Září 2008

Olga Kurylenko

30. září 2008 v 19:58 Beauty Girls
Blbá je sice jako štoudev, ale kouká se na ní hezky.:))

kdo se chce zasmát Fernandovi, má příležitost:))

30. září 2008 v 18:07 Funny pix F1 (ale realita:))
Zjistila jsem, že začínám mít nějak podezřele moc jeho fotek... Jak to? *píská si*

malá změna...:)

30. září 2008 v 17:49 Meiko Reissmann
Trochu jsem zvětšila záhlaví, aby pánešek líp vynikl.:D Ale už delší dobu jsem v pokušení tu fotku vyměnit, jenže nevím, jestli mám nějakou, která by seděla barevně (červeno-černá), a dát tam někoho jiného než pana dokonalého? Nikdy!:D
I když, teď jsem jednu barevně dobrou našla, ale... Při vší mojí úctě k Meikimu, takovouhle hrůzu bych do záhlaví nedala, ani kdybych byla sadista.:D

Mikko, 7.část

29. září 2008 v 23:13 "před" GBT
"Bude Mikko na Vánoce doma?" zeptala se Jeanny jednou při večeři.
"Byla bych ráda, kdyby ano, ale to záleží na tom, co řekne pan doktor." Odpověděla jí matka a nepatrně se usmála.
"Já si myslím, že by ho mohl pustit. Vždyť říkal, jaký dělá pokroky." Vložil se do hovoru Passi.
"Zítra se ho na to zeptám." Slíbila matka. Pravidelně totiž docházela do nemocnice na pohovory s Tuomasem, potřebovali z těch depresí Mikka vykřesat co nejdřív, jinak by ho museli přeřadit na psychiatrické oddělení a to by bylo podle Tuomase jedno z nejhorších řešení, které by mohli vymyslet.
Tuomas se na nápad o Vánocích strávených doma moc netvářil.
"Já bych si nebyl tak úplně jistý, jestli je to dobrý nápad. Pokud vím, tak Mikko s vámi nekomunikuje, a posílat ho v tomhle stavu domů, to mi jako rozumný nápad nepřijde." Kroutil hlavou, "A pokud mám být úplně upřímný, tak mám i své pochybnosti o tom, jestli by vůbec sám chtěl."
"Já bych se zeptala jeho samotného. Ať se k tomu vyjádří sám." Trvala matka na svém.
Mikkova odpověď - "Dělej si, co chceš." - jí přesto mírně rozladila.
"Jak 'dělej si, co chceš', přece musíš ty sám vědět, co chceš, ne?" nechápala.
Ale Mikko jen odvrátil hlavu směrem k oknu a díval se do nemocniční zahrady.
"Nevím absolutně nic." Řekl nakonec.
"Dobře, dejme tomu, že by teď tvoje matka zcela vážně řekla, že jedeš domů, co bys udělal?" vložil se do rozhovoru Tuomas.
"Sbalil si věci a jel." Trhl Mikko rameny a otočil se zpátky na ně.
"Máme to brát jako souhlas?" ptala se matka.
"Já nevím!" zaskučel Mikko.
Zkrátka s ním nebyla kloudná řeč.
"Ty to prostě vidíš jako povinnost." Pokýval Tuomas hlavou.
"A je to něco jinýho?" odvětil Mikko.
"Je to tvoje svobodná vůle." Snažil se ho povzbudit Tuomas.
"Nemám žádnou vůli, je mi putna co chcete, a říkám to už poněkolikáté." Zopakoval mu Mikko své stanovisko, "Jestli chcete, abych jel na Vánoce domů, řekněte to rovnou a já pojedu, jestli ne, tak ne."
"Já bych osobně byla radši kdybys doma byl." Řekla tedy matka. Pak ale dodala: "Ale pan doktor si myslí, že na to ještě nejsi připravený."
"Že nejsem připravený? Bude to stejný jako jindy. Passi se po mě bude v jednom kuse vozit, ty na mě kromě vaření hodíš veškerý přípravy, Jeanny tak maximálně ozdobí stromeček a celej den stráví zalezlá u sebe v pokoji a ustavičným otravováním, jak se těší, a brácha bude celej den pryč, jako kdyby se to každej rok neopakovalo, tak jakejpak nepřipravenej."
"Ale budem alespoň spolu, jako rodina." Přisedla si matka k němu na postel.
"Ano, jenom jako." Ušklíbl se Mikko a sklonil hlavu, "My nejsme pohromadě už hodně dlouhou dobu, mami."
"A nechceš to aspoň zkusit?" podívala se na něj prosebně matka.
"Jestli vám doma chybí fackovací panák, pořiďte si na to někoho jinýho." Odmítl to rázně Mikko.
"Prosím?" vydechla šokovaně matka.
"Mami, proboha, prober se, co si to tady namlouváš? Jsem vám dobrej jenom k tomu, abych za všechny oddřel domácí práce a abyste měli komu nadávat! Všechny ty kecy jako že Jeanny je moc malá, že Kimi nemá čas a mě to jen prospěje byly asi nic, ne?! Víš, já bych na Vánoce jel domů i rád, ale když si na tohle všechno vzpomenu, tak mě absolutně přechází chuť."
Matka se musela kousnout do rtu, aby Mikkovi pěkně od plic něco neřekla a nepřidala k tomu pár facek. Pak se ale rozhodla pomlčet.
"Dobrá, tak já ti slíbím, že dám pozor na to, aby se nic takového nestalo, ano? Slibuju, že se budu snažit. Co ty na to? Taky by ses mohl snažit."
Mikko se zamyslel. Bylo to přesně padesát na padesát. Nakonec ale uznal, že nemá co ztratit, a navíc, Vánoce v léčebně, to byla dost děsná představa. Horší než že je stráví doma.
"Tak fajn. Zkusím to." Přikývl.
"To jsem moc ráda." Usmála se matka a chtěla ho pohladit, ale odtáhl se.
"Tak… Se uvidíme doma." Řekla.
"Jaký z toho máš pocit?" doloval Tuomas z Mikka jeho pocity, když měli možnost rozebrat to o samotě.
"Ten nejhorší, jaký můžu mít." Odpověděl po pravdě Mikko.
"Víš co? Na." Podal mu Tuomas malou kartičku, "Tohle je moje vizitka, je na ní moje číslo, mail, adresa. Kdybys cokoliv potřeboval, můžeš se na mě kdykoliv obrátit, pokud by ses sem chtěl vrátit, není problém. Jen tě upozorňuju, že pokud by jsi nebyl nemocný, museli bychom tě dát na psychiatrické oddělení."
"Děkuju." Vzal si od něj Mikko vizitku a letmo si jí prohlédl, "Já ale nechci na psychiatrii. Nejsem přece cvok."
"Mikko, to neznamená, že jsi blázen. To jen znamená, že máš problém, se kterým si sám nevíš rady." Položil mu Tuomas ruku na rameno.
"No jo." Povzdychl si Mikko, "Já vážně nevím…"
"Zkus to. A ničeho se neboj." Mrkl na něj povzbudivě Tuomas.
Jenže Mikko věděl, že se bojí právem. Vyfasoval rady a nějaké třezalkové prášky proti depresím a stresu. Jenže ty mu byly na dvě věci, vzhledem k tomu, že byl přesně tak akorát zralý na antidepresiva.
Nemohl jim upřít, že se snažili. I když už Jeanny přeci jen nebyla malé dítě, přesto se kvůli ní pořád dodržovaly stejné zvyky jako když byla malá. Takže se s výzdobou a přípravami na druhý den začalo jako obvykle až někdy po desáté večer. Mikko byl tentokrát tohohle ponocování ušetřen - přípravy se většinou protáhly třeba až do dvou ráno - a vzala to za něj matka, takže se mohl alespoň pořádně vyspat. Sice nemohl usnout, ale když se mu konečně podařilo zabrat, tak spal jako zabitý. Podle tradice by měl vstát před rozedněním, ale vzhledem k nevalné délce dne si s tím hlavu nedělal. Jediné, co mu malinko vadilo, bylo, že mu ty žrouti nenechali skoro žádný rýžový nákyp, což bylo v jejich rodinně dosti oblíbené jídlo, ale nakonec zjistil, že víc než tu trochu by stejně nesnědl, žaludek měl nějak divně na vodě. Necítil se dobře. Kromě těch nevolností ho ještě pobolívala hlava, úžasný svátky, fakt. Šťastný a veselý.
"Půjdeš s námi na hřbitov?" zacílila Jeanny svou otázku na prvního bratra, který jí přišel do rány, tedy na Kimiho.
"Ne." Odpověděl jako tradičně Kimi. Naposledy byl na "hřbitovní rallye", jak tomu říkal, když mu bylo osm.
"A ty, Mikko??" žadonila tedy Jeanny jinde. Nechtělo se jí jít samotné jen s tátou.
"Já nevím, moc se mi nechce…" zdráhal se Mikko. Zrovna se jakž takž uklidnil nad čtením, nechtělo se mu se někde producírovat, tím míň na hřbitově.
"Měl bys jít." Ozvala se z kuchyně matka.
"Jo, abych si to tam hezky prohlídnul, abych věděl, do čeho jdu, co?!" vypěnil Mikko a odešel do svého pokoje. Nechtěl být jedovatý a kazit jim svátky, ale ať mu dají proboha pokoj…! Když si ho nebudou všímat a nebudou na něj mluvit, udělají nejlíp. Není mu dobře, chce jen nějak tyhle dny přetrpět a pak se uvidí, co dál, ale ať na něj nemluví, nevšímají si ho a už vůbec ať po něm nic nechtějí!
Snažil se znovu soustředit na čtení, ale už se do toho nedokázal dostat. Myšlenky mu utíkaly všemožnými směry, kdyby mohl, otevře si lebku a vydloube si z ní ten zatracenej mozek ven…
Do večeře se mu úspěšně dařilo se zbytku rodiny vyhýbat a držet své emoce pod kontrolou. Ale u stolu málem vyletěl z kůže, protože se podle zvyku všichni oblékli do svátečního. Banalita. Ale pro Mikka to byla vyložená provokace. Šosáci. Zavánělo to přetvářkou. Radši se zabral do jídla, kterého jako vždy bylo požehnaně. Vzhledem k nechutenství, co ho od návratu domů sužovalo, si dal akorát rossoli (salát s červenými fazolemi, pro neznalé:)) a kousek šunky. Docela pobaveně sledoval, jak se všichni nacpávají. On se svou troškou salátu a kouskem šunky musel vypadat minimálně nepatřičně.
Po večeři šla Jeanny pustit koledy, aby si zkrátila čekání na dárky. Sice už dávno věděla, že dárky už jsou dávno pod stromečkem nachystané a nikoliv od Otce Vánoc, ale od rodičů, kteří za ně celý měsíc utráceli nehorázné sumy, ale zřejmě si ráda hrála na to, že je malá holka. A ostatně trochu malá ještě byla. Vlastně, ač na ní Mikko nadával, ona byla tím jediným, co ho drželo nad vodou. Její radost byla nefalšovaná, čistá. Na nic si nehrála, nic nepředstírala, prostě všechno skutečně prožívala. Vlastně, i když už se jinak snažila všemožně podobat těm "velkým holkám" a dokonce trvala na tom, že už velká je, pro něj byla stále malá a nezkažená. Dal by cokoliv za to, aby taky mohl být takový. Jenže byl takový vůbec někdy? A byl vůbec někdy malý? Nevěděl. Nebyl si jistý vůbec ničím.
Navenek se samozřejmě radoval z dárků s ostatními, po téhle stránce se rodiče skutečně snažili udělat jim hezké Vánoce, stejně jako každý rok, ale ani nepočítal s tím, že by to jeho náladu mohlo nějak rapidně zlepšit. Byl zkrátka na dně a Vánoce na tom nic nezmění. Jenže když ani tohle ne, tak co potom ano? Psychiatr?
Zatímco ostatní se odklidili k televizi, on si zalezl do svého pokoje a začal se prohrabovat šuplíky. To, co hledal, našel poměrně snadno. Tři roky starou pohlednici od Samiho, kterou plánoval vyhodit, ale nakonec si jí nechal. Tehdy se ještě neznali tolik dobře a Sami, v té době nesmlouvavý vegetarián, poslal Mikkovi hodně kontroverzní vánoční přání, aniž by tušil, že to u nich v rodině budou všichni těžko rozdýchávat. Bylo na ní nakreslené selátko, které se právě chystalo zakrojit do pečeného miminka, a pod tím stálo: "Veselé Vánoce bez šunky."
Mikko, aniž by to předtím měl v úmyslu, vzal mobil a vytočil jeho číslo.
"Prosím?" ozval se Sami na třetí zazvonění.
"Veselé Vánoce bez šunky." Řekl Mikko trochu dutým robotím hlasem, protože ho najednou nějak opustily veškeré emoce. Ale Samiho tichý smích ho během chvilky vrátil zpět do světa živých.
"Tobě taky. Ty to přáníčko ještě máš?" zeptal se Sami.
"I když je hrozný, pořád je od tebe. Nikdy bych ho nevyhodil." Odpověděl Mikko a - světe, div se - usmál se!
"Jo, co ty víš, třeba za pár let…" vtipkoval Sami, "Je to hodně zlý?"
"Mohlo to být horší." Trhl Mikko rameny, "Je mi líto, že jsem ti ani nemohl popřát pěkný Vánoce osobně. Hrozně rád bych tě viděl."
"Já tebe taky. Myslíš, že by ses byl schopnej nějak dostat z domu?"
"No, zkusit to můžu, proč?"
"Počkal bych na tebe tam u toho parku, co je kousek od vás."
"To by bylo super!" poskočilo Mikkovi srdce radostí.
"Tak za půl hodiny?"
"Budu tam. Zatím."
Mikko v o něco lepší náladě seběhl dolů do obýváku. Ať to má co nejrychleji za sebou, čím dřív se dostane ven, tím líp.
"Kde jsou naši? A dej to sakra míň." Vybafl na Jeanny, která seděla sama samotinká v obýváku před televizí. Dříve, než stihla Mikkovi odpovědět, zjevil se v obýváku i Kimi.
"Naši před chvílí zmizeli, sousedi je pozvali na dýchánek pro dospělé. Co ty na to, dáš si se mnou dýchánek pro adolescenty?" zamával mu Kimi před nosem plnou flaškou vodky.
"A jak dlouho tam budou…?" zeptal se Mikko s nadějí v hlase.
"Že se ptáš, ty se hned tak nevrátej." Ušklíbl se Kimi.
Mikko měl tisíc chutí zavýsknout. Honem vytočil znovu Samiho číslo.
"Hejbni kostrou, bejvák je volnej, naši se odklidili k sousedům." Vybafl na něj tak rychle, že Sami v první chvíli ani netušil, co se mu Mikko vlastně snaží říct.
"Neboj, už startuju koště." Zasmál se nakonec.
"Komus volal?" divil se Kimi.
"Uvidíš." Trhl Mikko rameny.
"Je mi to úplně jasný." Zašklebil se Kimi vědátorsky a podal Mikkovi panáka, "Tak třeba na nás, to je jedno."
"Hlavně že se chlastá, co." Odtušil Mikko.
"Já chci taky!" začala se Jeanny okamžitě dožadovat svého přídělu.
"Ani nápad." Řekl přísně Mikko.
"Nebo to prásknu!" použila Jeanny mocnou páku.
"Jo, a co chceš práskat? To, co naši dávno věděj?" podíval se na ní posměšně Mikko.
"Že si sem vodíte návštěvy a chlastáte tu všichni!"
To byla mocná páka i na Mikka.
"To je vychcánek." Zakroutil bezmocně hlavou.
"Klídek, brácha." Plácnul ho Kimi po zádech, "Těším se na den, kdy jí poprvý vožeru. Já nebo někdo jinej."
"Ale dneska to nebude, doufám."
"Člověče, ty už nemáš žádnej smysl pro humor, jasně že ne." Poklepal si Kimi na čelo a podal Jeanny jednoho minipanáka, "Na, vyděrači. Hezky si to vychutnej, víc nedostaneš."
Jeanny se na něj místo odpovědi pěkně kysele zašklebila a znovu zaměřila svou pozornost na televizi. Kimi a Mikko se radši odebrali ke stolu do kuchyně.
"Co tě to prosím tě napadlo, zvát sem Samiho? To ho rodiče nechaj?" nechápal Kimi.
"My jsme stejně byli domluvený, že se půjdeme trochu projít, tak mě napadlo, že když už naši vyklidili pole, tak to bude lepší tady v teple než venku v tý zimě." Trhl Mikko rameny.
"Koukám, že bez sebe nemůžete být ani jeden den, co." Rýpl do něj ze srandy Kimi.
"Hele, viděli jsme se naposledy někdy minulej tejden a to ještě jenom na dvě hodiny, tak si nech ty kecy." Odsekl Mikko.
"Jo, sorry, ty seš fakticky jak ženská v přechodu, myslel jsem to ze srandy." Ohradil se Kimi skoro dotčeně, že se k němu Mikko chová tak hnusně.
"Nejsem ženská v přechodu, jsem já a jsem zralej na prášky." Řekl Mikko a palcem pravé ruky si hrál s ubrusem.
"To to vážně bylo dneska tolik zlý?" zeptal se Kimi.
"Sakra, Kimi, já nevím, co se mnou je! Kdybych to věděl, tak už s tím dávno něco dělám!" zasyčel Mikko a ze zlosti do sebe kopnul dalšího panáka.
"To bude dobrý." Odvětil Kimi. Co mu tak asi měl na tohle říct.
"Proto jsem volal Samimu. Potřebuju se trochu rozptýlit. Vždyť já to takhle nevydržím. Mě rozčílí už jenom to, že okolo mě někdo projde…" vzdychl těžce Mikko.
"Já to chápu." Přikývl Kimi. Mikko se po něm zkoumavě podíval a poprvé za ten zběsilý měsíc měl pocit, že mu Kimi lže. Že prostě jen tak plácá do větru, protože neví, co mu má říct jiného.
Kimi musel poznat, co se Mikkovi honí hlavou, protože mezi nimi zavládla trochu hustší atmosféra. Ostatně, nebyl by to žádný div, nějakým zázrakem vždy dokázali přesně odhadnout, na co ten druhý myslí.
"Omlouvám se, jestli jsem něco řekl blbě." Řekl nakonec Kimi.
"Ne, to spíš já se omlouvám tobě, že ti kazím Vánoce." Obrátil to okamžitě Mikko.
"Hm, takže koukám, že omluva se bude muset přijmout oboustranně…" zašklebil se Kimi a podařilo se mu tím na Mikkově tváři vykouzlit úsměv.
"Stejně tě žeru. I když seš nesnesitelnej idiot." Řekl Mikko.
"Praštil bych tě něčím po hlavě, kdybych mohl." Zakroutil Kimi hlavou.

Fatal Bazooka feat. Yelle - Parle a ma main

29. září 2008 v 15:09 Poslouchám, zaujalo mě
Konečně jsem k ní sehnala i anglický překlad, tak sem konečně můžu hodit, co tam vůbec "zpívaj".:D Sice na francouzštinu chodím, ale to neznamená, že jí umím. Btw, to "promluv si s mojí rukou" je francouzská fráze a znamená Promluv si s mojí rukou, protože hlava neposlouchá.
Hej, co tu děláš?
Coo??
Jaktože nejsi ve škole?
Už do školy nikdy nepůjdu, je jen pro ubožáky! A navíc mám dneska rande se svým klukem.
Já ti říkám, že takhle oblečená ven nepůjdeš! Jsi moje sestra a nebudeš se oblíkat jako kurva, jasný?
Hej! Co to sakra meleš? Dej mi pokoj, mluvíš jak fotr!
Se svým bráchou takhle mluvit nebudeš, mladá dámo.
Čau Yelle!
Čau Christelle!
Hele, my nejsme kurvy, že ne?
Jasně že ne!
A řeknem jim to.
OK!
Promluv si s mojí rukou!
Jsi příšernej ubožák
Nudíš mě k smrti
No tak, promluv si s mojí rukou
Jestli nechápeš, tak to znamená zapomeň na mě!
Neposlouchám tě, no tak, sorry, promluv si s rukou
Jestli nechápeš, znamená to: ne, díky!
Se svejma děvkama jsem šla ulicema
Za náma mi nějakej týpek očumuje zadek
Ale to je v normálu, v bokovkách Miss Sixty jsem fakt sexy
Můj zadek v nich vypadá tak skvěle s těmi vykukujícími strings
Je mi jen 16, ale nosím košíčky 95B
Díky mojí wonderbře, kterou jsem si fakt dobře vycpala
Víceméně, ten týpek na mě mluví v tom svým příšerným lacostu
Hej, krásko, nechceš se mnou jít na mátovou zmrzlinu?
NZ, nemám zájem
Chorus
Kluci jsou totální nuly
Kluci jsou totální nuly
Kluci jsou totální nuly
Kluci jsou totální nuly, myslí jenom na to, jak nás budou prstit
A jenom nás podvádějí, četla jsem to na Vitaa CD
Moji rodiče jsou taky úplně mimo
Nechtěj, abych kouřila, a nechtěj se rozvádět
Už vážně nechci bejt jejich poslušná ovečka
Nechápou, že abych přežila, tak fakt potřebuju scooter
Jestli budu muset, tak přísahám, že uteču do klubu
A přijdu domů ve dvě jen proto, abych je naštvala
No, teď o tom tak přemýšlím, není to cool!
Chorus
Hmmm, ok, vypadni, nech mě na pokoji
Kdo si myslíš že jsi, dost, nejsi můj fotr
Hmmm, ok, vypadni, nech toho hned!
Kdo si myslíš, že jsi, dost, promluv si s rukou
Girl Power!
Pojď, kup si život
Nejsi na seznamu mých přátel
Zaprvé jsem tě vykopla, za druhé jsi magor za třetí jsem už stejně pryč
Já já já a moje holky
Ani kilo navíc
Máme sex, hodnotíme tě, řekneme to textovkou
Když mluvíš, nudíš mě k smrti, drž hubu, teď je řada na mě
Chtěla jsem po tobě, abys mě vzal na koncert
Přestaň za mnou lízt jako pes
Chlapi nejsou dobrý vůbec v ničem
Máš úplnou pravdu, holka, možná bysme měly být lesby
BN, blbej nápad
Chorus
Mluv, mluv, mluv s rukou
Nech mě být
Mluv, mluv, mluv s rukou
Jdi mi z očí
(No tak, holka, dej mi svoje číslo)
Mluv, mluv, mluv s rukou
Nech mě být
Mluv, mluv, mluv s rukou
Jdi mi z očí
Dobrá, vyhrál jsi, máš tužku?
911 911
Hahahaha, do očí!!!

Ferrari uvádí: Komedie plná omylů

29. září 2008 v 8:49 Funny F1
Má to šest minut, tak si to užijte. První dvě jsem skutečně protlemila, to jinak nešlo...
A bonus pro Alonsinku, je to v polštině.:)

Kaamea Reitti

28. září 2008 v 22:37 Co se do GBT nevešlo...
Taková malá jednorázovka...;)
EDIT//: Neberte to vážně, na nic to není narážka, nehledejte v tom dvojsmysly.:D Psala jsem to v noci a když jsem si to ráno přečetla, tak jsem si uvědomila, že by se to dalo vykládat všelijak. Tak ne, vážně v tom nehledejte zákeřnosti a schovanosti, je to myšlený přesně tak, jak je to napsaný. A Pokud si chcete tu písničku, o které tam je řeč a podle které se to jmenuje, pustit, tady máte odkaz na mp3: http://www.sendspace.com/file/15jd22
Mikko si jednou rukou podpíral hlavu, druhou rukou držel volant, že to spíše vypadalo, že řídí jenom proto, aby se neřeklo, a znuděně pozoroval stále ve stejných intervalech míhající se světla pouličního osvětlení. I když "pouliční osvětlení" nebyl ten správný výraz, spíš by se hodilo něco jako "podálniční", kdyby někoho napadlo tohle slovo vymyslet. Spíš jen tak pro kontrolu mrkl do zpětného zrcátka. Jeho drahý bratr ležel už dobrou hodinu ve stejné poloze v jaké vytuhl, když ho totálně nameteného konečně dostal do auta a hlavně pryč od oslavy a alkoholu jako takového. Slíbil, že ho z rodinných oslav dopraví na letiště, ale o tom, že se hodlá na ten let tolik posilnit alkoholem, nepadlo ani slovo. Kimi se nějak nezmínil. A Mikko bláhově předpokládal, že už má aspoň trochu rozumu a bude se trochu krotit, když se po něm vyžadovalo, aby byl aspoň jednou trochu provozuschopný. Zjevně se hluboce zmýlil. Takže teď měl hned několik námětů k přemýšlení, ale především to byl ten, který ho nabádal přemýšlet nad tím, co s ním bude dělat. Takhle ho nikde samotného nenechá, natož v letadle, bůhví, kde by vystoupil, nehledě na to, že by ho do letadla v takovém stavu ani nevzali.
Uviděl ceduli se jménem nějakého motorestu. Lehce přibrzdil, protože jiné řešení ho skutečně momentálně nenapadalo. Nakonec z dálnice skutečně sjel a zaparkoval na malém parkovišti, na kterém se nacházelo dalších pět aut.
Náhlá změna plynulé jízdy a parkování vzbudily do té doby hluboce spícího Kimiho, který se pokusil sednout si, ale okamžitě zase ležel zpátky a tentokrát s bolestivě naraženou rukou.
"Kurva…" zamumlal.
"Taky byla panna." Řekl si víceméně pro sebe Mikko, vystoupil z auta a otevřel vzadu dveře na opačné straně než seděl Kimi, aby neriskoval, že na něj z toho auta jednoduše vypadne.
"To už jsme tam?" podařilo se Kimimu dostat ze sebe souvislou větu, zatímco ho Mikko tahal jednou rukou z auta a druhou si narazil kšiltovku co nejvíc do čela. Sluneční brýle si bohužel vzít nemohl, uprostřed noci by to bylo přinejmenším divné.
"Jak se to vezme." Odpověděl Mikko a radši vzal Kimiho pod ramenem, aby nehodil tlamu po prvních pár krocích.
"Seš zlato, víš o tom?" zařval mu Kimi romanticky do ucha.
"Au, taky tě miluju." Rozdrobil mezi zuby Mikko. Chtěl se nenápadně dostat přes restauraci k recepci, nenápadněji si vzít klíče od jakéhokoliv pokoje a nejvíc nenápadně se tam zamknout na dva západy, ale ani tohle mu Kimi neumožnil, protože sotva vešli, zahlásil na celé kolo: "Hele, to letiště vypadá jako hospoda, super."
Samozřejmě místo finštiny použil svahilštinu, takže aspoň jeden bod k dobru byl v tom, že mu nebylo skoro rozumět.
"Seď tady!" posadil ho Mikko na první lavičku, kterou uviděl, "Hned jsem zpátky."
"Přines mi kalak… ka… kal… no prostě ty posraný ryby." Pokusil se Kimi říct, na co že to má chuť, ale v současném stavu pro něj bylo slovo kalakukko zkrátka nevyslovitelné.
"To si nech zajít chuť, v Kuopio fakt nejsme." Odbyl ho Mikko.
"Já mám hlad!" praštil Kimi do stolu nejprve pěstí a následně hlavou.
"Dobře, já ti něco donesu, bože, to je zlej sen tohleto…" kroutil Mikko zoufale hlavou. To už u nich samozřejmě stála obsluha.
"Promiňte, přejete si něco?"
Posraný ryby, napadlo Mikka, ale nahlas řekl: "Pokoj a jídlo. A omlouvám se za ten výstup."
"V pořádku." Odvětila servírka, ale podle jejího pohledu bylo poznat, že zase tak v pořádku to není, "A máte něco vybráno?"
"Já se ještě ani nepodíval, vydržíte okamžik?" zeptal se Mikko. Servírka přikývla a vyklidila pole.
"Kimi?" šťouchl Mikko do svého bratra, který se momentálně nacházel v poloze supermana na stole.
"Co je?" probral se Kimi a podepřel si hlavu unaveně rukou.
"Stačí ti třeba…" zašvidral Mikko rychle pohledem po jídelním lístku, "Třeba nějakej obyčejnej salát nebo tak něco?"
"Těstovinovej." Vyrazil ze sebe Kimi a uvelebil se tentokrát v poloze Budhy.
Mikko tedy objednal ten a jedno velký kafe.
"Proč trčíme tady?" probral se najednou Kimi.
"Protože." Odvětil Mikko.
"Já musím chytit to zkurvený letadlo." Uvědomil si najednou Kimi, co se děje. Zdálo se, že na okamžik skutečně přišel k sobě.
"Však ho taky chytíš." Odtušil Mikko. Nebude se s ním ještě hádat, to tak.
"A co ty ryby?"
"Chtěl jsi salát."
"Kurva, já chci spát…"
Mikko si jen pomyslel, jak moc udělal dobře, když začal abstinovat.
"Neboj, vychrápeš se, už brzo." Ujistil ho.
"Proč jsme tu sami a je tu takový trapný ticho?" začal Kimi pomalu zkoumat svoje okolí.
"Protože ty jsi nahlas dostatečně." Odsekl Mikko.
Kimi bez jediného slova vytáhl mobil, něco na něm zmáčkl a hodil ho před sebe na stůl. Mikko málem spadl pod stůl smíchy, protože se na něj z Kimiho mobilu vyvalila melodie Kaamea Reitti, což byla písnička pro děti. Ale zase na druhou stranu seděla, tahle cesta byla skutečně strašidelná.
Servírka jim beze slova přinesla objednané jídlo a Kimi si okamžitě všechno uzurpoval pro sebe. Mikko nic nenamítal, třeba ho to kafe trochu probere.
"Já se na všecko vyseru." Filozofoval Kimi nad salátem.
"Proč ty si jednou nemůžeš tu opici vypěstovat vysmátou." Zanaříkal Mikko.
"Klidně se tu začnu svíjet smíchy, jestli chceš."
Mikko neodpověděl, za prvé poznal, že Kimi je víc při smyslech, než si myslel, a za druhé toho byl skutečně schopný.
"Já vím, že z toho asi musíš bejt perfektně otrávenej…"
"Ale ne, nejsem." Oponoval Mikko, "Jen jsem taky unavenej."
"Na takovýhle výmluvy by ti neskočila ani máma, natož já." Odvětil Kimi.
"Hm." Zahučel Mikko.
"Dobře, vidím, že máš zase nehovornou hodinku…" rýpl do něj Kimi.
"A co by sis asi tak představoval, že ti budu vykládat?" vyjel na něj Mikko, ale Kimi to vůbec nezaregistroval.
"Něco hezkýho." Řekl.
"Jo, a co?" ušklíbl se Mikko.
"Já nevím, něco. Mě už tak dlouho nikdo nic hezkýho neřekl…"
Protože si to asi zasloužíš, pomyslel si Mikko, ale neřekl to nahlas, byla to jen taková jedovatá narážka, kterou by Kimimu do očí nikdy neřekl.
"Seš hezkej." Plácl Mikko první šílenost, která ho napadla. Ještě že Kimi zrovna v tu chvíli neměl v puse sousto, měl by ho určitě v obličeji. Takhle v něm měl akorát jeho sliny, což ale nebylo o moc lepší. A ten ožralej dobrák se zatím svíjel v křečích smíchu.
"Tak to je skvělý, to seš teda fakt hodnej. Ale nezapomínej, že samochvála smrdí."
"Co, já ti přece nejsem ani trochu podobnej." Odvětil bohorovně Mikko.
"Neee, vůbec. Ty mi nejsi trochu podobnej, ty seš mi úplně podobnej." Smál se Kimi dál.
"Jo, a co když je to naopak, co když se ty opičíš po mě?" řekl Mikko a už dopředu věděl, co mu na to Kimi odpoví.
"Hele, starší sem tu já. Tak si nevyskakuj."
"O půl hodiny, to je toho." Odsekl Mikko.
"Já už fakt chci spát…" zatoužil Kimi opět po posteli.
"Dobře." Přikývl Mikko.
Když za nimi konečně zapadly dveře pokoje, cítil se jako ten nejšťastnější tvor pod sluncem. A taky nejutahanější.
Kimi sebou jednoduše flákl na postel, se svlékáním ani zouváním se neobtěžoval.
"Mikko?" oslovil ještě svého bratra.
"No?"
"Pojď sem." Poklepal Kimi na postel. Mikko se nad ním tedy naklonil. Kimi ho popadl za ruku a donutil ho, aby si sedl na postel. Pak se mu jako pijavice pověsil kolem krku.
"Já tě mám stejně děsně rád…"
Mikko se tak pro sebe pousmál, trošičku smutně, taky ho objal a řekl: "Já tebe taky."
"Zlobíš se moc?"
"Ne, nezlobím."
"Nebýval jsi jinačí."
"Jo. Já vím."
"Vždycky jsi začal brečet."
"Vždycky ne." Oponoval Mikko.
"Ale ano." Trval si Kimi na svém, "Mě tě bylo líto."
"Skutečně?" zapochyboval Mikko. Neřekl nahlas, že se podle toho někdy nechoval…
"Jasně že jo. Ty si o mě myslíš přesně to, co ostatní. A k tomu ještě že lžu."
"Ne, tak to přece není." Bránil se Mikko.
"Ale je."
"Hele, chtěl jsi spát, tak to teď neřeš, ano. Až ráno."
"Dobře. Ale řekni mi, že mi věříš."
"Samozřejmě, že ti věřím." Ujistil ho Mikko a konečně se vymanil z jeho sevření. I kdyby to neudělal, Kimi by ho stejně za chvíli pustil sám. Znovu vytuhl, tentokrát už však na něčem mnohem pohodlnějším než byla zadní sedačka auta. Mikko mu sundal boty a přikryl ho. To tak, ještě aby ho svlíkal, ble. Jen ať si ty hadry pěkně zválí, aspoň bude mít ráno nástup se vší parádou.
To byla zase jednou epizoda…

to musela být pařba:)))

28. září 2008 v 18:57 Co se mi povedlo taky najítXD
Tak konečně jedna věc, kterou jsem nenašla na netu, nýbrž na ulici. Zatímco jsme s Kájou seděly na turnovském parkovišti, nějací pilní vietnamčíci tam nanosili tohle všechno. Ani snad nechci vědět, co s tím dělali (asi to vylili do Jizery, protože byla pěkně špinavá).
Jen tak orientačně, našly jsme tam lahve od Frisca, Pushkina, Jelzina, Malibu, šampáňa, vína všech možných i nemožných druhů, rum...

něco pro Meckki (ovšem zbytek může kouknout taky:D)

27. září 2008 v 22:42 Kingdom Of Libria
Hlásím se z Mokřin, mimochodem...XD
Dávno jsem se vzdal kamarádů
Ale jsem spokojený
Svobodný vlk-samotář
K zákonům zády
Měl bych jít do muzea
A žít tam jako exponát
Řekl jsem všechno a tečka
Nechoď za mnou
Zůstaň, dokud není pozdě
Padám dolů, za tebou
Tam, kde tvé mrtvé hvězdy září
A oslepují slunce pustotou

už víme, jaký je oblíbený herec Victorie Frances

25. září 2008 v 20:57 Co se mi povedlo taky najítXD
Ne že by mi to nepřipomínalo jednu osobu. Ne že by mi ten obrázek celkově nepřipomínal jednu mojí povídku... Ale co tam proboha dělá ten Karlštejn?XD (nebojte, já vím, že to klidně může být jiný zámek či hrad, ale koukněte na tu hlavní věž, to je prostě jasný...:D)

seženu si Lenu a udělám kariéru:D

25. září 2008 v 19:21 My World
Tak jsem se opět byla nechat ostříhat, opět to bylo v Julka stylu... A tentokrát je to skutečně úlet.:D

tu sice vypadám jako little ímo, ale jen jsem tím chtěla demonstrovat, jak to vypadá jinak než zepředu:D škoda že se nemůžu pořádně vyfotit zezadu...

prostě úsměv!

24. září 2008 v 18:34 My World
Poslední dobou mám tak trochu pocit, že jdu hlavou proti zdi. Naštěstí mám okolo sebe několik lidí, kterým se můžu v klidu vypovídat... Dokonce jsem zjistila, že v mém okolí je jedna skvělá vrbička, kterou sice znám už dlouho, ale v životě by mě nenapadlo, že jí toho budu moct říct tolik.:)
První dva týdny školy jsem se spoustou věcí docela užírala - tedy, budu lehce konkrétnější, především se jednalo o jednu věc, na kterou se nabalila druhá. Nebudu to konkretizovat víc, nezlobte se... Tak jsem si zanadávala u několika lidí, dokonce i našla nějaké to pochopení (!, dokonce, kdo by to byl býval řekl:D), a teď už se můžu akorát usmívat. Úsměv je hodně silná zbraň, a nezáleží na tom, jestli je to zrovna flirtování nebo snaha čelit trápení. Když budete ten život brát moc vážně, co vám z něj asi tak zbyde?
Prostě se s tím smířím. Vlastně jsem se s tím už smířila... A teď se můžu smát a užívat si. Kolikrát si říkám, jakou mám neskutečnou kliku, že se z každého trápení vylížu celkem rychle. Asi za to může důkladná škola života, které se mi dostalo, když mi bylo o nějaký 6 až 5 let méně... Panebože, to už je to vážně tak dávno??
Chtěla bych psát dál, ale je mi úplně jasné, že ze mě opět vypadnou samé žvásty, které málokdo pochopí, a ten, kdo by je pochopit mohl, si je stejně nepřečte (nebo se mýlím a na tenhle blog chodí víc lidí než si myslím:D). Dobře, tak já pro dnešek končím.;) Ale zase na druhou stranu, lepší žvásty veselé, než žvásty smutné nebo sebelitující (*plesk, tu máš Nicky za to, že k nim máš tak často sklony, egoistko jedna!*), njet?
Takže zatím bye bye, mojí drazí
NickyHayden (i s úsměvem:))
Kiss, kiss Molly´s lips...

Jedna Noc, Tisíce Výčitek, 18.část

23. září 2008 v 16:57 Jedna Noc, Tisíce Výčitek
"Vážně ho chceš odhlásit hned teď? Je to hrozně zbrklé, zatím ani nevíme, na jakou jinou by měl jít školu…"
"Už jsem to všechno promyslel. Může klidně jít bydlet ke mně a přihlásit ho můžeme do té umělecké školy, stejně tam měl být už dávno."
"Ale vždyť jsme se přece domlouvali, že od sebe nebudeme rodinu trhat…"
"Jenže možná odpočinek je to, co nám nejvíc prospěje… Jim určitě."
Adrien seděl na pravé straně dveří, Rain, který si k němu přisedl před pěti minutami, na levé. Poslouchali potají rozhovor svých rodičů a vůbec je kvůli tomu netížilo svědomí.
"Vážně odjedeš?" zašeptal Rain, aby je rodiče neslyšeli, i přesto že dveře do kuchyně byly zavřené.
"Nic si nepřeju víc." Vydechl Adrien.
"Já taky." Přitakal Rain.
"Prosím tě, ty skoro nemáš důvod." Ušklíbl se Adrien.
"Že nemám důvod? Já že nemám důvod?!" vypěnil okamžitě Rain.
"Pšš, klid, tiše!" zasyčel na něj Adrien, "Já tě chápu, o to se neboj. Ale mám větší důvod zmizet než ty."
"Myslíš?" řekl pochybovačně Rain a v očích mu byl vidět strach, "Jestli se to dozvěděli u vás na škole, pak se to k nám dostane během několika dnů. Možná že už se tak dokonce stalo. Já mám nervy na pochodu i tak, a tohle mě dodělává, když jdeš po chodbě a zdá se ti, že na tebe každý kouká a ty máš pocit, jako kdyby všichni věděli…"
"Tak si představ, že jsi si jistý tím, že oni všichni vědí. Moc fajn pocit." Odsekl Adrien.
"Já stejně nevím, Robe. Chápej, je to i můj syn, a já ho chci mít u sebe, ještě když vidím, co se všechno děje… Ale nechci se stěhovat, mám tu práci…"
"Já chci jít s váma. Sice je mi líto, že bych tu mámu nechal samotnou, ale já prostě musím pryč, jinak se zblázním." Pokračoval Rain v monologu.
Adrien na to neměl co říct. Nemohl se ho zeptat, jestli si myslí, že se tím něco změní, protože tím by pohřbil sám sebe. Nemohl být na Raina zlý, protože cokoliv řekl, platilo i pro něj. Pro ně pro oba. Ty ostré hrany se sice trošičku otupily, ale stále jim zabraňovaly vidět problém z širšího kontextu. Chtěli utéct, ale neměli kam, protože sám před sebou se člověk neschová ani na konci světa. Neměli šanci vyrovnat se s tím sami ze dne na den, přesto se o to usilovně snažili. Nic jiného jim totiž nezbývalo.
"…takže v práci máš ještě nějaké volno?"
Rodiče už evidentně zase mluvili o něčem jiném. To jsou vážně tak klidní? A kde ten klid vzali? Tohle přece nebylo normální.
Rain už se zase tiše rozbrečel.
"Proboha, přestaň fňukat, nemůžu to poslouchat." Zvedl se otráveně Adrien a zamířil do svého pokoje.
"Kdybys jen tušil, jak já tě nenávidím." Zašeptal Rain.
"Za co?!" otočil se prudce Adrien.
"Neboj, vlastně za nic." Zašklebil se na něj Rain. Přál si, aby uměl Adriena porazit jeho vlastními zbraněmi - kousavostí a sarkasmem.
"Seš kretén." Odfrkl Adrien a práskl za sebou dveřmi.
"Lepší než bejt úchyl." Zasyčel si pro sebe vztekle a zoufale zároveň Rain.
-.-.-
"Tati, já ti povím jednu věc. Po ani nevíš jak dlouhý době se konečně cítím jakžtakž relativně v klidu." Řekl Adrien a jen tak pro zdůraznění té pohody kolíbal do rytmu rádia nohou, položenou na skleněném stolku.
"Protože nemusíš do školy, co." Odtušil táta.
"Přesně tak." Protáhl se slastně Adrien.
"Jen počkej, až se přestěhuješ ke mně, pohoda ti skončí." Pohrozil mu táta z legrace.
"Joo, tomu tak věřím." Vyplázl na něj Adrien jazyk. Ze stolku sebral noviny a propisku a začal něco čmárat na jejich okraj.
"Ty nemáš papíry, že čmáráš po novinách, kruci? Já je ještě nečet!" vynadal mu okamžitě za jeho počínání táta.
"Kdo zaváhá nečte." Odvětil nevzrušeně Adrien, "A navíc, tomuhle někteří říkají umění."
"Jo, jenže jakej ty seš umělec." Rýpl do něj táta.
"Já jsem umělec sám za sebe. Za svůj vlastní svět a za mé totálně zdegenerované vidění toho světa. Nehledám odpovědi, protože nedávám otázky. Kdo se moc ptá, moc se dozví, a přílišné bazírování na odpovědi taky ničemu neprospěje, ba přesně naopak." Filozofoval Adrien.
"A to jsi četl kde? Zníš jak postava z nějakého snímku o prokletých básnicích." Nesdílel jeho filozofickou půlhodinku táta.
"To bude možná tím, že kdykoliv přijde člověk s něčím reálným až pesimistickým, tak je to přijímáno s všeobecným zděšením. Za to tě nikdo na rukou nosit nebude, a pokud ano, pak jedině do té doby, než se všechno obrátí proti tobě. Řekni davu, že všechno může být fajn, nezapomeň zdůraznit, že s tebou, a budou tě milovat. V opačném případě tě posadí před imaginární soud za nespočet sebevražd tvých ortodoxních fanoušků."
"Pokud dřív někdo nezabije tebe." Vpadl do toho jeho proslovu pragmaticky táta.
"I to se může stát. Dokonce se člověk může dočkat toho, že jeho tolik pečlivě opečovávané vlastní já proti němu zvedne ten nůž. Obrazně, samozřejmě. Nejlepší jsou léky, myslím, že i po smrti by lidi měli brát ohled na toho, kdo to po nich bude uklízet."
"Snažíš se mě šokovat nebo znechutit?" otočil se po něm lehce pohoršeně táta.
"Tebe? Nikdy. Ono to snad jde?" zadíval se na něj nevinně Adrien.
"Já tě praštím, zmetku." Zasmál se táta a naznačil lehký políček. Adrien na něj o to víc provokativně začal vyplazovat jazyk.
"Uříznu ti ho a bude to." Pohrozil mu táta.
"Když jenom jazyk." Trhl Adrien rameny. Ale nebylo jim dopřáno se zasmát, protože se ozvalo tak silné prásknutí dveří, až oba nadskočili.
"Kterej kretén?" nakoukl Adrien do chodby. Měl štěstí, že to nebyla jeho máma, protože to by si za svůj slovník vyslechl hodně dlouhé kázání. Ovšem možná by i to kázání bylo lepší než mrtvolně bledý Rain, který se zády opíral o dveře a nepřítomným pohledem koukal na to srocení, které jeho počínání přilákalo.
"Co se děje, je ti dobře?" spojil si táta jeho vzezření okamžitě s nějakou nemocí.
Rain okolo nich bez jediného hlesu proplul přímo k domácímu baru.
"Moment, hned to bude." Zakoktal jejich směrem, mezitím co popadl první otevřenou láhev, která mu přišla pod ruku a vyzunkl část jejího obsahu, jako kdyby to byla limonáda.
"Co se proboha stalo, honěj tě všichni čerti?" snažil se z něj táta vypáčit, o co tady jde.
"Snad by to bylo i lepší." Řekl Rain a chtěl pokračovat, ale v ten moment se opět ozvala rána, několik rozčilených kroků na chodbě a ve dveřích se objevila i máma.
"Raine!!" vykřikla okamžitě, když ho tam uviděla stát s poloprázdnou láhví whisky v ruce, "Dej mi taky."
Jak o Adriena, tak o Roba se pokoušely mdloby.
"Tohle… Má spolu nějakou souvislost?" zeptal se lehce zmateně Adrien.
"To netuším." Zakroutila matka hlavou a přihnula si ještě jednou, "Teda, tohle jen tak nerozdýchám, já jsem tak rozčilená…!"
"To jste zjevně dva, předpokládám." Ušklíbl se táta.
"Proč, co se stalo?" otočila se matka na Raina. Jako kdyby si až teď uvědomila své počínání, odložila láhev trochu provinile na stůl.
"To je dobrý, já bych si radši nejdřív poslechl to tvoje." Začal se Rain vymlouvat.
"Nene, začni ty, já se musím nejdřív trochu uklidnit…" otřela si matka hřbetem ruky čelo.
"No, tak to tě asi moc neuklidním…" pousmál se Rain, ale byl to tedy hodně hořký úsměv.
"Copak, taky tě vyrazili ze školy?" pokusil se Adrien nastalou situaci trochu nadlehčit.
"Ne, zjistili to. Taky." Vydechl Rain. Jaképak chození kolem horké kaše, jednou je v průseru, tak ať se v tom taky pořádně vymáchá.
"Bože. No, to je paráda." Promnul si Rob unaveně čelo, "No, a co se stalo tobě?"
Matka ale neodpověděla, jenom pohodila hlavou a odkráčela do ložnice.
"No tak, počkej, mluv se mnou, co se děje?" vypálil za ní okamžitě Rob. Adrien a Rain zůstali stát sami naproti sobě v obýváku.
"Jsi si tím jistý?" zeptal se víceméně konverzačně Adrien.
"Naprosto." Přikývl Rain.
"Super." Ušklíbl se Adrien.
"Nemusím to komentovat, že ne?"
"Nedám nic za to, že máma jde s úplně stejnou novinou, kurva drát." Praštil Adrien vztekle rukou do zdi.
"Stejně chtěli odjet. Aspoň pojedeme všichni." Trhl Rain rameny. Zatím vypadal podezřele klidně.
"Sakra, Raine, ty jsi tak naivní! Co si myslíš, že se změní, když změníš místo, co?! Cítíš se snad nějak líp, když se jdeš projít někam na druhej konec města, jenom proto, že nejsi zrovna tady?!" vyletěl Adrien. Rain neodpověděl, pouze si přitiskl ruce na spánky, jak se snažil také nezačít vyvádět.
"Omlouvám se." Řekl radši rychle Adrien.
"Tak mi řekni, proč ty chceš tak usilovně pryč." Položil mu Rain záludnou otázku. Adrien na ní nedokázal pořádně odpovědět. Ještě před chvílí byl chytrý jako rádio, ale teď už bylo zase všechno při starém. Zase byl totálně bezradný.
"Jdu k sobě, mám toho dneska tak akorát dost." Rozhodl se i Rain zavřít se v soukromí svého pokoje. Adrien stál chvíli sám uprostřed místnosti a koukal z okna na odpolední sluníčko. Pak se i on vydal do svého pokoje. Vytáhl papíry, barvy a pustil se do díla. Když už nemůže dát svoje emoce najevo na veřejnosti, dá je aspoň najevo na papíře. Převládala červená a fialová, tmavé stíny, hrubé tahy. Chtěl do toho obrázku zaklít všechen svůj vztek, zaklít do něj agresi tak velkou, aby přestala užírat jeho, aby přestal mít chuť jít a něco zničit.
Nějaký další polštář, napadlo ho.
Další tah byl poněkud ostřejší než zasluhoval.
Obvykle kreslil obrázky, které přesně něco vyjadřovaly, které měly jasné obrysy a jasné poselství. Tohle, tohle byla pouze změť divokých barev a dvou deformovaných postav, které měly s člověkem pramálo společného. Působilo to možná ještě děsivěji než jeho ostatní obrazy, ale Adrien byl spokojen. Vzal tužku a na malý bílý papírek napsal název "Křik". Po chvíli zamyšlení vzal gumu, název smazal a lehce se ho poupravil na "Řev".
Pak se svezl na zem a konečně mohl plakat. Kousal se do ruky tak, až na ní měl rudé otlaky, ale kdyby to neudělal, skutečně by řval, a to dost nahlas. Brečel dlouho a tak moc, až se divil, kde se v něm může brát tolik vody. Uvnitř musí být po tomhle maratonu suchý na troud.
Lepší být suchý, šedivý a necitlivý, než plný krvavě rudého masa, na které někdo právě připlácl plnou dlaň soli.

Kingdom of Libria, 28.díl

22. září 2008 v 18:23 Kingdom Of Libria
Darren měl tak zase jednou důvod dát řeč s Khobym. Ten kupodivu z toho, že si Malcolm vzpomněl aspoň z části na svou minulost, neměl žádnou velkou radost.
"To je paráda, teď bude všechno tak akorát sabotovat."
"Taky je mi jasné, že teď bude mít vůči němu psychické bariéry, ale to má Kash taky, takže jsou si fifty fifty." Oponoval Darren.
"Tam je ten rozdíl, že to druhé je pro nás výhodnější." Odvětil Khoby.
"A co mám asi tak dělat, nutit ho násilím?" rozhodil Darren rukama.
"Rozhodně mějte oči otevřené, Kash by na něj mohl mít hodně špatný vliv. Nepotřebujeme další zradu, skutečně ne."
"Ale já si myslím, že tu vyprovokujeme spíš tím, když je od sebe budeme separovat, pak nám bude dělat všechno natruc." Oponoval Darren.
"Dělej, jak ty sám uznáš za vhodné, ostatně já na vás nemůžu dohlížet dvacet čtyři hodin denně." Pokrčil Khoby rameny.
"Co já, jaký já? Proč musím všechno řešit já, já mám taky svoje problémy!" naštval se Darren.
"To sám moc dobře víš, dlouho jsi pracoval jako informátor, víš toho spoustu a jako jediný to bereš vážně…"
"To není pravda." Skočil Darren Khobymu do řeči, "Oni to taky berou vážně, akorát pro vás to není vidět, protože s nima netrávíte tolik času jako já."
"To je přesně to, o čem mluvím. Mě nezbývá nic jiného než věřit tomu, co mi řeknete." Trhl Khoby rameny, "Ostatně, věřím, že už brzy se o tom přesvědčíme…"
"Co tím myslíš?" zbystřil Darren.
"Neděs se ničeho, zatím je to stále hudba daleké budoucnosti, ale už jste se víceméně trochu přiblížili… Jistě vedeš v patrnosti, že už brzy přijde čas, abyste otevřeli bránu. Určitě byste nebyli rádi, kdyby to za vás udělal nepřítel."
"Bože, já chci dovolenou." Zaskučel Darren.
-.-.-
John ostentativně seděl na balkóně a kouřil. Nálada mezi ním a Ianem by se dala krájet, proto využíval každé možnosti, kdy mohl z bytu vypadnout.
"Tak to vypadá, že budeme rozhádaný nadosmrti, co?" objevil se najednou na balkoně Ian.
"Asi." Odvětil John a odklepl popel.
"A když se pokusím si to s tebou vyříkat?" nadhodil Ian.
"Co si chceš proboha vyříkávat?" otočil se po něm John, "Nemůžeš slepovat něco, co stejně slepit nejde."
"V tom případě ale zase na druhou stranu nechápu, proč se mermomocí snažíš zůstat se mnou, když to pro tebe teda nemá cenu." Řekl nevzrušeně Ian.
"Protože moc dobře víš, že doma je to ještě horší!" vyjel na něj John.
"Tak si najdi svůj podnájem." Trhl Ian rameny.
"Jo, když mi řekneš za co, tak klidně." Odsekl John.
"Tak ti nezbude nic jiného, než to vydržet." Řekl Ian.
"Sakra, Iane, co by ti to udělalo, kdybys mě tu nechal? Já ti slibuju, že…" začal John, ale Ian ho přerušil.
"Ty už jsi mi toho nasliboval hory doly a skoro nic z toho jsi nedodržel. Několikrát jsem se tě ptal, co se děje, že ses tak hrozně změnil, neodpověděl jsi mi ani jednou, takže to nemáme vůbec na čem postavit, já jsem ochotnej tě pochopit nebo se o to aspoň snažit, ale když mi nedáš příležitost, tak je to pak těžký." Řekl pragmaticky Ian.
John obrátil pohled zoufale k nebi. Tolik nenáviděl to, co je. Kdyby tak mohl z tohohle světa navěky zmizet, stejně tu není šťastný a moc dobře si uvědomoval, že sem nepatří. Nikdo ho tu nedrží, nemá důvod tu zůstávat, chce pryč…
"Dobře, je mi úplně jasný, na co narážíš a co ode mě chceš, ale zklamu tě, moje odpověď zůstane stejná. Dobře, něco se změnilo, ale já to rozebírat nehodlám. Ani s tebou, ani s kýmkoliv jiným." Odvětil John rozhodně.
"Tak si dej hlavně pozor, aby se to jednou neotočilo proti tobě." Varoval ho Ian.
-.-.-
Nenašel se ten večer nikdo, kdo by měl klid. Možná ještě jakž takž Corey, pokud nepočítal to, že se s ním Angie na protest nebavila. Jeho to ale neobměkčilo, o svém znovuobnoveném vztahu nikomu vykládat nechtěl. Kdyby ano, už by to dávno udělal. Angie se to mluvilo, jí se to netýkalo, ona nedostávala od rodičů ultimáta a podobné roztomilosti.
V podstatě se dalo říct, že všichni, až na jednoho, strávili večer hádáním s rodinou.
"No to je dost, že jdeš!"
Malcolm tuhle větu tak nějak očekával, takže ho ani nemohla rozhodit.
"Jdu přesně na čas, ono to sem z nádraží taky nějakou dobu trvá." Odvětil.
"Vždyť já ti nenadávám, jen už jsem měla starost, kde jsi." Odpověděla mírně matka. Malcolm se až divil, kde se to v ní bere, když odjížděl, byli všichni dost na nervy.
"Brácha už je pryč nebo tu nakonec zůstal přes noc?" zajímalo Malcolma.
"Zůstal tu přes noc, už bylo dost pozdě, aby jel, navíc když už se tu taky jednou ukázal…" přikývla matka.
"Omlouvám se za ten výstup." Omluvil se Malcolm, když už u toho byli.
"Nic se neděje." Mávla nad tím matka rukou, "Však se z toho do rána oba vyspíte, doufám… Co je s tebou?" zeptala se najednou.
"Co? Se mnou? Nic, co by mělo být?" zeptal se překvapeně Malcolm.
"Vypadáš hrozně smutně."
"Spíš mi není dobře, půjdu si lehnout." Rozhodl se Malcolm vyklidit pole.
"Dobře. Jestli jsi nastydl, tak si mě nepřej." Pohrozila mu matka.
"Neboj mami, do rána jsem jako rybička." Slíbil jí Malcolm a zalezl do svého pokoje. Plácl sebou na postel a po chvilce zaváhání napsal Johnovi, aby mu poslal číslo na Iana. Za pár minut už Ianovi volal.
"Prosím?" řekl Ian nejistě.
"Ahoj, tady Malcolm, prosimtě, můžu mít na tebe takovou otázku? Nemáš číslo na kohokoliv s tý Kashový skupiny, pokud ne přímo na něj?" šel Malcolm rovnou k věci.
"Mám číslo na Nookie a IDho, ale zklamu tě, jestli chceš číslo na Kashe, tak ten je z nich jedinej, kterej mobil nevlastní."
Hm, a co jsem si asi tak myslel, pomyslel si Malcolm.
"Tak mi dej aspoň číslo třeba na Nookie, budeš moc hodnej."
"Kdo ti volal?" zeptal se John okamžitě, jakmile Ian položil telefon, protože tušil.
"Malcolm, tys mu na mě dával číslo?" divil se Ian.
"Jo. Co ti chtěl?"
"Číslo na Kashe." Odvětil bez zájmu Ian.
"Aha." Udělal vědoucně John. Za chvíli už psal SMSku taky - tentokrát Darrenovi, aby mu oznámil, co se právě stalo. Sice to bylo pochopitelné, ale zároveň bylo pochopitelné i to, že musí být teď všichni ve střehu.
-.-.-
"Cože? Proč já?" ohradila se Nookie skoro dotčeně, když jí pánský zbytek skupiny oznámil, na čem se dohodli.
"Protože jsi ženská. A neber to zle, je to myšleno v tom nejlepším smyslu slova." Ujistil jí ID. Nookie na něj přesto lehce nechápavě vykulila svá roztomilá očka.
"Prostě na tebe nebude sprostej." Řekl jí parovinu Dude.
"Jo, to by ses divil." Zasmála se Nookie.
"Prosím, uděláš to pro nás?" zaprosil ID, i když to spíš znělo jako rozkaz.
"No tak dobrá, jo, zkusím to. Ale jak si to asi tak představujete?" řekla Nookie nijak nadšeně.
"To necháme zcela na tobě." Usmál se na ní Dude roztomile. Aspoň si myslel, že to vypadalo roztomile.
"To jste teda ohromný dobráci."
"Hele, ještě mi řekni, že tě poslední dobou nerozčiluje." Vložil se do debaty i Mix.
"Jasně že jo, jen nevím, co si slibujete od toho, že zrovna já z něj něco vytáhnu." Praštila Nookie pěstí do stolu. Oni si toho totiž pánové asi ještě nevšimli, ale pro Kashe byla v konečném výsledku ve skupině pouze za ozdobu, co má zpívat a být milá, ale hlavně nemá do čehokoliv kecat.
"Zkus nějakou romantiku při svíčkách…" navrhl jí z legrace Dude. ID se jenom začal dusit pivem a mlátit pěstí do stolu.
"Co je, to tě to tak pobavilo?" nechápal Dude.
"Jo, ale z jinýho důvodu, než ty si myslíš." Snažil se ID vyhekat pivo ze svých plic, "Akorát to nemůžeš pochopit, protože tys Teonu v akci nezažil…"
"To myslíš tu, co s váma zpívala předtím?" snažil se Dude zjistit, jestli mluví o té samé Teoně.
"Přesně tu. Chlapi, to vám budu muset někdy povědět, to byla taková prdel…" smál se ID dál a dodal směrem k Nookie, "Takže slečno, žádný vytáčky, jsme domluvený. A trochu s tím chvátni, ať víme rychle, na čem jsme. Jinak toho kreténa zabiju."
-.-.-
"Jau! Kurva drát, vysrat se na to." Nadával polohlasně Kash, když se hned za vstupními dveřmi paneláku málem zabil, protože nějaký dobrák postavil přímo do cesty tašku s nákupem, takže si o ní právě málem ukopl palec. Když konečně přestal vrávorat na jedné noze a vykoukl zpod kapuce, kdo se ho tak zákeřně pokusil zmrzačit, setkal se s dosti zděšeným pohledem jedné ze dvou babek, které se v suterénu zastavily na kus řeči. Čuměly na něj, jako kdyby byl nějaký terorista.
"Sorráč." Utrousil mezi zuby a koukal zmizet ve výtahu. Už se nemohl dočkat, až bude konečně "doma". To doma bylo hodně nadnesené, byl to spíše byt, ve kterém čas od času přespal, ale tohle byla jedna z věcí, která se mu na světě lidí líbila - že každý mohl mít takhle svojí oázu klidu, kterou zamknul na zámek a žádná nepovolaná návštěva dovnitř nemohla.
Když ale vylezl z výtahu, musel svojí myšlenku trochu poupravit. Dovnitř nesměla, to ano. Ale na botníku sedět mohla.
"Co ty tady děláš?" zeptal se spíše vyčerpaně než naštvaně.
"No, já myslím, že je celkem jasné, co tu dělám." Pokrčil Malcolm rameny a slezl z toho botníku. Sedl si na něj z jediného důvodu, už tu trčel nejmíň hodinu a kamenné schodiště nebyla zrovna ta nejpříjemnější věc, na které by se dalo sedět.
Kash si mezitím, co odemkl a otevřel dveře, myslel něco o tom, že až se mu dostane do rukou ten, kdo mu dal jeho adresu, tak ho vlastní rukou zabije.
"Hele, řeknu ti to tak, abys to pochopil, kdybych s tebou chtěl mluvit, tak už jsem to dávno udělal." Řekl, a chtěl dveře rychle zavřít, ale Malcolm toho měl tak akorát dost. Opřel se do dveří takovou silou, o které ani neměl potuchy, že jí dokáže vyvinout.
"Tak a teď toho mám tak akorát dost! Koukej mě pustit dovnitř, nebo uvidíš ten tanec."
Na druhé straně chodby se lehce pootevřeli dveře. Než aby někdo jejich rozhovor vyslechl, to ho radši Kash opravdu pustil dovnitř.
"Ty seš horší jak mor." Zavrčel Kash a sundal si kapucu, teď už svůj obličej schovávat nepotřeboval.
"Co jsem ti sakra udělal, že se ke mně chováš takhle?!" pustil se do něj Malcolm.
"Jo tak jestli ses přišel hádat, tak můžeš zase rychle vypadnout." Odvětil Kash a naprosto klidně si začal v kuchyni připravovat jídlo. Naposledy jedl v půl dvanácté oběd a teď už šilhal hlady.
"Ne, já se nechci hádat, ale ty mi nedáváš na vybranou." Ztišil tedy Malcolm hlas, když poznal, že tudy cesta nepovede. Opřel se o rám dveří, vedoucích do kuchyně. Vypadal unaveně.
"Víš, já už nevím, jak ti to říct jinak, že s tebou žádnej rozhovor víst nechci. Ani teď, ani nikdy jindy." Odsekl Kash, ani se mu nepodíval do očí.
"A proč ne?" chtěl vědět Malcolm.
"Protože. Nedokážu pochopit, že ti nedochází, že my dva jsme nepřátelé, nic víc." Řekl Kash. Hlas měl zvláštně pohnutý, nastalá situace mu skutečně nebyla příjemná.
"Cože?" nevěřil Malcolm svým uším, "A to mám za co? Za to, že jsem ti dokázal odpustit? Že jsem se ti snažil až do poslední chvíle zachránit život?"
"Já se tě o to neprosil!" vybuchl najednou zničehonic Kash.
"Proč? Abys mohl mít teď čistý svědomí? Neříkej mi ani ze srandy, že jsi tohle všechno očekával!"
"Ne! Já jsem nic z tohohle nechtěl, stalo se to proti mojí vůli, ale kvůli tomuhle krámu s tím nic dělat nemůžu!" vykřikl zoufale Kash, "Ty si tohle všechno vážně pamatuješ?"
Malcolm tiše přikývl.
"To je v prdeli…" vydechl Kash.
"Pořád si ještě myslíš, že my dva si nemáme o čem promluvit?" řekl tiše Malcolm. Kash jenom pokýval hlavou a sedl si unaveně na první židli, na kterou narazil. Malcolm si sedl naproti němu.
"Promiň, omlouvám se za ten výstup." Omluvil se Kash.
"To je v pořádku. Spíš mi vysvětli, z čeho máš takovej strach."
"Tak na to je odpověď celkem jednoduchá." Zasmál se hořce Kash, "Dokážeš si představit, že by jsi byl v životě opravdu tak na dně, že by ti nezbylo jiný řešení než sebevražda?"
"No… Asi ano." Připustil Malcolm a divil se, proč se ho Kash ptá zrovna na tohle.
"Fajn. Tak si představ, že by sis, dejme tomu, vybral nějakej pěknej most, ze kterého skočit. A cestou by jsi schválně šel prostředkem frekventované silnice, protože je přece úplně jedno, jak zemřeš, výsledek bude stejný, pro tebe příznivý. Ale budeš mít štěstí a žádné auto tě nezachytí. Tak dojdeš konečně na ten svůj most a vylezeš na jeho okraj. S tím, že nemáš absolutně žádné výčitky, bude to tak dobře pro tebe i pro ostatní. A najednou vedle tebe někdo stojí a chytne tě za ruku s tím, abys to nedělal, abys neskákal. Někdo, kvůli komu to vlastně chceš udělat, protože jsi ho zklamal, s kým jsi myslel, že se už nikdy v životě neshledáš a pokud ano, pak to rozhodně nebude šťastné shledání. A teď ty ve svojí hlavě víš, že musíš skočit, že pokud neskočíš, budeš se muset opět vrátit tou samou cestou zpátky, přes ta zběsilá auta, a víš, že tentokrát už takové štěstí mít nebudeš a jedno z nich tě určitě zachytí a může sebou vzít i toho, kdo tě vede za ruku, ale nedokážeš to, protože na to máš toho dotyčného příliš rád, než abys ho dokázal znovu opustit… Už mi rozumíš?"
"Myslím, že ano." Přikývl zaraženě Malcolm.
"Já jsem se ti ani tak nesnažil vyhýbat, já jsem jenom nechtěl, aby sis vzpomněl... Pro mě je to hrozně těžký nespojovat si vás dva dohromady."
"Možná proto, že nejsme dva, ale jeden." Rozhodl se Malcolm, že teď zase řekne něco on, "Zkus si to teď představit z mýho pohledu. Že nějakých dvacet let vyrůstáš s vědomím kdo jsi a odkud jsi. A najednou o tohle vědomí přijdeš, během krátkého okamžiku je všechno pryč. Nejdřív si říkáš, že je to blbost, totální blbost, ale potom zjistíš, že je to pravda. Ani nevíš, jak hrozný šok je tohle si uvědomit, a já tou fází zrovna procházím. Jako kdybych spal a těch dvacet let byl jenom nějaký extra dlouhý sen, najednou jsem vzhůru a říkám si, sakra, proč jsem ve svém snu? Nebo to není sen? Co jsem? Kam vlastně patřím? A tohle jsou prostě otázky, na které chci, na které musím najít odpovědi. Najednou se objeví někdo, kdo mě zná déle než momentálně já sám sebe, ke komu mě to podvědomě táhne a na koho se usilovně snažím si vzpomenout, a ty uděláš tohle, pak se nediv, že tu sedíme naproti sobě a snažíme se nebrečet…"
"Když… Ty si nedokážeš představit tu radost a smutek zároveň… Já jsem tě viděl umírat a chvilku poté mi řekli, že za několik let budu já ten, kdo tě má znovu zabít… Dvacet let jsem se na to pokoušel psychicky připravit, docela se mi to i dařilo, jenže… Ty máš asi skutečně pravdu, mluvím s tebou a mám pocit, že se skutečně vůbec nic nezměnilo…"
"Tak pokud ti jde o tohle, tak jsme si oba kvit, já tě taky viděl umírat a dodneška se mi o tom zdaj noční můry. Nevzpomněl jsem si ještě zdaleka na všechno, ale to přece ještě neznamená, že o mě musíš takhle přemýšlet."
"Já se spíš snažím o tobě tak nepřemýšlet. Možná ti tak nepřijde, ještě když jsem sám před chvílí tvrdil opak, ale my dva nejsme nepřátelé, nevzdal jsem se světla, nejsem temný…"
"To myslíš vážně?" zeptal se Malcolm doopravdy překvapeně.
"Naprosto vážně. Neměl jsem přece důvod… Nezradil jsem kvůli tomu, že by se změnilo moje přesvědčení, ale kvůli vám." Řekl Kash skoro zoufale.
Malcolm se pokusil zapátrat v paměti. Vzpomenout si slovo od slova na jejich poslední rozhovor ve vězeňské cele, pár hodin před popravou.
"Ai…" vytanulo mu nakonec na mysli to správné jméno.
"Vzpomínáš si na něj?" zeptal se víceméně ze zvyku Kash.
"Samozřejmě, nejdřív jsi tak říkal mě, když jsem byl malý, protože jsem neuměl říct svoje jméno… A rodiče potom tak pojmenovali i třetího bráchu…"
"A víš, co se s ním taky stalo?"
"Ježiš, to je snad jasný!"
"Tak mi to řekni, chci to slyšet."
"Zabili ho temní, když ti o to tak hrozně jde. Když na své cestě k hlavnímu městu plenili ostatní města, která jim přišla do cesty, tak ho zajali…"
"Kdepak. Zabili ho hned. To jenom my jsme o tom nevěděli. Použili to pak proti mně, věděli, že k tobě nebude tak snadné se dostat, že já jsem snadnější kořist."
"Bože…" bylo jediné, na co se Malcolm zmohl.
"No a zbytek včetně konce už znáš." Vydechl Kash, "Jejich plán jim vyšel do posledního puntíku. A my se tu pak div do krve nehádáme, kdo z nás má vlastně pravdu."

TB podruhé:)

21. září 2008 v 18:27 Poslouchám, zaujalo mě
Tentokrát je to písnička Tired.
mp3
I'm surrounded by features (Jsem obklopena postavami)
I can't join the sounds up, (Nemůžu se spojit se zvukem)
I've got tremble in my fingers, (Prsty se mi třesou)
I'm counting the days off (Odpočítávám dny)
There's no more time, (Už není čas)
I've got no time (Nemám čas)
For chasing my dreams, (Dohonit své sny)
To scream till the last sigh (Křičet až do posledního výdechu)
Feral will is piercing my mind (Ponurá touha proniká mou myslí)
Through helices - veins, my senses are blind (Přes spirály - žíly, mé smysly selhaly)
Now I am ready to fall and turn all down, (Jsem připravená padnout a vše vzít sebou)
I'm dispelling, dispelling, dispelling... (Roztyluji se, rozptyluji se...)
I've got tremble in my breathing (Můj dech se třese)
Of touching the sorrow, (Dotykem smutku)
I can see my wounds bleeding (Vidím, jak moje rány krvácí)
Though I am too hollow... (I když jsem tak prázdná...)
There's no more time, (Už není čas)
I've got no time (Nemám čas)
For chasing my dreams, (Dohonit své sny)
To scream till the last sigh (Křičet až do posledního výdechu)
Foolish fears, I'm closing my eyes, (Pošetilé obavy, zavírám oči)
I'm holding my tears, I won't give a cry (Zadržuji slzy, nebudu plakat)
Now I am ready to fall and turn all down. (Jsem připravená padnout a vše vzít sebou)
I'm tired I'm tired, so tired... (Jsem unavená, unavená, tolik unavená...)
I close my eyes (Zavírám oči)
To open up my mind. (Abych otevřela svou mysl)
Need no more lies, (Nepotřebuji další lži)
I've got tired (Jsem unavená)
I need no time to borrow, (Nepotřebuji si půjčovat další čas)
I have some light to follow.. (Musím jít za světlem)
Throughout my flying, (Skrze můj let)
My wings remind me (Mi moje křídla připomínají)
That i am saved here (Že tady jsem v bezpečí)
Before i will (Předtím, než)
define my feelings (Definuji své pocity)
beyond what's real, I (Mimo realitu)
must drive my fears out (Musím se zbavit svého strachu)
Before I will (Předtím než)
I will fall asleep (Usnu)
I am to believe (Musím věřit) I
will fall, (Padnu)
I'll leave ...time to fall (Odejdu... Je čas... padnout)

Kingdom Of Libria, 27.díl

20. září 2008 v 19:30 Kingdom Of Libria
"Kashi, máš návštěvu." Zavolal technik na Kashe, který zrovna řešil s IDm zapeklitou otázku, proč jim sakra zase nefungují mikrofony.
"Připomeň mi po koncertě, abych hodil tyhle krámy do šrotu." Zakroutil Kash rezignovaně hlavou a až pak se otočil na technika, "Poslyš, Kurte, ty asi nevidíš, že tady zrovna řešíme drobný technický problém."
"Sorry, ale prej je to důležitý." Pokrčil Kurt rameny.
"Kdo je to?" zamračil se Kash.
"Nevím, neznám ho."
Po téhle větě se Kashovi částečně ulevilo, protože Malcolma by si Kurt na nějakých devadesát procent mohl pamatovat. Kdo to ale tedy potom může být…?
Když se vzdálil ze sálu a zjistil, kdo že se to po něm shání, málem šel do mdlob.
"Proboha, to se mi snad zdá!" zakvílel Kash a pro jistotu za sebou zavřel dveře, aby neměli ostatní ani tu nejmenší šanci je slyšet, "Co tady sakra děláš?!"
"Jen jsem ti přišel oznámit, že s tebou dneska večer počítám." Řekl Zoicite tak zvláštně pobaveným hlasem, že Kashe akorát rozdráždil ještě víc.
"To si počítej radši s někým jiným, já dneska večer nemůžu, jak sis zajisté všiml." Ukázal rukou směrem za svá záda k sálu.
Zoicite jenom otočil pohled do stropu, "Tohle tvoje lpění na tvým dvojitým životě jsem nikdy nepochopil. Dobře, jak chceš, tak to můžeme vyřídit zítra. Ale dál už to posouvat nebudu."
"Zítra jsem na tom úplně stejně jako dneska. A co vůbec máš tak děsně důležitého?" napadlo Kashe až teď, že by mohl aspoň zjistit, co má vůbec Zoicite v plánu.
"To, na čem jsme se domluvili, přece."
"Počkej, my dva jsme se na ničem nedomlouvali." Přerušil ho rázně Kash.
"Myslel jsem, že se budeš aspoň chtít rozloučit." Odvětil nevinně Zoicite.
"Nepochybuju, že to vyřídíš za mě." Odsekl Kash, "Nebudu tam, a řekl jsem to naposledy. Takže kdybys mě nechal pracovat…" ani nečekal na jeho odpověď a zmizel na druhé straně dveří.
Zoicite se jenom sám pro sebe usmál. Takže na řadu přichází jeho plán B…
-.-.-
"Dobrý den, je doma Malcolm?" vyhrkl Darren a byla v něm jenom malá dušička, když si ho ode dveří z až nepříjemně těsné blízkosti a hlavně krajně nepříjemným pohledem měřil někdo, kdo byl o hlavu vyšší než on.
"Hej, debile, někoho tu máš!" zavolal ten nepřátelsky vyhlížející obr kamsi do bytu. Malcolm už ale stál za ním a obouval se.
"Já to moc dobře vím. A dej mi pokoj." Protočil Malcolm oči v sloup a proklouzl ven na ulici, "Ahoj, omlouvám se."
"Proboha, co to bylo?" zamrkal Darren šokovaně.
"Ale, brácha." Trhl Malcolm rameny.
"Tohle byl tvůj brácha??" nevěřil Darren vlastním uším.
"Nevlastní. Je o jedenáct let starší. Normálně se takhle nechová, ale díky našim jsme se právě před chvílí parádně chytli, nejenže mě chtěj vychovávat oni, ale teď ještě i on, trochu pozdě… Ale nevolal jsem ti kvůli tomu, abych si mohl zanadávat." Mávl nad tím Malcolm rukou.
"Ne, to je v pořádku, klidně se vykecej." Ujistil ho Darren, že jeho tím nijak neobtěžuje.
"Spíš bych se potřeboval vykecat o tomhle." Podal mu Malcolm bílou obálku.
"Co to…?" nechápal Darren a po jejím otevření byl ještě zmatenější. Byl tam nějaký lístek, na koncert… Na dnešek…
"Tohle jsem měl dneska ve schránce." Vysvětlil krátce Malcolm.
"A… Proč myslíš?" zeptal se Darren.
"Je to nějaká bouda, asi. Navíc to ani není v tomhle městě." Trhl Malcolm rameny.
"Takže tam nepůjdeš." Řekl celkem rozhodnutě Darren, jako kdyby to měl rozhodnout za něj.
Malcolm neodpověděl, jen se tak nějak zvláštně díval kamsi do nikam.
"Proboha prober se, když je i tobě jasný, co se za tím skrývá, tak o tom ani neuvažuj!"
Darren se málem ze zoufalství chytal za hlavu.
"Já nevím, co se za tím skrývá…" zakroutil Malcolm hlavou, "A já jsem pevně rozhodnutý, že pojedu, to už ty nezměníš. Jen… Jsem chtěl, aby…"
"Ti někdo kryl záda, je mi to úplně jasný." Přerušil ho Darren.
"Přesně tak." Přikývl Malcolm.
"Co mám s tebou dělat." Vydechl rezignovaně Darren, "Ale to abychom sebou hnuli."
"Neboj, mám zjištěný autobusy tam i zpátky, můžeme hned vyrazit."
Zatímco Malcolm se vrátil domů, aby si u rodičů vyvzdoroval odjezd, Darren honem zavolal Coreymu.
"Ahoj, průser na obzoru, a hodně velkej průser." Uvítal ho hned na úvod a vyslepičil mu, co se právě dozvěděl.
"No počkej, a co já s tim?" brzdil jeho projev Corey.
"Co ty s tím? Popadni auto a Johna a koukejte jet za náma. Ještě se domluvíme na místě."
"Tos mu to nemohl nějak vymluvit?" zeptal se Corey. Byl cokoliv jen ne nadšený.
"Můžeš si to zkusit sám, moc dobře víš, že s ním není vůbec řeč." Odvětil Darren "Hele, mám málo času, musím končit… Takže zatím, jsme domluvený."
Darren se zhluboka nadechl. Cítil v kostech, že tohle bude ještě větší průser než kdy jindy, jako kdyby se pomalu dostávali na další stupeň obtížnosti. Co mají udělat, aby ho zvládli?
-.-.-
"Uf, to je dost, že máme tenhle průser za sebou. Nejlepší bude to zachlastat." Vydechl stále ještě lehce namíchnutě Dude.
"Ty si nemáš skoro co stěžovat, tebe se to skoro netýkalo." Poznamenal ID, "Hej, a co ty, sakra, ty seš taky dneska úplně jak přejetej, co je s tebou?!" otočil se za svá záda, protože Kash se zarazil uprostřed pohybu a stál na chodníku jako tvrdé Y. Vypadalo to, že IDho sotva zaregistroval.
"Jo, běžte napřed…" zamumlal nakonec a aniž by jim věnoval jediný pohled, rozběhl se zpátky.
"Co blbneš?" volali za ním, ale Kash už byl dávno v trapu.
"Bejt já kápo skupiny, tak už dávno letěl." Odfrkl si naštvaně ID.
"Jo, jenže kápo je tu on. A kápo může všechno." Ušklíbl se Dude.
Možná měl Dude pravdu a byl to jeden z důvodů, proč se Kash absolutně nezalamoval nad tím, jestli je jeho chování nějak podezřelé. Už dokázal zmizet z očí tolika lidem, když bude chtít, může to kdykoliv zopakovat. S jeho schopnostmi bylo tak snadné si s lidmi zahrávat… Ale předně měl teď úplně jiné starosti. Jeho instinkt, který zaregistroval cosi, co se mu ani trochu nelíbilo, ho dovedl až na parkoviště před halou, ve které před chvílí koncertovali. Ta stopa najednou ale začala být hrozně nejasná, nemohl vůbec rozluštit, odkud to přichází. Najednou, jak se tak bezradně rozhlížel kolem sebe, mu pohled padl na podzemní garáže. Že by…?
Nemýlil se, jakmile vkročil do garáží, věděl, že se musí něco dít. A něco velkého, protože i když se snažil sebevíc, začal vypadávat ze své role člověka a zabředával zpátky do onoho alternativního světa, z něhož přišel. Radši na sebe vzal svojí druhou podobu, než aby se takhle rval sám se sebou, bylo to velmi nepříjemné a když se to přehnalo, tak i bolestivé. Znovu ho naplnila ta stará známá nenávist, kterou cítil často od té doby, co se stalo to všechno… Byla to právě ona, která ho dovedla až do spárů tmy, ale přesto se světla vzdát nedokázal. Jen ho zkrátka viděl jinak než kdokoliv jiný. Bylo to území nikoho. Temní ho vnímali jako světlého, ale světlí ho odmítali. Nic z toho by se nemuselo stát, kdyby… A skončil zase tam kde vždy. U znaku a u toho, že se na světlou stranu nemůže vrátit už jenom proto, že za tohle prince upřímně a od srdce nenávidí.
Najednou před ním ze země vyrostl stín. Kash se nelekl, čeho by se měl taky bát? Stíny byly prakticky totéž co youmové, pouze byly o něco silnější a hůře ovladatelní, proto jejich pomoci tak často nevyužívali.
Stín se lehce uklonil a naznačil Kashovi rukou směr chůze. Bylo to vtipné, že někdo, kdo symbolizoval hlubokou tmu, prokazuje tolik úcty světlému.
Zavedl ho až do druhého podlaží.
"Vida, tak jsi přeci jen přišel!" uvítal ho skoro radostně Zoicite, "To je dobře, dal sis na čas, potřebuji tvou pomoc."
Kash měl dojem, že má vidiny. Zoicite si sám, pouze s pěti stíny, troufá na všechny čtyři najednou? Zbláznil se? Co v tomhle může vidět za plán, proboha?
"Musíme zneškodnit ty tři. Jakmile je stíny chytí, nebude pro ně vůbec lehké se jim vymanit. Takhle je na okamžik paralyzujeme a budeme tak moct zprovodit ze světa náš malý problém." Naklonil se k němu Zoicite a nastínil mu ztišeným hlasem svůj plán.
Teď už Kash začínal pomalu chápat naprosto všechno…
"No tak, slíbil jsem ti pomoc, ale zase tak úplně sám to nedokážu, to by ti mohlo být jasné."
Už jenom to, že tohle říká, se mu to nezdálo. Zoicite byl hodně pyšný, nepřiznal by, že na něco nestačí. Ale co měl Kash dělat jiného?
"Neruším?" vlítl tedy rovnou do momentálně vyrovnaného boje mezi stíny a těmi čtyřmi.
A do prdele, pomyslel si Darren, a je to v háji definitivně. Věděl, že to bude průser, ale že až tak velký…
Ani nebylo potřeba velkého boje, Zoicite využil pouze moment překvapení, kdy se všichni na pár vteřin soustředili na Kashe a zezadu přiskočil ke své oběti.
"Tak! A teď se koukejte hezky uklidnit." Řekl dost nahlas, aby ho všichni slyšeli, zatímco přiložil Malcolmovi nůž ke krku a ruku mu zkroutil za zády, aby se nemohl bránit.
Darren, John a Corey zůstali nehybně stát a stíny se jich tak snadno mohli chopit. Jejich doteky byly studené jako kdyby se jich dotkl sám mráz, a pevné jako nejpevnější okovy.
"Nic s nimi nedělejte, vyčkejte." Přikázal Zoicite stínům, "Kashi, pojď sem."
Kash udělal několik ne zrovna ochotných kroků.
"Vezmi mu ten krystal." Přikázal samozřejmě Zoicite.
Kash tedy popadl Malcolma za ruku a stáhl mu ze zápěstí náramek. Jakmile se ho ale dotkl, jako šíp jím cosi proletělo. Jako kdyby ho chtělo něco neznámého varovat, že tohle nemá dělat, že se krystalu nesmí ani dotknout a že následky budou pro něj katastrofální…
Ale on ho přesto podal Zoicitovi. Poodstoupil a ta zvláštní síla, která vznikla z toho dotyku a usadila se v něm, ho přinutila pohlédnout Malcolmovi do očí. Doslova mu propálil díru do mozku. Byl vyděšený a určitě ani netušil, jak silné mentální vlny vůči Kashovi momentálně vysílá…
Zoicite krystal vší silou stiskl a Malcolm se okamžitě zkroutil bolestí.
"Teď se aspoň budete na vlastní oči moct přesvědčit, jak moc jste zranitelní." Zasmál se temně Zoicite a znovu stiskl krystal. Začal z něj postupně vysávat energii a místo toho do něj pumpoval svojí energii. Z jeho ruky začalo zděšeně probleskávat zářivé světlo.
Malcolm nebyl slovy schopný popsat, co v něm Zoicitovo počínání vyvolalo. Nikdy v životě nepocítil tak strašlivou bolest, zuby nehty se držel, aby nekřičel, ale dost dobře to nešlo. Do toho mu vypověděl službu zrak a vlastně podstatná většina všech smyslů, ocitl se v psychedelicky barevném pekle, na jehož konci už na něj čekala nekonečná a neprostupná temnota…
Darren, Corey a John se pokusili stínům vytrhnout, ale to bylo skutečně velmi těžké, pokud ne přímo nemožné. Začala je ovládat panika a bezradnost, protože jim velmi rychle došlo, že Malcolm je ve vážném ohrožení života.
Pomoz mi, pomoz mi, pomoz mi, POMOZ MI!

Kash si zacpal uši, ale hlas v jeho hlavě křičel stále víc. Křečovitě zavřel oči a snažil se soustředit na to, že za chvíli bude po všem. Místo toho ten hlas najednou utichl až moc rychle. Znovu otevřel oči. Zoicite na chvíli přestal s ničením krystalu a zvráceným, potěšeným pohledem si je všechny prohlížel.
"Řekněte sbohem…" zašeptal téměř radostně.
Kashovy oči doslova jako magnet přitáhla postava ležící na zemi.
Pomoz mi… Zaprosil zlomeným hlasem a očima plnýma bolesti dál slídil v jeho hlavě. Snažil se s ním ze všech sil udržet spojení. Prosím… Jinak…
Víc už mu nestačil říct, protože Zoicite se rozhodl dokonat své dílo zkázy.
Jinak co? Jinak umře!
Tohle byla poslední kapka. Jedním velkým skokem byl Kash u Zoicita a krystal mu vyrazil z ruky. Bleskurychle ho zachytil, jak se tak kutálel po zemi a postavil se proti Zoicitovi jako rozzuřený lev.
"Co to děláš?!" zasyčel zlověstně Zoicite.
"To co jsem měl udělat už dávno." Odvětil pevně Kash, "Jdi od něj. A fofrem."
Zoicite vypadal, že se rozzuří ještě víc, ale nakonec se tak nestalo.
"Výborně. Výborně jsi to udělal. Ovšem jestli si myslíš, že teď budeš mít konečně klid, tak se šeredně mýlíš." S těmito slovy zmizel, pouze několik černých lístků po něm zůstalo.
Stíny trochu ztratili svou sílu, když jejich pán zmizel, a jako první si toho všiml Corey. Okamžitě toho využil a ostatní ho napodobili.
Kash se rychle sklonil nad ležícím Malcolmem. Chtěl mu bez jediného slova vrazit ten proklatý krystal zpátky a rovněž zmizet jako pára nad hrncem, ale Malcolm jeho ruku pevně sevřel. Přinutil ho, aby se mu znovu podíval do očí. Tentokrát v nich nebyl strach, nebyla v nich bolest, byl v nich… Zmatek? Zamyšlenost? Něco takového… Nemohl to správně popsat, radši ani nechtěl myslet na to, co se s ním teď musí dít, až mu ho bylo chudáka líto. Tma pro něj byla smrtelná, a kdo ví, kolik jí právě musel snést.
"Co je s tebou?" zeptal se starostlivě, nedalo mu to, bůhví, co s ním ten hajzl provedl…
"Se mnou? Já…" snažil se Malcolm dát dohromady souvislou větu. Oči mu těkaly ze strany na stranu, jako kdyby vyhlížel další nebezpečí a ústa se mu lehce pohybovala, aniž by něco řekl.
Kash se radši rozhodl přidat do krystalu trochu své energie. Věděl, že se krystal zase časem obnoví sám a že zásah další cizí energie by mohl Malcolmovi jenom přitížit, ale přeci jen bude jistě líp snášet aspoň z části světlou energii než temnou.
"Já… Já si vzpomínám…"
Bum ho!
Kash zůstal jako opařený.
"Kashi…" vydechl Malcolm a v jeho hlase zněla radost, "Vzpomínám si…" zopakoval.
Kash se mu vytrhl a o krok ustoupil. Jako kdyby se mu srdce trhalo na dva kusy. Šokovalo ho to, a vyděsilo, ale taky… Bože, ta radost, kterou cítil, byla tak veliká, až se mu chtělo brečet. Takže je to opravdu on. Aspoň část jeho já zůstala naživu…
Ale nad ním vládla tma a nedávala mu na výběr. Celý jejich dřívější svět tříštila na kusy. Snad si to teď aspoň uvědomí, když už se mu vrátila paměť. Radši rychle zmizel.
Ale bolelo to. Naprosto nepředstavitelně to bolelo…
-.-.-
"Už je to o něco lepší." Mohl Malcolm konečně říct. Seděli na lavičce, kluci ho museli ven vyloženě vynést, protože nohy mu jednoduše odmítly poslušnost. I tak měl pocit, že se mu rozskočí hlava a dokonce i zvracel. Ale postupně se mu začalo dělat lépe. Nutno podotknout, že to se týkalo pouze té fyzické stránky.
"Jo, už máš aspoň zase barvu. Byl jsi bělejší než stěna." Uznal Corey, že skutečně vypadá líp.
"Ty vole, a ty se divíš?" ulevil si Malcolm.
"Nedivím, skoro jsem tam trpěl s tebou." Odtušil Corey.
"Co jste tam řešili s Kashem?" napadlo Darrena.
Malcolm neodpovídal. Jenom se tak zvláštně zadíval kamsi do nikam. Rozpovídal se až o notnou chvíli později.
"Na něco jsem si vzpomněl…" řekl a přitáhl nohy k tělu, "Je to můj starší brácha… Teda, chápete jak to myslím…"
"Cože?!" vyhrkli unisono všichni tři.
"Nechte toho. Mě není dobře. A musím si to nejdřív srovnat." Řekl tiše Malcolm. Znovu ho začaly pálit oči. No, tentokrát aspoň věděl proč…

krása:)

20. září 2008 v 18:30 Funny pix F1 (ale realita:))
Tak tahle fotka se prostě a jednoduše povedla... (takový ucha!XD)

Mikko, 6.část

17. září 2008 v 22:49 "před" GBT
Matka u večeře zničehonic uhodila pěstí do stolu, až všichni nadskočili.
"Co se děje?" vzpamatovala se jako první z úleku Jeanny.
"Ale nic. Jen mě pěkně štve tvůj drahý bratr." odpověděla matka.
"A kterej?" zeptala se nevinně Jeanny.
"Ten, co nemá v pořádku nervy." předběhl Kimi svojí matku s odpovědí, aby jí připomněl, že Mikko je nemocný a má právo na to být trochu protivný.
"Jo, a já budu za chvíli na prášky z něj!" zasyčela matka.
"Co se stalo tentokrát?" vyzvídal Passi.
"Já mám pocit, že už na něj snad ani nemůžu promluvit nebo co!" zlobila se matka, "Já se ho normálně zeptám, jak mu je, a on mě seřve na tři doby, co se vůbec vyptávám! A kdyby jen to, když se mu snažím vysvětlit, že jsem toho psychologa najala, protože o něj mám strach, tak mi nevěří a... Prostě si mele svou!"
"Jak mele svou?" zeptal se Kimi podobně nevinně jako před chvílí Jeanny, i když tušil odpověď, ale nehodlal nechat matku, aby Mikka stavěla do špatného světla.
"Že... Si o něm akorát myslím, že je cvok a úchyl." přiznala trochu neochotně matka.
"Asi takhle, mami." opřel se Kimi o stůl, "Když jste se tenkrát pohádali, Mikko přišel tak zdeprimovanej, že jsem ho musel uklidňovat, nebo by ještě něco vyvedl, takže jsi mu ASI musela říct něco, co mu teď dává důvod, aby si myslel to, co ti řekl."
"Kimi?" řekla matka nevěřícně. A nejen ona, Jeanny i Passi teď rovněž zírali na Kimiho jak spadlí z višně. Zrovna on, který nikdy nevynechal jedinou příležitost, aby se do Mikka neobul nebo mu nedělal problémy, se teď najednou tak usilovně staví na jeho stranu?
"Ano?" vrátil Kimi otázku.
"Co... Tohle... Má znamenat?" vykoktala ze sebe matka.
"Má to znamenat to, že když už tobě a Passimu - nevím jak u Jeanny - je jedno, co brácha cítí a jak se cítí, tak mě to rozhodně jedno není a nedovolím ti, aby ses k němu chovala jako k cizímu! Ostatně mu to dlužím, dost dlouho jsem se choval stejně." vypálil Kimi na své konsternované rodiče vztekle. Čekal, že mu za to vynadají, budou oponovat a hádat se, ale, světe div se, bylo ticho! Jen opět sklonili hlavy nad svými talíři a zamyšleně jedli. Což bylo možná ještě horší, než kdyby na něj začali ječet.
Kimi na momentík zauvažoval, jestli se nemá omluvit, že to řekl tak hulvátsky, ale pak nad tím mávl rukou. Vždyť řekl pravdu, tak co. Protože co se dělo, když začal mít Mikko problémy s učením? Utěšoval ho někdo, když se mu rozpadla skupina, na které mu tolik záleželo? Ptal se někdo, co se vlastně skrývá za tím jeho rebelstvím? Není divu, že hledal útěchu někde jinde a že toužil po lásce a obdivu, když se mu toho od rodiny dostávalo po tak malých kapkách.
Mikko ležel na posteli a cítil, jak se dusí. Hrudník měl tak těžký, že málem ani nemohl dýchat. A uvnitř ho všechno pálelo a bolelo. Proč chtějí odkrývat ty staré rány, proč se v tom chtějí hrabat? Pro něj to bylo až příliš bolestivé, než aby měl odvahu a sílu zkoumat sám sebe.
Najednou ucítil, že se dusí doopravdy...
"Dneska jdu za bráchou, nechceš jít se mnou?" navrhl Kimi druhý den Samimu.
"Strašně rád bych šel, ale absolutně netuším kdy." zavrtěl Sami hlavou, "Aspoň ho ode mě prosím pozdravuj, a že určitě zajdu, až se z toho všeho blázince uvolním."
"Fajn." pokýval Kimi hlavou. Chtěl odejít, jelikož už jim končilo vyučování, ale Sami ho zarazil: "Mikko má kvůli mě problémy, je to tak?"
"Ne úplně." vydechl Kimi, "Je to jen jeden z mnoha. Víš, nevím, jestli ti to Mikko říkal nebo ne, ale naši o vás věděj."
"Myslel jsem si to." pokýval Sami hlavou, "Asi to moc dobře nevzali, co?"
"To hodně přidej." ušklíbl se Kimi a sedl si na jednu z laviček, co měli v šatnách, "Udělali mu šílenou scénu a začali se do něj navážet a asi mu taky dali dost ostře najevo, že podle jejich měřítek je něco jako pedofil. Já je někdy vážně nechápu!"
Sami se rezignovaně opřel o zeď.
"Tak to je ostrý... Myslel jsem si, že mu asi pěkně zatápěj, ale doufal jsem, že se to srovná."
"Víš, brácha má těch problémů víc. Asi bude lepší, když si na tohle téma trochu promluvíte." pokrčil Kimi rameny a zvedl se, "A kdyby ti to nevadilo, šel bych, ať nejsem v moc velkým skluzu."
"Jasně. Tak čau." rozloučil se s ním Sami.
V nemocnici se Kimi dozvěděl, že Mikko měl astmatický záchvat a tudíž by měl odpočívat, tak ať ho moc nerozčiluje.
"Bez obav." zašklebil se Kimi, "Budu na něj jako beránek."
Mikko ležel na zádech a zevloval do stropu. Vypadal ztrhaně a Kimi si vlastně až teď uvědomil všechny ty drobné změny v Mikkově vzhledu, které na něm zanechala nemoc. Ještě chvíli a už nebude potřeba žádný šátek, aby si je nepletli.
"Nazdar." pozdravil Kimi.
Mikko se po něm otočil, chvíli si ho prohlížel a pak tiše řekl: "Ahoj."
"Prej si měl záchvat." začal Kimi, protože správně tušil, že kdyby se Mikka zeptal, jak se cítí, asi by letěl i s dveřma.
"Hm." zahučel Mikko, "Už bylo hůř."
"Dostal jsem upozornění hned ve dveřích, abych tě nerozčiloval." Pousmál se Kimi.
"Máš snad něco takovýho v plánu?" pokusil se mu Mikko úsměv oplatit, ale z jeho úsměvu se chtělo akorát brečet. Vypadalo to, jako kdyby už ani nebyl schopný se smát.
"Zatím ne." odpověděl Kimi, "Jo, mám tě pozdravovat od Samiho a vzkázat ti, že se za tebou staví hned jak to bude možné."
"Fajn." pokýval Mikko hlavou. Pak si vzpomněl, že se chtěl vlastně Kimiho na něco zeptat: "Tys o mě něco říkal Tarje?"
"Ne." řekl Kimi, "Byla u nás doma, když jsi byl ještě mimo, bavili jsme se o tom potratu a já jí řekl akorát to, že znám důvod, proč se za ní nemůžeš vrátit a ať se tě zeptá sama, to je celý."
"No to je úžasný! To je přímo skvělý!" praštil Mikko rukou vztekle do peřiny, "Takže za celým tim výstupem, co jsme tu měli, stojíš v podstatě ty, jo? To ti teda mockrát děkuju, to bylo mistrovský dílo!"
"Co se stalo?" divil se Kimi.
"Co by se asi tak mohlo stát!!" rozhodil Mikko rukama, "Samozřejmě že to nevydejchala! Kdybys radši příště držel klapačku, udělal bys líp!"
"Tak promiň, ale jsem toho názoru, že ona by to vědět měla." trhl Kimi rameny.
"Vy ste vůbec všichni poslední dobou strašně chytrý." ušklíbl se Mikko, "Nechcete mi třeba rovnou dát recept na to, jak si znovu uspořádat život? Samozřejmě zcela bezúhonný a ani v nejmenším výstřední."
"Když po tom tak toužíš." pokrčil Kimi rameny, "Spoustu věcí sis posral sám, brácho, a klidně se na mě naštvi ještě víc, je to pravda, a jestli ti to uniklo, tak se ti opravdu snažíme aspoň trochu pomoct."
"A proto sem tady!" rozhodil Mikko rukama.
"Myslím, že mě bys věřit mohl. A jestli se mě na tohle zeptáš proč, tak si nepřej vidět ten tanec." upozornil ho Kimi.
"Výhrůžky na mě neplatěj, a to bys mohl vědět." odvětil ledově Mikko.
"Jenže jak jinak na tebe, když po dobrym to taky nejde."
"Co třeba mi dát pokoj?!?!" vykřikl Mikko, co mu síly stačily a kapacita jeho plic a hlasivek dovolila. Musel, prostě musel pořádně zařvat, všechno se v něm vařilo, chtělo se mu křičet dál, proč, sakra, proč, celý léta vám bylo úplně putna co se se mnou děje a teď najednou mě chcete oplakávat, přivést na správnou cestu, debilové, kde to kurva žijete?!
"Mikko, co se děje?" položil mu Kimi ruku na rameno.
"Nic, už sem ti řekl, ať mě necháš být." Řekl Mikko zlomeným hlasem.
"Měl bys o tom mluvit." Pobídl ho Kimi.
"A o čem?" otočil se po něm Mikko a oči se mu leskly, "Stejně si o mě všichni akorát budete myslet, že sem cvok a že všechno, co se stalo je moje vina, a to ostatně stejně je…"
"Všechno, co se stalo? Ty mluvíš, jako kdyby toho byly fůry."
"Vždyť jsou! Jen o tom nevíte, protože se to snažím udržet v tajnosti a zatím se mi to i daří, tak to ze mě nedolujte!"
"Možná že by ale opravdu bylo lepší, kdybys o tom mluvil."
Mikko ale zůstal neoblomný. Ne, on nikomu nic nepoví. Nebude si pouštět pusu na špacír, jednou se mu to už nevyplatilo a on se nechce spálit podruhé. Nakonec ale aspoň v jedné věci musel. Během jednoho týdne na tom byl psychicky tak špatně, že už se opravdu musel někomu svěřit. Ten vyvolený byl Tuomas a stalo se to, když se ho znovu ptal na školu.
"Bože… Já už to musím někomu říct, nebo se zblázním." Zaskučel Mikko, když shledal, že není zbytí.
"Od toho jsem tady, aby ses mi mohl svěřit. Tak povídej, co se stalo?" pobídl ho Tuomas.
"Bylo to… Na konci devátý třídy. Vždycky jsem na škole bojoval s matikou, na tu sem prostě blbej ze všeho nejvíc. Když sem potřetí za sebou napsal písemku na kuli, řekl mi učitel, ať za ním přijdu po vyučování do kabinetu, že mi to vysvětlí…"
"A vysvětlil?" řekl Tuomas, když se Mikko na poměrně dlouhou chvíli odmlčel.
"Mimo jiné." Odpověděl Mikko ztišeným hlasem a uhnul pohledem.
"Co se ještě stalo?" zeptal se Tuomas, i když mu to začínalo být jasné.
"Dovolil si na mě." Řekl Mikko přesně to, co Tuomas očekával.
"Znásilnil tě?" chtěl vědět Tuomas.
"Ne." Zavrtěl Mikko hlavou, "Seděl jsem normálně u stolu a počítal nějaký příklady, který mi zadal, a pak se nade mnou sklonil, jestli už tomu rozumím a začal mi to znovu vysvětlovat… Už od začátku jsem měl takovej hnusnej pocit, že se o mě snad opírá schválně. Pak na mě začal sahat…"
Mikko si nervózně přejel rukou po obličeji.
"A cos dělal ty?"
"Zvedl jsem se a chtěl jsem odejít, ale on mě chytil a chtěl mě přitáhnout k sobě… Tak jsem ho praštil do břicha a utekl." Vydechl Mikko.
"To jsi udělal moc dobře." Ujistil ho Tuomas, "A co pak, nahlásil jsi to někomu?"
"Ne, nikdy jsem to nikomu neřekl." Zakroutil Mikko hlavou.
"Proč ne? Tohle jsi už dobře neudělal." Pokáral ho Tuomas.
"Stejně by mi nevěřili. Naši možná ne a učitelé stoprocentně ne." Odpověděl Mikko a znovu vydechl. Tak. To by bylo. Aspoň část, aspoň kousíček.
"Chápu." Přikývl Tuomas, "Učí na té základní škole ještě?"
"Asi jo, ségra neříkala nic o tom, že by šel do důchodu." Trhl Mikko rameny, "Vy to… Chcete vyšetřovat?"
"Bylo by to záhodno. Mikko, uvědom si, že udělal něco, co se prostě dělat nesmí, ať si kdo chce říká co chce. A navíc, je dost pravděpodobné, že by se mohlo najít víc lidí, které obtěžoval."
Mikko koukal na Tuomase jako spadlý z višně. Tohle ho opravdu ve snu nenapadlo, ale byla to pravda. Určitě to mohl udělat ještě někomu jinýmu! Kdyby ho býval tenkrát prásknul, možná mohl zabránit tomu, aby obtěžoval ostatní, nebo aspoň ostatní žáky varovat!
"To mě nenapadlo." Přiznal.
"Zase si to tolik neber, podle toho, co říkáš, to vypadá, že o tom nemluvil nikdo." Uklidňoval ho Tuomas.
"Dobře." Přikývl Mikko.
"Co bylo dál? Myslím tvoje pocity a tak." Ptal se Tuomas.
Mikko trhl rameny.
"Nejdřív jsem měl strašnej strach, asi třikrát jsem to nevydržel a šel radši za školu, než abych se ukázal na hodině. Díkybohu to už bylo ke konci roku a pak jsem přestupoval na střední, takže…"
"Ovlivnilo to nějak tvé vztahy k ostatním lidem?" chtěl vědět Tuomas.
"Jak to myslíte? To jako jestli sem se začal vyhýbat všem učitelům nebo co? Ne, to ani ne." Odpověděl Mikko a na hlase mu bylo poznat, že je hodně nervózní a začíná být vzteklý.
"Ale i třeba vůči dívkám a tak…" upřesnil Tuomas svou otázku.
"V tý době jsem už dávno nebyl panic a po roce už zase všechno vjelo do starých kolejí, takže jsem o nic nepřišel." Řekl špičatě Mikko.
"Nechci tě urazit nebo se tě dotknout." Zavrtěl Tuomas hlavou, "Je zcela normální, že lidé mají po těhle zážitcích problémy s navázáním jakéhokoliv bližšího kontaktu…"
"No tak já je rozhodně nikdy neměl, každej, kdo mě zná, vám to klidně potvrdí." Odsekl Mikko.
"Měl jsi… Hodně dívek?" zeptal se Tuomas.
"Když tomu tak chcete říkat…" trhl Mikko rameny.
Tuomas se na něj zkoumavě zadíval.
"Poslyš, Mikko… A nebyl to náhodou jen další ventil pro jinou bolest nebo problém?" řekl nakonec.
"Tak do toho vám nic není." Odsekl Mikko odmítavě. Proboha, kde to ten chlápek zase sebral? Chová se snad nápadně? Přece to nemá napsaný na čele!
A neřekli mu to rodiče?!
"Mikko, myslím, že už pomalu začínáš chápat, že svěřovat se je to, co potřebuješ, neboj se toho, mluv se mnou o tom…" povzbuzoval ho Tuomas.
"Ale já se o tom bavit nechci!" vypěnil Mikko.
"Opravdu to ani nezkusíš?" nevzdával se Tuomas.
"Ne!" řekl rozhodně Mikko.
"A můžu aspoň vědět, s čím to má souvislost?" snažil se Tuomas zjistit aspoň něco.
"Ne!!" zopakoval Mikko svou odpověď. Pomalu začínal hysterčit.
"Tak se uklidni. Nebudeme o tom mluvit, když nechceš, ano?" uklidňoval ho Tuomas. Mikko přikývl. Vypadá to, že díkybohu o ničem neví.
Ale v tomhle strachu přece nemůže žít věčně, proboha!
Ze své situace neviděl jediné východisko. Jediné, co chtěl, byla podpora rodiny, a té se mu očividně nedostalo. Tak co má dělat dál, co má dělat?
Jediným rozptýlením v těhle bezútěšných dnech byla návštěva Samiho. S ním se Mikko cítil aspoň relativně v bezpečí, mohl mu říct všechno, čeho se bál, věděl, že ho Sami pochopí. Ale jinak? Škoda mluvit.
Kimi byl ve škole a zrovna si opakoval učivo na další hodinu - poslední dobou měl na školu čím dál míň času - když uslyšel, že se pár jeho spolužáků baví o Mikkovi. Nechtěl sice poslouchat cizí rozhovor, ale řekl si, že když se dozví nové klepy, možná to ničemu neuškodí.
"Tomu bych i věřil, Mikko je pošahanej už hezky dlouho." Řekl jeden.
"Nech toho, je celkem v pohodě. Ale občas se chová jako debil, to je fakt. Jak si to vůbec zjistil?" povídal druhý a otočil se na třetího.
"No, jen si tak dávám dohromady, co se kde říká. Ale prej asi půjde do cvokhausu."
"Dyť říkám, že tam patří."
"Mu hráblo z chlastu a ženskejch."
Ozval se smích.
"Už dlouho mám chuť tam na ně vlítnout. Chovaj se hůř než nějaký vesnický klepny." Přisedl si ke Kimimu Sami.
"Já to slyším poprvý. Možná že bych se dozvěděl ještě nějaký zajímavý věci." Přikývl Kimi.
"Evidentně mu nedělá dobře, že už je dva měsíce bez holky…" dolítla k nim další věta.
"Jak to tohle mohlo dotáhnout do čtvrťáku, to mi vysvětli." zakroutil Sami nechápavě hlavou, "Výkvět národa jeden vedle druhýho."
"Se jich zeptej, jak to dělaj." Odvětil Kimi.
"Dobrá rada nad zlato." Zašklebil se Sami.
"Hele, vsaď se, že nás poslouchaj." Uslyšeli najednou.
"Jdou sem?" zeptal se Kimi, který seděl k hloučku svých spolužáků zády.
"Jo." Řekl krátce Sami, "Pochodující inteligence."
"Tak co, měl jsem pravdu?" naklonil se k nim první z party.
"Ty vždycky." Usmál se na něj Sami.
"Hele, neblbni, nech toho." Snažil se svého kamaráda uklidnit druhý z party.
"Proč? To jako že najednou bude náš frajírek ten hodnej a ublíženej?" otočil se po něm ten vtipálek.
Najednou se stalo něco, co nikdo v žádném případě nečekal: Kimi se prudce zvedl a dal svému spolužákovi pěstí rovnou do obličeje. Postižený se svalil na zem a chvíli jen počítal andělíčky.
"To se člověk hned cítí líp." Poznamenal Kimi.
"To ti věřím." Přikývl Sami, "Můžu si příště praštit já?"
"Pokud nějaký příště bude…" pokrčil Kimi rameny, "A teď bych vám, panstvo, doporučoval, abyste si dali odchod. A příště se nepleťte do věcí, do kterých vám nic není."
"Co to meleš za píčoviny!" zvedl se ze země sestřelený, "Od tý doby, co chodíš na tuhle kurevskou školu, nadáváš na Mikka kudy chodíš a najednou si budeš hrát na svatýho? Vezeš se v tom stejně jako my!"
"Jo, udělal jsem kravinu, to uznávám." Přikývl Kimi, "Ale Mikko je můj brácha a jestli ještě jednou vypustíš z huby podobný voloviny jako před chvílí, tak ti tu držku zavřu natrvalo!"
"Hustý!" ozval se výkřik a vzápětí třídou zněl potlesk a pískání na prsty.
"Nechte toho, tohle není žádná estráda!" okřikl svoje rozjařené spolužáky Sami, "Ještě na nás zbytečně vlítne nějakej profesor!"
Odpovědí mu bylo nesouhlasné mručení, třída evidentně čekala, že konflikt bude pokračovat. Měli smůlu.
"Hele, Kimi," oslovil poté v šatnách Kimiho ten mírnější z party, "chci se omluvit. Když už ne za kluky, tak aspoň za sebe. Byla to fakt demence. Snad bude Mikko brzo v pořádku."
"Díky." Přikývl Kimi odměřeně.
"Fakt, jestli seš naštvanej, tak do mě, mám na tom stejnej podíl jako ostatní." Vybídl ho spolužák.
"Nejsem naštvanej." Zakroutil Kimi hlavou, "To je dobrý, opravdu."
"Víš, původně jsem se chtěl zeptat, co je na těch kecech vlastně pravdy, ale po tom dnešním výstupu to asi nebude úplně nejlepší, co." Přešloupl spolužák nejistě z nohy na nohu.
"Nebude, to máš pravdu. Víš co, já vám nebudu nic potvrzovat ani vyvracet. Protože i kdybych to udělal, tak si stejně lidi budou dál mlít svou, a až se brácha uzdraví, budete se ho moct zeptat sami, ale asi vám za to nepoděkuje."
S těmito slovy nechal Kimi svého spolužáka stát s pusou dokořán před vchodem do školy a zamířil směr domov. Bylo to zvláštní. V posledních dnech poznal svět svého bratra víc než za posledních několik let a pomalu začínal chápat, proč z toho Mikkovi "hráblo", jak se vyjádřili kluci od nich ze třídy. Pamatoval si, že se občas stávalo, že když se Mikko opil, tak pak říkal a dělal věci, které k němu absolutně neseděli. Teprve teď si uvědomil, že to byla frustrace a zoufalství, které se normálně snažil nedávat najevo.

Quinne Suicide

17. září 2008 v 18:28 Beauty Girls
Když už jsem sem dala Sawu, tak nesmím zapomenout ani na Quinne. Dřív to byla taková malá roztomilá holčička, teď už je z ní sexy ženská.:)

Izzynaaa:D

15. září 2008 v 22:56 Beauty Boys
Mám tak nějak radost z toho, že se Nicky konečně po dlouhé době procpal na stupně vítězů... Bohužel se to ale projevuje někde naprosto jinde než by se to projevovat mělo.:D Čili tím, že tu čučím na In Da Club od US5, dejte mi už někdo ránu z milosti.:D
a na úvod začínáme hooodně tvrdým kalibrem:D
tohle je síla:D
nechci rejpat, ale Nicky má skoro stejnou...:D
tuhle žeruXD
...ale jetzt achtung bitte, to nejhorší, nejpříšernější a jánevímjakýještě jsem si schovala na závěr.:D