Červenec 2009

Rubens Blah-Blah-Blah-rrichello

18. července 2009 v 13:42 | NickyHayden |  Funny F1
Mizím na týden pryč (to víte, prázdniny:D), tak vám tady nechávám na rozloučenou tohle skvělé (a pravdivé) video. Bohužel k němu není text ani titulky, ale myslím, že pointa vám dojde i tak.:)


jak je ta angličtina krásná

13. července 2009 v 19:21 | NickyHayden |  Funny F1
"Na trati je jelen (deer)."
"Oh dear."
"Jo, deer. Něco jako kůň s rohama."
"Jasně, oh dear! Hahaha."


another GBT story...

10. července 2009 v 22:03 | NickyHayden |  Blbinky, články, fantvorba...:)
Nevím, jestli je z toho videa tak docela jasné, co tím chtěl básník říci... Ale dělala jsem, co jsem mohla.:D Vyložte si to každý, jak chcete.;)


přišli, znechuceně odešli...

10. července 2009 v 19:10 | NickyHayden |  Funny F1
V F1 se moc neohřáli, ale jejich kousky zůstanou v pamětích nadšenců navždy...:D

Gianmaria Bruni
Minardi, kolega Zsolta Baumgartnera (taky obrovská persona F1:D). Na videu je jeho ohnivý moment, pro mě zůstane nejlepší scénka, která bohužel není na netu, ale v televizi jsem se jí smála ještě po skončení závodu. Vypadalo to zhruba takto:
Po trati se kutálí kolo - kamera si po chvíli všímá, že je z vozu Bruniho - tým chce po Brunim, aby i s kulhajícím vozem dojel do boxu, že mu dají kolo nové - Bruni odpovídá a díky rádiovému přenosu si to poslechne celý svět: "What? Fuck you!"


Nicolas Kiesa
Minardi, nejsem si jistá, koho nahrazoval, ale mám podezření, jestli to nebyl právě Bruni... Buď ten nebo Friesacher... Kiesa se tehdy dostal do kokpitu F1 jenom díky tomuto majstrštyku. Wirdheimovi se jistě budou smát do konce jeho kariéry.


Patrick Friesacher
Žhavý adept na titul největšího losera (ovšem ten drží neochvějně Alex Yoong a tak to taky zůstane). Na trati byl tragický, ale bourat uměl.


Alex Yoong
Na něj by to chtělo celý jeden článek, tolik místa mu ale věnovat nehodlám, jsem líná se s tím dělat.:D Ukázka umění opravdového mistra.


Tiago Monteiro
Zařazuji ho sem za jeho úžasný výstup při "černé VC USA" - on byl jediným úsměvným okamžikem závodu.:))


Zsolt Baumgartner
...a jeho dvouminutová cesta za senzací - bodem pro Minardi! (a s maďarským komentářem k tomu, to je bezkonkurenční:D:D)


Antonio Pizzonia
Jaguar ho vyhodil ani ne v polovině sezony a jak je vidět, Antonio jim to nikdy neodpustil...


Fernando, 3.díl

8. července 2009 v 23:22 | NickyHayden |  "před" GBT
Tu obrovskou pauzu bych vysvětlila jediným - prázdniny...:D

"Co seš dneska tak nenaloženej?" divil se Jorge, když mu Fernando ani neodpověděl na pozdrav a naštvaně si sedl vedle něj.
"To proto že mě všechno sere!" rozhodil Fernando rukama a zvedl hlavu ke stropu, jako kdyby tuto informaci chtěl oznámit hlavně té bílé stěně.
"To je moc hezký, ale já za to nemůžu." odsekl Jorge.
"Víš co? Trhni si nohou." doporučil mu Fernando, znovu vstal a vyrázoval ze třídy na chodbu. Měl šílený vztek, který jako kdyby celá škola včetně ostatních studentů ještě víc podněcovala. Ještě chvíli a vyletí z kůže!
Byl tak pohroužený do svých myšlenek, že si nevšiml zády otočeného, proti němu stojícího studenta třetího ročníku a plnou silou do něj vrazil.
"Kam čumíš, ty hovado?!" naštval se sestřelený.
"Polib si prdel, nemáš stát tak blbě!" odpověděl mu Fernando stejně ostře.
"Chceš přes hubu?" postavil se proti němu spolužák vyzývavě.
Fernandovi se zablýsklo v očích.
"Připrav se na smrt, vole."
V ten moment se začali rvát, a to tak tvrdě, že si z toho jen velkým zázrakem odnesli jen pár modřin. Kdyby nezasáhli ostatní studenti, kterým už se situace zdála přece jen moc vyhrocená, museli by je roztrhnout učitelé a to už by zavánělo vyloučením. Těžko ale říct, jestli zrovna tohle kluky v tu chvíli zajímalo. Pomoc obecenstva jim byla ale na nic, jelikož se Fernandovi spustila krev z nosu a učitelé mu jednoduše neuvěřili, že tentokrát k tomu nepřišel ve rvačce. Fernando byl totiž zrovna rvačkami velmi proslulý.
"Poslyš, Alonso, já už tě začínám mít dost." domlouval Fernandovi jeho třídní. Jako jedinému studentovi z jejich třídy mu tykal, ale to spíš kvůli jeho častým problémům, než že by ho měl nějak v oblibě.
"Jdu zavolat tvé matce, aby přišla ještě dnes do školy. A upozorňuju tě, že jestli se ještě jednou bude něco takového opakovat, tak letíš ze školy, jasný?"
"Jako facka." ušklíbl se Fernando ironicky.
Doma ho pochopitelně čekalo kázání.
"Tak." sedla si naproti němu jeho matka po večeři, "Podáš mi nějaký vysvětlení toho, co se dneska stalo?"
"Myslím, že jsi toho slyšela dost, ne?" odvětil Fernando.
"Ano, ale neslyšela jsem tvůj důvod." trvala matka na svém.
"Měl blbý kecy." řekl Fernando klidným hlasem.
"A to je všechno?" zeptala se matka.
"Zdá se ti to málo?" nechápal Fernando, "Urážel mě, rozumíš?"
"A musíš to řešit zrovna rvačkou?" domlouvala mu matka.
"Lepší než si nechat šlapat po hlavě." zašklebil se Fernando.
"Tak jsem to nemyslela. Jen si myslím, že bys neměl používat násilí pokaždé, když proti tobě někdo řekne křivý slovo." vysvětlovala matka.
"Nikdo mi nemá co nadávat!" řekl trochu prudčeji Fernando.
"A ty se nemáš co s kým prát!" odpověděla mu matka stejným tónem.
Fernando se zvedl a chvíli přecházel nervózně sem a tam.
"Ty to nechápeš, mami." řekl konečně, "Já se nenechám od nikoho urážet, jasný? Nikdo nemá právo, aby mi jakkoliv ubližoval!"
"Tak proč ty ubližuješ jiným?" zeptala se ho matka.
"Bráním se!" namítl ostře Fernando.
"Špatným způsobem!" namítla matka.
"Vůbec tomu nerozumíš, mami." řekl Fernando ledovým hlasem, "Vůbec nic nechápeš."
S těmito slovy odešel do svého pokoje.
On přece nedělá nic špatnýho! Jen se brání před těmi, kdo by ho snad chtěli ponižovat. Už nikdy mu nikdo neublíží. Nikdy!
Ani nemůže. Má dobrou pozici, nic si nenechá líbit. A tak je to správně.
Spíš by se měli bát oni jeho!
Udělal tak, jak se rozhodl. Poštval proti třeťákům, kteří mu dávali za rvačku hlavní vinu, všechny lidi, které mohl. Během pár dnů zuřila mezi oběma třídami válka a nikdo už vlastně pořádně nevěděl, kdo jí vyprovokoval. Fernando byl na výsost spokojený. Dělají, co jim řekne. A tak to má přece být, když je jednou vůdce, tak nebude z ničeho slevovat.
Pomalu se zase uklidnil a na nepříjemný rozhovor s matkou zapomněl. Na jeho bujaré náladě se podepsala i vyhraná sázka s Jorgem.
Po měsíci ale přišla další věc, která mu obrátila život naruby.
"Ahoj Fernando!" pozdravil ho jednou na ulici nějaký blonďák. Fernando chvíli tápal v paměti... A vzpomněl si.
"Livio!" vydechl překvapeně, "No nazdar chlape! Málem bych tě nepoznal!"
"Zato ty vypadáš pořád stejně." rozesmál se Livio.
"Co tu děláš?" divil se Fernando, "Já myslel, že studuješ v jiným městě!"
"To jo, ale mám tady holku, víš." mrkl na něj Livio.
"Aha." pokýval Fernando znalecky hlavou, "Jak dlouho už?"
"Dva měsíce." odpověděl Livio.
"No, a že bys někdy zašel, to tě ani nehne!" vyčetl mu Fernando, "Klidně jste mohli přijít oba, nos bych vám kvůli tomu neukousl."
"Pokud bydlíte pořád stejně, rád se někdy stavím." usmál se Livio, "A teď už musím běžet, jinak nechytnu autobus. Stejně už jsem měl být doma před hodinou."
"A to mi vždycky předhazovali, jak jsem nedochvilnej." pousmál se Fernando, "Tak zdar, někdy určitě zajdi!"
"Jasně." přikývl Livio a šel dál.
Fernando se v duchu smál. Kdo by řekl, že je tohle možné! Livio mu i za tu chvilku dokázal krásně zvednout náladu.
Nálada mezi ním a jeho matkou byla ovšem mnohem míň veselejší. Strašně se pohádali kvůli tomu, že Fernanda vylili z toho divadelního představení a málem i ze školy. Laura totiž dosáhla svého, jenže si k tomu bohužel vybrala nevhodnou chvíli zrovna po zkoušce a v nejlepším je chytla učitelka.
Fernando zůstal z účinkujících v šatně nejdýl, protože si byl ještě dát sprchu. Když vylezl ven, zjistil, že je v šatně sám. Na stole našel papírek se vzkazem: "Klíč máš v zámku, čekáme před kulturákem. J."
Fernando se zašklebil a začal si sušit vlasy ručníkem. Po pěti minutách se otevřeli dveře a dovnitř vklouzla Laura v rudém kostýmu s hlubokým výstřihem, jelikož hrála jednu z kurtyzán. Rozhlédla se po šatně a rozmrzele řekla: "To snad ne, ostatní už jsou pryč?"
"Jak vidíš." trhl Fernando rameny. Že měl na sobě akorát mírně otrhané džínsy ho v nejmenším neznervózňovalo.
"Hm, a já jsem zrovna dostala novej kostým a chtěla jsem se zeptat, jak vypadám!" mírně se zamračila Laura. Pak se ale zase usmála a přitočila se blíž k Fernandovi: "Co myslíš?"
Fernando jí sjel pohledem od těsného korzetu až po rozparek u sukně a řekl: "Myslím, že ti v závěru budou tleskat jen ženský, protože chlapi budou mít volnou jen jednu ruku."
Laura se nejdřív koketně zasmála, pak se k němu přitiskla co nejblíž a ztišeným hlasem řekla: "Tak co to vyzkoušet..."
Zbytek už byla historie.
Teď seděl Fernando u sebe v pokoji, a ač tvrdil svojí matce, že se učí, seděl u počítače a listoval leda stránkami na internetu, anžto sešity bylo něco, co rozhodně nepěstoval, a učebnice viděl uvnitř naposledy, když je fasoval.
"Fernando?" uslyšel z obýváku hlas své matky.
"Co je?" houkl.
"Máš tu návštěvu." zněla odpověď.
Fernando radši nejdřív počítač vypnul a pak řekl: "Pošli to sem!"
"Jo tak to, děkuju hezky." smál se Livio, když vešel do Fernandova království.
"Nazdár!" usmál se Fernando, "Jestli chceš, příště tě nazvu tou."
"Aspoň nebudu bezpohlavní." pokrčil Livio rameny a rozhlédl se okolo sebe, kam si může sednout.
"Kydni si kam libo, jako doma." mávl Fernando rukou.
"Dík." kývnul Livio a sedl si na postel, jelikož kromě země jaksi nebylo kam.
"Ani jsem tě tu nečekal tak rychle." začal Fernando konverzaci.
"Pozval jsi mě, tak jsem tady. Naty má stejně dneska step..." pokrčil Livio rameny.
"Sem si hned myslel." zašklebil se Fernando, "Povídej, přeháněj, jak jste spolu daleko?"
"Nijak." trhl Livio rameny, "Nejsme spolu zase tak dlouho."
Fernando se od srdce zasmál.
"Tě bůh! Moje nejdelší známost trvala měsíc!"
"Copak ty." zakřenil se Livio, "Slyšel jsem na tebe moc hezký věci."
"Jo?" povytáhl Fernando obočí, "Například?"
"Nic, co bych si nedomyslel sám. Pořád seš v centru dění, co? Jako na základce." podíval se na něj zkoumavě Livio.
"To přece není trestný." trhl Fernando rameny, "Jsem tam rád. Je to moc fajn pocit, že seš pán situace."
"To jo." souhlasil Livio, "Jenže mi přijde, že ty si to vydobýváš dost svérázně."
"Zase mě chceš zkoumat?" zašklebil se Fernando.
"Nevím." pokrčil Livio rameny, "Ale když jsem tě zkoumal naposledy, měl jsem pravdu."
Tím ovšem zasáhl Fernanda do bolavého místa.
"Byl bys tak laskav a tohle téma vynechal? Snažím se na to zapomenout a docela se mi to daří." řekl s náznakem jedu v hlase.
"Beze všeho." pokrčil Livio rameny, "Ale nemysli si, už dost lidí mi doporučovalo, abych šel studovat psychiatrii, když mě tak baví zkoumat lidi."
"Já bych ti spíš doporučil, ať do moc věcí nestrkáš sosák, protože na univerzitě přes něj asi nedostaneš." pousmál se cynicky Fernando.
"Co ty víš. Ve škole se může stát věcí, vždyť sám určitě víš..." řekl tajemně Livio.
"Narážíš na něco?" zpozorněl Fernando.
Livio se rozesmál jako houpací kůň.
"Ne! Ale povídej, co jsi provedl, rád se zasměju."
"V podstatě je kolem mě rozruch akorát kvůli rvačkám, což moc veselý téma není, ale jednou se mi teda povedl trapas, no, celkem solidní..." pokýval Fernando pobaveně hlavou.
"Povídej." pobídl ho Livio.
"Nacvičovali jsme na Malý scéně jednu takovou píčovinu, do který nás uvrtala češtinářka. Zůstal jsem v šatně jako poslední a vyjela tam po mě jedna holka. Úča nás chytla přímo v nejlepším."
Liviovi nejdřív podklesla čelist, ale pak se začal smát.
"No jo, Alonso, co bych čekal!"
"Víš co, já bych se tomu možná taky zasmál, jenže ta kráva pode mnou oznámila úče: Ještě dvě minutky, víc nebude třeba. To sem se cítil opravdu jako vůl." zašklebil se Fernando.
"Hm, taky bych neplesal radostí." uznal Livio, "Další důvod, proč si to příště nechat na doma."
"Díky za radu." smál se Fernando, "Není nad dobrou přátelskou radu."
"Taky si myslím." pokýval Livio hlavou, "Teď si tak vzpomínám, že jsem tě vlastně viděl ještě někdy. Bylo to v nějakým obchoďáku, dost jste tam řádili..."
"Jo, to je možný." pokrčil Fernando rameny, "Víš co, proč zbytečně utrácet prachy, když můžeš mít věci zadara."
"Vy jste tam KRADLI?" vytřeštil Livio oči.
"Co se divíš? Myslíš, že nám takový věci jako chlast a cigára prodaj dobrovolně? Náhodou je to super pocit, když odcházíš a máš u sebe něco čórovanýho. A pokud si dáš menší sprintařskou etudky s floydama, nemá to chybu."
Livio na něj jen zíral, neschopný slova.
"No jo, náš svatej Livio, já zapomněl." ušklíbl se Fernando.
"Já si až teď vlastně uvědomuju, jak moc ses změnil." zadíval se mu Livio do očí. Schválně se snažil pohlédnout do nich co nejhlouběji, ale neviděl nic než škodolibý výsměch. Jako kdyby měl Fernando okolo sebe nepropustnou zeď, která ho zcela izoluje a chrání před okolním světem.
"Změna je život." řekl krátce, "Je vlastně zvláštní, že si s tebou vůbec rozumím. Seš někde úplně jinde než já."
"Taky se divím." přikývl Livio, "Podle psychologů se jedináčci nesnesou akorát s prostředníma. Já mám staršího bráchu, takže asi tak."
"No jo, psychoanalýza, na tu si byl vždycky expert." ušklíbl se Fernando, "Kolikrát jsem se až divil, že ti ty kecy vycházej."
"Halt to asi nejsou kecy." pokrčil Livio rameny.
"To je věc názoru." nesouhlasil Fernando.
"A můj názor je takovej, že to vychází." řekl rychle Livio.
"Jak myslíš." pokrčil Fernando rameny, "Já ti to vyvracet nebudu."
Pak ho něco napadlo.
"Hele, přeladíme na něco veselejšího. Máma plánuje za měsíc odjezd k jedný svojí vzdálený příbuzný, tak chceme s klukama udělat menší pařbu. Nechceš přijít? Klidně vezmi i tu svojí."
"Nevím." pokrčil Livio rameny, "Hele, nezvrhne se to ale doufám v nějakou šílenost?"
"Víš co, já narozdíl od jiných nestojím o konflikty se sousedama nebo nedej bože s cajtama, takže žádný demolování okolí nepřichází v úvahu a ty, který to nerespektujou, bez milosti vyhazuju. Tohle je můj barák a já si z něj nenechám udělat kůlničku na dříví." vysvětloval Fernando.
"Tak to přijdu rád." zasmál se Livio, "Kdy to přesně bude?"
"To se ještě budeme muset domluvit, ale pravděpodobně v pátek od sedmi, možná od osmi. Budeš mít někdy čas? Že bysme si dali spicha a já bych ti řek, jak to teda nakonec bude."
"No, určitě budu mít čas za dva tejdny ve středu." zamyslel se Livio.
"Fajn, tak už jenom v kolik a kde." rozhodil Fernando rukama.
"V půl čtvrtý, třeba u nádraží." řekl Livio, "Vyhovuje?"
"Jasně, proč by ne." pokrčil Fernando rameny.
"Já jen, abyste neměli školu. Nevím jak vy, ale my máme rozvrh teda šílenej."
"Ze stejnýho důvodu jsem se naučil psát si omluvenky." pokrčil Fernando rameny.
"Že mě to nepřekvapuje." pokýval Livio hlavou.
"Trénuju na plnoletost." trhl znovu Fernando rameny, "Pak už si je budu moct psát sám oficiálně."
"To se můžeš z tý školy rovnou odhlásit." rýpl si Livio.
"Tak chci mít aspoň maturitu, nechci skončit jako nějakej vůl, co dochodil akorát základku." zašklebil se Fernando.
Povídali si s Liviem ještě dlouho. Bylo zvláštní, že i když se jejich hodnoty tolik lišily, měli si stejně co říct.