Prosinec 2008

Anjel - netopier

30. prosince 2008 v 17:13 Poslouchám, zaujalo mě
Budu si namlouvat, že aspoň Alonsinka si tohle pustí.:D Ale já se zkrátka zamilovala na první poslech.


tak nevím, jestli mám být ráda nebo ne

30. prosince 2008 v 11:12 My World
Mám dvě zprávy, dobrou a špatnou. Dobrá je ta, že tomu počítači jsem tím mocným úderem nikterak neublížila. Ta špatná je, že mi odchází disk. Takže počítač nebudu mít zpátky dřív jak za týden, až bude všechno hezky zazálohované a dohodneme se, jestli vrazíme dva litry do novýho disku nebo necháme uškvařit ten starej (osobně jsem pro variantu číslo 1). Nový počítač bohužel naprosto nepřichází v úvahu, po tom maratonu v létě, kdy jsme vrazili víc jak milion do opravy baráku, a Vánocích, které taky nevyšly nijak lacino, si ho teď zkrátka nemůžeme dovolit. Myslím, že budu ráda, když dostanu aspoň ten disk...

NickyHayden

grrrrrr! A kdo mi řekne, abych nevrčela, toho kousnu!

29. prosince 2008 v 10:50 My World
Včera mě opět moje drahá invalidní kisna, co si čas od času, když se jí to hodí, nechává říkat počítač, vytočila na maximum. Věřte, já jsem poměrně klidnej člověk, ale kdybyste zažili jenom zlomek toho, co já si od toho drzýho idiota musím nechat líbit... Jako je vypínání se přesně ve chvíli, kdy mám rozepsanou maturitní otázku, zasekávání se na graficky úplně jednoduchejch stránkách jako je google, nepřehrávání klipů, ustavičné vydávání zvuků, které člověku lezou po pěti minutách slušně na mozek, zdržování a zbržďování snad všech existujících programů, kdy se mi word otevírá sto let a media player ještě dýl, and many more... Zkrátka už mě včera tak vytočil, že jakmile na mě začal ještě řvát, tak jsem do něj prostře třískla. A asi jsem odpravila větrák, jak to tak vypadá...
Takže milí zlatí boubelatí, na internetu budu, leč povídky a ICQ asi nějaký čas nebudou, pokud se mi nepodaří ho ještě aspoň na pět minut zprovoznit, abych z něj mohla všechno důležité (včetně mp3 a obrázků) zachránit.

NickyHayden


tyhle fotky se mi vážně líběj...

28. prosince 2008 v 17:52 My World
A maj společnou jednu věc...














Нуки в автобусе



tak tohle bych nechtěl...


A co že teda mají společného? Autora. Já vím, trapná pointa.:P Autor sedí tady...



hehe, Kash má konkurenci...:D

Broken Wings, 1.část

28. prosince 2008 v 12:59 Broken Wings
Aaren měl krásný byt v pátém patře nově postaveného činžáku. Koupil ho teprve nedávno, ale zamiloval si ho hned. Byl prostorný, útulný… Naprosto mu vyhovoval. Ložnice měla okno na západ, takže ho ráno nebudilo protivné sluníčko a večer tam bylo vždycky o něco víc světla. Koupelna sice byla stále poměrně malá, ale alespoň poprvé v životě zažil, jaký to je pocit moct si ve vaně natáhnout nohy. Při jeho výšce to nebývalo obvyklé. A obývák… To byla teprve báseň. Nejprostornější místnost bytu s dostatkem místa na cokoliv. A hlavně s dlouhým a velkým oknem a vchodem na balkón. Často u toho okna stával, když bylo tak krásně jako teď a díval se ven. Sice byla noc, ale díky mohutnému městskému osvětlení to nikterak nevadilo. Pomalu dopíjel skleničku vína a střídavě si protahoval záda a masíroval svaly na krční páteři. Dnes to byl náročný den, musel nejdřív do banky, pak do agentury, kde se to lehce zvrtlo, jelikož jeho starého šéfa vystřídal mladý ambiciózní blbec, no a protože on sám byl také mladý blbec (ambiciózní sice taky, ale pouze skrytě), nemohli si navzájem přijít na jméno. Dnešní hádka ho dokonce přiměla uvažovat, jestli nemá s touhle prací skončit. Stejně už ho ty věčně stejné srdceryvné lidské příběhy, které si navíc musel vycucat z prstu, nebavily. Měl dost toho svého vlastního. I když, kdyby ho teď uveřejnil, byl by to trhák. A jeho smrt.
Zkrátka neměl za celý den ani jednu pořádnou šanci se uvolnit. A jeho záda (i ti bílí vetřelci na nich) mu to dávaly pociťovat. Bylo to, jako kdyby vás ráno posadili na židli a vy jste do večera nemohli vstát. Vašemu zadku a kostem by se to určitě nelíbilo.
Pokud nechtěl, aby ho někdo nahlásil Guinessově komisi jako kandidáta na titul "Největší hrb", musel svá křídla složit a přitisknout k zádům co nejpevněji. A ono to šlo, skoro to vypadalo, jako by mu v zádech mizela, když chtěl, nebylo poznat skoro nic. Ale když se takhle držel celý den, tak bývaly večery pěkně krušné. Tak jako teď. A žádný lék proti bolesti na to nepomáhal. Přišel na to už dávno. Je to jako kdybyste odmítli používat nohy, zkrátka to nevydržíte. Jediné, co pomáhalo, bylo, když dal aspoň jednou za dva tři dny svým křídlům volnost. A od té doby, co bydlel v tomto krásném bytě, se občas byl i proletět nad městem. Byly to okamžiky skutečného štěstí a blaha. Tělo je vždy úzce spjato s psychikou a nic na vašem těle není navíc. Tedy, pokud se člověk nepohybuje v tom menším měřítku. Křídla o rozpětí třech metrů už jsou docela podstatná část. Byla tu od toho, aby je používal, ale nikdo už se ho neptal na to, jestli je používat chce.
Nebyla tam vždycky. Možná že kdyby se s tím narodil, sžil by se s tím líp. Tohle ale přišlo až hezky v pubertě, jako kdyby těch změn tenkrát už tak nebylo dost. A přišlo to potichu a nenápadně. Ale pak udeřilo vší silou. Nejdřív ho jen často bolela záda. Speciálně kvůli tomu koupili novou postel, když se to nezlepšilo, poslali ho na masáže, a když ani ty nepomohly, poslali ho za doktorem. Jejich rodina neměla nikdy doktory v lásce, a měla k tomu důvody. Doktor mu pak na rentgenu našel v okolí páteře několik malinkých výrostků, což nebylo nic divného, vzhledem k minulosti jeho rodičů byly nějaké ty mutace téměř povinností. Napsal mu jasnou diagnózu, řekl několik cviků a tečka. Že by cvičení nějak pomohlo, to se říct nedalo, víceméně se to nezhoršovalo. Dokud ho jednou nad ránem neprobudila šílená bolest. Nedala se vydržet, tak šel do koupelny, aby si mohl vzít prášek z lékárničky. Nejdřív spolkl pilulku a pak hledal ještě mastičku, kterou mu doktor předepsal. Sundal si triko, aby si ta zpropadená záda mohl natřít, a ztuhl. Triko bylo zezadu celé od krve. Rychle rozsvítil velké světlo a natočil se zády k zrcadlu. A to, co uviděl, ho natolik šokovalo a vyděsilo, že nebyl schopný se pohnout ani vydat hlásku. Nejen že měl celá záda od krve, ale co hůř, ta krev vytékala ze dvou ran, které byly dlouhé zhruba deset centimetrů. Po nekonečně dlouhé chvíli, kdy stál jako solný sloup a nemohl se ani pohnout, se zhroutil na zem, kde se stočil do klubíčka, chytil se za hlavu, začal se třást a zoufale brečet. Bál se tak, až myslel, že zešílí. Vůbec netušil, co se to děje. Jako kdyby jeho máma snad něco vycítila (nebo to byla náhoda?), našla ho tam asi o 15 minut později.
"Mami, mami…" koktal vyděšeně a hlas mu přeskakoval.
"Tiše, tiše, uklidni se." Držela ho za ruku a konejšivě ho hladila po vlasech.
"Co, co se… Děje?" ptal se, jako kdyby to mohla vědět.
"To nic." Uklidňovala ho, jako kdyby zničehonic se otevírající rány na zádech byly běžná věc. Pouze pod něj naskládala osušky, aby krev neponičila podlahu, trpělivě u něj seděla a snažila se ho aspoň trochu uklidnit.
Cítil na svých zádech zvláštní šimrání, ale neměl odvahu zeptat se, co se děje, co to je, natož se otočit. Když se slunce pomalu vyhouplo nad obzor, bylo po všem. Bolesti povolily a na jeho zádech se, potřísněna krví, skvěla andělská křídla. Matka ho poslala spát, že to vyřeší potom. Nevěřil, že by byl schopný po tak strašlivém zážitku usnout, ale sotva se hlavou dotkl polštáře, odpadl vyčerpáním. Prospal celý den a k večeru se tak teprve konečně mohl dozvědět, proč se tohle všechno stalo…
Aaren s povzdechnutím odložil prázdnou skleničku a převlékl se z košile do obyčejného trika, kterému občas z legrace říkal výletní. Ne že by si ho odněkud přivezl, koupil ho v normálním obchodě za pár babek, ale byly v něm vystřižené dvě díry. Zákon o neprostupnosti tvrdé hmoty bohužel platil i v jeho případě, pokud si nechtěl při lítání oblečení roztrhat, musel ho lehce poupravit.
Byla to skutečná úleva, když mohl přestat svá křídla křečovitě tisknout k tělu a dát jim volnost. Několikrát s nimi mávnul. To mohl sice klidně udělat na balkoně a měl by tam na to i víc místa, ale nechtěl riskovat víc, než bylo nezbytně nutné. Už tak ho na jeho cestách několik lidí zahlédlo a byl z toho slušný skandál. Lochnesská příšera se přestěhovala na nebe. Anebo svět konečně svou návštěvou poctili marťani.
Když uznal, že je všechno v pořádku, vyšel na balkon a potichu se vznesl. Rychle vystoupal nad střechy paneláků, aby ho lidé nemohli vidět ze svých oken, a užíval si volnost, kterou měl. Nebylo ani tolik chladno jako jindy. Mikinu, uvázanou kolem pasu, mohl klidně nechat doma. Foukal jenom lehounký větřík. Hlavně ať se mu do cesty zase nepřiplete hejno ptáků jako posledně, to nebylo zrovna příjemné setkání. I když z něj měli přirozený strach, byl o dost větší než oni. Víceméně jich bylo zase mnohem víc a díky životu ve městě byli také značně oprsklí.
Rozhodl se letět trochu jinou trasu než kterou lítával obvykle, toho krásného večera bylo škoda nevyužít. To ho málem stálo bolestivou srážku s kostelní věží, kterou v té tmě přehlédl. Rychle dosedl na její střechu, bylo to rozhodně snesitelnější než se na ní rozplácnout jako žába. Úlevně vydechl. To bylo o kousek.
Lehký vánek k němu donesl útržky jakéhosi rozhovoru. Zvědavě slezl na parapet a opatrně vyhlédl na ulici. Uviděl tam stát dva strážníky a nějakou dívku. Nevypadalo to, že by jí zatýkali, spíš se s ní družně bavili. Nebo jí možná chtěli zatknout a ona je uplácela svými vnady. Taky možnost.
Aaren se rozhodl, že je nechá být a poletí dál, jenže ve chvíli, kdy se postavil a chtěl vzlétnout, si ho ti lidé dole všimli.
"Hej, ty tam!" zakřičel na něj jeden strážník. A tehdy udělal Aaren osudovou chybu. Místo, co by se rychle přikrčil za zdí věže, oběhl jí a strážníkům uletěl nepozorován druhou stranou, chtěl se co nejrychleji dostat pryč a tahle zbrklost ho málem stála život. Jakmile se totiž jenom kousek vznesl, policista sáhl po zbrani a vystřelil. Aaren si uvědomil jenom ostrou bolest, která náhle vybuchla zdánlivě odnikud a po krátkém marném boji, kdy se snažil udržet ve vzduchu, začal padat k zemi. Jeho pád naštěstí zmírnili keře, které rostly před kostelem, takže se mu nic vážnějšího nestalo. Hlava se mu motala a byl totálně dezorientovaný, křik: "Za ním, najděte ho!" ho ale donutil pokusit se dát své smysly dohromady a utéct. Měl na paměti, co mu řekla matka:
"Pamatuj, že se o tobě nikdy nesmí dozvědět lidé. Ti, co tohle udělali, mají dlouhé prsty, chytli by tě a už nikdy nepustili na svobodu. Nezabili by tě, ale věř, že to, co by tě čekalo, by bylo horší než smrt."
Ale i kdyby se jim nedostal do spárů, netoužil, aby se na něj celé město chodilo dívat jako na cvičenou opici. I přes rudou clonu bolesti před očima se dal do běhu. Je to neuvěřitelné, co vše je lidské tělo schopné vydržet, když mu jde o holý život. Mohl běžet ještě rychleji, ale nedokázal složit pravé křídlo, vypadalo to, že to schytal právě do něj. To mu běh nijak neusnadňovalo. Zahnul na dlouhou rovnou cestu podél hlavní silnice. Nemají tam na něj odkud vybafnout, nemůžou mu nadběhnout. A třeba si cestou všimne místa, kde by se mohl schovat. Podle ruchu za svými zády poznal, že se k nim přidalo ještě několik lidí, které cestou potkali. Hotové davové šílenství. Ještě že je téměř jedna v noci, běžet tudy o dvě hodiny dříve, měl by za chvíli v zádech polovinu města.
Už začínal ztrácet dech a cítil, že co nevidět mu dojde i poslední zbytek sil, co měl. A jedna postava se utrhla davu a začala ho dohánět. Poplašeně se začal rozhlížet kolem sebe. Musí tu přece být někde něco, kde se může schovat!
Nakonec v posledním zoufalství zaběhl do jedné postranní uličky, ač se všem podobným uličkám chtěl ještě před chvílí vyhnout. Bylo mu ale jasné, že nikde jinde než tam momentálně úkryt najít nemůže. Po několika zběsilých kličkách mezi domy mu padl do oka vysoký starý dům, s rozbitými okny a dveřmi přidělanými kusy dřeva. Lidé se zdáli být dostatečně daleko od něj, aby se stihl schovat. Doslova vskočil dovnitř jedním vytlučeným oknem, nic horšího než další škrábance mu z tohohle kaskadérského kousku nehrozilo. Zůstal ležet na zemi a ztěžka dýchal. Měl pocit, že se mu snad rozskočí hlava a srdce vyskočí ven z těla, jak divoce mu tlouklo.
Dav naštěstí předusal kolem domu bez jediného zastavení. Když bylo ticho, odvážil se Aaren zvednout hlavu a trochu se narovnat. O tom, že by se postavil, nemohla být ani řeč, neměl už sílu ani na to. Letmým pohledem zkontroloval, jestli jim náhodou nezanechal krvavou stopu, a když zjistil, že sice ano, ale nikterak velkou, ta se v té tmě ztratí, vydal se nahoru do patra. To kdyby je náhodou napadlo se vrátit.
Doploužil se do prvního poschodí a padl vyčerpáním. Jeho rozbouřené smysly a rozbolavělé tělo zahalila laskavá tma…

Kingdom Of Libria, 35.díl

27. prosince 2008 v 23:27 Kingdom Of Libria
Malcolm přešlapoval z nohy na nohu a nervózně se rozhlížel kolem sebe. Zajímalo by ho, který blbec mohl prohlásit, že momentální nápady jsou ty nejlepší. U něj to tak rozhodně neplatilo. Ale byl tak v ráži, že nemohl jinak. Šíleně se pohádal s Coreym. Už když mu tím svým nepříjemným tónem oznámil, že s ním potřebuje hodit řeč, mu nálada klesla nebezpečně k bodu mrazu. V těhle chvílích měl vždycky pocit, že mluví se svým nadřízeným. Upřímně ho děsila myšlenka, že by to mohla být pravda, ale ta jeho povýšenost byla skutečně autentická.
"To, že chodíš s mojí ségrou, akceptuju a nemám s tím problém, aby sis nemyslel, že je za tím tohle." Řekl Corey mimo jiné na úvod.
"No to jsem sám zvědavej, co z tebe vypadne." Poznamenal jedovatě Malcolm.
"Nemám pro tebe moc dobrou zprávu." Začal Corey, "Za tím incidentem v nemocnici nebyl nikdo jiný než Kash, a dal mi takový poměrně nekompromisní ultimátum. Buď ty se rozejdeš s mojí ségrou, nebo se jí prej něco ne zrovna hezkého stane."
"Hm, ale s tím my počítáme už dlouho, ne?" poznamenal s úšklebkem Malcolm.
"Můžeš to brát vážně?"
"Klidně, ale ty se trochu uklidni."
"Já jsem klidný."
"No to teda nejsi."
A to zjevně odstartovalo to, že mu Corey řekl několik věcí, které si rozhodně nemohl dát za rámeček.
"Já vím, co dělám! Přestaň se už do mě srát, mám to pod kontrolou!"
"Jo? No tak to jsem zvědavej, co na to řekneš, až zjistíš, že ti nekecám, i když si evidentně myslíš, že ano. To bude docela příjemný překvápko."
Tak proto tu teď stál. Chtěl mu dokázat, že to, co říkal, není pravda. Co on vůbec o Kashovi ví, vždyť ho vůbec nezná!
Konečně dorazili. Nookie, Dude a MiX šli vepředu a Nookie se zrovna smála, jako kdyby jí ti dva snad lechtali na žebrech, vzadu jejich skupinku uzavírali Kash a ID.
"Máš chvilku? Jen pár minut." Oslovil Malcolm suverénně Kashe.
"Sorry, ale ani pár minut." Chtěl se okolo něj Kash protáhnout, ale stalo se něco naprosto neočekávaného. Nookie se prudce zastavila a otočila se.
"A proč bys neměl mít? Času máme fůru."
"No a co?" opáčil bohorovně Kash. Býval by kolem ní prošel taky, ale na rozdíl od ní si všiml, že Dude a MiX se rovněž otočili a netvářili se, že by ho pustili bez protestů. Evidentně stáli při ní.
"No a co? Určitě tady na tebe čekal jakou dobu, tak se přestaň chovat jako nějakej sobeckej magor a jestli s tebou chce mluvit, tak tu s ním chvíli zůstaň. Těch pár minut tě přece vůbec nezabije."
"Tak noblesní rozkaz nemůžu ignorovat." Utrousil otráveně Kash a udělal čelem vzad.
"Jdu nevhod?" zeptal se Malcolm.
"To je jedno. Tys evidentně posledně nedával pozor a když jsem ti říkal, abys za mnou nelez, tak jsi neposlouchal." Řekl neomaleně Kash.
"Co jsem ti zase provedl?" ušklíbl se Malcolm a opřel se zády o zeď.
"Nic! Stačí, že existuješ." Udělal Kash rozčilené kolečko.
"Prosím, nechtěj, abysme si museli ten poslední rozhovor zopakovat." Upozornil ho Malcolm, že se skutečně chová jako idiot.
"Proč jsi tady?" přešel Kash radši k věci.
"Kvůli Coreymu." Řekl Malcolm.
"Ani nemluv dál." Přerušil ho Kash, "Víš co? On má pravdu. Smiř se s tím. On na rozdíl ode mě nemá důvod ti lhát."
"Cože? Proč bys mi měl lhát? Nebo, proč mi lžeš, pokud mi lžeš?" zarazil se Malcolm.
"A já už měl pocit, že jsem ti to vysvětlil důkladně." Vydechl otráveně Kash, "To si myslíš, že je v mejch silách udržet tě naživu? Ne, naopak, dokonce ti naopak do toho hrobu budu muset pomoct, jestli ti to ještě nedošlo."
"Ale já po tobě přece nechci, abys mi pomáhal, já se o sebe dost dobře umím postarat sám, a když ne, pomůžou mi kluci." Ušklíbl se pobaveně Malcolm.
"Jo, to jsem viděl." Skočil mu Kash opět do řeči.
"Hele, nech mě domluvit." Utnul jeho protesty Malcolm, "Já mám naopak plán, jak z tohohle průseru vysekat tebe."
"Cože?" Kash měl pocit, že špatně slyší, "Jakej?"
"To ti nemůžu říct. Ale musíš mít trpělivost. Dej mi ještě jenom trochu času, a slibuju ti, že bude všechno v pořádku." Ujišťoval ho Malcolm.
"Nic nebude v pořádku!" vypěnil najednou Kash, "Pochop to už! Kdyby existovalo z téhle situace jiné východisko, než je smrt, kterou si celou dobu tak úpěnlivě přeju, tak to si piš, že už bych s tím něco udělal sám! Ujasněme si to ještě jednou - mě popravili za zradu. Dali mi tenhle znak. Díky tomu mě mohl císař oživit. Dokud budu mít znak, jsem jeho. Ano, je možnost, že by mě ho princ mohl zbavit, ale když to udělá, císař mi ten život, co mi daroval, zase hezky vezme. Což určitě není konec podle tvých naivních představ."
"Ty máš strach." Řekl najednou Malcolm, místo očekávaného proslovu.
"Cože?" zeptal se Kash, jestli dobře slyšel.
"Ty se bojíš." Zopakoval to Malcolm.
"Tohle nemá cenu." Zakroutil Kash hlavou a chtěl odejít. Malcolm mu na poslední chvíli skočil do cesty.
"Počkej přece. To není myšlený jako nějaká výtka nebo posměch nebo tak, je to konstatování faktu. Jestli to tak není tak dobrá, to přece ještě není důvod, abys byl na mě naštvanej."
"Přestaň mě už trápit! Proboha tě prosím, přestaň už s tím!" chytil ho Kash za ramena a zatřásl s ním, "Uvědomuješ si vůbec, jak šíleně mi tímhle ubližuješ? Říkám ti, nech už toho! Nech na pokoji mě i cokoliv, co se mnou souvisí!"
"Promiň, ale to neudělám." Zakroutil Malcolm hlavou, "Nevidím to tak černě jako ty, pořád ještě vidím tu naději."
Bylo to vlastně ohromně dojemné, jak tvrdohlavě se chtěl o Kashe postarat, ale ten to nebyl schopný ocenit, protože tohle bylo přesně to, co nechtěl. Už aby bylo po všem. Chtěl být stejně bezcitný jako byl při proměně. Jak dřív lpěl na jakési staré části svého já, tak teď už jí nechtěl vůbec pociťovat, chtěl se jí zbavit, protože znamenala jenom trápení. Byl rozhodnutý čím dál víc. Udělá to, kývne na to, protože tohle už nemá žádný význam, ani ten minimální, co mělo ještě nedávno. Jak naivně si myslel, že ho potřebuje. On ho nepotřebuje. Postará se o sebe sám, měl pravdu. Vždycky byl lepší. Nemůže se o něj pořád tak starat, pokud chce dosáhnout svého cíle. A tomu blbcovi to vůbec nedochází a ještě ho chce zachraňovat!
"Kashi, co je?" zeptal se najednou starostlivě Malcolm.
"Proč?" nechápal Kash. Pak si ale uvědomil, že má v očích slzy.
"Vidíš co děláš." Promnul si oči, "Nech už mě do prdele na pokoji, varuju tě po stopadesáté prvé a naposledy."
A pak už doopravdy zmizel v útrobách klubu, kde měli za pár hodin hrát. Malcolm za ním smutně koukal. Ale aspoň měl to, co chtěl. Corey neměl pravdu. Proč mu sakra lže? Určitě je chce záměrně rozeštvat. Debil! Tohle mu dá sežrat co nejdřív… Začínal mu pěkně lézt krkem. Cestou zpátky domů vzpomínal na všechny okamžiky, kdy na něj byl Corey nepříjemný nebo kdy si ho dobíral. Zjistil, že jich bylo více než dost. Tomu se musí učinit jednou provždy přítrž! Sám na něj asi stačit nebude, ale když řekne Johnovi… U něj bude určitě mít podporu. To by mohlo vyjít. Dva už ho udolají. A Darrenovi prostě zakážou se do toho plést. Tohle bylo jenom mezi nimi.

Broken Wings - úvod

27. prosince 2008 v 0:40 Broken Wings
Zapamatoval, nebo spíš naučil, jsem se jednu věc - pokud jste trvale až po uši v nějakém problému, má to jednu výhodu. Už jen máloco vás dokáže vykolejit.

Protože mě už opravdu asi vyvede z míry máloco. Přítelkyni jsem neměl už deset let. Sex tak leda příležitostný. S otcem se už nějaký ten pátek nestýkám. S mámou sice ano, leč naše rozhovory se omezily na její mlčení a moje zírání na náhrobní desku. Práce je mizerná. Sedím doma za počítačem, občas zajdu do agentury. Pisálek na volné noze. Moji přátelé by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Ale myslím, že čtyři je naprosto ideální číslo. Ten zbytek lidí, co ještě znám, totiž musím užívat pouze po malých kapkách, přílišné množství škodí zdraví. A to je tak ta jediná věc, která je v mém životě v dobrém stavu. Ještě aby tomu v necelých třiceti letech bylo jinak.

Mluvil jsem o svojí mámě… U jejího hrobu jsem jeden čas býval skoro pořád, protože jsem měl vůči ní hrozné výčitky svědomí. Vždycky byla skvělá. I když mě občas štvala tím, že se mnou i přes pokročilou pubertu odmítala mluvit jako s dospělým. Jednat to ano, vždy mě měla za rozumnějšího než jsem ve skutečnosti byl, ale mluvit, to ne. Pořád používala zdrobnělinky. Pořád a pořád dokola. A bylo jí jedno, kdo to uslyší, protože jsem byl její nejmilovanější brouček. Připravila mi tím pár skutečně trapných okamžiků. Když mi bylo osmnáct, což bylo mé nešťastné a zlomové období, řekla mi jednou u večeře andílku. Šíleně jsem se s ní pohádal a do smrti s ní nepromluvil. Nebylo to nic těžkého, necelé tři týdny poté ji srazilo auto. Ožralej debil, co si pletl okresku s dálnicí.

S tátou už nás nic nedrželo pohromadě. Nedokázal snášet sám sebe a mě už tuplem ne. Já na tom byl naprosto stejně. Takže se není čemu divit, že to vypadá, že už do smrti nepromluvím ani s ním. Vždycky byl šíleně frustrovaný. Dneska ho chápu mnohem víc než když mi bylo o těch deset let míň, ale tenkrát jsem ho za to nenáviděl. Dnes ho prostě jen nechápu. Vzdal se. Všeho a všech. Úplně to zabalil. Jenom máma ho dokázala držet nad vodou, protože byla tak krásná a veselá a chytrá. Taky smutná, ale uměla s tím zacházet. Jsem jí vděčný, že mě to také naučila, i když jen zčásti, úplně to nestihla. Jenom díky ní jsem to taky nezabalil. Pouze jsem se několika věcí musel vzdát. Ale slyšeli jste přece, jaká má život pravidla. Zaprvé, život je plný obětí. Zadruhé, ty jí nebuď.

Otec mi jednou, to už bylo po té mámině nehodě, vmetl do obličeje, že se kvůli mně chtěl zabít. On! Kvůli mně! Že prý mu působí bolest jenom dívat se na mě. Nádherná slova útěchy, když jste psychicky na dně ze své samotné existence a květiny z pohřbu vaší matky ještě ani nestačily uvadnout. Tehdy jsem měl také chuť se vším skoncovat. Ale já jsem nebyl zrůda. To byl naopak ten čas, kdy se ze mě k mé smůle bohužel stala na několik měsíců oběť.

Znám hromadu rodičů, co nevydejchali pohled na své postižené dítě. Je to pokrytecké, leč pokud morálka zavře obě oči, pochopitelné. Ego se musí svíjet jako divé, když, zejména průměrně sebevědomý chlap, vidí, že jeho vrcholné dílo, ta jedna vyvolená spermie, dala vzniknout retardovi nebo kriplovi. Ach, ty lidská pýcho… Jenže já nezraňoval otcovo ego. Já byl pouze připomínkou nejhorších zážitků v jeho životě. Snad bych se s tím i dokázal smířit. Kdyby máma do našeho vztahu neměla úplně stejnou startovní čáru jako otec. To z něj teprve udělalo grázla. Tvářil se, jako kdyby mi po těch sedmnácti a půl letech narostla druhá hlava, tři nohy a baziliščí ocas. A ona to byla jenom obyčejná křídla…


mám parádní námět...:)

26. prosince 2008 v 11:12 *-*-*-*-*-*Povídky*-*-*-*-*-*
Mám parádní námět na povídku a plánuju ho rozhodně zpracovat, protože to by byla škoda nechat takový materiál ležet... Bylo by to jenom kratší, protože by to bylo podle snu, takže by nešlo o děj, ale spíš o pocity. Jo a rozhodně by to nebyl slash.:D Jen nevím, jestli to tu budete chtít, když nevím, jestli to bude vůbec někdo číst (nebo jestli se někdo aspoň pokusí:)). Mám sem dávat další povídku?

NickyHayden


ježíšek byl skutečně úžasný

25. prosince 2008 v 14:23 My World
Zkopíruju to z druhého blogu, jsem líná psát znovu prakticky to samé...

Věděla jsem, že dostanu buď nový mobil nebo mp3, takže hlavní dárek mě zklamat nemohl... Ale to okolo, to mě dostalo.:) Konečně po asi sedmi letech jsem dostala své vymodlené tisícovkové puzzle (takže mám příští rok co dělat:D), konečně diář, který je co k čemu, a hromadu oblečení, kterým se mi kupodivu mamina konečně jednou doopravdy trefila do vkusu.

Image Hosted by ImageShack.us

Světřík i pásek super... Hlavně tedy svetřík, je mohérovej, takže náramně pohodlnej a hlavně hřeje, to se bude na gymplu hodit.:D

Image Hosted by ImageShack.us

Jak rukavičky tak lak také nové... Tomu laku jsme dali důvěrnou přezdívku rtuť, jelikož tak doopravdy vypadá.:D A druhý je švestička, protože má dokonale švestkovou barvu - ten mám bohužel na nehtech na nohou, takže vám ho zde nemůžu demonstrovat... Jo a rukavičky mají ještě dole falešný kožíšek.

Image Hosted by ImageShack.us

A toto je prosím dar největší... Aniž bych se mamině kdy byla zmínila, zjevně jí osvítil duch svatý a koupila mi korzet!! (a k němu se skvěle hodící pásek). Obchod Jennyfer mám můžu jedině doporučit - uznejte, že za 300 je to vyloženě za hubičku - a mají tam k němu i rukavičky se stejnou výšivkou.

Image Hosted by ImageShack.us

vánoční díl Toma a Jerryho:)

23. prosince 2008 v 11:29 Co se mi povedlo taky najítXD
Řekli byste, že je to starý už přes šedesát let?


Jamelia - Beware The Dog

22. prosince 2008 v 12:32 Poslouchám, zaujalo mě
Protože originální klip je něco příšerného, dávám sem kousek filmu Make It Happen, kde tahle písnička zazněla. A věnovala bych to Sarah, protože je to zrovna jeden z mála momentů, kdy v tomhle filmu můžete vidět tancovat Ashley z PCD.;)


tum tu dum tu dum

21. prosince 2008 v 21:04 My World
Bylo to prostě úža.:) Skvělej den...
Škoda, že musel zase někdo přijít, a tu náladu mi zkazit. Jo, už je to tak, holt není v životě člověka den, kdy by mohl celých 24 hodin zažívat jenom nezkalené štěstí.
Ale mám náladu zpívat a chtěla bych to vrátit zpátky. A ode dneška začnu chodit do Lucerny (do místní vinárny), abyste věděli! Štěstí přeje připraveným.:D


Láska je tu s nami

20. prosince 2008 v 15:46 My World
...že keby som tak zomrel, rýchlo by mi došlo ako som si pekne žil...

Kdepak KoRn, ty jsem si na špatnou náladu pustila původně, ale Peter Nagy. Je to jako kdyby Bon Jovi zpívali ve slovenštině, ještě o stupeň lepší.:) Poslouchám Sám s nohami na stole, píšu článek o ničem a dementně se usmívám. A opět je mi jednou líto, že neumím pořádně slovensky. Ne že bych nerozuměla, ale texty přepisovat neumím. Budu to hrát na schovívavost nejen Slováků, ale i slovensky hovořících Čechů.:D

...či peňaženku nosíš v saku pri srdci či v zadnom vrecku nohavic, svet je pekný iba pokial si na svete...

A tenhle obrázek si určitě nakreslím. Bude to sice jistě zabíračka, ale tyhle výzvy já ráda:


...Poďme sa zachránit, radšej nikdy ak nie hned...

klasifikace hoven

20. prosince 2008 v 14:06 Co se mi povedlo taky najítXD
Nalezeno u Missynky... Tlemila jsem se u toho snad půl hodiny.:D

Duchovo sraní Je typ, kde cítíte, že hovno jde ven, vidíte hovno na toaletním papíře, ale v míse žádné hovno není.
Čisté sraní Je typ, kdy cítíte, ze hovno jde ven, vidíte hovno v míse, ale na toaletním papíře po něm není ani stopy.
Mokré sraní Utřete si zadek padesátkrát, a pořád cítíte, ze to není ono. Sraní úspěšně skončíte vložením záchodového papíru mezi zadek a spodní prádlo, abyste ho (to prádlo) neponičili těma děsnýma hnědýma skvrnama.
Sraní ve druhé vlně Takovéhle sraní se vyskytuje ve chvíli, kdy sraní končíte, kalhoty máte vytažené ke kolenům a náhle zjistíte, ze potřebujete srát ještě dál.
Sraní typu "Mozek vyjíždí vaším nosem" Občas také zvané "Sraní naskakující žíly na čele". Při takovém sraní musíte tlačit tak, že celí zfialovíte a dostanete téměř mrtvici.
Hovno zvané Lincolnovo polínko Tento druh hovna je tak obrovský, že máte strach ho spláchnout bez toho, aniž byste ho nejdříve nerozšťouchali na kousky záchodovým kartáčem.
"Bože, jak rád bych se vysral" sraní Druh, kdy chcete srát, ale i poté, co téměř vytlačíte svá střeva, jediné co můžete dělat, je ochromený a prdící sedět na míse.
Sraní s mokrými půlkami Též zvané "Rychlé vyložení". Je to druh, který projde ven tak rychle, že náraz na hladinu mísy ostříkne váš zadek.
Tekuté sraní Druh, při kterém ze zadku vystříkne žlutohnědá tekutina, potřísní celou mísu, a zároveň ve stejné chvíli spálí citlivé zakončení vašeho tlustého střeva.
Sraní po mexickém jídle Třída sama pro sebe.
Miláček davu (zvaný též Potěšení pro každého) Tohle hovno je tak úchvatné svou velikostí anebo vzhledem, že ho prostě před spláchnutím musíte ukázat ještě někomu dalšímu.
Vylepšovač nálady Je hovno, které se podaří vyrobit po delší zácpě, a vy zase můžete být konečně sám sebou.
Rituál Sraní, které je prováděno v ten samý čas každý den a dokonalosti dosahuje za pomoci novin.
Hovno pro Guinessovu knihu rekordu Hovno tak pozoruhodné, že by mělo být zaznamenáno pro další generace.
Sraní zvané "Konec líbánek" Jakékoliv hovno vytvořené za přítomnosti jiné osoby.
Ten, který sténá, aneb Vzdychač Tak obrovské hovno, že se nedostane ven bez vokální asistence.
Plavec aneb hydrofob Toto hovno, které je charakterizováno svou plavbyschopností a nepotopitelností, je schopno se znovu a znovu vynořovat i po mnoha spláchnutích.
Zákopník Hovno, které nejde setřást. Obvykle je na něj nutno zaútočit kolébavým či skákavým pohybem, často se ovšem také stává, že jediným řešením je popostrčit ho malým kouskem toaletního papíru.
Přízračné hovno Takové hovno se záhadně objeví v záchodové míse a nikdo nepřipouští, že by ho tam kdy vložil.
Kuk-a-jepryč hovno (peek-a-boo hovno) Teď ho vidíte, teď zase ne. Tohle hovno si s vámi pěkně zahrává! Vyžaduje značnou dávku trpělivosti a výbornou kontrolu svěrače.
Vymeditované hovno Vyvolané projímadlem. Nepočítá se.
Sraní zvané Rychlá vykládka Je to ten druh, který je venku tak rychle, že sotva dostanete kalhoty ke kotníkům ve chvíli, kdy už je po všem.
Hovno zvané Tekutý instalatér aneb Zátka Tento druh hovna je tak velký, ze totálně ucpe toaletu, která po spláchnutí přeteče a potřísní podlahu. (Měli jste se řídit radou uvedenou u Lincolnova polínka)
Sraní zvané Míšní pumpa Tohle hovno při cestě ven bolí tolik, že byste přísahali, ze musí vycházet jinudy, než standardní cestou.
Sraní zvané "Myslím, že dneska porodím zadkem" Velmi podobné Lincolnově Polínku nebo Míšní Pumpě. Tvar a velikost tohoto bobku připomíná půllitrovou plechovku od piva. Poté, co se vám ho nakonec podaří vypudit zůstává na konci vašeho zažívacího traktu chvíli vzduchoprázdno.
Sraní při kterém si říkáte "Příště musím to jídlo rozkousat pořádně" Je takové, při němž vám zbytky paprikových chipsů, které jste snědli včera večer, pořeže vnitřek análního otvoru ve chvíli, kdy si ráno ulevujete.

a kámoška prohlásila, že jí zde chybí ještě Aftershock sraní aneb sraní vykonané po dlouhé a stresující přednášce před davem lidí.

tak tohle nedávám!:D

19. prosince 2008 v 22:23 My World
Že mám čuch na raky, to vím už dávno, ale že dokonce i na ty ve stejnej den narozený, to jsem fakt nevěděla. Dneska jsem s velkým šokem zjistila, že jeden jistý, vám jistě známý, Milda se narodil ve stejný den jako Kash.:-O Škoda, že Kash nemá na stránkách uvedený i rok, kdyby to bylo i ve stejný rok, asi bych dostala infarkt...

Kingdom Of Libria, 34.díl

18. prosince 2008 v 21:09 Kingdom Of Libria
"Fajn, takže zítra tady co nejdřív s výsledkama?"
Jenže kvůli schůzce druhý den se málem strhla obrovská hádka, protože Corey najednou začal protestovat, že chtěl být s Cassie a John začal zase strašit se školou. Asi měl skutečně nějaký večer zodpovědnosti a rozumu, podle toho, jak se choval. A Malcolm byl radši zticha.
"Já vás nenutím!" tlumil jejich rozhořčení Darren, "OK, tak si na to dáme víc času, a spicha si dáme za dny, jo? Ve tři, tady, vyhovuje všem?"
Na tomhle termínu už se byli naštěstí schopní dohodnout.
"Promiň, neber si to osobně." Rozhodl se Corey omluvit za to, jak před chvílí vyšiloval, "Já bych jenom rád měl taky nějakej soukromej život."
"Nikdo ti ho nebere."

Isn´t it weird?

17. prosince 2008 v 17:14 My World
Nebojte, stále existuju, jen nemám čas sem něco přidávat, a to včetně povídek. Jak už jsem psala Kája, během Vánoc se to snad změní, i když to vypadá, že i ty budu mít dost akční.:) Ale největší radost mám momentálně z toho, že zítra poslední den a pak na dva týdny sbohem, školo! V pátek budeme nejdřív dělat něco na ples (blíží se mi maturák, víte to vůbec?) a potom pojedeme s holkama někam oslavit Vánoce trochu předčasně.:)) O víkendu mě pak čeká generální úklid v sobotu a vystoupení v neděli. A pak už se prostě bude jenom čekat.:)
A za to, že jste tak hezky vydrželi, ten půst, vás teď potrestám.:D Dám sem písničku Weird od jisté skupiny Hanson, ploužák, který se málokomu líbí, ale jak už to tak bývá... Mě ano.:D


stužkovák - video

10. prosince 2008 v 22:25 My World
Tak tyhle exoti, to je naše třída...:D


bacha vole pitlane!

9. prosince 2008 v 20:57 Funny F1
Tahle hláška a tenhle smajlík jsou zkrátka nezapomenutelné.:D Mozci od S, kde vás mám, potřebuju vědět, na koho se to vztahovalo.:D


a pak se divte, že mu říkám tydýt:D

9. prosince 2008 v 19:15 Beauty Boys
Takovej náš malej dement.:D Však je to taky rak, že, Meckki?:D