Březen 2009

Katie I.

31. března 2009 v 20:51 | NickyHayden |  Beauty Girls
She wears a coat of color, loved by some, feared by others, she's immortalized in young men's eyes
But Beautiful is empty, beautiful is free, beautiful loves no one, beautiful stripped me

Dneska jsem koukala na Carrie a "canadian goddes" mě znovu dostává. Je zkrátka dokonalá.:-*



akce kulový blesk je za námi

31. března 2009 v 20:14 | NickyHayden |  GOOD BOYS TOGETHER
Tak a je to.:) V další rubrice jsem udělala pořádek a GBT jsou tak teď o něco přehlednější a ucelenější, než byli předtím. Nezahrnula jsem do toho ovšem "před" GBT, "Děti GBT" a Co se do GBT nevešlo, protože to už by bylo na jednu rubriku trochu moc a upřímně si myslím, že by to dohromady skoro vydalo na jednu internetovou stránku...:D
Také jsem splnila slib a vyměnila staré díly za ty nové, rozšířené. S tím jde ruku v ruce ten problém, že jsem neměla to srdce smazat staré články i s komentáři, které tam byly (k některým mám skoro až citový vztah:D), ale bohužel se mi nepovedlo uhlídat délku článků, takže to asi (určitě) nebude přesně sedět. Zkrátka bude komentář k něčemu úplně jinému. Ale abych to znova předělávala, na to už vážně nemám energii...

NickyHayden


Kingdom Of Libria, 41.díl

30. března 2009 v 22:35 | NickyHayden |  Kingdom Of Libria
Malcolm se bezradně rychle rozhlédl kolem sebe. Musí něco rychle vymyslet. Měl by nápad. Ale dělal to hrozně nerad…
"Johne?!"
"Rychle!" odvětil John, aby dal najevo, že slyší.
"Dostaň mě za nima! Prosím!"
-.-.-

Tenhle dotazník někomu dlužím...

26. března 2009 v 19:07 | NickyHayden |  My World
...už dlouho, a proto svůj dluh splácím.:)

1. Mé jméno: vznešené, čímž se ráda chlubím:)
2. Kde jsme se potkali? Na internetu, myslím, že to bylo u Daisy nebo u Verunky
3. Jaké mám prostřední jméno? Anna<3
4. Jak dlouho se známe? Hůů, to bude tak rok a nějaké drobné...
5. Kdy jsme se naposledy viděli? na konci loňského září
6. Kouřím? vodnici a ráda:)
7. Věřím v Boha? Už ne.
8. Co sis myslel(a), když si mě poprvé viděl(a)? Já tě poprvé neviděla, já tebou byla poprvé málem povalena přímo uprostřed smícháče.:D
9. Měsíc narození? Leden
10. Barva vlasů? liška ryšavá
11. Barva očí? mohla bych se kouknout na fotku, ale nebudu fixlovat a čestně přiznám, že nevím, ale tipnu si hnědé
12. Mám sourozence? Nevlastní
13. Co rád(a) dělám venku? Primárně fotíš. A toho zbytku je velmi mnoho, jsi činorodý člověk.:)
14. Co rád(a) dělám vevnitř (doma, na koleji)? Opět fotíš.:D Sedíš na kompu a píšeš si s Tomem a tím zbytkem...:D A koukáš na filmy a posloucháš hudbu.
15. Vzpomeneš si na jednu z prvních věcí, co jsem ti řekl(a)? Ani nápad. Ale vím, že nás Verunka chtěla dát dohromady.:D
16. Jakou muziku rád(a) poslouchám? Coldplay, Yael Naim... ale moje vzpomínky na tebe jsou spojený s Travis a Savage Garden.:)
17. Co je na mně nejlepší? Umíš rozdávat úsměvy a dobrou náladu, umíš říkat krásné zamilované věci...
18. Jsem stydlivý(á) nebo opak? Stydlínek, dokud nepřijde ke slovu alkohol.:D
19. Jsem vtipný nebo sarkasticky vtipný? Já myslím, že obojí je zastoupeno měrou zhruba stejnou.:)
20. Jsem rebel nebo se řídím pravidly? Umělec se přece nemůže řídit pravidly!
21. Považuješ mě za známého, kamaráda nebo dobrého přítele? Za přítele. Za někoho, koho si budu navždy pamatovat, ať tak či onak.
22. Viděl(a) jsi mě někdy brečet? A ne jednou.
23. Jsou moji rodiče stále spolu? Ne-e.
24. Kdybych měl(a) v zubech brokolici, řekl(a) bys mi to? Provokativně bych se na tebe šklebila a pak ti to s pobaveným úsměvem sdělila.:)

Pozdravuj pocestný, svět je malej, dokonalej...

23. března 2009 v 22:45 | NickyHayden |  My World
Tak tady přináším slibované fotečky z třídní kalby.:) Nějak nemá cenu se o tom rozepisovat, protože já jsem zdrhla záhy, těsně před desátou... A jen tak báj d wej vím, proč jsem to udělala.:D Některé věci člověk musí užívat po malých kapkách. Bylo to fajn a líbilo se mi tam, ale nejsem si tak docela jistá, jestli bych stejný názor měla i poté, co bych tam zůstala déle... A nakonec nás tam přišlo míň než to vypadalo, na to, jak se všichni dušovali, že přijdou... Ale já sama ostatně jsem ještě deset minut před začátkem dřepěla u kámošky a byla přesvědčená, že nikam nejdu.:D

Evička byla ten večer hodně vtipná...:D Hlavně když už to bere s humorem.:)
A Zuzka s Trefílkem... Ty se taky dobře předváděli. Ale to je dobře, aspoň má člověk co fotit.:D
Jak to Awí dělá, že má na každý druhý fotce přivřený nebo ještě lépe úplně zavřený oči?
Zuzka se snaží uškrtit Tréfu a ten se samozřejmě vehementně brání.:D
Tak přeladíme na trochu méně násilnou notu.:D Tyhle slečny jistě všichni dobře znáte. Reklama na víno.:D
Tady se nám někdo tulííí...:D
No a tady taky, samozřejmě, bez toho to nejde.:))
Tady už se Haluzka pomalu transformovala do mého věrného pejska (nebo spíš pěkně vymazleného pejska:D)...
.
.
.
.
THE END

upozornění:)

22. března 2009 v 17:20 | NickyHayden
Už brzy proběhne akce "kulový blesk", která se bude týkat GBT. Hodlám totiž celou rubriku překopat, udělat rozcestníky a tak, ale hlavně plánuju dát sem konečně ty rozšířené a opravené verze, protože když jsem po sobě nedávno některé díly četla, poléval mě studený pot... V opravách už finišuju, takže brzo se můžete těšit na GBT v trochu novém kabátku.:)

Kingdom Of Libria, 40.díl

21. března 2009 v 21:25 | NickyHayden |  Kingdom Of Libria
Darren pomalu rozlepil oči. Víčka měl neuvěřitelně těžká a cítil se jako po dlouhém a divokém tahu. Pokoj se topil v mírném přítmí, sluníčko do něj skrz zatažené závěsy pronikalo jen částečně. Jak se jen dostal domů?
Pomalu se pokusil posadit. Hlava i žaludek se držely na svém místě, i když to nebylo nic příjemného. Ale už mu bylo i hůř. Klouby měl zvláštně ztuhlé, jako při chřipce.

a opět Kimi... jak málo stačí k rozpoutání diskuze:D

21. března 2009 v 10:17 | NickyHayden |  Funny F1
Náš blonďáček je najednou zrzavej - i když já si stojím za tím, že je to hnědo-zrzavý, ale 90% lidí mu teď říká "zrzku", takže tentokrát půjdu s davem.:D Já tvrdím, že mu tohle sluší mnohem víc. Někdo zase vykřikuje, že vypadá příšerně. Tak si uděláme menší průzkum, anketa je v komentářích.


Vodopády, 10.část

19. března 2009 v 22:38 | NickyHayden |  Vodopády
Už je to víc než rok, kdo by to byl řekl?:D

Když pak tak ležel zase ve své posteli a snažil se spát, přemýšlel, jestli je skutečně možné, aby se o něj bez přetvářky a postraních úmyslů staral někdo, s kým se zrovna dvakrát nemusí. Život ho naučil, že to tak obvykle nebývá. Radši si bude před Valem dál krýt záda.
-.-.-
"Izzy, kde jsi se zase toulal?" řekla vyčítavě Tina, sotva za Izzym zapadly dveře. Bylo po půl desáté.
"Tak… venku." Odpověděl neurčitě Izzy.
"Já měl dojem, že jsme ti o těhle "venku" něco říkali, ne?" vmísil se do toho i Ryan.
"Prostě jsem byl s kámošema, buďte rádi, že jsem si nějaký našel." Odsekl Izzy.
"To by mě moc zajímalo, co to bude za kámoše, když můžou být venku takhle dlouho." Pokýval Ryan znalecky hlavou.
"Jsou to naprosto normální lidi. To jako že lidi, co choděj pozdě domů, jsou podle vás socky, jo? No tak to jste si ale měli radši adoptovat nějakýho malýho uřvanance, kterej ještě neumí chodit ani mluvit, mohli byste ho všechny ty šaškárny hezky naučit, já jsem celej svůj život prožil na ulici, tak co ode mě teď čekáte, že se ze mě stane hodnej chlapeček z nedělní školy?"
"Čekáme, že nám třeba dáš jinou možnost než poslat tě zpátky do děcáku." Odvětil vyčerpaně Ryan a jakoukoliv další konverzaci vzdal.
"Ale, Ryane…!" pokusila se ho zadržet Tina, "Izzy, běž nahoru do pokoje."
"Já půjdu radši prvně doleva do koupelny, ano?" opáčil Izzy a vydal se určeným směrem. Když se nad ním na krátký okamžik zamyslel - protože obvykle neměl ve zvyku se svým chováním moc zabývat - vlastně ani nevěděl, proč je provokuje. Do děcáku zpátky nechtěl… Ale na druhou stranu mu bylo všechno jedno.
Když zavřel kohoutek s vodou, uslyšel skrz stěnu tlumený hovor. Ve skutečnosti ale nebyl tlumený vůbec, Ryan a Tina se právě hádali.
"Ještě se ho zastávej! Copak si skutečně myslíš, že s tímhle klackem něco svedeme? Po tom všem?" říkal zrovna Ryan.
"Pochop ho, on má pravdu, neměl to v životě jednoduchý ani trochu, a to je mu teprve šestnáct. Třeba je tohle skutečně ta šance, kterou potřebuje." Oponovala Tina.
"Já si na něm nervy ničit nebudu. Ať si ty dva roky odkroutí v děcáku, když mu my nejsme dost dobrý a pak ať táhne ke všem čertům!"
"Vždyť jsi ho ty sám chtěl! Jsi jenom uražený, že ti Izzy hned neskočil kolem krku, ale uvědom si, jak moc je to pro něj všechno těžký."
"Pro mě to taky není nijak lehký, Tino, to mi můžeš věřit."
"Fajn, takže co chceš dělat? Poslat ho zpátky? S tím já souhlasit nebudu."
"Ne? Tak si vzpomeň, jak krásně nám tu bylo, když jsme tu byli sami…"
Izzy zůstal uvězněný v koupelně, bylo mu hrozně trapné teď jít nahoru do pokoje, protože by je vyrušil. Ale zase poslouchat tyhle řeči nebylo vůbec, ale vůbec nic příjemného.
"On tu s námi evidentně být nechce, jenom nás využívá. A zkus mě přesvědčit o opaku!"
"Nebudu tě o ničem přesvědčovat, přestaň mi dávat ultimáta." Odsekla Tina rozlíceně.
"Promiň. Ale já už mám vážně nervy na pochodu. Samozřejmě jsem počítal s tím, že to může být těžké, ale na tohle já vážně nejsem stavěný. Jak mu můžeme dát šanci nebo příležitost, když on jí nedává nám?"
"Fajn, takže co chceš dělat? Jestli se ho vážně chceš zbavit, tak mi řekni a já můžu zavolat…"
Izzy si mimoděk začal kousat nehty. Konečně mu došlo, nebo si spíš konečně přiznal, že to přehání. Má počkat, jak se to vyřeší, nebo má jít za nimi a omluvit se? Ale jak by to vypadalo, kdyby zjistili, že poslouchal cizí rozhovor?
"…vždyť jsme věděli, že to nebude nijak lehké. Izzy není malé mimino, není mu ani deset, je mu šestnáct a už má svojí hlavu."
"Možná je načase si přiznat, že jsme na sebe naložili víc než uneseme."
Izzy nakonec nechal promluvit svojí výbušnější stránku. Rozrazil doširoka dveře a nakráčel zpátky do obýváku ve velkém stylu.
"Omlouvám se, ale nedali jste se neslyšet." Řekl, "Tak to řekněte mě do obličeje, myslím, že takhle to vyřešíme snáze než za zavřenými dveřmi. Takhle jsme všechno řešili doma a jak jistě víte z mýho životopisu, moc platný to nebylo."
"No, když jsi nás slyšel, tak určitě i víš, co je hlavní problém." Dal si Ryan ruce v bok.
"Jo, že ste toho na sebe naložili víc, než unesete." Odvětil drze Izzy, "Teď vážně. Fajn, já uznávám, že naše společný dohody moc nedodržuju. Takže vám klidně tady na místě slíbím, že se ode dneška pokusím je dodržovat. Čestný pionýrský. Zase na druhou stranu, není to tak děsný, jak to vypadá. Taky bych mohl chodit domů vožralej a zfetovanej, to už by se vám asi tuplem nelíbilo, že? Hele, já jsem rád, že jsem tady, než v nějakým blbým ústavu, takže slibuju, že se pokusím to zlepšit, OK?"
"Jen aby to zase nebyla jen prázdná slova." Nedal se Ryan tak lehce obměkčit.
"No tak mě teda pošlete zpátky, no! Super." Naštval se Izzy, otočil se na patě a rychle vydupal po schodech nahoru do svého pokoje.
"Ryane…" vydechla nerozhodně Tina.
"Fajn." Rozhodil Ryan rukama, "Má poslední šanci. Ale jestli jí promarní, tak přísahám, že jde z domu."

Seether - Eyes Of The Devil

19. března 2009 v 18:56 | NickyHayden |  Poslouchám, zaujalo mě
Zjistila jsem, že skupině se skutečně dá fandit, i když si myslíte, že zpěvák je debil... (omluva všem Seether fans)


Dál...

17. března 2009 v 20:10 | NickyHayden |  Could this be poetry?
V očích má takový smutek
Vše, co slyšela, byly lži
Těžko se dýchá, těžko se jí
Musí svou zlobu udržet na uzdě
Všechny zdi i dveře jsou uzavřené napravo i nalevo
Zdá se, že jediné, co jí zbylo, jsou dlouhé temné noci

Ne, ne, ne, žádná temná noc
Ne, ne, ne, řekla si

Budu dál dýchat
Zvládnu to
Budu dál žít
Budu dál doufat

Už žádný smutek v jejích očích
Pravda zabila lži
Dýchá zhluboka a široce se usmívá
Paní štěstěna je na její straně
Zdi jsou zbořené a cesta je čistá
Zdá se, že může létat
Už bez slz

Už žádné slzy
Už nikdy, protože si řekla

Budu dál dýchat
Zvládnu to
Budu dál žít
Budu dál doufat

Neklesnu
Nespadnu
Co se má stát, stane se
Neklesnu
Nespadnu, nestane se to
Exilia: Keep On Breathing


béééé, proč já??

16. března 2009 v 17:27 | NickyHayden
Tak já si najdu na lastku takovou super vychytávku jako že bych si mohla dát do menu box s písničkama, který jsem poslouchala na last.fm, a on mě tam ten debilní blog.cz pokaždý hodí profil někoho úplně jinýho (je to blogem, protože když jsem to zkoušela na sblogu, fungovalo to úplně normálně).
Shit.

Nookie winter session

16. března 2009 v 16:53 | NickyHayden |  Beauty Girls
Ze všech dokonalostí na světě ta nejdokonalejší dokonalost.<3



Kingdom Of Libria, 39.díl

15. března 2009 v 20:03 | NickyHayden |  Kingdom Of Libria
Tenhle díl bude extra dlouhý, bylo mi líto to rozdělovat.;)

"Před chvílí?" řekl překvapeně Ian a přimhouřil oči, jak přemýšlel.
"Nech to bejt, to mi ulítlo, nemyslel jsem to tak…" snažil se ho John včas zabrzdit.
"Aha, takže to mám brát tak, že seš ještě větší magor, než jsem si myslel?" zašklebil se ironicky Ian.
"Klidně." Trhl John rameny. Už si chtěl oddechnout, že se mu povedlo odvrátit nejhorší, ale v tu chvíli na něj Ian vytřeštil oči, jako kdyby zíral na mimozemšťana. A je to v čudu, pomyslel si John.
"Počkej, to myslíš vážně?"

Slyšte, křesťané! ehm, fanouškové...

14. března 2009 v 22:30 | NickyHayden |  Funny pix F1 (ale realita:))
Chci vám říci pár slov...! *tak ticho kurva tady, ať to není zbytečně dlouhý!*



Nechlastejte v pracovní době! Nechlastejte ani po pracovní době! Nenadávejte! Neukazujte sprostá gesta! Neodpovídejte v souvětích (vypadali byste zbytečně aktivně, vše podstatné se dá říct třemi slovy)! Nepodvádějte svoje drahé polovičky! Neprovokujte své soky! Nemlčte! Přenechte to mě!

Mikko, 10.díl

14. března 2009 v 15:51 | NickyHayden |  "před" GBT
Doporučuju k tomu tuhle písničku:
Thousand Foot Krutch - Slow Bleed


Občas moje mysl odpočívá a já nepřemýšlím, když jdu
Do něčeho se dostanu a spadnu
Stále se to vrací a zjistil jsem, že někdy
Nepřemýšlím, když mluvím
A umlčuju sám sebe
A někdy, když se na sebe podívám
Si přeju, abych byl někým jiným
Někdy zahodím sám sebe a nechám to být
Ale nikdy se nepokusím prohlédnout
Že jsem se chytil do vlastní pasti

Celý ten čas jsme byli pomýlení
Ale zajímá to vůbec někoho?

Někdy usnu a ztratím kontrolu
Snažím se najít cestu ven, aniž bych se musel vzdát
A zblázním se, když se znovu vrátí?
Když vyjde najevo, že nejsem dokonalý, budeš pořád můj přítel?

Znovu se to vrací a zjistil jsem
Že někdy sedím, když bych měl vstát a jít
Někdy to předstírám
A někdy začnu mluvit hodně nahlas
Měl bych prostě držet hubu a vypadnout
Někdy mám pocit, že je to skutečné
A myslím, že nikdo mi není tak blízko
A dusím se

Jsi připravený vylézt na světlo boží?
Jsi připravený vzít mě za ruku a uvidět?
Jsi připravený vylézt
Ze svého vnitřního pomalého krvácení?

Zbav mě toho!

"Zdar." Zavrčel si pro sebe Mikko. Jak se má tady dostat z toho, co zažíval doma, když mu tady všechno domov tak důvěrně připomíná?!
Ale zase se musí nechat, že vedoucí tohohle oddělení byl docela v pohodě. Byl by sice mnohem radši, kdyby mohl dál chodit za Tuomasem, protože už si na něj zvykl, ale chápal, že nemocnice není holubník. Jediné, co mu lehce vadilo, byla jistá odosobnělost, protože pro všechny byl psychiatr prostě doktor Juusten, mimo tedy některých přezdívek, které mu samozřejmě několik chovanců přišilo. Mikkovi lehce vadilo, že ho nemůže oslovovat jménem, ale byl to jen takový drobný detail. Měl jinačí problémy než aby řešil tohle.
"Aili je fakt blbá." Klepal si na čelo Markko, to byl Mikkův spolubydlící, když se po snídani odebrali zpátky na pokoje.
"Hm, novina." Zahučel Mikko. Neříkal víc než bylo nezbytně nutné, však už si ho na oddělení kvůli tomu začali všichni dobírat. To, že se u snídaně tolik pustil do Aili, byla spíš výjimka.
Markko necítil potřebu mu na takhle obsáhlou odpověď něco říkat, takže se radši s táhlým povzdechnutím svalil na postel, aby si ještě trochu poležel, než pro ně přijde jedna ze sester. Měli dost napěchovaný program, hlavní bylo mít pouze nutné minimum volného času.
Mikko si na postel nelehl, pouze sedl, a koukal do blba, jak bylo rovněž jeho zvykem. Nedokázal v těchto chvílích říct, co se mu vlastně honí v hlavě. Asi byl přeci jen doopravdy blázen, když se nedokázal ani přimět k racionálnímu myšlení nebo říct, nad čím vlastně celé hodiny tak hloubá.
"Tak, kluci, šup, nástup do zaměstnání. Mikko, ty máš prý nějaký trest, tak nechoď do dílen, jdi rovnou do kuchyně." Zaklepala rychle na dveře sestra a rychle pokračovala dál.
Markko vyskočil jako na pérku a zamířil do dílen. Mikko zůstal ještě sedět. Tolik se mu nechtělo… Ale musel.
Kolikrát takhle seděl doma, taky nechtěl… ale musel.
Proč je všechno tak šíleně na hovno? Proč se všechno opakuje, proč je to všude stejné? Stál nad dřezem plným nádobí ještě ze včerejška, ať už měl službu kdokoli, pěkně to odflákl, a cítil se strašně otupělý. Bohužel ne natolik, aby nevnímal tu všudypřítomnou bolest. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy znovu přemýšlel, jestli by vážně nebylo nejlepší to zabalit.
"Netvař se u toho jako prdel, mě to taky sere." Ozvala se po nějaké době Aili. Mikko nereagoval.
"Dobře, tak buď uraženej, nebav se se mnou." Pokrčila rameny.
Úplně, úplně totožné. Jako kdyby teď vedle něj stál Kimi, jako kdyby ho slyšel…
Klouby prstů mu úplně zbělely, jak pevně sevřel jeden talíř. Vzpomněl si na okamžik, kdy Kimimu v návalu vzteku rozbil jeden talíř o hlavu, až mu jí pak museli třemi stehy zašít, a měl co dělat, aby si to nezopakoval, jaký vztek v něm najednou zabublal. Co je to s ním? Proč je tak náladový? Všechno se na něm až hrozivě podepisovalo, všechno na něj mělo vliv. Bylo to ode zdi ke zdi a šíleně vyčerpávající.
Byl to vlastně šílený stereotyp. Neměl pocit, že by se něco lepšilo, neměl, komu by se svěřil. Nechtěl.
"Mikko, ty jsi dneska ještě míň hovorný než jindy." Vyčetl mu pak druhý den doktor, když přišel na obvyklý pohovor, který se opakoval jednou za týden ve stejnou hodinu.
Mikko ani nepokrčil rameny, jak jindy dělal místo odpovědi, jenom dál seděl v křesle, s jedním kolenem přitaženým k tělu, a pohledem zkoumal dávno zašlý vzorek na koberci.
"Nedáš si tedy aspoň něco malého na zakousnutí?" zeptal se ho doktor. Nebude ho nutit k řeči, když evidentně nechce. Buď se rozpovídá sám nebo holt ne, pokaždé se to nepovede.
Mikko zavrtěl hlavou.
"Tak když ne, tak ne, to se nedá nic dělat." Plácl se doktor do stehen.
O chvíli později řekl: "Chtěl se za tebou přijít podívat tvůj bratr, stále stejný postoj?"
"Nikdy!" ohradil se Mikko a bylo to první slovo, co ze sebe dostal za celou půlhodinu.
"Jak si přeješ." Přikývl doktor.
Bál se úplně všech a všeho. V podstatě žil ve strachu. Ve strachu, v bolesti, v otupělosti, ve vzteku. A nevydrží to. Prostě mu praskne hlava a umře. A tečka.
Někdy celou noc škrábal do zdi. Neměl po ruce žádný klíč nebo lžíci, tak prostě škrábal vlastními nehty. Na pravé ruce už je měl sedřené skoro do krve, ale nevadilo mu to. Jednou na to přišla služba, a musel stěnu u své postele znovu vymalovat. Markko zuřil, protože kvůli tomu museli na půl dne vystěhovat půlku pokoje. Potom dali postele a skříňku zase na své místo, Mikko v noci nemohl spát a začal do zdi škrábat znovu… Když se ho někdo ptal na zničené nehty, tvrdil, že si je kouše. Pokud vůbec odpověděl. Nakonec si je začal kousat doopravdy.
"Hele, ty seš fakt úplně praštěnej." Řekl mu jednou Markko.
"Hlavně že ty seš normální." Odvětil Mikko.
"Sorry, ale to, co vyvádíš, to není normální." Oznámil mu s despektem Markko, "Že nemluvíš, je normální, tady toho nikdo moc nenakecá, že nám vytrvale ničíš zeď a je ti úplně jedno, že z toho máme pak průsery oba, to bych taky ještě přežil, ale jsem na nervy z toho, jak tady sedíš a zhypnotizovaně zíráš do zdi, nebo když, ještě líp, proti tý zdi chodíš! Ty bys měl být na psychině mezi skutečnejma magorama a pevně pod zámkem, jak se tady má člověk z něčeho dostat?"
"Fajn." Pokrčil Mikko rameny, zvedl se a zavřel se ve skříni. Věděl, že se chová divně, ale nehodlal s tím nic dělat. Chtěl mít jenom klid.
Vzhledem k tomu, že po tomhle výstupu Markko vypěnil úplně, řešilo se to s doktorem a Mikko dostal prášky na uklidnění. Po nich teprve totálně zblbnul. Když se na to díval zpětně, nedokázal pochopit, jak si feťáci můžou tyhle stavy navozovat schválně. Co je krásného na tom, že nemůžete ani zvednout ruku, abyste se podrbali, když vás svědí nos, mluvíte jako retard, protože pusu máte dřevěnou jako kdybyste vypili flašku vodky… Jeho stará známá Aili se na něm snažila nějaké prášky vyžebrat, aby si je nebral a nějak nenápadně jí je schoval, ale i kdyby chtěl, nebylo jak. Hlídali ho dobře.
Když je pak konečně mohl vysadit, cítil se jako znovuzrozený. Nechyběla mu ta otupělost, nevadila mu ta bolest, kterou celou dobu nepocítil, naopak, poprvé v životě za ní byl rád, protože mu dávala pocit, že žije, že je tady a že tohle je realita. Jestli to měla být léčba šokem, byla úspěšná.
-.-.-
"Poštaaaa!" rozléhalo se chodbou do všech pokojů, z nichž všichni zvědavě vykukovali a každý dychtivě očekával, jestli by se nenašel nějaký dopis i pro něj.
"Tak co, co myslíte, mám něco i pro vás?" vtrhla k Markkovi a Mikkovi do pokoje Liisa, které Milla dovolila, aby jí poštu pomohla roznést. Nikdo jiný takové privilegium neměl, Liisa ale už byla v léčebně dlouho a plánovali jí pustit domů, báječně spolupracovala, a tak jí Milla čas od času tohle dovolila.
"Nenapínej." Odbil jí Markko.
"Máte oba, gratuluju." Podala jim Liisa každému jeden dopis a usmívala se. Mikko vytřeštil oči. Cože, dopis? Proboha, kdo? Sami už mu jednou psal, ale Mikko do své odpovědi připojil důraznou žádost, aby mu nepsal, dokud se sám neozve.
"Otevři ho, ať můžeme jít dál." Vybídla ho Milla. Markko už měl dopis otevřený a četl ho.
Mikko tedy roztrhl obálku, aby ukázal Mille, že nic jiného než popsaný dopisní papír v ní není, ale na zem z ní vypadla i nějaká fotka. Milla jí obratem sebrala, Liisa jí zvědavě nakoukla přes rameno.
"Páni." Zasmála se Milla, "Tohle je tvůj brácha? Netušila jsem, že jste dvojčata."
Mikko zděšeně vytřeštil oči a fotku jí vytrhl. Byla to už starší fotka, asi jediná, na které vypadali s Kimim jako skutečně spokojení sourozenci. Obvykle se na společných fotkách tvářili oba značně otráveně, tohle byla fotka z Vánoc, kdy se jim oboum povedlo koupit tomu druhému stejný dárek, a co víc, oba z něj měli doopravdy radost, hrozně se tomu tenkrát nasmáli.
Kdyby to nebyl originál, Mikko by tu fotku nejradši roztrhal, jak šíleně to bolelo.
"Všechno v pořádku?" zeptala se ho Milla.
"Snad ano." Přikývl Mikko. Začínal se bát, co bude v tom dopise.
Jak očekával podle toho překvapení, byl od Kimiho. Musel ho číst nadvakrát, protože se někde v polovině usedavě rozbrečel a nemohl číst dál.
"Člověče, jeden by řekl, že budeš rád, že si na tebe někdo vzpomněl, a ty se zatím tváříš jako boží umučení." Divil se Markko jeho uplakaným očím, "Kdo ti píše?"
"Brácha." Odpověděl po pravdě Mikko, "Na tohle já nemám…" zašeptal a dopis odložil. Dočte ho, až se vzpamatuje.
"Copak, píše něco hnusnýho?" snažil se Markko zjistit víc.
"Ne, právě naopak." Zakroutil Mikko hlavou, "To by bylo na dlouho, abys to pochopil."
Markko přikývl a rozhodl se nechat Mikka na pokoji, aby si to mohl přebrat sám.
Po zhruba deseti minutách se Mikko odhodlal dopis dočíst. Nebyl nijak dlouhý, ale na čtení přesto náročný.
Nemůžu ti sem napsat všechno, co bych ti chtěl říct. A ani se nemůžu spoléhat na to, že zase nějakým zázrakem uhádneš, co se ti tímhle vším snažím říct, protože vím, že to pouto se někde ztratilo. Potřeboval bych ti to říct sám, abych mohl ulevit svému svědomí a tobě snad aspoň trochu pomoct. Protože to, jak tu jen tak sedím a nemůžu udělat vůbec nic, moc bolí. Ale ještě víc bolí pomyšlení, že už ani žádnou omluvu slyšet nepotřebuješ.
Opatruj se,
K.

N/A

13. března 2009 v 17:03 | NickyHayden |  My World

Takhle to může dopadnout, pokud čtete F1Racing ---------> AťUžJdeSakraTenNegrDoHájeNeboMuRozbijuHubu!
Volně přeloženo pro normálního člověka jsem se přesvědčila, že jakákoliv snaha číst Hamiltonovy rozhovory je zbytečná, akorát se zbytečně naštvu.
Dneska mi přišly výsledky scio testů, to jsem ani nečekala tak rychle, po tom včerejším telefonátu, kdy mi slečna se sympatickým hlasem oznámila, že jsme s Kratym seděli obráceně a tudíž jsme vyplnili úplně jiné zadání, než jsme měli vyplňovat. Díkybohu to podělal administrátor, ne my, a já se tak můžu radovat z percentilu 79,5. Kdyby to bylo 80, vypadalo by to líp, ale i za tohle jsem ráda, je to zase o něco lepší než to bylo minule. Bohužel pak ale následoval tvrdý pád na zem, když jsem otevřela výsledku testu ze ZSV. Jak řekl Tomáš Rychtr, bylo to tak katastrofální, že ani slovo katastrofální dostatečně nevystihuje tu katastrofálnost, kdybych tohle někomu ukázala, a řekla, že z toho chci maturovat, tak se mi vysměje. No co, stalo se, mám ještě dva termíny, tak to by bylo, abych to nevypilovala.
Taky jsem měla nakupovací týden. Tři měsíce jsem poctivě šetřila, tak jsem si rozhodla vyhodit trochu z kopýtka, koupila jsem si nové boty a kalhoty, shodou náhod stály oboje stejně. Kalhoty jsou klasické černé pláťáky, po kterých prahnu už asi rok, a boty zase klasické černé skejtové šmajdy s bílým potiskem. Zjistila jsem totiž, že to jsou asi skutečně ty nejpohodlnější boty (hned po sandálech), co existují.
A to je asi tak vše, co bych pro vás měla nového. Ještě jsem tedy zapomněla na to, že tento víkend se nakonec nic nekoná, takže si budu válet šunky doma, učit se, mučit se, nudit se... Ale už nad to učení vážně musím sednout. Zejména nad to ZSV, když vidím, jak jsem dopadla.

NickyHayden

tak schválně, jak dobře se odhadnu:D

11. března 2009 v 22:01 | NickyHayden |  What about me?
Jsi...
Upřímná? Snažím se být, ale ne vždy je absolutní upřímnost na místě, že...
Seběvědomá? Tak přílišné sebevědomí mi rozhodně nehrozí... Ale zase si nemyslím, že bych ho postrádala úplně.:D
Hodná? Někdy až příliš.:D
Přátelská? Snažím se. Být přátelský ještě nikdy nikoho nezabilo.:)
Uzavřená? Definitely. Některý věci není dobrý vytrubovat na potkání.
Samostatná? To zjistím za půl roku.
Rozhodná? Nerozhoduju se moc rychle, ale když už, tak je to obvykle napevno.
Hádavá? Hádky nenávidím, takže když už se hádám, tak jsem skutečně v ráži, a to to pak není hezký.
Sobecká? Bohužel, někdy docela jo...*červená se*
Ulhaná? Ne.
Agresivní? Ani nápad. Já o tom, jak někomu rozbiju ciferník, vždycky jenom tiše sním, do reality jsem to převedla zatím jen dvakrát, ale to si ten druhý začal.
Tvrdá? Haha.:D
Jemná? A nešlo by zvolit nějaký menší extrém?
Milá? Viz přátelská.
Ukřičená? Nikdy nekřičím (když už, tak to musí být), víceméně když mě někdo nenechá mluvit, tak jsem hodně rázná.
Máš ráda...?
Společnost? Áno.
Samotu? Taky, jako každý člověk.
Přírodu? V létě moc, v zimě se pokouším nevylézat ven víc než je to nezbytně nutné.
Jídlo? No jéje.:D
Když Ti někdo lichotí? Samozřejmě, kdo by neměl rád lichotky.:) Ovšem jen ty upřímně míněné! Zbytečné plácání mě spíš rozčiluje.
Hudbu? Blbá otázka.
Pořádek? Bordel, ve kterém mám svůj vlastní pořádek.
Smích? Ukažte mi toho vola, kterej nemá.
Srandu? Uáááá!
To bylo něco o tvých vlastnostech. Teď napiš:
Něco, co na sobě opravdu nesnášíš... Žárlivost.
Co nesnášíš na životě... Já se snažím být optimista, nebo aspoň realista. Rozhodně nechci v tomhle ohledu dopadnout jako moje mamka. We gave this life to our children and teach them how to hate this place...
A teď něco, co se Ti na sobě líbí... (Vlastnost/Vzhled): Vlastnost? To je dobrý, těch špatných vím hromadu, těch dobrých moc ne... Tak budu vycházet z toho, co mi řekli ostatní - že umím dobře poradit a vyslechnout./Pas, prsty, barva očí.
A co miluješ na životě... To, že ho žiju?
Co máš ráda na svých přátelích a proč jim tak věříš... Na každém mám ráda něco jiného. Ochotu pomoct a poslouchat, schopnost udržet tajemství...
Co nemáš ráda na svých nepřátelích? Své nepřátele se snažím ignorovat, ale celkově mě nejvíc vytáčí přílišné sebevědomí, přízemní rádoby humor, netolerance...
Tvůj oblíbený výrok? Těch je hodně. Takový univerzální je "I´m not beautiful like you - I´m beautiful like me!" a momentálně mě oslovila naprosto jednoduchá citace jedné písničky: "Vsje slova eto tolko slova." (Všechna slova jsou jenom slova.)
Už jsi...
Někdy lhala? A kdyby jen jednou.
Něco zapřela, abys pomohla druhému? Taky už víckrát.
Na sebe byla někdy pyšná? Samozřejmě.:)
Někdy milovala? Ano.
A někdy něco víc? Ne. K lásce jsem se ještě nestihla prokousat, vždycky to skončilo na zamilovanosti. Nejdýl mi vydržela rok...