tak vyváděl. U školní zídky stál Darren.
Corey běžel takovou rychlostí, že to málem neubrzdil a téměř smetl Darrena sebou, ale nakonec se mu podařilo zastavit a pevně ho obejmout.
"Nazdar chlape, tebe tak rád vidím!"
"No, tak mě nemusíš uškrtit." Pousmál se Darren té bouřlivé reakci. A to vzápětí ještě přišla další.
"Ty vado, že ses taky ukázal!" přiřítil se k němu konečně i Malcolm.
"Skoro to vypadá, že jsem vám i doopravdy chyběl." Poznamenal Darren.
"Jak můžeš vůbec pochybovat! Pojď, tohle se musí oslavit. Nebo jsi tu jen tak na skok?" lákal ho Corey do města.
"Já mám času, kolik budu chtít. Takže záleží na vás." Řekl Darren trochu dvojsmyslně, ale kluci měli takovou radost, že jeho lehce jedovatou ironickou tečku přeslechli.
"Paráda, tak valíme do ICMka." Rozhodl Corey.
Cestou se nesnažili z Darrena cokoliv vytáhnout, spíš se jen tak bavili o ničem. Nechtěli ho hned na začátek vyděsit rozhovorem, který pravděpodobně vůbec nechtěl vést.
"Ahoj, je tu John?" zeptal se Malcolm suverénně Iana, když Johna nikde nenašli.
"Jasně, je vzadu." Ukázal Ian kamsi za svá záda. Myslel tím zadní vchod, kam John obvykle chodil kouřit.
"Kde jinde." Pousmál se Malcolm, "Díky."
Kdyby ale Ian dodal, že je tam s ním jeho přítelkyně, asi by tam kluky nevodil…
"No to se mi snad jenom zdá!!" ozvalo se Johnovi za zády tak prudce, až málem nadskočil leknutím.
"Tak se štípni." Doporučila svému rozhořčenému bratrovi Angie.
"O tomhle si ještě promluvíme, máš štěstí, že jsme přišli kvůli něčemu úplně jinýmu." Dal Corey jasně Johnovi najevo, že tohle se bez důrazné reakce neobejde.
"Koukám. Ahoj, Darrene, rád tě vidím." Usmál se John na Darrena, který tam tak stál se svěšenými rameny a vypadal mezi nimi trochu ztraceně.
"Ahoj, já tebe taky." Oplatil mu Darren pozdrav.
"No, běžte zatím dovnitř, já za váma za chvíli přijdu." Naznačil jim John, aby ho ještě chvíli nechali o samotě.
"Já toho rapla nechápu." Zakroutila Angie rezignovaně hlavou, když osaměli.
"Já docela jo." Kupodivu se usmál John a chytil Angie kolem boků, "S tím si nedělej hlavu, zas tak horký to nebude."
"Já vím. Jen mě to štve, jindy se tváří, jako kdyby to, co dělám, bylo to poslední, co by ho zajímalo, a teď najednou bude vyšilovat."
"Věř mi, já už to s ním vyřídím. Pamatuješ, co jsem říkal o těch starších sourozencích." Pousmál se na ní John.
"No jo, a ty máš vždycky pravdu, co." Vrátila mu úsměv Angie a korunovala ho letmým polibkem na rty.
"Jsi hodná, že to uznáš." Usmál se John do jejích rtů a ruku položil na její týl, takže si jí k sobě trochu přitáhl a políbil jí pořádně.
"Tak zítra. Ještě se domluvíme, ano?" řekl pak.
"Jasně. Pa."
Coreyho mezitím vražedná nálada ani o trochu nepřešla.
"Tak už to neřeš." Smál se mu Malcolm, "Představ si, že bych s ní začal chodit já."
"To bych snad byl i radši." Řekl Corey a Malcolm jenom vyvalil oči. Nevěřil vlastním uším.
"Cos to povídal??"
"No… Máš pravdu, oba jste v konečným výsledku stejná pohroma." Uznal Corey po krátké úvaze.
"Konečně začínáš zase mluvit normálně." Smál se Malcolm dál.
"Co tě na tom prosím tě tak točí?" vložil se konečně do debaty i Darren.
"Co? Že ty dva znám!" odvětil Corey.
"No ale to by mělo být spíš dobře, ne?" marně v jeho odpovědi hledal Darren jakoukoliv logiku.
"V tomhle případě to dobře není."
Darren se divil Malcolmovi, že se neurazí, ale ten vypadal kupodivu tak nějak klidně a vyrovnaně.

Kingdom Of Libria, 6.díl

24. března 2008 v 23:51 Kingdom Of Libria
"Tys tu zapustil kořeny nebo co?" vyrušil ho Corey zrovna ve chvíli, kdy se jakž takž zabral do učení. John naštvaně praštil se sešitem.
"Já mám práci! A ne jednu, bohužel."
"Tak klídek." Trhl Corey rameny, "Jen jsem myslel, že bys to tam mohl jít trochu rozptýlit. Vypadá to, že ségřin sex-appeal zafungoval, Malcolm jí tam vytrvale balí."
"Divíš se? Je tak hezká, až se divím, že jste opravdu sourozenci." Rýpl si John.
"Ještě ty začínej. Jestli si s ní kdokoliv z vás cokoliv začne, tak jste už teď mrtví, je to jasný?"
"Co to říkáš mě, to řekni jemu, já jí nebalím." Smál se John.
"Jo, ale evidentně jsi na ní zapůsobil víc, to už já na ní poznám. Takže varuju i tebe." Ukázal na něj Corey výhrůžně.
"Už se tě bojím." Smál se mu John, "Jestli chceš, řekni Malcolmovi, že jdu na vajglpauzu, ať jde taky."
John se vydal na terasu před kavárnou napřed, Malcolm může přece dorazit později, pokud bude chtít. To kdyby mu bylo zatěžko odtrhnout se od Angie.
"Jsem tady, tos taky nemohl chvilku počkat, co." Přiřítil se k němu Malcolm o chvíli později.
"Nemohl." Odvětil John.
"Že jste mě tam u toho pultu pomlouvali?" podíval se po něm s úšklebkem Malcolm a zapálil si.
"Tak trochu. Corey povídal něco o tom, že se mu snažíš svíst sestru."
"Jen se snažím být milý." Zasmál se Malcolm ironicky.
"Třeba to přeháníš." Trhl John rameny.
"Nemyslím si. Spíš ty kdyby ses snažil být milý, tak by to bylo divný."
Za tuhle větu schytal Malcolm dobře mířenou ránu do ramene.
"Vidíš, to je ono." Smál se, "Ale náhodou, kápni božskou. Že je to kus, co? Skoro se až divím, jak může mít Corey tak hezkou sestru."
John začal pokuckávat smíchy, protože něco podobného před chvílí Coreymu sám řekl.
Parta se nakonec nějak rozseděla a zůstali v kavárně až do zavírací doby.
"Udělali jste nám dobrou tržbu." Pochválil je John za poctivé přispívání do kasy, "Iane, já jdu, jo? Uvidíme se doma."
"Jasně, čau!" mávl na něj Ian, který se právě oháněl smetákem jako zkušená uklízečka.
"Jste si dost podobný, je to poznat, že jste sourozenci." Prohlédla si Angie letmo Iana a hned Johnovi oznámila svůj poznatek.
"Jo, to říká dost lidí." Pokýval John nevzrušeně hlavou, "Kam plánujete jít?"
"Já rozhodně domů. Na to, že zítra píšeme ze dvou předmětů, jsem se flákal docela dost." Mrkl Malcolm na hodinky, aby zjistil, že je ještě víc hodin, než myslel.
"Já jsem učení už skoro vzdal." Vydechl John.
"Šprti." Utahoval si z nich Corey.
"Přirozenej inteligente." Vrátil mu to John. Malcolm se smál do rukávu, Angie se na férovku rozesmála na celé kolo.
"No, tak se tu hezky pohádejte, já jdu. Ahoj." Rozloučil se s nimi Malcolm a nasadil sprint, protože za rohem se zrovna objevil autobus, který potřeboval chytit.
"A co ty?" zeptal se Corey Johna.
"Já…"
"Ty půjdeš hezky s náma! Byla by škoda tohle odpoledne ukončit." Rozhodla mžiku Angie za něj, a aby se náhodou necukal, popadla ho nekompromisně za loket.
-.-.-
"Aha, takže jestli tomu správně rozumím…" zamyslel se Darren, "Tak má být špatně to, že se v nepřátelském táboře vůbec nic nezměnilo?"
Tohle mu rozum nebral. Pročetl tolik papírů s obsáhlými hlášeními, aby po závěrečném sesumírování zjistil tohle?
"Zkus se nad tím zamyslet. Kdyby tys byl na jejich místě, a zjistil bys, že tvůj nepřítel právě získal tři dost významné posily, neudělal bys proti tomu žádné kroky?" zeptala se ho konverzačně matka.
"A proč bych je jako dělal? Oni mají nějaký plán a ten my jim zatím jenom těžko překazíme. Kluci jsou teprve v začátku, prakticky vůbec neznají své schopnosti a možnosti, vědí zlomek toho, co by vědět měli, nejsou pro ně žádnou hrozbou." Nechápal Darren dál.
"A právě proto by byl teď nejlepší čas zasáhnout a zabít je, protože jsou zranitelní, není-liž pravda? Až začnou ovládat své schopnosti, bude těžší je porazit." Řekl tedy otec.
"To je sice pravda, ale pokud nic nechystají, tak je to pro nás v téhle fázi jen dobře, ne?" vedl si Darren dál svou.
"Právě že já si nemyslím, že by nic nechystali, že by byli skutečně tak nečinní. Podle mě odvádějí pozornost. Vědí, že nás jejich nečinnost zaujme a budeme se snažit přijít jí na kloub. A oni nás překvapí něčím, co jsme rozhodně nečekali. Já bych rozhodně byla ostražitá."
O týden později…
"Darrene, tak jdeš už?" volala matka netrpělivě ode dveří.
"Hned!" zavolal na ní Darren zpátky a dál se zoufale přehraboval v kupě papírů, "Anebo víš co, jeďte napřed, přijdu, až to najdu, tohle vypadá na dýl."
"Jestli jsi to něco, co hledáš, ztratil, tak si mě nepřej." Pohrozila mu matka.
"Neboj, určitě to tu někde bude. Tak zatím, uvidíme se doma!" zavolal na ní Darren. Její odpověď zaregistroval tak jedním uchem. Potřeboval si najít jednu část z historie království. Měl totiž utkvělý pocit, že museli něco přehlédnout. Ten den si totiž přestal nalhávat, že se s ním nic neděje. Dělo, a ani trochu se mu to nelíbilo. A co hůř, měl s Johnem menší rozhovor o nejrůznějších zdravotních problémech a zjistil, že se jeho nevolnosti, které se mu poslední dobou zase začaly vracet, zcela shodují s těmi, co měl John před proměnou. A nejen to, brýle už teď prakticky nepotřeboval a nevěřil tomu, že mu prostě nějakým zázrakem ty skoro tři dioptrie zmizely.
Najednou jako kdyby jím projel blesk. Zachvátil ho strach a naprosto nesnesitelný svíravý pocit, který mu připadal jako stokrát znásobený ten, který měl vždycky, když přecházel tu zpropadenou křižovatku.
Proboha, naši!, blesklo mu v té chvíli hlavou a v příštím okamžiku už bral schody po třech, málem si zlomil nohu, aby byl dole co nejrychleji. Když vyběhl před dům, uviděl akorát zadní světla jejich auta, jak mizí po silnici.
"Ne!" zavolal, i když věděl, že ho nemůžou slyšet, a rozběhl se za nimi. Před křižovatkou se mu málem zastavilo srdce - proto měl ten špatný pocit. Něco tu bylo. Doslova mohl cítit přítomnost něčeho zlého. A taky vidět.
I z té dálky spatřil, jak se najednou uprostřed vozovky objevila jakási postava. Ale nebyl to youma, byl to někdo jiný… Ale kdo?
Nebyl mu dopřán čas se nad tím pořádně zamyslet. Právě se stal svědkem něčeho, co nikdy z paměti nedostane, co mu navždy převrátí život naruby a co bude později do policejních protokolů zaneseno jako " tragická automobilová havárie". Budou říkat, že jeho otec nezvládl řízení, ale on bude moc dobře vědět, jak to bylo doopravdy…
Vysíleně klečel na chodníku, protože se pod ním najednou podlomila kolena.
Ale počkat, přece takové světlo nemohl vydávat jenom oheň?
Přestal si zakrývat rukou oči a ztuhl. Kolem něj bylo sice jasné a uklidňující světlo, ale přímo před ním stála ta postava z křižovatky. Byl to muž, měl dlouhé, černé vlasy, na sobě měl červeno-černý oděv a dlouhý plášť, u pasu připevněný meč. Díval se přímo na něj a v očích měl zvláštní směs výsměchu a vzteku.
"Tak jsi z toho zase vyvázl. Ale věř mi, že donekonečna takové štěstí mít nebudeš."
Najednou byl pryč, a místo něho klečel před Darrenem někdo jiný. Vlastně… To ho vyděsilo snad ještě víc, i když nebyl důvod, protože to byl ten, který mu zachránil život. Vlastně to byl on sám…
"Neboj se, je pryč. Je mi líto, ale tohle se bohužel stát muselo…"
"Cože?? Proč?" vyhrkl Darren a najednou si uvědomil, že má oči plné slz.
"Chtěli zabít především tebe. Časem to pochopíš. Vážně mě to mrzí, prošel jsem si tím samým… Protože já jsem ty."
"A neměli jsme být do prdele jenom tři?!" vybuchl Darren, ač jindy neměl ve zvyku používat tak silná slova.
"Ne. Byli jsme čtyři, vždycky jsme byli. Ale stali se věci, které to v očích lidí trochu změnili… Teď nic z toho nemůžeš chápat, ale věř mi, že se všechno dozvíš… Něco ti řeknou, něco se dočteš… Ale na něco najdeš odpovědi pouze sám v sobě."
Světlo najednou zmizelo a Darren klečel sám kousek od toho díla zkázy. Před ním ležel malý, třpytivý krystal. Byl sice úplně otupený, ale vzal ho do ruky. Stejně nemá na vybranou. Pak konečně omdlel.

Kingdom Of Libria, 5.díl

24. března 2008 v 0:26 Kingdom Of Libria
"Nechceš třeba pro jistotu objednat k doktorovi?"
"Mami!!"
Tahle věta Darrena vážně nadzvedla.
"To se ti vážně v životě nestalo, že ses zvedla a zamotala se ti hlava?"
"Tak mi popiš přesně, jak to vypadalo."
Darren měl chuť neodpovídat, protože se cítil jako idiot.
"Prostě jsem vstal, a najednou mi jakoby bliklo před očima, pak jsem měl chvíli tmu a ztratil jsem rovnováhu, ale hned se to zase urovnalo. Prostě to nic nebylo."
"A co hlava, necítil jsi jí nějak výrazněji?" zeptala se naprosto nepohnutě matka.
"Ne." Odvětil krátce Darren a považoval věc za uzavřenou.
"Pak je mi líto, ale to od tlaku být nemohlo. Dojdeš si k tomu doktorovi. A hned zítra ráno. A žádný odmlouvání, rozhodla jsem."
"Stejně nic nenajde." Zavrčel si pro sebe Darren. Měl pravdu - tlak, krev, všechno v naprostém pořádku. A doktor ho zjevně považoval akorát za hypochondra, který kvůli každému píchnutí letí do nemocnice.
"Ještě bych tě mohl poslat na komplexnější vyšetření do nemocnice. Pro jistotu, jestli by něco nenašli tam. Vrátilo se ti to ještě někdy potom?" vyptával se doktor, zatímco znuděně datloval do počítače.
"Ne, nevrátilo, a to vyšetření podle mě taky nebude nutný." Odpověděl Darren rozhodně.
Do školy už se mu chodit nechtělo, stejně už má od rodičů napsanou omluvenku, tak co by si jí neprotáhl na celý den. Zamířil domů. Bude tam mít klid, rodiče budou určitě v bytě. Jak ale ke svému překvapení zjistil, nebyli.
Zaslechl útržky rozhovoru, který ale hned utichl. Na chodbě byly slyšet kroky, někdo mu šel vstříc.
"Darrene, co tady děláš?" uvítal ho táta trochu překvapeně.
"Jdu od toho doktora a mám toho pro dnešek plný zuby." Odpověděl Darren popravdě, "A co tu děláte vy? Myslel jsem, že budete pryč." Řekl a prosmíkl se kolem svého táty do obýváku.
"Ale, přišly nějaký nový poznatky, a je jich požehnaně, tak jsme si řekli, že nebudeme zbytečně tvrdnout v bytě, když se stejně nemůže nic dít, dokud to pořádně neprojdeme a nepromyslíme." Zavolala na něj z kuchyně máma. Darrena uhodila do nosu vůně něčeho sladkého, matka se evidentně rozhodla taky jednou po dlouhé době procvičit si své kulinářské umění.
"Vážně, a čeho se to týká?" ptal se Darren, zatímco zvědavě nahlédl do kuchyně, co se to chystá. To něco se právě peklo v troubě a vonělo to přímo božsky.
"Pokud chceš, tady máš svůj příděl, můžeš si to projít. Ostatně, říkal jsi, že nám chceš pomáhat, tak se čiň." Vrazil mu otec do ruky štos potištěných papírů.
"A jak jsi teda dopadl?" dostala se konečně matka k tomu nejdůležitějšímu.
"Samozřejmě že nic nenašli." Řekl jí Darren tónem "já ti to říkal".
"Tak hlavně když ti nic není."
Darren se zavřel ve svém pokoji, pustil si hudbu a začal postupně pročítat ty papíry. Nebyl z toho příliš moudrý, když mu ani neřekli, na co se má soustředit, ale byl moc líný na to se zase zvedat, vracet se do kuchyně či obýváku a vyptávat se. Prostě si to přečetl a až to budou s rodiči probírat, tak se snad k něčemu dobere.
-.-.-
"Tak tohle si poslechni." Naklonil se Malcolm přes pult k Johnovi, na tváři úsměv od ucha k uchu, v ruce mobil, "Připravte mi hodně silný kafe, moje drahá sestřička se rozhodla, že půjde se mnou a nezbavil jsem se jí ani pod pohrůžkou násilí."
"Přehání." Ušklíbl se John, "Starší sourozenci jsou pěkná pakáž."
"Jo, máš štěstí, že tě ten tvůj zrovna neslyší." Rozhlédl se kolem sebe Malcolm. Ian byl naštěstí až na druhé straně lokálu.
"Tak tomu by to nic neudělalo, ten už ode mě slyšel horší věci." Pousmál se John.
Corey dorazil asi po deseti minutách a kluci jen zůstali zírat. Drobnější tmavovláska se sympatickým úsměvem vypadala spíš jako jeho zatraceně přitažlivá přítelkyně než mladší, často nenáviděná sestra.
"Ahoj vespolek, přišla jsem vás trochu otravovat." Zašveholilo to andělské stvoření.
"Ahoj, ty rozhodně otravovat nebudeš." Ujistil jí Malcolm.
"To zrovna. A mě nikdo ahoj neřekne." Ozval se lehce podrážděně Corey.
"Můžeš začít první." Navrhl mu poměrně logicky John.
"Tenhle kecal je John." Dal se Corey místo pozdravu do představování, "A tenhle druhej kecal je Malcolm. A tohle je má roztomilá sestřička Angie."
"Ano, ale většinou mě roztomilou teda nenazývá." Poznamenala Angie, ale na rozdíl od svého bratra vůbec nevypadala, že by jí to špičkování vadilo.
"Jo, můj starší brácha je na mě taky někdy vážně milej." Dodal John, "Dáte si něco? Ty tu máš zamluvený to kafe." Otočil se s potutelným úsměvem na Coreyho.
"Bodlo by." Přikývl Corey.
"A mě bude bohatě stačit minerálka, jestli tu máte." Řekla Angie a zvědavě se naklonila přes pult.
"Všechno máme." Odpověděl John, sáhl do boxu za svými zády a flašku otevřel jednoduše zapalovačem, protože se mu nechtělo hledat otvírák.
"Teda, to je hygiena." Kroutil nad tím Corey hlavou.
"Simtě, ty toho naděláš." Odbyl ho John, "Běžte si s tím možná radši sednout, brácha by zase mohl mít kecy."
"On tu s tebou dělá?" vyzvídala okamžitě Angie.
"Nevím jestli bohužel, nebo bohudík." Přikývl John a zabloudil pohledem do míst, kde se Ian nacházel ještě před chvílí. Stále se motal mezi zákazníky a kasíroval.
John byl rád, že může dneska stát u pokladny, aspoň dal konečně odpočinout svým nohám a navíc se potřeboval učit. Jenže stejně bylo učení to poslední, na co by měl myšlenky. Stále si ještě v hlavě neurovnal, co se to všechno vlastně stalo a hlavně proč se to stalo. Doufal, že na to časem přijde, jenže zároveň doufal, že by na to mohl přijít hned, a tak se tím zabýval prakticky neustále. Taky se mu nelíbilo, že se poslední dobou tolik hádá s Ianem. Vypadalo to, že matka zase žádost o rozvod stáhne, a pokud to vážně udělá, budou se hodně potřebovat. Znělo to sobecky, ale přáli si, aby se rodiče rozvedli. Vždyť už stejně ani nebyli pořádní manželé. Sotva spolu promluvili, když už, tak o nějaké zamilovanosti nebo respektu nemohla být řeč… Jenže když už se jeden z nich odhodlal podat žádost o rozvod, obvykle to bývala matka, tak ten druhý hned začal sekat dobrotu a v podstatě dolejzat. John to nechápal a zařekl se, že nikdy v osobním životě nechce nic takového zažít.
Aspoň jedna malá pozitivní zpráva byla, že se mu přestalo dělat špatně. Napadlo ho, s čím by to mohlo mít souvislost. Ale jak jiné věci řešil ustavičně, tohle řešit nechtěl. Byl rád, že je mu dobře. A tečka.

bacha, raritka!

22. března 2008 v 23:40 Meiko Reissmann
Es endet in tränen - písnička, vydaná jako bonus song na singlu Hass Mich!


Mikko, 2.část

20. března 2008 v 23:20 "před" GBT
Stalo se to, když se Mikko vracel domů. Byla už skoro tma, dneska se mu ta procházka trochu protáhla. Ale když bylo hezky, a že hezky bylo, tak se mu stávalo celkem pravidelně, že zapomněl na čas.
Jen pár kroků před domem se potkal se Samim.
"Nazdar člověče, zrovna za tebou jdu!" uvítal ho Sami.
"Bezva." přikývl Mikko. Došli až k pátému domku v ulici, kde Mikko spolu se svojí rodinou bydlel. Ještě než otevřel branku, zeptal se Samiho: "A co že tak pozdě? Už bude sedm."
"Víš, chtěl bych s tebou o něčem mluvit." začal trochu nejistě Sami. Tvářil se poměrně vážně a hlavně nejistě, "Jsou vaši doma?"
"Jo, proč?" divil se Mikko.
"No... Tak to asi zase nic." sklonil Sami hlavu.
"Co se děje? Stalo se něco?" znejistěl Mikko. Srdce mu pomalu začínalo tepat o něco rychleji než obvykle. Měl k tomu svoje důvody. Jen doufal, že si Sami nevšimne, jak je rozčilený.
Sami se mu zadíval do očí. Tak nějak zvláštně, naléhavě. Mikko trhl hlavou a uhnul pohledem.
"Jestli nechceš, já tě nenutím..."
Najednou ho Sami chytil za ramena, otočil ho zpátky k sobě a... Políbil. Prostě a jednoduše, bez varování.
Jestliže předtím Mikkovi tlouklo srdce jen trochu zrychleně, teď mělo tendence mu vyletět z těla. Kolena se mu začala mírně podlamovat. Takže Sami zná jeho tajemství. A on byl tak slepý, že si nevšiml, že jsou na tom stejně.
Prohrábl Samiho v hnědých vlasech a pak si položil ruce na jeho ramena. Tohle byl jeho nejsilnější zážitek v dosavadním životě. A pevně ho to utvrdilo v jedné věci: Holky nejsou pro něj. Nejsou a nikdy nebudou. Mohl si všechny ty pokusy a přemáhání ušetřit.
"Počkej." vydechl Mikko zadýchaně, "Tohle je na mě moc najednou."
Sami přikývl.
"Ale není to odmítnutí?" ujistil se.
"Rozhodně ne." zavrtěl Mikko hlavou.
"Dobře." usmál se Sami a na rozloučenou Mikka mírně políbil na tvář.
Mikko trochu roztřeseně nahrabal klíčky od domu, aby si odemkl vstupní dveře. Zlehka se prsty dotkl svých rtů. Nemohl prostě uvěřit tomu štěstí!
Samiho znal už dlouho, vlastně čtyři roky a od vidění ho znal ještě déle. Jeho starší brácha s ním totiž hrál v jedné skupině, a oni dva se pak úplnou náhodou sešli na stejné škole na adaptačním kurzu.
"Ahoj, můžu si sednout?" zeptal se ho tenkrát Sami ve vlaku. Mikka docela překvapilo, že se zeptal tak suverénně, přece jen ho neznal a on měl zrovna ten den dost vražednou náladu, Kimi se začal projevovat už na nádraží a ryl do něj jako o závod.
"Klidně." Trhl Mikko rameny místo odpovědi.
"To jsem ani nevěděl, že jsi stejně starej jako já." Pokusil se Sami navázat rozhovor. Mikko na něj vytřeštil oči.
"A co sis myslel, když jsme ve stejný třídě? Seš šáhlej nebo co?"
Teď zase pro změnu zíral Sami na něj.
"Ty si mě nepamatuješ?"
"A odkud bych tě měl znát?" mírně se zamračil Mikko. Známých měl tolik, že už se je ani nesnažil počítat, natož aby si je všechny pamatoval.
"Já jsem Jukkiho brácha." Připomněl se mu tedy Sami.
"A jooo!" došlo konečně Mikkovi, že ten kluk s polodlouhými krásně hnědými vlasy není jeho bývalému parťákovi podobný jen tak pro nic za nic, "Promiň, vážně jsem tě nepoznal, viděli jsme se jen párkrát…"
"No já tě taky málem nepoznal, nebo takhle, spíš jsem nepoznal, kterej seš ty, jak máš teď krátký vlasy." Usmál se Sami. Zakecali se a od té doby byli nerozlučná dvojka. Kdy to v něco víc přerostlo ze Samiho strany Mikko nevěděl, ale jemu se jeho s přibývajícím věkem stále krásnější kamarád začal líbit zhruba před rokem. Nedoufal, že by to kdy mohlo vyjít… A najednou ho Sami políbil přímo před jejich domem!
Jakmile za ním ale zapadly dveře, uvědomil si, že je mohli rodiče vidět.
"Mikko?" ozval se z obýváku matčin hlas.
"Jo?" odpověděl Mikko nejistě.
"Pojď sem." přikázala ostře matka. V Mikkovi byla v tu chvíli jen malá dušička.
"Co to mělo znamenat?!" vyštěkla na něj matka.
"A co?" pokusil se Mikko nejdřív vysondovat, jestli mu opravdu nadávají za to, co si myslí.
"Jo tak ty se ještě ptáš co!" rozesmál se kysele Passi, "To jsem teda někoho vyženil! Nejdřív vojede půl holek z města a pak se ukáže, že je to normální buzerant! Co měla znamenat ta líbačka?! A ještě před naším domem!"
"To co jsi viděl!" vyhrkl Mikko, "A neurážej mě, nemáš na to právo!"
"Takže je to pravda?" vydechla matka. Evidentně si ještě zachovávala malou naději, že to není tak, jak to vypadá, "Takže ty... Jsi NA KLUKY?"
Mikko se v první chvíli nevzmohl na jediné slovo. Vždyť to znělo, jako kdyby byl prašivej! A od osoby, které říkal "mami", která mu dala život a měla ho chránit, to bolelo dvojnásob.
"Lepší než bejt totálně blbej!" ohradil se a snažil se nerozčílit ještě víc, i když to dost dobře nešlo.
"Hele, koukej přestat blbnout! To radši dodělej ještě tu druhou půlku, než aby ses tady vykusoval s chlapama!" pohrozil mu Passi.
"Co? Myslíš si, že to dělám pro zábavu?!" nestačil se Mikko divit.
"Je mi z tebe zle. Proč nám musíš pořád ztěžovat život? Nemůžeš se konečně prostě začít chovat normálně?"
Mikko se vyděšeně otočil. Je vůbec možné, že jeho matka mohla něco takového vyslovit? Je to vůbec možné?!
Nerad vyklízel bojiště, ale tahle bitva byla předem prohraná. Zasáhli ho nevybíravým způsobem na nejcitlivějším místě, a to bylo víc, než mohl snést. Otočil se a vyběhl nahoru po schodech do svého pokoje. Samozřejmě, že to nechtěl před rodiči tajit donekonečna, ale chtěl jim to aspoň říct v nějakou vhodnější chvíli. Tahle vhodná rozhodně nebyla.
Na své části palandy ležel Kimi a četl si. Když uviděl Mikka, čtení okamžitě přerušil.
"Co je?" zeptal se ho opatrně.
"Neptej se tak pitomě." odsekl Mikko a chtěl se vyhoupnout na svou část palandy. Nepředpokládal, že by Kimi nic neslyšel.
"Co blázníš? Vždyť se nic neděje!" divil se Kimi a stáhl Mikka za pásek kalhot zpátky na zem.
"Hele, dělej si srandu z někoho jinýho!" naštval se Mikko.
"A ty si na mě nevylejvej vztek!" usadil ho Kimi a přešel k němu blíž, "Copak jsi mě neslyšel? NIC, rozumíš, NIC se neděje!"
Teprve teď to Mikkovi docvaklo.
"Takže ty mě bereš?"
"Ježiši, vždyť jsi můj brácha!" rozhodil Kimi rukama.
"Tak díky. Brácho." řekl trochu rozpačitě Mikko. Pak si sedl na postel a rukou si prohrábl světlé vlasy.
"Bylo to zlý?" přisedl si k němu Kimi.
Mikko mávl rukou. Pak se mu ale vedraly do očí slzy a on vyhrkl: "Bylo to příšerný!"
Kimi ho vzal okolo ramen a začal ho utěšovat.
"Ššš, to se zvládne, to bude dobrý."
"Ale kdybys to slyšel!" vytrhl se mu Mikko, "Passiho IQ se projevilo na stejné úrovni jako jindy, to bych ještě přežil, ale máma..."
Mikko nebyl chvíli kvůli slzám ani schopný mluvit.
"Ale máma mě podkopla ještě víc! Už jenom to, že se mě nezastala, ale ještě mi řekla, že... Ne, nebudu na to myslet. Nervy mám jenom jedny, a nezničím si je kvůli nějakejm blbejm řečem!"
"Přesně tak." přikývl Kimi, "Klidně breč, aspoň se ti uleví."
Mikko se po chvíli zase uklidnil. Jeho tendence zachovávat si chladný odstup se projevila i teď.
"Nemáš kapesník?" zeptal se a popotáhl.
Kimi zalovil pod polštářem a podal mu svůj.
"Díky." řekl Mikko, nejdřív si utřel oči a pak se vysmrkal.
"Tak už je to lepší?" zeptal se ho Kimi. Mikko přikývl.
"Ale hrozně mě rozbolela hlava."
"To je z toho pláče, to za chvíli přejde." usoudil Kimi, "Nejseš unavenej, nechceš si lehnout?"
"Unavenej jsem pořád." odvětil Mikko, "A stejně bych teď neusnul."
Kimi se stejně rozhodl, že nechá Mikka o samotě. Ještě ve dveřích se ale otočil a rýpl si: "Ale stálo to za to, ne?"
Mikko po něm hodil nejbližší tvrdou věc. Ale smál se.
"Ty seš pako, viď?" oznámil Kimimu, když se netrefil.
"Aspoň se už netváříš, jako když nadloube volovi!" zašklebil se Kimi vesele.
Mikko se tak zvláštně usmál.
"Díky, brácho."
"Není zač." odpověděl Kimi a zavřel za sebou dveře.
Rozčilený hovor svých rodičů slyšel až na schody. Rezignovaně si sedl a přemýšlel. Kam teď, aby měl klid? Za Jeanny nepoleze a jít přes obývák do kuchyně k rádiu by se rovnalo sebevraždě. Nakonec se rozhodl porušit zákaz vstupu a šel se dívat k rodičům do ložnice na televizi. Po hodině ho vyrušila jeho matka.
"Co tady děláš?" zeptala se a snažila se o přísný tón. Ve tváři měla zničený výraz, oči měla zarudlé od pláče.
"Čekám." odpověděl krátce Kimi. Nedalo mu moc práce poznat, co se stalo. Pohádali se, Passi se urazil a vydal se mírnit vztek do města. Jako kdyby se to už několikrát nestalo.
"Seš v pohodě?" zeptal se ještě pragmaticky.
Matka pouze přikývla a zničeně si sedla na postel.
"Mami, vidím na tobě, že toho máš dost, ale chci ti dát něco jako radu." klekl si před ní Kimi, "Nenech se manévrovat Passim nebo nějakými předsudky. Mikko je tvůj syn a moje dvojče, tak si rozmysli, jak se k němu budeš chovat."
"Měla jsem ho nechat odejít s tvým otcem." řekla s náznakem hořkosti v hlase matka a kapesníkem si osušila oči, "Umí akorát dělat problémy."
"Protože on sám problémy má." přerušil jí Kimi, "A ty místo toho, co bys ho jako rodič podpořila, ho akorát srazíš ještě níž. Není to fér a není k tomu důvod. Nežijeme přece ve středověku."
"Ale jak to bude proboha vypadat?" štkala matka, "Tohle má být vzdor nebo proč to dělá?"
"Prostě takovej je." vysvětloval Kimi trpělivě, "Nedělá to naschvál, nevybral si to. Pro něj je to stejně přirozený jako pro nás, jenom to má obráceně. A lidi, který ať už jeho, nebo dokonce nás, za to budou odsuzovat, můžeš jen politovat, že to nepochopili."
Kimi se zvedl a odešel. Matka z toho gesta pochopila, na co tím narážel.
Kimi se s klidnou hlavou vrátil zpátky do svého pokoje. Řekl, co chtěl. Uvidí, jak se s tím vypořádají.
Z rádia naléhavě promlouval Brian Molko, zpěvák Mikkovy milované skupiny Placebo, a Mikko zrovna spal tak tvrdě, že ho nevzbudily ani dveře, ani Kimiho přecházení po pokoji. Jedna věc na něm byla zvláštní. Ve spánku měl vždycky ten samý výraz - výraz klidu, smíření se všemi starostmi. Ten klid z něj i vyzařoval. Dokázalo vás ukolébat jenom to, že jste se na něj dívali.
Proto se na něj Kimi zahleděl jenom na chvíli. Bylo to zvláštní. Ještě před nedávnem se nemohli vystát, Mikko na něj žárlil a Kimi mu zase naopak dával najevo svou převahu. Jak ale pomalu dospívali, jejich vztahy se měnily, až se nakonec usmířili úplně. I u nich se uplatnilo pravidlo, že osobnosti, které jsou si podobné, si jdou nejvíc po krku.
Rozhodl se rvát se za svého bratra. Pomůže mu, ať v tom není sám.
Mikko se probudil až ráno. Jediné, čeho byl opravdu schopný za každé situace, byl spánek. Všechno zaspat a probudit se v novém dni. Teď tu byl ale problém, který s nocí nezmizel.
Půl osmé. Klasika. Taky se jednou vyspal podle svých představ. Seskočil z postele a zůstal zírat.
"Brácha?!" vyhrkl nevěřícně.
"No co, taky sem si jednou přispal." houkl Kimi.
"Nástup do hospody! De se chlastat!" zvolal rozveseleně Mikko, "To vypadá na státní svátek."
"Trhni si pedálem." doporučil mu Kimi, "Kolik je?"
"Pro mě tak akorát." zašklebil se Mikko, "Ale ty budeš mít fofr."
"Co tu řvete?" strčila najednou k nim do pokoje hlavu matka.
Mikko se nejprve zhluboka nadechl.
"Víš, mami, mysleli jsme, že tu jsme sami, když nás doteď nikdo nešel vzbudit." řekl s výdechem. Matka si ho změřila od hlavy k patě.
"No promiň, že sem na tebe promluvil!" urazil se Mikko a odpochodoval do koupelny. Cestou se srazil s Passim, ale nenechal se vyprovokovat k hádce. Takovou radost mu neudělá.
"Kam se ženeš?" zeptal se ho Passi úlisně.
"Pryč odtud. Srážka s blbcem prý bolí, tak radši zdrhám, aby se mi ještě něco nestalo." opáčil špičatě Mikko a hleděl co nejrychleji zmizet z Passiho dosahu, protože u urážek rozhodně nemohlo zůstat.
Na svůj odraz v zrcadle se tentokrát zadíval o trochu déle než obvykle. Sám sebe dávno bere takového, jaký je, smířil se s tím, že bude zkrátka trochu "jiný" než ostatní, ale když teď viděl, že ti ostatní ho neberou, začínalo to jeho psychiku trochu nahlodávat. Narozdíl od Kimiho totiž nebyl tak vyrovnaný a klidný od přírody, často se přemáhal.
Všichni si myslí, že jsou jednovaječná dvojčata. Ale to není pravda. Jsou si zkrátka jenom hodně podobní. Ale za momentální situace by snad klidně vypadal jako dokonalá kopie, protože on stejně nikdy nebyl originál, jen kdyby to byla kopie se vším všudy...
Prudce zavrtěl hlavou, jako kdyby chtěl tyhle myšlenky zahnat co nejrychleji pryč. Co ho to napadlo! Bude sám sebe brát takového, jaký je, a nenechá se deptat nějakými ignoranty! Pořád jsou tu nejméně dva lidé, kterým na něm záleží, a to přece není tak úplně k zahození.
Rozhodl se, že Samimu neřekne, co se u nich dělo, jenom ho varuje, že není bezpečné scházet se zrovna tam. I když mu to přinášelo problémy, nehodlal se ho vzdát. Poprvé v životě měl pocit, že někoho doopravdy miluje, a ten pocit pro něj znamenal hrozně moc. Tím problémy ale nekončily.

Teda, to jsem zase jednou něco objevila:D

20. března 2008 v 19:59 "před" GBT
Objevila jsem svůj starý sešit, kam jsem se snažila tvořit básničky a písničky... U některých mám dokonce ještě napsané akordy.:) A objevila jsem tam i jednu básničku, která byla inspirovaná jedním členem GBT... Schválně, jestli uhodnete, který to je.:D
MAMI!
Dáváš mi vinu.
Za co? Co mám říct?
Že táta má jinou rád?
Já s ní přece nešel spát!
Že chtěl mě vzít sebou?
Zapomínáš, že chtěl jsem být s tebou!
Ať za to kdo chce co chce zaplatí,
Mě už to klidné dětství nevrátí.
Dáváš mi vinu.
Za co? Co mám říct?
Že nejsem podle tvých představ?
Už nedokážu se zvyky přestat.
Že nevycházím se svým novým otcem?
Ty taky nevycházíš s každým blbcem!
Kdyby mi kdokoli ublížil sebevíc,
věř, mami - od tebe to bolí víc.

hodně černé LOL

20. března 2008 v 19:09 My World
Sebráno z jednoho blogu:
Pro-ana...Tím, že jsem pro-ana nepodporuji anorexii. Nebo spíš takhle, nechci, aby se anorektičkou někdo stal, nedávám návody na ní, sama jí být nechci. Ale anorektičky mi nevadí, beru je, některé zám, jsou to kámošky. I když jiné, ale nezavrhnu je kvuli tomu...
"Jsem pro-ana, nepodporuji anorexii." - Ne? Počítání kalorií, vzdychání, jaký mám strááášný špeky, obdivování vylezlých kostí... Baví mě, jak si ty holky neuvědomujou, že ty super štíhlé slečny, které tolik obdivují, skončí v 90% jako ty vyhublé trosky, nad kterými pláčou a říkají, že to přehnaly. To si myslíte, že člověk, kterej žije ze sucharů, vody a Coly Light, si udrží stálou váhu? Jedno velké černé LOL.
"Nedávám návody, jak být anorektičkou, sama jí být nechci." - Tak proč tedy zaměření blogu pro-ana? Proč obvyklé stresování kolem jídla a váhy? Proč obvyklé silácké řeči "Já nikdy anorektička nebudu!", které má na začátku úplně každá? A skutečně svým chováním nedává ostatním příklad?
"Anorektičky jsou kámošky." - Ano, takové ty pro-ana slečny, co si na anorektičky (zatím) jen hrají. Protože většina anorektiček žádné přátele prostě nemá! Mají jen samy sebe a svou nemoc. Anorexie je hodně egocentrická, i když tak nemusí vypadat.
Tak krátký komentář a tolik blbostí v něm...

o tohle se nemůžu nepodělitXD

20. března 2008 v 18:00 Funny F1
ty ksichtyXD
tak tohle je moc i na mě, co by tomu asi řekl Felipe?XD
Speciální zrcátka pro VilleneuvaXD
Kuk, Kimi!

Kubiczeck & Kovi

19. března 2008 v 21:07 Funny pix of F1 made by Hurvajs
img151/7229/kubovj7.jpg
myslím, že polský "čokolády" jsou mnohem hroší kvality...
img522/4503/kovalbw5.jpg
njn, Finům holt to jejich...XD

Mikko, 1.část

17. března 2008 v 20:30 "před" GBT
Jedna sladká fotka na začátek...:)
-.-.-
Bylo ráno, a to dost studené. Podle kalendáře bylo sice druhého října, ale počasí se tak rozhodně nechovalo. Už týden se denní teploty držely okolo osmi stupňů nad nulou maximálně. Mikko si přetáhl peřinu ještě víc přes hlavu. Taková klendra. A na obecním ještě nezapnuli topení, protože kalendářně topná sezona pořád nezačala. Co na tom, že všichni nájemníci teď choděj doma ve svetrech.
"Neslyšel jsi budík? Vstávej!" vtrhla k němu do pokoje bez zaklepání matka. Mikko jenom zavrčel a otočil se na druhý bok.
"Koukej vylízt!" řekla nekompromisně matka a bez milosti z něho stáhla peřinu dolů. Mikko zavrčel ještě víc.
"A polejt studenou vodou bys mě nechtěla?!" vyštěkl.
"Kdyby tě to probralo, tak ano. Kimi už je dávno dole." odpověděla mu matka stejně příkře a dveře zase zabouchla.
"Ten je dole pořád." zamručel si pro sebe Mikko a protáhl se. Narážel tím na to, že Kimi spí na dolní části palandy. Mělo to své nevýhody, třeba když si Mikko četl a Kimi mu začal nekompromisně kopat do postele, že chce spát, ať zhasne lampičku, nebo když ho matka budila podobným způsobem jako teď, a on se praštil do hlavy o strop, protože se prudce posadil a zapomněl, že už mu není šest, aby mohl v tak nízkém prostoru bez obav takhle rajtovat. V takových chvílích toužil po vlastním pokoji, jenže ten zabrala jeho nevlastní sestra Jeanny. Tak si teď jenom povzdychl, rychle se převlékl, aby neumrzl, a vydal se dolů do kuchyně na snídani.
Místo pozdravu si akorát dlouze zívl.
"Ale, mladej pán by ještě spal?" poznamenal jízlivě Passi, jeho nevlastní otec. Jejich vztahy byly na bodu mrazu. Mikko ho pouze přehlížel, Passi si občas jako hlava rodiny přisadil. Mikko ani pořádně nevěděl, co mu na jeho otčímovi vadí. Prostě mu byl nepříjemný a neměl ho rád.
"Mladýmu pánovi by stačilo, kdybys mu dal svátek." odsekl Mikko a znovu si zívl.
"Nebuď drzý!" napomenula ho okamžitě matka.
"No jo." zamručel Mikko jejím směrem, párkrát kousl do snídaně, a když se v kuchyni objevil Kimi, který se právě vrátil z koupelny, svedl Mikko tuhý sprinterský závod s Jeanny o právo druhého uživatele koupelny.
"Debile!" práskla Jeanny vztekle pěstí do dveří, které jí Mikko zabouchl těsně před nosem.
"Budu tu jen pár minut! Rozhodně tu budu kratší dobu než ty!" odpověděl jí Mikko. Jeho ranní příprava totiž sestávala pouze z vyčištění zubů, umytí rukou, nagelování vlasů a uvázání černého šátku s bílými ornamenty kolem krku. To bylo jeho poznávací znamení. Nosil ho úplně ke všemu kromě kvádra, které měl na sobě ale pouze jednou a to ještě z tvrdého donucení, nesundával ho ani doma, pouze na spaní a ani to někdy ne.
"Ty nevíš, že dáma má přednost, ty donjuane?" rýpl do něj Passi, když vylezl z koupelny zase po pár minutách ven.
Ses špatně vyspal, ne? pomyslel si Mikko.
"Vím, ale zas takovou dobu sem tam nebyl, aby to nevydržela. A neříkej mi donjuane, jmenuju se Mikko." odvětil Mikko naštvaně.
"Bylo by ti milejší děvkaři?" zeptal se ho vyzývavě Passi. Mikko se po něm nechápavě a výhrůžně otočil.
"Jistá slečna ti nechala vzkaz na záznamníku. Moc hezký. Já myslel, že chodíš s tou svojí spolužačkou. Anebo s tou slečnou z akády? Teď si nejsem jistej." provokoval ho Passi dál, "Jednou nějakou nabouráš a ještě nám sem přivlečeš nejen holku, ale i fakana."
Mikko v tu chvíli viděl rudě.
"Buď rád, že není na kluky." promluvil poprvé za celou dobu Kimi. Nechtěl tím svého bratra-dvojče nijak urazit, ale pro Mikka to byla poslední kapka. Vztekle popadl svůj batoh s učením a vyběhl ven na ulici. Dveře za sebou zavřel s takovou razancí, až sklo v oknech zařinčelo.
Debilové! Vykašlat se na ně! Na všechny do jednoho! A Kimi... Co to říkal? Buď rád, že není na kluky? Tuplovanej debil! Poslední dva měsíce se sice jejich vztahy o dost vylepšily, ale tohle... Na vraždu!
Do školy dorazil Mikko o půl hodiny dřív, než jindy. Taky to bylo poprvé po dlouhé době, co přišel včas. Jindy přiběhl tři vteřiny před učitelem, matikář na něj dokonce každé pondělí čekal a vcházeli do třídy spolu. A jeho fyzikář zase jednou prohlásil, že přijde-li někdy včas, vyhlásí volno a vyvěsí prapor. Tak uvidíme.
"Nazdar Mikko, co tak brzo?" pozdravil Mikka u východu školník. Škola byla totiž do třičtvrtě zavřená,a jelikož bylo půl, bylo mu líto nechat Mikka mrznout venku, proto mu šel otevřít.
"Jsem zvědavej, jestli pan Hermani vyhlásí to volno, jak sliboval." Řekl Mikko.
"Ale?" divil se školník.
"No, jednou jsem trochu nestih a přišel jsem deset minut po zvonění. Bohužel se mi to ten týden stalo už podruhý, a tak pan Hermani prohlásil, že jestli někdy přijdu včas, tak vyhlásí volno. Jste můj svědek, že jsem přišel dokonce s předstihem!" usmál se Mikko.
"Zbytečně byste zameškali." zrazoval ho školník.
"Jo, pane Haalström, ani s prací a učením se to nemá přehánět." Rozhodil Mikko rukama a vklouzl do šatny. Sundal si boty a hlavu složil do dlaní. Tohle vstávání ho jednou zabije. Příště na celou rodinku kašle, nebude se takhle honit.
"Lidi, všichni do hospody! Budeme slavit!Státní svátek! Všichni chlastat!" rozkřikl se rozjařeně Sami, když vešel do třídy a uviděl Mikka s nohama na lavici, jak se snaží dohnat spánkový deficit.
"Neřvi, chci se dospat." řekl Mikko ztišeným hlasem i přesto, že se třída v malém momentě zaplnila jeho spolužáky včetně Kimiho.
"Jen hajej, ty šípková Růženko, když ti najednou ruplo v bedně." Rozesmál se Sami.
"Blbče." rozesmál se i Mikko a plácl ho přátelsky po zádech, "Počkej, jak to dám dneska sežrat starýmu!"
A tak, jakmile vešel fyzikář do třídy, pokynul žákům, aby si sedli a začal zapisovat do třídní knihy, Mikko se přihlásil o slovo.
"Prosím, mám dotaz!"
"Ale, vy jste stihl proklouznout, aniž bych vás zaregistroval?" podíval se po něm fyzikář.
"Byl jsem tu už v před prvním zvoněním, třída mi to dosvědčí, že jo?" otočil se Mikko do třídy. Ozvalo se souhlasné tleskání a pískání. Když hluk utichl, pokračoval Mikko dál: "A vy jste sliboval, že při této příležitosti vyvěsíte na mou počest prapor a vyhlásíte volno. Tak co?"
Fyzikář se zachoval úplně jinak, než čekali.
"Máte pravdu." řekl a vstal, "Dal byste mi, prosím, svůj šátek?"
Mikko si ho s trochu kyselým výrazem sundal z krku a podal ho profesorovi. Ten šel k oknu, otevřel ho a šátek přivázal za jednu kliku. Třída burácela smíchy.
"Tak, prapor bychom měli," promnul si profesor ruce, "a volno bude, i když asi jinak, než jste si představovali."
Všichni napjatě čekali, co řekne.
"Původně jsem měl v plánu dát vám opakovací písemnou práci na čtyři poslední probrané látky, ale tu si stejně dobře můžeme napsat za týden. Vy aspoň budete naučení a já se nebudu muset rozčilovat, až to budu opravovat." řekl profesor. Třída úlevně vydechla.
"Díky, žes nás zachránil." pousmál se Sami na Mikka, jelikož seděli vedle sebe.
"Není zač. A teď mi dovol lehnout a spát." řekl Mikko a opřel si hlavu o jeho rameno. Sami kupodivu neuhnul.
"Nepsat neznamená vyspávat." upozornil Mikka učitel.
"No jo, pane profesore, jenže když ono to nepsaní tak vyčerpává..." zamžoural na něj Mikko ospale. Několik lidí se zasmálo.
"Nepsaní nebo nespaní?" rýpl do Mikka zezadu jiný spolužák.
"Oboje." odvětil lakonicky Mikko. Tyhle narážky už ho nevytrhnou.
"No tak, Mikko, nedělejte ze sebe vola." napomenul ho znovu učitel, protože Mikko se rozhodně nechystal změnit polohu.
"No jo." zamručel Mikko a sedl si normálně.
Školu tedy nějak překlepal, ale dalo mu to docela zabrat. Doma se svalil na gauč a za chvíli spal. Nevěděl sice proč, ale potřeboval hodně spánku. Ne že by byl lenoch, ale prostě býval hrozně unavený. A proto taky celé ty roky nestíhal začátek vyučování. Nebyl prostě schopný sám od sebe vstát před půl osmou.
"Co si tu vyspáváš?!" probral ho ze spánku Passi, který se právě vrátil s Jeanny z baletu, "Tady je práce jak na kostele a tebe nenapadne mámě pomoct? Akorát se tu válíš!"
"Nechtěl by ses uklidnit?" zeptal se Mikko sarkastickým hlasem. Na jeho hlavu se v ten okamžik snesla sprška nadávek.
"Takže ty se neuklidníš?" zeptal se výhrůžně, "Dobře. Víš co, taky by ses jednou mohl nažrat sám, jako to dělá každej normální člověk, když má hlad, a ne nás tady sekýrovat, ať ti uděláme něco k večeři. Máš snad ruce, ne?" odbyl ho příkře a odešel do svého pokoje, kde si pustil rádio a snažil se relaxovat. Vyrušila ho Jeanny.
"Co chceš?" zeptal se jí Mikko.
"Jen, aby sis z táty nic nedělal. Víš, ta záznamníková holka byla ve skutečnosti dcera jedný jeho kolegyně z práce. Nevím, co si s ní vyváděl, každopádně, když to táta zjistil, málem prohodil židli oknem." vysvětlovala mu situaci Jeanny. Mikko se rozesmál.
"Cvok." zhodnotil to, "Jako kdyby to bylo trestný."
"Za prvý, táta si teď myslí, že na něj budou v práci všichni divně koukat, a za druhý jí bylo patnáct teprve před týdnem." Vysvětlovala Jeanny dál. Mikko se nestačil divit, co všechno jeho dvanáctiletá sestra ví.
"Tak jim všem můžeš vyřídit, že ty přede mnou měli víc štěstí než rozumu. Panna nebyla určitě." zašklebil se.
"Kdes na ní vůbec narazil?" zajímalo Jeanny.
"Na jedný disce. Ty si snad myslíš, že chodím do papíren a balím tam holky?" podíval se po ní Mikko.
"U tebe jeden nikdy neví." pokrčila Jeanny útlými rameny a zase odešla.
U tebe jeden nikdy neví... Holka, kdybys věděla, jak moc se mýlíš, jak bys čuměla, kdybys věděla, pomyslel si Mikko. Zalezl si na svou část palandy, zalovil pod polštářem a vytáhl fotku. Chvíli se na ní díval, ale pak jí musel zase schovat zpátky, protože se mu začaly do očí hnát slzy.
Kimi se z tréninku vrátil až v půl sedmé.
"Nějak dlouho, ne?" podíval se po něm Mikko. Pořád ještě ležel na posteli a čuměl do blba.
"Trochu se to protáhlo." odvětil Kimi a také si lehl, "Jsem hotovej..."
"Z čeho?" naklonil se k němu Mikko. Kimi po něm hodil polštář.
"Blbečku." pojmenoval Kimi smějícího se Mikka, "Ostatně, ty máš co říkat."
"Tak se hned nevztekej." mrkl na něj Mikko, "Zachovej důstojný klid."
"Když se nade mnou vznášíš jak Damoklův meč, tak to dost dobře nejde." zašklebil se Kimi.
"Neštvi mě...!" hodil po něm Mikko ten samý polštář, který po něm předtím hodil Kimi.
Kimi to pochopil jako výzvu k bitce, a milerád ji přijal.
"Dost! Nechte toho!" vtrhla do pokoje rozezleně matka po čtvrthodině nerozhodné bitvy, "Nebo si ty polštáře budete zašívat sami!"
"To nic není mami, to jen tady brácha dostal vzteklinu!" přiběhl k ní Kimi pro jeden polštář a hodil ho po Mikkovi.
"Postřeh!"
"Spěte si na čem chcete, mě je to jedno." pokrčila matka rameny a ještě než odešla, zeptala se: "Už jste večeřeli?"
"Ne." odpověděli Mikko a Kimi unisono.
"Tak se pojďte najíst." pobídla je matka a zavřela dveře.
"Pět minut!" zavolal za ní Mikko. Pak se otočil na Kimiho a rozesmál se.
"Teda, to se může stát jen u nás! Budeme zašívat umělohmotný polštáře!"
"Taky je ta tvoje alergie na peří jednou k něčemu dobrá." rýpl do něj Kimi.
"To víš, každej si to tak zařídit neumí." pokrčil Mikko rameny, "Hele, když jsi šel okolo kuchyně, byl tam Passi?"
"Ne, byl v obýváku, proč?" divil se Kimi.
"Rád bych se najedl v klidu a míru." zašklebil se Mikko. Kimi se rozesmál.
"Tak už taky víš, proč je na tebe tak vysazenej?"
"Odkud to víš?" divil se Mikko.
"Dost nahlas o tom vykládal mámě. Cizí rozhovory sice zásadně neposlouchám, ale on byl vážně jak megafon." vysvětloval Kimi, "Odvahu, brácha."
"Kdo říká, že se bojím?" málem se urazil Mikko. Kimi se rozesmál. Věděl přesně, jak Mikka namíchnout, a rád toho zneužíval.
Mikkovi se naštěstí podařilo vniknout do kuchyně bez větších problémů, takže se mohl v klidu najíst. Netušil, že to bude na dlouhou dobu poslední opravdu klidný večer.

I zjevila se blond hlava...

17. března 2008 v 17:29 My World
Stalo se vám někdy, že vás něco začalo štvát, sotva to začalo? Mě jo.XD
Vlastně to není k smíchu, protože mě opět štve F1... Polovina z vás teď dozajista protočila panenky.XD Ale člověk se těší a pak najednou zjistí, že mu bez toho bylo fajn. Nebo takhle. Závod jsem bohužel neviděla, no stačilo mi posledních 25 kol a věděla jsem vše, co jsem vědět potřebovala.XD Ale když si pak o tom chcete s někým pokecat - s kým? Kecat soukromě to není ono, ale když jde člověk do diskuze nebo na fórum, tak se tam spíš naštve než něco jinýho... Ani nově spuštěný motorelax mi to nijak neusnadnil, jelikož díky svému invalidnímu počítači a obrazovce nejmenšího možného rozlišení vážně nemám náladu na to čekání, než se mi milostivá stránka načte, než najdu, co vlastně najít chci, než mě to zaloguje... Obvykle se vzdávám u kroku 2. A diskuze na blozích? Tam si může člověk zavtipkovat, ale diskuzí bych to zrovna nenazývala... Ani výměnou názorů, protože většina se jich drží v rovině povrchních. Pánbůh ví, co jim brání sklouznout trochu hlouběji.
A jenom prostě koukat na závody jako tupej datel, to mě nestačí... Ale asi bude muset. S láskou vzpomínám na starou dobrou "pomlčku" a začátky f1sports.
Jinak ta blonďatá hlava byla Koviho, kdybyste chtěli znát aspoň trochu smysl nadpisu.
NickyHayden

Kingdom Of Libria, 4.díl

16. března 2008 v 22:57 Kingdom Of Libria
"Nic si z toho nedělej, že se s bráchou hádáš. Já jsem taky dneska myslel, že ségru roztrhnu na dva kusy." Mávl Corey rukou nad Johnovými problémy.
"Tak já bych ho momentálně roztrhl i na víc." Odvětil John a típl cigaretu. Nakonec zamířili na jejich společné oblíbené místo - k Domu. Konkrétně do parčíku.
"Tak zase stáhni páru." Pousmál se ironicky Malcolm.
"Z tebe mluví, že seš jedináček." Vrátil mu úšklebek John.
"To se nedá tak brát." Trhl Malcolm rameny.
"Ne, vůbec." Smál se John.
Najednou se ale všichni tři zarazili uprostřed pohybu.
"Že by zase společnost?" zeptal se věcně Corey.
"Viděl bych to tak." Přikývl Malcolm. To už zaslechli vzdálené "Pomoc!". Okamžitě se rozběhli k místu, odkud ten hlas slyšeli. Bohužel už ale přiběhli ve chvíli, kdy nebylo moc koho zachraňovat. Na zemi leželo pět bezvládných těl a postava v černé kápi zrovna pokládala na zem šestou.
"Jdi od nich!" přikázal ostře Corey. Youma si všiml pro lidi nenápadného prstenu na jeho ruce a nepatrně se stáhl.
"Ty si věříš." Otočil se po Coreym John. Malcolm vyprskl smíchy.
"Tak mrkej na drát." Ušklíbl se Corey. Byl si natolik jistý, že k nim John patří, že se nebál před ním odhalit svou druhou totožnost. Malcolm ho po krátkém zaváhání napodobil.
Johna na chvíli oslepilo prudké světlo, a když mohl znova vidět, nestačil zírat. Pořád to byli oni dva, ale co to měli na sobě? A vůbec, co to mělo všechno znamenat?
Malcolm a Corey se okolo sebe ostražitě rozhlíželi, protože jakmile se proměnili, aby za pomoci svých schopností mohli poslat youmu tam, kam patří, a tím získat zpátky energii těch nevinných lidí, jim postava v černé kápi někam zmizela. Na Johna se neohlíželi, když si minule dokázal s nepřítelem poradit vcelku bravurně. Jenže to byla právě ta chyba. Na tu je ale upozornil až Johnův přidušený výkřik. Youma ho chytil zezadu za krk a vznesl se s ním kousek nad zem, takže ho začal dusit. John se díky tomu dostal do nezáviděníhodné pozice, kdy nemohl dělat vůbec nic a každý další nádech ho stál veliké úsilí. Kluci mu dost dobře nemohli pomoct, protože by ho mohli ošklivě zranit. Ani jeden nevěděl, co mají dělat.
John najednou ucítil, že sevření kolem jeho krku povolilo. Bylo to však horší než lepší - youma ho jednoduše pustil zpátky na zem volným pádem. John v panice máchl rukama, jestli se mu podaří se něčeho chytit… A nahmátl něčí ruku!
Nestihl se ani pořádně podívat, čí ruka to byla. Alespoň si to myslel, protože je přece blbost, aby viděl svůj vlastní obličej…
Malcolm a Corey si před nenadálým stříbrným světlem zakryli oči. John zůstal stát na zemi, ale světlo se od něj jako by odrazilo a zasáhlo youmu takovou silou, že ho okamžitě zničilo.
Teprve v tu chvíli se John probral. Podíval se na sebe a nestačil zírat. Měl na sobě teď skoro stejné oblečení jako Corey a Malcolm, až na to, že Corey měl zeleno-hnědé a Malcolm zlaté. Jeho bylo černo-stříbrné.
"Vítej do party." Usmál se na něj Corey.
"Co?? Co… To má znamenat?" vydechl naprosto zmateně John.
"Nepanikař, všechno ti vysvětlíme. Taky jsem v první chvíli měl pocit, že jsem se zbláznil." Uklidňoval ho Malcolm, "Vidíš ten náramek, co máš na své ruce? Stiskni ten krystal, co je v něm."
John skutečně na svém pravém zápěstí našel zdobený náramek, který na první pohled vypadal jako ze stříbra. V jeho středu byl zasazen zvláštně se lesknoucí krystal. Splnil, co po něm Malcolm chtěl… A najednou to byl zase on, ve svých normálních šatech. Jen ty zmatené pocity mu zůstaly.
"Tak, a teď půjdeš hezky s náma a pořádně si promluvíme, co ty na to?" vzal ho Corey familiérně kolem ramen.
-.-.-
Darren nezúčastněně ležel na gauči a četl si knížku. Schválně přišel do bytu dřív, než bylo nutné, aby dopřál svojí mámě taky nějaký odpočinek, ale ona jeho pomoc tvrdošíjně odmítala. Tak to nakonec vzdal a začetl se. Ale ani při čtení se nemohl pořádně uklidnit. Brýle nosil už někdy od svých sedmi let a nikdy se mu nestalo to, co teď. Když četl s nimi, bolely ho po chvíli oči, ale když četl bez nich, tak přeci jenom neviděl zase tak dobře, aby to po pár minutách nebylo stejné. No, jestli se mu zrak začal zlepšovat, jedině dobře.
Vyrušilo je řinčení zvonku.
"Jdu tam. To budou kluci." Zvedl se Darren. Corey mu před chvílí psal, že se staví na menší pohovor.
"Nazdar, to byl docela fofr." Uvítal je Darren hned ve dveřích.
"Na co se zdržovat." Odpověděl mu s lehce ironickým úsměvem Malcolm.
"Ahoj kluci, už jste tu dlouho nebyli." Uvítala je i Darrenova máma. Přeháněla, v bytě byli naposledy před třemi dny.
"Já vím, děsně dlouho." Poznamenal si spíše pro sebe Corey.
"Tak, pojďte dovnitř." Ustoupila o kousek stranou, aby mohli vejít, "Ty budeš John, že ano?" usmála se na třetího hosta, který až doteď ostentativně mlčel.
"Jak to víte?" zeptal se John překvapeně.
"Kluci se o tobě párkrát zmiňovali. Já se jmenuju Kathrine, ale klidně mi můžeš říkat Kate. A Darrena předpokládám znáš."
"Samozřejmě." Zazubil se Darren. Hned se mu o něco zvedla nálada. Tak John je tedy skutečně ten třetí. No aspoň že tak. Hlavně že to není na něm.
"Chcete si to asi zase vyříkat mezi sebou, co?" otočila se na Darrena máma.
"Co se ptáš mě, zeptej se jich." Pokrčil Darren rameny.
"Necintej a polez." Chytil ho Corey dostatečně výmluvně pod ramenem a odtáhl do jejich malého soukromého pokoje hned naproti vstupním dveřím. Sloužil jim prakticky na cokoliv. Jako klubovna i jako tělocvična, když na to přišlo.
"Tak… O co teda jde?" zeptal se John, když se posadili, jako již tradičně, na zem.
"No… Seš připravenej na to, že to bude dost šílený?" zeptal se ho pro jistotu Corey.
"Věř mi, že se cítím dost šíleně." Pokýval John hlavou.
"Fajn. Tak se do toho pusť, Darrene."
"Co, proč já?" ohradil se Darren a vrhl po Coreym doslova ublížený pohled.
"Kdo z nás o tom má největší přehled?" položil mu Corey záludnou otázku.
"Měli bysme mít všichni stejný." Odvětil Darren, ale víceméně se pustil do vysvětlování, "Víš, tak prvně by možná stálo za to ti říct, že skutečně nejsme ve vesmíru sami."
"Já vím, na Uranu je prej touhle dobou moc hezky." Ušklíbl se John.
"Nemluvím teď zrovna o sluneční soustavě." Trhl Darren rameny, nehodlal na Johnův sarkasmus nijak reagovat, "Jsou i jiné světy… Ale to máš jedno, to by bylo ještě na dýl. Zkrátka, ve vesmíru existují i jiné světy než je ten náš. Jenže jsou docela dost daleko, proto dění na nich do našeho světa až tolik nezasahuje. Ale samozřejmě, výjimka potvrzuje pravidlo. Teď ti to asi bude znít jako když jsem zblbej z Hvězdných Válek, ale zkus na chvíli zahodit svůj sarkasmus a vnímej, co ti říkám." Řekl Darren, protože moc dobře viděl, jak po něm John kouká, "Stejně jako je náš svět rozdělený na jakési dobro a zlo, ať už to vidíš v čemkoliv, je stejně tak rozdělený i vesmír. A jak už to tak bývá, ti zlí se taky podle své nátury chovají a mají tendence se trochu roztahovat. Momentálně vládne mezi zlem a dobrem nerovnováha, protože temné straně se podařilo obsadit výhodný strategický bod - království jménem Libria. Celou historii ti vykládat nebudu, tu si můžeš potom nastudovat sám, materiálů máme poměrně dostatek, důležité ale je, že mezi Librií a Zemí existuje spojení. Možná že už tušíš… Fakt je ten, že v Domě Snů kdysi skutečně byla brána ne do jiných světů, ale pouze do jednoho světa, a tím světem byla právě Librie. Jenže když došlo k převratu, byla brána uzavřena a kdoví, možná i zničena. Víceméně nepřítel se jí snaží znovu obnovit. A tím se konečně dostávám k jádru pudla. Pokud by se povedlo Librii osvobodit z nadvlády temných sil, přišlo by zlo o své momentálně výsadní postavení. A Librie obnovena být může. V jejím čele stáli tři nejmocnější lidé - princ a dva rytíři. Všichni tři pocházeli ze strany dobra a světla a měli velkou moc, kterou mohli použít. Když viděli, že je válka prohraná a království padne, uložili proroctví, že se znovuzrodí, aby mohli svou zem osvobodit od vetřelců. Když je poté zabili, jejich duše pravděpodobně odešly branou a při té příležitosti jí uzavřely. O Coreym a Malcolmovi víme již delší dobu. A ty jsi tedy ten poslední, třetí článek." Uzavřel Darren své vyprávění.
Johnovi div nevypadly oči z důlků.
"Tak tohle si budu muset nejdřív pořádně srovnat." Řekl vykolejeně.
"To je samozřejmé." Pousmál se Darren, "Nevíme, který z vás je který, ale předpokládáme, že to časem zjistíme. Kdyby tě náhodou ještě zajímalo, co s tím mám společného já, tak moji rodiče jsou v kontaktu s odbojem původních obyvatel Librie, dodávají nám informace o změnách v nepřátelském táboře a tak. A já jim s tím tak trochu pomáhám."
"Tím, že nám v jednom kuse dělá kázání." Ušklíbl se Corey.
"To není pravda!" ohradil se okamžitě Darren.
"Jasně že ne, jenom sranda." Plácl ho Corey smířlivě přes záda.
"A co kdybych z toho chtěl vycouvat?" zeptal se John.
Darren se nejdřív rozesmál, ale pak zvážněl, "No to by sis pěkně naběh. Žádný vycouvat neexistuje, a víš proč? Protože by jsi tím pádem utíkal před sebou samotným. Zkusit to můžeš, ale pochybuju, že to dokážeš."
"Nebo si snad myslíš, že mi jsme do toho šli dobrovolně?" víceméně konstatoval Malcolm.
"Teda… Já se snad půjdu ožrat." Zakroutil John bezmocně hlavou.
"Jen jdi, když ti to pomůže." Poznamenal si spíše pro sebe Malcolm.
"Ty máš vždycky po ruce nějakou hlášku, co?" otočil se po něm John.
"To teda." Předběhl Malcolma s odpovědí Corey.
"Ty aby ses neozval." Odbyl ho ležérně Malcolm. Užíval si, že má po dlouhé době takovou bezstarostnou náladu, kdy je mu všechno jedno. Sice působil dojmem, že je mu všechno jedno prakticky pořád, ale on už byl ten typ, který si všechno řeší v sobě. A pak z toho má akorát tak nepřehledný bordel…
"Vadilo by hodně, kdybych teď šel domů? Tohle si potřebuju srovnat." Zeptal se po chvíli urputného přemýšlení John.
"Pohoda." Trhl Corey rameny, "Taky půjdeme, ne?" mrkl na Malcolma. Ten přikývl.
Darren se zvedl, že je půjde doprovodit aspoň ke dveřím, ale najednou se mu tak zatočila hlava, až se musel chytit Coreyho, který stál před ním.
"Co ti je, jsi v pořádku?" podepřel ho Corey starostlivě.
"Jen… Hlava. To bude za chvíli dobrý." Snažil se Darren prohlédnout skrz tu černou clonu, která se mu najednou objevila před očima.
"Motá se, co? To já mám poslední dobou v jednom kuse. A k tomu pěkný migrény." Poznamenal soustrastně John.
Poslední dobou, to snad ne, vyděsil se v duchu Darren.
"Dej pokoj." Zašklebil se nakonec, "Už je to lepší. Asi jenom tlak."
"Stejně, vypadáš pořád dost špatně, možná by sis měl jít radši lehnout." Doporučil mu Malcolm. Darren mu ale nehodlal vykládat, že kdyby svojí mámě řekl, že se mu udělalo špatně, tak by tím pádem svým rodičům zrušil hezký večer, což rozhodně nechtěl. Bohužel, kluci ho nakonec stejně napráskali.
"Ale já už se vážně cítím úplně v pořádku." Úpěl Darren, zatímco ho jeho matka donutila lehnout si na gauč a vytočila na mobilu číslo hlavy rodiny.
"To ti ráda věřím broučku, ale radši chci mít opravdu jistotu."
Darren jenom naštvaně odvrátil pohled. No bóže, sice se mu, pravda, nestává denně, aby mu bylo tak moc na omdlení, ale tohle dá těm dobrákům vypít.