Květen 2008

Nick & Kimi

31. května 2008 v 16:58 Funny F1
Děcka, pojďte si slintnout.:)

rodinka:))

31. května 2008 v 15:01 Funny pix F1 (ale realita:))
O tohle se nemůžu nepodělit.:)) "Taková normální rodinka"
[image]

Monako (věnováno Daisynce)

29. května 2008 v 16:08 My World
Jinak je to článek z mého druhého blogu, pouze jsem to zkopírovala pro ty, kteří na můj druhý blog nechodí, takže vy, kteří jste ho četli - jenom malé upozornění, abyste se nedivili...:))
Start jsme měli v 19:00 ze Zličína, já aktivně dorazila na místo už v 17:55, v 17:57 mi Sarah napsala, že přijede v 18:01 - vidíte tu paměť?:D Vyráželo se s menším zpožděním, ale komu to vadí, že... Cestu do Plzně nám zkrátili pořadem Uvolněte se, prosím, my jsme víceméně se Sarah tuhle část cesty prokecaly (zejména pak moment na téma incest mezi Kekem a Nicem mě naprosto sklátil a hodně dlouho jsem to rozdýchávala:D), v Plzni jsme nabrali zbytek lidí a pokračovali jsme směr Rozvadov. Ještě jsme netušili, že nás čeká cesta o hororových 15 hodinách, neboť ve Student Agency inzerovali těch hodin pouze 12. Menší technický detail.
Jeli jsme přes Německo, Rakousko, Itálii a kousek Francie. Asi nejzábavnější moment cesty byl, když nás za hraničním přechodem Rakousko/Itálie uvítala na italské straně továrna s nápisem BATA (jsme v Itálii, tak bez háčku). Češi se vlezou úplně všude.:D
Nezajímavějším zážitkem z cesty byla cesta po pobřeží. Koukli jste se na jednu stranu - moře. Koukli jste se na druhou stranu - obrovské hory a skály (teda pokud jste zrovna nebyli v jednom z té stovky tunelů, které byly na každých deseti metrech). Bohužel nemám fotky, takže nemůžu demonstrovat, co na tom bylo tak uchvacujícího...
A stejně tak bohužel se mi moc nechce vykládat o závodě, protože kdo není za á nadšenec a za bé tam vůbec nebyl, ten tu atmosféru zkrátka nepochopí, i když to ze začátku vypadalo dost tragicky - v Monaku nás uvítal "deštíček" (čili slejvák), který jako na potvoru nabral na intenzitě ve chvíli, kdy jsme se pokoušeli vyhrabat nahoru na "tribunu". Jelikož jsme seděli na přírodní tribuně, jistě ty závorky pochopíte. Pod námi stáli záchranáři a na chleba si rozhodně vydělali, jenom v naší části jsme měli tři pády... No tedy vyškrábali jsme se zdárně na vrchol, našli jsme místo, kde jsme se mohli usadit... A začalo cedit ještě víc. Formule Renault se tak odjela za Safety Carem a nakonec byl i závod předčasně zastaven. O přestávce se udělalo hezky, dokonce i sluníčko se ukázalo, jenže při drivers prade se už zase začalo zatahovat a než začal závod, začalo znovu poprchávat. Ale aspoň bylo na co koukat - ještě když jsme měli výhled na půlku tratě a přímo před sebou plazmovku.:) Ovšem i tak jsme se v pořadí ztráceli a kdybych najednou neviděla na obrazovce Hamiltona máchat rukama, tak bych ani nevěděla, kdo vyhrál.XD
Po závodě jsme měli tři hodiny volna, které jsme vyplnili různě - nakupování, procházka po přístavu, v okolí paláce... Ovšem největší kumšt bylo vůbec z té stráně, na níž jsme seděli, slézt, protože lidé, kteří stáli pod náma, nám přístupovou cestu tak dokonale uklouzali, že jinak než po zadku se to sjet nedalo, pokud člověk nechtěl riskovat variantu, že by to vzal dolů po hubě (a že se našla spousta takových). Pak jsme se taky stali nepřímými svědky toho, čemu se říká "pařba u Red Bullu". Všechny týmy už měli motorhomy v podstatě rozmontované, jen od RedBullu duněl na celé Monako Justin Timberlake a Cranberries.:)
Fotky bohužel nebudou, ne že by nebyli, ale nemám je přeformátované a tak a jsem líná to teď dělat... Já jsem vůbec po tomhle víkendu nějak líná celkově.:)

Kingdom of Libria, 20.díl

28. května 2008 v 20:35 Kingdom Of Libria
Malcolm s rozličnými pocity zazvonil u bytu, který obýval Corey společně se svojí rodinou. Nebyl si jistý, jestli tohle je zrovna to nejlepší místo, ale neměl momentálně kam jinam se obrátit. Otevřela mu Angie.
"Ahoj, máš tu bráchu?" zeptal se Malcolm.
"Ne, je s našima ve městě, jeli nakupovat, ale měli by se brzo vrátit. Nepůjdeš dovnitř?" pozvala ho Angie dál. Malcolm chvíli váhal, ale nakonec souhlasil.
"Nemáš třeba hlad? Nebo kafe, nedáš si? Máme klidně i čaj nebo pivo, kdybys chtěl…" nabízela mu hned Angie.
"Ne, to je dobrý, sice tvoje nabídka je skutečně široká a lákavá, ale nemám ani hlad, ani žízeň." Odmítl jí s úsměvem Malcolm a posadil se na dlouhou lavici, která se nacházela v kuchyni. Angie totiž hlad na rozdíl od něj evidentně měla a zrovna si připravovala na plotně večeři.
"Poslyš, co oni vlastně jeli nakupovat, když zásoby máte evidentně dostatečný?" divil se Malcolm, úsměv stále na tváři.
"Neřekla jsem, že jeli kupovat jídlo." Ušklíbla se Angie, "Nebo takhle, jídlo je jen součást nákupního lístku. Je to taková obchoďáková rallye. Poslyš, vážně si nedáš?" ukázala Angie na obsah pánvičky, "Je to sice jenom čína od oběda, ale moc dobrá."
"Když jinak nedáš." Trhl Malcolm rameny. Angie mu tedy rovným dílem nandala i jeho porci.
"Odkud se vůbec s bráchou znáš?" zapředla Angie téma hovoru, když si sedla naproti němu ke stolu.
"Ze školy." Odvětil Malcolm v podstatě podle pravdy, "Jsme ze stejnýho ročníku, ale z jiný třídy."
"Vidíš, a to pořád chodí a nadává, že jste škola idiotů." Pokývala Angie pobaveně hlavou.
"Neřekl jsem, že nejsme." Použil Malcolm v malé obměně Angiinu větu, "Já jsem na škole teprve rok, protože jsme se sem s našima přestěhovali, když tady dostala máma místo v jedný právnický firmě, takže tu moc lidí neznám a jsem rád, když se se mnou baví aspoň někdo."
"No vidíš, aspoň jednu věc máte s bráchou společnou." Poznamenala trochu jízlivě Angie.
"Myslíš? Já bych řekl, že on je docela oblíbenej." Divil se Malcolm.
"To jen tak vypadá. Věř mi, že skutečnejch kamarádů má pomálu. Vy jste vůbec dobrej spolek, John na tom s kamarádama taky není zrovna nejlíp."
"Kdo by s ním taky vydržel." Ušklíbl se Malcolm, až pak si uvědomil, že to bylo dost netaktní, "Ježiš, omlouvám se…"
"To nic, máš naprostou pravdu." Mávla nad tím Angie rukou, "Sice je hezkej, ale povahově… Za á je cholerik a za bé vidí všechno černě, občas jsem myslela, že z něj vyskočím z kůže."
"Každej jsme nějakej." Pokrčil Malcolm rameny, "Já taky nemám zrovna ideální vlasnosti. A co se vzhledu týče, tak to je snad ještě horší." Dodal sebekriticky.
Angie se po něm trochu kriticky podívala: "Ale aspoň mluvíš."
Malcolm se rozesmál tak, až mu málem zaskočilo.
"No jen se neudav." Plácala ho Angie se smíchem přes záda, "Náhodou, jsi dobře ukecanej. Klidně choď častěji, aspoň tu nebude taková nuda."
Malcolm se místo odpovědi pouze usmál. Věděl už dlouho, že je Angie skvělá. Kvůli ní by sem klidně chodil častěji. Když teď není zadaná… Ale co on ví, třeba už na ní za rohem čeká další.
"Ty máš nějakou přítelkyni?" zeptala se Angie, jako kdyby mu četla myšlenky.
"Ne." Zakroutil Malcolm krátce hlavou, "Jednu jsem nechal tam, kde jsme dřív bydleli, ale vzhledem k tomu, že jsme od sebe byli dost daleko, tak jsme se odcizili a nakonec se rozešli. Už jsem osm měsíců sólo. A ty? Nějakej náhradník v dohledu?"
"No tos uhodl. Já mám teď chlapů plný zuby a chci si jen užívat." Ujistila ho Angie.
"Tak když si chceš užívat, to bys určitě ráda někdy někam vyrazila." Usmál se na ní provokativně Malcolm.
"Hmm, to jdeš ale rychle na věc." Přimhouřila Angie koketně oči. Vypadala jako malá, roztomilá kočka.
"Vždyť jsi říkala, že se chceš bavit." Oplatil jí Malcolm stejnou mincí, ale pak se zase usmál, "Ne, dělám si legraci. Ale moje nabídka pořád platí. A klidně si mysli, že se tě snažím sbalit."
Angie se pohodlně opřela a na tváři jí hrál zvláštní úsměv. Ta jeho zdravá drzost se jí moc líbila.
"Spíš ty abys nebyl zklamanej." Poznamenala nakonec, "Ale uvidíme. Pokud si to jeden z nás nerozmyslí, můžeme klidně někam vyrazit."
"Fajn, tak já snad do pátku něco vymyslím, to víš, zvát někam někoho tak akčního jako jsi ty, abych se ještě neztrapnil."
To zase rozesmálo Angie.
"No a co. Aspoň bude legrace. Ale abys věděl, tak umím být i moc hodná holčička."
"O tom nepochybuju." Ušklíbl se Malcolm, aby dal najevo, že svou větu myslel hodně ironicky. To už je ale z jejich rozhovoru vyrušil zvuk otevírajících se dveří.
"Nazdar, co tady děláš?" uvítal Corey Malcolma překvapeně.
"Snědl jsem ti večeři." Ukázal mu Malcolm svůj prázdný talíř, "Dobrý večer." Pozdravil ještě Coreyho a Angiiny rodiče.
"Já si prozíravě vezu večeři tady." Zamával na něj Corey pytlíkem s půlkou grilovaného kuřete, "Dá si někdo se mnou?"
Ale nikdo se nehlásil, tak si Corey řekl sám pro sebe: "Aspoň neubude."
Malcolm čekal, až si Corey připraví i svojí večeři a najednou ho napadlo, že je tu stejně v podstatě zbytečně, protože momentálně neuznával za vhodné říkat Coreymu, co ho trápí. Chtěl to říct už dávno Darrenovi, ale toho si teď rozhádal, tak neměl na koho se obrátit. A za Johnem nechtěl vzhledem k povaze svého problému chodit už vůbec. Ale když se to vezme kolem a kolem… To by mu snad upadla pusa, kdyby se došel Darrenovi omluvit?
-.-.-
"Ahoj, máš chvilku?" řekl trochu nesměle.
"Ahoj, co potřebuješ?" odvětil Darren. Ten nevlídný tón u něj nebyl zvykem, ale ostatně, jakýpak div, měl důvod být naštvaný.
"No, omluvit se a promluvit si?" zkusil Malcolm obě varianty, které měl v plánu.
Darren po něm chvíli tak nějak zvláštně koukal, zjevně se chtěl ujistit, jestli to myslí vážně, ale pak ho pustil dovnitř.
"Máš docela kliku, jsem tu jenom na otočku." Upozornil ho Darren. Konečně mohl sundat ty hrozné brýle a vlasy už taky nemusel svazovat gumičkou, a byl to jeden z mála pocitů, které si doopravdy užíval.
"Když nevím, kde bydlíš…" trhl Malcolm rameny, "A volat jsem ti nechtěl."
"Hm." Houkl neurčitě Darren. Oba se posadili na zem, na které se sedělo nejpohodlněji. Bylo zvláštní, že mají oba ten samý zvyk.
"Takže, asi abych začal tou omluvou…" rozhodl se Malcolm vzít to hezky z gruntu, ale Darren ho na okamžik přerušil.
"Potěšil jsi mě už jenom tím, že jsi přišel."
"Fajn." Pousmál se Malcolm, ale v duchu si pomyslel, že až mu řekne, že to nebylo jen tak, že by ho to prostě mrzelo, už asi tolik rád nebude, "Ale víceméně promiň. Uznávám, že to bylo dost sprostý."
"No, tohle by bylo na hodně dlouhou debatu, ale vzhledem k tomu, že sis chtěl promluvit, tak asi teď nemá cenu to řešit, co?" prokoukl ho Darren.
"No, ono to klidně počká… Klidně tě nechám mluvit, jestli chceš." Couvl Malcolm.
"V pohodě, kdybych chtěl, už jsem se do tebe dávno pustil." Ušklíbl se Darren, "Tak copak se stalo?"
"Vlastně… Se nestalo nic." Trhl Malcolm rameny, jak nevěděl, od čeho a jak začít. Bylo toho totiž sice trochu víc, ale nedávalo to pořádný smysl, ten sen byl jenom taková nepatrná třešnička na dortu, "Je to prostě jenom… Snůška pocitů a snů, ale jsem z toho dost zmatený…"
"A proč si myslíš, že zrovna já ti pomůžu?" nechápal Darren.
"Protože prostě vím, že to nějak souvisí s… Minulostí." Rozpovídal se Malcolm pomalu dál, "Jsou to jenom záblesky, nedokážu je dát dohromady, ale rád bych, a zároveň se toho trochu bojím…"
"To je pochopitelný." Přikývl Darren, "Hlavně moc netlač na pilu. Dej tomu volný průběh, protože nic jiného vlastně ani moc dělat nemůžeš. Hlavně se neboj, a kdybys náhodou měl nějaké pádné důvody, proč se něčeho obávat, vždycky to můžeš někomu říct a můžeme s tím něco udělat, ano? Ale já si myslím, že by žádný problém být neměl."
"Ty asi dost chvátáš, co?" vybral si Malcolm z jeho nijaké odpovědi, že si asi nevybral vhodný okamžik.
"Ne, ale skutečně ti nemůžu pomoct, když ani nevím s čím konkrétně." Podíval se po něm Darren skoro až zoufale.
Malcolm se tedy nakonec rozhodl říct mu o tom snu.
"Ty pocity byly tak skutečné… Ta úzkost a zoufalství… Když jsem běžel a chtěl někoho zachránit…"
"A víš, kdo to byl?" zeptal se Darren.
Malcolm se po něm provinile podíval: "Vím."

P.S.

28. května 2008 v 18:34 My World
Monako bude, ale jindy... Omlouvám se.:)

psala bych...

28. května 2008 v 18:33 *-*-*-*-*-*Povídky*-*-*-*-*-*
Psala bych, až mě bolej prsty... To je tak, když je vaše inspirace rychlejší než vy... (mluvím teď o KoL, sorry Veru:D) Já už se tak těším, až se konečně dohrabu k hlavní zápletce, ale když já mám tak úžasnou schopnost všechno natahovat... Čtete to někdo kromě Meckki?:D Já jen, jestli vám nepřijde, že je to moc rozvleklý, jestli bych neměla přidat na tempu...
It´s the fear of dark...
Taky se trochu bojím, že úplně odbočím od hlavní postavy - to je nejhorší, když máte v příběhu svoje oblíbence a není to hlavní postava, no...:) Utěšuju se tím, že tady vlastně ani hlavní postava není.XD
NickyHayden

Darija "Nookie" Stavrovič

21. května 2008 v 19:31 Beauty Girls
trošku mi tu připomíná Gábu Al Dhábbu...XD

Není to vlastně hrozně vtipný...

21. května 2008 v 18:31 Beauty Girls
Když tomuhle...
Myšleno Mashe, jako tý Mashe, která, ač to tady nevypadá, má nějakých 80 kilo a spousta lidí si jí plete s chlapem.:))
...dělá konkurenci tohle?
Myšleno jako Nookie, ta Nookie, která měří 155 cm a váží 40 kilo i s postelí?:))
Btw, skvělý jsou obě.:)
Btw2, až konečně zjistím, jak se Nookie jmenuje příjmením, udělám o ní jeden velikej speciál.

poznáte?:)

18. května 2008 v 0:38 | NickyHayden |  Obrázky
Myslím, že bezpečně.XD Pařmen jeden.

"dokonalý táta"?

18. května 2008 v 0:37 Meiko Reissmann
Podle někoho v diskuzi ano...XD Dneska jsem po třech letech zjistila, že Meiko nosí brejle na čtení, co se dozvím příště, že tohle děcko je jeho?XD (i když vzhledem k tomu, že to bylo v sekci "mit fans"...)

guilty pleasure...

17. května 2008 v 22:30 Poslouchám, zaujalo mě
*cough cough* Sice je to video o HSM, ale mě jde jaksi o tu písničku, co do toho hraje... Stydím se, ale jo, líbí se mi písnička od Aarona Cartera.XD :-P Jmenuje se Another Earthquake.

Seth Gabel no.2 :)

16. května 2008 v 15:51 Beauty Boys
Kdo by měl snad výhrady, že už jsem tenhle článek dávala na druhý blog - opakování matka moudrosti a hlavně, o hezké chlapy je nouze...XD
Adriánek, zlatíčko moje milovaný...:-* Sociopathic bisexual teenager. I když bych za syna takovýho parchanta rozhodně nechtěla.XD
Tohle byla pěkná scénka... I když to bylo od Avy pěkně hnusný, že všechno jeho oblečení věnovala nějakýmu přistěhovalci jenom proto, aby ho potrestala (ovšem ten, na koho tak zírá, není Ava, ale Matt, aby nedošlo k mýlce:)).
Takhle se podívat na mě... Tak se složím na ten stůl.XD Mimochodem, fotka je z Closeru, další sociopat, akorát tentokrát ne sebevrah, už jen vrah.
Tady si o sex vyloženě říká...XD
Další seriál a opět maniak, který zabil dívku kvůli závislosti na počítačových hrách. Ale, jak správně řekla jedna z jeho fanynek "...LOOK AT THOSE EYES..."

Kingdom Of Libria, 19.díl

12. května 2008 v 22:49 Kingdom Of Libria
Vypadalo to, že Darrena pustí zpátky domů rychle. Všechny testy dopadly dobře, nebyl důvod držet ho v nemocnici déle než bylo nezbytně nutné. Horší bylo vymýšlení výmluvy jak je možné, že ho našli v bezvědomí na chodníku s několika velkými modřinami po celém těle. Nápad, že by to mohl svést na napadení neznámým útočníkem, radši vyloučil hned, protože by se akorát zbytečně dostal do opletaček s policií. Jenže ho bohužel nic jiného nenapadlo… Proto se nakonec rozhodl, že to podá jako napadení, ale zahraje si na blbce a neřekne jim nic konkrétního, co se týče vzhledu údajného útočníka. Mohl by jim popsat Zoicita, dokonce by mohl být i svině a popsat jim Kashe, ale původní varianta mu přišla nejlepší. Prostě nebude podávat žalobu a tím se na to zapomene.
"Domove, sladký domove." Řekl, ale z hlasu mu zněla ironie. Protože doma byl jen na otočku, pak zase pádil do bytu. Kluci mu museli říct něco neodkladného. On se kvůli nim mohl přetrhnout, ale že oni za ním ani jednou nepřišli do nemocnice, to bylo něco jiného. Prý to sice plánovali, ale nakonec se nějak nedohodli… Aha. Zjevně byl hrozný problém přijít zvlášť.
"Paráda, jsi tady." Vyšel mu v ústrety Corey, "Tak tě pěkně vítám zpátky."
"Díky za přivítání." Usmál se na něj Darren, "Ahoj." Pozdravil i Malcolma a Johna, když vešel do obýváku.
"Ahoj." Odpověděli mu unisono.
John bloudil pohledem po stole a neměl odvahu se Darrenovi podívat do očí. Věděl, co teď přijde, a chtěl se tomu rozhovoru za každou cenu vyhnout, ale neměl jak. Radši si ani nepředstavoval, jak bude Darren zuřit.
"Jak se cítíš?" nadhodil konverzačně Malcolm.
"V pohodě." Trhl Darren rameny, "Ostatně, proto mě taky z tý nemocnice pouštěli, ne?" pousmál se, "Tak… Co jste mi chtěli?"
Dobře, Darren tedy chtěl jít evidentně k jádru pudla, tak do toho…
"Jednu poměrně důležitou věc." Chopil se slova Corey, "Že jsi nám poměrně dost dlouho lhal…"
"Co?" nechápal Darrenem, ale očkem nenápadně hodil po Johnovi, který stále pohledem zkoumal špičky svých bot. I z toho Darren usoudil, že je zle.
"Já myslím, že moc dobře víš, o čem mluvím." Odtušil Corey.
"Ne, nevím." Řekl Darren nepohnutě.
"Fajn, takže chceš, abych ze sebe udělal idiota a hezky ti řekl, že jsme konečně odhalili, jak jsi nás celou dobu vodil za nos?" naštval se mírně Corey.
"Tak odhalili? A jak odhalili? Ani se nemusím ptát, co?" švihl Darren pohledem po Johnovi.
"Jak dlouho jste to vy dva chtěli tajit? A jak vás vůbec něco takového mohlo napadnout? Darrene, ty nám pořád vštěpuješ, abysme se chovali zodpovědně, ale nemám ten pocit, že by to, co jsi udělal, bylo nějak extra zodpovědné!" rozohnil se Corey.
"A co na tom bylo nezodpovědného?" vyštěkl Darren, "Že jsem vám to okamžitě neběžel vyslepičit? To, že jsem vám několikrát zachránil zadek, je asi nic, co? Pro vás zkrátka není důležitý, že jsem vám několikrát pomohl, vás prostě děsně štve, že jsem vám to neřekl. Jo a taky jsem vás asi musel docela naštvat, že jsem o tolik lepší než vy, nemám pravdu?"
"To s tím nemá vůbec co dělat." ohradil se Corey, "Řekni mi laskavě jedinej rozumnej důvod, proč jsi nám to zatajil."
"Fajn, tak já vám ho teda povím." Zvedl se Darren rozčileně, i když v obličeji vypadal klidný, "Když se tohle všechno začalo dít, tak jste se pro mě stali něčím jako sourozenci, protože jsme všechno dělali společně, koneckonců jsme taky byli všichni na jedný lodi, a pořád jsme, a v neposlední řadě proto, že se vám naši tolik věnovali. Ale nenadávám jim za to. Jen jsem měl občas trochu pocit méněcennosti, čehož si mimochodem opět nikdo z vás neráčil všimnout, proto jsem jim chtěl dokázat, že až tu jednou nebudou, budu moct pokračovat v jejich práci. Bohužel, ta situace přišla proklatě brzo. A já jsem najednou zjistil, že jsem jeden z vás a že díky svým vědomostem vám můžu hodně pomoct. Vy jste se místo toho obrátili proti mně. Bylo jedno jestli jsem vám měl pomoct sám za sebe nebo jako blonďatej idiot, jak jste mě hezky překřtili, nerespektovali jste mě ani tak, ani tak. A pak vám mám věřit? Koukněte se na sebe, chováte se jako kdyby jste byli něco víc, myslíte si o sobě kdo ví co, ale nezapomínejte, že jste taky pořád jenom lidi, a jestli se nenaučíte respektovat druhé, pak to nikdy daleko nedotáhnete, ani v životě, ani ve svém poslání! Myslíte si, že tohle všechno je jenom hra? Ne, není, a mrzí mě, že jsem z vás zatím jediný, který si to uvědomuje. Myslíte si snad, že jsem o tohle stál, že jsem to takhle zařídil schválně? Proto jsem to nestavil na odiv, musel jsem tomu dát čas a věděl jsem, že jednou přijde okamžik, kdy vám o sobě řeknu pravdu, ale teď vidím, že tímhle tempem bych se asi jen tak nedočkal. Dál budu bojovat za království, co mi ostatně jinýho zbývá, ale ne po vašem boku!"
Darren skončil svou řeč a naštvaně se otočil směrem ke dveřím, ale ještě na poslední chvíli se otočil: "Neptám se vás, co vy na to, protože chci, abyste si to nejdřív nechali projít hlavou. A Johne, můj důvod jsi tedy právě slyšel, jo a věci máš v chodbě, aby sis nemyslel, že jsem na ně zapomněl. Mimochodem, jestli jsi to udělal proto, že jsi měl špatné svědomí, tak sis mohl ušetřit námahu."
"To není pravda!" ohradil se okamžitě John.
"Víceméně už se stalo. A spolehni se, že si příště dobře rozmyslím, jestli věřit zrovna tobě." Sekl po něm ještě naposledy Darren a pak už byly slyšet jen jeho rozčilené kroky a prásknutí dveří.
"Tak, to by bylo." Promluvil poprvé za celou tu dobu Malcolm.
-.-.-
"Johne?? To si ze mě děláš srandu, že v tuhle dobu někam jdeš?" zastavil Johna až skoro u dveří Ian.
"Jen se jdu projít…" řekl John nezvykle krotce. Byl zrovna v takovém na svoje poměry neobvykle citovém rozpoložení a chtěl jít prostě jenom na chvíli na vzduch, projít se po tmavých ulicích, vyčistit si trochu hlavu…
"Vždyť je skoro deset!" namítl Ian.
"Já jsem za chvilku zpátky." Snažil se ho ukecat John.
"Johne… Já jsem myslel, že když se od našich odstěhujeme, tak to bude lepší, ale ono je to snad ještě horší…" řekl rezignovaně a trochu smutně Ian.
"A co?" nechápal John.
"Vždyť skoro nejsi doma. Sice už neutíkáš na celou noc bůhví kam, ale půlku noci jsi pryč, přes den tu o tebe taky nezakopnu, nebýt toho, že sem tam jdeš pomáhat do kavárny, tak bych tě snad ani nevídal…" řekl trochu vyčítavě Ian.
"Ale v tom nejsou žádný důvody jako že bych se tě stranil nebo tak, to vážně ne…" pokusil se mu to John aspoň trochu vysvětlit, ale Ian ho naprosto umlčel svou otázkou.
"Nebereš drogy?"
"Vypadám na to?" zeptal se John, když se z toho šoku trochu probral.
"Já prostě jen nemůžu přijít na to, co za tím je. Jestli jsem něco udělal špatně…" trhl Ian rameny.
"Ne, není to tvoje vina. Vždyť se nic neděje, já jsem pořád stejný…" uklidňoval ho John.
"Nejsi." Zakroutil Ian hlavou, "Ty si možná myslíš opak, ale je to tak, hrozně jsi se změnil. Jen si nejsem jistý, jestli je to změna k lepšímu. Jako kdyby ses najednou uzavřel, jako kdyby mezi námi byla nějaká zeď. A my jsme si přece vždycky rozuměli…"
John se vyčerpaně opřel o zeď. Ian měl zcela správný pocit, ale problém byl v tom, že se mu nemohl svěřit ani se zlomkem toho, co ho trápilo. Kdyby Ianovi řekl, že se mu asi začíná líbit kamarád, možná by to ještě nějak přežil, i když si tu reakci uměl představit zcela živě ("Haahááááá, to si děláš srandu, ne?") ale kdyby ještě přidal, že je převtělením jednoho z rytířů království Librie a je vyvolený, aby bojoval na světlé straně vesmíru, tak by na něj rovnou zavolal psychiatrii.
Spontánně ho napadlo, že drogy by se možná v tomhle případě jevily jako mnohem menší zlo.
Ian viděl v Johnově tváři stín bolesti a napadlo ho, že to s tím promlouváním do duše možná přehnal.
"Promiň, jestli jsem se tě nějak dotkl…"
"To nic. Mám teď jenom takovou slabší chvilku." Pousmál se na něj smutně John.
"Klidně se běž projít. Ale vrať se brzy, ano? Ať nemám starost." Propustil ho Ian.
"Brácho, je mi devatenáct, nejsem zase tak malej!" upozornil ho John se smíchem.
"No a co, pro mě seš pořád malej a blbej." Opáčil Ian.
"Zato ty seš větší vzrůstem i větší dement." Počastoval ho John na rozloučenou jednou lehce jedovatou větou. Pak se konečně vydal na tu procházku. Měl ještě o jeden námět k přemýšlení víc, to bude tak deset minut chození navíc…
Nakonec si sedl na lavičku, vytáhl z kapsy mobil a přemýšlel. Ale ne, nebude mu volat. Tohle se nedá omluvit po telefonu, chtělo by to hezky z očí do očí. Jenže ho zase nenapadalo nic, co by se mu chtělo ještě míň, neuměl se zrovna moc dobře omlouvat.
A vlastně, když se nad tím tak zamyslel… Co kdyby zůstali rozhádání, nebylo by to nakonec to nejlepší? Pro něj rozhodně… Aspoň s ním nebude tak často a nebude mít důvod na něj myslet v dobrém. Sice mu to bude asi ze začátku dělat hodně velké problémy, ale nepochyboval, že se z toho časem sebere. Tahle myšlenka se mu líbila. Zkrátka ho bude ignorovat. Když bude stát o jeho omluvu, přijde za ním… Když nebude, jedině dobře. A to pro oba.
"Ahoj, vypadáš nějakej zamyšlenej." Přisedl si najednou vedle něj někdo. John ho na první pohled nepoznal, měl kapucu přes hlavu, ale na druhý pohled Kashe bezpečně poznal.
"Kde se tu bereš?" zostražitěl.
"Na tom nesejde." Odvětil Kash, "A uklidni se, nemáš důvod být hned zase podrážděnej."
"Že bych to zrovna tobě věřil…" odvětil pochybovačně John.
"Kdybych ti chtěl dělat problémy, nesedím tu v civilu." Rozhlédl se Kash znuděně po svém okolí.
"Nepochybuju, že mi je uděláš i tak."
"Já si spíš myslím, že tě jich zbavím." Otočil se po něm Kash a Johnovi z jeho pohledu nebylo zrovna dvakrát dobře po těle, "Co takhle zahrát si na pravdu?"
"S tebou? Na pravdu? Ty seš dneska nějak vtipnej…" ušklíbl se John, "A vůbec, nemám na tebe náladu, nashle jindy…"
"A co když přesně vím, nad čím jsi přemýšlel, než jsem přišel?" zavolal za ním Kash.
"To pochybuju." Odsekl John přes rameno.
"Myslel jsi na něj… A nemusím říkat jméno, že ne, cítil bych se pak jako idiot."
Přes všechnu snahu to Johna přece jen zarazilo. Pomalu se otočil.
"To seš nějakej telekinetik nebo co?" řekl s velkou nedůvěrou v hlase. Kash se tomu upřímně zasmál.
"Ne. Ale na rozdíl od vás vím všechno. Co se stalo, a co se taky stane, protože se nic nezměnilo."
"Co po mě chceš?"
"Chci tě stáhnout sebou. My dva toho máme společnýho víc, než si myslíš. Jen máš oproti mě trochu náskok. Můžu ti pomoct uvědomit si, co se děje, a tobě to bude jedině k dobru - ale na druhou stranu tím podáš ruku peklu. Ale aby to nevypadalo tak jednostranně - když si včas uvědomíš, o co tady běží, skončíš špatně jenom ty sám. Když to necháš zajít moc daleko, stáhneš sebou všechny. Nechci po tobě odpověď hned, klidně si to rozmysli…"
"Víš, jenže má to jeden háček, tobě se nedá věřit." Chtěl tu zvláštní debatu John konečně uzavřít, ale Kashe tím ještě víc rozesmál.
"A tobě snad ano?" zeptal se pobaveně, "Ale já zapomněl, ty lžeš z dobrého přesvědčení."
John pocítil naprosto neodolatelnou potřebu ho na místě zabít. Skočit po něm a jednou dobře mířenou ranou ho srazit k zemi. Jeho vztek se dal ve vzduchu takřka nahmátnout.
Kash vycítil svou šanci. Zvážněl a udělal směrem k Johnovi několik kroků.
"Jestli si teď chceš dát bitvu, milerád tvou nabídku přijmu."
John by se v tu chvíli nechal vyprovokovat snad k čemukoliv.
-.-.-
Darren ustrnul v půli pohybu. Jako kdyby mu najednou někdo prudce máchl rukou před obličejem. Nedokázal určit, co to bylo, věděl jen, že najednou silně ucítil přítomnost negativní energie. Ale přicházelo to z moc veliké dálky, než aby to dokázal dešifrovat. Přesto to bylo dost silné na to, aby ho to znepokojilo. Podíval se z okna, ale nikde nic neviděl. Zvláštní…
-.-.-
Kash z té bitky vyšel jako poražený a vítěz zároveň. Ale to bylo přesně to, čeho chtěl dosáhnout, takže byl vlastně vítěz. Ale ještě ne úplně. Ještě neměl jistotu… Chtěl Johna naštvat až k nepříčetnosti, a povedlo se mu to. Zrovna leželi na studené zemi a John mu svou rukou drtil krk. Kash se odhodlal zjistit, jestli mu jeho plán vyšel, i když si byl vědom toho, že ho to může stát život.
"Johne?"
Žádná reakce. Ani se nepohnul, jen ho dál držel v šachu pomocí své ruky na jeho hrdle.
"Tanquile?"
Teď ho stiskl tak, až se Kash v první chvíli lekl, že ho doopravdy udusí. Ale pro něj to bylo dobré znamení. Reagoval na své jméno. Na své skutečné jméno.
"Budeš tak laskav a pustíš mě?"
"Drž se ode mě dál. Pro mě nejsi nic, stačila by myšlenka a byl bys mrtvý." Odpověděl mu temný hlas. Víceméně ho pustil.
"Tak optimisticky bych to ještě neviděl." Řekl si pro sebe Kash, ale po tváři mu přelétl úsměv. V tak velký úspěch ani nedoufal. Věděl, že bude nejlepší rozložit je zevnitř. O jednoho už bylo postaráno. Teď ještě odstranit z cesty druhého…

tolik inspirace ve třech minutách...:)

11. května 2008 v 0:35 Kingdom Of Libria
Kdo si myslíte, že tady snad bude řeč o Savage Garden... Radši odejděte, budete zklamaný.XD
Je zajímavý, že všechny písničky, u kterých píšu tuhle povídku, mají zhruba stejnou délku... Diary Of Jane od Breaking Benjamin, The Way I Was od Makeshift Romeo... Ale přesně tři minuty má jen jedna inspirace...:)) A stačí k tomu dvě postavy v černých kápích a jistý blonďák, který teda jindy nevypadá nic moc, ale zrovna v tomhle klipu je uááá.
Navíc, člověk si říká, kam až se od původní myšlenky nedostal, a pak najednou zjistí, že ten příběh se tam vlastně skutečně vypráví, když se dobře podíváte... Ale to vy pochopíte až se k tomu v ději konečně doberu.:) Víceméně překlad do angličtiny zní cool:
Listen, just stop it, it´s not too late
I´m falling down, after you
To the place where your dead stars are shining
And blinding the sun... With the void
I left my friends
But I´m happy of what I see
I´m alone and free
I don´t respect the laws
I should go to the museum
And stay there as an exhibit
I told you all and that´s the final
Don´t follow me...
*extrémní slint* aneb otřepané Zabalte mi ho, mašle není nutná.XD


přiznávám se - jsem závislá

10. května 2008 v 14:12 My World
Ale nebojte, nevytasím se teď na vás s pervitinem nebo heroinem.:)) Moje závislost je jiná, ale věřte, že i tak hodně silná - čokoláda!
Konkrétně bych vám teď ráda představila firmu Swiss Delice, což je jedna z nejprestižnějších "čokoládových" firem fungující už od roku 1887. Nevím, komu děkovat za to blaho, že se její výrobky dostaly až do jednoho malinkého krámku v našem zapadákově, ale jsem za to neskutečně ráda (i když moje váha už tolik asi ne:)). Teď jsem dostala k narozeninám obrovskou bonboniéru, na kterou se jenom podíváte a už víte, že musela stát majlant... Ale nepředbíhat.:)
Tohle je vlastně něco na způsob Tobleronek, pokud račte znát.:) Rozdíl je v tom, že čokoláda je mnohem jemnější, ve více druzích a ty malé sladké tečky se vám nenalepí mezi zuby (což je zejména pro mě obrovské plus).
Věřili byste, že jsou i čokolády k čaji? Jestli ne, tak věřte nevěřte, je to tak.:)
Jedna z nepřeberného množství "řadových" čokolád... Ovšem Swiss Delice mají řadové čokolády tak dobré, jako jiné čokoládovny své speciality. Co se těhle klasických čokolád týče, může jim v chuti konkurovat snad jen Milka (pro mě).
Tuhle čokoládu si vzhledem k mé lásce ke kokosu musím hodně rychle opatřit.:)
Vzadu dvě bonboniéry, vepředu nějaké speciální chuťovky, na které jsem ještě neměla tu čest narazit.
A tohle je jedna z řady mých favoritek - obrovitánské, tlusté, dlouhé čokolády buď klasické bez náplně anebo s nejrůznějšími variacemi jako jsou oříšky, ovoce atd. Pokud nevíte, co někomu koupit k narozeninám, garantuju vám, že s tímhle nepohoříte.;)
Tuhle jsem kupovala kámošce k osmnáctinám. Můžu vám říct, že větší baštu jsem v životě nejedla.:) I když je hodně sytá, stačí dvě kostičky (i když to jsou spíš pořádné kostky) a máte pocit, že jste snědli celou tabulku.
Důkaz toho, jak jsou Švýcaři v chutích vynalézaví...:)
Je libo čokoládu s náplní šampaňského?
Klasická tmavá čokoláda... Je výtečná na "průtrž střev".:))
A na závěr ta moje "kráska", kterou je mi skoro líto sníst... Už jenom vizuální zpracování je nádherné: arabská čepička se zrnky kávy, košíček s čokoládovou kuličkou, mléčnočokoládový šnek s bílou skvrnou, kulička nápadně připomínající Rafaelo, nádherně čokoládový lískový oříšek (skoro jako pro Popelku:))...
Doufám, že jsem vám udělala dostatečné chutě.:))

zatížená na bráchy:D

10. května 2008 v 0:05 My World
Procházela jsem svoje povídky a zjistila jsem, že mám nějakej úlet na bratrské vztahy.:D Většinou to jsou vztahy, pravda, poněkud pokřivené, ale většinou i láskyplné... Anebo prostě jen dramatické.
Kimi a Mikko, naše dvě roztomilá dvojčata z Good Boys Together, co se buď děsně nesnáší nebo se naopak ujišťují o tom, jak moc se mají rádi.:) Dvojčata byli i Kyen a Ryen, ale ty nemůžete znát, ty jsou z mého úplně prvního počinu, který dávám na web jenom místy, pro zasmání... Odtud jsou i Nicky a Shane, i když tam ani tolik nejde o vztah, ale o vyrovnání se se smrtí jednoho z nich. Potom Pyro a Charlie z Pyromanie - tak tady žádná sourozenecká láska není, ti si jdou skutečně po krku. Adrien a Rain, asi nejznámější bráchové, jejichž Jedna Noc, Tisíce Výčitek mluví už v názvu sama za sebe. V podstatě by se tak dali brát i Jade a David z Wild Minds, protože vztah mezi nimi je taky v podstatě bratrský, David připomíná Jadeovi jeho vlastního mladšího bráchu, kterého díky nešťastné náhodě málem zabil. Jon a Jared, potažmo Kasander a Hefaistion z "kroků" (Steps), kteří si svoje spory z minulých životů museli vyřešit i v životech současných... Izzy a Nicky, dva nevlastní bratři, kteří se ale mají rádi víc než leckteří vlastní, ale bohužel je necitelně a bezohledně rozdělí jejich okolí a Nickyho nemoc. A teď mám vymyšlenou další skvělou bratrskou zápletku, ale bohužel bych prozradila děj té povídky, takže nebudu ani naznačovat.;) Pouze řeknu, že se to týká Kingdom Of Libria...

Kingdom Of Libria, 18.díl

5. května 2008 v 22:10 Kingdom Of Libria
Darren mžoural do ranního slunce a přemýšlel o tom, co se stalo. V nemocnici byl za celý svůj život dvakrát, a pokaždé měl trochu problémy se spaním. Ale takhle nad ránem ho to snad i nějak… Uklidňovalo? Ten pohled z okna se mu zkrátka líbil. Mohl jen tak vypnout a nekazit si ten zvláštní pocit. Ale když už měl možnost, tak se trochu zamyslel.
Skutečnost byla taková, že se se smrtí svých rodičů nehodlal smířit tak snadno. Chtěl je pomstít. Věděl, že jestli všechno klapne dobře, bude mít svojí příležitost. Ale to čekání by ho zabilo. Rozhodl se, že nebude tím, komu půjdou po krku - to on půjde po krku jim. Proto byl o tolik silnější než ostatní. Měl větší vůli, snažil se zlepšovat a rozvíjet svoje schopnosti, aby mohl co nejrychleji odhalit minulost a využít tuhle znalost ve svůj prospěch. Zoicite po něm šel skutečně hodně, evidentně měli ještě zminula nějaké nevyřízené účty. Tak prosím, jen do nich. Tohle byla jenom jedna z mnoha drobných potyček, s tím rozdílem, že jí na rozdíl od těch minulých vyprovokoval sám. Aspoň si ke své nevoli ověřil, že bez ostatních to asi přeci jen doopravdy nezvládne. A co oni? Zvládli by to bez něj? Momentálně rozhodně ne, té myšlence se dokonce musel zasmát, ale třeba později…?
-.-.-
"Páni…" řekl Kash a nějak mu došla slova. Bohatě stačilo, že se smál, to Zoicita naštvalo možná ještě víc, než kdyby mu na rovinu řekl něco hodně ošklivého.
"Něco k smíchu?" ohradil se naštvaně.
"Ani ne, ono je to spíš k pláči." Přiznal Kash s ironií v hlase a schválně si provokativně prohlížel Zoicitovu zraněnou ruku, "On ti jenom přiškvaří ruku, ty ho prakticky přizabiješ, a on ti stejně zdrhne, to je dost politováníhodný."
"Nevšiml jsem si, že zrovna ty bys na tom byl nějak líp. Jak dlouho už jim jdeš po krku? A skutek někam utek, co?" ryl do něj Zoicite.
"Jasně, jenže já je mám na krku tři, ne jednoho." Opáčil s úsměvem Kash.
"Chceš si to snad prohodit?" zeptal se provokativně Zoicite.
"Nebudu ti to ulehčovat." Ujistil ho Kash, že nic prohazovat nehodlá.
"A co takhle spolupráce?"
Kash se otočil jako jestli dobře slyší.
"To koukáš, co?" smál se teď Zoicite, "Já myslím, že z toho můžeme oba jedině vytěžit."
"Ale tím se vzdáváš, uvědomuješ si to?" zdráhal se Kash pořád uvěřit tomu, co slyšel.
"Ne, tím se nevzdávám. Tím ti jen dávám najevo, že ti nevěřím, protože zatímco já se snažím, tak ty nejsi schopný vyřídit bandu kluků, jejichž schopnosti nejsou ani zdaleka tak veliké jak by mohly být, takže se logicky nabízí dvě možnosti, buď se flákáš, což není zrovna moc dobré, anebo jsi v týhle pozici spokojenej, protože můžeš krýt jednu jistou osobu. Což je ještě horší."
"Proč to na mě pořád vytahuješ?!" odsekl Kash.
"Protože je zajímavý, jak tě to pokaždý vytočí." Odpověděl s výsměšným úsměvem Zoicite.
"Něco ti povím." Řekl Kash o stupeň tišším hlasem, "Ano, vytáčí mě to. Protože je mi úplně jasný, o co ti jde. Jestli se mě snažíš vyřadit ze hry, tak tě ujišťuju, že já se o tobě taky umím zmínit. Aby sis nemyslel, že to jen ty máš právo jít si stěžovat."
Kash se rozhodl radši se pomalu vytratit, protože se nehodlal hádat dál.
"A jen tak mimochodem." Dodal na otočku, "Stejně tak dobře víš, že ani já nemůžu používat všechny svoje schopnosti. Kdybych mohl, vypadalo by to všechno jinak."
Když se od Zoicita vzdálil natolik, aby si mohl být jistý, že ho neuvidí ani neuslyší, nakopl zeď takovou razancí, až mu v noze vybuchla ostrá bolest. V ruce drtil znak, který měl jako vždy pověšený na krku. O co všechno už kvůli tomuhle krámu přišel? A o co všechno bude muset ještě přijít? Už mu toho moc nezbylo, protože mu přišlo, že dočista ztratil svojí osobnost. Pozemský život ho začínal neúměrně zmáhat a jestli tohle měl být očistec za to, co provedl, pak mohl jen doufat, že už nebude trvat dlouho.
-.-.-
"Takže v nemocnici, říkáš?" víceméně konstatoval zamyšleně Corey.
"Ale není to nic vážného." Doplnil John.
"A myslíte, že tam máme chodit?" zeptal se Malcolm.
"A proč byste tam proboha nechodili?" vykulil na něj John oči.
"John má pravdu. Měli bysme dělat, že se nic neděje." Přikývl Corey. John se po něm úkosem podíval. Takhle to zrovna nemyslel…
"Kdy mu to chceš říct, že o něm víme?" chytil se Malcolm víceméně tématu.
"Rozhodně ne dokud bude v nemocnici. I když je pravda, že ze všeho nejradši bych na něj vlítl rovnou. Ale stát se může všechno, třeba se k tomu dostaneme dřív." Trhl Corey rameny.
John si strašlivě vyčítal, že radši nedržel hubu. Vždyť se Darren nakonec stejně objevil, kdyby nebyl tak splašenej, mohlo být všechno v pořádku. Sakra, tohle mu Darren asi jen tak neodpustí…
"Tak kdy půjdeme do tý nemocnice?" vrátil se Malcolm trochu naštvaně ke své původní otázce, která zůstala nezodpovězena.
"Dneska už nikam nejdu." Zakroutil Corey unaveně hlavou.
"Já bych klidně šel." Ozval se John, "Můžeš jít se mnou, vždyť jsi říkal, že jsi s ním chtěl mluvit…"
"To počká." Mávl Malcolm rukou, "Měli bychom tam jít všichni tři najednou. Odložíme to na zítra."
"O čem jsi s ním chtěl mluvit?" zaujala Coreyho Johnova poznámka.
"Kdybych o tom chtěl mluvit s tebou, řekl bych ti to." Oznámil mu sladce Malcolm, ale v jeho hlase byla jasně slyšet výstraha, aby se Corey nehrabal ve věcech, do kterých mu nic není.
"No, jen jsem se zeptal." Trhl Corey rameny.
John pozoroval jejich menší slovní přestřelku a cítil se všelijak. Nejlepší by bylo, kdyby se mohl rozdvojit. Takhle stál mezi kluky a Darrenem a netušil, na čí stranu se přidat. Ale zase na druhou stranu… Stále nechápal, co Darrena vedlo k tomu schovávání, a stejně tak se nemenšila jeho touha to vědět. Třeba se klukům podaří to z něj vytáhnout - jemu se to zatím jaksi nepovedlo.
-.-.-
Přecházel prudkými kroky z jednoho konce chodby na druhý, ale nedařilo se mu mírnit úzkostné pocity bezmocného vzteku, které mu hrdlo šněrovaly tak pevně, jako kdyby se ho pokoušely udusit. Naopak, s každou minutou navíc se to jen stupňovalo. Proč jen za ním chodil, a proč jen ho, sakra, nakonec pochopil, mohl ho do smrti nenávidět, ale on mu místo toho nakonec odpustil, a co víc, myslel si, že ho bude moct nechat odejít, protože stejně věděl, že nemůže nic jiného udělat, ale všechno jako kdyby na něj najednou křičelo, ať mu jde na pomoc, ať mu pomůže utéct… Ale tím by jenom přilil olej do ohně, všechno by jenom zhoršil. Jenže… On by mohl žít. Dostal by šanci vybrat si stranu a očistit své jméno…
Už to nedokázal v sobě potlačovat, rozběhl se k hlavnímu nádvoří, ale ještě před bránou ho zastavila ta náhlá, zvláštní změna. Šelest davu, který ve stěnách hradu zněl skoro jako šustění listů při prudkém větru, najednou zcela utichl. Věděl, co to znamená, a velké dřevěné dveře spíš povolili pod váhou jeho těla, jak se o ně v zoufalství opřel, než že by je chtěl otevřít. Všude bylo ticho. Jen stovka očí se upřela přímo na něj a probodla ho jako letící šíp. Kéž by ho zasáhla natolik, aby mohl na místě zemřít, protože přesně tohoto okamžiku se chtěl vyvarovat. Teď věděl, že už ho nikdy nedostane ze své paměti…
Malcolm se s trhnutím probudil a s úlevou zjistil, že už svítá. Bože, to byl sen… Byl tak živý, že ten pocit úzkosti v něm stále přetrvával. No… Snad to bude znamenat konec těch zvláštních stavů, které poslední dobou prožíval.

Chazzyhoney´s Babybrother

5. května 2008 v 19:48 My World
Už se objevily i na mém druhém blogu, ale já je prostě musím dát i sem.:) Ale, ehm, ne že mě počastujete stejnou otázkou jako ten týpek ve Staráči - NE, nejsme teplý!XD
...ta byla!XD
Tahle je asi nejhezčí.:)
Love is free! So can you please show me love?:))
...the end:)

comes across, all shy and coy, just another nancy boy!

2. května 2008 v 17:36 My World
Moje krásné, přepychové tričko, objednané z t-shocku.:)