Duben 2008

Kingdom Of Libria, 16.díl

29. dubna 2008 v 22:31 Kingdom Of Libria
"Teda, pěknej bejváček." Rozhlížel se Corey pochvalně po Johnově novém bytě.
"Že jo. Do dva plus jedna se naskládáme s přehledem a máme tu všechno, co potřebujeme." Přikývl John. Nešel do práce a tak si dali s Coreym sraz u něj doma. Corey sice málem netrefil, ale s trochou navigace pomocí mobilu nakonec našel ten správný dům. Mohl se sice zeptat Angie, ale nepokládal to za vhodné…
"Nebyla Angie doufám včera moc špatná?" zeptal se John sám na téma, které Corey nevěděl jak nakousnout.
"Tak… Jak se to vezme, ona je trochu po mě, takže se snaží nedávat nic najevo… Ale jasně, že jí to mrzí." Trhl Corey rameny, "Sice mi do toho teda vůbec nic není, ale můžeš mi aspoň stručně vysvětlit, proč ses s ní rozcházel, když tamto jste si ujasnili?"
"Ono tam bylo víc nesrovnalostí." Ošil se John, "Moc jsme si nerozuměli, neklapalo by to ani teď, ani potom."
"Tak doufám, že u tohohle názoru taky zůstaneš." Varoval ho Corey spíš ze zvyku. John se ušklíbl. Měl s Angie hodně dlouhý rozhovor, ve kterém si všechno vyříkali, ale bohužel jí musel oznámit i to, že z jeho strany to zkrátka už přestává být ono a že ona to nemůže ovlivnit. Snažil se říct jí to co nejšetrněji, ale znal jí a věděl, že je silná, že se s tím popere. Za pár dní se oklepe z nejhoršího a pak už to bude dobré.
"Tak bysme se teď mohli začít bavit o něčem jiným než o tvojí ségře, ne."
"Klidně." Ušklíbl se Corey, ale někdo jim ten rozhovor nepřál, protože se mu rozehrál mobil.
"Co ten mi může chtít? Doufám, že to není nějakej průser…" poznamenal si pro sebe, když zjistil, že se mu pokouší dovolat Malcolm.
"Ahoj, co se děje?"
John pozoroval Coreyho výraz a trochu si taky začal dělat starosti, co se děje, protože Corey se tvářil hodně překvapeně a trochu vylekaně.
"A zkoušel jsi mu volat?" zeptal se.
"Co se děje?" gestikuloval na něj John. Corey mu naznačil, že mu řekne, až dotelefonuje.
"Hm, tak to je vážně divný… Hele, tak vydrž, já mám klíče, počkej tam, něco vymyslíme."
"Tak co se děje?" zeptal se neklidně John, když Corey konečně zavěsil.
"Já jen doufám, že je to planej poplach." Vydechl Corey, "Volal Malcolm, že chtěl jít už včera za Darrenem něco probrat, ale zjistil, že není doma, tak mu posílal SMSku, ale neodpověděl mu na ní. Tak za ním šel dneska znovu, ale v bytě pořád nikdo není, a telefon má hluchej."
V Johnovi by se v tu chvíli krve nedořezal. V krku měl najednou sucho. Okamžitě ho začaly napadat ty nejhorší možné scénáře, co se mohlo stát…
"Máš… Máš řidičák?" vykoktal ze sebe.
"Mám, proč?" nechápal Corey.
"Půjčíme si auto od bráchy, ať nemusíme zbytečně marnit čas čekáním na autobus."
"A Ian nic namítat nebude?" zeptal se pochybovačně Corey.
"Nebude mít ani příležitost." Zvedl se John a sundal klíčky od auta z věšáku, "Stejně už je to starej zrezlej krám, do šrotu půjde tak jako tak, tak polez."
Corey naštěstí žádný pirát za volantem nebyl, takže se k bytu dostali rychle a bez pokut. Malcolm na ně čekal před vchodem.
"Nevěděl jsem, že máš auto." Prohlížel si červené vozítko se zájmem.
"To taky není moje." Odvětil Corey, "Ale tady mladýho."
"Vlastně je mýho bráchy." Doplnil ho John.
"Aha." Udělal vědoucně Malcolm.
Byt obrátili vzhůru nohama, ale nenašli nic. Žádnou stopu, nic co by jim alespoň trochu pomohlo, napovědělo…
"A u něj doma jsi nebyl?" napadlo Johna trochu se zpožděním.
"Ani nevím kde bydlí. A navíc, kdyby byl doma, tak by se přece sám ozval a neměl by mrtvej mobil." Řekl Malcolm logicky.
"Zkusím mu ještě jednou zavolat." Rozhodl se John vytočit Darrenovo číslo ještě jednou. Hledal jakýkoliv záchytný bod, který by mu dal naději, že je Darren v pořádku. Ze všeho nejvíc se totiž bál, že ho někdo dostal…
"Tak co?" zeptal se napjatě Corey.
"Nic. Mrtvo." Zakroutil John hlavou a hryzl se do rtu. Tohle se mu nelíbilo ani v nejmenším.
"Takže jsou dvě možnosti - buď má vybitou baterku, nebo je mimo signál." Přemýšlel Corey.
"Jasně, asi se mu vlastně jenom prostě rozbila nabíječka, co?" odvětil hodně ironicky John.
"Je to nepravděpodobný, ale možný. A nech si ten tón." Napomenul ho Corey.
"Nehádejte se." Zasáhl na poslední chvíli Malcolm, protože to vypadalo, že se ti dva do sebe pustí, "Tím tomu moc nepomůžete. Těžko můžeme něco vymýšlet, když nevíme, čeho se máme chytit. Mohl klidně zase někam zmizet jako posledně. Nebo ho taky mohli unést. Ale tím pádem by mě taky docela zajímalo proč, neměli zrovna moc důvodů…"
Ale měli, jeden hodně velkej, pomyslel si John. Začínal být zoufalý. Má jim to říct? Ne, slíbil, že nic neřekne. Jenže tohle nebyla vhodná chvíle hrát si na schovávanou. Co když se vážně něco stalo? A co když ne? Pak si na něj Darren akorát zbytečně naštval. Ale jestli by to bylo tak, jak se obává, pak by mu to mohlo třeba zachránit život…
S myšlenkou, že stejně by se to jednou museli dozvědět, se odhodlaně nadechl.
"Je tu jeden důvod." Řekl. Málem ho zradil hlas, ale nakonec se mu podařilo říct to pevně a svým obvyklým tónem.
"Který?" zajímalo Coreyho.
"Že… To on je ten čtvrtý." Vypálil John rychle. Uf, bylo to venku…
"Cože?? Jak to víš?"
Oba kluky to evidentně šokovalo.
"Po tom koncertě, jak jsem za ním běžel… Dohnal jsem ho, ale přesvědčil mě, abych ho pustil, abych vám nic neříkal…" pokoušel se John shrnout, co se stalo, ale už jen z principu to nemohl správně popsat. Nemohl jim přece říct, že mu to slíbil proto, že s ním poslední dobou pěkně cvičí.
"Já to nekomentuju." Opsal Corey naštvané kolečko kolem své osy.
"To snad nemyslíš vážně, Johne?" přidal se i Malcolm.
"Jo, úplně vážně, zajímalo by mě, jak byste se na mém místě zachovali vy!" ohradil se John.
"A ty si jako myslíš, že ses zachoval dobře?!" poklepal si Corey na čelo.
"Víte, co mi vy dva můžete?" zasyčel John a už rázoval ke dveřím. On tu ostatně vůbec nemusí být!
"Kam jdeš?!" běžel za ním Malcolm, "Fajn, tak klidně zase dělej uraženýho, ale přestaň už sakra před vším utíkat!"
Ten dovětek Johna zarazil.
"Cos to řekl?" otočil se po něm.
"Pravdu! Ty máš pořád hroznejch řečí, ale podívej se pravdě do očí, pokaždé, když se stane něco, co nechápeš, co je ti proti srsti nebo čeho se bojíš, tak od toho prostě utečeš! A nejde jen o jednu blbou hádku, koukni se třeba, cos vyváděl doma! Přestaň už taky jednou myslet na sebe, ne pokaždý půjde všechno tak, jak se to bude zrovna tobě líbit!"
Corey, který to všechno sledoval z uctivé vzdálenosti, se jenom divil, kde se to všechno v Malcolmovi bere. Obvykle působil jako kliďas, ale jak vidno, dokázal se i pěkně rozparádit.
"Tak ti děkuju za tvou zevrubnou psychologickou analýzu." Odsekl John. Hlas se mu třásl vzteky, "A teď si zkus zamíst taky před vlastním prahem, pane chytrej."
"Radši až po tobě." Nedal se Malcolm, "Jen pověz ten důvod, já si ho moc rád poslechnu! Nějak ses tomu elegantně vyhnul. Ukaž, že se teda tak hrozně pletu, neutíkej nikam a řekni mi hezky na rovinu, co se s tebou stalo, žes nám něco tak důležitého neřekl! Frajer tvýho kalibru to přece zvládne, ne?!"
Jenomže Johnova reakce jim oboum naprosto vyrazila dech. John se zády opřel o dveře, takže mohli vidět, že má oči červené od potlačovaného pláče. Chtěl něco říct, ale nemohl. Musí se nejdřív trochu uklidnit, jinak by se během chvilky rozbrečel na celé kolo. Takže ho takhle opravdu všichni vidí? A proč vlastně ne, vždyť na tom usilovně pracoval, a sám tomu i věřil… Dokud nepoznal jeho. Najednou si sám před sebou připadal trapně, nevěděl, co s tou svojí zatracenou povahou udělat. Nikdy neměl důvod se kvůli někomu měnit, ostatní se vždycky nakonec přizpůsobili nebo si jednoduše zvykli…
Ale na druhou stranu, jestli ho nepřijmou takového, jaký je, pak se na to všechno může vykašlat.
Tahle myšlenka mu vrátila jeho ztracenou rovnováhu.

kopec na Moravě:D

29. dubna 2008 v 15:39 My World
Dnes jsem dělala menší anketku u nás na škole a hodlám v tom pokračovat, je to nehorázná sranda, hlavně když se lidí ptáte na něco, u čeho si můžete být na nějakých 98% jistí, že to neznají.:)) Já se takhle dneska mimo jiné dozvěděla, že Pripjať (více na mém druhém blogu www.dexter.2.sblog.cz ) je "kopec někde na Moravě".XD A taky jsem dostala do rozpaků naší profesorku na ZSV, když jsem jí položila tu samou otázku s dodatkem, že potřebuju aspoň jednu odpověď "ano, vím, co to je", a ona se po mě chudák tak podívala, a řekla: "Nevím..." A pak si vzpomněla "A jooo, tam jsme byli, když jsme jeli do Kyjeva!"XD
NickyHayden

Kingdom Of Libria, 15.díl

22. dubna 2008 v 21:01 Kingdom Of Libria
"Já jsem tak blbá." Vydechla kriticky Angie, když jí Corey vysvětlil, jak se věci mají.
"Ale tak si to zase tolik neber, kdyby mi tohle někdo řekl o mojí holce, taky bych znejistěl." Uklidňoval jí Corey, "Prostě se Johnovi omluv, on to určitě vezme."
"Tak tím si nejsem tolik jistá." Ušklíbla se Angie, "Víš, ono to mezi náma skutečně poslední dobou nějak neklape…"
"Tak budete mít aspoň dobrou příležitost si to všechno vyříkat." Radil jí Corey trpělivě.
"Asi máš pravdu." Uznala Angie, "Stejně za ním budu tak jako tak muset jít, tak to vezmu všechno najednou. A zajdu za ním hned zítra, dneska ho radši nebudu vyrušovat, když má ten velký stěhovací den."
"Chytrá holka." Pochválil jí Corey.
"Říkám to nerada, ale díky za radu." Zašklebila se na něj Angie.
Tím velkým stěhovacím dnem myslela jediné - John a Ian se konečně mohli přestěhovat do svého vlastního bytu. Rodiče je už doma nijak nedrželi, uznali, že kluci už jsou dost samostatní a že je taky musí situace u nich doma unavovat.
"Tradá! Ty vole, není to skoro zázrak?" rozhodil Ian teatrálně rukama ve stylu Leonarda DiCapria.
"Stačí říct, že je to paráda, ne?" dloubl ho John do boku, až se Ian celý zkroutil.
"Debile!" projevil snahu svého mladšího bratra nakopnout. Jejich hašteření přerušilo zvonění Johnova mobilu.
"Prosím?" řekl nejistě John a radši se odebral do koupelny a zavřel za sebou dveře. Volal mu totiž Darren.
"Ahoj, no kde se flákáš? Jedinej, kdo se namáhal přijít sám od sebe, byl Malcolm, Coreyho jsem naháněl před chvílí, už je na cestě, tak kopni do vrtule i ty."
"A je to nutný?" smlouval John.
"Prosím…"
"Víš…" odmlčel se John, "Myslím, že včera jsem ti vyhověl celkem dost, navíc jsem u tebe byl nedávno, takže dneska bys mě z toho fakt mohl vynechat."
"Jo tak jestli mě hodláš vydírat, tak to ses pěkně přepočítal." Odsekl Darren a jednoduše mu s tím telefonem praštil.
John byl v pokušení s tím mobilem třísknout o zem, ale ovládl se. Zamyšleně seděl na vaně a v hlavě mu to šrotovalo jako o závod. Celý den neměl příležitost zabývat se plusy a mínusy svého dvojakého života, protože měl plné ruce práce se stěhováním, ale teď měl naopak času dost. A navíc i pádnou záminku.
Celou předešlou noc o Darrenovi přemýšlel. Chvíli na něj byl naštvaný, chvíli byl zase naopak děsně zvědavý, co ho vede k tomuhle skrývání, pak se akorát litoval… Možná, že kdyby měl příležitost si s ním o všem pořádně promluvit…
Jeho svědomí mu říkalo, že by tam měl jít. Sice na něj bude Darren asi trochu koukat a možná bude mít i poznámky… Ale k čertu s ním!
I z toho bylo poznat, že ho nezná tak dobře, jak si myslel - Darren by na něj nikdy žádné poznámky neměl. Jenom se trochu divil, když John nakonec zazvonil u dveří bytu.
"Ahoj, to je dobře, že jsi nakonec přišel." Řekl překvapeně.
"Hm." Zavrčel John místo odpovědi a protáhl se dovnitř.
"No sláva, už jsme mysleli, že se neukážeš." Uvítal ho Malcolm.
"Ještě ty provokuj." Hodil po něm John jízlivě a jelikož bylo volné křeslo, posadil se tam. Darren šel těsně za ním.
"Víš, proč včera nepřišel? Normálně to zachráp." Otočil se Corey na Johna a ukazoval na Darrena.
"No jo, vždyť jsem říkal že toho mám teď moc a jsem ze všeho dost utahanej…" trhl Darren rameny.
"Aha." Odvětil důrazně John, "Vyrušil jsem vás z nějakého důležitého hovoru, nebo jste tu prostě jen tak kafrali?"
"Řešili jsme, proč je náš neznámý blonďatý přítel o tolik silnější než my." Shrnul krátce Malcolm obsah jejich předchozího rozhovoru.
"A k čemu jste došli?" zajímalo Johna. Vlastně to bylo poprvé, co ho doopravdy zajímalo, co jim Darren vykládá.
"V podstatě k ničemu, jako vždycky." Trhl Corey rameny, "Ale jednu novinku přece jen máme. Darrene, přetlumoč mu to."
I když si Darren zvykl hrát před nimi nevinného a už ani neměl problém jim lhát, tohle byla jiná situace. John jeho tajemství znal a bude těžké s ním zcela v klidu mluvit a předstírat, že já nic, já muzikant.
"Trochu jsem na ně udeřil, ať nás přestanou vodit za nos a řeknou nám pravdu, jak to teda je, a dostal jsem odpověď, že pokud se objevil někdo čtvrtý, pak k vám skutečně patří, ale že v tom případě se znovuzrodil i někdo, u koho to nepředpokládali a u koho to není úplně na sto procent dobře, ale víc mi říct nechtěli."
John se nějak neměl k odpovědi a Darren přemýšlel proč, když pro jedovaté poznámky nechodil nijak daleko a tady se daly očekávat. Že by nad tím doopravdy přemýšlel, to vypustil automaticky, protože u něj takovouhle aktivitu ani neočekával.
"Takže v podstatě zase nevíme nic." Řekl tedy místo Johna Malcolm, "Prosím, Johne, nemáš rakovinu v trubičce?"
John zalovil ve vnitřní kapse bundy a podal mu krabičku cigaret i se zapalovačem.
"Děkuji ti mnohokrát, ty si nedáš?" zeptal se ho ještě Malcolm, než odešel na balkón.
"Ne, měl jsem cestou sem." Zavrtěl John hlavou.
"Ty by sis taky mohl zejtra udělat čas a zajít k nám." Řekl mu ztišeným hlasem Corey, jako kdyby snad mělo vadit, že Darren jejich rozhovor uslyší.
"K vám?" nechápal John.
"No za ségrou…" popostrčil ho Corey správným směrem.
"A jo… No, nemusel jsi mi říkat, přišel bych sám, nejsem blbej." Odvětil John.
"Tak já pro jistotu. Aby sis to náhodou všechno nevzal moc osobně." Oplatil mu to rýpnutí Corey.
"Jak jsi to myslel?" zpozorněl John.
"Tak jak jsem to řekl. Neřeš to." Mávl Corey rukou.
Darren jejich rozhovor vlastně ani neposlouchal. Byl dost nervózní, ač se to na sobě snažil nedávat najevo. Nemohl si být jistý, co má John za lubem. Jestli se najednou nezvedne a neoznámí ostatním, co včera zjistil… Jestli ho doopravdy naštval, tak by se moc nedivil… I když by ho to samozřejmě zklamalo, ale oni ho všichni dohromady už zklamali víc než dost.
John se rozhodl provést svůj původní plán a když se Corey s Malcolmem zvedli po hodině řešení všeho možného k odchodu, řekl, že ještě chvíli zůstane. Seděli s Darrenem naproti sobě a vládlo mezi nimi napjaté ticho.
"No… Asi si chceš promluvit o tom včerejšku, co." Začal konečně Darren.
"Přesně tak." Přikývl John.
"Tak máš slovo." Přenechal mu Darren směr hovoru.
"Přemýšlel jsem nad tím půlku noci, ale stejně jsem nepřišel na jednu podstatnou věc… Proč? Proč to schovávání?"
Darren se, ač nechtě, krátce zasmál.
"Já vám to jednou řeknu všem najednou. Ať se nemusím opakovat."
Z Johnova pohledu poznal, že se mu tahle odpověď moc nelíbila.
"Když ty nevěříš mě, tak jak mám potom já věřit tobě?" odsekl.
"A v čem bys mi měl věřit?" podíval se na něj Darren zkoumavě. Johna tou otázkou evidentně vyvedl z míry.
"Víš… A vlastně v ničem. Když nad tím tak přemýšlím, tak to všechno byl ve skutečnosti jen můj subjektivní pocit." Potřásl John hlavou a vypadalo to, že se chystá odejít.
"Počkej!" zadržel ho Darren ještě než stačil vůbec udělat víc jak dva kroky směrem ke dveřím obýváku, "Jak jsi to myslel?"
"Když ty nechceš odpovědět mě, tak proč bych měl odpovídat já tobě?" zavrčel John.
"Ale to je přece něco jiného… Johne, já jsem o tohle nestál! Vždyť to přece víš, a myslím, že zrovna ty mě v tomhle i dobře chápeš. Jenže se prostě stalo, a… Já mám svoje důvody, proč to dělám, to ano, ale zároveň jsem hrozně zmatený. Jako kdybych ani pořádně nevěděl, co chci… Co chceš ještě slyšet?"
Darren zněl doopravdy zoufale.
"Ty důvody." Trval si John neoblomně na svém.
"Ty seš vážně jak zaseknutý stroj." Zakroutil Darren hlavou, "Proč to chceš tak hrozně moc vědět?"
"A proč bych to vědět neměl?" vrátil mu otázku John.
"Protože je to moje věc." Trhl Darren rameny.
John už se nadechoval, že něco odpoví, ale najednou si uvědomil, že vlastně nemá co říct…
"Seš hodnej, žes jim to neřekl." Dodal Darren.
"Já vím, já jsem už takovej notorickej dobrák." Zašklebil se John.
"No ty na to zrovna vypadáš." Pousmál se Darren pobaveně.
"Tak ti mockrát děkuju." Chtěl John říct co nejpřísněji, ale nevydržel se neusmívat.
"Nemáš zač."
Nastalo krátké ticho, ve kterém se na sebe víceméně akorát usmívali.
"Budu už muset jít." Odkašlal si John.
"Samozřejmě." Přikývl Darren a objal ho, "Ještě jednou díky."
"Nemáš zač." zamumlal John a zmizel rychlostí světla. Celou tu dobu, co se na sebe tak usmívali, cítil zase to zvláštní mravenčení, a teď, když ho objal… Určitě ani netušil, jak moc ho tím rozhodil. Ale ta vyděšenost, která ho v těchto chvílích obvykle zachvacovala, neměla tentokrát moc dlouhého trvání. Když vyšel ven, zkřížil ruce před tělem a vybavil si teplo a krásu toho doteku. Po tváři se mu rozlil šťastný úsměv.

Kevin & Kyra

20. dubna 2008 v 1:15
No nesluší jim to spolu?:)

Jak je to s tolerancí, 2.část

19. dubna 2008 v 20:35
Odpoledne se u mě neočekávaně staví Wes.
"Nazdar Kody, koukám, že máte doma opět veselo." Nakoukne mi přes rameno do chodby a obýváku, kde zrovna můj drahý patnáctiletý bratr a jeho dva kamarádi za velikého řevu ničí nějaké příšery. Už brzo Marka, mého otčíma, za tohle zabiju, protože to byl on, kdo bráchovi koupil k Vánocům něco tak pekelného jako je Play Station.
"Samozřejmě, cos čekal." Přikývnu a začnu se přezouvat, "Radši pojď na zahradu, tohle bys asi dlouho nevydržel."
"A nechceš se jít třeba projít?" nabídne mi.
"Radši ne, má přijít Shirley." Musím jeho nabídku bohužel odmítnout. Ale vždyť v našem zahradním altánku je taky pěkné posezení.
"Vida, slečna dokonalá, tak na tu si počkám. Neboj, nebudu vám dělat křena, jen se podívám." Mrkne na mě Wes spiklenecky.
"Dej si majzla, jestli se budeš dívat tak, jak se tváříš…" pohrozím mu.
"Třeba takhle?" zeptá se Wes, opře si bradu o ruce, zadívá se kamsi šikmo k nebi a nasadí zasněný kukuč.
"No to si zkus!" začnu se smát, "Vypadáš jako dokonalej debil."
"Teda, ty jsi ale milá…" řekne Wes na oko rozhořčeně.
"Na tebe vždycky." Usměju se na něj líbezně.
"Jak se těšíš na ples?"
Touhle větou mě Wes dostane málem do kolen.
"No samo že se těším, hele, byla jsem si s mámou koupit takový děsně pěkný šaty, mají takovejhle výstřih, jsou takový černo-modrý, s šikmou sukní a černou krajkou, málem jsem nesehnala místo u kadeřnice, protože už to bylo všude zabraný, ale nakonec to dobře dopadlo…"
"Počkej, to myslíš vážně?" zarazí Wes můj projev.
"Samozřejmě že ne." Ujistím ho, "Skutečnost je taková, že šaty mám vypůjčený, víceméně se mi opravdu líběj, počkej si ty dva dny a uvidíš, a hlavu mi bude dělat Shirleyna sestřenice, která je kadeřnice, takže to budu mít prakticky zadarmiko."
"Teda, takhle mě děsit." Nadává mi se smíchem Wes, "Vypadala jsi přesvědčivě, skoro jsem ti na to skočil…"
"To jsem si teda myslela, že mě znáš líp." Kroutím nad ním hlavou.
"Víš, že mě máma chtěla donutit, abych se na ten ples nechal ostříhat? No way!" svěří se mi Wes a já jen přikyvuju, ty jeho krásný lokýnky bych snad i obrečela, kdyby se jich zbavil.
"Koukám, že pro rodiče je to skoro větší sláva než pro nás." Podotknu.
"U nás to tak rozhodně je. Já to ani tolik neprožívám, ale máma je z toho úplně na větvi. Sezvala všechno příbuzenstvo, který mohla… Jsem zvědavý, co bude dělat po závěrečkách."
"To záleží na tom, jestli uspěješ nebo ne." Pousměju se.
"Já? Neuspět?" diví se s ironickým úsměvem Wes, který patří mezi pět nejchytřejších lidí ve třídě.
"No právě, kdyby náhodou, tak by z toho byla pomalu národní senzace." Ujišťuju ho, "A druhá senzace bude, jestli to já úplně nezvořu…"
"No tak to zvořeš, no." Trhne Wes rameny a natáhne se po malém přenosném rádiu, které jsem si do altánku přinesla před nedávnem já. Chodím se sem totiž učit, je to jediné místo, kde mám klid. A když náhodou někdo ten klip ruší, pustím rádio a je to.
"Jasně, to je přece úplný nic." Zašklebím se na něj, "Jé, tuhle mám zrovna ráda…" rozplývám se nad Morcheebou, která se začne linout z rádia, "It ain´t gonna hurt now, if you open up your eyes…"
"You´re making it worse now, everytime you criticise…" doplní mě Wes, "Jo, je dobrá. Asi si jí nechám zahrát na plese. Ještě nemám žádnou písničku vybranou."
"Já už ano. Hurá."
"A jakou?"
"Budeš překvapenej… Imitation of life."
"Ahá… No jo, co jsem čekal, jak jinak." Pokýve Wes hlavou. Imitation of life je něco jako moje hymna, R.E.M. mám ráda obecně, ale tahle písnička prostě vede. Michael Stipe mě kromě své hudby dostal i svým coming-outem, ke kterému řekl: "O mé orientaci věděla moje rodina, moji spoluhráči, moji přátelé a pak samozřejmě taky ti, se kterými jsem spal."
"No, a pak se tady má člověk dozvonit, když doma nikdo není a vy tady nevnímáte!" překvapí mě najednou těsně za mými zády Shirleyin hlas.
"Nazdar, kočko!" obejmu jí na pozdrav a s uštěpačnou myšlenkou na Wese jí dám i pusu, "Přišla jsi o něco dřív, nečekala jsem tě."
"To je dobrý, aspoň jsem se seznámila s tvým bráchou. Sympatickej kluk." Zašklebí se Shirley, z čehož vyplývá, že zase tak úžasné seznámení to nebylo.
"Jako kdybych tě neupozorňovala." Ušklíbnu se, "Ale tohle je opravdovej sympaťák, můj kámoš Wes."
"Ahoj." Neváhá Wes vstát a potřást si s Shirley rukou, "Zvláštní, před chvílí o mě mluvila úplně jinak."
"Tak aspoň vidíš, že to tak určitě nemyslela." Odpoví mu Shirley s úsměvem. Miluju když se takhle směje, ty její kočičí oči tak ještě víc vyniknou.
"Na tom něco bude." Odpoví jí Wes, "Tak spánembohem, já mizím."
"Už??" podiví se Shirley tak upřímně, až jí to i věřím.
"Stejně už jsem měl být pryč dávno. Takže moc mě těšilo, a na tebe se těším zítra, a zejména pozítří, doufám, že vás na plese uvidím obě."
"Ahoj, uvidíme." Zamávám mu. Shirley si sedne na místo, které Wes uvolnil.
"Jak to myslel?" zeptá se.
"Řekla jsem mu to. Je v pohodě, znám ho už dlouho a je to vážně fajn kluk. Spolužák." Vysvětlím.
"Aha." Přikývne Shirley významně, ale ironický úsměv jí prozradí, že to tak nemyslí, "No, vidíš, ples, když už to nadhodil, nakonec jsem se rozhodla, že teda když jsi to ty…"
Shirley má totiž na plesy podobný názor jako já.
"Ty seš prostě zlato, viď?" dám jí za odměnu sladkou pusu.
"Tisíceré díky za tu poklonu." Usměje se a podívá se směrem k našemu domu, "Doufám, že tvůj brácha nestojí někde za oknem s dalekohledem u oka a telefonem u ucha."
"Ten? Chacha. Ten bude u tý blbý televize sedět až do večera, dokud ho nevyhodí máma." Zasměju se tomu nápadu.
"No, tvářil se na mě dost naštvaně, jako že co jsem si to dovolila ho vytáhnout od bůhví co to hrál." Ušklíbne se Shirley.
"To je normální. Když takhle sedí zabranej do nějaký hry a já mu chci říct, že jdu ven, ať to řekne našim, až se vrátěj, tak ho musím oslovit debile, aby vůbec zareagoval."
To Shirley skutečně rozesměje, až se divím, co je na tom tak vtipného.
"A co to jít vyzkoušet?" navrhne mi originálně jít na procházku.
Pokrčím rameny, jako že klidně. Brácha skutečně opět nereaguje na nich jiného než na nadávky, a to na oplátku rovněž nadávkou, ale hlavně že mě slyšel a ví tak, co vyřídit mamině a Markovi. S Shirley jsme venku dokud se nesetmí, takže si stejně vyslechnu proslov o tom, kdy se má chodit domů, ale už mě to nerozhází. Mamka pouští hrůzu víceméně ze zvyku. A navíc, po tak krásném odpoledni mi nemůže náladu zkazit nikdo!

Kingdom Of Libria, 14.díl

19. dubna 2008 v 16:20 Kingdom Of Libria
"To byla doba." Řekla významně Angie.
"Omlouvám se, dřív to vážně nešlo. Ten koncert začíná za půl hodiny, ale lístky naštěstí bude vybírat Ian, takže mám teď padlá." Pokusil se John o úsměv. Měl toho tak zvaně plné zuby. Obyčejně ho přípravy tolik nevyčerpávaly, ale teď nebylo obyčejně, že…
"To je paráda. Poslyš, Johne, můžu se tě na něco zeptat?" zvážněla trochu Angie. Ale snažila se nemračit, pouze byla trochu nervózní. Chtěla na to jít od lesa, kdyby na něj udeřila rovnou, tak by určitě všechno popřel.
"Samozřejmě." přikývl John.
"Víš, poslední dobou mi přijdeš takový… Jiný. Jako kdybys na něco nebo na někoho ustavičně myslel. Netrápí tě něco?"
Ten jeho pohled… Vyděšený, nechápavý, a zároveň lehce přistižený… Že by se skutečně trefila?
"Já… Nechápu, jak to myslíš…" pokusil se John z celé situace vybruslit, "Jsem takovej jako vždycky, nic mě netrápí…"
"Nelži mi, já to na tobě poznám." Zatvářila se Angie přísně.
"Ale já ti nekecám, sakra…" odvětil lehce otráveným hlasem John.
"Co na mě sakruješ?" naštvala se Angie.
"Protože si připadám jak u výslechu, jasně jsem ti řekl, že mi nic není, tak se na mě tak nedívej, jako kdyby sis doopravdy myslela, že ti lžu." Ohradil se John.
"A proč se hned tak rozčiluješ?"
"Já ne, ty jsi začala."
A už to jelo…
"Víš, co ti povím? Ne, nevěřím ti, protože si myslím, že máš jinou!"
John zůstal stát, jako kdyby mu Angie dala facku.
"A to jenom proto, že nemám věčně dobrou náladu??"
"Ne! Vím i jinačí věci, a ty je svým chováním jenom potvrzuješ!"
"Ahá, a co teda víš, to bych si moc rád poslechl!"
-.-.-
"Ahoj lidi! Tak co, připravený na jízdu?!?"
"Ty vole, tomu říkám hlásek jako konipásek." Zakryl si Malcolm bolavé ucho, jelikož Nookie uvítala publikum otázkou s takovou razancí, až repráky nadskočily.
"Hm!" zahučel jeho směrem Corey. Měl teď v hlavě zcela jiné myšlenky.
"Tak to rozjedem… Na prkně!" uvedla Nookie poměrně originálně první písničku, jakousi hodně volnou předělávku hymny Loards Of The Boards.
Corey stál spolu s Malcolmem u vchodu, stranou od cvrkotu. Pod pódiem se vytvořil slušný kotel, lidi reagovali skvěle. Malcolm musel uznat, že ta hudba vážně není špatná. Ale Corey se zabýval něčím docela jiným… Už chtěl, aby ten koncert skončil. Aby mohl tomu kreténovi dojít rozlámat všechny kosti v těle.
Už jenom to, že mu Angie plakala jakou dobu na rameni, ho vykolejilo a naštvalo dostatečně. Prvně si to šel vyřídit s Johnem, protože mu Angie řekla o svém podezření, ale společně s Johnem pak přišli na jednoduché řešení.
"A kdo jí to řekl, to ti náhodou neřekla?"
"Povídala že 'takovej blonďatej týpek'…"
Jak byl Corey předtím naštvaný, tak mu to nedošlo, ale když to takhle vyslovil, tak ho to trklo okamžitě. Stejně tak Johna.
"Kash!" vykřikli oba unisono. Shodli se i na větě: "Já ho zabiju!"
V předsálí se nenápadně motal i Darren. Měl na sobě volnou černou mikinu a na hlavě kapucu, aby ho nikdo nepoznal. Ostatně s davem takhle splýval více než dobře. Nechtěl, aby kluci věděli, že tam je. Mobil si pro jistotu nechal doma, protože mu bylo jasné, že mu budou určitě psát, kde je. Přišel až na druhou půlku koncertu, pochyboval, že by se něco semlelo dřív než až všichni nebo většina lidí odejde. Ale že se něco dít bude, to věděl s jistotou.
Koncert končil v deset a kolem jedenácté už byli prakticky všichni pryč, odešli se vyspat domů nebo to ještě někam dopařit. Co sem tam zaslechl, tak reakce byly vesměs kladné. No aspoň někdo je z tohohle večera nadšený.
Kash seděl na pódiu a čekal, připraven na to, že tentokrát se na něj určitě připraví a dají mu co proto. Nebo se aspoň o to pokusí. Pohrával si s přívěškem, který měl už zase na krku, a nevypadal zrovna nejveseleji. Však oni mu taky toho ještě spoustu dluží. Kromě toho, že se chtěl nadobro zbavit své minulosti, chtěl ještě jednu věc - předat znak skutečnému zrádci, který se z toho všeho vyvlíkl až moc lacino. A přitom mezi nimi nebyl vůbec žádný rozdíl. Kash se ušklíbl. Samozřejmě, pravda. Jeden velký, rozhodující rozdíl tu byl…
Konečně přišli i ti tři. Kash jim nevěnoval žádnou pozornost, stačila myšlenka a okamžitě u něj byli youmové, věrní služebníci temného císařství. Spíš než proto, aby ho chránili, je zavolal proto, aby ty tři - kde se zase fláká ten čtvrtý? - na chvíli zabavili. Když nad tím tak přemýšlel, jaký je vlastně mezi ním, youmi a těmi čtyřmi rozdíl? Vždyť všichni dopadli prakticky úplně stejně - byli zabiti a posléze zase vzkříšeni. Akorát že jeho a youmy vzkřísil císař. Ale proč zrovna jemu byla dána tak vysoká hodnost? Své v tom určitě sehrály jeho vědomosti - byly skutečně cenné. Císař by je sice věděl i bez něj, ale potřeboval, aby tajemství minulosti věděl ještě aspoň někdo, ale zároveň co nejmíň lidí. Proto měl Kash pod pohrůžkou smrti přísně zakázáno mluvit o čemkoliv, co se týkalo jeho minulého života.
Hrál si s tím zpropadeným znakem, který mu vzal naději na poklidnou smrt, a přemýšlel…
Přišlo mu, že se nějak dlouho neobrací pozornost k němu, proto zvědavě zvedl hlavu. Ušklíbl se. Vypadalo to, že youmové se dnes opravdu snažili. Ti tři si s nimi evidentně nevěděli tak snadno rady. Jeho úšklebek se změnil na zlý úsměv. Natáhl ruku a poslal svým oddaným bojovníkům ještě trochu víc sil do boje. Bude to snadnější než čekal. Jen mu trochu dělalo starosti, kdy a jestli se vůbec objeví ten čtvrtý…
Středem místnosti si cestu skrz postavy v černých kápích rozrazilo jasné světlo. Byl tady.
Bylo to, jako když vlítne vlk mezi stádo vyděšených ovcí. Čtvrtý spolubojovník měl doopravdy velkou sílu.
"Tak jsem to za vás zase musel oddřít sám." Oznámil klukům, když zjistil, že jim nic není.
"S tebou si to vyřídím později." Zavrčel na něj Corey, "Ale prvně sem pojď ty, ty srabe!"
"Asi mluvíš se mnou, že." Narovnal se Kash a slezl z toho pódia.
"Ano, přesně s tebou!" ujistil ho Corey a zaútočil na něj, ale Kash jeho útok snadno odrazil. Vypadal, že kdyby mohl, tak si snad zívne.
"A že to tolik rozčílilo akorát tebe. Tady druhej vypadá docela klidně." Řekl Kash pichlavě a podíval se posměšně na Johna.
"To že tak vypadám, ještě neznamená, že ti to jen tak projde." Udělal John směrem k němu dva výhrůžné kroky.
"No to jsem na to zvědavej." Provokoval ho Kash dál. John v tu chvíli viděl rudě. Už už se chystal zaútočit taky, ale ten čtvrtý ho zastavil.
"Ne. Teď ne. Snadno by tě porazil." Řekl, přitom Kashe upřeně pozoroval. Kash mu pohled s nelibostí vracel, věděl, že kdyby se do něj pustil on, zase tak úplně snadné by to nebylo.
"Než se začnete hádat…" rozhodl se nakonec promluvit, když viděl, že se John akorát nadechuje, aby něco namítl, "Doufám, že jste dneškem pochopili, že na to, abyste se mnou nebo s kýmkoliv jiným změřili síly, ještě nemáte. Pochopte, že tohle není žádná hra. Jste ve válce, tak se podle toho chovejte. Nebo se skutečně dočkáte toho, že vás budu muset zabít. Takže au revoir." Pokynul jim na závěr Kash a zmizel.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se jako první probral John: "A už toho mám dost! Co jsi sakra zač a co si o sobě vůbec myslíš?!" otočil se na toho, kdo stál po jeho pravici. Jenže ten se zrovna dával na útěk. Malcolm, který stál o něco víc vzadu, mu sice zastoupil cestu, ale dokázal ho v jeho rozběhu akorát zpomalit. John se pustil do pronásledování s tím, že ho utéct jen tak nenechá.
Corey se chtěl za nimi rozběhnout taky, ale Malcolm ho zastavil: "Nech toho. On si s ním poradí sám, a stejně bys je nedohnal."
John využil výhody znalosti terénu a když běželi přes verandu, tak mu jednoduše nadběhl. Zatímco ten druhý běžel po schodech, on se akorát odpíchl od zábradlí, skočil mu do cesty a povalil ho na zem. Sice se začal okamžitě urputně bránit, a že sílu měl rozhodně, ale John ho pevně přižehlil ke studenému asfaltu, dlaněmi ho chytil pod rameny a přitiskl mu ruce k zemi, aby se nemohl bránit, a čekal, až ten marný boj sám vzdá. Obličej měl sešlehaný od jeho těsně nad ramena dlouhých světlých vlasů.
Konečně se uklidnil. Otočil obličej ke straně, prudce oddychoval a vyrazil ze sebe hrubě znějící otázku: "Co chceš?"
"To jsem ti řekl už dvakrát a nehodlám se znovu opakovat." Zavrčel John, "Kdo jsi?"
Odpovědí mu bylo zarputilé mlčení.
"Tak sakra mluv!" otočil si neurvale jeho obličej tak, aby mu do něj viděl. V tu chvíli jako kdyby jím projel šíp. Ty oči… Ta ústa… To všechno přece zná!
Konečně mu došlo, kdo že to pod ním vlastně leží…
John se trochu stáhl a Darren toho využil a sedl si. Podle Johnova výrazu uhodl, že ho poznal.
"To… To snad…" kroutil John hlavou, "Takže jsem měl pravdu…!"
"Neříkej jim to, prosím." Požádal ho Darren.
Johnovi se zlostně zablesklo v očích. Cítil se podvedený. Tolik mu věřil a on…!
"A řekneš mi alespoň jediný důvod, proč bych neměl?!" zasyčel.
Darren neodpověděl. Pouze si ho chvíli prohlížel.
"Protože jsem si myslel, že nejsi stejný jako oni dva…"
"Co tím myslíš?!" chytil ho John neurvale za ruku a přitáhl si ho blíž k sobě.
"Na to si přijď sám. A přijdeš na to, pokud jsi skutečně takový, za jakého tě mám." Odpověděl mu nehnutě Darren.
John opět úplně změnil výraz ve tváři. Už nevypadal tak nebezpečně. Povolil stisk ruky.
Polib ho, polib ho, polib ho!!!
Jejich obličeje byly tak blízko a Johnovo tělo si žádalo jediné. Projela jím taková touha, až se mu sevřel žaludek. Zděšeně Darrena pustil. Proboha, co se to s ním děje??
Darren si okamžitě stoupl, protože se mu zdálo, jako kdyby slyšel kroky. Zřejmě kluci usoudili, že jsou venku až moc dlouho. Ještě než utekl, tázavě se na Johna zadíval.
"Neřeknu…" odpověděl tiše. Skoro to znělo zoufale.
"Díky." Kývnul jeho směrem Darren a ztratil se ve tmě.
Ty kroky skutečně patřily Malcolmovi a Coreymu. John na ně jenom mávl rukou a pomalu se zvedl ze země. Kolena se mu třásla, že se na nich skoro nemohl udržet.
Darrene…, oslovil ho v duchu. Poté schoval obličej do dlaní. Přemýšlel nad tím, co mu Darren řekl. Je možné, že něco poznal? Nebo co tím chtěl vlastně říct?

Kingdom Of Libria, 13.díl

19. dubna 2008 v 0:29 Kingdom Of Libria
"Do čeho toho?" zeptal se sarkasticky John.
"Neblbni, nech toho!" okřikl ho nejen k jeho překvapení Malcolm.
"Bojíš se, co?" zasyčel mu Kash do ucha.
"Budeš se cítit líp, když ti řeknu, že ano?" odvětil Malcolm. Byla to zvláštní kombinace, jak měl hlas rozhodný a přitom se mu zároveň třásl.
"O moc líp, protože se bojíš právem…"
Ty vole, on ho fakt zabije!, blesklo Johnovi hlavou. Corey byl evidentně muž činu, využil Kashovy chvilkové nepozornosti, vší silou do něj vrazil a dostal ho tak do uctivé vzdálenosti od Malcolma. Čímž zase dostal do nebezpečí sebe, ale to mu v tu chvíli bylo jedno. Kash ho ze sebe okamžitě sundal.
"Radím vám dobře. Držte se ode mě dál." Varoval je ještě naposledy. Pak zmizel ve svém klasickém stylu.
-.-.-
John byl na druhý den pověřen, aby došel Darrenovi říct, co se stalo. Ostatně on o tom věděl nejvíc, navíc Corey ani Malcolm neměli kvůli škole čas. John na školu poslední dobou dost kašlal. Z úkolu, který mu byl zadán, nijak nadšený nebyl. Ale co měl dělat jiného…
Vzhledem k tomu, že dnes nebyl v práci, dali si sraz v bytě. Darren si alespoň všechno, co mu John nadiktoval, hned zapsal.
"Připadám si jak na vojenským hlášení." Ušklíbl se John.
"Promiň, musím vědět o každý, i sebemenší akci. Jednou se to může hodit." Trhl Darren rameny. Vypadal hodně unavený.
John vypadal, že si myslí své, ale byl zticha.
"Byl bych rád, kdyby mi k tomu svoje řekli i kluci, ale to klidně počká…"
"Proč to chceš vědět?" zajímalo Johna.
"Tak, jeden zdroj může vždycky trochu zkreslovat. A ty máš ve zvyku dělat z komára velblouda, tím nechci říct, že tohle je zrovna ten případ…"
Ale John už se stihl naštvat. Nebyl zrovna ve své kůži celou tu dobu, a tohle mu dodalo.
"Fajn, takže ty mi nevěříš? Tak proč jsem sem vlastně chodil? Mohl jsem klidně jít dělat něco užitečnějšího…"
"Víš co, nic jsem neřekl." Skočil mu do řeči tiše, ale pevně Darren. John byl sice stále ještě podrážděný, ale zarazil se. Darren vedle něj seděl shrbený, vlasy mu padaly do obličeje a bylo evidentní, že se za nimi snaží schovat své oči.
"Promiň, omlouvám se…" začalo nakonec Johna žrát svědomí.
"No, ne že bych byl špatnej zrovna kvůli tobě, ale omluvu přijímám." Odvětil Darren.
"Proč seš na mě tak jedovatej? Udělal jsem ti něco?" nechápal John důvod jeho nenadálého útoku.
"A co když tu třeba vůbec nejde o tebe?" zvedl Darren hlavu a podíval se mu do očí.
"Tak si to na mě nevylejvej." Odsekl John.
"Já si na tobě nic nevylejvám! Když… Mě dneska není dobře…" řekl smutně Darren.
"A od čeho?"
John si pomyslel, že už je to podruhé v krátké době, co mu dělá vrbičku.
"Od všeho…"
V Darrenově hlase byly slyšet slzy.
"Ale no tak, nebreč." Objal ho John automaticky. Znovu se mu vrátil ten samý pocit, jako když ho Darren vzal za ruku. Jenže tenkrát byl o něco silnější. Pocit, že by ho mohl držet v náruči pořád… Sakra, co to s ním je? Chtěl se od něj odtáhnout, ale nemohl. Jako kdyby cítil, že ho musí chránit. Že by mu měl být nablízku…
"To je dobrý." Odtáhl se od něj po chvíli Darren, "Jen mi povolily nervy."
"To je jasný." Přikývl John a ruce nenápadně sevřel v pěst. Celý včerejší i část dnešního dne žil v přesvědčení, že ta noc byl jenom úlet, nějaký zkrat… Jenže teď jeho přesvědčení zase začalo cosi nahlodávat. A hlodalo to hodně intenzivně.
"Jestli chceš, můžeš jít." Pokusil se na něj Darren usmát.
John by skutečně odešel, ve svém vlastním zájmu, kdyby ho Darren letmo nepohladil po rameni. To ho definitivně přikovalo k židli.
"Ne. Ještě tady chvíli zůstanu."
-.-.-
Je zvláštní, jak všechna města vypadají v jednom určitém bodě stejně. Ten "bod" se nedá nijak definovat, ale často se stane, že se ocitnete na absolutně cizím místě a stejně si říkáte: "Tady to vypadá skoro jako u nás…"
Hlavně všechna sídliště jsou pak jako přes kopírák…
Zejména z výšky. Ze střechy nějakého hodně vysokého činžáku. Právě tam zrovna stál a pozoroval soumrak. A přemýšlel…
"Dal jsi mi slib…" říkalo tiše jeho svědomí, "Že nikdy neuděláš to, co jsi udělal včera…"
"Dal jsem ho, ale tobě. Ne jemu." Odpověděl zamračeně, "Možná to opravdu nechám na někom jiném, aby se o to postaral… I kdybych u toho měl být a nic nedělat."
"To nemyslíš vážně…" zašeptalo jeho pomyslné svědomí zděšeně. Neposlouchal ho. Otočil se a šel pryč. Ten hlas ho nevolal zpátky. Jen si ho představoval, jak tam stojí a smutně ho pozoruje.
"Promiň, ale jsi už jen minulost." Dodal přes rameno.
-.-.-
John nevěděl, jestli se má usmívat nebo co vlastně. Odcházel od Darrena dost pozdě, ale zato… Už dlouho se necítil tak v klidu, tak odpočatě… Tak jednoduše šťastně.
Seděli spolu u čaje, povídali si o všem možném a příjemně se bavili.
"Já mám pocit, že ty jsi snad přilít z jiný planety." Kroutil John pobaveně hlavou, protože se nebyli schopní shodnout ani v jediném názoru.
"To říká ten pravej." Vrátil mu to Darren.
"Já to na sobě aspoň nedávám znát." Nedal se John.
"Aha, už to chápu, ty abys to zamaskoval, tak podezříváš všechny kolem sebe, že sou mimozemšťani!" přikývl Darren chápavě. Johna tím doopravdy rozesmál.
"Tak z toho jsem některý lidi podezíral odjakživa." Trhl rameny, "Ale tebe jsem tenkrát ještě neznal."
"Vsaď se, že kdybysme se znali odjakživa, tak bysme si lezli děsně na nervy." Pousmál se Darren.
"Jo, to zase nejsem vševědoucí… Ale je to možný." Po chvilce zaváhání přikývl John.
Zavládlo mezi nimi ticho, ve kterém oba přemýšleli, jaké další téma nahodit.
"Jak se má Angie?" plácl Darren první věc, která ho napadla.
Já tě snad zastřelim, pomyslel si John a rychle hledal nějaká slova, která by byla "nad věcí".
"Určitě se má dobře, díky za optání." Odvětil nakonec.
"Jak dlouho už jste spolu?" snažil se Darren udržet hovor.
"Nijak extra dlouho. Dali jsme se dohromady, když jsi byl… Pryč." Trhl rameny a v hlavě mu svitlo. Paráda, konečně má jiné téma, na které může svést řeč. Netušil, že stejně jako on se snaží vyhýbat rozhovoru o své přítelkyni, tak Darren se bude snažit vyhnout tomuhle rozhovoru.
"Kde jsi vůbec byl?"
"Já… Myslím, že ti asi musí být jasný, že zrovna o tomhle se bavit nechci." Ošil se Darren.
"Promiň, jen jsem se zeptal." Omluvil se John, "Myslel jsem, že ti třeba pomůže si o tom promluvit, ale když ne… Můžeme klidně dál řešit, jak je venku hrozně krásně, a jak se nám nechce nic dělat…" pousmál se, když se tak díval ven z okna. Zapadající slunce barvilo město do červena.
Darren se otočil tím samým směrem a taky se usmál: "Hezky je, to máš pravdu."
"Už budu muset jít." Řekl najednou John, "Už bude asi dost pozdě."
"Já měl pocit, že nějaký včasný příchody tě zase až tolik neberou." Poznamenal Darren.
"Dneska jo, chci mít klid. Zítra je ten koncert…" naznačil mu John, že zítra budou mít perný den.
"A jo vlastně. No tak se na to jdi vyspat." Doprovodil ho Darren ke dveřím, "A díky za tvůj čas."
"To samý jsem zrovna chtěl říct taky." Přitakal John, "Tak zítra. Ahoj!"
Uklidňoval ho… Sice to tak nejdřív nevypadalo, ale dokonce vedle něj dokázal krotit i ten svůj zatracený cholerismus. Domů došel víceméně jako ve snách. Trochu se bál těch krásných pocitů štěstí, když věděl, co se stalo, a co by to mohlo znamenat… Ale už ho nebavilo být vytrvale podrážděný a přepjatý. A s ním dokázal tak krásně vypnout a všechno hodit za hlavu…
Zato teď měl tu hlavu plnou problémů, až mu třeštila. Jestli to takhle půjde dál, tak…
K čemu to vlastně může dojít?
To momentálně netušil.
-.-.-
"Vážně tu musíš být?" řekl Corey ne zrovna dvakrát nadšeně.
"A proč jako ne? Ty jsi můj brácha a John je můj kluk, mám hned dva důvody." Odsekl Angie. Už jí ty jeho řeči šly na nervy, byl jak zaseknutá deska. A obzvláště dnes.
"Jak myslíš." Vydechl rezignovaně Corey. Nebude jí přece vykládat, že nechce, aby se namočila do dalšího průseru… A že ten se dnes dal očekávat.
"Hele, já jim s tím jdu trochu píchnout, tak si zatím třeba sedni tady k počítači, řeknu Johnovi, že jsi tu."
"Dobře." Přikývla Angie a posadila se na modrou otáčecí židli. John přišel během chvilky.
"Ahoj, lásko." Usmála se na něj Angie.
"Ahoj." Oplatil jí John úsměv dal jí pusu na tvář, "Nejsi tu moc brzo? Budeš se tu nudit, já to musím všechno připravit a asi na tebe nebudu mít dost času…"
"To máš jedno. Já se nějak zabavím." Mávla nad tím Angie rukou.
"Kdyžtak můžeš klidně sedět tady, dělej si na kompu co chceš, hlavně ho neoddělej…"
Angie se zasmála: "Neboj, budu s ním jednat jako v bavlnce."
"Paráda. Tak tu buď, já letím zpátky makat. Neboj, až to bude hotový, tak za tebou přijdu."
Angie jenom v duchu zaúpěla, proč je poslední dny tak odtažitý a nervózní, dřív takový nebýval.
Jelikož se k němu Angie nakláněla více než vybízivě, dal jí aspoň malou pusu. Vyrušil je ale zvuk otevírajících se dveří.
"Bože…" zaúpěl si pro sebe John, ale nahlas řekl, "Ahoj, tak pojďte, aspoň nám řeknete, jak to přesně chcete…"
Kash se za svými kolegy ze skupiny trochu loudal. Měl k tomu důvod. Angie. Jak jí tam viděl s Johnem, vnuklo mu to nápad.
"Ahoj, pracuješ tu? Já jen, jestli můžu požádat o kafe." Naklonil se přes pult a usmál se.
"Ahoj, sice tu nepracuju, ale kafe ti klidně udělám." Zvedla se Angie. Aspoň se zabaví.
"Jej, tak to ne, to zase nemusíš, abych tě neobtěžoval…"
"Pohoda." Ujistila Kashe Angie.
"Vlastně… Já jsem úplně blbej, ty asi chodíš s Johnem, co? A jsi tady kvůli tomu dnešku." Nahodil Kash udičku.
"Přesně tak." Přikývla Angie.
"To je zajímavý, jak rychle se John oklepal z toho rozchodu…" udělal najednou Kash zamyšlený obličej.
"Prosím?" nechápala Angie, co tím může myslet.
"No, ještě asi před dvěma tejdnama jsem ho vídal ve městě s jednou takovou blonckou… Ale ty jsi mnohem sympatičtější." Ujistil jí s lehce potutelným úsměvem a vzal si to kafe, "Tak díky vážně moc, tady máš prachy, a určitě se dneska přijď podívat, bude to jízda!"
Odešel s naprosto spokojeným úsměvem. Věděl, že zasel první sémě pochybnosti, a zbytek se už rozjede sám. Pochyboval, že by se historie neopakoval. A když má před ostatními náskok v tom, že si vše pamatuje, tak proč té výhody nevyužít…
Angie měla skutečně podnět k přemýšlení. Je možné, aby měl John jinou? Toho týpka sice neznala, takže neměla důvod mu věřit, ale zároveň ani důvod mu nevěřit… A John se skutečně poslední dny choval divně. Tak nějak… Chladně. Jako kdyby měl doopravdy nějakou známost. Zapadalo to do sebe.
Kash se šel připojit ke zbytku skupiny. Rychle se rozhlédl, jestli ho nemá v hledáčku John, ale ten se zrovna na pódiu mordoval s mechanikou, takže měl docela jiné starosti. Kash se pousmál a přitočil se k bubeníkovi.
"Na, ty kafeholiku." Vrazil mu do ruky kouřící hrneček.
"Ty mi snad čteš myšlenky, děkuju!" přijal bubeník jeho dar s povděkem.
"Tobě v tomhle ohledu ani číst myšlenky nepotřebuju." Ujistil ho Kash. Ve skutečnosti za tím nebyla blahosklonnost, ale pouhá vychcanost - takhle nebude John mít důvod ho podezírat, že se stavoval u jeho přítelkyně. Doufal, že slečna bude inteligentní a nepráskne ho, že jí to řekl on.

trapas nad trapasy

16. dubna 2008 v 19:54 | NickyHayden |  Blbinky, články, fantvorba...:)
Aneb důkaz toho, že už mi prostě "hrabe"...
Ono už je to dýl, co se to stalo, ale i tak.XD Prostě hezky byla angličtina, a zrovna jsme probírali Eltona Johna. Samozřejmě že půlka těch našich blbečků se mohla usmát proto, že je gay... Takže na tohle téma taky trochu přišla řeč, a já jsem spustila: "Vždyť je spousta homosexuálních zpěváků - Freddie Mercury, Michael Stipe, George Michal, Mikko Räikkönen..."
Tak jsem se najednou trochu zarazila...XD A znáte to, takový ten pocit "a do pr..." - ale díkybohu to snad ani moc lidí nezaregistrovalo, protože kromě Freddieho zbytek taky neznali - tak se tam ten Mikko trochu ztratil... Ale já jsem byla stejně červená až na zadku.XD
NickyHayden

méně cukru, více talentu

12. dubna 2008 v 21:41 My World
Jak mám Rhythm of life ráda, tak jsem tuhle verzi málem vypnula, protože i když je to choreografie z klipu, tak to vypadá děsně mrtvě... Jenže na poslední refrén se pánové čendžli, slaďoušek Richieee, kterej celou dobu musel chudák dávat pozor, aby přes tu patku vůbec něco viděl, šel hezky dozadu, dopředu šli Mikel a Izzy a najednou to panečku vypadalo jinak... To je tak, když to někdo aspoň trochu umí.:-P

Meet... Izzy!

12. dubna 2008 v 21:12 Vodopády
Já ho žeruuu!:))

nová povídka na obzoru?:D

11. dubna 2008 v 22:29 *-*-*-*-*-*Povídky*-*-*-*-*-*
Ta hnusná blonďatá mrcha už je sice pryč, ale stejně mi to nedalo, abych jí jeden počin nevěnovala.:))
Hlavně se mě teda o tom tak trochu zdálo, ale detail... Rozhodla jsem se to trochu překopat.:) Ale nevím, jestli to ještě vůbec pořádně rozepíšu, proto to zatím nebudu uveřejňovat... Ale tentokrát to kupodivu nebude žádnej slash ani žádný děsný drámo, bude to z hudebního prostředí a bude to moje osobní pomsta jedný blonďatý mrše a naopak pocta té "cute brunette, that rocks!".:) Ale už mám název - Dvje Raznych Vojny (Dvě různé války)...
NickyHayden

Kingdom Of Libria, 12.díl

9. dubna 2008 v 23:07 Kingdom Of Libria
"Ty máš dneska náladičku, co?" všiml si druhý den i Ian, že John není zrovna dvakrát ve své kůži. Aby taky jo. Od rána na co sáhl, to podělal. Sice už se nevracel k tomu včerejšku - ráno je skutečně moudřejší večera, mávl nad tím rukou - ale na druhou stranu opravdu zkazil, co mohl, a ještě ho rozbolela hlava. Prostě zase jednou den blbec.
"Ale tak… Není mi dobře." Trhl John rameny.
A k dovršení všeho se ještě krátce po obědě přihnal Kash i s celou tou svojí bandou.
"Ahoj, prosil bych klíče." Řekl si samozřejmě Johnovi.
John mu beze slova vrazil jak klíče od skladu, tak klíče od scény, aby se za chvíli nevracel znovu, ale jak se ho dotkl, jako by jím projel elektrický proud, až ho ruka zabolela.
Kash lehce nadzvedl obočí.
"Nebuď tak nervózní, člověče, mě to taky bolí."
John nevěděl, jestli se má smát nebo ho praštit mezi oči. Proč mu hned musí říkat, aby nebyl nervózní? Nenapadne ho třeba, že to může být jenom alergie na něj?
Kash předal klíče ostatním ze skupiny a zatímco ti nosili aparaturu, ohlédl se po Johnovi. Co ho mohlo tak hrozně vyvést z míry, že reagoval i na sebemenší podnět? Vypadal hodně podrážděný, radši se před ním bude mít dneska na pozoru. Bylo mu jasné, že ho musí provokovat už jen svou přítomností. Ale nemůžou dnes zrušit zkoušku jenom proto, že se pán špatně vyspal…
Vyprskl smíchy, jak ho najednou napadla jistá spojitost…
"Hele, nesměj se tam a polez!" zavolal na něj kytarista podrážděně, "Nemysli si, že se budeš flákat."
"No jo, už letim." Odklusal za ním Kash. Johna samozřejmě ten hluk zaujal, takže si ještě stihli vyměnit pohled. Johnovi neušel ten posměšný kontext a zarazil se. Co tím zase myslel? To ho chce ještě víc vytočit nebo co?
Rychle poslal SMSku klukům, že očekávaná návštěva právě dorazila. Chvíli váhal a nakonec jí poslal i Darrenovi, i když si nebyl jistý, jestli ho chce vidět.
Odpovědi ho víceméně dojaly:
"Tak mi dej vědět jen kdyby se něco dělo. Dneska mám oddychovej den. M."
Corey zase napsal: "Tak já pomalu vyrážím, ale budu tam nejdřív za půl hodiny. Žádnej kvalt."
Nejvíc si dal na čas Darren: "Vždyť jsem ti včera říkal, že dneska nebudu mít zrovna času nazbyt… Ale díky, žes mi o tom dal aspoň vědět. Kdyby něco, tak mi můžete zavolat, ale jedině pokud to bude opravdu nezbytně nutné."
"To nebyl zrovna dobrej nápad, nechat je zkoušet za plnýho provozu." Poznamenal John sarkasticky.
"Vždyť to zas tak děsný není. Když pustíš rádio trochu víc nahlas, tak se to vyváží." Řekl s naprostým nezájmem Ian, protože se zrovna snažil domluvit s počítačem, což se mu zrovna dvakrát nedařilo, "A jestli tě bolí hlava, tak si vem prášek, mám ho v peněžence."
"Fajn, myslíš, že mi na bolení hlavy pomůže nějakých pár penízků? No, šlo by to." Pousmál se John a prohrábl se Ianovi v peněžence. To byl první vtípek, který se mu dnes povedl.
"Zapomeň, vem si ten ibáč a nech moje prachy hezky na pokoji!"
John na něj místo odpovědi vyplázl jazyk.
"Můžeme požádat o trochu kafe?" přišla Nookie po chvíli pro malé občerstvení.
"Jasně, kolik ta trocha má být?" usmál se na ní Ian. Na rozdíl od svého bratra byl naladěný skvěle.
"Stačí do konvice, rozdělíme si to sami." Mávla Nookie rukou.
"No tak přece to musíte taky z něčeho pít, ne." Postavil Ian na stůl i pět hrníčků.
"Počkej, já ti s tím pomůžu, když máte ve skupině takový gentlemany." Nabídl se John.
"Taky si říkám, váží to čtyřicet kilo i s postelí…"
"…ale kafe ještě unese, to se neboj." Přerušila Iana se smíchem Nookie, víceméně Johnovu nabídku ráda přijala, protože šest rukou skutečně neměla.
"Kafeeeee!" zahodil bubeník paličky až někam do pryč a hnal se jim v ústrety jako šílený, až při tom málem sejmul všechny, co stáli na pódiu.
"Závisláku střelenej." Otituloval ho trefně Kash.
"Něco ti povím, máte to tu úžasně prostorný, úplná paráda… Mmm, a kafe máte taky dobrý." Chrochtal si bubeník spokojeně.
"Každej normální chlap chce umřít při sexu nebo při jídle, jen tenhle magor by nejradši umřel u kafe, co?" rýpl do něj basák.
"Hele, dej si pohov."
"Je, tys těch hrnků vzal pět? No tak si klidně vem jeden pro sebe." Všimla si Nookie, že jeden hrníček přebývá.
"Přesně tak. Nekafuju, nepiju, ani nekouřím. Ale relaxuju rád." Pousmál se Kash, sedící na jedné z židlí, a opřel si nohy o reprobednu.
"A chceš umřít při sexu?" zeptal se ho kousavě John.
"Ani ti nevím. Ale po sexu se prej umírá ještě líp."
Bylo mu strašně líto, že jeho vtípek nedojde patřičného ohlasu, protože to nebyl jen tak obyčejný vtípek, ale narážka, jenže to tu nikdo nemohl tušit.
"To jo. To by nasralo - umřít těsně před…" souhlasil s ním basák.
"Jo, jenže pak by to vypadalo jako když tě zabila ona za to, jakej jsi byl tragéd." Vnesla do toho Nookie trochu ženského úhlu pohledu.
John jejich rozhovor poslouchal s čím dál kyselejším úšklebkem a nakonec uznal, že se to tu bez něj obejde.
"Hej, nechoď nikam, místa i kafe je tu dost!" snažila se ho Nookie zavolat zpátky.
"To je dobrý, já mám práci." Odmítl John, i když by mu menší pauza bodla. Pak ho ale něco napadlo.
"Kashi, můžeš na moment?"
Oslovený se rozhlédl po celé místnosti a ukázal prstem na sebe, "To jako já?"
"Je tu někdo jinej toho jména?"
Kash se tedy s nechutí zvedl a následoval Johna do předsálí.
"Tak teď by mě vážně zajímalo, co mi chceš." Řekl s neskrývanou zvědavostí.
"Jak jsi to myslel?" zabodl do něj John ne zrovna vlídný pohled.
"A co?" Kash ani nedoufal, že by mohl jeho narážku pochopit.
"To s tou nervozitou."
Měl vidiny, nebo touhle odpovědí snad Kashe doopravdy zklamal?
"Na to si odpověz sám, nejsem tvoje svědomí." Odvětil Kash a chtěl odejít, ale John ho chytil za ruku. Znovu ho to zabolelo, ale už ne tolik co předtím.
"Hele, moc dobře poznám, že něco tajíš. A začínám uvažovat nad tím, jak to z tebe dostat."
"Ujišťuju tě, že nijak. Nehodlám ti cokoliv vykládat, přijď si na to sám." Vyškubl mu Kash svou ruku a pro jistotu mu věnoval jeden extra chladný pohled. Bylo zajímavé, jak se během chvilky dokázal změnit.
"Ještě jsme spolu dneska neskončili, to si piš." Oplatil mu John stejnou mincí.
"Budu se moc těšit." Nenechal se Kash vyvést z míry a dokonce se usmál.
John pozoroval jeho vzdalující se záda a sám pro sebe pokyvoval hlavou. Jen počkej, říkal si. Až přijde Corey, dostaneš. A rovnou napsal i tomu Malcolmovi, že by opravdu měl přijít. Ten mu za to pochopitelně nepoděkoval, ale co s ním měl dělat.
"A myslíš, že je to dobrej nápad, brát ho zrovna tady?" řekl Malcolm vyloženě otráveně. O tom oddychovém dni nemluvil jen tak, vážně si chtěl dát voraz, a že ho John vytáhl do akce, která ještě ke všemu nebyla nutná, ho zrovna nebralo.
"Jo. Nikde jinde ho nahánět nehodlám." Odvětil John, "Předním vchodem odcházet nebudou, Ian je upozorňoval, aby necourali přes kavárnu."
Kash je ale převezl - se skupinou neodcházel. Všichni ostatní už byli dávno pryč (a kde náhodou Kash je, to nevěděli, prý ještě zůstal uvnitř), a on pořád nikde.
"Jestli jsi nás sem vytáhl zbytečně, tak je po tobě." Zavrčel stále ještě podrážděný Malcolm a udělal znuděných kroků. Ty se mu ale málem staly osudnými, protože se najednou zdánlivě odnikud zjevil Kash a chytil ho pevně kolem krku.
"Tak co jste mi potřebovali? A tobě se omlouvám za nepohodlí, ale takhle to bude mnohem bezpečnější. A opovaž se pohnout."
Malcolm ucítil za svými zády něco ostrého a rozhodně nehodlal blíže zkoumat, co to bylo.
"Co je, ztratili jste řeč? Najednou to tak nechvátá, co?" Zasyčel Kash. Najednou byl zase studený, odměřený a nebezpečný, jako kdyby se změnil i charakterově.
"Dobře. Ale jemu se doopravdy nic nestane!" rozhodl se tedy John promluvit jako první. On je do toho zatáhl, tak je to taky na něm.
"To nezáleží na mě, ale na vás." Odvětil s ledovým úsměvem Kash. Malcolm získal nějaký zvláštní, blíže nespecifikovatelný pocit, že ho zabije ať už tak nebo tak.
"Proč jsi tady? Co tu vůbec chceš? Je to kvůli nám?" vyjel na něj podrážděně Corey.
"Vy jste tak sebestředný, rozhlídněte se občas taky kolem sebe. Samozřejmě, moje hlavní poslání a důvod mojí mizerné existence by měl být ten, že vás mám zničit, ale nehodlám si zvykat na nudný život, takže co dělám a proč dělám vás doopravdy nemusí zajímat. Já sem neměl v plánu dělat problémy, jsem tu kvůli něčemu úplně jinému, než je dohadování s vámi. A jestli do toho budete strkat nos, tak pak teprve něco zažijete!"

záporáci vedou:D

8. dubna 2008 v 18:51 My World
Dneska jsem měla celý den na lenošení, tak jsem zkoukla pár seriálů.:) A když pár, tak pár, tedy jako dva - prvně jsem koukala na Smallville, protože mi uteklo několik podstatných dílů, a pak se mi nějak zachtělo vrátit se do dětských let a koukala jsem na druhou sérii Digimonů.XD Ale napadla mě u toho jedna věc - nemůžu si pomoct, ale v drtivý většině případů mám jak ve filmech, tak seriálech, nejradši záporáky (nemusí to být vyložení zlouni, ale vy snad chápete, jak to myslímXD). Většinou, když zabijou záporáka (nebo mu jinak ublížej), tak to ořvu nebo naopak nadávám - měli byste vidět, jak se kolikrát rozčiluju u Smallville, když mi sáhnou na Lexe...XD Ale když se něco stane nějakýmu klaďasovi, tak dobře mu tak, patří mu to...:) A hlavně mi přijde, že když se autor scénáře neomezí na trapné jednoduché rozdělení dobro/zlo, ale dá těm postavám nějaký příběh, tak v drtivý většině ho ti zlí mají prostě lepší. Co myslíte? Taky jste na "záporáky"?:)
NickyHayden

mňam mlask

8. dubna 2008 v 0:30 My World
Tenhle photoshooting je prostě bezchybnej... Nebo spíš byl by, kdyby se na něj Kash nedostavil ve stylu "sorry, sem po vopici".XD Ale Nookie je tam naprosto parádní kóča.:-*
Začneme sólofotkami k propagaci alba...
No vždyť to říkám - taková hezká fotka to mohla být a on se tu tváří jako když někde v dálce spatřil volnou postel...
Má krásně nalíčený oči... Kdyby se to tak jednou povedlo i mě.XD
Tohle je naprosto nej fotka... Takhle nějak si představuju svoje svatební foto.XD
A na závěr, ehm, teď mě napadá, že ani nevím, kdo to je.XD Ale tuším, že bubeník... A je to hezká fotka.:)
A teď fotky z natáčení Mjortvyje Zvjozdy...
Ehm...XD Ona vypadá tak dokonale a on jí to chudince tak vytrvale kazí...
Tohle už je mnohem lepší... nazvala bych to manželských fotem č.2 :))
únava postoupila do dalšího stadia...XD Ale vidíte, co dokáže technika, z fotky poznám hned, že má na sobě tmavý džíny - v klipu jsem si marně lámala hlavu, co to má za kalhoty.XD (kdo si myslí, že sem divná, tak asi nikdy nepopisoval oblečení, když vlastně ani neví, co má popisovat (narážka na Kingdom of Libria) - ale s těma riflema mi to hoch moc neusnadnilXD)
došla jsem v závěru, že Kash prostě vypadá nejlíp zezadu.XD
zábava při natáčení:)
Nookie si vyhlíží svou oběť...X)
No a největší hrůza přijde na závěr... Aneb ať žije osvětlovač.XD

Jedna Noc, Tisíce Výčitek, 16.část

7. dubna 2008 v 17:26 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
Když se po pár minutách jakž takž uklidnil, zeptal se: "Jak na to přišel?"
"Kdo, na co?" nechápal Adrien, na co se ptá.
"Ten co ti nadával." Vyhnul se táta odpovědi na druhou otázku.
"Nevím." Zamumlal Adrien a schoulil se ještě víc do sebe. To bylo jediné, nad čím přemýšlel celou dobu. Že by Raina poznal z té fotky? Blbost, tam nešlo poznat ani ťuk, navíc ho u nich na škole neznali, aspoň si to Adrien myslel. Ale jak teda?
"Když to vezmeme kolem a kolem, tak by vlastně bylo nejlepší, kdybys změnil školu." Zamyslel se táta.
"Jo? A na jakou jinou bych asi tak měl jít?" ušklíbl se Adrien.
"Už kdysi jsem ti říkal, že u nás ve městě je grafická, mohl bys jít tam. Kreslit přece umíš." Odpověděl táta.
"Jo, a máma se už tenkrát vztekala, jak jsi na to mohl přijít, že musím vystudovat, znáš jí." Vzpomněl si Adrien na to, jak se jeho rodiče před necelými dvěma roky hádali nad tím, jaké má mít vlastně vzdělání.
"Já myslím, že tohle by pochopila." Řekl táta, "Neříkej, že sis to najednou rozmyslel."
"Ale ne." Řekl vytáčivě Adrien. Bylo to trochu složitější. Šel by, a hned. Ale pak by se stalo přesně to, čeho se bál - rodina by se rozdělila na dvě poloviny a s ním a s Rainem by to do budoucna dopadlo všelijak.
"Dej mi čas na rozmyšlenou." Zaprosil nakonec.
"Já ti ho dám. Ale jestli tě doopravdy vyhodí, pak bude chtít jednat rychle. A pokud tě nevyhodí, klidně tě můžeme odhlásit, to by nebyl žádný problém, a mě osobně by to přišlo jako lepší řešení, protože to nebude vypadat tak hrozivě, jako když tě vyhoděj."
Jak si Adrien přál, aby měl stejně racionální uvažování jako táta. Aby byl taky takovým mužem činu. Obdivoval ho za to, jak dokáže vždy jednat rázně a hned. A přitom zůstat neuvěřitelně nad věcí. Však mu taky s Rainem často přezdívali Daddy Cool, i když on tu přezdívku nenáviděl.
"Nedělej si s tím hlavu. Nějak to zvládneme." Usmál se na něj táta povzbudivě. Pak se zase zadíval před sebe na ubíhající ulici a s výdechem dodal: "Budeme muset. V současný situaci bych byl možná nejradši, kdyby jste se za mnou odstěhovali všichni, ale mámě se nechce, kvůli práci a tak celkově. Chápu jí, ale…" znovu vydechl, "Však víš."
"Vím." Přikývl Adrien, "Mě to ale taky přijde jako dobrej nápad."
"No paráda, už jsme dva." Zasmál se táta. Adrien se také pousmál.
"To s tou rvačkou musíš mamině sdělit nějak šetrně." Poprosil ho ještě Adrien.
"Neboj." Řekl sebevědomě táta, "A ty zase pomlčíš o tý mojí čumákovce, jo?"
"To je teda spravedlnost." Zakroutil Adrien hlavou, "O mojí rvačce řeč bejt musí. Ale že ty jsi knokautoval mýho spolužáka, to už je pasé."
Rob se na něj jen úkosem podíval a všeříkajícně se na něj usmál. Zbytek cesty už absolvovali mlčky.
Ve výtahu si ale najednou Adrien s šokem uvědomil jednu podstatnou věc.
"Do prdele!" vyhrkl.
"Co se děje?" znejistěl táta.
Adrien se po něm podíval naprosto vyděšeným pohledem.
"Ale… Že… Proboha ne, to je zlej sen…" promnul si Adrien unaveně čelo. Výtah sebou mírně cukl, jak zastavil ve třetím patře, kde bydleli.
"Stalo se snad ještě něco?" zeptal se táta ještě víc nejistě.
"Ne, ale… Počkej s tím ještě, možná plaším zbytečně." Mávl nad tím Adrien rukou.
-.-.-
Matka kupodivu zase až tak velký bengál, jak se očekávalo, nespustila, když se dozvěděla, co Adrien provedl a co mu za to hrozí. V její situaci se ale dalo chápat, že to byl jenom jeden z menších problémů… Anebo že už ani na žádné další rozčilování zkrátka neměla energii.
"A co ti proboha udělal tak strašného?" zeptala se rezignovaně. Asi měla sama taky co dělat, aby se se vším vyrovnala. Adrien na ní moc dobře poznal, že pochopit a vyrovnat se s tím, co se stalo, je momentálně nad její síly, a byl z toho ještě smutnější. Rain nevypadal o moc veseleji, a než aby poslouchal další problémy a přemýšlel nad jejich řešením, radši utekl do svého pokoje. Vlastně utíkal pořád. Adriena to štvalo. On se snažil dát do pořádku aspoň to málo, co do pořádku dát šlo, ale Rain mu v tom nijak nepomáhal, naopak mu to dělal snad ze všech nejtěžší.
Adrien se zdráhal odpovědět na otázku.
"Mám to říct já?" pokusil se mu táta vytáhnout trn z paty. Adrien po chvilce zaváhání přikývl.
"Ani se snad radši neptej." Započal tedy táta s odpovědí, "Řekl mu něco v tom smyslu, že je incestní magor."
Velmi jemně řečeno, pomyslel si Adrien.
"A jak to myslel?" zamračila se matka.
"Zřejmě tak, jak to řekl." Vydechl smutně Adrien a zadíval se ven z okna. Nejraději by z něj teď vyskočil. Vznášel by se vzduchem, nechal by se unášet větrem pryč, až někam daleko… A kdyby spadl na zem, taky dobře. Aspoň by měl všechno za sebou. A kdyby to bylo málo, řekl by někomu z kolemjdoucích, aby ho dodělal dlažební kostkou. Kdyby řekl důvod, určitě by se nikdo nezdráhal.
"Počkej, a jak by o tom asi tak mohl vědět?" zamyslela se matka přesně nad tím, čeho se Adrien obával nejvíc. Otázka to byla logická, ale stejně doufal, že jí bude ušetřen. Bohužel, nebyl.
"Nevím." Řekl tichým hlasem a pohledem ryl v podlaze.
"Adriene…" napomenula ho matka. To jeho nevím znala moc dobře.
"Mohlo… Když se… To stalo, tak… Nějakou nešťastnou náhodou… Rain prostě… Stiskl foťák, kterej držel v ruce… A oni se mi pak ve škole do toho foťáku nabourali a… Tu fotku nějak ukradli… Tak je možný, že odtud… Že nás tam poznali…"
Adrien si ani nevšiml, že začal brečet, uvědomil si to, až když mu jedna slza dokápla až na rty. Chtělo se mu zvracet, každé slovo pro něj bylo jako velká dávka dávidla, už o tom nechtěl mluvit, protože tehdy si celou zvrácenost uvědomoval nejvíce. To právě toho se tolik vyděsil ve výtahu, že bude muset svým rodičům říct o té fotografii… Že se zase bude muset k tomu večeru vracet, byť jen v náznacích. Takhle, to vracení samo o sobě by nebylo tak zlé, kdyby… Kdyby nebylo nahlas a před rodiči.
"No, tak, nebreč." Pohladil ho táta po hřbetu ruky, "Jestli chceš, běž teď do svého pokoje, my to s maminkou probereme. Neboj se, dopadne to dobře."
Adrien se skrz slzy usmál, ale byl to takový ironický úsměv. Že to říkáš zrovna ty, tati. Zrovna ty, člověk, který má vždy starostí minimum a pokud ano, pak nevypadá, že by je chystal nějak sáhodlouze řešit?
Přikývl a plouživým krokem se ztratil. Když míjel Rainův pokoj, respektive jeho dveře, zarazil se. Věděl, že není moc dobré dávat průchod svému vzteku, protože se tak může všechno jen zhoršit, ale něčím si ulevit potřeboval. Nabral dveře pořádným kopancem. Ani nečekal, jestli bude jeho bratr nějak reagovat, a zavřel se ve svém pokoji. Ušklíbl se, když mu Rain ten kopanec vrátil.
"Já už prostě nevím, co mám dělat."
Rob na tom nebyl o moc lépe, ale nedával to na sobě znát. Měl odhodlání, a to si nenechal ničím nahlodat. Jen ti, kteří ho znali doopravdy dobře s celou jeho minulostí, mohli vědět, kde se to v něm bere. Pro zbytek to bude snad aspoň příjemný překvapení.
Objal zoufale shrbenou matku svých dětí a řekl tiše: "Zvládneme to. Vážně se nechcete přestěhovat ke mně? Myslím, že by to bylo to nejlepší, co byste mohli udělat."
"Ne, zatím ještě vážně ne." Zakroutila hlavou, "Přinesli bysme si tam ty problémy sebou. Bude lepší, když to necháme ještě chvíli být a necháme je tady, než abysme je furt tahali z místa na místo. Ale počítej s tím, že tvojí nabídky využít můžeme."
"Dobře." Přikývl Rob. Sám se divil, kde se v něm ten klid bere. Ale říkal si, že je to dobré znamení. Že dokud je klidný, znamená to, že ještě není kvůli čemu se skutečně nervovat.

Kingdom Of Libria, 11.díl

6. dubna 2008 v 19:24 Kingdom Of Libria
Bude muset Malcolmovi někdy poděkovat, že svou otázkou svedl řeč zase někam jinam.
"Počkej, mě tak napadá… To bude možná ten důvod, proč na něj naše útoky tolik nezabírají… Protože jestli teda říkáš, že je zrádce, pak asi těžko bude původem ze strany zla…"
"Třeba to nosí jen tak… Třeba ten přívěšek původně patřil některé z jeho obětí." Namítl John.
"To těžko, je to dost ostuda nosit tenhle znak." Zakroutil Darren hlavou.
"Tak proč si ho prostě nesundá?" nechápal Corey.
"Nesmí, je to něco jako když se dřív odsouzeným vražedkyním vypalovaly lilie, může ho schovávat, ale nesmí se ho zbavit, když už ho jednou dostal, jinak by ho za to stihl trest. To je zákon, který respektují obě strany." Vysvětloval Darren.
"Ale vždyť ho před chvílí neměl." Vzpomněl si John.
"Na krku možná ne. Mohl ho mít třeba v kapse u kalhot… Hlavní je, aby ho měl u sebe." Odpověděl Darren.
"Ono už jenom to, že je tady vůbec jako normální člověk je docela… Zajímavý." Ušklíbl se John, aby bylo jasně vidět, jak to "zajímavý" myslel.
"Normální? To je dost silný slovo, ne?" přisadil si Corey.
"Vy musíte taky do každýho hned kérovat, co?" ozval se trochu podrážděně Darren.
"Ještě řekni, že ti to vadí." Ohradil se John.
Vadí, odpověděl si Darren pro sebe.
-.-.-
Malcolm a Corey se zhruba po hodině sebrali a odešli "změnit lokál", jak se vyjádřili, s Johnem zůstal v práci akorát Darren. Seděl pořád na svém místě, koukal z okna a nevypadal nijak nadšeně.
"Za chvíli zavíráme." Přisedl si k němu John a tak nějak zvláštně a hezky se usmál, jako kdyby chtěl odčinit, že na něj byl předtím nepříjemný.
"Jo, vidíš." Probral se Darren ze zamyšlení a začal se zvedat.
"Jen ti to oznamuju, nevyhazuju tě." Stáhl ho John zase zpátky.
"Tak mám odejít teď nebo za pět minut?" zeptal se logicky Darren.
"Klidně tu můžeš ještě chvilku zůstat. Vypadal jsi smutně." Šel John přímo k věci.
"To jsem vypadal přesně tak, jak se cítím." Vydechl Darren.
"A nechceš se z toho vypovídat?" navrhl mu John.
"Ne. Ale děkuju." Zakroutil Darren hlavou a smutně se pousmál.
"Nebo kdybych ti mohl nějak pomoct…"
Darren Johna přerušil originálním způsobem - vzal jeho ruku do své.
"Vážně. Momentálně ne. Jednou, časem, možná… Teď o tom mluvit nemůžu. Ale jsi hodný." A tentokrát se usmál doopravdy. A ještě palcem pohladil Johna po hřbetu ruky.
John mu svou ruku málem vytrhl. Ne že by se mu to nelíbilo. Možná že právě naopak. Vyvolalo to v něm naprosto šílenou bouři pocitů. Jako kdyby najednou Darrena viděl jinýma očima.
"Ty máš modré oči." Uvědomil si, "Přes ty brýle si toho člověk ani nevšimne… Proč si nepořídíš čočky?"
Darren trhl rameny. Za stejného důvodu z kterého odmítá ty brýle sundat, i když mu lezou na nervy.
"Modré oči, černé vlasy. Stejně jako já." Pokračoval John a usmál se.
Darren málem řekl, že je od přírody blonďák, ale včas se zarazil. Jedno téměř prokecnutí už dneska stačilo.
"Tak přece jenom máme něco společného." Plácl něco, aby pořád jenom nemlčel.
John by ho v tu chvíli nejradši objal, jak mu byl blízký. Uvědomil si, že se ještě stále drží za ruce.
"To jo." Řekl a vstal. Jako kdyby najednou zase ochladl.
"Vidíš, to bylo těch pět minut, o kterých jsem mluvil." Vstal i Darren.
"A co myslíš, byly zbytečné?" zeptal se ho záludně John.
"Zbytečný minuty já neznám." Převezl ho Darren, "Tak se měj, nevím, jestli budu mít zítra čas, ale uvidíme se nejpozději pozítří."
"Ahoj." Kývl za ním John a díval se, jak odchází. Poprvé mu přišlo, že by možná nebylo marné začít se o Darrena zajímat trochu víc do hloubky. Protože si byl jistý, že by rozhodně bylo co zkoumat… Zavrtěl nad tím hlavou, šel zamknout kasu a napsal SMSku Angie, že pokud chce, má teď trochu času, že by se mohli sejít. Angie okamžitě nadšeně souhlasila, a ať pro ní přijde před dům.
"Ahoj!" skočila mu kolem krku a dala mu pusu na uvítanou.
"Ahoj." Oplatil jí John pozdrav a trochu se zarazil. Angie nevypadala, že by se chystala někam jít, byla oblečená ve věcech na doma.
"Mám super novinu, naši vypadli někam na večeři a brácha se ještě nevrátil, nechceš jít nahoru?" usmála se na něj šibalsky Angie.
John se místo odpovědi taky jen tak zvláštně usmál. Sice tohle moc dobře znal, už se mu ostatně jednou stalo, že ho holka pozvala domů, byt měl být údajně prázdný, ale zrovna v nejlepším se jaksi ukázalo, že prázdný nebyl… Ale kdo neriskuje… Asi tak.
"Omlouvám se za ten strašnej svinčík, ale bráchovy krámy fakt uklízet nehodlám." Kopla Angie naštvaně do hromádky použitého oblečení, která se válela přímo uprostřed pokoje.
"Pohoda, aspoň se hned cítím víc jako doma." Pousmál se John.
"Náhodou, ty máš u sebe parádně uklizeno, oproti tomu, co vládne za chaos tady." Ujistila ho Angie, "Nedáš si něco? Můžu ti nabídnout něco k jídlu, kafe… Sebe…" dodala s tím svým roztomile ďábelským úsměvem.
"To třetí zní více než dobře." Oplatil jí John úsměv a přitáhl si jí k sobě.
"Že mě to nepřekvapuje…" usmála se mu Angie do rtů. Spali spolu už několikrát, tak proč si nezpříjemnit i tak hezký podvečer? Sice byla maličko nervózní, aby se Corey náhodou nevrátil domů v tu nejmíň vhodnou chvíli, ale tomu by to vysvětlila spíš než rodičům. A ti se rozhodně jen tak vrátit nemohli, takže se po chvilce nejistoty uvolnila. Zato John vypadal, že není zrovna ve své kůži.
"To bylo poprvý, co jsem tě zažila nervózního." Usmála se na něj pak Angie a pohladila ho po dlouhých vlasech.
"Tak stane se, přece jenom, měl jsem toho dost v práci a ani ten pocit, že by na nás mohl vlítnout tvůj brácha nebyl nic moc…" trhl John rameny.
"No jo, ty můj pane dokonalej." Dobírala si ho Angie, "Já si teď jdu udělat víceméně něco k tomu jídlu, budeš chtít taky?"
"Ne, díky, to je dobrý." Pohladil jí John po ruce. Pozoroval jí, jak se obléká a odchází do kuchyně, pak se taky rychle oblékl a zničeně sebou hodil zpátky na postel. Bože, co se to proboha stalo…
To samé se mu stalo zatím jenom jednou, a to už bylo hodně dávno. Vyděsilo ho to, ale když se to neopakovalo, nevěnoval tomu pozornost. Jenže teď se to vrátilo zpátky. Proto byl nervózní. Tedy, jenom ze začátku. Pak na hru svých myšlenek konečně přistoupil, a… Dělaly si s ním, co chtěly. A jemu se to dokonce líbilo! A jak!!
To přece nejde. Kdyby při tom myslel na jinou, dobře, to se děje poměrně často a dá se to pochopit, ale jak, proboha, jak mohl myslet na JINÉHO?? A ještě ke všemu… Na někoho, koho dobře zná? A nad kým vlastně přemýšlí celou tu hodinu, která uplynula od doby, kdy se rozloučili? Proč? Nemůže se mu přece líbit, to je nesmysl!
Chtěl na to co nejrychleji zapomenout. Ale myslel na to ještě když usínal. Rozhodilo ho to více než dost. Mohlo mu být líto, že svojí eskapádou zkazil Angie večer, protože s ním nebyla kloudná řeč, ale líto mu to nebylo. Vlastně mu to bylo úplně jedno. Myšlenkami byl u osoby, která tohle všechno způsobila. Bože, ať se z toho vyspí… Ať má ráno jasnější hlavu…

Aria vs. Slot

6. dubna 2008 v 17:20 Poslouchám, zaujalo mě
Ulica Roz - u týhle písničky plánuju psát všechny dojáky, tak poslouchejte, ať víte, na co se připravit.:)) Btw, poslouchat má cenu zhruba od 1:10...

Jak je to s tolerancí, 1.díl

5. dubna 2008 v 23:32
A/N: Konečně jsem se dokopala k tomu začít zveřejňovat tuhle povídku. Je to o jistém druhu pokrytectví, ke kterému dnešní doba docela svádí. Vše podstatné se dozvíte na začátku, takže nepokládám za nutné psát úvod. Tak ať se líbí.;)
Ahoj, zdravím. Já jsem Zoey. Ale tohle jméno mám jen v rodným listě, jinak ani nevím, kdo to vlastně nějaká Zoey je, prostě a jednoduše, slyším na Kody. A neptejte se mě, proč zrovna na tohle. Vlastně, zeptat se můžete, ale informace, že mi tak říkal můj mladší brácha, protože moje jméno jako malej neuměl vyslovit, vám k mnoha věcem nebude. Ovšem pokud máte rádi zbytečnosti, prosím, ať je po vašem.
Můj věk už vám o mě může napovědět víc. Tak věřte, že mi pomalu, ale jistě táhne na dvacet. Jsem už prostě děsně stará pardálka, jak s oblibou říká moje zlatíčka. Když občas vidím tu zásobu všemožných krémů proti vráskám, z nichž zhruba u poloviny mám pocit, že jsem je zahlédla v televizi, kterou vlastní moje mamina, nasazuju dost tupej pohled… Splácat ty bílé hmoty dohromady, nepotřebovali by v zimě vlekaři umělý sníh. Stejně nelyžuju, takže já bych byla ten poslední, koho by to trápilo.
Chápu, že vás už ty kecy asi dost nebaví, proto bych se ráda dostala k jádru pudla, a tudíž, proč vám tady vlastně vykládám to, co vám vykládám. Ale nebojte, nebude to žádnej srdceryvnej doják o disfunkční rodině, kdy je otec nezaměstnaný ožrala, matka zamindrákovaná puťka, která si zapomněla užít svá nejlepší léta a děcka jsou nezvedená a na drogách, ani to nebude žádná přiblblá telenovela, nebudu se zamilovávat do nevěrného svalnatého borce (blééé, už jenom z té myšlenky je mi nevolno, sakra, kde je ten kýbl)… Čili se vám tu snažím říct, že naše rodina funguje naprosto skvěle (čemuž se nepřestávám divit, vytrvale pracuju na tom, aby to tak nebylo), přesto jsem si na tomhle světě jeden čas připadala trochu zvláštní… Nebo převedeno do řeči mých dnes již bývalých kamarádek "divná".
Ale moje zlatíčka má ostatně pravdu, když tvrdí: "Divný jsou cool!"
Ble, cool je divný slovo…
Jsme tak cool, že ani cool nejsme. Kdo není cool, jako kdyby nebyl!
Jo jo, svět je plnej cvoků…
Tenkrát bylo jaro a u nás ve škole nastal ten pravej blázinec. Závěrečky na krku. Paradoxně to ale netankovalo nikoho kromě šprtů a mě (za šprta se kvůli ne zrovna dobrým známkám nepovažuju, víceméně o něco, co by se podobalo učení, se možná právě kvůli tomu dost často pokouším). Jinak se všichni soustředili hlavě a jen na ples. Holky se prostě těšili, až se budou moct předvíst v těch super hyper sexy šatech, a kluci se jen třásli na to, až se vožerou jak dogy. Naše třída nikdy neoplývala velkým IQ. Co, říkáte, co že mě na tomhle vadí, že je to normální? No a neřekla jsem vám snad dost jasně, že normální nejsem? (A že jsem za to i ráda? Mým životním snem rozhodně není být ožralá šoustací mašina s 40ti kily i s postelí.)
U některých se to ale dalo snášet. A dokonce byli tři osůbky, které se mnou sdílely můj názor. Holy, která už nějaký ten pátek sedávala v lavici za mnou, Katharine, její trhlá ségra, a konečně Wes, jedinej normální kluk nejen v naší třídě, ale snad v celé škole. Děsně po něm jela jistá Delilah Sullivanová, což se jí ani tak nedivím, po Wesovi musí skočit každá holka, která nemá brýle velikosti dna od popelníku, objektivně řečeno je Wes opravdu hezkej, vysokej, s delšími vlnitými hnědými vlasy a modrýma očima, ovšem tady je háček v tom, že Delilah, řečená Dilina, zrovna není holka na chození. Královna naší třídy, největší svátost, hare krishna a tak dále. Měli by jste se cítit polichoceni už jenom proto, že s ní smíte dýchat stejný vzduch. Že je hezká, to se jí upřít bohužel nedá, ale jak k ní byl pánbůh štědrý v tomhle směru, nějak na ní zapomněl při rozdělování intelektu, takže si myslím, že její mozek je vyložené plýtvání místem a bohatě by si vystačila s tím slepičím. Stejně je jen otázka času, kdy jí naroste zobák a hřebínek.
Já jsem byla vždycky taková ta šedá eminence vzadu. Mám docela kliku, že si na mě málokdo troufne, údajně působím dost od rány… No bodejď bych tak nepůsobila, když mám doma bráchu idiota, kterej leze kam nemá, a ve škole bandu blbečků, na který koukám dost s despektem, ale občas se dokonce přemůžu a jsem na ně milá. Já vím, není to zrovna ideální přístup… Ale zrovna ta naše škola nějakou třídní sounáležitostí moc nevyniká. Každej si hraje na svým písečku a největší radost má, když ten druhý něco zvoře.
Zrovna jsem za pomoci Holy a Katie malovala transparent na ten náš slavný ples, když si k nám přisedl Wes.
"Teda, vy se dnes, milé dámy, tváříte tak, že má člověk pocit, jako by se koukal na někoho, kdo právě spořádal citron." Oznámil nám. Ani na úsměv nezapomněl.
"Donutím tě spořádat ty barvy, jestli nesklapneš." Uzemnila ho Katharine.
"Vy kluci to máte stejně jednoduchý." Povzdechla si Holy.
"Jo? A na to jsi přišla jak?" smál se Wes.
"Ale, holky právě měly takový přátelský pokec s Dilinou." Pousmála jsem se, za což mě Katie odměnila nepodařeným kopancem.
"Já si říkám, proč se sakra vůbec snažím. Celej den se tady děláme s tímhle podělaným nápisem, načež ona přijde a začne kdákat: Jak to, že jste to napsali takhle, vždyť jsme se včera domlouvali, že to bude fialovo-žlutě, a bla bla bla…" začala Holy velmi věrně parodovat štěbetání naší milované třídní krasavice inteligentní, "Včera jsme se o tom sice dohadovali, ale nikdo jinej kromě ní z toho nápadu nijak žhavej nebyl, tak jsme to udělali tak, jak to je, a jestli to chce jinak, ať si to udělá sama."
Katie se samozřejmě jako správná úchylačka začala smát a já se k ní přidala, protože její ironický smích jednoduše miluju.
"A vylepším vám třeba trochu náladu, když vám s tím pomůžu?" chopil se Wes neohroženě nejbližšího štětce.
"No to rozhodně, pane." Řekla jsem s úsměvem a udělala mu svým štětcem na tváři modrou šmouhu. Nedal se a okamžitě mi jí na obličeji udělal taky, akorát že žlutou.
"Jo jo, měli jste se narodit jako kluci, byli byste za zenitem." Snažil se nám Wes dál svým úsměvem dodat dobrou náladu. Mám ho ráda. Je to vážně skvělej člověk. Skoro jsem mu chtěla odpovědět, že on měl být zase holka. Protože není možný, aby byl kluk tak úžasně citlivej a hodnej. Samozřejmě že má jako každý své mouchy, ale má je čím vyvážit. Zatím jako jedinému jsem mu svěřila své největší tajemství (holkám ho plánuju říct později, sice vím, že to vezmou v pohodě, znám je přeci jen dost dlouho, ale potřebuju tu správnou příležitost) a jeho vztah ke mně se tím vůbec nezměnil. Naopak, řekl mi, že je hrozně rád, že mu tak věřím, a naše kamarádství se ještě prohloubilo. Kdyby nebyl kluk, hned bych po něm skočila.
Ano, to je přesně ono. Se svojí první holkou jsem chodila, když mi bylo patnáct. Ale hned jsme se zase rozešly, ještě to nebylo ono. Ale zhruba před měsícem jsem poznala jednu naprosto super slečnu, se kterou je najednou všechno tak, jak má být. Jsem hrozně šťastná a ten pocit si skutečně užívám, ale zase - jestli to bude dlouhodobější (a že asi bude), budu postupně muset s pravdou ven. Rodiče to snad nějak přežijou, pokud chtěj vnoučata, maj přece ještě bráchu… Ale jak by na to reagovala ta naše prohnilá třída, to nevím. Ještě že už tenhle rok končím. Pak se s Shirley (tak se ta moje kočka jmenuje) pokusíme najít nějaký společný byt a odstěhovat se…
Při odchodu ze školy pak s Holy a Katie vyslechneme vážně zajímavý rozhovor, ze kterého praskáme smíchy.
"Všimli jste si, jak u nich Wes zase seděl, místo, co by byl s klukama? Asi se nemůže rozhodnout, kterou sbalit dřív." Chichotala se Amanda, Dilinina pravá ruka.
"Nebo je prostě jenom teplej a s holkama si rozumí líp." Poznamenala, tuším, Pauline.
"No to teda určitě." Ušklíbla se Amanda.
"Náhodou, teplouši jsou roztomilý, nemyslíte?"
Po téhle větě jsme s holkama jenom našpicovaly uši. Cože, nepřeslechly jsme se?
"Taky ti to tak přijde? Já je úplně zbožňuju! A četla jsi…"
Dál ani nepotřebuju slyšet. Fenomén slashů a líbajících se ímo boys dopadl i na naší školu.
"To sou krávy."
Moje velmi tichá poznámka patřila původně jenom Holy a Katie, ale zbytek spolužaček zjevně musel něco zaslechnout, popřípadě si všimnout mého nesouhlasného obličeje.
"Co je, neříkej, že seš proti homosexuálům?"
Jasně, ty pipino, budu sama proti sobě. Až na to, že ona si pod tímhle slovem představuje jenom sladké, mladé, nevinné, nezkušené, experimentující hošánky, co si slibují lásku nadosmrti. Prostě jsem si tím už od prvního okamžiku jistá.
"Ani náhodou, jak jsi na to přišla?" odvětím naprosto nevinně.
"A co na to teda říkáš?" ptala se mě okamžitě aktivně Pauline. Asi jí to téma hodně chytlo.
"Co by. Nemám žádný předsudky." Trhla jsem rameny.
"Viď, já taky ne. Vždyť je to jejich věc. Odsuzovat je vážně můžou jen idioti. A náhodou je to vážně sladký."
Kdyby nedodala tu poslední větu, rozhodně bych s ní souhlasila.
"Kody, nezdržuj!" volala na mě už nedočkavě Katie.
"Sorry, už musím jít. Tak čau." Rozloučím se rychle a prchám pryč. Katie hned tiše říká: "Jo, to známe, sladký a sladký, ale až by na nějakýho takovýho narazila, tak by se mohla vzteky podělat, že si na něm nemůže zajezdit."
"Ty bys určitě reagovala stejně." Rýpla do svojí o pět minut mladší sestry Holy. Nechápu, jak ty dvě můžou být dvojčata. Samozřejmě, dvojvaječná, ale i tak jsou dost rozdílné. Zatímco Holy je tmavovlasá, drobnější a trošičku při těle, Katie si od kluků vysloužila přezdívku "ta super kozatá zrzka". Naštěstí netouží zajít na nějakou pohlavně přenosnou chorobu a nedává každýmu jenom proto, že se mu rozepíná zip.
Usměju se a zavěsím se do svých kámošek. Jsem vážně ráda, že jsem měla to štěstí na ně ve svém mrzkém životě narazit.

Plastika, fantastika...

5. dubna 2008 v 22:37 My World
Nadpis nijak nesouvisí s obsahem článku, pouze vypovídá o písničce, kterou právě poslouchám.XD
Napadá mě jedna věc - a to ta, že jsem prostě divná. Už od Silvestra se všichni hromadně zadávaj. Dokonce i lidi, kteří dlouho nikoho neměli. To bylo pořád řečí "Já si nikoho nemůžu najít" a pak najednou bum - domlouvají se rande, dávají se dohromady nové dvojice... Já tyhle řeči vedu už dva roky a pořád nic.XD Někdy si říkám, že je to asi tím, že jsem prostě moc náročná - už jsem si stihla všimnout, že prostě u kluka nehledám ani tolik sympatie jako osobnost. Sympatickejch ukecanejch kamarádů je hafo. Ale pan Někdo je nedostatkový zboží. A já prostě nemůžu být s někým jenom proto, že o mě projeví zájem, to už jsem si taky ověřila...
Nejhorší je, že po jistejch zážitcích jsem vlastně ráda, že jsem sama... Ale mě už to prostě začíná krkat.:-/
NickyHayden

Nevím, kam jinam to hodit...

5. dubna 2008 v 16:51 My World
Když jsem dneska projížděla jednu galerii Slot, docela jsem se místama zasmála. A místama i zděsila... Došla jsem k závěru, že Nookie je požehnání a všichni by jí měli líbat její rozkošné nožičky. Před ní totiž ve skupině zpívala teď ani nevím, jak se přesně jmenuje, tuším, že Theona... No prostě to byla baba na zabití. A i ta skupina kvůli ní celkově vypadala nesympaticky. Úplně mě pak dorazila tahle fotka:
To je jak reklama na boyband, kam se náhodou přichomítla ženská... (ale připomíná mi to hlášku jednoho týpka na lastku - reakce na tvrzení, že jak Theona (nebo jak se jmenuje) a Nookie jsou kosti: "To je tím, že leader skupiny (to jako Kash, pro neznalé:-P) je P-I-M-P!" - jestli nechápete, chyba je na vašem přijímači:-P :D)
A i celkově byly ty photoshootingy takový... neSlotovský...
Uznejte, že zlatá Nookie: (tohle sice není fotka skupiny, ale prostě Nookie mezi davem lidí vypadá vždycky dobře)
A teď k tomu příjemnějšímu - tedy k tomu, co mě pobavilo.:)
I s parůžkama je Nookie sladká...XD
Slot (jejich znak) jsou všude...XD
Není to špatný, ale do Shava má daleko...:)